logo-militaria.jpg, 41 kB
logo-militaria-2.gif, 9 kB

Tématický server
z oboru vojenství

logo-elka-press.gif, 3 kB

Vzpomínky na službu v čs. obrněné brigádě

Přepsáno z magnetofonového záznamu, pořízeného na podzim 1978 v Nižboru. Autor své vzpomínky přednesl na salonu společnosti Societas Incognitorum Eruditorum. Uveřejněno téhož roku v samizdatovém měsíčníku SIE Acta Incognitorum. Redakčně upraveno.

V roce 1938 jsem dostal stipendium ve Francii. Českoslovenští studenti tam byli ve třech sekcích: v Dijonu, Nîmes a St. Germain. Jedna sekce byla pro děvčata, dvě sekce byly pro chlapce. Stipendium jsem dostal někdy začátkem roku; jak víte, doba byla celkem velmi vážná, a celé prázdniny se rozhodovalo, jestli máme jet nebo ne. My jsme s tím už počítali – a nakonec se rozhodlo, že nepojedeme, takže jsme nastoupili znovu do školy. Nastoupili jsme ovšem až 1. října, takže jsme vlastně měsíc ztratili. Já jsem nastoupil do rakovnické reálky. Začátkem listopadu se znovu rozhodlo, že pojedeme. 15. listopadu jsme opustili republiku. Bylo nás asi 62. Jeli jsme vlakem, všechny sekce dohromady, a teprve ve Francii jsme se rozdělili. V Dijonu bylo studentů asi 21. V každé sekci tedy zhruba asi 20 studentů.

Tady bych se chtěl trošku zastavit u francouzského lycea, a u francouzského studia vůbec, protože to pro kluka, zvyklého úplné volnosti, a pro celkem dobrého študenta (jinak by se do Francie nebyl dostal), který nepotřeboval dohled rodičů, aby se musel učit, byl zážitek, dostat se do internátu, který byl vyloženě vězením. Byly to hektary budov a dvorů ohrazených třímetrovou zdí, žádná volnost, žádné noviny, žádné kouření, žádné mluvení po 9. hodině večer; kdepak! V ložnicích, tzv. dortoirech, spalo dvacet lidí na železných postelích. V 9 h se musí zalehnout, ráno v 6 vstávat, asi tím způsobem, že pion, který hlídá, a který spí v kukani za plachtou (byl to vysokoškolský student, který za plat prováděl noční dozor) šel ráno okolo postelí, kopal do železných postranic, takže to projelo celým tělem, každý musel hned vyskočit a na povel se umýt, na záchod, za půl hodiny všichni nastoupeni u jídelny, zase na povel, snídaně, potom ještě studovny, a pak teprve začínala škola. Žádné vycházky nebyly. Pro nás Čechoslováky, kterých tam bylo 21, byla výjimka, že jsme ve čtvrtek odpoledne do 8 hodin a v neděli odpoledne do 8 hodin mohli do města. Francouzi neměli ani to; museli s pionem na procházku „ve štrúdlu“. Měli ovšem zase tu výhodu, že od rodičů dostávali povolení, aby k nim přijeli, takže se v sobotu zdejchli a jeli si kamkoliv. To samozřejmě záleželo na rodičích, ale Francouzi měli tu možnost odjet, kterou my jsme neměli. Takže člověk byl celý týden zavřený; když nebylo vyučování, muselo se zpátky do studovny. Jedině po obědě nebo po večeři byla hodina volna. To znamenalo, že jsme na dvoře mohli hrát čáru (tu jsme běžně hráli), anebo basketbal, nebo se hrál tzv. balle-au-mur – to se tenisákem plácalo o veliké stěny lycejních baráků. Byla to celkem dobrá hra, strašně náročná na pohyb a na šikovnost. Něco podobného jste možná viděli v televizi, dneska se to na Západě také hraje, ale v kruhové místnosti, kde se míčkem plácá o stěnu, ten druhý to musí chytit a házet dál.

Takže to bylo zaměstnání v lyceu. Velká disciplína a otrava. Jediné, co bylo dobré, byla strava. Ta byla nepoměrně lepší než doma. Já neříkám, maminka nevařila zrovna extra dobře, ale myslím i naše normální strava, i dobrá strava se této lycejní internátní, defacto kantijní stravě nevyrovnala. Měli jsme pět chodů k obědu a pět chodů k večeři. Každý študent, i když nám bylo šestnáct, dostal půl litru vína k obědu a půl litru k večeři. Samozřejmě jsme ho nejdřív – jako Čechoslováci – vždycky pili a vypili (u nás stál před válkou litr vína zhruba 15 korun). Později jsme se už přizpůsobili francouzským poměrům – jednak jsme víno míchali s vodou, abychom se vůbec napili (víno bez vody nezahání žízeň), později jsme pili jen podle chuti, jak se komu chtělo, a podle potřeby. Takže strava to byla jediná, řekl bych, výhoda lycea.

Budovy byly ještě z dob Napoleona; byly to třípatrové průchodní domy s balkóny – ve studovnách byla ještě stará kamna, ve kterých se topilo briketami, byla z toho spousta smradu. Prostě staré poměry, staré lyceum. Byla tam také nemocnice – když se člověk chtěl ulejt z nějaké kompozice, mohl se hned nechat odvést s nějakou nasimulovanou nemocí. Stačilo trochu nafingovat teploměr, asi ze dvou kompozic jsem se také ulil. Protože my když jsme přijeli, tak jsme francouzsky opravdu neuměli. V prvním ročníku byl jen jeden student, který uměl řeč. V lyceu měli děti někteří diplomaté – jako např. Benešův kancléř Smutný. Byl tam také nějaký Fikrle, jehož rodiče byli v zahraničních službách, takže chodil do francouzského gymnázia; ti uměli francouzsky perfektně, už než tam jeli.

Možná že nevíte, že v Praze bylo francouzské lyceum (v Dejvicích), kde studovala řada československých studentů. De facto se i v Praze naučili dobře francouzsky. Výměnu studentů umožňovala francouzsko-československá kulturní dohoda. Ve francouzském lyceu jsme měli českého profesora, nějakého Krušinu, který nám zároveň dával hodiny češtiny, protože francouzská maturita pro nás byla ekvivalentní československé maturitě. Doplňovala se pouze zkouškami z československého dějepisu a z češtiny. Francouzská maturita má ovšem dvě části – baccalauréat a primaire – první část a druhá část. Já jsem tam měl studovat tři roky, tím bych byl ztratil jeden rok, ale stálo to za to, kvůli tomu naučit se řeč. Kvůli válce se toto neuskutečnilo. Takže těch jedenadvacet žáků bylo rozděleno do třech ročníků. Číslování ročníků jde odshora dolů – second je předposlední, premiére je poslední třída, a pak už je specializace na filosofii a matematiku. Většina studovala filosofii, obyčejně jeden z devíti studoval matematiku.

Lyceum je samozřejmě francouzské – byly tam stovky francouzských studentů, možná i tisíce. Byl to internát, ale zároveň tam docházeli i externí studenti, tedy normálně jako u nás, když jsme chodili do reálky. Jiní cizinci než Češi tam nebyli – jeden Arab tam byl. V naší třídě jsme byli z internátu tři čtyři, ostatní byli externisté, kteří po vyučování odešli. My jsme nemohli. O to to bylo horší. To bylo skutečně nepříjemné. Ten dortoir… to je nepopsatelné… vojna byla proti tomu ulehčením.

Ještě bych chtěl říci ke studiu – je mnohem více zaměřené na přemýšlení. I matematika. Proti naší kvintě například byla matematika mnohem lehčí, ale zase mnohem komplikovanější tím, že se spíš diskutuje, než počítá. To samé v dějepisu, v čemkoliv. Ještě zajímavost – francouzské zkoušení probíhá jen písemně, tzn. se zakončením každého trimestru je kompozice z každého předmětu. Jedině známka z této kompozice je na vysvědčení, jinak jakékoli zkoušení vlastně nemá vůbec žádný význam. To zase svádí k tomu, aby se člověk během trimestru neučil, a potom před kompozicí přidal. Kompozice jsou opravdu rozhodující a francouzská kompozice (na různá témata) také trvá např. tři hodiny – už na střední škole! Většinou je výběr ze tří témat: např. Voltaire – co o něm soudíte, jaké jsou hlavní myšlenky apod. Každý se musí držet daného tématu a nesmí odbočovat, jinak profesor okamžitě napíše „mimo sujet“, mimo téma, a známka je hrozně špatná. Známkuje se na dvacet, což je také zajímavé, ovšem známka 20, jak jsem si představoval, že je jednička, neexistuje. Nejlepší známka je 16, tj. vlastně naše jednička a pak se jde dolů.

V naší třídě například prošli na konci roku jen tři žáci. Ostatní museli udělat postupnou zkoušku, a když ji neudělali, museli dělat na konci prázdnin reparát. Tenkrát prošli všichni, protože už byla válka, ale normálně se opravdu velmi přísně známkovalo, takže průměr 10 (počítal se ze všech předmětů) docílili jenom tři žáci z celé naší třídy.

