logo-militaria.jpg, 41 kB
logo-militaria-2.gif, 9 kB

Tématický server
z oboru vojenství

logo-elka-press.gif, 3 kB

VÁLKA: rámec pro analýzu

O autorovi: Jiří Šedivý působil na ministerstvu obrany coby ministr v první Topolánkově vládě. Nyní se stal náměstkem ministra obrany. Je to zkušený a mezinárodně uznávaný profesionál, je erudovaným odborníkem v oblasti bezpečnostní politiky a obranného plánování. Před svým nástupem pracoval jako náměstek generálního tajemníka NATO pro obrannou politiku a plánování (informace z tisku).

ÚVOD

Více než dva tisíce let nás dělí od vzniku nejstaršího dochovaného traktátu o válce a válečném umění, jehož úvodní čtyřverší uvádí tuto kapitolu. Od té doby se na naší planetě odehrály mezi rozličnými jednotkami lidské organizace (mezi státy a národy, mezi etnicky, nábožensky, či zájmově definovanými společenstvími, mezi aliancemi a bloky) tisíce válek a ozbrojených konfliktů, válek motivovaných touhou po moci, po slávě či bohatství, nebo vedených snahou uskutečnit „velkou myšlenku“, válek různého rozsahu a stupně intenzity a hloubky destrukce. I přes svou nekonečnou proměnlivost je válka ještě i dnes, stejně jako před dvěma tisíciletími, onou „největší věcí státu“, státu, který si navenek osobuje legitimitu a monopolní právo války vyhlašovat a vést a který si zároveň vyhrazuje možnost podřídit veškerý svůj vnitřní život a zdroje potřebám mobilizace pro případný válečný konflikt. I dnes je válka „místem života a smrti“, je buď organizovanou obranou či organizovanou destrukcí životů a hodnot. Válka nadále zůstává „cestou k přežití či zkáze“ – na válečném poli se i v současném světě rozhoduje nejen o bytí či nebytí lidí, ale mnohdy celých států a jejich institucí, národů a etnických skupin. Válka, jako jeden z nejintenzivnějších a zároveň nejbrutálnějších lidských prožitků, dává lidské bytosti možnost projevit jak nejhorší, tak nejvznešenější rysy povahy.

Válka je jednou ze základních dějinných sil, které všestranně formují politický, hospodářský, sociální, ale též duchovní vývoj naší civilizace. Zároveň je válka, její formy a projevy, produktem tohoto vývoje.1 Jak ji známe a definujeme dnes, je poměrně novým jevem, který souvisí s vytvářením větších organizačních celků a politických entit – států a říší. Předstátní primitivní lidská společenství spolu bezpochyby často soupeřila, a to především o přístup ke vzácným zdrojům a o jejich kontrolu (teritorium lovu či sběru, ženy atp.). Nicméně, jak poukázal ve své rozsáhlé studii Quincy Wright, jednalo se až na výjimky o vysoce ritualizované střety, které většinou skončily po prolití prvních kapek krve (srv. Wright 1964: 33–42, Keegan 1993: 3–32, Wilson 1993: kap. 5).

Válka a její proměny, jak budou vyloženy v této kapitole, jsou svázány se vznikem a vývojem západní, především evropské civilizace a s formami politické organizace v jejím rámci. Rozvoj zemědělství a usedlého způsobu života a úsilí spojené agrární produkcí (výrobní cykly a irigační práce) vyžadovaly vyšší stupeň organizace a dělby práce v rámci lidských společenství. Vzniká stát, jeho instituce a společnost se hierarchicky rozvrstvuje. V oblastech styku více států nastává boj o vzácné hospodářské statky – v agrárním stupni vývoje civilizace především o území a obyvatelstvo.

Válka se zároveň stává prostředkem k prosazení politických a ideologických (náboženských) cílů, nástrojem k rozšíření moci a posílení prestiže. Pod tlakem válečných potřeb se proměňuje struktura států, rozpadá se feudální systém a státy se sjednocují a centralizují. Válka se stává výhradní doménou panovníka – ultima ratio regum. Základní a původní funkcí moderního suverénního státu, jak ho známe od druhé poloviny XVII. století, je obrana proti vnější agresi. Panovník a později stát pak jsou exkluzivními vlastníky nejen monopolu na výkon legitimního a organizovaného násilí v rámci svého teritoria, ale též práva vést válku s jinými panovníky a státy v případě, že je tento monopol ohrožen. „Historie války“, poznamenal na okraj tohoto vývoje Michael Ignatieff (1997: 158), byla příběhem o tom, jak „stát vyvlastňuje násilí, které dříve patřilo společnosti, a svěřuje ho do rukou speciální válečnické kasty.“

V průběhu 18. století byla transformace státu v jakousi „jednotku přežití“ završena. V 19. století již stát povolává poměrně velké množství svých obyvatel do zbraně, rozsáhle je zdaňuje a navíc se snaží získávat jejich podporu pro své cíle, a to především prostřednictvím exaltace nacionálního cítění.2 Účelem řady osvícenských sociálních a politických reforem, kterými prochází evropský stát a společnost od konce 18. století, bylo dovršit administrativní a mocenskou centralizaci státních struktur a zároveň povzbudit společnost k co nejtěsnějšímu ztotožnění se státem a jeho zájmy. Ideální občan byl ten, který byl vždy připraven obhajovat státní zájem se zbraní v ruce.

V industriální společnosti ovlivňují potřeby války v rostoucí míře charakter struktury výroby a spoluurčují směry vědeckotechnického vývoje. V našem století, které Zbigniew Brzezinski (1993: 16, kap. 1) nazval stoletím „megazabíjení“, je válka, obdobně jako průmyslová výroba, masovou záležitostí. „Krutost byla institucionalizována jako nikdy předtím a zabíjení bylo organizováno jako hromadná výroba“, napsal na okraj XX. století Brzezinski. Dvě světové války se přiblížily clausewitzkému ideálnímu typu války absolutní, totální. Jaderná zbraň, která byla použita k ukončení té druhé, je prozatím vrcholem lidské schopnosti zvyšovat ničivý potenciál prostředků zabíjení. Existence absolutní zbraně dala lidstvu nahlédnout možnost nejen vlastního sebezničení, ale zániku života na zemi vůbec. Tzv. osvícenský projekt – tedy předpoklad stálého pokroku, v jehož rámci bude racionální člověk s pomocí vědy a techniky schopen odhalit veškerá tajemství života a ovládnout přírodu – jakoby zde dospěl ke svému paradoxnímu vrcholu, či snad antitezi: Globální jaderná apokalypsa může nastat ne na základě záměrného („racionálního“) lidského rozhodnutí, ale v důsledku selhání technického systému. Vynález zkázy je schopen samovolně zničit svého tvůrce. Toto nebezpečí snad s koncem studené války zmizelo; nezmizely však ozbrojené konflikty.

Ačkoliv v Evropě se podle Wrighta frekvence válek od konce středověku do poloviny XX. století zřetelně snižuje, zvyšuje se jejich intenzita a narůstají škody jak hmotné, tak lidské (Wright 1964: 56–63). Znepokojující na tomto trendu je, že přes veškeré snahy omezit dopady války především prostřednictvím mezinárodního práva, válka stále méně rozlišuje mezi vojáky a civilním obyvatelstvem. Odhaduje se, že ve středověku zahynuly v přímém boji ne více než dvě procenta válečníků, přičemž přímé civilní ztráty byly zanedbatelné. V první světové válce to bylo procent čtyřicet; z celkových ztrát pak čtvrtinu tvořili civilní obyvatelé. Z obětí druhé světové války bylo padesát procent civilistů, ve vietnamské válce to byly už 3/4 a ve válečných konfliktech 90. let je podle statistiky OSN již plných devadesát procent obětí z řad civilního obyvatelstva (Galtung 1987: 257, UN [Reuters] 1999).

Jak tedy tento sociální jev – a válka bezesporu je vyhrocená, násilná forma sociálního meziskupinového konfliktu – zkoumat? Jak studovat fenomén, který prostupuje snad všemi oblastmi lidské činnosti a stupni vývoje člověka, státu a jeho institucí, kultury a civilizace vůbec a který zároveň tyto činnosti a vývoj mnohdy zásadním způsobem determinuje? Máme zkoumat jedno či mnohé, rysy stálé a obecné, či spíše vlastnosti a projevy specifické a přechodné? Lze fenomén války izolovat od jeho proměnlivých historických a společenských kontextů a studovat ho jako takový, nebo nelze než studovat válku v každém jejím zvláštním projevu a formě a s ohledem na specifické okolnosti? Jaké jsou příčiny válek? Je válka nezvladatelným výbuchem jakési mystické energie, nebo ji lze racionálně regulovat? Je válka z hlediska vývoje člověka, lidské společnosti, státu a mezinárodního systému států funkční či dysfunkční? Lze válku a její dopady omezit, či snad dokonce zcela eliminovat?

V této kapitole se zaměříme na válku z hlediska obecného a pokusíme se odpovědět na některé ze shora položených otázek. Nejprve se seznámíme s nejběžnějšími definicemi války. Poté se pokusíme válku kategorizovat do základních typů. Dále se zaměříme zkoumání příčin války. Následně si přiblížíme podstatu a vývoj doktríny spravedlivé války, která je pokusem válku právně regulovat a zároveň zmírnit její dopady. Budeme se přitom pohybovat v západním civilizačním kontextu.

1 TEORIE VÁLEK

Fenoménem války a jejími příčinami se zabývá velké množství dílčích teorií (teorií středního dosahu); neexistuje však jedna komplexní, velká teorie, která by byla schopna tento mnohostranný jev pojmout v celku. Pokud by měla být teorie války skutečně komplexní, musela by do sebe zahrnout hlediska celého spektra disciplín a vědních oborů: biologie, psychologie, sociální psychologie, antropologie, historie, politické vědy, ekonomie, geografie, teorie komunikace, organizace, hry a rozhodování, strategická studia, systémové a integrační teorie, stejně jako filozofii, teologii a religionistiku (Dougherty, Pfaltzgraff 1990: 187). Lze jen stěží předpokládat, zda bude někdy možné dosáhnout takto rozsáhlé syntézy lidského vědění. Následující přehled teorií války je proto nutně selektivní.

