logo-militaria.jpg, 41 kB
logo-militaria-2.gif, 9 kB

Tématický server
z oboru vojenství

logo-elka-press.gif, 3 kB

Velká válka – vzpomínky pohřbené v ledu

(texty: Franco Nicolis, Nicola Cappelloza, Cristina Bassi, Elisabetta Mottes, poznámky: Carlo Baroni, Aldino Boldesan, Nicola Cappellozza, Antonella Conte, Alessandro Ervas, Roberto Francese, Susanna Fruet, Marco Gramola, Valter Maggi, Lorenzo Pontalti, Maria Cristina Salvatore, Stefano Vanin, Maurizio Vicenzi)

Současné tání ledovců odkrývá nová svědectví o tom, jak probíhala první světová válka na alpských vrcholcích.  Zvlášť bohatým nalezištěm je Punta Linke v národním parku Stelvio. Archeologové tam objevují stále nová drahocenná svědectví. Bojují přitom neustále s časem, neboť pravděpodobnost rychlého zmizení němých svědků je velká. 

Bílá válka. Drátěné překážky a zátarasy z 1. světové války se vynořují z ledu v údolí Lares (masiv Adamella), který je skrýval téměř sto let. Redukce ledové hmoty, která v současnosti probíhá, odstartovala závod s časem, jehož cílem je získání cenného svědectví o historii Evropy. 

Válka v horách. Fotografické svědectví o tom, jak probíhala válka v Alpách. Snímky, pořízené v liniích rakousko-uherských, dávají představu o extrémních podmínkách, v nichž vojáci žili a bojovali.

 

Srovnání. Ledovec Forni (masiv Ortles-Cevedale). Pohled ze svahů Valfurvy ve Valtellině (Lombardie). První snímek je z léta 1917, druhý z léta 2005. Úbytek ledu je dobře patrný. 

 

 

Léto 2008. Puška Steyer (model 1895 z výzbroje rakousko-uherské armády) se vynořila z ledovce Orsi (skupina Ortles-Cevedale).

Po sto letech od 1. světové války jsou vzpomínky v kolektivní paměti Evropy stále živé. V Itálii za sebou tato krvavá tragedie zanechala více než šest set tisíc mrtvých. Velká válka inspirovala mnoho literárních děl, která zaujímají v historické literatuře důležité místo. Řada autorů – přímých účastníků války – převedla své prožitky ve stránky nevšední hloubky. Z uměleckého dědictví připomeňme pouze básně Giuseppe Ungarettiho, román „Rok na Altopiano“ od Emilia Lussu a nezapomenutelný film Maria Monicelliho „Velká válka“.

Zvláštním fenoménem 1. světové války byla válka v Alpách, především na ledovcích. K nebezpečí nepřátelské palby se zde připojovala protivenství živlů a obtíže vysokohorského terénu. Tragická zkušenost z této válečné episody, která je jedinečnou v evropské historii, přitahuje dodnes zájem amatérů i vědců z celého světa.

Důležitost ochrany dobových pamětihodností a materiálu, nacházejícího na celé alpské frontě, je zřejmá. Současný zájem o Velkou válku, projevující se například množstvím vědeckých symposií, vede rovněž v Itálii k nutnosti zabývat se jejím seriozním archeologickým průzkumem.

Zkoumání ledu v Punta Linke.

Skladiště informací. Led je důležitým indikátorem stavu prostředí a velmi citlivým hlídačem teploty a srážek. Zaledované plochy jsou obrovitými lednicemi, které jsou schopny uchovat strukturu přírodních dějů i zásahů člověka. Současný ústup alpských ledovců je charakterizován značnou redukcí jejich tloušťky, a to i v nejvyšších polohách. Vynořují se nejenom velká kamenná pole, ale rovněž zákopy a vojenské konstrukce z doby „bílé války“.  To se děje i na Punta Linke. Protože v tuhých zimách po konci 1. světové války pokryl vojenské struktury příkrov sněhu a ledu, zachovalo se nám mnoho památek na tuto vzdálenou dobu, a ty nyní vystupují na povrch.

