logo-militaria.jpg, 41 kB
logo-militaria-2.gif, 9 kB

Tématický server
z oboru vojenství

logo-elka-press.gif, 3 kB

Válečné snění

Motto:
„KDYŽ JDOU LIDÉ DO VÁLKY,
DĚLAJÍ VĚCI STÁLE STEJNĚ ŠPATNĚ.
NEJPRVE PŘIJDE AKCE A TEPRVE
POTÉ, KDYŽ TRPÍ, ZAČNOU MYSLET“.
– THÚKYDÍDES

Úvodem se omlouvám maršálu de Saxe, nehodlám názvem svého článku parodovat jeho dílo „Rêveries Militaires“, ale nic vhodnějšího jsem si nevymyslel. Smyslem této studie je poukázat na skutečnost, že Thúkydides se nemýlil a zamyslet se nad válkou jako nad nesetřesitelnou průvodkyni dějin lidstva. Podle Clausewitze je válka pokračováním politiky. Tato definice získala svoji popularitu, díky V. I. Leninovi, který ji nadšeně akceptoval, protože vyhovovala jeho filozofii historického materializmu(1).

Jakpak to však bylo, když civilizace nebyla a tedy nebyla ani politika. Podle Voskovce a Wericha vládla celým širým světem idyla. Nahatý člověk [opice] krmil brontosaura přesličkou, v jeho stínu hrál kuličky a tak dále. S tímto by se marxisté-leninisté shodovali a tvrdí, že tehdy války nebyly, vznik válek datují až vznikem soukromého vlastnictví. Avšak co bylo před tím, například v období paleolitu, když byla zima, nebylo co jíst a pod Pálavou ležel chcíplý mamut? Tlupa homo sapiens, která jej našla, snažila se jej zkonsumovat a jinak využít, musela jej bránit před davy cizích hladových homo sapiens. V případě, že se jednalo o nepočetné skupiny, docházelo pouze ke strkanicím (něco jako u nás bývaly fronty na banány, nebo na maso), v kritičtějších situacích k neorganizovaným rvačkám, jak je ostatně známe v současné době z hospod. V případě, že šlo o početné skupiny, byl zde problém, kdo se nasytí a kdo zahyne hladem. V těchto případech tlupa, která zdechlinu mamuta našla, musela organizovat jeho obranu, druhá skupina se musela organizovat, soustředit svoje síly, snažit se prolomit obranu, jednotlivec by neměl šanci. Docházelo zde k organizovaným bojovým akcím, podle soudobé kvalifikace slabé intenzity(2), tyto akce můžeme nazvat paleotaktikou.

Keegan(3) studuje vztah války k lidské přirozenosti, poukazuje na vztah agresivity ke zvažování možného rizika a z toho formuluje vzorec bojovat/utéci. Instinkt kousni a uteč, jak jej definoval Guevara(4) převzal člověk od prehomida, je to základní taktický prvek užívaný predátory při útoku na větší cíl, rodeský ridgeback touto taktikou zdolá i lva. Kousaní, nebo používání svalů, ať již formou hmatů, úderů prostých, nebo zesílených mechanickými pomůckami si pračlověk upravuje na snahu cíleně zasáhnout slabé a zranitelné místo protivníka, ve vhodný okamžik a na vhodném místě. Tyto akce provádí tlupy antropoidů, nebo již pralidi, s využíváním klamání a záludnosti organizovaně, jejích původní intuitivní myšlení je účelně doplňováno využíváním nabytých zkušeností a je schopno jisté dedukce – a taktika, umění boje je na světě. Můžeme předpokládat, že tehdejší bojové akce byly identické s akcemi v uvedené tabulce, která byla převzata od A. Beaufre(5) a částečně upravena. Beaufre tam analyzuje taktické kroky při šermu, tedy boje muže proti muži. Účelná aplikace na skupiny závisela (a stále závisí) na schopnostech vůdců. Na příklad pokusy o obchvat, pronikání v útočných klínech, útoky ze zálohy vyžadovaly jistou organizaci, organizační schopnosti, disciplinu. Naproti tomu čelní útok mohla provádět i nedisciplinovaná tlupa sumerských bojovníků. Asyřané již měli pevnou organizaci, výcvik, disciplinu a mohli si dovolit provádět útočné operace, formou proryvu, obchvatem i útokem na boky, křídla protivníkovi sestavy.

Existuji archeologické nálezy, na příklad nález neandrtálce v Palestině zasaženého oštěpem, které naznačují, že války provází lidstvo od jeho počátku, od okamžiku, kdy nás Pánbůh vyhnal z ráje. Aféra Kaina je známá, zabití Abela se sice klasifikuje jako vražda, možná to byl souboj, ukazuje to ale na skutečnost, že boje se nevedly jenom o potravu a přežití. Protože Pánbůh obdaroval člověka rozumem, začal jej účelně využívat a zákon džungle „silnější zabíjí slabšího“ modifikuje na „chytřejší zabijí méně chytrého, viz souboj Davida s Goliášem. Werich(6) se domnívá, že David vyhrál nad Goliášem, protože měl kuráž, omyl, je známo, že Židi mají vyšší IQ než na příklad Češi. Žid David byl chytřejší než indoevropan Goliáš, proto vyhrál.

V období neolitu pozorujeme již zřetelněji stopy válečnictví, zejména v opevňování sídlišť. 7 000 let př. Kr. (nekeramický neolit, u nás ještě mezolit) bylo Jericho mohutně opevněné město. Kamenná hradba osazená věžemi, dokazuje, že se v této době pilně a cílevědomě válčilo i když Featherstone(7) datuje zrod válek do období raného bronzu (1a) tj.3 100–2 900 před Kr.(8) Opírá se přitom o historický dokument „epos o Gilgamešovi“, kde již nacházíme bohatý arsenál: sekera, meč, dýka, oštěp, kopí, luk. Používají se již válečné vozy tažené osly, jako ochranná zbroj se používají kožené štíty, kožené helmy. Z tohoto období již máme bohatou grafickou dokumentaci. Sumerská armáda postrádala z počátku organizaci, disciplinu, proto k činnostem uváděných v tabulce docházelo převážně v individuálních soubojích, později vznikala jistá organizace podle druhů zbraní a docházelo k využívání taktiky ve větším rozsahu. Kůň se sice objevuje ve válečnictví okolo období 2 000 př. Kr. jako tažný prostředek válečních vozů. V literatuře bývá zmínka o používání koně k jízdě a jako bojového prostředku Hyksosy (1 700 př. Kr.). Je otázkou, zda tehdejší nevyšlechtění koně byli schopni nosit jezdce v trysku, nebo alespoň v klusu. Existuje zmínka o zbrani typické pro jezdectvo – šavli, jako hyksoské zbrani, zdokumentovanou jsem ji ale neměl možnost vidět. Jako skutečný bojový prostředek nastupuje kůň okolo roku 900 př. Kr. z počátku jako „lučištnická samochodka“. Jako skutečný bojový prostředek musel být dále vyšlechťován. Jízda, jako bojový prostředek byla použita v bitvě u Gaugamel jak vojenským géniem Alexandrem Velikým(9), tak jeho protivníkem Dáreiem III. Jízda, zejména těžká (katafrakty) posloužila Alexandru Velikému k dobytí Persie, obdobně jako Hitlerovi tanky k porážce Francie.

