logo-militaria.jpg, 41 kB
logo-militaria-2.gif, 9 kB

Tématický server
z oboru vojenství

logo-elka-press.gif, 3 kB

VOJENSKÝ HŘBITOV V ČERNOVÍŘE - PAMÁTKOVĚ CHRÁNĚNÝ OBJEKT?

Hřbitov je mimořádný především způsobem pohřbívání: -- během I. světové války byli zemřelí vojáci pohřbíváni po dvou do jednoho hrobu, a to bez ohledu na národnost, vojenskou hodnost a státní příslušnost, tedy bez ohledu na to, na které straně ve válce museli bojovat a padli. Byl však ctěn rozdíl náboženského vyznání a proto jsou na témž hřbitově, ale odděleně, pohřbeni vojáci vyznávající islám, v jiné lokalitě Hebrejci a odděleně zase příslušníci pravoslavné církve. Největší část hřbitova byla vymezena pro křes'any římskokatolického a evangelického vyznání. Nikde jinde u nás není hřbitov, kde by došlo k podobnému způsobu pochovávání padlých a zemřelých vojáků! Jenom zde na jednom hřbitově leží vedle sebe mrtví všech náboženských vyznání při dodržení zvláštností každé víry a jinak bez ohledu na hodnost, národnost, barvu pleti nebo politický postoj zemřelého vojáka -- nebo' po smrti si jsou všichni rovni. Nemohl by právě tento vojenský hřbitov připomenout naší současné společnosti tolik potřebnou toleranci, snášenlivost mezi vyznavači Mohameda a Krista?

ÚVODEM

je nutno uvést, že podobný vojenský hřbitov pravděpodobně nikde jinde u nás neexistuje. Jsou tu pohřbeni příslušníci c. k. rakousko-uherské armády, carské ruské armády, i pozdější armády československé. Převažují tu však hroby vojáků, jejichž smrt následovala po válečných zraněních v průběhu první a druhé světové války.

Hřbitov je mimořádný především způsobem pohřbívání: -- během I. světové války byli zemřelí vojáci pohřbíváni po dvou do jednoho hrobu, a to bez ohledu na národnost, vojenskou hodnost a státní příslušnost, tedy bez ohledu na to, na které straně ve válce museli bojovat a padli. Byl však ctěn rozdíl náboženského vyznání a proto jsou na témž hřbitově, ale odděleně, pohřbeni vojáci vyznávající islám, v jiné lokalitě Hebrejci a odděleně zase příslušníci pravoslavné církve. Největší část hřbitova byla vymezena pro křesťany římskokatolického a evangelického vyznání. Nikde jinde u nás není hřbitov, kde by došlo k podobnému způsobu pochovávání padlých a zemřelých vojáků! Jenom zde na jednom hřbitově leží vedle sebe mrtví všech náboženských vyznání při dodržení zvláštností každé víry a jinak bez ohledu na hodnost, národnost, barvu pleti nebo politický postoj zemřelého vojáka -- neboť po smrti si jsou všichni rovni. Nemohl by právě tento vojenský hřbitov připomenout naší současné společnosti tolik potřebnou toleranci, snášenlivost mezi vyznavači Mohameda a Krista?

 

Černovírský vojenský hřbitov má však ještě svou třetí, snad přímo českou zvláštnost nesouměřitelnou s jiným vojenským hřbitovem kdekoli na světě: je tak zdevastován, že v současné době lze rozpoznat a určit méně než deset hrobů z původního počtu více jak 3910.

NE VŽDY TOMU TAK BYLO

Do konce první republiky Československá armáda vzorně pečovala a udržovala všechny hroby. Po 15. březnu 1939 hřbitov převzala Správa hřbitovů a krematoria města Olomouce. Byl sice zařazen mezi kulturní památky, avšak ponechán svému osudu. Kříže, pomníky, obrubníky byly rozkradeny, hroby zapleveleny, cestičky zarostly, takže nedávný vzhled vojenského hřbitova bylo možno srovnávat s devastovanými židovskými hřbitovy po nájezdech Hitlerovců.

