logo-militaria.jpg, 41 kB
logo-militaria-2.gif, 9 kB

Tématický server
z oboru vojenství

logo-elka-press.gif, 3 kB

VÁLKY V BUDOUCNOSTI

S vítězstvím západních demokracií ve studené válce mohli snad někteří propadnout iluzi, že to bude znamenat konec všem válkám. Je to asi stejná iluze, jako že světový mír nastane až se pět panovníků sejde na Růžovém paloučku v Čechách. Skončila jedna etapa vojenských dějin, poznamenaná strategií "prevence šíření komunismu" a koncepcí odstrašování. Je načase zamyslet se nad trendy rozvoje vojenství na prahu třetího tisíciletí. Jsem přesvědčen, že budoucí války se od dosavadního vývoje budou lišit méně, než si myslíme.

S vítězstvím západních demokracií ve studené válce mohli snad někteří propadnout iluzi, že to bude znamenat konec všem válkám. Je to asi stejná iluze, jako že světový mír nastane až se pět panovníků sejde na Růžovém paloučku v Čechách. Skončila jedna etapa vojenských dějin, poznamenaná strategií "prevence šíření komunismu" a koncepcí odstrašování. Je načase zamyslet se nad trendy rozvoje vojenství na prahu třetího tisíciletí. Jsem přesvědčen, že budoucí války se od dosavadního vývoje budou lišit méně, než si myslíme. Na úvod je ovšem nutné konstatovat několik základních faktů.

Člověk je ve své podstatě šelma, byť obdařená rozumem, citem a onou záhadnou entitou, které nepřesně říkáme duše. Je to tvor agresivní a musíme tedy počítat s tím, že projevy jeho agresivity z našeho světa nezmizí - a tudíž ani nutnost se jim bránit. To je příčina výskytu válek tak řečeno antropologická. Další příčiny jsou hospodářské a ideologické. Již v minulém století se ruský vojenský odborník Ivan Stanislavovič Bljoch domníval, že "válka stala se pokrokem techniky nemožnou", a kdybychom si dali práci, patrně bychom podobné úvahy našli již u starých Řeků a Římanů. Podobné utopistické představy jsou ovšem nereálné.

Charakter válek se zajisté mění v důsledku hospodářsko-politického vývoje, je ovšem otázkou, do jaké míry jsou mezinárodní snahy o redukci válečných požárů a jejich ohnisek výsledkem "zmoudření" lidstva a do jaké míry jde jen pragmatické obavy před zničením celé planety, Často se v této souvislosti uvádí Clausewitzův výrok "válka jest pouhé pokračování politiky jinými prostředky". Pruský veterán napoleonských válek a vojenský teoretik Karl von Clausewitz ve skutečnosti ve svém díle O válce napsal: "Válka není jen politický akt, nýbrž skutečný politický nástroj, pokračování politické činnosti směsicí jiných prostředků". Avšak bez ohledu na přesnost citátu sama Clausewitzova definice je nepřesná. Války existovaly dříve než státy (jejichž existenci jeho definice předpokládá), a nejsou jen aktem politickým, nýbrž také aktem uspokojujícím potřebu lovit a zabíjet.

Ačkoliv jsou ovšem dějiny lidstva do značné míry dějinami válek, je to především duch spolupráce, nikoliv násilí, jenž otáčí kolem dějin. Přestože temnější stránky lidské povahy způsobují násilí a to vyvolává nutnost mu čelit (opět násilím), existují zde naštěstí limity. Násilí může být limitováno buď respektovanými výjimkami: ochranou žen, dětí a starců, či konvencemi: volbou času, místa a především vytyčených cílů, jichž má být dosaženo. Války totiž nejsou aktem hromadného pominutí smyslů, ale násilím účelovým, směřujícím k získání určitých výhod (ať již ekonomické, politické či ideologické povahy). Jakmile je těchto cílů dosaženo, příčina násilí zaniká a tím také důvod k pokračování v násilí.