EGYPŤANÉ v období Staré říše to je III. až VIII. Dynastie (srozumitelně – 3 000 až 2 400 př. Kr.) Měli již své ministerstvo obrany „Dům zbraní“. Vojsko bylo částečně domácího původu, oddíly dodávaly nomy (správní územní celky), částečně byli najímání žoldnéři z oblasti Ethiopie. Výzbroj tvořili kamenné palcáty, luky, později měděné dýky, válečné sekyry. V tomto období již existovaly samostatné fortifikace s dvojitou hradbou až 12 metrů vysokou a šest metrů širokou, postavenou z cihel. Egypťané stavěli již velké armády, v bitvě u Kadeše 20 000 mužů, tedy podstatně více než může postavit současná Česká armáda.

ASYŘANÉ (10) převzali kulturu Sumeru a Babylonu a v časovém úseku 884–610 př. Kr. jeho tehdy nejlépe vyzbrojené, nejlépe organizované armády plenily a terorizovaly území od Eufratu a Tigridu až po Nil. Pozornost si zaslouží jako vynikající organizátoři a stavitelé silnic. První používali pohyblivé věže při obléhání. Asyřanům se snad nesprávně přisuzuje první organizované použití jezdectva v boji, za panování krále Sargona II. Koně snad používali k nájezdům již nomádští Hyksósové kolem let 1ľ700 př. Kr. Ti byli rovněž vynálezci šípů s bronzovým hrotem (poslední bojové nasazení kavalerie v dějinách bylo 1945 při bratislavsko-brněnské operaci). Jízda používala dlouhá kopí a meče, nebo jako jízdní lučištníci používali krátkého luku, třmeny a sedla tehdy ještě nebyla známa. Tedy jízda se již dělila na lehkou a těžkou. Lučištníci byli jako lehcí bojující bez ochranné zbroje, kteří svoji pohyblivosti způsobovali zmatek v řadách protivníka. Těžké jednotky lučištníků bojovaly v základní taktické jednotce lučištník + štítonoš. Lučištník byl chráněn vestou opatřenou kovovými šupinami, nohy byly chráněny kroužkovým brněním, na hlavě kuželová kovová přilba. Lučištníci byli ostatně základní jednotka asyrských armád. Štítonoši měli podobou ochranou zbroj jako lučištníci, nosili ochranný štít velkých rozměrů, opírající se v boji o zem, jejích úkolem bylo chránit lučištníka a ničit protivníka, který se dostal na dosah kopí, nebo meče. Tyto jednotky vytvářely za bitvy souvislé mobilní hradby. Bitva byla zahajována mohutnou lukostřelbou, následoval útok válečných vozů a jízdy. Když byly narušeny formace protivníka, dochází k závěrečné fázi bitvy úderem velkých, sevřených a dobře organizovaných útvarů kopiníků, které rozhodly bitvu. Krutost a teror, který používali Asyřané na všech úrovních velení, byla jejích strategickou doktrínou. Surovosti páchané cílevědomě Asyřany jsou graficky dokumentovány, na příklad zobrazení krále, vypichujícího zajatcům oči.

FALANGA. Řekové používali bojovou sestavu typu Falanga. Nobelovu cenu za její objevení nedostanou, protože podobné sestavy používali Egypťané i Asyřané, kde je známe pouze z vyobrazení, avšak o jejich taktice a způsobu nasazení se dohadujeme. Řecká falanga byla formace sestávající původně z osmi, později z šestnácti, až padesáti řad. Délka falangy byla dána počtem mužů a taktickými podmínkami. Byla sestavená z těžkooděnců (hoplítů). Jejich hlavní zbrani bylo kopí (sarissa) původně 2 až 3,6m dlouhé, které za Alexandra Velikého dosahovalo délky až 6 metrů. Boj se odehrával mezi prvními řadami, padlí bojovníci byli postupně nahrazováni bojovníky z dalších řad. Zadní řady, které byly mimo bojový kontakt, měly vztyčená kopí a tlačily se na řady přední, byl to vysoce specializovaný kolektivní boj kopím, kde jakákoli individualita jednotlivce, nebo malých skupin byla vyloučena.

Meč používali původně těžkooděnci – hoplíté železný, asi 60cm dlouhý, se záštitou a s čepeli mírně u hrotu rozšířenou. Tento typ meče byl později nahrazen typem, který svým tvarem připomíná kukri dnešních Ghurků, byla to záložní zbraň nízké účinnosti, kterou v bitvě u Pydny (168 př. Kr.) hoplité odhazovali. Simon Algim11 se domnívá, že tento meč může být pravzorem kukri, což je na Alexandrovu anabázi v Asii možné. Sparťané používali krátký meč Xiphos, který měl rozměry dýky z důvodu lepší manipulace ve skrumáži. Spartský král Agésiláos na otázku, proč jsou lakedaimónské meče tak krátké, odpověděl: "Protože bojujeme blízko k nepříteli." A spartská žena, které si syn stěžoval, že jeho meč je příliš krátký, mu doporučila udělat krok vpřed(12).

Falanga předpokládala standardizovanou výzbroj, perfektní výcvik a vědomí pospolitosti. Ztráta štítu byla považovaná za zavrženíhodný čin, protože tím byla ohrožena celá jednotka, kdežto ztráta jiné zbroje (přilby) pouze za ohrožení jednotlivce (divná logika, ale bylo to tak). Domněnka(13), že falanga byla ideální pro omezeně a průměrně vycvičené žoldnéře je sporná.