1.1. Definice

Podobně jako neexistuje jedna komplexní teorie války, neexistuje ani jediná, všeobecně přijímaná definice. V následující pasáži se postupně seznámíme s definicí sociologickou, politicko-filozofickou, kvantitativní a mezinárodněprávní.

1.1.1. Sociologická definice

Naznačili jsme, že válka je vyhroceným a násilným projevem sociálního konfliktu. Konflikt je přítomen v každém meziosobním či meziskupinovém vztahu. Konflikt je vztah, v němž je určitý jedinec či identifikovatelná, zřetelně vymezená skupina jedinců (definovaná tribálně/kmenově, etnicky, jazykově, kulturně, nábožensky, sociálně, ekonomicky, politicky či jinak), ve vědomé opozici k jinému jedinci/jedincům či skupině/skupinám, a to proto, že jejich zájmy a cíle jsou protichůdné, neslučitelné, vzájemně se vylučují. Základním nástrojem řešení konfliktů v hierarchicky organizované společnosti je politika.

Konflikt může být vyřešen nenásilně (pomocí určitých regulačních metod a mocenských mechanismů, v mezistátních vztazích např. diplomatickým jednáním, arbitráží v rámci mezinárodních institucí a práva), či násilně – válkou. Sociolog Lewis A. Coser (1956: 3) definuje násilný konflikt jako „boj o hodnoty a nárok na vzácný, omezený status, moc a zdroje, ve kterém je cílem protivníků neutralizovat, poškodit či zničit své rivaly“. Chápeme-li společně s Davidem Eastonem (1959: 129–131) politiku jako proces autoritativní alokace zdrojů a hodnot v rámci určité společnosti, je válka jednou z forem tohoto procesu, je tedy jednou ze stránek či součástí politiky. Ne každý násilný sociální konflikt však musí nutně vyústit ve válku.

1.1.2. Politicko-filozofická definice

Myslitelem, který jako první systematicky zpracoval teorii války jako jevu, který je neoddělitelně spjat s určitými předpoklady společenské organizace, byl Carl von Clausewitz. Jeho pojednání O válce je jedním z klasických a dodnes vlivných děl politické filozofie. Clausewitz zformuloval tezi o podřízenosti války politickým cílům a zároveň vyslovil požadavek studovat válku v rámci širšího sociálně-politického kontextu či struktury. Jeho práce je dodnes základním kamenem západního myšlení o válce a zároveň ústředním referenčním bodem všech teorií války. Lze ji bezvýhradně přijmout či jednoznačně odmítnout, nelze ji však ignorovat. Clausewitz (1996: 23–38) chápe válku jako „akt násilí s cílem přinutit protivníka aby se podřídil naší vůli“. „Válka“, dodává Clausewitz, „je pouze pokračování politiky jinými prostředky, ... politický záměr je účelem, válka je prostředkem, a prostředek si nikdy nelze odmyslit od účelu“. Válka tedy nemá smysl sama o sobě, její „politický účel ... leží mimo její obsah“. Válka proto nemůže nikdy být „úplně izolovaný akt“, není v ní „obsaženo rozhodnutí samo v sobě dovršené“, protože ji již předem ovlivňuje „uvažování o politickém stavu, jaký po ní nastane.“

Všeobecně známá Clausewitzova teze o válce jako pokračování politiky se stala běžně používaným aforismem. V. I. Lenin, velký obdivovatel válečné teorie pruského generála, s ní provedl dialektický trik, jehož výsledkem je leninská definice politiky jako pokračování války jinými prostředky (Collins 1962: 32). Esenci Clausewitze však nalezneme v méně citované pasáži. V kapitole Závěr pro teorii upozorňuje autor na „tři tendence ... tři různé soustavy zákonů“, které určují válku. Vzhledem ke své nadčasovosti si tato definice zaslouží rozsáhlejší citaci:

Válka je tedy nejen učiněný chameleon, protože v každém konkrétním případě trochu mění svoji povahu, nýbrž i svými jevy v celku, se zřetelem na tendence, které ji určují, je to vrtošivá trojice, složená z prvotní násilnosti svého živlu, totiž z nenávisti a nepřátelství, na které je třeba pohlížet jako na slepý přirozený pud, ze hry pravděpodobností a náhody, které z ní dělají volnou duševní činnost, a z podřízené povahy politického nástroje, která ji podrobuje jen a jen rozumu.

První z těchto tří stránek se týká spíše lidu, druhá spíše vojevůdce a jeho vojska, třetí spíše vlády. Vášně, které mají ve válce vzplanout, musí už v národech být; rozsah, jakého dostoupí hra odvahy a nadání v oblasti pravděpodobností náhody, závisí na vlastnostech vojevůdce a vojska, kdežto politické účely se týkají jedině vlády. (...) Teorie, která by si jedné z nich [tendencí/dimenzí/soustavy zákonů války, pozn. J.Š.] nevšímala ... dostala by se do takového rozporu se skutečností, že už jen proto by se musela považovat za vyvrácenou. (Clausewitz 1995: 38)

Clausewitz byl myslitel předindustriální éry, nezahrnul proto do svých „soustav zákonů“, které určují válku, čtvrtou tendenci, která mnohem zásadnějším způsobem než dříve začala od druhé poloviny XIX. století válku ovlivňovat – vědeckotechnický rozvoj. S tímto doplněním lze tvrdit, že aspiruje-li studium války a její teorie na úplnost, musí vždy brát v úvahu čtyři tendence. Teorie, řečeno s Clausewitzem, musí zachovávat vyváženou polohu „volně uprostřed těchto tří [v našem případě čtyř, pozn. J.Š.] tendencí jako mezi zdroji přitažlivosti“. Definice války a její teorie musí tedy být přinejmenším čtyřrozměrná, musí brát v úvahu následující tvorebné faktory: (i) iracionální vášně, které spočívají v lidech, (ii) aracionální hry náhody a pravděpodobnosti, tedy působení faktoru, který Clausewitz nazývá frikce a se kterým se musí vypořádávat vojevůdce; (iii) racionální politické zadání, politický cíl a účel, který určuje politická autorita – stát; a konečně, dodáváme ke Clausewitzovi, (iv) vliv vědeckého a technického rozvoje na válečnictví. Vzájemné stýkání a potýkání těchto tendencí pak formuje tvář války, určuje její běh a rozsah, definuje její typ.

1.1.3. Kvantitativní definice

V rámci snah statisticky zachytit a kvantifikovat ozbrojené konflikty a jejich rozsah, vznikla definice, kterou mimo jiné používá jeden z nejspolehlivějších a nejúplnějších zdrojů informací o současných problémech války a bezpečnosti, jímž je ročenka Stockholmského institutu mezinárodního mírového výzkumu (Stockholm International Peace Research Institute. zkr. SIPRI). Ozbrojený konflikt je dělen podle počtu ztrát na životech za určité časové období do tří kategorií (Wallensteen, Sollenberg 1998: 621):

i) Malý ozbrojený konflikt (angl. minor armed conflict) – během jednoho každého roku konfliktu zahyne v boji více než 25 osob; v průběhu celého konfliktu méně než 1000 osob.

ii) Střední ozbrojený konflikt (angl. intermediate armed conflict) – během jednoho každého roku konfliktu zahyne více než 25 a méně než 1000 osob; v průběhu celého konfliktu více než 1000 osob.

iii) Válka – nejméně 1000 obětí v každém roce konfliktu.

1.1.4. Mezinárodněprávní definice

Pro úplnost ještě uveďme současnou standardní mezinárodněprávní definici, která implicitně vychází z Clausewitzova pojetí války. Válka, uvádí učebnice mezinárodního práva veřejného, je výsadním právem státu vést „ozbrojený boj za určité politické cíle zvláště k tomu vybranými a vycvičenými skupinami obyvatel, pomocí zvláštních nástrojů, určených speciálně k vedení tohoto boje“.

Tato definice vystihuje podstatu moderního západního racionalistického chápání války jako určitého formálního procesu ve smyslu pravidelné, konvenční, právně definované a řízené procedury v rámci společenských, v tomto případě mezistátních vztahů. Pro platnost této definice musí být splněny jisté organizačně-strukturní předpoklady: Existuje legální autorita – stát, který je právně zmocněn vést válku. Stát myslí strategicky, tj. racionálně definuje své politické zájmy a cíle, zvažuje a hledá cesty k jejich dosažení a zároveň určuje prostředky k tomu přiměřené. Válka je tedy podřízena politice, není samoúčelná. Samotný akt války – boj, je veden k této činnosti vyčleněnými, kvalifikovanými a náležitě disciplinovanými skupinami obyvatelstva. Jak si však dále ukážeme, v reálném světě existují mnohé formy či typy válek, které se této racionální, konvenční definici „civilizované války“ vymykají.

2. TYPOLOGIE VÁLEK

Podobně jako neexistuje komplexní teorie války, neexistuje také jedna všeobecně přijímaná typologie válek. Následující výčet je proto jen neúplným a subjektivním pokusem o syntézu nejčastěji užívaných třídících kritérií, kterými jsou prostor, čas, intenzita a metoda. Jednotlivé ideální typy, které na základě těchto kritérií uvádíme, se v reálném světě málokdy vyskytují v čisté formě; hranice mezi nimi jsou pohyblivé, vzájemně se prostupují, jednotlivé kategorie se mnohdy částečně překrývají, doplňují či spojují. Pro ilustraci přiřadíme každému obecnému typu války konkrétní příklad ze současnosti či nedávné minulosti.

2.1. Prostor

Prostorové kritérium zkoumá teritoriální rozsah válečného konfliktu a rozsah jeho dopadů v rámci určitého systému nebo subsystému mezinárodních vztahů.

i) Lokální války – teritoriálně úzce omezené ozbrojené konflikty, které se nejčastěji odehrávají uvnitř státu či mezi dvěma státy. Okolní státy do nich nejsou přímo zataženy (v roli aktivních válčících stran). Pokud dochází k intervenci z vnějšku, jedná se o pokusy válku ukončit a nastolit mír. Lokální válka tedy zůstává izolována pouze v části určitého regionálního subsystému, nešíří se v něm. Příkladem může být konflikt mezi Ázerbajdžánem a Arménií (od konce 80. let), který měl v první polovině 90. let charakter války, válka mezi Iránem a Irákem (1980–1990), válka v Čečensku (1994–1997).

ii) Regionální války – zachvacují celý region – subsystém mezinárodních vztahů, účastní se jich více států. Regionální charakter měla např. první arabsko-izraelská válka (1948–49). V současné době probíhající (od roku 1998) válku v subsaharské Africe (oblast tzv. velkých jezer) lze též charakterizovat jako regionální. Regionální války téměř vždy začínají lokálním konfliktem.

iii) Globální válka – ozbrojený konflikt, kterého se přímo účastní většina států světa. Byly jím dvě světové války XX. století; v globální, a navíc jadernou válkou by zřejmě záhy přerostl ozbrojený konflikt mezi SSSR a USA v období studené války.