To jsem chtěl předeslat jenom jako úvod – že změna volnosti za strašně přísný režim byla katastrofální. Když vezmete v úvahu věk, minimální styk s rodiči – jenom korespondenční –, českého profesora, který nám moc nepomáhal, který neuskutečnil ani žádné výlety, které jsme mohli o Vánocích a Velikonocích dělat, tak zjistíte, že to bylo dost špatné. Předeslal jsem to proto, abych naznačil, jak i následující rozhodování – jestli se člověk má vrátit do republiky, anebo ne – se ještě ztížilo, protože tyto poměry člověka nijak nenadchly. Neboť se mu stýskalo po domově, a také vzhledem k poměrům, ve kterých tam musel žít a nemohl nic jiného dělat, protože nebyl žádný únik.

Republika byla v březnu v devětatřicátém obsazena a čekala se válka. My jsme ji čekali, ale ještě nebyla – a koncem školního roku (v červenci) se většina žáků, vlastně všichni, měli vrátit domů. 13. července skončí ve Francii škola, rozdělují se ceny, známky atd., a pak se to rozprchne. My jsme měli jet domů. Z naší třídy, z těch devíti žáků, se vrátilo myslím pět, asi čtyři jsme zůstali. To ovšem nebylo tak jednoduché, rozhodnout se, jestli máme sednout na vlak a zítra večer být doma, anebo zůstat ve Francii a nemít vůbec možnost odhadnout, jestli děláme správně, jestli válka vůbec přijde, kdy přijde, a co budeme dělat mezi tím. Protože bylo jasné, že už nám žádná stipendia nepůjdou. Republika byla zabraná a Němci určitě neměli zájem na tom, aby lyceum pokračovalo. No tak zaplať pánbů, anebo jak se to vezme, ale každopádně po dlouhých úvahách jsem zůstal. Podnikl jsem ještě asi měsíční cestu autostopem po Francii (měl jsem naspořených asi 1500 franků), to jsem si ještě lajsnul, říkal jsem si, z Francie jsem ještě nic neviděl, udělám si cestu po Francii a uvidím. Vrátil jsem se potom do Dijonu a nakonec jsem se rozhodl, že zůstanu. Během cesty po Francii jsem se v novinách dočetl, že do Francie přijelo 700 našich letců. To znamenalo značný vliv na posuzování celé naší armády, hlavně na Angličany. Protože letci, jak víte, měli velký vliv. Z žáků vyšších tříd se většina vrátila domů. Byl mezi nimi také Císař, pozdější ministr školství. K tomu Císařovi jenom maličkost – když jsme jeli do Francie, těch asi šedesát žáků, jel s námi také Baťa. Mluvil s námi, a ptal se nás také, kdo z nás by chtěl být prezidentem. Nikdo mu sice neodpověděl, že by chtěl být prezidentem, ale já jsem si na to vzpomněl, když Císařovo jméno bylo v osmašedesátém napsáno na zdích – aby se stal prezidentem. Tak to byla jen taková shoda okolností.

Během studia jsme podnikli dva výlety. Dijon je vlastně střediskem Bourbonnais, tzn. vína, které je známé pod tímto názvem. Je to většinou červené víno. Je tam několik vesnic, my jsme např. navštívili vesnici Nuit St. George. Kdo z vás je vinař, tak by to jméno měl znát. Pro nás Čechoslováky to byla úžasná zkušenost. Jednak jsme viděli kilometry sklepů, většinou plných vína naskládaného v láhvích zarostlých mechem až do stropu – to byly statisíce, možná miliony lahví (ještě než to Němci vykradli). Tam nám také dávali degustovat, takže jsme měli docela dobrou náladu. Pak jsme ještě jeli do Beaune, kde byly efektní veřejné degustace, při nichž se ochutnávalo řekněme šedesát druhů vín; k tomu se jedl chleba… Já nevím, jestli jsme někdy zažili nějakou degustaci vína – v Bourbonnais je to samozřejmě běžné.

Pak jsme jeli ještě do Darney, a to bych vám chtěl přečíst úryvek z krátkého dopisu, který jsem psal rodičům – to bylo 10. července 1939. Dopisy jsem posílal v té době ještě normálně, začátkem války jsem je posílal ještě přes Bukurešť přes svého bratrance, který tam byl v bance – samozřejmě jen do začátku čtyřicátého roku, pak to skončilo.

„… Včera jsme byli na výletě v Darney, z kterého jsem Vám poslal lístek, který doufám došel. Dojem z tohoto výletu byl ohromný a na Darney nikdy nezapomenu. Pan senátor Barbier, starosta Darney, zdůraznil ve své řeči, že každý Čech, přišel-li kdy do Darney, měl dojem, že je doma, v Čechách. V kopcovité lesnaté krajině; měl dojem, jak Francouzi říkají, že je ‚cherchez la vie‘. Tento dojem působil i na nás ještě s mnohými a mnohými menšími událostmi, které se nedají ani vylíčit. Snad se dá napsat na papír, co na nás tak zapůsobilo, ale nemůže to vzbudit nikdy to, co jsme cítili my všichni.

Darney je městečko, které leží ve směru Dijon – Epinal, asi 30 km vzdáleno od Epinalu. Pro nás je toto městečko zvláště památné. Je opravdu zvláštní, že u nás skoro nikdo neví, kde je a proč je tak památné. 29. června 1918 uznala francouzské vláda jako první naši samostatnost; to je známé. Ale že následujícího dne prezident Poincaré s většinou ministrů se odebral do Darney kde 5000 našich legionářů za přítomnosti Beneše složilo přísahu, přísahu nově se zrodivší republice, která se zrodila tedy vlastně v tomto městečku, to neví skoro nikdo. V prosinci Prezident Osvoboditel, ihned jak se vrátil z Ameriky, odebral se též do Darney, kde vykonal první přehlídku československé armády.

Zde jsme slyšeli poprvé ve Francii naši hymnu, ale i národní a sokolské písničky. Nasedáme do autobusu. Prostý člověk, dělník, začne provolávat nazdar. Jeden člen městské rady přijde k nám do autobusu, sedne si vedle mne, a docela prostě povídá ‚Nazdar bobečku‘. Nevím, dovedete-li si představit, jak může něco tak prostého na člověka působit. Myslím, že ano. Zasedneme k obědu, a znovu jsem překvapen, když tentýž člověk nám říká: ‚Ça ne sont pas des knedlíky‘ (to nejsou knedlíky). A hned vypravuje, že už knedlíky jedl. V Darney zůstali totiž tři Češi, z nichž jeden naučil ženu nejen česky mluvit, ale i česky vařit. Hlavní náměstí v Darney nazváno bylo Masarykovo. Radnice je vlastně celá muzeum, s různými fotografiemi, plakáty, mapami, vše v obou jazycích. Před odjezdem zastavujeme u památníku padlých. Pan senátor s panem Jardilierem (to byl starosta Dijonu a také senátor) pokládají kytici, která nám byla odevzdána prostým lidem. Zpíváme obě hymny a loučíme se s Darney, s městem, s kouskem Čech uprostřed Francie. Nazdar se rozléhá ulicemi městečka, již vidíme památník, který dlouho ještě je vidět, neboť stojí na pahorku, který je tak památný našim dějinám.“

Tak to je jenom vsuvka... Já myslím, že je to opravdu zajímavé. Já jsem to nevěděl, a myslím, že to u nás neví opravdu nikdo. Tak to byla Francie, studium...

„Dovol otázku – jak to bylo s francouzštinou? Vy jste tam přijeli a neuměli francouzsky, a co bylo dál?“ První trimestr nás neklasifikovali. To je asi tak krátká odpověď. Druhý trimestr jsme byli normálně klasifikování. Když žiješ v určitém prostředí, a já jsem měl to štěstí, že jsem byl ve třídě sám Čechoslovák a stýkal jsem se celý den až do 9 hod. večer s Francouzi, tak mluvíš a snažíš se naučit se vlastně jenom řeč. Učení během prvních tří měsíců odpadá, nebo člověk jenom sleduje přednášky. Nejdříve si zapisuje z celé hodiny třeba jen pár slov – alespoň tak jsem to dělal já – jde se do biografu, kde slyší zase jenom francouzštinu, zase jenom poslouchá. Naučit se slušně rozumět cizí řeči, na to stačí šest měsíců. Ověřil jsem si to potom nakonec i v Londýně, když už jsme byli v Anglii, dva a půl měsíce po bombardování, a pohyboval jsem se vlastně jen mezi Angličany (a Angličankami). Když jsem přijel zpátky do campu, uměl jsem docela ucházejícně anglicky. Je to neuvěřitelné, ale je to tak. Z celé roty jsem vlastně kromě jednoho, který uměl anglicky již před válkou, mluvil opravdu jen já. Používali mě proto sem tam pro nějakou tu službu, protože jsem se dorozuměl – a docela dobře.

Takže v lyceu nás nechali učit se francouzsky, za šest měsíců jsme byli klasifikováni – a jde to. To bylo zřejmě vyzkoušeno poměry – samozřejmě se předpokládalo, že člověk věděl, jak se co píše apod. To záleželo zřejmě na profesorovi – my jsme měli tu smůlu, že jsme měli v Rakovníku profesora, který nám dovoloval číst francouzsky v lavici.