Xenofon(14) i Arrianos(15) popisují její přizpůsobivost a manévrovatelnost, schopnost orientace. Zaujímání rozestupu „otevřeného tvaru“ 1,96 m, tvaru „štíty na doraz“ 30 cm, „přechodný tvar“ 1 m, dává tušit, že Falanga musela být perfektně vycvičená, musela být vypracována povelová technika. Překvapivou pohyblivost Falangy můžeme demonstrovat na bitvě u Gaugamel, zde nejenom rozevřením svých řad neutralizovala útok Dareiových bojových vozů, ale i schopnosti okamžitě měnit směr své bojové činnosti a to i o 180° jako to učinil Parmenión a zničil proniknuvši a rabující perskou jízdu zezadu. Tyto akce byly pro Alexandrovo vítězství nezbytné, rozhodující akce probíhaly na pravém křídle makedonské sestavy. Alexandr počal své pravé křídlo rozšiřovat do terénu pro protivníka nevhodného a vyprovokoval Daria k posílení svého levého křídla. Důsledkem přesunů se v sestavě Peršanů vytvořila proluka, kterou Alexandrova jízda a jedna falanga pronikla perského týlu. Perské síly se ocitly v obklíčení a byly zničeny.

Tažení Alexandra Velikého pečlivě studoval Napoleon, zejména Bitvu u Gauagmél, kterou dával jako vzor svým velitelům a vyzýval je k jejím intenzivním studiím. V bitvě u Slavkova(16) Napoleon opustil strategicky výhodné pratecké výšiny nejenom proto, aby získal čas na koncentraci své armády, ale aby nalíčil na protivníka léčku. Výšiny následně obsadila ruská vojska, konkrétně I. kolona – Dochturov; II. kolona – Langeron; III. kolona – Przybysyewski. Tyto kolony v ranních hodinách sestupují z návrší západním směrem s úmyslem napadnout Napoleonovo pravé křídlo kryté v úseku od Kobylnice po Telnici pouze Legrandovou divizi a proniknout do Napoleonova týlu. Na tento okamžik Napoleon čekal. Na scéně se objevuje III. sbor maršála Davouta, který zvládnul pochod od Vídně na bojiště za 30 hodin usilovného pochodu, jeho divize, Bourcierova a Friantova jsou bezprostředně z chodu zasazeny na pravém křídle do bitvy, která vstoupila do dějin jako bitva na Zlatém potoce. Napoleon pozorujíc sestupující ruské kolony krotí napruženého maršála Soulta (IV. sbor) bonmotem „Dělá-li nepřítel chybu tak jej nesmíme rušit(17)“. Dialog, který následně probíhá mezi císařem a Soultem potvrzuje promyšlenost a připravenost této operace: Napoleon: „Kolik času potřebujete, aby vaše jednotky obsadily Pratecké návrší maršále?“ Soult: „Dvacet minut úplně stačí, sire“, Napoleon: „Dobrá, můžeme ještě čtvrt hodiny počkat“. Soult odjíždí ke svým jednotkám, aby řídil operaci, která vstoupí do dějin, jako „Lví skok“. Útok je zahájen, Vandamova divize IV. sboru smete z návrší Miloradovičovu divizi, St. Hillariho divize téhož sboru vytlačuje Kolovratovy rakouské oddíly, které po útěku ruských sil musely vyklidit bitevní pole. Následně jednotky IV. sboru posílené o gardové jednotky (Brigade de dragons Boyé) se šikují na severozápad a sevřou ruské kolony na Zlatém potoce, kde posléze po tuhých bojích III. a II. kolona kapituluje. Zbytky I. kolony (Dochturov) zajišťovány Kienmayerovými kavaleristy prchají k Hodonínu a dále do neutrálních Uher. Trik s obsazením prateckých výšin a následné vítězství na Zlatém potoce jsou reminiscenci na Gaugamely. Je zde nutné si povšimnout, že Napoleonova genialita nespočívala v napodobování, ale aplikaci taktických kroků. Avšak nic není tak jednoduché, jak se na první pohled zdá, zejména zkušeným válečníkům na PC. Napoleonův úspěch byl podmíněn jeho genialitou, výběrem velitelského sboru (Každý voják nosí v torbě maršálskou hůl), tvrdým tréninkem vojsk ve VVP Bouloňský tábor, jejích kázní. Svůj díl odvedlo prosazování dominantního postavení Rusů(18), jejích nedostatečný výcvik, logistika a v neposlední řadě zničení rakouské armády u Ulmu (polní podmaršálek Mack).

Falanga představuje blok s mohutnou údernou silou, který má však i své Achillovy paty. Byl bezbranný proti ataku lehkých oddílů, což byly předkové soudobých comandos. Byl neproniknutelný i pro vlastní lehké oddíly a jízdu, když bylo taktické, aby opustily bojiště. Falanga se rozpadala při nárazu na přírodní překážku, nebo nerovnost, kde vzniklé mezery dávaly možnost narušení a rozbití sestavy. Sklopená kopí měla kromě první řady hoplítů omezenou horizontální manévrovatelost „odměr“, čehož později využívali římští legionáři, kteří se snažili tato kopí odstrčit a posléze zaútočit mečem. Falanga byla křehká v případě útoku na křídla. Hypotetický byl snadný obchvat, nebo obejití křídla Falangy, vojevůdce musel tento manévr předpokládat a vyčlenit k zajištění boků dostatečně silné lehké pohyblivé oddíly.

Poučný byl přístup Sparťanů k prchajícímu nepříteli, kterého Sparťané nepronásledovali, tím dávali najevo, že zabijí pouze protivníka, který bojuje. Spartští těžkooděnci hoplíté nebyli vybaveni na boje muže proti muži a vyvarovali se vlastních zbytečných ztrát. Kdyby J. V. Stalin reagoval podobně, Němci by neměli takovou hrůzu před sovětským zajetím, nekladli by odpor na život na smrt(19) a bylo by ušetřeno milionů sovětských životů.