Do rámce prostorového kritéria lze zařadit též hledisko, které si všímá pozice válčících stran na ose centrum–periferie (Galtung 1987: 258). Ačkoliv toto kritérium hodnotí především postavení aktérů (válčících stran) ve struktuře mezinárodní dělby práce (jak ji definuje neomarxistická „teorie světového systému“, (Wallerstein 1979)), má toto hledisko též silné geografické konotace (Sever versus Jih). Výsledkem pak jsou tři typy válek:

i) Centrum–centrum – války mezi zeměmi rozvinuté části světa, tzv. I. světa (dnes Sever). Podle některých autorů sem patřil konflikt studené války (1948–1989) a ve své podstatě lze do této kategorie zařadit i obě války světové.

ii) Centrum–periferie – koloniální a národně-osvobozovací války. Do této kategorie spadají více než dvě třetiny všech válek a ozbrojených konfliktů, které se na světě odehrály od roku 1945. Nejznámějším příkladem je vietnamská válka (1965–1973), patří sem též válečný výboj Sovětského svazu v Afghánistánu (1979–1989).

iii) Periferie–periferie – tyto války jsou často označovány jako lokální. Odehrávají se mezi státy rozvojového Jihu (dříve III. světa). Patří sem např. vleklý ozbrojený konflikt o území Kašmíru mezi Indií a Pákistánem (od roku 1947) nebo válka mezi Etiopií a Eritreou (od roku 1998).

2.2. Čas

Časové kritérium zkoumá především dobu trvání konfliktu. Oba uvedené typy mají však též konotace strategické či doktrinální.

i) Krátké války – jsou charakteristické jednou či několika málo rozhodujícími bitvami a trvají většinou méně než jeden rok. Tento typ války je spojen s pojmem Blitzkrieg, který označuje německou válečnou doktrínu, která byla rozpracována ve 30. letech a užita v prvních měsících druhé světové války, nejúspěšněji v bitvě o Francii (1940).3 Krátkou byla tzv. šestidenní (3. arabsko-izraelská) válka, válka v Perském zálivu (1990/91) nebo válka za odtržení Slovinska od Jugoslávie v roce 1991.

ii) Vleklé války – dlouhodobé ozbrojené konflikty, které se vlečou několik let či desetiletí, přičemž žádná z válčících stran není schopna dosáhnout rozhodujícího vítězství. Patří sem irácko-íránská válka, konflikt Indie–Pákistán, občanská válka v Afghánistánu (od roku 1989 dodnes). Pojem též označuje záměrnou zdržovací strategii, užívanou slabší stranou v asymetrickém konfliktu, v němž proti sobě stojí silná pravidelná a dobře vyzbrojená armáda na straně jedné a na druhé straně materiálně/početně/organizačně atp. slabší povstalecká/guerrillová skupina (viz níže).

2.3. Intenzita

V rámci tohoto kritéria hodnotíme dosah válečného cíle, rozsah válečné mobilizace státu a dopady války na civilní obyvatelstvo.

i) Omezené války – jsou vedeny pro dosažení omezených politických cílů (např. připojení části území obsazeného jiným státem), válčící země nepřechází na systém válečného hospodářství a nemobilizuje veškerou bojeschopnou populaci, civilní obyvatelstvo není bezprostředně zasaženo bojem. V Evropě bylo zlatým věkem omezených válek období XVIII. a XIX. století;4 výjimkou z pravidla byly napoleonské války, které se v určitých fázích blížily parametrům války totální. Válka vedená jednou stranou jako omezená může být za jistých okolností z pohledu druhé strany válkou totální. Z pohledu koalice vedené USA byla válka v Perském zálivu (1991) omezená, pro Irák byla totální.

ii) Totální války – jsou vedeny ve snaze dosáhnout absolutního cíle (např. bezpodmínečná kapitulace protivníka, svržení vlády, okupace státu nebo dokonce vyhlazení jeho obyvatel). K dosažení tohoto cíle je zaměřena mobilizace veškerého materiálního, lidského a morálního potenciálu válčící země. Civilní obyvatelstvo se stává jedním z cílů vojenských úderů. Totální válka je málokdy zamýšlena jako taková od samého počátku – totální se stává z války původně omezené, a to v důsledku recipročního stupňování intenzity konfliktu (princip eskalace). Tendence k vystupňování do absolutní krajnosti je podle Clausewitze (1995: 24–25) vlastní každé válce, protože válka není „nic jiného než jakýsi rozšířený souboj, ... je vždy střetnutím dvou živých sil“, v němž protivníci stupňují své úsilí až do krajnosti“.5 Za prototyp moderní totální války je označována americká občanská válka (1860–65), totální byly pro většinu zúčastněných obě války světové.

2.4. Metoda

Kritériem je v tomto případě způsob vedení války (doktrína) a respekt k normám válečného práva.

i) Pravidelná válka – splňuje parametry shora uvedené Clausewitzovy definice. Válka je formálně vyhlášena subjektem mezinárodního práva – státem, je vedena a ukončena v souladu s právními konvencemi. Boje se účastní pravidelná armáda, tedy hierarchicky strukturovaná a disciplinovaná skupina vycvičených a jednotně označených (uniformovaných) odborníků, kteří dodržují normy válečného práva ohledně zacházení se zajatci a civilním obyvatelstvem. Válčící strany používají přiměřené prostředky (neužívají zakázané druhy zbraní). Válečná strategie je vedena snahou porazit protivníka v přímé, otevřené a pokud možno rozhodující bitvě. Příkladem je válka v Perském zálivu (1991) nebo válka mezi Etiopií a Eritreou (od roku 1998).6

ii) Nepravidelná válka – uchyluje se k ní slabší protivník v asymetrické situaci – tedy v boji se silnější stranou. Metody nepravidelné války užívají především národně-osvobozenecká hnutí, revoluční skupiny, mohou však být i doplněním tradičních konvenčních postupů. Nepravidelné válka je zřejmě nejobtížněji zachytitelná a typizovatelná forma válečnictví.7 Jejím prototypem byla španělská guerrilla (ve španělštině doslova „malá válka“), tedy způsob boje španělských nepravidelných (partyzánských) sil proti Napoleonově armádě v letech 1808–14. Název guerrilla se obecně vžil pro označování nejrůznějších druhů nepravidelného vedení války.

Guerrillové jednotky se vyhýbají přímému boji a operují rozptýleně, přičemž využívají výhod terénu (nejlépe členitého). Guerrilla odmítá přistoupit na způsob boje, k němuž je vycvičen protivník, a naopak se mu snaží vnutit svůj způsob boje a pro sebe výhodný rytmus konfliktu. Řídí se přitom zásadou, že guerrilla vítězí, když neprohrává, zatímco pravidelná armáda prohrává, když nevítězí. Řečeno s Clausewitzem (1995: 431–435), který tento typ označuje jako „lidová válka“, „princip odporu se vyskytuje všude a nikde“. Cílem není „rozdrtit jádro [hlavní síly nepřítele, pozn. J.Š.], nýbrž jen hlodat na povrchu, na okrajích“. Protivník je udoláván nejen fyzicky, ale především psychicky, a to prostřednictvím drobných a pokud možno překvapivých útoků ze zálohy (Mao Ce-tungova koncepce „pětiminutové bitvy“) a na pečlivě vybírané cíle (infrastrukturní uzly, atentáty na významné činitele atp.). Guerrilla využívá podpory domácího venkovského obyvatelstva, které má být pro partyzána tím, čím je pro rybu moře (Mao Ce-tung). Z místního obyvatelstva se též rekrutují nové síly pro nepravidelné jednotky. Ve druhé polovině XX. století užívají metod nepravidelné války síly periferie v naprosté většině ozbrojených konfliktů typu centrum–periferie. Tyto války se též označují jako revoluční (Che Guevara 1961, Mao Ce- tung 1960, Taber 1977, Shy, Collier 1986).

Často extrémně brutální podoby nepravidelné války vystupují z ozbrojených konfliktů 90. let našeho století. V této souvislosti je alarmující skutečnost, že nekonvenčním metodám nezřídka sahají i samotné vlády válčících zemí. Stále častěji pak jde ruku v ruce s nepravidelnou válkou kruté zacházení se vzdorným obyvatelstvem a s válečnými zajatci. Příkladem je tzv. etnické čištění, ke kterému docházelo na území bývalé Jugoslávie v letech 1992–96.

Kromě shora zmíněné protinapoleonské guerrilly je klasickým příkladem nepravidelné války povstání Arabů proti Osmanské říši, které vypuklo na Středním východě v britské režii v roce 1915. K otázce proměn nepravidelné války v našem desetiletí a ke konkrétním příkladům se ještě vrátíme v kapitole o tzv. postmoderním konfliktu.

2.5. Motiv

S posledním kritériem, s hlediskem motivace války, jsme se přiblížili k otázce příčin válek, která bude samostatně pojednána v následující části. Motiv nechápejme pouze jako příčinu či pohnutku, nýbrž jako něco hlubšího, jako ústřední, převládající, a tudíž typizující téma té které války. Martin Wight (1978: 136–143), zakladatel tradice tzv. anglické školy studia mezinárodních vztahů, k tomu říká: „Existuje mnoho druhů válek: agresivní války a preventivní, války pro prestiž a války pro bezpečnost, idealistické války a snad možná i války spravedlivé. Nicméně je příhodné roztřídit je podle tří hlavních motivů: války ze ziskuchtivosti (wars of gain), války ze strachu (wars of fear) a války ze zásady (wars of doctrine).“

Do kategorie válek pro zisk patří většina imperiálních válek, které spolu sváděly od raného novověku expandující evropské mocnosti o kontrolu a využití zámořských kolonií stejně jako dobyvačné války v zámořských územích samotných. Ke kategorii válek ze strachu poznamenává Wight, že strach, chápaný ne jako iracionální emoce, ale jako „racionální představa budoucího zla“, je základním tématem mezinárodní politiky. Důvodem je skutečnost, že „většina mocností se po většinu času“ cítí být ohrožena. Strach z napadení či ze ztráty momentální výhody relativní převahy nad protivníkem (která však již zítra nemusí existovat) vyvolává války jak preventivní, tak obranné; mnohdy je těžké stanovit hranici mezi nimi. Příkladem obrany útokem je sinajská válka, tedy preventivní úder izraelských sil proti Egyptu v rámci suezské války (1956). Válkami ze zásady byly a jsou různá misionářská a křižácká tažení nebo svaté války, jejichž cílem je šířit „velké myšlenky“ či ideologie. V moderních evropských dějinách jsou prototypem války ze zásady výboje francouzské revoluce.

