Vlk samotář

Ukázka z knihy, která vychází 7. 9. 2009.

(Ukázka ja z kapitoly První hlídková plavba) 

V Kielu bylo toho časného rána 12. srpna 1942 již znát, že se blíží podzim – bylo chladno a obloha byla zamračená, dal se čekat déšť. Dlouho před rozbřeskem se bunkry pro ponorky ve východní části přístavu hemžily činností posádky a dělníků, dokončujících poslední přípravy před vyplutím na dlouhou cestu. Na nábřeží stáli kapitánporučík Werner Henke s veliteli U-514 a U-516, kapitánporučíkem Hans-Jűrgenem Auffermannem a korvetním kapitánem Gerhardem Wiebem, aby přijali pozdravy na rozloučenou a přání mnoha úspěchů od velitele páté ponorkové flotily. Všichni se pak vrátili ke svým ponorkám, aby provedli poslední kontrolu před vyplutím. V 0700 tyto tři ponorky typu IX C uvolnily úvazová lana a vklouzly do průplavu. Přidalo se k nim několik doprovodných plavidel a společně vytvořili malý konvoj v Kieler Főrde, průplavu do Baltského moře. Na souši zanechali „certifikát“ od Henkeho a jeho posádky, poděkování v kostrbatých verších, tak běžné v německém válečném námořnictvu:

S čestným doprovodem stylově odplouváme zas, Po poslední noci doma, bylo to jen na krátký čas. Jak dlouhá naše plavba bude, neví z nás nikdo, Protože poplujem hodně, hodně daleko.

Náš pobyt v Kielu dospěl ke konci, vybavení je kompletní, Pětsetpatnáctce jsme všechny díry utěsnili. Tak přecpaná jídlem a s plnými nádržemi vypluje A našim laskavým hostitelům ze srdce děkuje.

