logo-militaria.jpg, 41 kB
logo-militaria-2.gif, 9 kB

Tématický server
z oboru vojenství

logo-elka-press.gif, 3 kB

Vzpomínka od Čudského jezera

GOTT MIT UNS! – heslo řádu německých rytířů

V první polovině 13. století bylo Rusko – všechna ruská knížectví – v zoufalé situaci. Roku 1237 sem vpadly spojené mongolské kmeny pod vedením chána Bátúa a vlastně si celou zemi podmanily. Na dolním toku Volhy, poblíž Astracháně, vzniklo centrum Saraj-Bátú Velkého tatarského chanátu – Zlaté Hordy. Tento okamžik se zdál papeži Řehořovi IX. (1227–1241) příznivý k tomu, aby bylo Rusko, klečící v té době na kolenou, obráceno na katolickou víru a připojeno tak ke globální říši pod univerzální vládou Říma. Protože selhaly všechny „diplomatické námluvy“, nařídil papež biskupovi upsalskému, aby podnítil Švédy ke křížové výpravě proti Rusům. Švédský král Erik Erikson byl zcela podroben vůli polního velitele Birgera Jarla, který měl v zemi největší moc. Ten v krátké době zorganizoval výpravu, jež měla Novgorod a Pskov přinutit k přijetí „pravé víry“, tím i jha a další poroby, tentokráte z „civilizovaného“ Západu. Intervence na Svatou Rus se vedle Švédů účastnily kontingenty livonského biskupa, Dánové, Norové a Finové. Proti agresorům se postavil kníže Alexandr Jaroslavič (1203–1263), syn knížete vladimiřského. Prozíravě uzavřel mírovou smlouvu s chánem Bátúem a začal budovat opevnění na řece Šeloně. Křižáci ale postupovali po březích Něvy až k ústí Ižory a zde se zastavili. Alexandr byl v té době v Novgorodu a aniž vyčkal shromáždění hotovosti, vydal se v čele své družiny proti nepříteli. Dne 16. července 1240 zaútočil v prudkém přepadu na tábor agresora v takové rychlosti a s takovým důrazem, že křižáci se „nestačili ani meči opásat“, jak zaznamenávají ruské letopisy. Sám Alexandr svým kopím těžce zranil ve tváři Jarla Birgera – „obličej mu zapečetil“ – a mečem rozťal hlavu biskupa upsalského. Jeho vítězství bylo naprosté a porážka křižáků katastrofální. Od té doby nese kníže Alexandr příjmí „Něvský“. Záhy vzniklý spor mezi Alexandrem a novgorodskými bojary využil řád německých rytířů, v té době ohněm a mečem šířící křesťanství v Pobaltí, k útoku na Pskov a Novgorod. Pskov Němci skutečně dobyli. Novgorodským nezbývalo než-li s prosíkem žádat velikého knížete Jaroslava II. Vsevolodoviče (1238 –1246), aby vyslal svého syna Alexandra Něvského na pomoc. Ten skutečně přijel ze své údělné Perejaslavi do Novgorodu, kde byl s radostí přivítán. V zimě roku 1240 vtrhla vojska německého řádu do novgorodského knížectví. Jejich „křesťanská misie“ byla provázena surovým vražděním, loupením a vypalování celých vesnic. S pravoslavnými nakládali jako s pohany. Na dobytém území vybudovali křižáci pevnosti Keksholm a Viborg a odtud terorizovali okolí. Alexandr pevnosti roku 1241 dobyl a do základů vypálil. V březnu 1242 přišel Alexandrovi na pomoc jeho bratr, suzdalský kníže Ondřej, „s četnou družinou“. Spojená vojska zaútočila na Němce v Pskově a město dobyla. Řádoví fojti a komtuři byli v okovech a s řetězy na hrdlech dopraveni do Novgorodu. Větší část cesty byli nuceni jít pěšky. Celé území bylo osvobozeno. Alexandr se pokusil přenést válku na řádové území Livonska a Estonska. Předvoj, který vyslal za hranice byl ale poražen a rozprášen. Utrpěl při tom citelné ztráty. Kníže se stáhl a připravoval se k rozhodující bitvě. Řád dostal v té době velké posily i finanční podporu, takže se cítil neporazitelným, a skutečně byl na vrcholu moci. Zemský mistr Dietrich von Grüningen nařídil celé řádové skupině „Východ“ nelítostný postup na území Novgorodu. Řádoví historici i u nás dnes následující události poněkud zlehčují a porážku řádu přičítají bezmála jen přírodním vlivům či nešťastné náhodě. Naštěstí existuje dostatek dobových svědectví (letopisy Novgorodský, Sofijský a Voskresenský), abychom si na jejich základě učinili spolehlivou představu o celé události. Němci, posíleni kontingenty z Dánska a oddíly z podmaněných kmenů země Čud, postupovali v síle asi 20 000 mužů územím naprosto sebejistě, u vědomí si své obrovské síly nejen početní, ale materiální a taktické. V jejich vojsku mělo převahu obrněné jezdectvo. Všichni řádoví