Vojenská posádková správa se v devadesátých létech opakovaně snažila o likvidaci náletové vegetace, hnijícího listí a černých skládek, ale dnešní Česká armáda nemá vojenské hřbitovy v péči a tak jednorázový zásah nestačí. Česká vláda v roce 1999 uvolnila MO 3 miliony korun na péči o 72 240 hrobů na našem území a 6733 hrobů našich vojáků na území dalších osmadvaceti zemí světa. Což značí 37 korun na jeden hrob. Pokud jde o Černovír, tak tam nedorazila z těchto zdrojů ani jedna.

Město Olomouc loni věnovalo 80 000 Kč -- byl postaven nový plot, vysazeny nové dřeviny, ale hřbitov stále spíše ukazuje velmi špatný vztah naší populace k hrobům padlých, než aby byl ukázkou vděčnosti a pocty našim mrtvým, kteří kdysi za nás položili své životy. Případně úctu k majestátu smrti obecně.

Navzdory tomu, že ČSR již v roce 1929 podepsala Ženevskou úmluvu a roku 1938 ji ratifikovala zákonem č. 23/Sb., a tak se zavázala, že ? bude pečovati o to, aby mrtví byli čestně pohřbeni, aby jejich hrobů bylo šetřeno a aby mohly být vždy nalezeny ? Trvající devastace vojenského hřbitova, vztah občanů k hrobům ukazuje, do jaké velké míry je morálka příslušníků našich národů i jejich vlády devastována.

Naši političtí představitelé si arciť občas stěžují, že ČR nemá hrob Neznámého vojína. Zřejmě proto, že kde se blýsknout a proslovit nějaké moudro při kladení věnců. Neznámých vojínů je v Olomouci pohřbeno téměř pět tisíc, pánové! Nikdy se mi však nepovedlo na černovírský hřbitov zavést nějakého politika. Přišli jedině církevní představitelé, jenže na těch další osud hrobů našich vojáků padlých ve válkách vůbec nespočívá, aniž by to byla jejich odpovědnost!

KDO VŠECHNO

Neznámo kde na tomto černovírském vojenském hřbitově leží někteří naši hrdinové, generálové (podmaršálek Kroupa, generál Elbogen a další), asi i biskupové, opati a možná i někteří z přemyslovského rodu, -- a odpočívají docela v blízkosti největších moravských darebáků, odsouzených a pak popravených vrahů, zlodějů a násilníků.

Podle údajů historiků je od roku 1650 je v Olomouci stálá vojenská posádka; tak vznikla městu povinnost pohřbívat zemřelé vojáky. Katolíci byli pohřbíváni na příslušných farních hřbitovech. Od roku 1744 ale byli katoličtí vojáci pohřbíváni na hřbitově u kostela P. Marie na Předhradí, od roku 1749 též na hřbitově špitálu sv. Ondřeje.

Pro pohřbívání vojáků -- nekatolíků (především luteránů) přikázal magistrát města dne 14. II. 1741 vyhledat místo pro hřbitov. Byl nalezen nepatrný pozemek (7 x 14 sáhů) u tzv. kapucínského pole při Terezské bráně za civilním hřbitovem, oplocený plaňkami. Brzo nedostačoval, proto byl roku 1760 vojenský hřbitov přesunut o kousek dál, přes císařskou silnici k hostinci U Dřevěného zvonu. Na tento vojenský hřbitov se později pohřbívali vojáci všech vyznání až do roku 1834. Zrušený hřbitov vojenská správa odprodala ve veřejné dražbě dne 22. 4. 1844.

Ještě před tím, roku 1832 zakoupila vojenská správa pro nový vojenský hřbitov pozemek na Tabulovém vrchu v blízkosti střelnice. Prvý pohřeb se zde konal v roce 1834. Císařským nařízením z 21. XI. 1866 pak bylo přikázáno pohřbívání zemřelých vojáků na civilních hřbitovech. Poslední vojenský pohřeb se navzdory tomu na tomto novém vojenském hřbitově konal 3. IX. 1869.