No,… válka začala, jak jsme předpokládali a doufali, a byla to naše spása. Koukali jsme se válku jako na jedinou možnost spásy, což je paradox, ale nedá se nic dělat. Zůstali jsme už jen ti, co jsme se rozhodli tam zůstat, a když začala válka, tak jsme se samozřejmě hlásili do armády. Někteří narukovali, mě zaplaťpámbů hned neodvedli, protože mi bylo teprve sedmnáct. K tomu bych chtěl říct, že ve Francii byla povinná mobilizace Čechoslováků, což taky ví málokdo. Naše vláda byla zřejmě svým způsobem uznána hned, jak vypukla válka (já nevím přesně, jestli to souhlasí i po stránce protokolu), ale po stránce faktické byla uznána už tím, že měla právo a také provedla mobilizaci Čechoslováků ve Francii.

Řada těch lidí, kteří žili ve Francii už dlouhá léta, třeba i s rodinami, nebyla z nepochopitelných důvodů naturalizována. Nežádali o to, měli stále československé občanství, a proto byli povinni se přihlásit a narukovat do armády. Armáda se utvořila na jihu Francie v Agdu, to bylo malinké městečko, a ten camp, který tam byl, byl vlastně po španělácích, kteří tam byli soustředěni po španělské válce. Pak je zase přesunuli jinam. Camp zdědila naše armáda. Většina našich lidí, jak víte, utíkala přes Slovensko, Rumunsko, Jugoslávii, Maďarsko na Střední východ, protože jiná cesta vlastně nebyla. Odtud byli přepravováni Francouzi do Francie. Tam se stalo, že když Francie padla, zůstala řada Čechoslováků trčet na Středním východě, a proto se utvořila jednotka na Středním východě, která potom částečně také zasáhla do bojů u Tobruku. Tato část armády se potom spojila s naší částí ve Velké Británii, a utvořili jsme tankovou brigádu. Ale to předbíhám.

Odvody byly povinné, všichni museli narukovat, část studentů také narukovala, pokud tam zůstali (těch bylo asi pět), a ti mladší (jako jsem byl já) zůstali ještě nějaký čas v Dijonu. Sekce se udržela, protože pan profesor byl v Paříži a staral se o to, aby se udržela (řekněme k našemu vzteku, ale to se nedá nic dělat). Vyučování bylo ovšem problematické, protože část lycea byla zabrána jako nemocnice, takže jsme se museli vystěhovat, a spali jsme v soukromí. To bylo pro nás přeci jen značné uvolnění. Stravovali jsme se již normálně. Platil nás většinou Cercle Franco-Tchécoslovaquie, který existoval v Dijonu už dlouhá léta, a který měl, jak jsem zjistil, dost velké finanční prostředky.

Jak víte, s Francií to nedopadlo moc dobře. Ze začátku se sice válce říkalo „drole de guerre“, tzn. podivná válka – na celé frontě se nic nedělo, až najednou během tří neděl Francie padla.

My jsme se v té době už přesunuli z Dijonu do Agdu, a tam jsem zažil alespoň pár týdnů Agdu jako campu, a těch poměrů tam. Byly velmi špatné, alespoň pro kluky, kteří utíkali z Československa s nasazením vlastního života, byly katastrofální. Dostávali 50 centimů na den, tzn. půl franku. Dvacítka cigaret stála asi 4 franky. Takže ani neměli na cigarety (i když armádní „trupky“ stály jen 3, možná 2 franky, to už přesně nevím). Nehledě k tomu, že neměli s nikým spojení, nebyla tam knihovna, nebylo tam vůbec nic. Byl to camp postavený na písku, no poměry opravdu šílené. A mimo to byla skoro polovina kluků, kteří utekli z Československa, důstojníků. Ti se měli podstatně lépe a podstatně jiné měli poměry, platy a volnost. Takže už tam vznikala určitá nepěkná situace. Poměr důstojníků vůči mužstvu v armádě nikdy není dobrý, ale tam byl vyhrocen ještě tím, že nikdo neměl možnost dostat nic zvenčí. Voják byl opravdu odkázaný jenom na žold. Chování důstojníků skutečně nebylo nejlepší. No ale i to nebylo tak důležité, jako to, že když padla Francie, tak se celá armáda vlastně rozpadla. Nejenom ústupem z fronty, kde byly nasazeny také oba dva československé pluky (já ne), a kde zůstala spousta kluků; nedostali se už zpátky do Agdu, protože… to se nedá vylíčit… Když Francouzi ustupovali, ustupovala nejenom armáda, ale možná polovina civilního obyvatelstva z oblastí, o kterých se předpokládalo, že budou obsazeny Němci. Takže po cestách bylo možno vidět kočárky, vozy, koně, prostě všechno možné. Do toho armáda, všechny silnice byly absolutně zablokované, k tomu ještě štuky…

Opravdu, po silnicích se nedalo pohybovat. Takže celá část armády, i té naší, zůstala na cestě. A jelikož se nedalo čekat – lodě, které Angličané přistavili, aby nás odvezli z Francie do Anglie (to jsme ovšem nevěděli, že pojedeme do Anglie), tak ty měly určitý termín, a k tomu termínu musely odjet.

Chtěl bych říct ještě několik poznatků z té doby z Francie. V době, když už byla válka, ale kdy jsme nevěděli, co budeme dělat (lyceum ještě nebylo), šel jsem pást krávy k nějakému sedlákovi, který byl v jiném departmentu (dozvěděl jsem se o něm už nevím odkud), abych se uživil. Na to jsem potřeboval za války jako cizinec tzv. „laisser passer“ – „nechte projít z departmentu do departmentu“. Policejní major nás běžně nazýval cochon étranger – cizinecká prasata, což jsme museli bohužel přijmout, ale bylo to strašné… To, že nás nazývali někdy pátá kolona, to se také stávalo dost často. Francouzi totiž vůbec nechápali situaci. Vůbec nechápali, že my jsme daleko před nimi, že máme daleko větší vůli a chuť bojovat proti Němcům, než mají oni. Francouzi vůli vůbec neměli, bohužel ne. Když jsem přišel do Francie, tak se mnou kluci ve třídě diskutovali a stále se snažili obhajovat politiku francouzské vlády, tedy Daladiera. Že nemohli jinak – svým způsobem se omlouvali – a že se nic nestalo, že Němce porazí a podobně. Když Rusové uzavřeli s Němci v srpnu smlouvu, tak si nadávali „ty Ruse“... Když jsem byl u holiče, tak ten říkal: „No tak půjdeme proti Němcům a Rusům dohromady, to se nedá nic dělat.“ Ale nebral to nijak tragicky, oni si mysleli, že na ně stačí. Francouzi si opravdu mysleli, že jsou dobří. Zřejmě ještě pod vlivem první světové války a glorioly okolo svého vítězství. Byli ale naprosto nevyzbrojení, armáda se položila během tří týdnů úplně kompletně. Vojáci zahazovali pušky a šli domů.

Byli jsme rádi, že jsme se mohli nalodit. Naloďovali jsme se v Sète v jižní Francii, a museli jsme veškeré zbraně nechat na pobřeží. Francouzský generál, velitel tohoto okrsku, trval na tom, že žádné zbraně se nesmí nalodit, protože nechtěli mít asi žádné problémy s Němci. Nevím proč, ale museli jsme zbraně odevzdat. Bylo to pod francouzským dohledem, a když jsme chtěli odjet, nemohli jsme se s Francouzi pustit do boje. Nalodili jsme se na několik lodí, vždycky nás zase přeložili na jiné lodi, nakonec jsme skončili (hodně přes tisíc lidí – i civilistů) na uhelňáku. Jmenoval se Nortmoore – velikánská uhelná loď, myslím takových 20 m vysoká. Normálně měla posádku deset až patnáct lidí. Byl tam pouze jeden záchod, nebyla žádná voda na mytí, spali jsme na uhelném prachu. Záchod byl udělán tím způsobem, že se vzadu natáhl silný provaz, nad zádí přímo do moře. Toho jsme se museli držet, a těch 20 m pod námi byla voda. No… do Gibraltaru to trvalo pár dní. Vím, že někteří lidé měli mořskou nemoc, což jsem nepochopil, protože Středozemní moře se vůbec nekývá. Za naší plavby bylo klidné, to byl asi čistě osobní dojem, že když jsou na moři, že musí mít mořskou nemoc. V Gibraltaru bylo příjemně; už během cesty jsme se hádali, kam jedeme, ale neměli jsme tušení. Nejdříve jsme si mysleli, že nás vezou do Ameriky (jako konečného cíle cesty). V Gibraltaru jsme se přelodili na mnohem lepší osobní loď Neuralia, která měla už určité kajuty, ovšem ty nebyly pro nás. My jsme spali v podpalubí, dali nám hammocky – to jsou takové sítě, které se zavěsí mezi sloupy, v tom se spí a všechno se houpá. Já jsem to použil, zaplaťpámbů, že jsem v tom spal – hammocky se přizpůsobují pohybům lodi a oceán je někdy dost rozbouřený. Utvořili jsme konvoj – asi 40 lodí. Konvoj je zajímavá záležitost, ale velmi nevýhodná vzhledem k délce plavby, protože je v něm spousta různých lodí – byly tam malé lodičky, a Neuralia měla asi 40 000 BRT, takže by byla schopná Gibraltar obeplout velmi rychle. Kvůli ponorkám se ovšem jezdilo oklikou kolem Velké Británie, takže jsme byli na cestě do Liverpoolu skoro tři neděle. Při rozbouřeném oceánu šly i přes palubu Neuralie vlny, takže hodně lidí trpělo mořskou nemocí. Já jsem nikdy nezvracel, ale měl jsem během plavby nechuť k jídlu. Myslím, že to bylo hlavně proto, že jsem spal v hammocku. Pamatuju se, že lidé žrali cibuli, tam jí bylo plno v pytlích; já jsem syrovou cibuli nesnášel. Ale tam to bylo vůbec lepší, protože byla alespoň možnost umýt se v teplé vodě, a vůbec se nějak pohybovat. Bylo několik poplachů kvůli ponorkám, nic se nedělo, alespoň ne viditelně. Konvoj je tak roztáhlý, že by člověk možná ani neviděl, kdyby se nějaká loď potopila. Spoustu lodí stejně nebylo během plavby vidět, když se paluba kývala, tak menší lodě mizely pod vlnami; člověk je neviděl, no a mohly zmizet úplně. Po celou plavbu jezdily okolo konvoje torpédoborce, lodi mezi sebou signalizovaly vlajkami, zřejmě používaly rádia co nejméně. Vlajkami byl patrně řízen celý konvoj. Jednoho rána jsme se probudili, a měli jsme slunce úplně na druhé straně. Věděli jsme, že nejedeme do Ameriky, ale že se vracíme do Anglie.