Proto se domnívám, že války v budoucnu nebudou mít podobu jaderné apokalypsy. Útočník, který by takový požár rozpoutal, by zároveň zničil předmět své conquesty. To pochopitelně postrádá smysl. Odtud také jednoduché vysvětlení účelu jaderných arzenálů. Nikdy nebyly zamýšleny k vedení válek, ale JEN A JEN k odstrašení protivníka.

Nejprve dvě supervelmoci začaly hrát hru na jadernou válku a tím jedna udržovala druhou v šachu; nyní se "jaderný klub" rozšiřuje a je tudíž možné, že slabší či hazardnější členové použijí jaderného zastrašování k vydírání silnějších a bohatších kolegů - avšak stisknout onen příslovečný červený knoflík by mohl jedině šílenec, a to i v případě, že jaderné zbraně budou v držení teroristů. Pravděpodobnost, že se k červenému knoflíku dostane šílenec je ovšem nesrovnatelně menší, než že jadernou elektrárnu v Temelíně či jinde zasáhne havarované letadlo; kromě toho protiraketové systémy alespoň Spojených států by měly dokázat v nejbližším budoucnu takovou jadernou raketu zničit ještě ve vzduchu, což se o letadlu padajícím na Temelín říct nedá.

Zastrašovací a konfrontační účel měl také další vynález nedávné minulosti - zbraně ve vesmíru. Sovětský svaz mohl vydírat Spojené státy a ostatní západní demokracie jedině za předpokladu, že bude o krůček ve zbrojení vepředu. Proto onen nebývalý rozvoj kosmonautiky v zemi našeho bývalého Velkého bratra. Spojené státy (podle rozšířeného názoru) naštěstí správně usoudily (především zásluhou prezidenta Reagana), že říši zla nelze donekonečna ustupovat a rozhodly se ji ve zbrojních závodech uštvat. To se podařilo především díky programu strategické obranné iniciativy. SDI představovala komplex vesmírných systémů, monitorujících družicové a raketové systémy protivníka. Tyto systémy byly zároveň schopny balistické rakety a družicové zbraně a protizbraně protivníka zneškodnit ještě předtím, než doletí ke svým cílům. Nad Spojenými státy a západní Evropou se rozevřel ochranný družicový deštník. K jeho překonání již Sovětský svaz neměl dostatek prostředků. Ačkoliv měl spolu se svými "spojenci" převahu v konvenčních zbraních, ani tato kvantitativní převaha nebyla v posledku rozhodující, jak si řekneme dále.

"Tradiční" představa o uzbrojení SSSR Spojenými státy a o jakémsi vítězství Západu ve Studené válce má ovšem i své odpůrce, a nezastírám, že k nim patřím. Ať již však hospodářský a politický kolaps Sovětského svazu byl výsledkem zákonitosti dějin, kouzlem nechtěného, následkem hromadících se fatálních přehmatů, či byl způsoben změnou strategie nadnárodních bank, nemění to podle mého názoru nic na faktu, že americké doktríny - nejprve osvobození, posléze neustupování a nakonec uzbrojení protivníka - jakož i sovětská teorie světové revoluce se v jaderné rovině realizovaly především formou vzájemného odstrašování, taktizování, vydírání a rétorického blufování. Tento vývoj (podaný zde ovšem v drastické zkratce) ukazuje doufám přesvědčivě zastrašovací, tedy psychologickou, nikoliv bojovou funkci jaderných zbraní, a dále jasně naznačuje vývojový trend budoucnosti.

Zbraně hromadného ničení ukončují technologický řetězec a mohou sloužit jedině jako psychologické, nikoliv bojové prostředky. Systémy globální (a případně vesmírné) obrany zůstanou naproti tomu již natrvalo v konvenčním arzenálu válečných mašinérií. K jejich eventuálnímu překonání by bylo nutné vybudovat tak nákladné družicové a raketové zbraně, že totalitní a teroristické skupiny na to nemohou mít prostředky. Součástí těchto systémů jsou samozřejmě monitorovací prostředky všeho druhu, a tak se již dnes ve vesmíru kolem naší planety prohání tisíce umělých těles vojenského určení. Díky nim není možné, aby nějaký terorista vyslal na oběžnou dráhu jedinou, byť sebedůmyslnější zbraň (jakou byla například družice schopná způsobit zemětřesení ve filmu Přepadení II), aniž by byla okamžitě objevena a zneškodněna. Nebezpečí globálního jaderného konfliktu tudíž nehrozí. Tím také končí platnost Clausewitzovy poučky, že války jsou pokračováním politiky jinými prostředky. Použitím jaderných zbraní nelze v politice pokračovat.