3 PŘÍČINY VÁLEK

Hledání odpovědí na otázku po příčinách války je neoddělitelnou součástí nejen jejího poznání, ale též snah odstranit válku ze vztahů mezi státy a národy. Historikové se až do roku 1914 zabývali převážně studiem příčin konkrétních válek. Jednou z nejstarších prací na toto téma je Historie peloponésské války. Thúkýdidův (1977: 33) závěr – „Za nejpravdivější důvod, i když se o něm nejméně mluví, považuji vzrůst athénské moci, který vyvolal u Lakedaimoňanů takové obavy, že je dohnaly k válce“ – považuje Michael Howard (1983: 7–22), jeden z největších žijících válečných historiků, za obecně platný i pro současnost. Růst moci jednoho státu vyvolává strach u jiných a nutí je zasáhnout vojensky.

Existuje však řada dalších obecných hypotéz o příčinách války. Podle roviny analýzy, na kterou se jednotlivé přístupy zaměřují, je lze rozdělit na mikroteorie a makroteorie. První hledají příčinu válek a ozbrojených konfliktů v člověku, v jeho podstatě, psychice či přirozenosti, druhé se zaměřují na analýzu společenských vztahů a institucí.

3.1. Mikroteorie

i) Křesťanská teorie. Příčinou lidské agresivity a válek je podle sv. Augustýna neukojitelná touha po moci (libido dominandi). Bůh stvořil člověka mravného, ten však mravnost ztratil prvotním hříchem, který je základní a dědičnou poruchou v lidské podstatě. Od té chvíle je lidský život hnán touhou po moci, po jejím rozšíření, expanzivním pudem. Tato touha je zdrojem neustálých konfliktů a válek; stálý mír a spravedlnost proto nejsou na zemi dosažitelné (Thompson 1994: 44–53).

ii) Biologická teorie. Toto vysvětlení má své kořeny v přesvědčení, že lidská bytost je ze své biologické podstaty agresivní. Agresivita je společně s potravním pudem a sexualitou základním živočišným instinktem. Freud se domnívá, že tento pud neustále hledá možnosti vybití. Agresivní chování je, podobně jako u zvířat, přirozenou a instinktivní odpovědí na podněty, které přicházejí z vnějšího prostředí (bolest, strach, narušení teritoria); v případě lidského jedince je základním podnětem frustrace – tedy zážitek odepření určitého kýženého cíle či potlačení touhy. Člověk však je podle Konrada Lorenze zároveň jedním z mála živočišných druhů, který v sobě nemá zabudován inhibiční mechanismus, bránící ničit příslušníky vlastního druhu. Ve spojení s rozvojem lidských schopností zdokonalovat nástroje zabíjení vyúsťuje instinkt agrese v organizované zabíjení – válku.8

iii) Etická teorie. Podle této hypotézy je boj ozdravujícím činitelem ve vývoji jednotlivce a je prostředím výběru nejživotaschopnějších, tj. nejkvalitnějších jedinců, a tím zlepšuje zdraví celé společnosti. Zde slyšíme ozvěny darwinismu, tedy biologické teorie přirozeného výběru. Bez války, tvrdí dále etická teorie, by byla lidská společnost odsouzena k ustrnutí a degeneraci. Podle Hegela je válka cestou k utužení jednoty národa, k udržení a zlepšení jeho etického zdraví, k naplnění nejvyšší myšlenky státu. Nietzsche tvrdí, že „vůle k moci“ je základním determinantem lidského chování. Její naplnění válkou obnovuje civilizace a udržuje je na cestě vývoje.

3.2 Makroteorie

i) Strukturální teorie. Zkoumají a) vztah charakteru vnitrostátní struktury společenských institucí a chování státu navenek; b) vliv a působení anarchické struktury mezinárodních vztahů9 a nerovné distribuci moci v jeho rámci.

Do první skupiny patří mírové teorie, jako např. Kantův předpoklad mírumilovnosti států s republikánským zřízením, podobně jako liberální hypotéza klasické anglické školy, která za základní předpoklad míru považovala existenci volného obchodu. Liberální státy, které ve svých obchodních vztazích podporují co největší otevřenost, jsou mírumilovné, protože z hlediska obchodní logiky se války údajně nevyplácejí. Naopak merkantilismus (viz Daněk) vede státy do obchodních sporů, bojů a válek. Tyto dva názory rozvíjí hypotéza „demokratického míru“ – empirickým studiem historie doložená teze, že liberálně demokratické státy spolu neválčí (Doyle 1994: 105–107). Zatímco liberální a demokratické republiky mají být ze své podstaty mírumilovné, moc nedemokratických autoritativních režimů nepodléhá občanské kontrole a jejich vládám pak nic nebrání vydávat se na válečná dobrodružství, ať již s cílem rozšířit svoji moc, bohatství a prestiž, nebo ve snaze kompenzovat své vnitřní obtíže vnější expanzí.

Ve druhém případě je za hlavní příčinu válek považováno anarchické prostředí mezinárodních vztahů. Absence vládní autority z nich činí arénu stálého boje všech proti všem. Základním zájmem státu je proto zajistit vlastní přežití a bezpečnost. Státy budují silné obranné struktury, zbrojí a případně se pokoušejí rozšířit svoje území. Růst moci a vojenské síly vyvolává obdobnou reakci u jiných států, jejímž výsledkem jsou zbrojní závody a válka. Předpoklad, že růst moci jednoho státu vyvolává automaticky obranné reakce jiného státu či států, je základním principem teorie rovnováhy moci, za jejíhož otce je považován již zmíněný Thúkýdidés. Ačkoliv existují nástroje, které mezinárodní anarchii zmírňují a částečně regulují (diplomacie, mezinárodní právo, mezinárodní organizace), dokud bude tato základní strukturní charakteristika mezinárodních vztahů existovat, nebude možné vzniku válek spolehlivě zabránit.10

ii) Geopolitická teorie. Klasické geopolitické teorie (Kjellén, Mahan, Haushofer) přenášejí téma darwinismu do vztahů mezi státy a národy a zasazují je do širšího rámce soutěže o omezené zdroje, které jsou vázány na určitá teritoria (viz Tomeš). Konflikt a válka jsou nevyhnutelným důsledkem nerovné distribuce těchto zdrojů v prostoru, který je členěn hranicemi jednotlivých států. Z toho vyplývají snahy o přerozdělení těchto zdrojů, nebo o překonání prostorových bariér, bránících v přístupu k nim (např. přístup k moři, ke zdrojům pitné vody, k úrodné půdě, k energetickým zdrojům) (Cohen 1975).

iii) Malthusiánská teorie. Podobně jako geopolitické teorie vychází i malthusiánská teze z předpokladu existence a nevyhnutelného růstu napětí, které vzniká z rozporného vztahu mezi vysokou poptávkou po zdrojích a jejich omezenou nabídkou. Válka je podle anglického ekonoma klasické školy T. R. Malthuse nevyhnutelným důsledkem působení jím zformulovaného populačního zákona. Podle tohoto principu roste populace řadou geometrickou, zatímco produkce potravin řadou aritmetickou. Válka slouží jako přirozený regulátor lidského přírůstku ve světě omezených zdrojů potravy. Funkce války je pozitivní, protože brání přelidnění.

iv) Rasová teorie. Je variantou biologického determinismu. Předpokládá rasovou nerovnost, přičemž tzv. vyšší rasy mají být předurčeny, oprávněny, vyvoleny, či dokonce povinny ovládat rasy nižší. Válka je jednou z cest k naplnění tohoto poslání.

v) Marxisticko-leninská teorie. Podstatou války je třídní boj. Je důsledkem vzniku soukromého vlastnictví a z toho plynoucí struktury nerovností a dominance. K udržení své nadvlády si vládnoucí třídy vytvářejí stát jako nástroj ovládání, útlaku a vykořisťování nemajetných vrstev. Třída vykořisťovatelů se snaží co nejvíce rozšířit hospodářskou základnu pro vykořisťování a vydává se na cestu imperialistické expanze. Naráží však přitom na obdobné snahy jiných států a výsledkem je násilný konflikt. Válka se stává jednou ze základních vnějších funkcí státu. V marxistickém pojetí je tedy válka podmíněný, společensko-historický jev, který vzniká na určitém stupni vývoje lidské společnosti. Z této logiky marxismus odvozuje, že po dosažení určitého stupně společenského vývoje válka zanikne. Dojde k tomu po odstranění její původní příčiny – třídní nerovnosti. Zrušením třídního dělení společnosti odumře stát, který dovnitř působí jako nástroj třídního útlaku a navenek funguje jako hybný činitel a zároveň nástroj války. S odumřením státu zaniknou mezinárodní vztahy a zmizí i válka, která je jejich základní charakteristikou (Lenin 1949: kap. 1, Lenin, 1994: 95–99).

Při troše úsilí bychom jistě mohli nalézt a definovat další obecné hypotézy o příčinách válek; není však naší ambicí podat zde vyčerpávající výčet jednotlivých kategorií, hypotéz a teorií. V diskusi o příčinách válek je však nutné zdůraznit, že vznik žádné války nelze vysvětlit na základě pouze jediného faktoru, jediné příčiny. Každá jedna válka, stejně jako každé jedno politické rozhodnutí, je vždy vrcholem kumulativního a multikauzálního procesu, v němž hraje roli řada faktorů.