ŘÍMSKÉ LEGIE. V protohistorii válek je nutné připomenout počátky římských legii. Řím ve svých počátcích byl ovlivněn v mladší době bronzové a halštatské kulturami pronikajícími ze severu (kultura Terramar, Villanovská). Akceptoval jejich bojové techniky halštatské kultury, což dokazuji nálezy mečů. S falangou se Římané seznámili od svých řeckých sousedů na jihu Apeninského poloostrova a jako bojovou sestavu v jakés takés formě zavedli za panování Servia Tullia 578 –534 př. Kr. Tento předposlední král krom vybudování doposud stojících hradeb rozdělil obyvatelstvo Říma do V. tříd, podle majetkového censu. Každá třída stavěla stanovený počet centurií. Tyto centurie byly nejenom vojenskými jednotkami, ale i politickými skupinami. Reminicsencí k tomu je „Plukovní kultura“ pruského státu, na příklad, tam by se pan Nečas nepředstavoval: „Jsem Nečas ODS“, ale „Netschas einundzwanzigste regiment, Pucflek“. Zde je nutno podotknout, že v Řecku dosáhla falanga své maximální dokonalosti za Alexandra Velikého okolo roku 320 př. Kr. tedy v době, kdy Řím již přechází na bojovou sestavu typu LEGIO. Jak byla účinná falanga proti Galům, můžeme jenom spekulovat, avšak kdyby bojovali Římané v neorganizovaných skupinách, mohly jejích porážky dosáhnout katastrofického rázu. V druhé válce samnitské, kdy Římané vedli válku v hornatém terénu, kde se za nezvyklých podmínek křehkost a neflexibilita falangy zvýrazňovala. Důsledkem byla porážka římských vojsk v Caudijské soutěsce roku 321. Tyto neúspěchy iniciovali Římany k inovaci výzbroje, taktiky a organizace(20). Na rozdíl od falangy, římský voják přestává být nedílnou součásti bojové jednotky, ztrácející při vypadnutí z bojové sestavy podstatnou část své bojové hodnoty. Doktrína Říma žádá, aby voják byl schopen vést samostatnou bojovou činnost, stejně jako vést boj v rámci centurie. Pro takovouto činnost nebylo vhodné kopí, proto základní zbrani vojáka byl meč, původně t. zv. Galského typu (domnívám se, že to byly meče halštatského typu). Později byl nahrazen mečem gladius hispaniensis. Byl to kratší těžký meč s oboustranným ostřím, umožňující sečné údery, avšak přednostně se užíval jako bodný. Římský patentem bylo pilum(21) – oštěp s dřevěnou násadou jeden metr dlouhou a tenkým železným dříkem, jeden metr dlouhým, zakončeným špičkou se zpětnými háčky. Při hodu se používal řemen a dohod byl 30 až 60 metrů i když se v praxi házel na vzdálenost 7 až 10 metrů. Pilum se vyznačoval velkou průbojnosti, byl schopen prorazit nejenom okovaný štít, ale současně i brnění. Po zabodnutí se dřík vlivem hmotnosti násady oštěpu ohnul, oštěp nešel vytáhnout a učinil štít nepoužitelný. Účinnost tohoto oštěpu nebyla překonána.

Z vojáků tohoto typu vzniká nová taktická jednotka – legie. Bitevní sestava legie byla složena z šachovitě rozestavěných jednotek – manipulů, složených ze dvou centurií(22). Manipuly první linie tvořili nováčci, kopiníci (hastati). Manipuly druhé linie zkušení legionáři plně vyzbrojeni (principes). Třetí linie byla sestavena z nejzkušenějších veteránů (triarii, rorarii, accesensii). Bitvu zahajovali v rojnicích prakovníci (velíté), jejich úkol byl něco jako v současnosti dělostřelecká příprava. Tvrzení, že byli schopni olověným projektilem zasáhnout na sto metrů oko je poněkud přehnané i když se náhoda nevylučuje. Tito velíte zavčas ustoupili mezerami mezi manipuly a zaujali pozice vzadu za triarii. Vlastní bitvu zahajovali hastati. Tvrzení, že tito hoši šli na jistou smrt je pochybné, hastati byli něco jako dorost a centurioni měli zájem, aby se otrkali a dále se vyvíjeli ve zkušené válečníky, v opačném případě by legie měla kádrové potíže s doplňováním manipulů principes a triarii. Hastati tedy byli ve vhodnou chvíli střídáni manipuly zkušených válečníků principes.

Takovéto uspořádání – Ordre de Bataille dávalo legii maximální flexibilitu, kterou postrádala falanga. Legie mohla snadno reagovat na přírodní překážky a nerovnosti. Manipuly mohly samostatně reagovat na vzniklé situace. Manipuly druhé linie – principes mohly zaujmout postavení v mezerách mezi hastati a tak vytvořit útvar typu falanga. Při útoku slonů se linie principes postavila do zákrytu za hastati a sloni mírumilovně prošli legii vzniklými uličkami a vzadu byli bezproblémově pochytáni. Pokud legie chtěla zlomit odpor protivníka na jeho slabém místě, mohla použít sestavu ostrého klínu – cuneus.

Srovnáme li v obecné rovině falangu s legii, potom falanga je bitevní nástroj, a legie je bitevní stroj. Pokud s falangou operoval válečný genius a là Alexander Veliký, potom to byl velice účinný nástroj. Vzorová je bitva u Gaugamel. Alexander Veliký operativně, takticky zkombinoval údernou sílu falangy s mobilitou jezdectva. Legie byla stroj složený z deseti dílů, kohort. Každý díl tohoto stroje byl řízen Centurionem, těch bylo v legii šedesát, byli původně voleni, později jmenováni. Při výběru centurionů dávali Římané podle Polybia přednost před bojechtivými typy mužům kteří vynikali houževnatosti, zásadovosti až k sebeobětování. Tedy kádrová politika legií se poněkud, ale úspěšně lišila od současných armád. Strategické a operační schopnosti Říma byly zastíněny vysokou úrovni taktiky. Velitelský sbor legie tvořili tribuni a legát, pro které byla služba v legii pouze odrazovým můstkem do politické kariéry. Oporou legie byli tedy centurioni a názor, že síla, moc římského impéria ležela na bedrech centurionů, není daleko od pravdy.

Vojenské úspěchy Říma byly podmíněny rychlými přesuny vojsk. Římané jsou vynálezci pochodového kroku, legie pochodovaly organizovaně v sevřených útvarech. Pochodovalo se asi sedm hodin denně na vzdálenost asi dvacet kilometrů, v příznivém terénu i značně více. Rychlé přesuny umožňovala systematicky budovaná síť kvalitních komunikací. Silnice Via Appia je v původním stavu provazovaná do dnešních dnů. Rovněž most postavený legiemi v Traianově době ve Španělsku v Alcántaru je dodnes provozuschopný. Když byl v Rusovcích objeven tábor X. legie Geminy, pátralo se následně po přístupové komunikaci. Ta byla následně objevena naprosto přesně, jak ji lokalizoval dobový dokument.

Vojenské tábory byly budovány nejenom přechodně za pochodu, ale jako strategické opěrné body na hranicích říše. Byly to účelně a logicky projektované komplexy. Řada těchto táborů se stala základem měst. Vzhledem k obrovské rozloze impéria měl Řím vcelku malou armádu.