Farnost Klášterního Hradiska při bývalém prelátském kostele sv. Štěpána si někdy těsně před rokem 1869 zřídila vlastní farní hřbitov v Černovíře, při polní trati Na Vlčinci. Této skutečnosti využilo velení olomoucké vojenské posádky, hledající náhradu za rušený hřbitov pod Tabulovým vrchem a zakoupilo větší pozemek za malým civilním černovírským hřbitovem. První vojenský pohřeb se zde konal 4. XI. 1869.

Do 1. světové války (do srpna 1914) bylo na tento hřbitov pohřbeno 777 zemřelých vojáků. Již v prvních týdnech a měsících první světové války však Vojenská nemocnice v Olomouci ošetřovala desetitisíce raněných a nemocných frontových vojáků z oblasti Lvova a Haliče. Původní mírová kapacita lůžek na Hradisku byla rozšířena z 470 na 1000, byly vytvořeny záložní a nouzové nemocnice v Olomouci s kapacitou lůžek asi 4000, ale ani tyto nestačily. Proto postaveny desítky dřevěných baráků a stany s kapacitou dalších 4000 lůžek. V prvních týdnech a měsících války bylo do Olomouce přisunuto např. jen 15 000 nemocných úplavicí, 1000 tyfem a 600 cholerou. (Za 1. světové války v péči VN Olomouc bylo 55 952 vojáků s infekčním onemocněním, z nich zemřelo 1665. V olomouckých vojenských lazaretech bylo během 1. světové války hospitalizováno téměř půl milionu raněných a nemocných vojáků.)

Třebaže úmrtnost nebyla velká (méně než 3%) vojenský hřbitov nedostačoval. Proto se pohřbívalo po dvou mrtvých do jednoho hrobu. Předpokládám, že samostatně po jednom, byli do hrobu pohřbíváni vyšší důstojníci.

Každý hrob byl označen podle náboženského vyznání, buď prostým černým litinovým křížem, nebo pravoslavným křížem, u muslimů pomníčkem s půlměsícem, u Židů šesticípou hvězdou. Na každém hrobě byly rovněž tabulky se jmény a přesnými údaji o pohřbených.

Černovírský vojenský hřbitov návalu válečných ztrát nedostačoval. Proto byl již během prvních válečných let byl značně rozšířen na současnou plochu 1,5 ha. Na hřbitově byly postaveny dvě otevřené kaple, většinou z dobrovolných peněžních příspěvků. První otevřená kaple s kopulí pro vyznavače křesťanských konfesí, ta druhá, také otevřená s náznakem malé mešity jako úcta padlým muslimského vyznání. Posvěcení kaplí dne 16. prosince 1917 byl osobně přítomen poslední rakouský císař Karel I.

Ale život šel dál. Podle statistických (určitě nepřesných) údajů (čerpáno z hlášení vyžádaného německou brannou mocí v Praze, údaje zřejmě poskytla německá protektorátní olomoucká radnice podle svých chybných záznamů, hlášení je uloženo ve Vojenském archivu v Praze) bylo za I. světovou válku (do 1. I. 1920) na černovírském hřbitově celkem 1724 nových hrobů, z nichž v 197 hrobech je 325 pravoslavných Rusů, v 51 hrobech je 51 mrtvých mohamedánů a v 12 hrobech je pochováno 12 Židů, v zbývajících hrobech jsou pochovány osoby různých národností, v převážně většině vždy po dvou v jednom hrobě. Od založení hřbitova do konce první světové války tedy bylo, dle údajů městské Správy hřbitovů hřbitově celkem 2501 hrobů.