3.3. Roviny analýzy

Kenneth N. Waltz (1959), ve své dodnes inspirující teoretické analýze, varuje před zjednodušenými závěry o příčinách válek, před pastí jednoho faktoru, která obvykle vede k hlubokému nepochopení komplexu příčin a k zatemnění poznání. Na základní otázku společenských věd: „Jak nejlépe porozumět člověku ve společnosti – studiem člověka, nebo studiem společnosti?“, (tedy studiem mikroroviny, nebo makroroviny?) odpovídá podle očekávání – studiem obojího. Při hledání příčin válek doporučuje Waltz postupovat vždy ve třech rovinách analýzy: (i) v rovině individuální zkoumat příčiny ukryté v lidské podstatě, v člověku (ii) v rovině státní zkoumat vnitřní strukturu státu a jeho institucí, a konečně (iii) v rovině systémové hledat příčiny ve struktuře mezinárodních vztahů, která je odvozena od distribuce moci mezi jednotkami/aktéry mezinárodního systému – suverénními státy.

V každé válce pak lze nalézt (i) efektivní příčinu (kupříkladu stát A vlastní něco, po čem touží stát B) a hlubší, (ii) permisivní příčinu (anarchický systém mezinárodních vztahů – tzv. mezinárodní společenství – disponuje jen omezenými pravomocemi a prostředky zabránit státu B získat válkou to, po čem touží) a případně též (iii) okamžitou příčinu – událost, která by mimo kontext a bez existence prvních dvou příčin zůstala epizodou, ale ve spojení s nimi je onou jiskrou, která zažehne oheň války (kupříkladu vražda politika, hraniční incident).11

Do analýzy rozhodovacího procesu, který může vyústit buď v agresi („válku ze ziskuchtivosti“) státu B proti státu A, nebo v preventivní válku („válku ze strachu“) státu A proti státu B, je dále nutné zahrnout rozbor zájmů a činů dalších aktérů. Uvnitř státu to jsou jeho instituce a byrokratických struktury, nátlakové lobby, veřejnost a její mínění, stejně jako vliv osobnostních rysů klíčových vůdců a politických osobností. V systémové rovině pak nelze opominout vliv nadnárodních (transnacionálních) fenoménů, jakými jsou média, mezinárodní organizace a nadnárodní korporace. Vezmeme-li navíc v úvahu působení náhody, zjišťujeme, že výsledná analytická struktura se v zásadě neliší od Clausewitzovy „pozoruhodné trojice“ racionálního působení politických struktur, iracionální vášně a aracionální náhody, tedy trojice, která zůstává podstatou války a její teorie. Z různých náhledů na příčiny válek vyplývají různá doporučení k prevenci jejich výskytu.

V rovině individuální doporučují křesťanští myslitelé léčit lidskou duši prohlubováním víry, racionalisté apelují na užívání rozumu, vzdělání, osvětu a vzájemné poznání pro překonání instinktů strachu a agresivních pudů. Psychologové hledají cesty k odblokování hlubinných obav a frustrací analýzou spodních pramenů a proudů lidské psyché.

V rovině státní má být cestou k míru kultivace polis, osvícená vláda a demokratizace státních institucí a liberalizace hospodářství. Marxisté volají po odstranění třídního rozdělení společnosti.

Existují různé systémové recepty na omezení či odstranění válek z mezinárodních vztahů. Tzv. realisté jsou přesvědčeni, že válka je legitimní součástí vztahů mezi státy a (pokračováním mezinárodní politiky) a ze systému ji odstranit nelze. Války nevyhnutelně vznikají z obav o přežití, ze strachu a nejistoty, které jsou základní charakteristikou mezinárodních vztahů. Válku však lze regulovat, a to prostřednictvím odstrašení, sebeobrany (individuální či kolektivní), tedy vytvářením aliancí a systémů kolektivní obrany a udržováním rovnováhy moci v rámci systému. Liberálové považují konflikt a válku za odchylku od normy chování mezi státy. Různé liberální proudy pak předepisují různé léky na odstranění nebo omezení mezinárodní anarchie. Tyto návody kombinují požadavky všeobecného odzbrojení, vlády mezinárodního práva a mezinárodních organizací, rozšiřování zón volného obchodu, nebo dokonce vytvoření světového státu/vlády, která by měla odstranit umělou fragmentaci světové humanitní společnosti do suverénních národních států.

Snahy regulovat potenciálně neomezené řádění válečného živlu jsou tak staré jako tento jev samotný. Téměř ve všech velkých nábožensko-kulturních okruzích se také setkáváme nejen s politicko-vojenskými přístupy k tomuto problému, ale též s jeho duchovní a náboženskou dimenzí. V západním civilizačním kontextu se tento směr rozvinul v teorii a doktríně spravedlivé války.

4 TEORIE SPRAVEDLIVÉ VÁLKY

Vedení války a její dopady na společnost se lidé pokoušejí regulovat, případně ospravedlnit a morálně zdůvodnit již od dob antického Řecka. Principy spravedlivé války (Walzer 1992) nalézáme i v současném mezinárodním právu. Tato doktrína byla pokřtěna otci církve (sv. Ambrož, sv. Augustýn, sv. Tomáš Akvinský), rozvinuta scholastickými teology a filozofy (Francisco de Vitoria a Francisco Suarez) a sekularizována prvními systematickými průkopníky mezinárodního práva (Hugo Grotius, Emerich de Vattel, Alberico Gentilis). V jejich pojetí se spravedlivá válka stává náhradou právních procedur, tedy svého druhu soudním řízením na obranu legálních práv a legitimních nároků státu, které je prováděno silou v situaci, kdy neexistuje výkonná mezinárodní soudní autorita, jež by byla schopna garantovat řád a vykonávat právo.

Teologové hledali odpověď na otázku, za jakých okolností může křesťan s čistým svědomím zahájit válku, bojovat a případně zabít bližního svého. Tomáš Akvinský (1225–1274) definoval tři předpoklady, které musí být naplněny, aby mohla být válka považována za spravedlivou. Válku může vést pouze (i) legitimní suverénní autorita, (ii) ze spravedlivého důvodu, (iii) se spravedlivým záměrem. Později byly tyto předpoklady doplněny o další zásady: Válka je přípustná jako krajní řešení sporu, tedy po vyčerpání všech možností smíru, úsilí a prostředky v ní použité musejí být úměrné k újmě, která má být válkou napravena. V jejím průběhu se válčící strany zdrží násilí vůči nebojujícímu obyvatelstvu.

Zakladatel mezinárodního práva Hugo Grotius (1583–1645) pak vymezil čtyři důvody, které činí válku spravedlivou: (i) sebeobrana, (ii) vynucení práva, (iii) napravení újmy, (iv) potrestání viníka zločinu. Tyto zásady shrnuje doktrína spravedlivé války do dvou skupin právních principů.

Jus ad bellum – právo k válce, oprávnění válku vyhlásit a vést – je naplněn, existuje-li (i) spravedlivý důvod (morálně jednoznačný), (ii) spravedlivé oprávnění (legitimní autorita), a (iii) pokud byly vyčerpány všechny možnosti mírového vyřešení pře.

Jus in bello – právo ve válce, principy vedení války – je naplněn, jsou-li respektovány zásady (i) užití spravedlivých prostředků (proporčnost mezi újmou a prostředky k její nápravě, mezi dobrem a zlem, přičemž užití násilí musí být menším zlem než jeho případné neužití), a (ii) ochrany nebojovníků.

Křesťanská koncepce tedy řešila především problém oprávnění válku zahájit (jus ad bellum), právnická, sekulární doktrína regulovala její průběh (jus in bello). Zatímco první vznikala v podmínkách řádu středověkého křesťanského universalismu, druhá byla vytvářena v kontextu raného novověku, tedy v přechodném období, v němž křesťanský universalismus ustupoval sekulární koncepci svrchovaného státu. Řadu elementů doktríny spravedlivé války nalézáme v současném mezinárodním právu veřejném; svéráznou variantu koncepce spravedlivé války pak nabízí marx-leninské učení o válce.12

Bezesporu bohulibé zásady doktríny spravedlivé války byly a jsou zhusta porušovány. Jak poznamenává prof. Geoffrey Parker (1994: 40–58), děje se tak především ve vztahu ke třem kategoriím nepřítele, kterými jsou barbaři, povstalci a jinověrci. V bojích mezi sebou se středověcí feudálové řídili křesťanskými zásadami a omezeními spravedlivé války a podřizovali se kodexu rytířského chování. V křižáckých taženích – ať již proti barbarům (polabští Slované), jinověrcům (muslimové) nebo kacířům (husité byli v tomto smyslu kombinací rebelie a kacířství) – však neznali žádného slitování, do posledního muže ničili nepřítele, masakrovali raněné a zajatce, bezohledně plundrovali dobytá území a vraždili civilní obyvatelstvo. Ve válkách západního křesťanství, které byly vedeny z hlediska kulturně-náboženské identity proti vnějšímu nepříteli, jakoby našla svoji novou podobu římská koncepce bellum romanum, tedy války svým způsobem totální, koncepce, která se zrodila v bojích Římské říše s barbary. V tomto nelítostném duchu se nesly války evropských dobyvatelů Nového světa proti domorodému obyvatelstvu, ale též například dobývání Irského ostrova Angličany v době vlády Alžběty I.

Ideologicky podložená a racionálně manipulovaná metoda dehumanizace a démonizace nepřítele se stala jedním z nástrojů války ve XX. století. Zatímco na západním válčišti dodržovali němečtí vojáci a okupační orgány, až na výjimky, alespoň základní normy zacházení se zajatci a civilním obyvatelstvem, teorie rasové nadřazenosti zdůvodňovala genocidu prováděnou na Židech a obyvatelstvu dobytých slovanských území stejně jako kruté zacházení se zajatci. Metody tzv. etnického čištění, prováděné v duchu bellum romanum – tedy s ničím neomezenou a nelišící brutalitou na území bývalé Jugoslávie v 90. letech, jsou obdobné. Nejen v případě balkánského konfliktu se válka na sklonku XX. století vzdaluje od své moderní, racionalistické, právně regulované a státem provozované metody politiky, jak ji definoval a teoreticky rozpracoval Clausewitz. Stále častěji se setkáváme s označením současného ozbrojeného konfliktu jako války postmoderní (Cooper 1996, Ignatieff 1997, Kaldor 1999).