Velkou neznámou zůstává samozřejmě důsledky cest do vesmíru a s tím spojená možnost setkání s jinou civilizací. Nepochybně bude člověk pronikat do vesmíru ozbrojen. Lze jen doufat, že případné setkání se sousedy bude mírumilovné - a pokud ne, že naše civilizace se ubrání. Zde je ovšem na místě poukázat na poněkud nevážnou studii Ondřeje Neffa na toto téma, jež velice humorně leč dosti přesvědčivě dokazuje, že šance naší civilizace v takovém konfliktu je nulová. Debata na toto téma je však mimo rámec této přednášky.

Nepovedou-li se války ve vesmíru, či alespoň na povrchu celé planety, jak tedy budou ony (zdánlivě) nevyhnutelné války v budoucnu vypadat?

Lze předpokládat:

A. konflikty lokální až partyzánské povahy, iniciované nacionálními či kmenovými vášněmi, náboženskými sváry anebo uchvatitelskými výboji, jejichž modely můžeme dnes pozorovat ve válkách gangů v Rusku, v konfliktech na území bývalé Jugoslávie a ve snaze o imperiální uchvácení Čečenska, Karabachu či Afghánistánu.

B. Rozsáhlejší konflikty konvenční, jakým byla například válka v Perském zálivu. Ta může sloužit jako modelový příklad možné války budoucnosti. Dvě poučení z vojenského konfliktu v Perském zálivu se mi zdají významná i pro budoucí války: 1. Američané omračujícím způsobem prokázali význam fungujícího spojení. Na jedné straně monitorovali nepřítele z družic, štábní práce byla plně komputerizována, na druhé straně spojení protivníka ochromili dokonce až na úroveň rot. 2. Přes veškerou převahu technologie nad hrubými počty vojsk je zřejmé, že rozhodujícím činitelem stále zůstává člověk (to je odpověď na názoru adolescentních odpíračů vojenské služby, že války by v budoucnu měly vybojovat roboty).

V souvislosti s představou o armádě strojů, jež sejme z lidí břímě bránit své domovy s nasazením vlastní kůže se často u nás zdůrazňuje teze, že války by měly vybojovat jakési profesionální armády. Myslí se tím armády nějakých úchylných zelených mozků, kteří milují uniformy a zbraně, a tudíž za nás jako moderní obdoba žoldnéřů minulosti budou bojovat. Profesionální armáda je ovšem pojem, jenž má zcela jiný význam. Nejedná se o jednotku žoldáků, kteří slouží pro peníze či z pro ukojení svých sadistických deviací, ale o armádu, jejíž velitelský sbor tvoří sbor profesionálních poddůstojníků. Tito vojáci z povolání dokáží rychle a účinně vycvičit mužskou populaci státu, na níž jediné v případě konfliktu závisí uhájení či neuhájení státnosti té které země.

Na druhou stranu je ovšem skutečností, že koncepce všelidové brannosti, vzniklá v 19. století, dnes již vzala v mnoha státech za své. Armády skutečně tvoří jen dobrovolníci, kteří vojenskou službu vykonávají jako své povolání. Je tedy možné, že taková koncepce nakonec převládne i v České republice a příslušníci mladé generace budou mít konečně víc času na marihuanu a podnikání, aniž by si museli lámat hlavu s obranou státu: "však ono NATO už se postará" zni dnes převažující názor značné části populace, co by se stalo v případě vojenského ohrožení naší republiky. Následující otázka není podle mého názoru dostatečně zodpovězena: Má nést břemeno obrany státu na svých bedrech pouze "profesionální" armáda (ať již tomuto pojmu rozumíme jakkoliv), či veškerá populace v určitém věkovém rozmezí, která však k tomuto úkolu musí být předem vycvičena? Tento aspekt válečných scénářů budoucnosti je podle mě jeden z nejzajímavějších.