Z KRONIKY DIVISNÍ NEMOCNICE 7

Každoročně na den l. listopadu se na černovírském hřbitově odehrával pietní akt, tryzna za zemřelé k uctění památky padlých. Hřbitov byl slavnostně osvětlen lihovými plameny a pochodněmi, všechny hroby pietně upraveny a ozdobeny, vzpomínkový projev pronesl nejčastěji velitel olomoucké posádky a na závěr vojenská hudba zahrála chorál a hymny. Slavnost organisoval správce vojenského hřbitova, tato správa byla součástí duchovní služby při Vojenské nemocnici. Z nemocnice se účastnili důstojníci, gážisté a mužstvo. 1. listopadu 1920 a 1921 měl vzpomínkový projev velitel 7. pěší divise arm. generál Kroupa.

Kromě těchto pravidelných tryzen se na černovírském hřbitově konaly větší vzpomínkové slavnosti při návštěvě zahraničních vládních delegací. -- Dne 1. srpna 1923 navštívila hřbitov delegace Království Srbska, Chorvatska a Slovinska včele s vojenským ataché plukovníkem generál. štábu Michailem Neuradovičem. Dne 8. a 9. listopadu 1923, kdy v Olomouci vystupovala jihoslovanská pěvecká skupina Stankovič, se na vojenském hřbitově v oddělení Jihoslovanů konala tryzna za účasti vojenské hudby a deputace útvarů. Dne 29. října 1930 si prohlédl válečné hroby s povolením MNO šéf maďarské péče o válečné hroby ministerský rada Rudolf von Prasek z Budapešti.

Od 29. června 1921 byl stanoven paušál pro udržování hrobů ve vojenské správě. V roce 1926 na vojenském hřbitově zlikvidovány listnaté stromy, které každoročně způsobovaly opadem listí značný nepořádek a na hřbitově vysázeno podél chodníků 100 kusů ušlechtilých zderavů.

Podle protektorátního hlášení města Olomouce zde bylo během první ČSR (od 1. I. 1920 do 24. X. 1939) pohřbeno 388 příslušníků československé armády. Podle údajů z města by tudíž mělo být na vojenském hřbitově k 29. říjnu 1939 jen 2889 hrobů. Tato čísla však vůbec nesouhlasí se skutečností! Podle zápisu v Kronice divisní nemocnice 7 vojenská správa hřbitova pečovala v roce 1921 o 3475 hrobů, v roce 1922 o 3516 hrobů, v roce 1923 o 3548 hrobů a v roce 1924 o 3573 hroby. (Počet úmrtí ve vojenské nemocnici se pohyboval každoročně mezi 20--30 zemřelými vojáky. Tedy každoroční nárůst počtu hrobů podle údajů nemocnice odpovídá.)

Avšak v nedávno vydané publikaci (Hovadík, Hradečný: 750. výročí Černovíra, Olomouc, 2000) se uvádí počet hrobů podstatně nižší, jen 1771 hrobů!

Jak patrné, údaje městské Správy hřbitovů o počtu hrobů na vojenském hřbitově jsou nevěrohodné a nesouhlasí ani s jejich předchozími údaji. Instituce momentálně vojenský hřbitov spravující, má své podklady buď neúplné, nebo v nepořádku. Podle našeho velmi skromného odhadu by mělo dnes pečováno nejméně o 3873 hroby, z nichž přibližně v 1582 bylo pohřbeno po dvou mrtvých vojácích. Na vojenském černovírském hřbitově je pohřbeno nikoliv ke třem tisícům vojáků, jak se uvádí, ale mnohem víc, pravděpodobně přes čtyři a půl tisíce padlých a zemřelých vojáků.

Po roce 1945 nebyla obnovena československá Vojenská duchovní správa a městská péče se transformovala na Oddělení hřbitovů a krematoria Národního výboru města Olomouce. Dnem 1. ledna 1949 byl hřbitov zařazen do správy Pohřebnictví u komunálního podniku Služby veřejnosti Jednotného národního výboru v Olomouci.