5 POSTMODERNÍ KONFLIKT A BUDOUCNOST VÁLKY

Jaké tedy jsou hlavní rysy postmoderního ozbrojeného konfliktu, čím se liší od války moderní? Shrňme si nejdříve základní rysy války moderní. Mezinárodněpolitickým rámcem moderní války je tzv. vestfálský systém. Smlouvy uzavřené v rámci vestfálského míru (1648), který ukončil třicetiletou válku, založily moderní evropský systém suverénních států. Zároveň jimi byly definovány základní atributy národního státu, tedy vzájemně respektovaná nezávislost a právní suverenita, teritoriální svrchovanost, legitimita všech forem vlády a právo panovníka určovat konfesní identitu svých poddaných (podle zásady cuius regio, eius religio). Stát se stal výhradním legitimním subjektem mezinárodního práva a zároveň výhradním vlastníkem práva užívat diplomacie a války jako nástrojů své zahraniční politiky.

Moderní válka pak byla pokračováním mezistátní politiky násilnými prostředky. K jejímu vyhlášení a ukončení musely být splněny určité formální náležitosti zakotvené v mezinárodním právu, její průběh byl regulován řadou normativních omezení, která měla své kořeny v doktríně spravedlivé války. Válka byla činností státem organizovanou, v bojích se střetávaly pravidelné armády tvořené speciálně vycvičenými odborníky. Užívání metod nepravidelné války (např. španělská guerrilla) bylo považováno za odchylku od normy. Až do první světové války byly války na starém kontinentě omezené, neválčící obyvatelstvo stálo většinou stranou bojů a bylo tudíž ušetřeno přímých dopadů války.

Pozvolný, nicméně jasně patrný odklon od těchto principů nastává ve XX. století. Dva světové konflikty byly válkami totálními. Civilní obyvatelstvo se rostoucí měrou zapojuje do válečného úsilí a stává proto stále častěji terčem útoků. Ve druhé světové válce byli civilisté masakrováni masově a organizovaně.

Studená válka (1948–1989) přinesla Evropě bezprecedentní období stability, které označil americký historik J. L. Gaddis jako „dlouhý mír“. Tato stabilita byla udržována rovnováhou mezi dvěma vojensko-politickými bloky. „Mír nemožný, válka nepravděpodobná“, shrnul lapidárně patovou situaci studené války Raymond Aron. Základní ideologický antagonismus a existence masivních a v neustálé pohotovosti udržovaných vojenských mašinérií bránily dohodě. Na druhé straně však jakýkoliv případný ozbrojený konflikt mezi Východem a Západem hrozil přerůst v jadernou válku s globálními dopady. Oba bloky proto přesměrovaly své vojenské aktivity do Třetího světa, kde podporovaly každý své klientské státy, režimy či hnutí v tzv. zástupných válkách. Přísně však přitom dodržovaly základní pravidlo, kterým bylo zdržení se přímého střetu. Většina válek odehrávajících se v oblasti Třetího světa (periferie) se již podstatně liší od evropského ideálu moderní, pravidelné války. Zásadní zlom však nastává až s koncem studené války a s rozpadem jejího systému.

5.1. Lekce války v Perském zálivu

Poslední velkou pravidelnou válkou byla válka v Perském zálivu (1991), která pravděpodobně napsala tečku za érou moderního válčení. Toto konstatování je poněkud paradoxní, a to z toho důvodu, že ve své době byla operace Pouštní bouře a politický proces jí předcházející považována za prototyp budoucích kolektivních akcí mezinárodního společenství k nastolení a udržení míru. Zkušenost let následujících ukázala, že se jednalo o výjimku, kterou umožnila především mimořádně příznivá mezinárodní atmosféra té doby. Druhým výjimečným faktorem byla fatální strategická chyba, které se dopustil Saddám Husajn tím, že přistoupil na střet v intencích tradiční moderní pravidelné války, v jejímž vedení Západ momentálně nemá a v dohledné době nebude mít vážného konkurenta.

Válka v zálivu též naplnila všechny požadavky tradiční evropské doktríny spravedlivé války. Existoval spravedlivý, morálně a právně jednoznačný důvod – agrese proti Kuvajtu a jeho následná okupace. Splnění podmínky spravedlivého oprávnění a legitimizace autority, která válečný akt provedla, zajistily rezoluce RB OSN. Před zahájením útoku se OSN pokoušela dosáhnout mírového vyřešení sporu intenzivními jednáními s Irákem; válka byla až krajním řešením. Protiirácká koalice použila spravedlivé prostředky a zachovala proporčnost mezi cílem, prostředkem a utrpěnou újmou. V silách koalice bezpochyby bylo po osvobození Kuvajtu porazit Irák na hlavu, obsadit celou zemi a svrhnout režim Saddáma Husajna; mezinárodní síly to však na základě politicky definovaného omezeného cíle války neučinily. Ačkoliv na irácké straně došlo ke ztrátám na životech nebojovníků, výběr cílů a zbraní byl učiněn s ohledem na co největší možné omezení civilních škod. Válka byla vedena konvenčními zbraněmi a pravidelnými armádami. Vítězové úzkostlivě dodržovali všechny zásady válečného práva. V kontextu ozbrojených konfliktů 90. let je válka v Perském zálivu modelovým příkladem řádně vedené moderní války, rychlého a rozhodujícího vítězství za cenu minimálních ztrát a souběžných škod. Zdá se však, že na dlouhá budoucí léta nejspíše příkladem posledním.

Válka v zálivu také ukázala, že, vzhledem k technickému a technologickému náskoku Spojených států před zbytkem světa, nelze USA a jejich spojence porazit v tradiční, moderně pojímané otevřené válce, v přímém konfliktu a v rámci symetrické strategie. Logicky z toho plyne, že případný protivník Západu bude používat nekonvenční guerrillové metody nepravidelné války a asymetrické strategie (Freedman 1998), jejichž podstatu jsme popsali výše. Ke střetům bude docházet především v rámci mírových operací mimo teritorium zemí Západu. Vzhledem k současným komunikačním možnostem může být guerrilla v místě konfliktu doplněna o teroristické útoky na vybrané cíle kdekoliv na světě, přičemž nelze vyloučit možnost užití zbraní hromadného ničení v útoku proti civilnímu obyvatelstvu. Demokratické otevřené společnosti a jejich politické systémy, provozní infrastruktury a informační sítě nabízejí nepříteli řadu citlivých bodů, na které lze zaútočit i s velmi omezenými prostředky, přičemž výsledná škoda může mnohonásobně převýšit vynaloženou útočnou sílu. Globální média umožňují ve zlomku vteřiny přenést informace a obrazy, které poslouží jako prostředek psychologického boje.13 Jakým směrem se bude v budoucnosti ubírat válka, již naznačily konflikty posledního desetiletí.

5.2. Charakter ozbrojených konfliktů 90. let

Podívejme se nejprve na obecnou zkušenost posledních deseti let optikou pěti kritérií, použitých shora pro typizaci válek – tedy z hlediska prostoru, času, intenzity, metody a motivu (IISS 1995–1998, SIPRI 1995–1998, Wallensteen, Sollenberg 1998). Ve sledovaném období byla většina válek lokálních, z časového hlediska vleklých. Války 90. let jsou v zásadě omezené, většina z nich je označována jako konflikty nízké intenzity (low intensity conflict) (Bellamy 1998). Motivy a příčiny válek poslední dekády nelze jednoznačně zobecnit. Válčící strany užívají téměř výhradně metod nepravidelné války. Ze 103 konfliktů zaznamenaných v letech 1989–1997 jich bylo pouhých šest mezistátních. Jak jsme již uvedli výše, podíl civilistů (nebojovníků) z celkových ztrát na životech činí v těchto válkách celých 90 procent.

Z těchto charakteristik vystupují první črty dosud nejasného obrazu postmoderní války. Především je patrné, že se válka a ozbrojený konflikt přesunuly z oblasti mezistátní do oblasti vnitrostátní. V řadě zemí zmítaných vnitřním konfliktem se hroutí státní monopol na organizované násilí a válka, kterou moderní stát vyvlastnil od společnosti, se vrací do soukromých, nestátních rukou. V postmoderním konfliktu bojují vedle vládních vojsk nejrůznější nepravidelné paramilitární skupiny, nejčastěji definované kmenově, etnicky nebo nábožensky. Jejich vojenské aktivity jsou však zpravidla zájmově propojeny, s mnohdy rozsáhlou hospodářskou činností kriminálního charakteru (loupení, vydírání a únosy, pašování embargovaných materiálů a zbraní, obchod s drogami, rozkrádání a prodej humanitární pomoci). Vůdci těchto band a gangů připomínají středověké loupeživé rytíře. Nezřídka ovládají relativně rozsáhlá území, města či jejich části, kde uplatňují kvazivládní autoritu (včetně výběru daní), udržovanou brutálním násilím.14 Stát tedy ztrácí nejen monopol na válku, ale také svou základní vnitřní funkci – monopol výkonu práva a pořádku na svém území. Válka není vedena zvláště k tomu vyškolenými a disciplinovanými profesionály ctícími normy válečného práva, nýbrž nedisciplinovanými civilisty. Zpravidla jsou to oni, kdo se dopouštějí těch nejhorších zločinů proti lidskosti.

Z Clausewitzovy „vrtošivé trojice“ sil, které určují podobu války, nabývá na převaze onen „slepý přirozený pud ... nenávisti a nepřátelství“, který vyplývá z „prvotní násilnosti“ válečného živlu. Mnohdy nelze nalézt „politický účel“, ono ratio války, které v moderní době třímal v rukou panovník. V postmoderním stavu, tedy v situaci, kdy není patrné, kdo je legitimním reprezentantem té které skupiny, kdy chybí vláda a státní struktury a kdy zanikla politika, se ono ratio zcela rozkládá. Postmoderní válka je místem drtivého vítězství iracionality nad racionalitou. Nezměněno snad zůstává pouze působení třetí clausewitzké síly – tedy „hry pravděpodobností a náhody“, kategorie, která stojí mimo oblast racionality či iracionality.