Za Caesara to bylo 60 legii, později byl jejích stav redukován na 26. Stálé tábory v provinciích byly doplňovány pomocnými sbory z místního obyvatelstva.

Dějiny Říma jsou dějinami válek, vítězství i porážek. Jednu z nejtěžších porážek utrpěl Řím ve druhé punské válce v bitvě u Cann, kde 216 př. Kr. se utkaly římské legie s Kartaginci pod vedením Hanibala. Legie nastoupila v obvyklé sestavě, s jízdou na křídlech. Hanibal zvolil sestavu vypouklou (konvexní), střed sestavy tvořila galská a hispánská pěchota a sestupně sestavená africká pěchota. Na křídlech byla jízda. Početně slabší římská jízda byla na počátku bitvy rozprášena. Galský střed Hanibalovy sestavy byl Římany zatlačen a ustoupil, mezitím kartaginská jízda, která zaujala původní sestavu, dvojím obchvatem vpadla do římského týlu, současně s oběma křídly pěchoty obklíčila římskou armádu, která zaujala kruhovou obranu, ale neudržela se. Římská armáda byla zničena, z 50 000 mužů se zachránilo asi 14 000. Avšak Římané se poučili a již Scipio Africanus, který převzal úspěšně Hanibalovu taktiku, nakonec Kartágo porazil. Důkazem toho, že slova Thúkydídova citovaná v prologu jsou opodstatněna, je osud německé šesté armády u Stalingradu v období říjen 1942 až leden 1943. Tehdy byl vydán rozkaz „Fall Blau“ k útoku a obsazení ropných polí na Kavkazu. Byla sestavena skupina armád „A“ které velel Hitler a měla obsadit Kavkaz a ropná pole. Velení skupiny armád „B“ převzal generálplukovník von Weichs (úkol skupiny „B“ byl vrchním velením podhodnocen, dokonce se po jistou dobu uvažovalo, že velením bude pověřen nezkušený a neprověřený maršál Antonescu). Armee Gruppe „B“ měla úkol se svoji 6. Armádou a 4. tankovou armádou útočit a obsadit Stalingrad a posléze chránit bok skupiny armád „A“. Severní křídlo tohoto uskupení hluboko na řece Donu zajišťovaly slabé jednotky německých spojenců, Rumuni, Italové, Maďaři a slabá 2. německá armáda. Obdobné to bylo na jižním křídle. Ofenziva započala 17. 7. 1942 a 21. 8. 1942 německá vojska překročila Don, posléze 23. 8. 1942 započal útok na Stalingrad.

Sestava skupiny armád „B“ byla taková, že hlavní síla, šestá armáda byla trvale vázána na Stalingrad, kde byl veden boj dům od domu. Pozice protivníků byly od sebe vzdáleny 10 až 30 metrů. Boj muže proti muži, který byl za WWII velmi vzácný, byl zde naprosto samozřejmý, taktéž souboje odstřelovačů. Německý postup ve Stalingradu byl charakterizován v tom smyslu, že za 38 dnů Němci obsadili celou Francii a za tutéž dobu ve Stalingradu obsadili jednu ulici. Tento způsob boje je velmi náročný na opotřebení lidských sil oboustranně, na německé straně byl obzvláště citlivý, protože zálohy pokud vůbec byly, tak velmi omezené.

Slabá křídla a vysunutý střed skupiny armád „B“ provokovaly protivníka, aby se chopil iniciativy a provedl přesně to co Hanibal u Cann, to je dvojitý obchvat. Stavka Věrchovnogo komandovanija, neboli sovětské vrchní velení rozhodlo a začalo se konat. Na Stalingradský front byly převeleny všechny dostupné a záložní divize. Německý vojskový i vzdušný průzkum hlásil silnou koncentraci sovětských jednotek. O mohutné koncentraci věděli i řadoví vojáci ve Stalingradu(23). Hitler tyto příznaky ignoroval, místo toho, aby nařídil jediný možný krok, to je stáhnout se mimo dosah protivníka, rozkázal pokračovat v útočných operacích. Výsledek se dostavil, 19. listopadu maršál Rokossovskij (Donský front) a generál Vatutin (Jihozápadní front) udeřili na křídla německé sestavy, kde byly spojenecké síly maďarské, rumunské a italské prakticky zničeny. 20. listopadu se dal do pohybu stalingradský front. Tyto fronty se 23. listopadu u města Kalač (nebo Sovětskij?) setkaly a past sklapla. I když německé probití se z obklíčení bylo v prvních okamžicích možné, reálnost se postupně vytrácela. Hitler se z prestižních důvodů zdráhal města vzdát. Bitva byla dobojovaná 2. února 1943. Ztráty na německé straně: 841 000 mužů; 6 000 děl; 1 000 tanků. Ztráty na sovětské straně: 1 130 000 mužů; 15 000 děl; 4 000 tanků.

Tato bitva je všeobecně považována za nesporný zvrat ve válce. Jaký názor na dopad bitvy má polní maršál von Meinstein, cituji(24): „… Proti tomu je nutno konstatovat, že pravděpodobně žádné z těchto, nebo jiných jednotlivých událostí nemůžeme přiznat rozhodující význam. Rozhodnutí vyplynulo z více faktorů, z nichž nejdůležitější patrně byla skutečnost, že Německo se nakonec díky Hitlerově politice a strategii stalo mnohem slabší než jeho protivníci. Jistě, Stalingrad je určitým bodem obratu v dějinách druhé světové války; vlna německých útoků se tehdy na Volze zastavila, aby se jako vlna příboje valila zpět. Ale jakkoli závažná byla ztráta 6. armády, válka na východě – a tím válka vůbec nemusela být proto ještě ztracena. Ještě stále bylo možno si vynutit nerozhodný výsledek, kdyby se na to německá politika a velení wehrmachtu zaměřily.“ Tolik Manstein.

Sedmnácté století je obdobím upevňování absolutismu, které ovlivňuje rozvoj vojensko-teoretického myšlení a vojenského umění(25). Tento proces probíhal v Rusku za cara Petra I. Velikého (1682–1725); v Prusku za Fridricha II. Velikého ( 1740–1786); ve Svaté říši římské národa německého za císaře Josefa II.