V Anglii jsme přistáli v Liverpoolu. Vyložili nás na nábřeží, a šli jsme městem na nádraží. Když jsem viděl potom fotky pochodu Liverpoolem, tak to byla úplná katastrofa, protože jsme byli každý jinak oblečený. My jsme měli zelené kalhoty, modré bundy, někdo měl zelenou čepici, někdo měl francouzskou pošťáckou modrou, no byl to obraz úplné bídy a utrpení. Přesto nás Angličané velmi vřele vítali, a také organizace byla bezvadná. Přišli jsme na nádraží, hned nás naložili do osobních vagonů, vždycky do jednoho kupé šest lidí (žádné nákladní vagóny), a jeli jsme. Odjeli jsme z Liverpoolu hned tu samou noc, takže jsme město ani neužili, do Cholmondeley – to je v Chesteru, zámeček u Chesteru. Tam byly od Angličanů připravené stany, stanový tábor.

Ještě bych měl říct, jak jsem se setkal s Pochmanem z Rakovníka. Když jsme se naloďovali v Sète, tak najednou na mě někdo volá „Vlasto!“, já jsem ho samozřejmě nepoznal, ale byl to Pepek Pochman z Rakovníka, který mezitím hrál v armádě na klarinet, a který utekl právě přes Slovensko, Rumunsko, Maďarsko, kde byl šest měsíců zavřený, pak byl měsíc zavřený v Rumunsku, vrátili je na slovenské hranice, znovu šli už úplně zbědovaní, ale nakonec se přeci jen dostali do Bejrútu. Odtud je přepravili do Francie a tam jsme se setkali. Proto jsem hovořil o těch 50 centimech a o poměrech v Agde, protože takovíhle kluci, kteří ztratili tři čtvrtě roku na cestě, a udělali maximum pro to, aby se dostali ven, se potom dostali do Anglie, kde byli úplní chudáci, tak to na ně muselo zapůsobit, i kdyby byli sebenadšenější. Nakonec ta armáda je všude stejná, když jdete do války proti Hitlerovi – musíte jíst, kouřit nebo něco dělat, a žold je důležitý, a také vycházky, poměr k důstojníkům a vůbec. Obzvláště když rodiče jsou úplně v neznámu.

V campu jsme se sešli ještě s dalšími rakovničáky – byl tam nějaký Donda, který potom zahynul jako letec, a nějaký Rýša Falber, komunista, který byl ve Španělsku, a který byl po válce vyslancem někde v Jižní Americe. Pak už jsme se s letci moc neviděli.

V Cholmondeley jsme spali ve stanech… Nejzajímavější historka odtud je, že většina zřejmě komunistických členů armády vypověděla poslušnost. Asi 1600 lidí z armády, která byla přepravena z Francie do Anglie, muselo být odvedeno, a sloužilo u Pioneer Corps – bez zbraně, protože tvrdili, že když Sovětský svaz nebojuje, tak oni za imperialisty také bojovat nebudou.

Což bylo strašné. Alespoň na mě jako na kluka ani ne osmnáctiletého to působilo šíleně, protože jsme viděli, co to všechno znamenalo, aby se jednotlivec dostal do Anglie. Řada lidí ve Francii zůstala, civilisté, manželky vojáků, protože nebyl volný lodní prostor. A oni, když se nechali přepravit do Anglie, tak řekli – tak my jsme tady, zaplaťpámbů, ale my už bojovat nebudeme, protože Sovětský svaz ve válce není, má smlouvu s Německem, a my za imperialisty bojovat nebudeme. Byl za nimi tehdy Beneš, byl tam Ripka, byl tam kdekdo, v armádě zřejmě mluvili s jejich vůdci, ale přesto došlo k jejich odchodu, a to nikdo nevymaže. Oni se k nám sice do armády vrátili – v roce 1941, kdy byl Sovětský svaz napaden; ne možná všichni, ale někteří se vrátili. Ale ta skutečnost se už nedala smazat.

V campu jsme toho moc nedělali, neměli jsme zbraně. A Angličané zbraně také neměli. Angličané ztratili většinu zbraní, jak víte, v Dunkerque, a celá armáda byla ráda, že se přeplavila. Zachránila se sice většina armády, i soukromými jachtami, ale většina zbraní ve Francii se dostala do rukou Němcům.

Takže Anglie se vlastně ve čtyřicátém roce znovu vyzbrojovala. Na naši armádu se dostalo až koncem září. Dalo se chodit jenom na nějaké pochoďáky a trochu cvičit, ale vzhledem k nedostatku zbraní to vlastně ještě nebyla žádná armáda.

 Já jsem měl tehdy to štěstí, že jsem byl odvelen zásluhou zřejmě Smutného z Londýna. Já tomu říkám štěstí, protože jsem jednak nevěděl, co nás čeká, a jednak jsem toho nelitoval, když jsem to poznal. Do Londýna nás odveleli proto, že jsme tam měli dodělat francouzskou maturitu. Milan Smutný (zřejmě jako syn kancléře) si to na ministerstvu vymohl a udělali to pro nás všechny, což je samozřejmé – pro studenty, kteří ve Francii maturitu nedodělali, protože začala válka. Francouzskou maturitu jsme skutečně dělali, ale měli jsme ještě před tím chodit školy, abychom se doučili. No, toho chození moc nebylo, spíše jsme se snažili učit se anglicky, což bylo důležitější.

V Londýně jsme strávili asi dva a půl měsíce, de facto tu nejhorší dobu – Bitvu o Anglii.

Londýn byl každý den a noc, a později každou noc bombardován. Říkám každý den a noc a potom každou noc, protože Němci měli poměrně velké ztráty a denní nálety proto přestaly. Byly jenom noční, ale ty byly úplně pravidelné; poplach trval vždycky až do rána. Tam nás potkalo několik zajímavých momentů – jednak jsme se nejdříve ubytovali v nějaké ulici, kde jsme žili asi týden, až tam padla time-bomba – časovaná bomba. Několik ulic v okolí se muselo vystěhovat, protože bomba se hned nenašla, byla někde zakrytá a než ji dostali pryč, muselo se všechno vystěhovat. Nastěhovali jsme se tehdy k nějaké černošce, která měla za manžela hluchého Angličana; to říkám proto, že jsme u nich jednou večer seděli všichni okolo stolu, a jak bomby padaly, byly slyšet. Nejdříve méně, pak se zvuk zostřuje, a jak jich padá asi deset, tak je hluk stále silnější – až se kluci začali „potápět“ pod stůl. Já a ještě jeden kluk jsme to nervově vydrželi, a ten hluchý Angličan se ptal: „Co se děje? Padají bomby?“ To bylo… směšné, protože on i když to tušil, tak to na něj nepůsobilo. Na mě, a to do dneška nepochopím, to bombardování nepůsobilo vůbec jako na normálního člověka, protože my jsme – to vím bezpečně – seděli třeba v noci na chodníku, a počítali jsme padající bomby. My a snad Australané a Kanaďané jsme byli na ulici vidět, a pak Angličané, hlídky. Ti to měli jako povinnost – Angličané, když mají nějakou povinnost, tak ji plní. Ale ostatní byli z bezpečnostních důvodů někde v krytech; my jsme často… – prostě to na nás nepůsobilo. My jsme byli v tak zoufalé situaci, že jsme doufali ve válku. Pak jsme viděli Francii, jak padla, potom jsme přijeli do Anglie, neměli jsme zbraně, oni neměli zbraně, prostě jsme si říkali – to je legrace, ale co ten život znamená. Nám na něm zřejmě tak nezáleželo. Do dneška to nechápu, ale vím, že to jsou fakta. Po roce čtyřiačtyřicátém už jsme nebyli tak bezstarostní – to jsme se dekovali, když letěla nějaká raketa, to už jsme se snažili zjistit směr a být pokud možno někde stranou. Ale v tom čtyřiačtyřicátém to bylo opravdu nepříjemné – na životě nám příliš nezáleželo.