Led u Punta Linke. Během práce na vykopávkách v roce 2010 byly v různých částech této lokality odebrány vzorky ledu a podrobeny pečlivé analýze v laboratořích Milánské university. Byla provedena detailní stratigrafie vrstev sněhu a ledu i průzkum tenkých výsečí příčných vrstev ledu. Významné části této podrobné analýzy pak posloužily k časovému určení jednotlivých archeologických struktur.

Historie ledovce. Charakterizace glaciologických souvislostí v lokalitě Punta Linke obsahuje rovněž rekonstrukci objemových stavů a rozlohy oblasti ledovce pokrývajícího archeologické stanoviště. Tato rekonstrukce začíná v malé době ledové (kulminující v polovině 19. století). Kromě toho byla v zaledněném sedle mezi Punta Linke a horou Vioz provedena zevrubná geofyzikální měření ledovce pomocí moderní radarové techniky. Údaje z radaru umožnily kromě určení polohy skalního substrátu také detailní zjištění tloušťky ledovce a jeho vnitřní struktury.

Piz Giumela.  Na jednom z vrcholů masivu Ortles-Cevedale, ve výšce 3593 m. V letech první světové války zde byla rakousko-uherská posádka. Na větším z obrázků je zachycena registrace a odborné balení předmětů z 1. světové války.  Díky poloze je činnost archeologů omezena na krátká letní období. Práce je často přerušována špatným počasím.

Objevy v alpských výšinách.

Z hor, lemujících Val di Pejo, rozložených na trentinské straně národního parku Stelvio, kde válčily italské jednotky proti rakousko-uherským, získalo malé, ale velmi agilní muzeum v Peju množství vojenského materiálu, který zde po ukončení bojů válčící strany zanechaly. Zvláštní pozornost při archeologickém průzkumu je věnována ostatkům vojáků, kteří zemřeli na bitevním poli. Zkušenosti, nabyté pracovníky muzea, měly za následek neustálé zlepšování logistiky i metodiky zkoumání, a to i díky obnovené spolupráci s pracovníky z Vrchního dozoru nad archeologickými objekty autonomní provincie Trento.

Od léta 2005 se zbytky vojenského materiálu vynořovaly z ledu ve stále větší míře. Muzeum v Peju proto zorganizovalo v tomto roce první výpravu, jejímž cílem byla dokumentace a inventarizace objektů. Bylo třeba rovněž zabránit protiprávní činnosti „lovců pokladů“ a poškození vynořivšího se materiálu - obě tato nebezpečí v souvislosti s ústupem ledu vznikají. V dalších letech archeologický průzkum pokračoval. Snaha o optimální výsledky souvisela s úrovní metodiky práce v horském prostředí, s daností kádrů a s možnostmi logistiky (stavba útulků). Pracovalo se na vrcholcích Giumely (3539), Cadini (3542) a Linke (3636). Výsledky byly uspokojivé, zejména na Cadini. Vyznamenal se zde pracovní tým, který ukončil projekt včas, nehledě na velmi špatné meteorologické podmínky. Dostatečné množství sebraných dat umožnilo rekonstrukci situace. I když jde o detail vzhledem k „velké“ historii, je to důležitý stavební kámen v celkovém obraze velké války.

Útulek. Rovinný obrázek vnitřku skalního útulku rakousko-uherských vojáků na Piz Giumela s náčrtem rozložení nalezených objektů: třínožka kulometu, přilba, lampa, skoby, mačky, zbytky jídla atd.

Návštěva muzea. V Muzeu „Pejo 1914-1918, válka u našich dveří“. Rekonstrukce ošetřovny, užívané v první linii. Jednotlivé prvky jsou z větší části autentické nálezy ze zákopů a z bitevních polí.

Val di Pejo: nejvýše položená válka.

V bezprostředním rakousko-uherském zápolí.  Když vypukla 1. světová válka, leželo mětečko Pejo na rakouské straně jihozápadní hranice Rakousko-uherského mocnářství s Italským královstvím. Se svými 1600 m. n. m. tvořilo v Rakousko-Uhersku nejvýše položenou farnost.  V okamžiku vstupu Italského království do války (24. 5. 1915) se Pejo náhle přiblížilo první linii, která probíhala důležitými průsmyky Tonale a Stelvio. Válka se zastavila u Val di Pejo a tak to zůstalo až do konce bojů. Císařské vojsko vyvíjelo enormní úsilí, aby tuto část hranice opevnilo a bylo schopno ji bránit. A to od její spodní části (pevnost Barba di Fior, zákopové pole na Pian della Vegaia) až po ledovce ve výškách přes 3000 m.  Vioz, Cevedale, Palon de la Mare, Giumela, San Matteo. . . )

Pozice byly obsazeny stovkami mužů. Bylo zde soustředěno obrovské množství zbraní a materiálu. Válečné události se nesmazatelně vepsaly do paměti krajiny a jejich obyvatel.