Co se nástrojů a metod postmoderního konfliktu a války týká, setkáváme se v posledním desetiletí s pozoruhodnou směsicí předmoderních postupů a rituálů (zabíjení chladnou zbraní, biologické značkování dobytého teritoria, systematické znásilňování žen) a užíváním nejmodernějších zbraní a technologií (rakety země–vzduch v rukou afghánských povstalců z hnutí Taliban, vysoce výkonná komunikační síť, kterou vytvořily somálské gangy na bázi mobilních telefonů, využití internetu k propagaci indiánského povstání v mexickém státě Chiapas, užití zbraně hromadného ničení náboženskými teroristy při útoku v tokijském metru). Postmoderní válka kombinuje tradiční postupy guerrilly s plošným terorem, který mnohdy přerůstá v organizovanou genocidu.

Postmoderní válka nečiní rozdílů mezi vojenskou a civilní sférou, válka není oddělena od života občanské společnosti, jako tomu bývalo ve „zlatém věku“ válek moderních. Naopak, ozbrojený konflikt, který v průběhu XX. století postupně a stále hlouběji zasahuje do života celé společnosti, je v postmoderní válečné realitě běžnou součástí každodenního života. Zbraň se pro část civilních obyvatel stává nezbytným předmětem denní potřeby. Je to válka bez lineárních front, válka rozptýlená v prostoru jak geografickém, tak společenském. Je to válka krutá a záludná, a je tudíž obtížné rozlišit v ní síly dobra a zla, protože se zpravidla vymyká kritériím doktríny spravedlivé války.

Vraždění civilistů, které mnohdy narůstá do rozměrů genocidy a často bývá provázeno tzv. etnickým čištěním, není v těchto konfliktech vedlejším produktem války, ale jedním z jejích základních nástrojů a zároveň cílů. Tuto skutečnost dokládá prudký nárůst počtu jak běženců hledajících ochranu před válečným běsněním v jiných státech, tak tzv. vnitřně vysídlených osob, bloudících uvnitř státu, který je zachvácen ozbrojeným konfliktem.

Podle statistik Vysokého komisariátu OSN pro uprchlíky vzrostl počet běženců z 2,4 miliónů v roce 1975 na 10,5 v roce 1985 a v roce 1995 dosáhl výše 14,4 milióny osob (při prozatímním vrcholu v roce 1992, kdy UNHCR evidoval 18,2 milióny běženců). Tato čísla zachycují pouze ty osoby, které překročily mezinárodní hranice a byly registrovány. Podle stejného zdroje se počet vnitřně vysídlených osob pohybuje mezi 5 a 6 milióny. Mnohem vyšší čísla udává americký Výbor pro uprchlíky, který odhaduje zvýšení počtu těchto globálních bezdomovců z 22 miliónů v roce 1985 na 38 v roce 1995. Od roku 1969 stoupl průměrný počet běženců na jeden ozbrojený konflikt z 287 000 na 450 000 v roce 1992. Mnohem více narostl ve stejném období průměrný počet vnitřně vysídlených osob na jeden konflikt – ze 40 000 v roce 1969 na 857 000 v roce 1992 (Kaldor 1999: 100–101).

5.3. Strukturní předpoklady postmoderní války

Co je příčinou popsané změny charakteru konfliktů a transformace války, jejímž výsledkem je jev, který označujeme jako postmoderní válka? I v této souvislosti platí opakovaně připomínané pravidlo pro zkoumání války, totiž že válku nelze studovat a pochopit mimo její civilizační, kulturní a společensko-politický kontext. V moderním období byl základní organizační jednotkou lidské společnosti stát. Mezinárodní systém XVIII. a XIX. století – tedy ve „zlatém věku“ moderní války, byl vysoce homogenní, protože ho tvořilo několik (střídavě 5 až 7) evropských mocností.

V XX. století vstupuje do systému mezinárodních vztahů množství nových států a mezinárodní systém se stává heterogenní. Zakládajících členů OSN bylo 51 v roce 1945; dnes jich tato organizace sdružuje 185. Skutečnost, že v zakládající skupině bylo pouze 9 evropských států, odráží celkový úpadek po staletí trvající hegemonie Evropy v mezinárodních vztazích, kterého jsme ve XX. století svědky. S ústupem evropského systému a příchodem nových zemí se transformuje způsob vedení války. Většina nových států přichází z oblastí bývalých evropských kolonií a přináší si sebou řadu rozvojových potíží a slabin. V systému studené války se tyto státy mohly spoléhat na podporu jedné či druhé strany sporu mezi Východem a Západem, po jejím skončení zůstala řada z nich bez vnější podpory, v situaci zásadní existenční krize. V Evropě pak po roce 1989 přibylo na území bývalých komunistických zemí 22 nových států.

Zatímco počet států stoupá, jejich kvalita (nazíraná z hlediska míry schopnosti vykonávat základní funkce suverenity, tedy právo, pořádek a výkon legitimního násilí na určitém teritoriu) výrazně upadá. Stále častěji se tudíž setkáváme s fenoménem tzv. „zhroucených států“ (Freedman 1994). Příkladů z posledního desetiletí je celá řada: Albánie, Bosna, Rwanda, Somálsko, Afghánistán, endemicky se tento fenomén projevuje na území bývalého SSSR. Zhroucení státu vždy předcházejí hospodářské obtíže a růst napětí ve společnosti (nejčastěji mezi etnickými či náboženskými skupinami). Slabé státní instituce nejsou v určitém momentu již dále schopny řešit nastalé potíže a usměrňovat napětí prostředky běžného politického procesu, stát se hroutí a imploduje. Společnost upadá do všeobecného chaosu, do hobbesovského přirozeného stavu války všech proti všem. Anarchie a bezvládí, tedy doposud strukturní charakteristika mezinárodního prostředí, vstupuje dovnitř státu. Kolaps státu otevírá cestu postmoderní válce.

ZÁVĚR

Konflikt je a zůstane základní hybnou silou vývoje lidské společnosti a jejích institucí. V řadě oblastí světa se budeme ještě dlouhá léta setkávat s jeho ozbrojenou podobou. Existují však také povzbudivé trendy. Především Evropa a její integrace poskytuje zatím ojedinělý příklad možnosti za relativně krátké historické období od základu transformovat tradičně násilný provoz vztahů mezi jednotlivými národy a státy v bezprecedentní společenství míru a bezpečnosti. Možnost řešit vzájemné konflikty násilím je dnes mezi státy integrované Evropy podvědomě vyloučena. Obdobné tendence spatřujeme všude tam, kde se státy vydávají na cestu demokracie a otevřené společnosti. Zdá se, že reálný vývoj verifikuje kantovskou hypotézu stejně jako tezi demokratického míru. Přílišný optimismus ohledně brzkého dosažení všeobecného míru na zemi však není na místě. Válčí se ve vzdálenosti pouhých několik set kilometrů od evropské zóny míru a prosperity, na vnitřní periferii starého kontinentu, válčí se na periferiích globálního systému. Tyto konflikty a jejich příčiny nelze ignorovat ať již z důvodu etického, nebo pragmatického. Země vyspělého Severu budou stále častěji při rozhodování, zda do těchto konfliktů vstoupit, zda v nich intervenovat, nebo je ignorovat, konfrontovány s hlubokými morálními a politickými dilematy. Zejména v turbulentní situaci postmoderního konfliktu je nebezpečí, že budou přijata chybná rozhodnutí a uplatňovány postupy neadekvátní vzhledem ke konkrétní situaci a podstatě problému, velmi vysoké.

Systematické studium a poznání války v tomto rozhodování a v politickém procesu vůbec může bezesporu sehrát jistou racionální úlohu. Teorie pomáhá rozvíjet schopnost zkoumání podstaty ozbrojených konfliktů a jejich příčin, kultivuje orientaci v problému, pomáhá třídit jevy a rozlišovat důležité od podružného, nabízí alternativy prevence konfliktů, zobecňuje zkušenost válek minulých. Teorie však není samospasitelná, nelze od ní vyžadovat a očekávat hotová a zaručeně úspěšná řešení a recepty pro praxi. Slovy Clausewitze (1995: 92), teorie má a může pouze „vychovávat ducha budoucího velitele ve válce [a státníka v míru, dodáváme ke Clausewitzovi], ale nemá ho provázet na bojiště, tak jako moudrý vychovatel řídí a usnadňuje duchovní vývoj jinocha, aniž ho pak vodí celý život na šňůrce.“

Poznámky

1 Viz vynikající analýza Michaela Howarda (1997). Howard otvírá svou práci citací teze R.A. Browna (The Origins of Modern Europe, London 1972), který tvrdí, že „počátky Evropy byly ukovány na kovadlině války“. Howard rozvíjí tezi formativního působení války na evropskou společnost a vývoj Evropy obecně od středověku do současnosti.

2 Názorně lze tento proces ilustrovat na růstu podílu hrubého domácího produktu, kterým stát v různých dobách disponoval. Zatímco kolem roku 1700 státy absorbovaly přibližně 5 % HDP v dobách míru a 10 % během válek, do roku 1760 se tento poměr pohyboval již mezi 15–25 %. Do roku 1810 to již bylo 25–35 %. V této době armády pohlcovaly kolem 5 % z celkového počtu obyvatel. Posledně uvedené poměry jsou již srovnatelné s intenzitou válečné mobilizace v irácko-íránské válce v 80. letech našeho století (Mann 1993: 116–117).

3 Její podstatou je série krátkých, rychlých a přesně mířených úderů („bodnutí rapírem“), jejichž cílem je na několika místech prolomit obranu nepřítele a vytvořenými otvory proniknout do jeho týlu. V operační rovině byla blesková válka vedena mobilními pancéřovými jednotkami s taktickou podporou letectva.

4 Evropské války XVIII. století byly omezené, a to jak svým dopadem na tehdejší společnost (Bedřich Veliký si přál vést pouze takové války, které by nerušily ani venkovana za pluhem, ani měšťana v obchodu), tak snahou o omezenost a vyváženost válečných zisků. Byla dodržována kompenzační zásada, podle níž případné územní zisky jedné mocnosti byly vyváženy územními zisky ostatních mocností. Toto pravidlo se rozvinulo v propracovanou teritoriální aritmetiku, jež však v krajním případě mohla vést k situaci, kdy již nebylo co dělit. Nejznámějším případem státu, který na kompenzační aritmetiku doplatil (nakonec samotnou svou existencí), je Polsko.