rytíři a „hosté“ měli na sobě úplné pancéřové odění, stejně tak jejich koně, dále přílbu či helm, štít, kopí, meč a dýku. Ruské vojsko na břehu Čudského jezera v síle asi 15 až 18 000 mužů se skládalo převahou z lehké pěchoty. Pancéřové odění měli pouze bojaři a knížecí družiníci, „černí lidé“ (poddaní z měst a venkova) měli nanejvýš přílbu a prošívanici. Knížecí družina bojovala koňmo kopím a mečem. Pěchota kopím, sudlicemi, sekyrami a palicemi. Dne 5. dubna 1242, před sedmi sty šedesáti pěti lety, vstoupila intervenční řádová vojska na led Čudského jezera. Rovná ledová pláň se zdála být ideálním bojištěm. Těžké jezdectvo vytvořilo klínovou útočnou sestavu úhlem vpřed, kterou Rusové nazývali „svině“ (sviňja). Její úderný hrot při útoku zpravidla rozrazil střed bojové sestavy protivníka, pak se její boky rozevřely v křídla a drtily nárazem celou sestavu nepřítele. Alexandr na protilehlém břehu zformoval své vojsko do klasické lineární sestavy dvou křídel a středu. Střed, který vysunul proti postupujícímu nepříteli, ale nebyl tvořen nejsilnějšími oddíly, nýbrž poměrně slabou pěchotou. Předvoj ruské pěchoty vystoupil ze středu na led proti postupující řádové „svini“. Ta se do oddílu skutečně ihned zakousla a nastala zběsilá řež. Alexandr ještě před tím nařídil části své družiny, aby vytvořila zálohu (zaslon), skrytou za skalou na břehu, přezdívanou Havraní kámen. Němci drtili ruský předsunutý oddíl navzdory jeho nebývalé odvaze a obětavosti. Během krátké chvíle padli všichni ruští velitelé na koních. Hlavní velitelé předvoje Domat Tverdislavič a Kerbet zahynuli hned v prvních minutách střetu. Mnoho Rusů padlo, mnoho bylo zajato. Pancéřová „svině“ tlačila před sebou zbytek oddílu a válcovala ho. Rusové ustupovali. Boj se přenášel stále dál na jezero k protilehlému břehu, obsazenému hlavními silami Alexandra Něvského. Ten zde „nečíhal“, jak píší řádoví historici, ale stál hrdě čelem. Řádoví velitelé ho mohli již zdáli jasně vidět. Němci dosud svou sestavu nerozvinuli, nebylo proti komu. V okamžiku, kdy se přibližovali k ruskému břehu, opojeni snadným vítězstvím nad Alexandrovým předvojem, dal kníže povel k sevření obou křídel ve tvaru písmene V z obou stran nepřátelského útočného klínu. Dvě křídla, sestavená z nejlepších jednotek, nemilosrdně tiskla nerozvinutou nepřátelskou sestavu a nedovolovala jezdcům ani pěchotě vystoupit na břeh jezera. Na malém prostoru vznikla velká koncentrace obrněného jezdectva. Byl již začátek jara a led u břehu ztrácel pevnost, začal se prolamovat, koně i jezdci sklouzávali pod led. V ten okamžik přišla ke slovu ruská lehká pěchota, která rytíře sudlicemi strhávala z koní a na ledu je dobíjela sekyrami a palicemi. V nastalém zmatku se pohybovala neobyčejně obratně a její údery byly vždy smrtící. Letopisec k tomu poznamenává: „I byla tu seč zlá a veliká. A praskot lámaných kopí, třesk a údery rubajících mečů. Jako by se zdvihlo mrtvé moře a nebylo vidět led, neboť vše bylo zbarveno krví“. V tu chvíli dal Alexandr pokyn záloze za Havraním kamenem. Vybraní a nejudatnější knížecí družiníci zkázu pyšného řádového vojska dokonali. Rusové pronásledovali prchající Němce po ledu sedm verst až k Suboličskému břehu a většinou je bez slitování pobíjeli. Ruské prameny nehovoří jen o tom, že knížecí vojska bojovala jako lvi, přiznávají také Němcům odvahu a statečnost v boji, jejich odhodlání bylo v závěru bitvy ale už jenom zoufalstvím v zápase o holý život. Zabito bylo více než 550 řádových rytířů a vznešených „hostů“, knechtů nepočítaně. Zajato bylo asi 50 významných šlechticů z německých zemí, ale i odjinud. Vedle Lehnice (roku 1242) to byla nejkrvavější bitva 13. století v celé Evropě. Navzdory všem dřívějším i nynějším zlehčujícím tendencím „profesionálních“ historiků je nutné připomenout, že bitva na Čudském jezeře zastavila agresi řádu Drang nach Osten. Neoslabila sice příliš tehdejší pozice řádu na Litvě a v Prusku, kde vedle brutální, nikoliv humánní christianizace, byly vedeny boje se střídavými úspěchy, ale v sérii konfliktů vedla nakonec též k definitivní porážce řádu v bitvě u Grunwaldu roku 1410. Dějiny se sice neopakují, opakují se však podobné dějinné situace.