Povšimněme si některých aspektů vojenské doktríny Fridricha II., která dosáhla největšího uznání. Podle této doktríny Vojsko představuje jediný a jednotný útvar. Velitelé menších oddílů mají jediné poslání – plnit rozkazy generála, jít mužstvu příkladem a pohrdat smrti. Generál dává rozkazy k boji a nemění je za žádných okolností. První úder je rozhodující a také nejsilnější. Můžeme zde jednoznačně konstatovat, že tento způsob velení připomíná bojovou činnost makedonské Falangy.

Koncem osmnáctého století vstupuje na válečnou scénu Napoleon, který staví nové zásady, metody, taktiku(26). Podle této doktríny se armáda dělí na sbory a divize. Velitelé sborů mohou nezávisle hodnotit a samostatně rozhodovat v intencích vrchního velitele, který dává rozkaz k zahájení bitvy a podle okolnosti rozhoduje v okamžiku, který považuje za rozhodující o průběhu bitvy. Rozhodující je poslední, konečný úder. Zde je patrné, že tato metoda velení připomíná bojovou činnost římských legii.

V sedmnáctém století se významně projevuje provázanost války a politiky, která tolik inspirovala Clausewitze(27). Pro toto století vrcholícího absolutismu a osvícenectví byla charakteristická válka unavovací. Řídícím prvkem zde byla fortifikace na hlavních strategických směrech. Operující armády se držely těchto pevností, které byly logistickými základnami. Války se vyznačovaly dobýváním pevností a vysokou manévrovosti vojsk, k velkým bitvám docházelo výjimečně a převážně nebyly totálně zničující. Zničující strategie se uplatňovala pouze v případech, kdy byl protivník zásadní nepřítel, viz princ Evžen Savojský na Balkáně proti Turkům. Kdyby Prusko zničilo totálně Rakousko, posílilo by to Francii a naopak, kdyby Francie zničila Prusko, byl by posílen vliv Rakouska a Ruska. Proto války o dědictví Habsburské a sedmiletá válka byly klasickým propletencem politické a válečné strategie. (28) Začátkem XX. století Francie opustila zásadu rovnováhy a 1918 bylo totálně zničeno Rakousko-Uhersko. Byl to krok, před kterým Masaryk české politiky varoval ještě 1916. Následně byla porušena rovnováha, důsledkem byl Anschluß, Mnichov. Německo získalo převahu nad Francii a důsledky známe: Patnáctý březen, Polsko, Francie, 30 000 000 mrtvých.

Války tedy nevznikají v důsledku vzniku soukromého vlastnictví, ale jsou lidskému rodu dány. S tímto se shoduje křesťanství – svatý Augustin i skutečnost že člověk je ze své biologické podstaty agresivní, navíc postrádá inhibiční mechanizmus, který brání ničit příslušníky vlastního druhu. Tyto teorie jsou podporovány etnografickými studiemi etnik žijících na nízkém stupni vývoje.

Dějiny lidstva jsou dějinami válek, bez kterých by lidstvo asi ustrnulo na stupni Homo erectus. I počátky Evropy byly ukovány na kovadlině válek(29). Svým způsobem lze akceptovat názor Nietzscheho, že válka vede civilizace na cestě vývoje, že by však udržovala civilizace je diskutabilní. Řeckoperské války zachránily evropskou civilizaci. Naopak Sparťané válčili tak dlouho, tak vytrvale, až po roce 211 př. Kr. zanikli i se svou specifickou civilizací. Sedmiletá válka vyčerpala Prusko tak, že na svoji regeneraci potřebovalo několik desetiletí a nebylo schopno do evropské politiky zasahovat. WWII zabránila realizaci zhoubného atavizmu nacistické ideologie. Evropská civilizace však je následně poškozována jak infiltraci východních neevropských prvků (na příklad marxismu deformovaného asiatskou kulturou), tak vznikem paskvilu zvaného multikulturality a degenerovaného humanismu. Dvě hlavní vítězné velmoci se doslova porvaly o kolonie spravované evropskými státy, ke škodě obyvatelstva těchto kolonií. Ve „svobodné“, dekolonizované Africe za třicet let zahynulo více lidí, než za 150 let koloniálního období. Bohatství těchto kolonii je využíváno nikoli obyvateli, ale nově vítěznými velmocemi a expandující Čínou.

Motivy a důvody vedoucí k válce jsou rozličné. Od přežití, nutnosti zajištění životního prostoru (lovišť, zemědělské půdy), touhy po moci, cti a slávě, prosazování ideologie (Taliban), až po takovou kuriozitu jakou byl útěk ženy Heleny, zanedbávané svým manželem spartským králem Menelaaem do Tróje. Tato avantýra měla za následek desetiletou válku, která neskončila jenom satisfakci zhrzeného manžela, ale i posílením helénské přítomnosti na východní straně Bosporu.

V historickém kontextu je možné válku definovat jako soubor násilných i nenásilných aktů prováděných organizovaně vyšším sociálním uskupením, v daném prostoru a čase, za účelem dosažení vytknutého cíle. Vyšší sociální uskupeni jsou pokrevní skupiny, rody v pravěku, ale i ve středověku, připomeňme si u nás Vršovce, Vítkovce, Slavníkovce. Ve Florencii Gueflové a Ghibellini. Zde můžeme vzpomenout skotskou vrchovinu oplývající nejenom palírnami whisky ale i vzájemnou rivalitou šlechtických rodů a obcí, tato rivalita se projevovala vzájemnými střety. Problém je, kdy se v těchto případech jednalo o střetnutí válečné, rvačku, nebo přátelské utkání. Na příklad kronikář píše, že odpoledne po obědě vyrazili vesničané na sousední vesnici – vrátil se jenom bubeník. Kronika nepíše, zda všichni padli mrtví, nebo ožralí. Současné evropské právo takové excesy hodnotí výjimečně jako konflikty malé intenzity, převážně však jako rvačku, nebo výtržnictví podle trestního práva, nikoli podle práva válečného. Vyššími sociálními uskupeními byly rovněž kmeny a kmenová uskupení, která intenzivně v Americe vedla války i v devatenáctém století, v Africe doposud. Definicí válek je celá řada. Armádní generál Jiří Šedivý uvádí a podrobně analyzuje definicí mezinárodněprávní sociologickou, kvantitativní a politicko-filozofickou (30).