Za války se v Anglii tancovalo (což tady nebylo), takže jsme chodili večer tancovat. V tom domě bydlel nějaký Čechoslovák, my jsme chodili k němu na návštěvu, a jelikož taneční místnost byla zároveň krytem, tak jsme s ním šli na tancovačku jako do krytu. Takže jsme nemuseli platit šilink vstupného. My jsme měli dva a půl šilinku na den. Na vysvětlenou – z místa, kde jsme bydleli už tehdy, stála podzemka 3 penny tam a 3 penny zpátky, tedy 6 penny, což je vlastně šestina toho, co jsme dostávali na den. Takže jsme chodili nejdříve pěšky, a pak jsme nechodili do školy vůbec. Spíš jsme se snažili opravdu se učit anglicky. Já alespoň ano, a tvrdím znovu, že za tři měsíce jsem uměl docela slušně. Protože jsme vlastně deset až dvanáct hodin nedělali nic jiného, než že jsme mluvili – ať už tak nebo onak. Biograf, tancovačky, cokoliv, ale pořád jsme se snažili se učit. Prožili jsme v Londýně celé září a říjen, celou Bitvu o Anglii. V Bitvě o Anglii bojovali, jak víte, naši letci, polští letci, angličtí… To asi byla v té době hlavní záchrana Anglie, protože Hitler chtěl invazi, a k tomu, aby ji mohl provést, potřeboval především leteckou převahu. A tu naopak v této době naprosto ztratili. Od té doby Němci nikdy nebyli pro Angličany v letectví rovnocennými partnery. Nehledě k lodím, takže Hitler invazi nikdy neuskutečnil. Proto, a také proto, že napadl Sovětský svaz, prohrál válku. Kdyby byl možná počkal… No, to je kdyby kdyby… Bitvu o Anglii prohrál, i když Londýn byl rozbombardovaný. Každé ráno se chodilo a jezdilo jinudy, ulice byly uzavřené, výkladní skříně (pokud se ještě někdo snažil), byly určitě druhé ráno rozbité – zlato na ulicích, to se pamatuji, šel jsem okolo, měl jsem velké pokušení něco vzít, ale neudělal jsem to. Ale to bylo také strašně nebezpečné. Angličané jsou v tomhle směru vůbec praví Angličané. Dneska Londýn už je něco úplně jiného, ale tehdy ještě Londýn byl Londýn – a anglický. Ještě tam nebyli Američané, kteří to po svém příchodu zkazili. Hlavně proto, že měli hodně peněz. Něco podobného se stalo ve Francii, v Paříži, ještě předtím, než Francie padla. Angličané měli žold 26 franků na den, Francouzi měli 50 centimů, tzn. jednu dvaapadesátinu. Nevraživost mezi armádami byla z nepochopitelných důvodů jenom proto, že přepočítací kurs šilinku byl nepříznivý. V Anglii byl tehdy žold 2–6 šilinků. Přepočítací kurs prostě byl takový. To samé se potom stalo Angličanům, když přišli Američané, kteří měli asi třikrát tolik. Takže děvčata na londýnských ulicích o Angličana ani nezavadila. Jedině Američané měli všechno v rukou.

Bombardování bylo opravdu nepříjemné, anglické rodiny s dětmi stály frontu na to, aby mohly přespat v podzemce na schodech nebo na betonových nástupištích – ukázněně od 3 hodin odpoledne. V podzemce se spalo na schodech, mezi tím byla průchozí čára, po které chodili lidé až do půlnoci, protože podzemka jezdila do půlnoci a celou válku fungovala. Pak už byl klid. Ale bylo to plné, a vždycky jenom tak půl metru nástupiště bylo volné na nastupování. Asi tolik, jako je dneska v Praze prostor, na který se nesmí vstupovat. Ostatní prostor byl obsazený, než zřídili palandy (asi za dva měsíce). Kapacita byla potom asi dvojnásobná. A bylo také o něco více místa. Ale nejdříve se spalo jenom na betonu. Vlaky začínaly jezdit asi v 5–6 hodin ráno. Takže ta noc musela být katastrofální. Výhoda byla ta, že kdykoli se šel večer někam bavit, tak už tam zůstal; buď tam, anebo vedle v nějakém krytu. Krytů byla spousta, ale byly také různé. Já jsem potom chodil stabilně do jednoho, kde jsem si nechával deky (měli jsme dvě armádní deky). Jednou ráno jsem zjistil, když jsem dlouho spal, že spím pod chodníkem. Že vidím nějakým otvorem světlo. Ono to stejně bylo jedno, protože když člověk viděl zbombardované domy, tak někdy byl spodek úplně uříznutý i se sklepem, a vršek zůstal částečně stát, polovička místnosti atd. To jsou nevysvětlitelné věci. My jsme bydleli potom ještě v jednom baráku, kde se tlakem vzduchu provalila lidem, kteří spali v přízemí, vnitřní stěna pokoje. Nikdo tam nebyl náhodou na té posteli, ale vnitřní stěna spadla do pokoje. Okna a všechno ostatní bylo jinak normální. Samozřejmě většinou zůstávaly stát jenom komíny… To bylo ještě horší než Londýn. Londýn je tak sakramentsky velký, a Němci bombardovali tak přesně, že se bombardování omezovalo jen na určité části, obytných čtvrtí na kraji Londýna se nedotklo. Tam spadlo jen sem tam něco, když letci shodili pumy při návratu, nebo když utíkali a podobně. Tam se bombardování tak neprojevilo. Ošklivé to bylo hlavně ve středu Londýna a v přístavu, v East Endu. Bylo to noc co noc.

Vrátili jsme se zpátky z Londýna do armády, to už jsme měli zbraně. Bydleli jsme ve Walton Hallu, to je v hrabství Warwickshire, blízko Stratfordu – asi 6 mil od Stratfordu, a v Leamingtomu. Tam jsme potom přebývali skoro celé dva roky a opakovalo se tam něco podobného jako v Dijonu v lyceu. Nejdříve jsme sice spali v zámečku Walton Hall, narovnaní jak sardinky, ale později jsme si postavili baráky, hlavně z cihel z Coventry. Jezdili jsme náklaďáky pro cihly, když Coventry bylo vybombardováno. Baráčky byly asi pro 22 lidí. Byly tam palandy, dva roky jsme tam bydleli nad sebou. To je prostě nevylíčitelné – žít s chlapama dva roky. Nezapomeňte, že armáda byla směsice nejrůznějších lidí.

V Anglii bylo z celkového počtu asi 50 % Židů, asi 20–30 % z ostatního světa, z Jižní Ameriky, z Kanady a já nevím odkud, no a asi 20–30 % kluků, kteří přišli z Československa. Bylo mezi nimi zase hodně důstojníků – v armádě byly také důstojnické roty, kde důstojníci vykonávali všechny funkce. Podle toho byli příslušně placeni, jako nezařazení důstojníci. Ti, co byli zařazeni, byli placeni příslušně výše. Pak byly normální roty, kde jsme byli my, kde nás spalo 22 na baráku.

Jenom pro zajímavost, v mojí rotě byl Valčík, který byl potom shozen na Heydricha. Mým velitelem čety byl Bartoš, ten se zastřelil v Pardubicích.

A zase – vycházky sice sem tam byly, ale první město, Stratford, bylo šest mil. První vesnice byla asi dvě míle; byly tam dvě hospody, na které připadalo 5000 vojáků. Takže si dovedete představit, že se tam ani nedalo chodit. Když se člověk chtěl vrátit večer ze Stratfordu, tak to znamenalo jít pěšky. To si každý rozmyslel, protože kdo přišel po večerce, měl potíže – tam byla snaha dodržovat disciplínu za každou cenu. Kromě toho, že jsme hlídali parašutisty, že jsme chodili každou druhou noc po okolí, abychom byli u toho, kdyby Němci náhodou někoho shodili a abychom udělali poplach, tak jsme neměli co dělat. No a v sobotu a v neděli jsme většinou cvičili anglické home-guardisty. Buď jsme měli pohotovost, anebo výcvik home-guardistů (to byla domobrana). Na weekendy jsme se nikam nedostali, a tak jsme tam žili dva roky. No opravdu nepředstavitelné. Hrály se karty, ten pouštěl rádio, ten mluvil o tom, ten zase o onom… byli tam profesoři, no tam byla jakákoli kategorie. Naše armáda byla nazvána armádou inteligentů. Což byla pravda – jednak v ní byli lidé většinou ze světa, kteří něco znamenali, něco ve světě dělali, anebo to byli Židé, kteří měli většinou také poměrně vysoké vzdělání, zase většinou ze světa, anebo přijeli z Československa, protože jim tam samozřejmě hrozilo vyhlazení. Ti měli vyšší úroveň, než normální průměr. Všem byl pobyt protivný, protože se tam nedalo ani číst. To se nedá tak vysvětlit, ale když je 22 chlapů pohromadě, nemají kam jít, tma – šest hodin večer, sedí se na baráku… Věková hranice byla od 18 do 55, takže i to bylo na překážku. To se dá těžko vysvětlit, nepoměr lidí, kteří nepatřili k sobě. To nebylo ani jako v normální armádě, že by se hrál fotbal nebo podobně. Např. takový Bartoš z nás třeba sestavil úderné družstvo, protože on byl mladý, průbojný, honil nás pak do rybníka… Než družstvo udělal, tak to byla velká potíž. Já když jsem měl v družstvu takového Lachnera z Chile a doktora Milera odněkud z Belgie, kterému bylo 42, no tak závoďte s někým takovým; to se nedá. Takže jsme si třeba nadběhli, von na mě byl strašně vzteklej, protože jsem ho podváděl, no ale co jsem měl dělat… Takže to byl Walton Hall.