 
Datum: 09. 07. 2007 14:00:17 Autor: Kozlík
Předmět: Anebo ne :)
A tak se stalo Rusko mentálně asijskou zemí nikoliv evropskou. Jinak zkuste si něco nastudovat o válkách řádu a Polského království v první polovině 15.tého století. Grunwald je jistě veliké vítězství, poláky skutečně povýšené na státotvorné, ale ve skutečnosti ze strategickéhohlediska nic zásadního neznamenal... Do roka bylo vše politicky i územně prakticky stejné a řád získal i Žmuď o kterou se ten konflikt vedl... Řádový stát se ukázal v patnáctém století zastaralým a nefunkčním, proto se postupně rozpadl zevnitř, byť vnější tlak urychlil zkázu...
Datum: 30. 07. 2011 09:00:33 Autor: Plk
Předmět: Anebo ano ...
Asijské prvky u Rusů jsou bezesporu následkem mongolské okupace, nikoli odražení křižáků. A o Toruňském míru 1411 jste asi neslyšel ... Z šedesáti představených řádu jich padesát v bitvě našlo smrt, padl i velmistr řádu Ulrich von Jungingen. Na nedaleký řádový hrad Malbork se stáhli členové řádu, kteří přežili. A byl to Jan Sokol z Lamberka, který nabídl, že domluví vydání hradu zradou českých žoldnéřů bojujících na straně řádu. Vladislav II. Jagellonský tuto možnost odmítl, nezdála se mu příliš čestná a tak se o vydání Malborku s řádem dohadoval další dvě desetiletí, protože dobýt jej útokem nebylo představitelné. Žmuď - 1411 polská (1.toruňský mír), 1413 vrácena Litvě ... http://pl.wikipedia.org/wiki/%C5%BBmud%C5%BA
Datum: 01. 08. 2011 12:19:43 Autor: Kozlík
Předmět: Anebo ne :)
Samozřejmě jsem o Toruňském míru slyšel :) - To bylo významem věty "Do roka bylo vše politicky i územně prakticky stejné a řád získal i Žmuď o kterou se ten konflikt vedl..." Možná by nebylo od věci abyste si vy nastudoval fakta o Toruňském míru, přu se s definicí o "definitivní porážce řádu v bitvě u Grunwaldu roku 1410" "A byl to Jan Sokol z Lamberka, který nabídl, že domluví vydání hradu zradou českých žoldnéřů bojujících na straně řádu." Předpokládám, že citujete Dlugosze, který to psal ponekud později, asi tak po tom co už byl zradou jiných čechů skutečně vydán. Nejsem si jist jestli by to ve chvíli kdy Heinrich von Plauen svým nasazením a aktivitou skutečně Marienburg (nazývejme věci pravými jmény, také neříkáme Cařihradu v době Byzancie Istanbul, že?:) připravil na obranu, by stačila zrada českých žoldnéřů, kteří stále ještě byli placeni a bránili místo kde byly jejich další žoldy :) Ostatně výraz: "tak se o vydání Malborku s řádem dohadoval další dvě desetiletí" Je dost divný, řád stále po porážce jako celek fungoval a o tom, že by vydal svojí hlavu jaksi neuvažoval :) Opravdu mi nezbývá zopakovat nastudujte si něco jiného než častušky... Řád, jeho vztah k Polskému království, Litvě atd. je celkem seriozně zdokumentován a v posledních 30ti letech se už seriozní historici všech stran oprostili od demagogicky-nácionálních žvástů a píšou fakta. Řád v roce 1410/11 rozhodně nebyl vyřízený... Stále byl velmocí a mohl se za jiného vedení a jiných okolních událostí zachovat v původních hranicích...
Datum: 02. 08. 2011 10:00:51 Autor: Kozlík
Předmět: Omluva p. Plk
Omlouvám se, špatně jsem pochopil váš příspěvek. Ano máte pravdu o Žmuď řád přišel (fakticky 1411), ale definitivně až právě v roce 1413, kdy svá práva postoupil Litvě, předtím to bylo z mezinárodněprávního hlediska jeho území obsazené vítězným Polským královstvím (jakkoliv nám to přijde z dnešního pohledu jako méně funkčí definice než tehdy - ale musíme posuzovat právem platým v té době nikoliv naším současným). Samozřejmě z hlediska předchozí historie Žmuď řád držel krátce, ale to asi není předmětem této debaty. teprve tím, že se vzdal svých práv mohla nesporně připadnout Litvě -tedy nebýt v budoucnu záminkou pro novou válku...
Přidat komentář

 





Vyhledávání

Foto týdne

"Ach, jsou milé tyhle malé černošky a vůbec ne plaché!" (Zasláno.)


Recenze týdne

Tiger v bahně

Vzpomínky tankového esa