Vraťme se však k možným budoucím konfliktům. Budoucí rozvoj vojenství již dnes ovlivňuje řada vlivů.

A. Vnější vlivy, k nimž patří integrační snahy v západní Evropě a fragmentační snahy v Evropě východní. B. Vnitřní vlivy, k nimž počítáme ohrožení ekonomické bezpečnosti a ohrožení sociální bezpečnosti.

Řešení problémů a konfliktů, vyvolaných těmito vlivy bude vyžadovat užší propojení vojenských struktur s ostatními strukturami státní moci a vytváření vojenské doktríny přizpůsobené měnící se světové situaci. Vojáci USA a NATO budou nutně připravováni nejen k ochraně globálních zájmů svých vlád, ale také ke spolupráci s ostatními armádami při udržování globální stability, při ochraně životů, státní integrity, ekonomického rozvoje a obchodu. Jejich operace při obraně demokracie, regionální stability a hospodářské prosperity nebudou mít nutně charakter války. Tento trend se odráží v úvahách některých analytiků, kteří již rozlišují "válečné" a "neválečné" konflikty a kategorie vojenských aktivit dělí na zásahy s velmi nízkou úrovní násilí, na krize, konflikty, válku a aktivity vedoucí k ukončení války.

Vedle ekonomických, politických a sociálních faktorů ovlivňují vývoj vojenství také změny nazývané "vojensko-technická revoluce". Jsou to technologické a materiální inovace, jejichž vliv na taktiku a strategii lze pozorovat po celé lidské dějiny. Lze je rozdělit do pěti převažujících trendů:

1. Růst účinnosti palby a rozptýlení jednotek Tento trend lze pozorovat především od poloviny 19. století, kdy byly zavedeny drážkované hlavně palných zbraní. Rozptýlenost vojska, která v dobách Alexandra Velikého činila zhruba 1 km2, na němž bylo nakupeno sto tisíc vojáků ve frontě dlouhé nějakých 5-7 km do hloubky zhruba 150 metrů, se výrazně zvýšila teprve v napoleonských válkách. Za první světové války však délka fronty již dosahovala 10, 15 i více kilometrů do hloubky cca 17 km a na čtverečním kilometru byly čtyři stovky mužů. Tyto parametry překonala druhá světová válka zhruba desetkrát a v moderní době vzrostly do té míry, že "klasická" bitva je už prakticky nemyslitelná - vzdálenosti se měří ne na desítky či stovky kilometrů, ale na statisíce. Rozptyl mužů je takový, že na kilometru čtverečním jsou průměrně dva až tři vojáci. Právě tyto "nelidské" rozměry bitvy vedly britského historika Keegana k závěru, že bitvám je možná už odzvoněno. Má bitva budoucnost? táže se vynikající britský vojenský historik John Keegan ve své knize The Face of Battle, navzdory faktu, že konveční válčení má své místo patrně i v budoucnosti. "Přežití bitvy" ovlivňují jednotlivé její kategorie: rostoucí délka střetnutí, nárůst zóny smrtelného ohrožení, neúnosné riziko pro jedince, rostoucí význam techniky a jejího možného selhání, problémy s požadavky na specializaci, dimenze války, jež ztrácí "lidská" měřítka.

Dalším vlivným faktorem je 2. Růst objemu a přesnosti palby Také tento činitel způsobil ve 20. století stejné změny jaké přineslo 19. století. Ke konvenčním zbraním přibyly zbraně jaderné, laserové a elektronické. Rostoucí objem a přesnost palby kladou takové nároky na logistiku, na morálku civilního obyvatelstva a na psychiku řadového vojína, že lze jen těžko vyslovovat prognózy o jejich účinku na charakter války v třetím tisíciletí.