Pak jsme se přestěhovali k pobřeží, což bylo zajímavější, protože jsme spali alespoň ve městě, v opuštěných vilách. Většina pobřežních městeček byla totiž částečně evakuována. To bylo přes Londýn na druhou stranu – Lowestford, Harwich. To byl přístav, kde jsme vykonávali přímo na pobřeží každou druhou noc strážní službu, 24 hodin. Měli jsme stanoviště přímo u vody, za drátěnými překážkami, a tam jsme hlídali pobřeží. Jestli to na něco bylo, to nevím, ale bylo to dost namáhavé. Přesto to bylo lepší, protože jsme měli alespoň trošku soukromí. Spalo nás 4–5 v místnosti, v baráku, a to už šlo. Pak jsme se zase přestěhovali do Seatonu, Lyme Regis, to je zase Devon na druhé straně. Tam je krásné klima, je to na pobřeží – byl jsem tam v údernickém kursu, který byl poměrně velmi dobrý, velmi náročný. Byla to vlastně příprava na parašutectví. Mezitím již řada našich kolegů parašutistů odešla, jako právě ten Bartoš a Valčík. Pak jsme se dozvěděli, právě v Seatonu, že už nejsou.

Ztratili jsme tam jednoho kamaráda, který šel večer do biografu; šli po pobřeží, přelezli nějaké dráty a vlezli do minového pole. Přešli celé minové pole a on šlápl na poslední minu. Druhý, který šel za ním, šlápl na tu první, a jeho tělo zachránilo třetího, který šel s nimi. Já to říkám proto, že jsem tam velel hlídce a v noci na hlídce člověk neměl co na práci. Takže jsme chodili nahoře po pobřeží, jsou tam poměrně příkré útesy, řekli jsme si, že slezeme k moři. Nikdo nás nevaroval, že jsou tam minová pole. To bylo ještě před tím, než se tihle kluci zabili. Bohudík ten sráz byl tak vysoký a příkrý, že už se nedal slézt, takže jsme zase lezli pracně nahoru. Jinak bychom klidně s celou hlídkou byli klidně slezli až dolů a šli po pobřeží – asi by to s námi dopadlo stejně. To jsou takové zajímavosti. Za války hodně lidí na hodně věcí kašle, a ani nedávají instrukce, které by jistě byly bývaly nutné… I Angličané. V tomhle případě. Opravdu nás nikdo nevaroval, že celé pobřeží je zaminované. No…

V údernickém kursu nás také navštívil Beneš a celá řada jiných lidí. Byly to perné kursy, ale to ještě nebylo ono. Pak jsme se dostali… – alespoň já jsem se kdysi hlásil k parašutistům, nevzali mě, tehdy mi řekli, že jsem moc mladý. Já jsem se domníval (pak mi to i někdo řekl), že za to vděčím tomu Gerikovi, který zradil. Byl to ještě jeden z těch, kteří byli shozeni na Heydricha. Byl shozený někde daleko od Prahy, přišel do Prahy, všechny adresy, které měl s sebou (měli jsme dostávat adresy, na které jsme se mohli obrátit) všechny zklamaly, on si řekl, no tak co – buď se zastřelit, nebo se přihlásit, takže se přihlásil Němcům, nepočítal ovšem s tím, že oni ho zmáčknou, a že ho budou využívat ke spolupráci. I když si myslím, že moc pro ně nepracoval. Přesto byl po válce popraven. Byl stejně starý jako já. Výběr lidí k parašutistům – jejich věková hranice – byla posunuta trochu nahoru, z toho důvodu, že mladší nemají ještě ty nervy. Ale přesto jsem byl v kursu parašutistů již v dvaačtyřicátém roce. V normálním kursu parašutistů se provádí výcvik po družstvech. Skáče celé družstvo najednou na čas, za zhruba osm vteřin vyskočí deset lidí dírou v podlaze letadla – což je dost rychlé. Jeden druhému šlape na hlavu. Mně také jeden vytýkal, že jsem mu rozbil nos. Musí se skákat z obou stran, na jednoho je necelá vteřina času, aby proletěl dírou ven. Výskoky z letadla jsou mnohem příjemnější než z balonu. Balonové výskoky jsou průpravou na výskoky z letadel. Když se balonem vystupuje nahoru (uprostřed prostoru je díra), houpe se podlaha čím dál tím víc. Vidíte zem takhle a takhle, lidé se pomalu mění v mravenečky, a přitom víte, že budete muset vyskočit. Anglický instruktor nám vždycky říkal, abychom zpívali, což samozřejmě člověk velkou chuť nemá. Ale když potom vyskočí z balonu, padák se hned neotevírá, protože nemá dostatek vzduchu. Otevře se teprve asi po 50 m letu, kdy člověk padá jako kámen. Z letadla je to úplně jiné. Je to také nepříjemný pocit, každý se bojí – rozsvítí se světýlka a máte začít skákat, ale je to o to lepší, že se vyskakuje hned. Někdy se ovšem stane, a to dost často, že člověk neuposlechne toho, co se naučil – skákat úplně sepjatě – takže si ruku nebo nohu zapletl do šňůr a pak třeba celou cestu padal v hrozné poloze. To bylo na cvičácích vidět dost často. Ale většinou se nic nestalo – je to krásný pocit, když se padák otevře. Je to nádhera, padá to nádherně a pomalounku, ale když se blížíte k zemi, je to strašně rychlé – za vteřinu asi 15 metrů. Je to sice klouzavý pohyb, takže to není stejné, jako když se skočí z té výšky, ale přesto je dopad dost tvrdý. My jsme se učili skákat s oběma nohama u sebe a udělat kotrmelec dozadu, nebo dopředu, vpravo, vlevo… podle toho, jaký je výkyv padáku, když dopadnete na zem. Kotouly se dost dařily, až na ty noční, to se dalo dost těžko odhadnout, jestli výkyv je tam či onam. Je to asi takové, jako když se skočí bez padáku z výšky pěti metrů.

Otázka: Byly nějaké ztráty, třeba když se padák neotevřel a tak?

Ne – neviděl jsem. Nás utěšovali, že je to asi tak z desetitisíce jeden.

Otázka: Měli jste náhradní druhý padák?

Ne! Nás pouze učili, když se neotevře padák, tahat za šňůry. Já jsem to také použil. Já jsem totiž skákal poslední seskoky až po kursu ve Skotsku. Já jsem byl ve dvou kursech, druhý ve Skotsku byl právě ten, kde byli předtím ti, kteří byli shozeni tady, a z kterých nikdo do třiačtyřicátého nepřežil. Byla jich celá řada, já jsem jich znal asi deset, a nevím o nikom, kdo by přežil. Udržet se v tehdejším protektorátě pár let, aniž by někdo něco prozradil, bylo nemožné. I když se řada lidí chovala velmi dobře. Ale přesto vždycky za tu dlouhou dobu něco ujede…

Ve speciálním kursu to bylo velmi zajímavé už proto, že kurs byl naprosto utajený. Účast byla samozřejmě dobrovolná. Bydleli jsme ve vile někde ve Skotsku, daleko široko nikdo, měli jsme tam pucáky, nosili nám jídlo, třikrát denně usušit šaty, protože jsme je při výcviku promáčeli. Cvičili jsme všechno – zacházení s výbušninami, palbu ze všech možných zbraní, obsluhu rádia. Následující seskoky byly speciální pro jednotlivce, kde jsme měli všechno s sebou. V letadle nás připínali na takové bedny, na každý háček jsme byli těsně připnuti nad dírou v podlaze. Mně se stalo, že jsem vyskočil a padák se neotevíral – visel jsem jenom na jednom háčku… Neměl jsem možnost žádné manipulace, a tak jsem začal tahat za šňůry; padák se sice potom otevřel, ale dopadl jsem jako kámen, protože jsem pád nemohl nijak ovládat, přizpůsobovat větru a tak. Vítr byl strašný a major, který ke mně přišel, další seskoky také okamžitě zastavil. Zřejmě se zajišťování nad tou dírou neosvědčilo. Takže jsme slavili narozeniny…

Ale nasazen jako parašutista v akci jsem nebyl. Bohudík. Jinak bych tady asi už nebyl. Z těch kluků, co byli se mnou ve Skotsku, alespoň někdo přežil; kpt. Otisk přežil, ten tady vedl nějakou skupinu, byl potom ještě jako důstojník v naší armádě, a několik dalších kluků – ztráty byly asi poloviční. Ale ti už byli nasazeni ve čtyřicátém čtvrtém roce, takže doba pobytu v protektorátu byla minimální. Německá kontrola také už myslím nebyla tak dokonalá, protože fronta se hroutila na všech stranách. Ti měli alespoň určitou šanci, ale ti před nimi ne.

V parakursu ve Skotsku jsme prodělávali velmi perný měsíční výcvik. Začínalo se ráno hodinovým během. Vlastní výcvik zahrnoval způsob boje beze zbraní – něco jako jiu jitsu, ale zaměřené pro potřeby armády. Pro ty, kteří tím prošli, to mělo tu výhodu, že se přestali beze zbraně bát, neboť boj byl zaměřen na zabití. Den sestával z různých teoretických i praktických cvičení – učili jsme se morseovku, způsob výroby i použití náloží, jak vyhodit do povětří vlak nebo nádraží. Střelba se cvičila na pohyblivé figury, na maximální vzdálenost 50 m, ze sten-gunu.