 

Muzeum „Pejo 1914-1918, válka u našich dveří“. Muzeum v Peju se 1. světové válce věnuje již řadu let v rámci řešení projektu, jehož cílem je zpracování nejdramatičtější části dějin této oblasti. Umístění muzea je ideální pro zachování svědectví (ze strany rakousko-uherské) o válce v Alpách, speciálně, svědectví o nejvyšší bitvě o vrchol San Mattea, jež byla vybojována v létě roku 1918 ve výšce 3678 m. V této souvislosti je zajímavá souvislost s Muzeem „bílé války“ v Adamello, v městečku Temú, které se věnuje stejné tématice ze strany Italského království.

Když mrtví zůstávají beze jména Alpská sněhová pole nyní vracejí oběti Velké války, které byly dlouho považovány za nevěstné.

Historie válek je plná souhrnů ztrát, které utrpělo vojsko v bitvě. Od dob bitvy u Thermopyl až po válku v Iráku jsou tyto smutné údaje sestavovány zpravidla s byrokratickou pečlivostí. Nehledě na ohromné množství archivního materiálu, dokumentujícího tragické události Velké války, ani po téměř sto letech nejsou známa jména a osudy tisíců padlých.  

Neznámí padlí na straně rakousko-uherské. Bitva v Alpách, o níž je řeč, probíhala v létě 1918. Jejím cílem bylo dobytí vrcholové části San Matteo a blízké hory Mantello. Existují poměrně přesná data o počtu padlých italských vojáků, kteří spočívají pod ledem v místech bitevního pole. Jinak je tomu u padlých z jednotek rakousko-uherských. Z pramenů a svědectví se dovídáme mnohé o průběhu bitvy, ale informace o počtu císařských, kteří přišli toho dne o život, chybějí. Především pak scházejí přesné indikace o tom, kde byli pohřbeni.

Například v hlášení podplukovníka Weisera se lze dočíst: „Sanitární hlídka druhé skupiny dostala přímý zásah granátem a všichni muži byli zabiti. […] Konec nebezpečného traverzu byl na dohled, do sedla zbývalo méně než sto metrů a led již nebyl tak srázný, a tu se zřítil kadet Knabl a hned po něm tři z jeho horských vůdců. “

Důležité svědectví pochází od Augusta Turriho („Turin“), známého horského vůdce z Peja. Ihned po skončení první světové války oznámil, že v první průrvě v ledovci mezi San Matteo a Giumela leží mrtvá těla 14 císařských vojáků, kteří padli pravděpodobně během dobývání vrcholku San Mattea italským vojskem v srpnu 1918. Po jeho oznámení žádný pokus o vyproštění těl nenásledoval.

Zvláštní skvrny na ledu. Během průzkumu podél hřebene Tredici Cime v roce 2004 uviděl jeden z pisatelů tohoto článku (M. V.) na běloskvoucím sněhu severního svahu Giumely tmavé skvrny. Byla to těla tří vojáků. Uniformy a části výstroje nemohly nechat nikoho na pochybách, že jsou to vojáci rakousko-uherští. Padli skoro jistě v bitvě o znovudobytí San Matteo, pochováni byli v nejbližší trhlině v ledovci. Úbytek tloušťky ledovce v devadesátých letech je vynesl na povrch.

Stupeň konzervace těl, způsobený nízkou teplotou a dobrým odvětráváním, byl vynikající. Jejich obtížného vyzdvižení se zhostili alpští záchranáři. Avšak technické obtíže, spojené s prací ve velké výšce, byly nicotné ve srovnání s obtížemi administrativními, spojenými s nalezením neznámé mrtvoly. Díky nim nemohla být provedena pečlivá vědecká analýza těl, která by mohla podstatnou měrou přispět k jejich identifikaci.  