Podle údajů města Olomouce za dobu II. světové války bylo na vojenském černovírském hřbitově pohřbeno (od 24. 10. 1939 do 7. 1. 1945) 45 osob. (V německém vojenském lazaretu na Klášterním Hradisku v době Protektorátu zemřelo 566 raněných a nemocných vojáků, ale ti byli pohřbeni na olomouckém Ústředním hřbitově.)

Na vojenském hřbitově se pohřbívalo ještě po roce 1945, pravděpodobně poslední pohřeb se zde dokonce konal ještě počátkem sedmdesátých let. Počet pohřbů z této doby nám není znám a určitě byl nepatrný.

OSOBNOSTI POHŘBENÉ NA VOJENSKÉM HŘBITOVĚ

Z výjimečných osobností pohřbených na černovírském vojenském hřbitově je nutné připomenout především výše uvedené pohřbení na Hradisku nalezených rakví a pozůstatků dle ústního podání přenesených z mausolea zrušeného kláštera. Jde pravděpodobně o kostry opatů a dalších osobností v minulých staletích na Hradisku pohřbívaných s velkou okázalostí. Z dochovaných záznamů víme, že to mohou být pozůstatky i arménského biskupa, který v XVIII. století zemřel na Hradisku na cestě k papeži do Říma. Nelze také vyloučit, že šlo o pozůstatky některých olomouckých biskupů a členů přemyslovského rodu, neboť současnou existenci jejich ostatků v kryptě pod kostelem sv. Štěpána nikdo neověřil. Jejich pohřbení v místě severovýchodního okraje hřbitova nelze nalézt, protože od doby pohřbení těchto ostatků byl hřbitov za světové války rozšířen a dnes nikdo hranici původního hřbitova nezná. Zajímavý je osud dalších skupin pohřbených vojáků. Především vojáci -- příslušníci židovského vyznání, byli pohřbíváni i mimo vojenský hřbitov péčí židovského pohřebního spolku Cewrah kaddischah na olomouckém židovském hřbitově. Tam je 35 hrobů židovských vojáků rakouské a ruské armády. Na černovírském hřbitově snad zůstalo 12 židovských hrobů, ale jejich lokalitu na zpustošeném hřbitově dnes nelze nalézt.

Další národnostní skupinou, která se od ostatním mrtvých oddělila, byly zemřelí Jihoslované. Díky vztahu předválečného Československa k Jugoslávii v Olomouci vznikla Československo-Jihoslovanská liga, která se zasloužila o postavení Jihoslovanského mausolea v dnešních Bezručových sadech proti Michalskému výpadu. Do krypty tohoto honosného mausolea s nápisem Věrnost za věrnost -- Ljubav za ljubav bylo během let 1926--1936 přeneseno prý 173 exhumovaných pozůstatků vojáků z černovírského vojenského hřbitova a více jak tisíc exhumovaných pozůstatků z ostatních pohřebišť na území Moravy a Slezska z doby 1. světové války, tedy celkem prý 1188 exhumovaných. Toto mausoleum v roce 1936 převzala do své péče Jugoslávie. V současné době jsou vlastnické vztahy tohoto výsostného jugoslávského území nevyjasněny. O mausoleum nepečuje nikdo, stavba je devastován, ničena sprejery, a jak to dopadá s lidskými pozůstatky, nikdo neví.

Ostatně ani o uváděných 173 exhumovaných na vojenském hřbitově není žádný záznam. V Kronice divisní nemocnice 7 je pouze zaznamenáno k roku 1926: Na poukaz generálního inspektora hrobů Království S. H. S. byly na zdejším hřbitově (Černovíře) exhumovány mrtvoly vojínů Alex. Ďurděviče a Božidara Zlatiče a uloženy v nově postaveném Mausoleu v Michalském výpadě. Okázalé slavnosti odhalení Mausolea se konaly od 10.--12. července. Z nemocnice se účastnila větší delegace. -- Tedy je záznam pouze o dvou exhumovaných Jihoslovanech!

NEJEN JIHOSLOVANÉ.