Intermezzo mezi válkami se nazývá mír, je to období podvádění, kradení, vytváření pozic pro výboj a odboj. Mír je nejfrekventovanější, ale i nejzneuživaněší fenomén v dějinách lidstva na kterém zejména v posledním století parazituje plejáda politiků i rádobypolitiků, vytvářející rozličné mírové výbory a nic neřešící zákony. Neznámý autor definuje válku jako Vedlejší produkt umění mírotvorby. Upozorňuje, že nejhrozivější politickou situací je období mezinárodního přátelství. Vyzývá ke zvýšení elementární nedůvěry, jež zajišťuje bezpečnost národů. S tím, že Válka s oblibou přichází jako zloděj, v noci, tedy nečekaně. Válku jako vedlejší produkt mírotvorby můžeme demonstrovat na Jugoslávii, která příjmala „uprchlíky“ z maoistické Albánie. Vláda v Bělehradě neidentifikovala v uprchlících prosakujícího nepřítele, neorganizovala obranu svých hranic a naopak a dovolila jim usadit se v Kosovu. Imigranti se ve vhodný okamžik demaskovali, dobyli Kosovo, kolébku srbského národa a významně přispěli ke zničení hostitelské Jugoslávie. Stejný proces probíhá v Evropě, jejíž představitelé nevedou obranné akce proti agresi cizích nepřátelských etnik, které se nezřídka chovají jako dobyvatelé. Obrannou strategii Evropské unie můžeme nazvat „Mouchy sežerte si mě“. Evropa je na přírodní bohatství chudý kontinent. Životní standard v Evropě je dán tvrdou prací Evropanů – Románů, Germánů, Slovanů. Po rozvrácení římského impéria se stala západní Evropa nejnuznější části známého světa, nejenom pro vládu barbarů, ale pro nedostatek drahých kovů – zlata a z toho vyplývající potíže s měnou, provozoval se tedy výměnný obchod. Nedostatek finančních prostředků na řízení států a na armády byl nouzově řešen feudálním systémem(31). V současnosti invaze neevropských etnik, která pronikají do Evropy „za lepším životem“ (příživnictvím) ohrožuje zdraví, bezpečnost, zvyšuje kriminalitu evropského kontinentu. Naší občané, kteří se zdržovali delší dobu v Africe a ovládají tamější jazyky, dosvědčují antievropský rasizmus a rasovou nenávist tamějších obyvatel. Severní Afrika, kdysi obilnice Říma v důsledku exploatace kočovných dobyvatelů se změnila v poušť. Toto dává tušit, co můžeme od imigrantů očekávat, lze konstatovat, že tato etnika nemají pro ekonomiku ani kulturu Evropy žádný, neřkuli negativní přínos.

STUDENÁ VÁLKA. Šedivý(32) z pohledu vedení války rozeznává: -i) Pravidelnou válku; ii) Nepravidelnou, (asymetrickou) válku. K těmto typům válek lze přidat Studenou válku, která je charakteristická svými nenásilnými strategiemi typu „Hrozba“ a „Být ve střehu“, viz tabulka.

Účelem této války je politické vydírání, příprava k co nejvhodnějšího využití prostředků v připravovaném (předpokládaném), horkém válečném střetu. Termín „studená“ je novinářská fráze zdůrazňující absenci násilných akcí. Studenou válku lze přirovnat k činné sopce, kdy nedochází k explozivním erupcím (násilným operacím) a pouze k výlevům lávy (berlínská blokáda, berlínská krize, Maďarsko 1956, Československo 1968). Studená válka má i své fumaroly(33) (Korea, Vietnam, Afganistan, Kubánská krize). Nesporným kladem studené války je obrovský rozvoj vědy, techniky a téměř nulové lidské ztráty. V letech 1947–1989 byl v Evropě usmrcen nepatrný zlomek lidí. Omezení lidských práv u nás a v bloku Varšavského paktu nebylo zapříčiněno studenou válkou, ale politickou demagogii.

Negativem bylo drastické omezení přístupu k informacím, pohyb a cestování mimo blok Varšavského paktu bylo omezeno – cestování do emirátů za účelem hraní golfu tehdy nepřicházelo v úvahu. Z pohledu západní demokracie bylo negativum, nemožnost finanční a hospodářské exploatace. Naopak, mezinárodní banky neměly možnost ČSSR zadlužit. Je nutné zdůraznit, že v tomto hrála studená válka sekundární roli, primární roli hrála politika. V celkovém hodnocení studené války je proto nutné vycházet více, než kde jinde z Clausewitzovy teorie o provázanosti války a politiky.

TABULKA

 

 

ČINNOST / DEFINICE

Útočit

Snažit se zasáhnout slabé a zranitelné místo protivníka.

Překvapit

Napadnou slabé a zranitelné místo protivníka, které není chráněno.

Útočit záludem

Ohrozit některé z protivníkových slabých míst tak, aby při odražení naší akce odkryl to slabé místo, na které chce útočit.

Klamat

V užším smyslu: Předstírat, že ohrožujeme určité slabé místo a pak napadneme jiné. V obecném smyslu: Vzbuzovat dojem, že zamýšlíme učinit něco jiného, než co hodláme podniknout skutečně.

Lámat odpor (provést přetlak)

Zasáhnout protivníkovo slabé místo přes jeho aktivní odpor.

Unavovat

Nutit protivníka, aby vynakládal a spotřeboval svou energii a své prostředky při obraně slabých a zranitelných míst.

Obnovit útok

Znovu získat podmínky, za kterých bude možno zasahovat protivníkova slabá místa.

Být ve střehu

Být ve stavu, který umožňuje včas krýt svá slabá a zranitelná místa.

Uhnout se úderu (výhyb)

Změnit svou sestavu tak, aby útok protivníka směřoval proti chráněným místům.

Krýt se

Bránit napadené slabé a zranitelné místo.

Provést odvetný úder (odbod, odsek)

Zasáhnout zranitelné místo protivníka tak, aby byl nucen zanechat svého útoku.

Stáhnout se mimo dosah nepřítele (odskok)

Dostat své vlatní napadené slabí místo mimo dosah úderů protivníka.

Přerušit boj (odsun)

Celkové odpourátní za cenu vzdání se určitého cíle omezeného významu.

Hrozit

Učinit opatření, umožňující zaútočení na slabé a zranitelné místo protivníka.