Tak tito tři padlí zůstávají opět neznámými anebo – jak si lze přečíst na tisícovkách hrobů – jejich identitu zná jen Bůh. Opravdu to stačí?

Nezvěstní. Tým alpských záchranářů, vyprošťující v severní stěně Piz Giumela těla tří rakousko-uherských vojáků.

Voják. Fotografie jsou symbolem nesmírné evropské tragedie.

Volné překlady článečků z uvedených stránek válku příliš neromantizují.

Punta Cadini. Zbytky rakousko-uherských vojenských útulků na jednom z vrcholů masivu Ortles-Cevedale (Punta Cadini 3 524 m), vyfotografované v roce 2008. To, co ledové pole konservovalo skoro celé století, podléhá nyní rychlé zkáze.

Nečekané sněžení koncem srpna téměř pohřbilo tábor archeologů.

Vzpomínka nejosobnější. Titulní list vojenského kalendáře, který náležel rakousko-uherskému vojákovi Geroldu Bollovi, jenž byl dislokován na ledovci Lares (Adamello). Mezi poznámkami, kterými zaplňoval prázdné stránky, jsou veršíky, inspirované trápením, jež mu způsobovaly vši. Mimo jiné si stěžuje, že kvůli nim nemůže spát.

VÁLKA VŠÍ

Neobyčejný dokument. Ihned po nalezení byly zbytky kalendáře předány autorovi článku, který je pečlivě restauroval do stavu, umožňujícím co nejúplnější přečtení. Nález byl po více než devadesátiletém pobytu v ledu ve velmi špatném stavu. Stránky bylo nutno od sebe oddělit, usušit a znovu poskládat, čímž vznikl malý svazek. Jedná se o „Kriegs-Taschen-Kalender“ (kapesní kalendář vojáka), který náležel rakousko-uherskému vojínovi G. Bollovi z c. k. Vysokohorské kompanie (2. oddíl), dislokované v obranném postavení na malém ledovci u Lares (skupina Adamello, prov. Trentino). Tyto kalendáříky fasovali všichni rakousko-uherští vojáci. Obsahovaly kalendář, pár obecně vzdělávacích poznámek a několik prázdných listů.

Báseň z ledových polí. Neví se, zda Bollovy poznámky pocházejí z období služby na ledovci nebo z doby dřívější. Nachází se mezi nimi báseň „Lov vší“, která je výjimečným svědectvím o podmínkách života v zákopech. Zde je (jedná se o volný překlad italského překladu z němčiny).

V hluboké noční temnotě jsem bdícím lovcem vší

Což v drogerii nemají lék, jenž je utiší?

Jsou různých ras a barev, od bílých k černým až

Rád dodám vážným zájemcům od každé exemplář.

Těch bestií jsem nevzpomněl, když žil jsem vzdálen svých druhů

Teď jsem již po mnoho nocí díky těm zvířatům vzhůru

Koušou mě do noh i prsou, usnout mi nedají

Ty mrchy mi věrně a stále vzácnou krev cucají

Jaká je to jen všivá válka… O životních podmínkách na stejném ledovci Lares píše nadporučík Pfanner z regimentu tyrolských císařských myslivců: „Na postech na ledovci byl počet padlých velmi malý, ale denně onemocnělo až 40 vojáků. Počátkem června prapor ztratil více než 100 mužů; příčinou byly nemoci a omrzliny…sníh, led a nepravidelný přísun potravy představovaly větší nebezpečí, než nepřátelští vojáci. “ Felix Hecht, nadporučík tyrolských císařských myslivců, raněný 15. 6. 1917 při obraně Corno di Cavento (v masivu Adamello) poznamenává: „Jak je ta naše válka ubohá a všivá…“

V boji s parazity

…Tento neobyčejný dokument našel přímý doplněk v entomologické analýze zbytcích oděvů, nalezených v rakousko-uherském ležení na Punta Cadini (3524 m), která patří do skupiny Ortles-Cevedale, provedených pracovníky muzea v Peju. Při průzkumu nalezených částí oděvů byly odhaleny zbytky parazitů, mezi nimi i exemplář Pediculus humanus – proslulé „vši zákopové“.