Na černovírský vojenský hřbitov rovněž bylo pohřbeno dvanáct amerických letců, jejichž stroje se zřítily nad Olomoucí v prosinci 1944 a v únoru 1945. Jejich pozůstatky však byly v roce 1946 převezeny na pohřebiště jejich divise ve Francii. Sovětské vojáky, padlé v květnu 1945, či zemřelé na Hradisku, převezli v únoru 1946 na komunální Ústřední hřbitov k Neředínu. Na tomto hřbitově bylo vyčleněno v roce 1946 Čestné pohřebiště padlých za II. světové války, kde jsou soustředěny ostatky sovětských vojáků z celé střední a severní Moravy, 22 vyšších a 40 nižších důstojníků pohřbených pod náhrobky s rudou hvězdou a celkem 1435 ostatních vojáků pohřbených ve společném hrobě, z nichž jen třetina je známa svým jménem.

Sluší se připomenout některé osobnosti pohřbené na černovírském vojenském hřbitově. Armádní generál Josef Kroupa (1861--1924) byl zde mezi řady hrobů důstojníků a rotmistrů pohřben v červnu 1924 a jeho náhrobek je jeden z posledních dosud čitelných. Tento někdejší c. k. polní podmaršálek po skončení války přijal službu v čs. armádě ve funkci velitele 7. pěší divise v Olomouci. Byl neprávem nařčen z "rakušáctví" a pensionován. Byl to muž s mimořádně širokým kulturním rozhledem, vynikající tenorista a má nesmírné zásluhy o vznik a rozvoj českého divadla v Olomouci i o výrazný rozvoj olomouckého sportu. Zemřel jako tajemník Městského divadla v Olomouci. Jeho osobnost je stále nedoceněná! Generál zdrav. MUDr. Karel Elbogen, který po celou I. světovou válku velel Vojenské nemocnici v Olomouci a všem dalším pomocným a nouzovým nemocnicím zřízeným ve veřejných budovách po celé Olomouci. Do jeho podřízenosti patřily také veškeré spádové nemocnice na celé severní a střední Moravě, od Svitav a Krnova až po Hodonín včetně. Po vzniku ČSR odešel gen. MUDr. Elbogen do výslužby, ale i nadále pracoval jako smluvní lékař v pobočce VN ve Šternberku. Po nenadálém úmrtí velitele vojenského léčebného ústavu ve Šternberku plk. Stavěla byl jmenován velitelem tohoto vojenského léčebného zařízení, avšak nečekaně tragicky zahynul dne 24. dubna 1928 (ve Šternberku na nádraží uklouzl a spadl pod vlak). V poslední vůli si přál "tento znamenitý vojenský lékař a člověk vysokého charakteru a zlatého srdce" být pohřben na vojenském hřbitově v Černovíře. Katafalk s rakví byl postaven v nemocniční kapli, pocta to, která předtím jen jednou byla prokázána jinému zemřelému veliteli nemocnice. Generál MUDr. Elbogen byl pohřben s mimořádnými poctami dne 27. dubna 1928 za ohromné účasti občanstva. Dnešní lokalitu jeho hrobu neznáme.

Jeden z posledních pohřbů na černovírském hřbitově je místo odpočinku kpt. Vratislava Lišky, který havaroval při cvičném letu na školním letounu dne 11. října 1948. Byl to jeden z významných československých pilotů v RAF, kteří se zasloužili v leteckých bojích o Velkou Britanii.

