Rubriky
- Války a válečníci
- Zbraně a zbroj
- Beneš(n)oviny
- Uniformy a modely
- Mrožoviny
- Vojenská technika
- Vojenská symbolika
- Bojové umění
- Miscellanea
- Toluenové opojení - galerie
- Komická sekce
- Hry
- Muzea
Vyslanecká kozácká stanice Sv. Trojice v Praze
Druhé výročí založení
„Podle sebevědomého výrazu jeho obličeje, klidného a pevného držení těla, bylo možné vidět, že si osvojil vojenské a poněkud hrdé vzezření, které je vlastní kozákům nosícím po celý život zbraň."
L. N. Tolstoj: Kozáci
Od chvíle, kdy byl prezidentem Ruské federace ratifikován zákon č. 154-F3 „O státní službě ruského kozáctva“ ze dne 5. 12. 2005, nastal nebývalý rozkvět kozáckých organizací nejen v Rusku samém, ale i mimo ně.
Již na základě Federálního zákona „O nekomerčních organizacích“ z 12. 1. 1996 č. 7-F3, dostaly kozácké organizace, vznikající jako tradiční „kozácká vojska“ v letech 1980–1990, oficiální formu.
Také v České republice byla mezi zde žijícími občany RF vzkříšena bohatá a slavná tradice ruského kozáctva, existující zde od roku 1921 spolu s přílivem ruské porevoluční emigrace.
Pro české země ovšem nebyli kozáci úplnou novinkou. Obyvatelstvo našich zemí se s nimi seznámilo již v 18. století. Není vyloučeno, že někteří kozáci operovali na našem území během třicetileté války. Leč pověstní lisovčíci té doby nebyli kozáky v pravém slova smyslu, i když jsou tak nezřídka nazýváni. Bojovali v 17. století také v Rusku, ale jako polské lehké žoldnéřské jezdectvo nezahrnovali ve svých nepravidelných oddílech kozáky, leda jen jako jednotlivce.
Ve značné míře jsme se s kozáky setkali teprve roku 1789 při slavném Suvorovově tažení do Itálie a pak v letech 1799–1800 při jeho návratu z této ve vojenské historii proslulé kampaně.
Roku 1805 kryli kozáci statečně a obětavě ústup ruských vojsk po bitvě u Slavkova. V bitvě u Přestanova a Chlumce roku 1813 zde operovalo několik kozáckých pluků členěných do avantgard a průzkumných oddílů. Po napoleonských válkách jsme kozáky viděli jen jako eskorty členů carské rodiny při návštěvách oficiálních i diskrétních.
Rozhodně nikoliv nevýznamnou částí kozáckých historických tradic u nás jsou osudy ruské kozácké porevoluční emigrace v letech 1921 až 1945, případně ještě později. Z celkového počtu asi 40 000 ruských emigrantů bylo kozáků pouze 14 procent. Převahou šlo o kozáky donské a kubáňské. Těrečtí, uralští a jiní byli zastoupeni pouze jednotlivci. Kozáci u nás v uvedené době vytvářeli vlastní organizace a stanice, vydávali tiskoviny, pořádali kulturní a společenské akce s cílem udržet živou kozáckou tradici a kontinuitu svého původu. Pomáhali sociálně slabším (finanční podpory v nouzi, kozácké vývařovny, ubytovny atd.), zajišťovali vzdělání a pracovní zařazení kozáků převahou v zemědělství. V dramatických poměrech meziválečné ČR a Evropy to ovšem nebylo nikterak jednoduché a bez vážných obtíží.
Není divu, že kozácké organizace, stejně jako celá ruská emigrace u nás, stály v zorném poli bdělé pozornosti Čeky, GPU/OGPU a posléze NKVD. Stejně tak Policejního ředitelství v Praze, bezpečnostních a rozvědných složek MV, MNO a ZAMINI. Svědčí o tom množství svodek, hlášení a soudních opatření. Kozáctvo se ve třicátých letech polarizovalo ve vztahu k SSSR. Menší jeho část byla pro podporu obrany bývalé vlasti, větší část však spatřovala naději v Hitlerově pomoci při vytvoření samostatných kozáckých oblastí po předpokládané porážce sovětské vlády.
Postavení dosud všestranně podporované bělogvardějské emigrace v ČSR se radikálně změnilo uznáním SSSR vládou ČSR de jure v červnu 1934. Zvláště pak po uzavření Smlouvy o vzájemné pomoci mezi RČS a SSSR z 16. 5. 1935. Protisovětské aktivity kozáků byly od té doby bedlivě sledovány policejními orgány a rozvědkou. Většinou však proti nim, navzdory interpelacím poslanců KSČ a kampaním v levicovém tisku, nebylo důrazněji zakročováno. Většina kozáckých organizací do roku 1939 otevřeně deklarovala loajalitu k československému státu. Ještě při květnové mobilizaci čs. armády v roce 1938 nabídla obětavě část kozáků (Donci) Ministerstvu obrany ČR pomoc jako dobrovolníci v případě zřízení kozáckých oddílů, postavených na obranu republiky. Situace se ale rychle a dramaticky změnila a nutila kozáky u nás k fatálním rozhodnutím. V roce 1939, kdy se zdálo, že už není naděje mimo k válce nastupující Německo, se část emigrantských organizací přiklonila tím či oním způsobem k nacionálnímu socialismu. To vedlo řadu kozáků ke službě v oddílech Wehrmachtu, v elitních jezdeckých jednotkách SS pod velením generála SS Panwitze, a ROA generála Vlasova. K následujícímu strašlivému osudu části kozáctva po skončení války je obtížné se vyjadřovat. Ti, co nezahynuli ve válce či na popravištích, byli odvlečeni oddíly NKVD. Přežili jen nemnozí. Právě z období let 1938 až 1945 jsou velmi zajímavé osudy jednotlivých aktérů kozáckého života u nás, z nichž některé je možné sledovat téměř až do dnešních dní.