5 Podle Hanse J. Morgenthaua (1962: 365) se v současnosti stává válka válkou totální ve čtyřech ohledech: „(1) vzhledem k podílu obyvatelstva, které se ve svých emocích a přesvědčení zcela ztotožňuje s válkami svého národa, (2) vzhledem k podílu obyvatelstva, které se války účastní, (3) vzhledem k podílu obyvatelstva, které je válkou zasaženo, a (4) vzhledem k cíli, ke kterému válka směřuje.“

6 Válka mezi Etiopií a Eritreou je pozoruhodná z několika důvodů. Především se jedná o tradiční (a tudíž v kontextu 90. let vzácný) mezistátní konflikt. Je též mimořádně intenzivní. Jak poznamenal The Economist, válčící strany používají poměrně moderní zbraně „na úrovni korejské války, taktiku první světové války a zdravotnické postupy 19. století“, tedy zákopová obrana a útoky pěchoty ve vlnách . Doposud si tato válka vyžádala 50 000 lidských životů, přičemž během jedné bitvy zahynulo 10 000 osob. Zatímco v moderních konfliktech je běžný poměr 3 zranění na 1 mrtvého, v tomto případě je poměr 1 : 1. Viz ´Africa´s forgotten war´, The Economist, 8 May 1999, ss. 45 – 47. Dále srv. ´Eritrea at war with Ethiopia´, The Economist, 17 April 1999, s. 56., Karl Vick, ´Modern Arms Create New Horrors in Ethiopia – Eritrea Trench War´, The International Herald Tribune, 22 March 1999.

7 Jedna z prvních praktických vojenských příruček (z roku 1896) zabývající se nepravidelnou válkou k tomu poznamenává: „Malá válka je pojem, který se začal široce užívat v posledních letech, který však je poněkud obtížně definovatelný. Prakticky pod něj lze zahrnout všechna válečná tažení kromě těch, ve kterých jsou obě nepřátelské strany složeny z pravidelných vojsk“ (Callwell 1896: 19).

8 S takto zjednodušujícím biologickým determinismem polemizuje ve výše citovaném díle E. O. Wilson, který dokazuje, že lidská agresivita a válečné sklony jsou výsledkem vzájemného působení geneticky podmíněného potenciálu a učení. Organizování agresivity pro potřeby války je jev kulturně podmíněný, bojovnost a schopnost zabíjet – jak dokazuje Wilson s odvoláním na antropologické studie – je vlastnost, kterou lze nejen naučit, ale též odnaučit.

9 Anarchie v mezinárodních vztazích vyplývá ze skutečnosti, že v mezinárodním prostředí – na rozdíl od prostředí vnitrostátního – neexistuje centrální a suverénní autorita, která by disponovala obdobnými pravomocemi a prostředky k udržování řádu a bezpečnosti ve vztazích mezi státy, jakými disponuje stát vůči svým občanům a institucím.

10 Tzv. realistická škola teorie mezinárodních vztahů chápe mezinárodní politiku jako anarchický hobbesovský přirozený stav boje všech proti všem. Blíže viz úvod jedné ze zakládajících prací této školy (Morgenthau 1962) nebo současný přehled teorií mezinárodních vztahů (Pfaltzgraff, Dougherty 1990).

11 S největší pravděpodobností se dnes již najde jen málokdo, kdo by byl přesvědčen o tom , že hlavní příčinou první světové války byl sarajevský atentát.

12 Marxismus-leninismus rozlišuje války podle jejich politicko-historického kontextu a pokrokového přínosu na dva druhy (podle Dějin VKS(b)): „a) válka spravedlivá – nedobyvačná, osvobozenecká, jejímž cílem je buď obrana lidu před přepadnutím zvenčí a před pokusy o jeho zotročení, aneb vysvobození lidu z kapitalistického otroctví, či posléze vysvobození kolonií a závislých zemí z jařma imperialistů; b) válka nespravedlivá, dobyvačná, jejímž cílem je anexe a podmaňování cizích národů.“

13 Odvysílání videozáznamu scény vláčení mrtvoly amerického vojáka ulicemi Mogadiša, který pořídili pachatelé tohoto činu (bojovníci z gangu generála Aidida) a vzápětí předali světovým médiím, mělo zásadní vliv na veřejné mínění USA o smyslu mírové operace OSN v Somálsku a na politické rozhodnutí zúčastněných západních vlád odvolat své vojáky z operace v roce 1994.

14 S variantami tohoto typu válečného vůdce se setkáváme na nejrůznějších místech světa: na Kavkaze, v Tádžikistánu či Afghánistánu, v Somálsku, ve Rwandě, Angole, Mosambiku a v dalších zemích subsaharské Afriky, na Srí Lance či v Bosně (Mackinlay 1998).

LITERATURA

Bellamy, C. (1998) If you can´t stand the heat: New concepts of Conflict Intensity, RUSI Journal, London: Royal United Services Institute, February 1998.

Brzezinski, Z. (1993) Bez kontroly: Chaos v předvečer 21. století, Praha: Victoria Publishing.

Callwell, C., Sir (1896) Small Wars: Their Principles and Practise, London: Harrison and Sons for HMSO.

Clausewitz, C. von (1996) O válce, Bonus A

Cohen, S. (1975) Geography and Politics in a World Divided, New York: Oxford University Press.

Coser, L. A. (1956) The Functions of Social Conflict, New York: The Free Press.

Cooper, R. (1996) The post-modern state and the world order, London: Demos.

Dougherty, J. E., Pfaltzgraff, R. L., Jr., (1990) Contending Theories of International Relations, 3rd edn., New York: Harper & Row.

Doyle, M. (1994) Liberal States and War, in Freedman, L. (ed.) War, Oxford University Press.

Easton, D. (1959) The Political System, New York: Alfred Knopf.

Freedman, L. (1994) Weak States and the West, in Freedman, L. (ed.) War, Oxford University Press.

Freedman, L., (1998) The Revolution in Strategic Affairs, Adelphi Paper 318, London: IISS.

Galtung, J. (1987) War, in Kuper, J. Political Science and Political Theory, London: Routledge & Kegan Paul.

Guevara, E. C. (1961) Partyzánská válka, Praha: Naše vojsko.

Howard, M. (1983) The Causes of Wars, 2nd edn, Cambridge, Massachusetts: Harvard University Press.

Howard, M. (1997) Válka v evropské historii, Brno: Barrister & Principal.

Ignatieff, M. (1997) The Warrior´s Honor: Ethnic War and the Modern Conscience, New York: Metropolitan Books, Henry Holt and Company.

IISS (1995–1998) Strategic Survey, Oxford University Press.

Kaldor, M. (1999) New  Old Wars: Organized Violence in a Global Era, Cambridge: Polity Press.

Keegan, J. (1993) A History of Warfare, London: Pimlico, Random House.

Lenin, V. I. (1949) Stát a revoluce, Praha: Svoboda.

Lenin, V. I. (1994) Socialism and War, in Freedman, L. (ed.) War, Oxford University Press.

Mackinlay, J. (1998) War Lords, RUSI Journal, London: Royal United Services Institute, April.

Mann, M. (1993) Nation-States in Europe and Other Continents: Diversifying, Developing, Not Dying, Daedalus , vol 122, no 3, summer 1993.

Mao Ce-tung (1960) Vybraná díla o vojenských otázkách, Praha: Naše vojsko.

Morgenthau, H. J. (1962) Politics among Nations. The Struggle for Power and Peace, 3rd edn., New York: Alfred A. Knopf.

Parker, G. (1994) Early Modern Europe, in Howard, M., Andreopulos G. J., Shulman, M. R. (eds.) The Laws of War: Constraints on Warfare in the Western World, Yale University Press.

SIPRI (1995–1998) SIPRI Yearbook, Oxford University Press

Shy, J., Collier, T. W. (1986) Revolutionary War, in Paret, P. (ed.) Makers of Modern Strategy from Machiavelli to the Nuclear Age Oxford: Clarendon Press.

Sun´c (1995) Mistr Sun O válečném umění, z čínského originálu přeložil Oldřich Král, Olomouc: Votobia.

Taber, R. (1977) The War of the Flea. A Study of Guerrilla Warfare. Theory and Practice, Paladin Press.

Thúkýdidés (1977) Dějiny Peloponéské války, Praha: Odeon.

Thompson, K. W. (1994) Fathers of International Thought. The Legacy of Political Theory, Louisiana State University Press.

Wallensteen, P., Sollenberg, M. (1998) Armed Conflict and Regional Conflict Complexes, 1989–97, 1998 Journal of Peace Research, vol 35, no 5.

Wallerstein, I. (1979) The Capitalist World-System, Cambridge.

Waltz, K. N. (1959) Man, the State, and War: A Theorethical Analysis, Columbia University Press.

Walzer, M. (1992) Just and Unjust Wars: A Moral Argument with Historical Illustrations, 2nd edn., New York: Basic Books.

Wight, M. (1978) Power Politics, Leicester UP & RIIA London.

Wilson, E. O. (1993) O lidské přirozenosti, Praha: Nakladatelství Lidové Noviny.

Wolf, R. (1931) Clausewitz, jeho život a teorie válečná, Praha.

Wright, Q. (1964) A Study of War, (Abridged by L. L. Wright) Chicago: The University of Chicago Press.

 
Datum: 16. 08. 2011 18:30:18 Autor: Misustov
Předmět: Hodnocení
Mimořádně kvalitní studie, která potřebuje časově náročnější absorbci a analýzu.
Datum: 16. 08. 2011 23:06:37 Autor: Daniel
Předmět: Rámec pro analýzu?
To je ANALÝZA! Nic lepšího jsem na toto téma nečetl, a to jsou Clausewitz, Keegan etc. moji oblíbení teoretici. Militaria, bravo! Nejlepší úvaha na dané téma od doby, kdy Mao sepsal svoji Rudou knížku (to je humor, pro ty, co berou všechno moc vážně). Mao psal návod k válce, pan Šedivý ji analyzuje. A brilantně. No comment.
Datum: 25. 08. 2011 11:48:54 Autor: L. Křížek
Předmět: ad Augustin
"Učení sv. Augustina o válce" je na Militarii uveřejněno zde: http://www.militaria.cz/cz/clanky/valky-a-valecnici/uceni-sv-augustina-o-valce.html
Přidat komentář

 





Vyhledávání

Foto týdne

"Ach, jsou milé tyhle malé černošky a vůbec ne plaché!" (Zasláno.)


Recenze týdne

Tiger v bahně

Vzpomínky tankového esa