Z dalších zde pohřbených, spíše výjimečných než významných osobností nutno jmenovat alespoň dva. Šikovatel Lopatinski. Polák odsouzený k trestu smrti za pokus o vraždu svého tyranského velitele. Dne 16. IV. 1885 byl popraven na nádvoří Klášterního Hradiska. Stal se hrdinou jedné z jinotajných povídek K. M. Čapka-Choda jako Šikovatel Lemanický. Nejvíce vzruchu a nejen po celé Olomouci přinesl ve své době tajný pohřeb Martina Leciána, vojenského zběha, nejznámějšího moravského lupiče a vraha, popraveného pražským katem Leopoldem Wohlschlägerem na šibenici v garnizónní věznici dne 6. X 1927. Na "neznámém" hrobě tohoto proslaveného zbojníka se objevovaly položené kytice ještě počátkem devadesátých let minulého století; legendy a popěvky o Leciánovy jsou známé dosud. Za zmínku stojí, že Leciánovi věnoval své pero agent Kominterny E. E. Kisch a ještě v padesátých létech se ho jako hrdinu "třídního boje" snažil popularisovat Vojtěch Cach. Zarazil mu to údajně osobně Zápotocký.

Na černovírském hřbitově bylo pohřbeno jistě ještě mnoho významných osob, o kterých se dnes neví a které také díky zničenému hřbitovu zůstanou na věky zapomenuty.

Za našich časů se arciť opět měnil název spravující instituce, v současné době je to Správa hřbitova, přičleněna jako příspěvková organisace k Magistrátu města Olomouce. Zajisté také v této instituci (jako ve všech ostatních) vzrostl počet úředníků současně s růstem přikázaných poplatků za hrob. Přitom vlastní péče o hřbitov a hroby ustala. Jako první byly zlikvidovány vzpomínkové tryzny za padlé, konané pravidelně každý rok 1. listopadu. Hroby zarostly plevelem, spadané listí a odhozený odpad nikdo neuklidil. Co nebylo k hrobům natrvalo připevněno, to bylo rozkradeno. Ale nakonec začaly být uřezávány i litinové kříže, prodávané do Sběrných surovin. Hodily se i opracované kameny, které bylo možno použít do novostaveb. Z vojenského hřbitova se poztrácely. Rovněž oplocení, které ani nestačilo ztrouchnivět, bylo rozkradeno.

Dnes již nikdo nepozná kde a kdo byl pohřben, z řad v zákrytu vyrovnaných hrobů se stalo neudržované smetiště. Slávu hřbitova připomínají chátrající a rozpadající se dvě otevřené kaple. Nové dřevěné oplocení a vysázení nevhodných listnáčů nebrání dalšímu rozkrádání toho, co dosud na hřbitově zbývá. Úředníci Magistrátu města Olomouce, zodpovědní za péči o hroby, zatím tuto svou péči provádějí jen udržováním neúplných a pochybných záznamů, neprojevují ani zlomek snahy o nápravu katastrofální situace. A město Olomouc současně marně pátrá, jak a kde zaměstnat osoby odmítající vojenskou povinnou službu a delikventy, odsouzené k pracovním trestům.