Kubánští kozáci Rudé armády přispěli roku 1945 v rámci jezdecko-motorizovaného sboru hrdiny Sovětského svazu generála I. A. Plijeva k osvobození Čech a Moravy, po zvláště těžkých a krvavých bojích na Slovensku a jižní Moravě (třídenní bitva o Brno). Do Prahy dorazili v podvečer 9. května, aby zde podle starodávného kozáckého zvyku napojili své koně ve Vltavě. Bylo by nespravedlivé nepřipomenout, že k osvobození Prahy přispěli v květnu 1945 značnou měrou též kozáci Ruské osvobozenecké armády generála Vlasova.
Ruský den na dostihovém závodišti v Pardubicích
V červnu roku 2009 byla v Praze založena Vyslanecká kozácká stanice sv. Trojice jako nezávislé občanské sdružení zabývající se dějinami kozáctva a jeho nadčasovými ideály. Jeho členové se mimo duchovní, tradiční a historické aktivity zabývají těž dobrovolnou pořádkovou službou při bohoslužbách, procesích a slavnostech pořádaných Pravoslavnou církví v Praze i na jiných místech. Obecně lze obrovskou roli kozáctva spatřovat především ve výchově zdravé a sebevědomé mládeže, hrdé na dějiny své vlasti, na svůj původ a na odkaz svých předků.
Zakladatelé Kozácké stanice sv.Trojice v Praze JUDr. Mikhail Dzyuba a Otec Sergij Ivanikov
Hlavní osobou při prvotním zakladatelském úsilí kozácké stanice v Praze je představený chrámu Uspenské svaté Bohorodice na Olšanech, archimandrita Sergij Ivanikov. Jemu právem náleží zásluhy o vzkříšení kozácké myšlenky a kozáckého ducha mezi ruskými občany žijícími v ČR. Jeho po roce vystřídal na čele stanice významný ruský podnikatel JUDr. Michail Dzjuba, zástupce atamana v hodnosti esaula, tj. majora. Organizačně je pražská kozácká stanice začleněna do sestavy Centrálního kozáckého vojska se sídlem v Moskvě.
Zástupci komise před ruským Střediskem vědy a kultury v Praze
Dne 4. 5. t. r. se příslušníci trojické kozácké stanice v Praze setkali s delegací Komise pro otázky mezinárodní činnosti kozáckých sdružení a společností Rady prezidenta RF pro otázky kozáctva. Toto setkání zvýšilo význam a prestiž pražské stanice, jakož i zpětnovazebně ovlivnilo informovanost o její existenci v Moskvě.
Pověst stanice byla u veřejnosti ještě více posílena velice zdařilým „Ruským dnem“ 28. 5. na Dostihovém závodišti v Pardubicích, jehož byli trojičtí spolupořadateli.
Na sklonku května – 30. 5. – vystoupil zástupce atamana JUDr. Dzjuba na prestižní konferenci k „90. výročí přijetí ruské emigrace v Československu“ v prostorách Státních aktů Poslanecké sněmovny PČR.
Michail Dzjuba v Pardubicích
Mezinárodní konferenci pořádala Pravoslavná církev v Čechách a na Slovensku spolu s poslancem PČR J. Foldynou pod záštitou předsedkyně poslanecké sněmovny Miroslavy Němcové. JUDr. Dzjuba zvolil za téma svého vystoupení nevyčerpatelné „Osudy kozácké emigrace v Československu“. Potvrdil jím své hluboké znalosti dané problematiky, vyžadující dlouholeté studium původních archivních pramenů na mnoha místech v ČR i v Moskvě. Vzájemné propojení vládních a církevních složek při pořádání konference je v historickém kontextu velmi zajímavé.
Konečně v neděli 12. června t. r. oslavila kozácká stanice sv. Trojice v Praze 2. výročí svého založení, k němuž jí vedle významných osobností s díkem blahopřál též metropolita Pravoslavné církve v Čechách a na Slovensku vladyka Kryštof.
I my se ve vší skromnosti připojujeme k blahopřání s vírou, že existence této stanice přispěje především k uchování, rozvíjení a obohacování těch nejlepších kozáckých tradic posledních rytířů Evropy. Jde totiž o duchovní a kulturní fenomén nebývalého významu. Bože, chraň atamana a jeho zástupce!
Dne 2. července 2011.
Foto týdne
Výročí: 11. 11. 1918 konec Velké války. Snímek z compiègneského lesa po dosažení dohody o příměří. Foch je druhý zprava. Dolní řada zleva doprava: Admirál George Hope, generál Maxime Weygand, admirál Rosslyn Wemyss, generál Ferdinand Foch, kapitán Jack Marriott. Prostřední řada: Generál Pierre Desticker (vlevo), kapitán de Mierry (vpravo). Horní řada: M: Velitel Riedinger (vlevo), důstojník-tlumočník Laperche (vpravo).
Recenze týdne
Nejnovější vydání oblíbených pamětí.
Předmět: Poděkování
Předmět: pěkné
Předmět: Kozácká stanice
Předmět: Kozáci a spící kníže
Předmět: Záporožští kozáci sultánovi
Předmět: Kozáci a spící kníže
Předmět: Proč ta pol.agitace
Předmět: Pro Jižana
Předmět: pro Jižana
Předmět: Pro Misutova
Předmět: To Jižan
Předmět: kozáci a SS