S entomologem v ledových polích.

O klimatu a prostředí. Hmyz je nejrozšířenější skupinou živočichů. Pokrývá 75% druhů a lze se s ním setkat v libovolném prostředí.  Malé rozměry, křídla a zejména vysoká adaptabilita mu umožnila proniknout do všech známých zdrojů potravy. Hmyzí tělo je chráněno vnější chitinovou skořápkou, která mu umožňuje vzdorovat po dlouhou dobu nepříznivým klimatickým podmínkám. Studium druhů hmyzu, zachovaných na zbytcích oděvů vojáků 1. světové války, umožnilo získat řadu nových informací o době úmrtí a o době mezi úmrtím a pohřbem.

Hmyz, uchovaný v ledu. Během archeologických prací, prováděných v roce 2008 ve vysoko položených bojištích 1. světové války, byly prozkoumány pokrývky a jiné tkaniny, které náležely rakousko-uherským vojákům, nalezené v přístřešku na Punta Cadini (skupina Ortles-Cevedale, výška 3524 m.) Kromě zbytků hmyzu, parazitujícího na člověku, byly nalezeny i zbytky takového, který se živí dřevem a rostlinnými vlákny.

Množení parazitů. I když se přístřešek Punta Cadini nacházel velmi vysoko - teplota tam bývala často pod bodem mrazu - špatné hygienické podmínky, kterým byli vojáci vystaveni, byly dostatečným stimulem rychlého množení parazitů. A to jak parazitů na člověku tak i hmyzu, rozrušujícího rostlinná vlákna, jež byla zejména v posledních letech války častou surovinou při výrobě vojenských pokrývek.

Vši v teple uniforem.  Mezi zbytky hmyzu, nalezeného na Punta Cadini byl i exemplář řádu Anoplura, druhu Pediculus Humanus. Rozšíření tohoto hmyzu mezi vojsky Velké války je známou skutečností a jen podtrhuje, v jak hrozných hygienických podmínkách vojáci žili. Překvapivý je však výskyt těchto živočichů na stanovištích v takových výškách, neboť teplota prostředí, v němž se jim daří, je okolo 37° C. Z hlediska biologie je to vysvětlitelné, neboť díky způsobu obživy (řád Anoplura je opatřen ústrojím, které umožňuje propíchnout kůži nositele a sát jeho krev) se zdržují převážně ve vláknech oděvu nositele a je v kontaktu s jeho kůží. (To je vlastnost formy Pediculus corporis, jejíž exemplář byl právě na Punta Cadini nalezen - na rozdíl od Pediculus Capitis, který žije ve vlasech.)

Paraziti. Vojenská pokrývka právě nalezená v útulku na Punta Cadini. Led konservoval parazity, kteří - nehledě na vysokou polohu místa - znepříjemňovali vojákům život.

Punta Linke byla jedním z nejvýše položených logistických center fronty, ležící ve skupině Ortles-Cevedale. Dneska leží tento bod mezi provinciemi Trentino - Alto Adige a Lombardie, v době 1. světové války ležel na hranici mezi císařstvím rakousko-uherským a italským královstvím. Skupina Ortles-Cevedale byla již začátkem války alpinisty dobře prozkoumaná. Už v létě 1911 byl péčí horolezeckého klubu v Halle uveden do provozu (v úctyhodné výšce 3545 m, kousek pod vrcholem) horský útulek Viozhütte - nejvýše položený ve východních Alpách.

V roce 1915 byl útulek okamžitě převeden pod vojenskou správu, v průběhu konfliktu se stal sídlem jednoho z nejpředsunutějších velitelství v nejvyšších alpských oblastech. (Ke kuriositám, které potkaly lidi a místa v této podivné válce, patří jedna spojená s řečeným útulkem: Velitel a jeden z důstojníků sanitární služby v něm provedli komorní sonátu pro housle a klavír)

Základním cílem tohoto vojenského zařízení byla koordinace operací na horském frontovém úseku, především ale zprostředkování jeho zásobování. K tomu sloužila mohutná nákladní lanová dráha, která spojovala počáteční bod - městys Cogolo (1160 m), ležící v údolí Val di Pejo - s Punta Linke. Odtud dál, odvážným zavěšením na ledovci Forni skončila v ležení důležité posádky na jihovýchodním výběžku Palon de la Mare (místo je dnes známé pod názvem „Coston delle barache brusade“ (dial.) - výběžek spálených baráků).