3. faktorem je rozvoj technologií umožňujících vyšší integraci úsilí Rozvoj moderních integračních technologií začal telegrafem a železnicí. Rozvoj spojových technik (od polního telefonu až po Internet) a letectva dnes dosahuje nikdy neočekávaných výsledků. Tato zdokonalení vždy přinášela dvě chybná očekávání: a) Že nějaké mimořádné technologické zdokonalení dá veliteli možnost dokonalé informovanosti v reálném čase; b) Že větší centralizace rozhodování přinese vyšší bojovou efektivnost. Tato zbožná přání vyvracel již kníže Tolstoj ve svém románu Vojna a mír. Rozvedl zde úvahu, že situace v bitvě se neustále mění, takže rozkaz vrchního velitele zastihne podřízeného již v naprosto jiných podmínkách a řízení bitvy tudíž podléhá jakémusi samokorigujícímu mechanismu. Fatalita a flegmatičnost generála Kutuzova byly údajně výrazem tohoto poznání; lze je však přijmout jen jako určitou nadsázku. Nicméně realita bojiště je vždy jiná, než si přejí kancelářští stratégové. Na bojišti vládne strach, nejistota, k omylům a šálení smyslů zde dochází na všech úrovních. Za takových podmínek nelze očekávat "perfektní informace". Naděje, že moderní technologie umožní získat bezchybné informace jimiž naplní centrální rozhodovací systém, je mylná. I ve 3. tisíciletí zůstane životně důležitým úkolem vycvičit podřízené velitele tak, aby byli schopni rozhodnout se na místě v souladu se záměrem vyššího velení a jen s těmi informacemi, které budou mít k dispozici a potom situaci iniciativně řešit.

4. faktorem ovlivňujícím taktiku a strategii je nárůst koncentrace sil a výsledného efektu Účinnost menší vojenské jednotky lze zvýšit třemi způsoby: a) Zvýšením objemu přesnosti palby; b) kombinací druhů vojsk ve formaci; c) zlepšením manévrovacích schopností. Tendence kombinovat druhy vojska se projevovala již v 19. století spojením pěchotní dělostřelecké a jezdecké divize pod jedním sborovým velitelstvím. Postupně se tato integrace posunula přes kombinaci zbraní na úrovni divizí a pluků ve 2. světové válce až k dnešním tzv. kombinovaným zbraňovým týmům na úrovni roty a jednotky. Kombinace pěchotních jednotek s leteckými a námořními a součinnost malých speciálních útvarů bude zajisté trendem budoucnosti. Vývoje manévru lze sledovat již od dob, kdy schopnosti lidí a koní závisely pouze na síle vlastních svalů. Na druhém konci časové přímky je nasazení bojových vrtulníků a specializovaných vozidel současnosti.

5. faktorem ovlivňujícím boj je zvyšování schopnosti skrýt vlastní činnost a schopnosti detekovat protivníka. Také na tomto poli válečného umění přinesla technika ohromné kvalitativní změny proti 19. i 20. století. Dnešní elektronické způsoby detekce protivníka byly ještě před dvěma desetiletími náměty vědecko-fantastických románů. Vývoj na tomto poli přinese zajisté nejeden převratný vynález, ale pro podstatu válek to bude znamenat pouhé kosmetické, byť efektní změny. Vize budoucnosti tak nabývá svůj tvar již v přítomnosti. Dokladem je koncepce amerických ozbrojených sil pro 21. století, budovaných pod názvem Force XXI. Tyto síly jsou již dnes předobrazem možné budoucnosti, jak důsledným a rapidním využíváním nejnovějších technologií, tak pružností organizace a nasazení a také z hlediska doktrinárního. Jejich tvůrci si uvědomují, že vedle dostatečného materiálního zabezpečení, převahy manévru na bojišti, přesného vedení úderu proti nepříteli a účinné ochrany vlastního vojska je důležité zvítězit především v tzv. informační válce. Nejedná se pouze o zpravodajství a spojení, ale o to, aby informace byly v reálném čase dostupné prakticky kterémukoliv vojákovi, který je bude potřebovat. Tzv. "armáda zákopů" se musí přeměnit na "továrnu" používající technologii informačního věku umožňující vyšší výkonnost, vyšší schopnost rychlého zasazení, vyšší materiální zabezpečenost a všestrannou využitelnost jednotek. Integrace bojové a týlové podpory půjde ruku v ruce s pružným organizováním sil ad hoc, jak bylo vysvětleno výše. Výraznou roli budou hrát také virtuální a počítačové simulace, které do určité míry nahradí klasické manévry a ušetří ve válce cenné životy.