Poznámky

  1.   Vazby marxismu na dílo Clausewitze analyzuje John Keegan v „ Historie válečnictví.“

  2.   Malá encyklopedie vojenské strategie. Též Jiří Šedivý VÁLKA: rámec pro analýzu.1.1.3

  3.   Keegan, Historie válečnictví

  4.   Guevara,  Partyzánská válka.

  5.   General A. Beaufre, Úvod do strategie.

  6.   Werich „David a Goliáš.

  7.    Featherstone , Válečníci a války ve starověku a středověku.

  8.   Hans Bardtke, Starověká Palestina.

  9.   Arrianos, Anabasis  alexandrú (Tažení Allexandra Velikého.

10.   Militaria, Zapomenuté oběti a zapomenuté armády, neznámý autor.

11.   Simon Algim a další, Bojové techniky starověkého světa.

12.   N. Secundy, The Spartan army, též Living History cz.

13.   Featherstone, Válečníci a války ve starověku a středověku.

14.   Xenofón, Anabase.

15.   Arrianos, Anabasis  Alexandrú (Tažení Allexandra Velikého.)

16.   D. Uhlíř, Slunce nad Slavkovem; D. Uhlíř, Bitva tří císařů; Bitva u Slavkova Skriptum Vojenské akademie; J. Fidler, Slavkovská encyklopedie.

17.   Nejdůležitější poučení pro čtenáře tohoto článku, ZAPAMATOVAT!!

18.   O stopadesát později let byla tato vlastnost jedním z důvodů rozpadu Varšavské smlouvy.

19.   G.K. Koschorrek, Nezapomeň na zlé časy.

20.   Livius, Dějiny římské od založení města VIII. 8.

21.   Svojtka &Co.1999, Zbraně mezinárodní encyklopedie.

22.   Organizace legií se během věků měnila, za Sully a zejména cézarů, ale spíše k horšímu – degenerovala.

23.  G.K. Koschorrek, Nezapomeň na zlé časy.

24.  Erich von Manstein, Ztracená vítězství.

25.  Skriptum Vojenská vysoká škola pozemního vojska, Rozvoj vojenství do roku 1914.

26.  Problematiku podrobně analyzuje Hohub, Napoleon jeho zásady, taktika, metody.

27.  Carl von Claueswitz, O válce.

28.  L. Šubrt, Vývoj vojenství do roku 1914

30.  Jiří Šedivý VÁLKA, rámec pro analýzu. 1.1

31.  Feudalismus tedy nebyl vývojovým, organickým stupněm lidské společnosti, jak se domníval Marx, ale pouze suplujícím mezistupněm v západní Evropě. V oblastech s funkčním peněžním systémem se výrazně neprojevuje. Pojem feudalismus se tedy nesprávně zaměňuje s pojmem středověk.

32.  Feudalismus tedy nebyl vývojovým, organickým stupněm lidské společnosti, jak se domníval Marx, ale pouze suplujícím mezistupněm v západní Evropě. V oblastech s funkčním peněžním systémem se výrazně neprojevuje. Pojem feudalismus se tedy nesprávně zaměňuje s pojmem středověk.

33.  Fumarola je formou projevu sopečné činnosti, která vypouští do svého okolí plyn.

 

 

 
Datum: 22. 12. 2012 19:20:26 Autor: QF17
Předmět: Nechával jsem
si tehle článek na pozdější čas a udělal jsem dobře. Opravdu dobrý počteníčko.
Datum: 23. 12. 2012 16:12:47 Autor: Dana Ferenčáková
Předmět: válka jako neukojené snění
Domnívala jsem se, že válka je pouze odpudivá, ale zjistila jsem, že může být přitažlivá jako nenaplněný sen.Jako klad článku vidím to, že je zkoumána z hlediska, nakolik je prospěšná lidstvu. Nikdy jsem se nedomnívala, že tento z mého hlediska jednoznačně odpudivý fenomén, může být pro jistou maskulinní část populace dokonce považován za faktor, umožňující pohyb vpřed, k vyšší technicky vyspělejší kultuře. Díky za nový pohled na věc.
Datum: 30. 12. 2012 07:23:32 Autor: Misustov
Předmět: to QF17
Svému rivalovi děkuji za pochvalu a vše nejlepší v novém roce. Příště se budeme bavit o plk. Sochorovi
Datum: 30. 12. 2012 14:36:59 Autor: QF17
Předmět: Přání pro Misustov
Rovněž i vám přeji zdraví a pohodu v roce 2013. Budu si muset něco připravit o Sochorovi:-),
Datum: 11. 01. 2013 11:39:41 Autor: Daniel
Předmět: ad Poslední útok kavalérie
Jezdectvo obou válčích stran ve 2. sv. v. uskutečnilo řadu atak. Tak například jeden z poslední útoků kavalerie vedl por. Starak, vel. eskadry 1. samostatné varšavské jezdecké brigády 1. 3. 1945 v Pomořansku na „val“ v blízkosti městečka Schönfeld proti protitankovým dělostřelcům. Poláci projeli jejich linie, sesedli a zaútočili jako pěchota z týlu. Jiný útok vedl vel. 2. eskadry por. Spisacki tamtéž na německé zákopy – uvádí se jako poslední jezdecký útok Poláků v historii. *** Pannwitzovi kozáci (wehrmacht) zaútočili 2. 3. 1945 proti Rudé armádě a Bulharům v jugoslávských horách. Třetí jezdecký gardový sbor sovětské armády dojel koncem války až k Labi, 4. německá jezdecká divize, jež bojovala ještě 8. 5. 1945 v Maďarsku, odrazila jižně od Knittelfeldu sovětské tanky a skrze britské linie přešla do zajetí 8. britské armády (11. 5.) – 22 tisíc mužů a 16 tisíc koní. O měsíc později skončila v zajetí Američanů. *** Ještě po válce měla jezdectvo řada států – Sovětský svaz do roku 1955 (a nějakou tu eskadru ještě později, mluvilo se také o stálé jezdecké jednotce cvičené pro účely historických filmů). Švýcarsko zrušilo své dragouny 1973. Ještě déle se kavalérie udržela v činné službě ve státech Střední a Jižní Ameriky (Chile, Mexiko). Francouzská armáda využívala jednotky spahiů pro strážní službu během Alžírské války. Portugalská armáda údajně nasadila jezdectvo v Angole a Mozambiku v 60. a 70. letech. Čínští kavaleristů údajně bojovali v pohraničních srážkách s Vietnamci v polovině 70. let. V letech 1964–79 bojovali elitní pěšáci na koních v Rhodezii proti povstalcům Roberta Mugabeho. V kterém z konfliktů 20. století se odehrál poslední útok kavalerie nelze podle mě s jistotou určit (také bychom si museli definovat, co to přesně je). *** Jinak děkuji dr. Misustovovi za skvělý článek.
Přidat komentář

 





Vyhledávání

Foto týdne

"Ach, jsou milé tyhle malé černošky a vůbec ne plaché!" (Zasláno.)


Recenze týdne

Tiger v bahně

Vzpomínky tankového esa