Nejvíc dvě krátké dávky. Sten-gun byl pro boj zblízka, ne na střelbu na dálku.

Někdy nás odvezli třeba 35 km daleko a museli jsme se ve stanoveném čase dostat pěšky nazpátek. Nebo jsme běželi 10 mil… Takový kapitán Otisk, který byl předtím velitelem úderného kursu, který jsem absolvoval předtím, a kde on byl absolutní kápo a pán, říkal – já jsem na to starý – a tomu bylo asi 28 let.

Skoky z padáku jsme prováděli ze třímotorového letounu Whitley (podlahou). Na ukončení kursu dostal každý speciální úkol – přesně naplánovat jednodenní akci – tzn. určit lidi, časy, způsob exploze atd. To jsme potom provedli ve skutečnosti. Museli jsme vyhodit do povětří nějaký objekt, kde byli angličtí strážní.

Něco podobného byl například útok na Birmingham s Home Guard. V neděli ráno ve 3 hodiny jsme procházeli liniemi obrany v Birminghamu, měli jsme všechno povolené – pamatuju se, že jsme šli s Valčíkem a zastavili jsme šoféra anglického náklaďáku (my, úplní cizinci), sedli jsme si dovnitř, Valčík s napřaženou zbraní vedle něho – a jeď. On viděl cizince a byl z toho úplně zničený. Projeli jsme asi dvěma liniemi homeguardistů než nás zajali. Pak jsme si s nimi dali čaj… Cvičení byla velmi reálná. Kromě tohoto kursu ve Skotsku jsem prodělal ještě různé jiné kursy, např. „Small Arms“, „Antiaircraft“ aj…

Zapomněl jsem říct, že jsem v jedenačtyřicátém roce byl také v důstojnické škole, kde byla řada kluků, kteří zde potom byli shozeni. Například Josef Bublík, který byl také v tom kostele s atentátníky na Heydricha – takový bodrý Moravák, opravdu rozumný kluk... Ale neměli prostě šanci. Člověk si sice představoval, že se z toho nějak dostane, i když se smrtí musel počítat, ale dodatečně bylo jasné, že neměl šanci. Ať se choval jakkoli hrdinně, neměl šanci.

Pak jsme se ve čtyřicátém třetím přeškolili na tankisty. Spojila se s námi armáda z Middle Eastu – ze Středního východu.

Odstěhovali jsme se do oblasti Kattering (Střední Anglie), a pak jsme se přesunuli s tanky do Skotska, do města Duns. Je zajímavé, že Skotové zřejmě byli a stále ještě jsou dost nábožní, protože když jsme hráli v neděli volejbal, i když jsme byli armáda a byla válka, byl to pro ně nekřesťanský hřích. Nemohli nám to nikdy zapomenout. Oni se do naší situace nechtěli vžít a nevžili se. Pro ně takové věci byly tabu.

Tankistický výcvik byl zajímavý. Člověk se musel seznámit se vším, co je v tanku – rádio, kanón, řízení, motor… Každý se učil pokud možno všechno, aby ovládal alespoň částečně funkci toho druhého pro případ, že by se něco stalo.

Spojení s Londýnem nebo s naší vládou neměli jednotliví vojáci prakticky vůbec. Jedině v případě, že tam měli známé a podobně. Vycházely armádní noviny, to je pravda; ty se dost četly. Ale tam byly většinou zprávy o armádě nebo o situaci ve světě. Jinak jsme měli novin minimálně, protože jsme neměli peníze… Žold byl pořád nízký. V armádě je vždycky málo peněz, a když není náhrada, tak 3 šilinky na vojáka opravdu nejsou moc. Tehdy stály cigarety 14 nebo 12 penny, a pak byly postupně zdražovány. Nějaké to pití, dovolené… Měli jsme za rok asi 14 dní dovolené. Každý si musel něco naspořit, takže opravdu nebylo nikdy moc veselo. Ze začátku výcviku jsme měli nějaké tanky z afrického tažení, ale potom jsme dostali Cromwelly, ve kterých jsme prodělávali výcvik. Ten byl podle mého názoru důkladný a dobrý, což bylo nutné. Protože když člověk stojí jako velitel ve věži a má řídit všechny členy posádky nebo dokonce četu, ovládá spojení rádiem s posádkou, četou a s rotou celkem třemi přepínacími páčkami. Takže se běžně stávalo, i v akci, že velitel vysílal do éteru to, co chtěl říci svému řidiči, nebo někomu jinému. Přesto, že výcvik trval šest měsíců, ještě se to pletlo. Jako příklad – když se točila věž (protože v Cromwellech bylo automatické točení, ne jako myslím v téčkách původně hydraulické), tak když byla věž natočená dozadu a velitel říkal řidičovi vpravo nebo vlevo, trvalo dlouho, než se to správně nacvičilo, ačkoli se to zdá jako maličkost. Protože když se řidiči řeklo doprava, byla to levá strana toho, kdo stál zády k němu ve věži.

Výcvik byl tedy opravdu dobrý a tanky byly spolehlivé, hlavně motor. Já se nepamatuji, že by se někdy zničil nebo vysadil (snad jsme měli dobré šoféry). Jediná nevýhoda byla, že při startování šel kouř nahoru, a to bylo zdaleka vidět. To se později odstranilo nastavením krytu. Než se motor zahřál, bylo tolik kouře, že nás mohl prozradit nepříteli. Střelba byla úžasně přesná. Já jsem se divil té přesnosti na střelnici. Na 1200 m byl bych určitě krávu každou ránou trefil. Když byl správně zrektifikován kříž a znali jste vzdálenost, tak byla střelba velmi přesná (ze stojícího tanku samozřejmě). Z běžícího tanku to bylo velmi pofidérní. Dodneška si nedovedu představit, jak by byl možný přesnější zásah z běžícího tanku, přes různá dnešní zařízení, která ostatně byla i na lodích. To nevím. Ale ze stojícího tanku, z tzv. věžového postavení, se dalo zasáhnout cokoliv, i na velkou vzdálenost. Ovšem tankista je chudák. Protože z tanku nic nevidí. To se projevilo i u Dunkerque. Já jsem tam šel bohudík do útoku jako pěšák. Velitel tanku dokud nemá hlavu venku, tak nic nevidí. Když se ven dívá periskopy, musí přehlédnout detaily, i kdyby to byl nějaký pěšák, který ho chce zničit. Má-li takový pěšák příslušný výcvik, tak se mu to podaří. Tank je chudák.

Výhodou bylo, že jsme mohli všechno vozit s sebou. Dokonce jsme na tank ještě přidělali železné bedny od německých min, připevnili jsme je na postranice nad pásy, asi šest beden na každý tank, takže jsme tam mohli uložit všechno. To byla výhoda proti pěšákům, kteří neměli nic. Celou válku jsem veškerý svůj majetek vlastně tahal v jediném pytli, který jsem přinesl s sebou – takový modrý pytel s mým armádním číslem J 1888. Měl jsem v něm knížky, prádlo, prostě všechno… Takže jsme byli sbalení vždycky za pět minut, kdekoliv a kdykoliv.

Tankisté musejí mít výcvik někde, kde je neobydlené území. Byli jsme v Dunsu, potom jsme se přestěhovali, až jsme se dostali nakonec k vytouženému cíli – měli jsme se přeplavit do Francie. To bylo 1. září 1944. Dokonce jsem vyhrál sázku asi 100 franků, protože jsme se vsadili, že se nenalodíme před 1. zářím. (Ovšem sázku jsem hned tu první noc na lodi před vyloděním zase prohrál v kartách.)

Před naloděním v Anglii jsme ani nevěděli, v kterém přístavu jsme. Spali jsme ve stanech, okolo byly zákopy, provazy… Večer jsme dostali nějaké projímadla, nevím, proč nám to dávali, takže každý musel ven, zakopávali jsme o provazy, padali jsme do zákopů, to byla strašná noc… V přístavu jsme nalodili i s tanky, kompletní posádka, vyjížděli jsme na invazní čluny, které měly otevřené boky. Tank se přehoupl přes okraj a zaparkoval uvnitř lodi. Z tanku jsme vystoupili a mohli jsme se uložit v kabinách. Přeprava do Francie probíhala v noci, trvala asi 6–8 hodin. Ve Francii jsme se vylodili v invazním přístavu.

 My jsme invazi jako takovou ve skutečnosti neprožili. Z pomocných armád se jí účastnili jenom Poláci, kteří měli v Anglii podstatně větší armádu než my. Myslím, že měla hodně přes 100 000 lidí. Měli letce, tankisty, ale i jiné složky armády, kdežto my jsme vedle letců, kteří se proslavili, měli jenom tankovou brigádu. Tzn., že jsme měli podle mého názory 8–12 000 lidí.

Ještě před okupací Francie byly v Agdu vytvořeny dva čs. pěší pluky. Třetí náhradní pluk se teprve tvořil. Ze zbytků se potom vytvořily dva tankové prapory. V Anglii vznikla čs. tanková brigáda, která vedle letců byla jedinou čs. vojenskou silou.