Postupně se rozšiřující kanál zavedl ponorky kolem prostého památníku padlých námořníků z ponorek první světové války v Mőltenortu, pak kolem mamutího památníku válečného námořnictva u jeho ústí v Laboe. Téměř devadesátimetrovou věž bylo vidět ještě dlouho po tom, co ponorky vpluly do Baltu, postupně jim pak mizela na jižním horizontu. U-515 opustila německé vody, aby se do nich už nikdy nevrátila. Pravidelně měníce doprovod, pokračovaly tři ponorky typu IX C průlivy Kattegat a Skagerrak, vodními cestami spojujícími Baltské moře s mořem Severním, až brzy odpoledne 13. srpna dorazily do Kristiansandu na jižním cípu Norska. Tam se tyto tři lodě rozdělily, aby se začaly jednotlivě pokoušet u Faerských ostrovů o průnik do Atlantiku a k jejich konečnému cíli, Karibskému moři. Tento průnik nepředstavoval pro Henkeho velký problém. Britská minová pole byla Němcům dobře známá a spojenecké vzdušné síly byly rozptýleny příliš řídce na to, aby mohly účinně zasáhnout. Během plavby, kterou Henke uskutečnil téměř celou na hladině, došlo pouze k jednomu neškodnému leteckému útoku. S využitím svých znalostí atlantských mořských proudů a větrů z dob působení v obchodním loďstvu Henke nasadil jižnější kurs středním Atlantikem, aby ušetřil palivo. Plavba plnou rychlostí a prakticky bez ohrožení nepřinesla posádce žádnou velkou změnu od výcvikové rutiny a cvičných rychlých ponoření a dělostřeleckých cvičení. Přeplavbu Atlantského oceánu přerušila jen neúspěšná honba za osamělým parníkem 500 mil západně od Irska. Tento poklid ostře kontrastoval s bitvou o Atlantik, jež se odehrávala v pozadí. V den, kdy Henke vyplouval z přístavu, bylo v akci na různých mořích devět německých ponorek: ponorky typu VII C se ve „vlčích smečkách“ rozvinuly podél cest konvojů v severním Atlantiku, čluny typu VII D s minonoskami X B operovaly v Karibiku a v Mexickém zálivu, zatímco ponorky typu IX byly roztroušeny od zálivu svatého Vavřince po Karibik a pobřeží Brazílie až po západoafrické pobřeží, přičemž zásobovací tankery typu XIV, zvané „dojné krávy“ všem dodávaly palivo a potraviny. Henke si neuvědomoval, že se vrátil do akce v době, kdy se bitva o Atlantik blížila k vyvrcholení. Zatímco Dőnitz organizoval své síly k rozhodujícímu střetnutí v severním Atlantiku, Henke a zbytek ponorek typu IX C potápěli tonáž a vázali spojenecká doprovodná plavidla v dalekých vodách. Už neexistovaly žádné snadné diverzní akce, protože spojenecká obrana Karibiku se během léta 1942 dramaticky zlepšila. Fűnf-fűnfzehn a ostatní ponorky, jež vypluly z Kielu spolu s ní, byly všechny nasměrovány do okolí Trinidadu a Tobaga, na křižovatku obchodních linek tankerů na cestě z Venezuely do Británie nebo Gibraltaru a nákladních lodí, vezoucích bauxit do amerických továren. Tato oblast se pro ponorky postupně stávala víc a víc nebezpečnou; necelé dva týdny před Henkeho příjezdem tam Němci ztratili dvě ponorky. Po téměř dvouměsíční plavbě 10. září Henke opatrně vplul do teplých vod západně od ostrovů Trinidad a Tobago. Druhý den ráno jen o vlásek minul svou první oběť, sedmisettunovou nákladní loď blížící se k Port of Spain na západním pobřeží Trinidadu. Jak se ukázalo, tato loď byla příliš daleko a dostala doprovod dřív, než se k ní Henke stačil přiblížit. „Musel jsem ji s těžkým srdcem nechat být,“ svěřil se zklamaný velitel ve svém válečném deníku. Nemusel však čekat dlouho. Příští den ráno v 0928 lodního času (zhruba 3:30 trinidadského času) zahlédl jeden z pozorovatelů velký stín vzdálený asi tři až čtyři míle na jihovýchod. Oči vycvičené k rozpoznání tvarů lodí s pomocí dalekohledu odhalily velký tanker, bez doprovodu a nekličkující, směřující na severozápad. Konečně cíl! Sedm měsíců výcviku teď vyvrcholilo v třiceti minutách příprav k útoku. V Zentrale hlavní inženýr Mahnken předával Henkeho řízné rozkazy změny kursu a rychlosti a U-515  začala manévrovat, aby zaujala výhodnou palebnou pozici; přední torpédová komora se připravila k okamžité akci; pozorovatelé na můstku zostřili pozornost při pátrání po doprovodných lodích a letadlech. S temným západním horizontem v zádech se ponorka přiblížila až na 1 000 metrů od levobočního traverzu své oběti. Na můstku nadporučík Berthold Hashagen zíral do UZO (Überwasserzieloptik, také známý jako U-Boot-Ziel-Optik), speciálního zaměřovače pro noční střelbu z hladiny, zatímco Henke zjišťoval patřičnou vzdálenost, kurs a rychlost cíle pro torpéda. Henke se rozhodl pro dvojitý výstřel z příďových torpédometů I a IV. Ze vzdálenosti 800 metrů pak dal Henke Hashagenovi svolení k palbě. Panamský tanker Stanvac Melbourne (10 013 brutto tun) plující z Belemu v Brazílii přes Trinidad do Aruby při této plavbě nevezl nic, jen 21 500 barelů mořské vody jako zátěž. Jeho pozorovatelé té tiché bezměsíčné noci nic neviděli, když najednou první a pak druhé torpédo rozervalo levobok. Tanker se zakymácel a silně se naklonil na levobok - nemělo pak smysl snažit se obsluhovat pětipalcové dělo v záďové sekci. Okamžitě byly vyslány signály SOS, avšak odpověď se neozvala. Protože se už k záchraně tankeru nedalo nic udělat, vydal jeho kapitán rozkaz k opuštění lodi. Všichni kromě jednoho z devětačtyřiceti členů posádky nasedli do tří záchranných člunů. Muže, jenž se rozběhl do podpalubí, aby zachránil své peníze, už nikdy nikdo nespatřil. Henke se díval, jak záchranné čluny odplouvají, ale všiml si, že se tanker nechce potopit. Jelikož záchranné remorkéry a přístavní zařízení byla tak blízko, nemohl riskovat. Křikl Mahnkenovi velitelskou věží nové rozkazy – přiblížit se k tankeru a otočit ponorku o 180 stupňů, aby mohl zamířit záďové torpédomety. To by mu ponechalo příďové torpédomety II a III v rezervě pro jakoukoli nepředvídanou událost. Pro každý případ však rozkázal všechny torpédomety po vypálení znovu nabít. U-515 nacouvala ke svému dvakrát zasaženému cíli na 500 metrů, pak vypálila „ránu z milosti“ (Fangschuss) z torpédometu V, nic se však nestalo – torpédo zřejmě proplulo pod kýlem. Torpédo z druhého záďového torpédometu, nastavené na menší hloubku, tanker zásahem do strojovny dorazilo. Podle předpisů pak ponorka kormidlovala mezi záchranné čluny, aby zjistila jméno své první oběti, její velikost, domovský přístav a stav přeživších.

Anotace je uveřejněna zde:

http://www.militaria.cz/cz/link-recenze-tydne