V této souvislosti je zajímavá úvaha, jak asi ovlivní přístup nastupujících generací k válce rozšířené počítačové hry, mezi nimiž válečné simulace tvoří značné procento. Je možné, že počítačoví stíhači, řidiči tanků a stratégové získají do určité míry kladný vztah k vojenské technice, oproštěný od fobií, a budou motivováni vyměnit v dospělosti virtuální realitu za slušivý vojenský stejnokroj. Je ovšem možný i vývoj opačný - že virtuální realita nahradí nové generaci nutkání angažovat se ve skutečném životě. Toto dilema jistě rozřeší nejbližší budoucnost.

Svou roli v budoucích konfliktech sehraje i tak zvaná "telemedicína" - diagnostika a léčení zraněných pomocí informací ze vzdáleného centra. Armáda budoucnosti bude účinnější, rychlejší, lépe chráněná a všestrannější než je dnes. To nic nezmění na nehumánnosti války, může ji to však odvrátit či urychlit výraznější měrou než tomu bylo dosud.

Všechny vyjmenované trendy představují reálnou předpověď nejbližšího vývoje na poli technologie a vedení války, významný však bude především efekt daný jejich integrací.

Hlavním faktorem však i nadále zůstane člověk, jeho psychika, strategická předvídavost a taktická vynalézavost jak politiků a vrchních velitelů, tak velitelů v poli. Onu nejdokonalejší biologickou zbraň všech dob - pěšáka - ničím nenahradíš.

Válka má ovšem kromě své technologické také ideologickou a morální stránku. Technologické limity možné budoucnosti jsme načrtli. Ideologickými limity může být přesvědčení vlád, že v důsledku existence "jaderného odstrašení" není již možné pokračovat v politických prostředcích prostředky válečnými. Kromě tradičních vlivů bude riziko války ovlivňovat také křivka závislosti množství obyvatelstva na jejich schopnosti se uživit. Obávám se, že skutečné nebezpečí bude v budoucnu hrozit z hladovějící Afriky nebo Číny, jež by mohly sousední kontinenty ohrozit novým stěhováním národů. O charakter této možné apokalypsy se ovšem neodvažuji spekulovat.

Morální aspekty souvisejí se schopností a ochotou lidí účastnit se ještě v budoucnu bitev. Důležitým aspektem je vztah mládeže, tj. té části populace, která tvoří větší část všech armád, jak ke společnosti, tak k otázce válečného nasazení. Moderní scénář bitvy počítá s vojáky uzavřenými do obrněné pohyblivé techniky, v níž budou pouhým "softwarem" a vyžaduje jejich dlouhodobou přítomnost v boji - 100 až 150 hodin, v případě nezbytí i pod vlivem drog. Takové psychické vypětí v okamžiku smrtelného ohrožení, jehož časové a prostorové rozměry přesahují jakoukoliv dosavadní zkušenost, může porazit armádu spíše než utrpěné ztráty. Šanci na vítězství by mohla mít ta strana, jež se vynoří v situaci pro nepřítele psychicky nezvládatelné. Jak vzrůstá počet společenských vrstev zahrnutých osobně v bitvě, tak je obecněji zakořeněn odpor k osobní účasti. Smysluplnost budoucích bitev je více a více zpochybňována. "Vnucuje se myšlenka," uzavírá svou pozoruhodnou úvahu již zmíněný Keegan, "že bitva již sama sebe zrušila". Zde je tedy další argument, tentokrát morální (a částečně ovšem i technologické) povahy, proti představě velkých interkontinentálních střetnutí.