Foto: Tomáš Jemelka

 
Datum: 14. 09. 2005 23:36:40 Autor: Tomáš Komzák
Předmět: Devastace hřbitova
Dobrý den všem, na jaře 2005 jsem zavítal na tento hřbitov s tím, že si nafotm "les křížů". Nic takového zde však již není. Při příchodu na hřbitov mě uvítal nápis "POKOJ VÁM". Někdo však tento pokoj po mnoho desetiletích zcela porušil. Srdce mi málem vyskočilo z hrudi. Napůl zlobou a nepůl zoufalstvím... Všechny hroby jsou zdevastované, křesťanské hroby mají ulámané kříže až u kamene, náhrobky se tu jen tak povalují - někde i na hromadách. Našemu národu již zřejmě úcta k vlastní minulosti nic neříká. Už jsem viděl neústy v životě hodně, tohoto však nemůže být schopen normální člověk. Jsem fotograf a tak jsem to zaznamenal an fotografiích. Můžu a rád pošlu dokumentární fotografie. Pokud Vám nebude vadit, že jsou otřesné! Ještě bych Vás rád požádal o kontakt na toho fotografa. Protože budu tyto dokumentární fotografie tohoto hřbitovat vystavovat, rád bych se svolením autora výše uvedeného snímku vystavil podjeho jménem i původní "nezdevastovaný" pohled. Předem děkuji a zůstávám s pozdravem, Tomáš Komzák.
Datum: 16. 10. 2007 22:40:21 Autor: hanák
Předmět: devastace hřbitova
je to vskutku smutné co se děje na tak památném místě,jak je zničen,kolik desetiletí byl hřbitov vpořadku jen zub dějin se zakusoval do náhrobků, A to do doby než se do uvedené lokality Černovír nastěhovali za slovenska atd.romští spoluobčané neboli indočeši.A dílo bylo dokonné,co nerozkradli tak zničili to je ta naše demokracie.než se nadějem rozeberou snad i klašterní hradisko-vojenskou nemocnici.My jen budem přihlížet jak to ta sarančata devastují.Jsou přeci vladou hájena,ptám se do kdy?
Datum: 24. 01. 2008 11:21:08 Autor: Jaromír Pavlík
Předmět: Problém je jinde
Hřbitov jsem navštívil na podzim roku 2007. Vskutku toho nezbylo moc. Vinu ale nesvaluji na romské spoluobčany. Chátrání hřbitova začalo daleko dříve a odpovědnost za jeho údržbu zákon ukládá konkrétním institucím... Že bych také přestal ctít zákony naší republiky???
Datum: 20. 03. 2008 13:11:49 Autor: Jiří Vaněček
Předmět: Revitalizace hřbitova
Dobrý den, v současnosti je zpracován projekt na revitalizaci hřbitova a snad se blýská na lepší časy. Víc by mohl připsat i Jarda Pavlík, který o hřbitově natočil dvě reportáže do Českého rozhlasu.
Datum: 02. 06. 2015 12:30:39 Autor: Jiří Dufek
Předmět: Devastace a sběrači kovu.
Není tak docela pravdou, že se za minulého režimu o stav hřbitova nikdo nestaral. Olomoucká ZO Českého svazu ochránců přírody v součinnosti s olomouckou radnicí se hřbitov starala. Její členové chodili vyžínat trávu a starali se poškozené stromy. Z iniciativy předsedy ZO Jiřího Dufka byly dokonce pořízeny nové litinové kříže na hroby. Bohužel po tzv. sametové revoluci byly tyto kříže Cikánskými sběrači kovů rozkradeny(uřezány)a teprve potom pro nezájem "demokratického" vedení magistrátu došlo ke skutečné devastaci hřbitova.
Datum: 14. 01. 2018 22:33:25 Autor: L.Vozka
Předmět: Podobný hřbitov
Hřbitov válečných zajatců v Chebské části Podhrad ,byl před cca 30 lety v poměrně slušném stavu,nevím sice kolik zde bylo pohřbeno lidí ale byl též poměrně velký.V jakém je stavu dnes ,nevím.
Přidat komentář

 





Vyhledávání

Foto týdne

Výročí: 11. 11. 1918 konec Velké války. Snímek z compiègneského lesa po dosažení dohody o příměří. Foch je druhý zprava. Dolní řada zleva doprava: Admirál George Hope, generál Maxime Weygand, admirál Rosslyn Wemyss, generál Ferdinand Foch, kapitán Jack Marriott. Prostřední řada: Generál Pierre Desticker (vlevo), kapitán de Mierry (vpravo). Horní řada: M: Velitel Riedinger (vlevo), důstojník-tlumočník Laperche (vpravo).

Výročí: 11. 11. 1918 konec Velké války. Snímek z compiègneského lesa po dosažení dohody o příměří. Foch je druhý zprava. Dolní řada zleva doprava: Admirál George Hope, generál Maxime Weygand, admirál Rosslyn Wemyss, generál Ferdinand Foch, kapitán Jack Marriott. Prostřední řada: Generál Pierre Desticker (vlevo), kapitán de Mierry (vpravo). Horní řada: M: Velitel Riedinger (vlevo), důstojník-tlumočník Laperche (vpravo).


Recenze týdne

Co jsem prožil

Nejnovější vydání oblíbených pamětí.