V transitní stanici na Punta Linke byl tunel, vyhloubený v ledu a skále, umožňující lanovce průjezd horským hřebenem. V prohlubních uvedeného tunelu byly uloženy motory, bylo tam i skladiště a ubikace obsluhujícího personálu; ve stanici se nacházely ještě další baráky, na náhorní plošině severně od tunelu byla umístěna baterie děl. Koncem roku 1918, po obsazen celého regionu Trentino - Alto Adige italským královstvím,bylo ležení na Punta Linke spěšně opuštěno, přičemž zde byl zanechán veškerý materiál.

Punta Linke - bohatý zdroj nálezů. Poté, co skončila válka, byla samota masivu Ortles-Cevedale porušovaná pouze jednotlivci, kteří vážili cestu z Val di Pejo, aby si prodejem materiálu, nalezeného v horách, mohli trochu přilepšit v mizerném poválečném živobytí.

Jak šla léta a blížil se další světový konflikt, Itálie, která musela čelit naprostému nedostatku surovin, nařídila masivní sběr materiálu, který zbyl na bojištích velké války. Byly rozmontovány nákladní lanovky i vojenské útulky a bylo odneseno vše, co se dalo použít.

Avšak několik tuhých zim zařídilo, že řada objektů na Punta Linke zůstala dobře ukryta pod sněhem, který se postupem času proměnil v led. V šedesátých letech se několik lidí, povzbuzených vyprávěním starců o tom, že na Punta Linke je pohřbena pod ledem spousta materiálu, prohrabalo do tunelu a odneslo odtud motory nákladní lanovky. Zimní sněžení, která následovala, opět vše znovu zablokovala a teprve teplá období let devadesátých obnažila zbývající materiál, což mělo za následek divoký lov různých trofejí. V dalším období byly naštěstí zimy v Dolomitech dosti tuhé. Díky tomu bylo místo uchráněno před dalším nezodpovědným pleněním.

 Velitelské stanoviště. Útulek pod vrcholkem Vioz (Viozhütte) byl použit rakousko-uherskou armádou jako základna pro válku v horách. Po důkladné rekonstrukci je nyní sídlem týmu, který se každé léto věnuje archeologickému výzkumu Punta Linke.

Sběrači. Lidé z Val di Pejo – sběrači vojenského materiálu. Fotografie je z pozdních let padesátých.

Restaurování nálezů

Papír a tkanina. Nálezy z Punta Linke se dostávají do rukou restaurátorů nasáklé vodou a zašpiněné písečnými sedimenty, vzniklými větráním skály. Rychlé vysušení je nutné, aby se zabránilo dalšímu narušování biologického charakteru. Nejužitečnější metodou je tzv. sendvičování. Útržky tkaniny a kožených částí jsou potom uloženy ve vakuu na papírové podložce.

Kovové nálezy. Ty zpravidla, uloženy v hliněném příkrovu, nabyly rovnovážného stavu. V okamžiku, kdy jsou očištěny a exponovány na světle, je tato rovnováha narušena (vlivem rozdílu teplot, změny relativní vlhkosti, atd.) Jejich oxidace se tak urychluje. Aby se alespoň zpomalil proces koroze (která nastávala speciálně u železných předmětů), byly v první fázi restaurátorských prací tyto předměty vloženy do forem z polyethylenové pěny a následně uloženy ve vakuu.

Vynikající výsledek. Torna na plynovou masku z výzbroje rakouského pěšáka nalezena v ledovém poli na Piz Giumela v roce 2007. Vynikajícím způsobem restaurovaný objekt. Restaurátorské práce provedeny v laboratořích Vrchního dozorčího úřadu v Trentu.

Přeloženo z italského časopisu Archelogia Viva, květen/červen 2011

 

 
Přidat komentář

 





Vyhledávání

Foto týdne

"Ach, jsou milé tyhle malé černošky a vůbec ne plaché!" (Zasláno.)


Recenze týdne

Tiger v bahně

Vzpomínky tankového esa