Vytvořili-li jsme si tedy jakousi představu o možné povaze budoucích konfliktů, otevírá se ovšem široké pole spekulacím o charakteru budoucích zbraní. Můžeme se jen dohadovat, zdali příští zbrojní arzenály armád budou tvořit zbraně biologické, chemické, či jiné, a to nejen na zemi a ve vzduchu, ale i pod vodou. Jsou známy pokusy s využitím zvířat k válečným účelům, vzniknout jistě nové mechanismy, poroste úloha počítačů, laserů atd. To jsme stále ještě na reálné půdě - ale co teleportace v čase a místě, psychotronika, biorobotika a další "metavědy"? Zde už na místo samozvaného prognostika nastupuje autor fantazijních příběhů.

V této souvislosti je nutno upozornit ještě na jedno hledisko, v tomto textu dosud záměrně opomíjené. Již jsme použili slovo "robot", výraz, kterým angličtinu obohatil Karel Čapek. Je jisté, že tak jako ve výrobní sféře, také ve válečnictví bude snaha nahradit živou sílu umělými mechanismy. Dálkově řízené bojové prostředky, bezpilotní rakety a automatické sondy všeho druhu jsou toho předobrazem. Osobně však nejsem přesvědčen, že armády budoucnosti budou tvořeny roboty. Jak postřehl už citovaný kníže Tolstoj a před ním konstatovala řada teoretiků vojenského umění, v bitvě záleží příliš mnoho na náhodě a jak na tuto náhodu dokáže reagovat nižší velitel a konec konců každý jednotlivý voják. Mám za to, že tuto schopnost lidského mozku improvizovat a vůbec samostatně uvažovat žádný robot nenahradí. Snad jedině cyborg, ale to už je opět vize budoucnosti z oblasti science fiction.

Co tedy říci závěrem v reálnější rovině?

V budoucím světě bude mít bezpochyby místo i válečník. Nikoliv ovšem jako nepřítel civilizace, ale jako její ochránce - proti etnickým a náboženským fanatikům, lokálním diktátorům, nesmiřitelným ideologům, zločineckým gangům a mezinárodním teroristům. Vzhledem k povaze nebezpečí se ovšem nesmí takový budoucí válečník zaslepit pýchou na svou atlantickou kulturu. Bude se muset poučit z válečného umění také jiných kultur a společenství a naučit se s nimi koexistovat, nikoliv jimi pohrdat. Jinak by totiž zbraní budoucnosti mohla být kuše.

 

 

 

Praha, 19. února 1997 / 5. února 1998 / 9. února 1999

 
Datum: 21. 08. 2004 23:21:50 Autor: petr
Předmět: reakce
Naučte se alespoň vojenskou terminologii jestli chcete psát o vojenství. Jinak tento článek psal snad 10-ti letý kluk.
Datum: 21. 01. 2005 12:19:55 Autor: XXX
Předmět: EGYPT
MELY BYSTE NAPSAT NECO O STAREM EGYPTE NAPR. BITVA U KADESE,VYHNANI HYKSOSU Z EGYPTA ATD. PROSI NASHLE
Datum: 21. 01. 2005 12:21:22 Autor: XXX
Předmět: ODPOVED
HEZKY KOMENTAR ALESPON NEJAKY ZAJEM PETRE
Datum: 25. 10. 2012 19:47:31 Autor: HONZA
Předmět: REAKCE
dobrý den,obávám se že nemáte pravdu,,ve světě je mnoho věcí jež naznačují opak,,,nakonec již přebírání vedoucího místa v ekonomice Čínou a takřka globální zadlužení USA nepovedou k ničemu dobrému.
Datum: 26. 10. 2012 19:36:01 Autor: Pavel
Předmět: to Honza
Otázka je jestli měl autor peavdu před deseti lety PANTA REI vše se mění
Přidat komentář

 





Vyhledávání

Foto týdne

"Ach, jsou milé tyhle malé černošky a vůbec ne plaché!" (Zasláno.)


Recenze týdne

Tiger v bahně

Vzpomínky tankového esa