Vyzbrojeni jsme byli Cromwelly a Shermany. Shermanů bylo méně, takže v rotě byly obyčejně čtyři čety Cromwellů a jedna četa Shermanů. Výzbroj posádky tvořily revolvery + jeden sten-gun v tanku. Cromwell byl na pohled dost ošklivý tank, ale byl velmi rychlý – po silnici jel 60–70 km. Nevýhodou byl benzínový motor a užší pásy (na rozdíl od německých i ruských tanků), kvůli kterým snadno zapadal.

T-34 se nedaly s Cromwelly srovnat. Cromwelly byly pohyblivější, ovladatelnější – věž byla velmi snadno ovladatelná. Točila se se vším všudy, ale v T-34 se točila věž a vnitřek zůstával stát, takže člověk měl stanoviště, náboje apod. pořád na jiné straně. Cromwell vážil asi 28 t, T-34 32 t; téčko mělo sice litou věž, na rozdíl od nýtovaného Cromwellu, ale při zásahu je to nakonec jedno. Viděl jsem průstřely jako vysoustruhované, až z toho bylo člověku špatně. A uvnitř samozřejmě všechno vyhořelé. V tanku vždycky je něco, co chytí.

Vylodění probíhalo v uměle vytvořeném invazním přístavu. Vznikl potopením lodí naložených nějakými betonovými kvádry, které vytvořily jakési molo k lomení vln. Za tímto krytem byl pontonový most, asi 1 km dlouhý. Ze člunu se vyloďovalo na tento most, po kterém jsme se dostali na francouzské pobřeží. Bylo to někde blízko Falaise. To je francouzské město, kde Němci utrpěli první velkou porážku. Angličané s Američany je obklopili a část německé armády vlastně zredukovali… Zde jsme žili asi 14 dní, fronta mezitím postoupila, a oslavili jsme zde také moje 22. narozeniny. Což samozřejmě skončilo špatně, neboť jsme pili alkohol zvaný calvados (ten kupodivu byl tehdá i tam ještě k dostání). Koupili jsme jednu lahev, s kterou jsme byli ve stanu. Vypil jsem ji se svou posádkou, a jelikož nám zachutnala, šel jsem pro další.

Můj šofér byl Slovák – jinak Slováků bylo v armádě poměrně málo, u naší roty jestli byli 3 z 80 lidí, tak to bylo moc. Jak jsem říkal. Bylo tam 50 % Židů, ale Slováků poměrně málo. Snad proto, že měli Slovenský stát a že necítili potřebu bojovat… nevím, ale každopádně jich tam bylo málo.

Tento Slovák byl výborný šofér – tak například zaparkovával tím způsobem, že zabrzdil nějakým záhadným způsobem tak, že se tank otočil na místě přesně o 180 stupňů, a zůstal stát. Což nenáviděl Benda, tehdejší velitel roty. Jednou jsme zase jeli podél nějakého prudkého srázu, přes můstek, který už už povoloval, řidič přidal, profrčel přes most, a za námi to zbuchlo. Byl to opravdu pohotový řidič.

Asi po čtrnácti dnech jsme se přesunuli po vlastní ose do Dunkerque. Dunkerque je přístav známý tím, že se odtud anglická armáda skoro celá zachránila na začátku války, ovšem beze zbraní, jak jsem již říkal. Náš Dunkerque byl v roce 1944 přístav, který nebyl ještě obsazen Spojenci. Přístavů, ve kterých se ještě drželi Němci, bylo na pobřeží Francie několik, myslím, že St. Nazaire, Dunkerque, – nemá cenu je vyjmenovávat. Bylo jich několik, kde byla poměrně silná opevnění a velké německé posádky. Je možné, že se spojenci nechtěli zdržovat s tím, aby přístavy dobývali, protože by to stálo mnoho sil a mnoho času. Moderní válka, alespoň tato válka, byla válka pohyblivá, kdy se armády hnaly. Vyvolávaly paniku a tím vlastně vyhrávaly. Africké tažení, to byly stovky kilometrů tam, stovky kilometrů zpátky, byl to pohyb. A tanky hrály velkou úlohu při tomto pohybu. Samozřejmě bylo důležité zásobování, a to bylo u Angličanů i u Američanů excelentní. U nás když se dělá naftové potrubí, tak to trvá léta. Já neříkám, že za války to trvalo méně… Ale zásada byla: tanky nesmí po silnicích. My jsme museli jezdit pořád po polích. Silnice byly jen pro kolová vozidla. Všechna nafta, všechno, co teklo, procházelo potrubím, které se budovalo hned za frontou. Bylo vidět tři nebo čtyři roury vedle sebe, navazovalo to na směry postupu. Nafty bylo proto pořád dost, tolik, že se s ní zřejmě v Paříži i kšeftovalo. My, když jsme se potom vraceli do Československa, tak jsme si myli v benzínu čepice, prádlo, prostě všechno. Nafty bylo dost a nám při přesunu do Německa vydávali tolik plechovek benzínu, o kolik jsme požádali. Mohli jsme si vzít plný tank benzínu, nikdo to nepsal, nikdo to nekontroloval. To nebylo ani prakticky možné.

Obklíčení Dunkerque jsme převzali od nějaké anglické jednotky večer [8. října 1944], a hned nás nasadili do úseků, ve kterých jsme měli svá stanoviště. Každá četa asi tři, s postaveným kulometem, a Dunkerque jsme hlídali. Došlo tam k zajímavé noci – byla to jedna z prvních nocí obležení. Na naše stanoviště přišla německá hlídka. Náš strážný měl dokonce německý kulomet, který po někom „zdědil“ (asi po Angličanech), a náš kulomet, ale ani jeden mu nefungoval. Vždycky dal jen jednu ránu, neopakoval, musel se vždy znova natáhnout. Ale i taková střelba Němce natolik zastrašila, že zaplaťpámbu odešli. ALE: protože jsme byli ve styku s nepřítelem úplní nováčci, tak se absolutně celá fronta rozestřílela – kdo měl nějaký náboj, začal střílet. Byla to krásná benátská noc, celá fronta se rozštěkala. Jelikož to byly většinou svítící náboje, každý si dodával kuráž – bylo to zajímavé psychologicky. Zřejmě si všude mysleli, že zrovna oni jsou napadnuti. Přestože jsme byli už přes čtyři roky v armádě, byli jsme vlastně mazáci, a byli jsme vycvičeni (já jsem v tom byl trochu výjimka, při výcviku jsem přišel do styku s ostrou střelbou prakticky každý den. Granáty jsme házeli do vzduchu, nebo jsme jeden granát pustili, hodili za ním druhý, … no prostě jsme si s granáty hráli. Když jsme nacvičovali útok, stříleli po nás ostrými náboji; jeden kolega – Kadečka – dostal střepinou granátu do zadku, protože za nás házeli granáty do bláta, nebo jsme byli v zákopu, a přejížděl přes nás tank, střílel přes nás s hlavní co nejvíce sklopenou, museli jsme se namačkat na jednu stranu zákopu, a na druhou padaly střely… Což bylo výborné. Nějaký zraněný sem tam byl, ale člověk získal ke zbraním určitou důvěru a přestal se bát. O tom svědčí to, že jsme granáty házeli po racích a dělali jsme si s granáty, co jsme chtěli. Takovou průpravu ovšem měli výjimečně jen ti, kteří prošli nějakým speciálním kursem).

Ostatní kromě nějaké střelnice nepřišli s ostrou střelbou do styku po celou válku. Až u Dunkerque. A proto ta reakce, proto to odreagování, aby si dodali kuráž. Potom přišel první útok na Dunkerque, na Němce jako takový. Bohužel jsme ho nedodělali, zřejmě to nebylo v záměrech velení, ale kdyby se to ten den bylo naplánovalo, tak jsme ten den Dunkerque dobyli. Bylo to 28. října na oslavu našeho výročí – Němci se vzdávali šmahem. My jsme měli jedinou ztrátu – jednoho chlapa, a toho ranila v tanku mrtvice. Naše četa zabrala nějaké velitelství (spisy, radiostanici apod.). Výhodou útoku bylo, že jsme poznali tamní terén. Potom jsme, vzhledem k úspěchu tohoto útoku, útočili 5. listopadu 1944 znovu, a to bylo hrozné. Jednak byl útok prozrazen – to jsme se dozvěděli od lidí, které jsme zajali; Němci měli za deset minut 10 h nástup do pozic, věděli bezpečně, že v 10 h začneme útočit. Já se nedivím, že byl útok prozrazen – když si představíte, že jsme byli ve vesnici, která byla asi 15 km od Dunkerque, měli jsme normálně spojení a denně se chodilo přes francouzsko-belgické hranice do Belgie – kontakt byl běžný. Belgičané, hlavně někteří Vlámové, sympatizovali s Němci, takže je docela pravděpodobné, že to někdo prozradil, někdo z nich. My jsme byli ve vesnici Ghyvelde. Druhé jednotky byly z druhé strany, z Francie. Okolo Dunkerque byly umělé zátopy, které Němci udělali tak, že po přílivu uzavřeli kanály, které tam byly, takže kolem se rozlila voda. Nejdříve jsme spali ve sklepích, ale pak jsme musei vylézt, protože všechny sklepy, všechny terény byly zaplavené, a když nebyly zaplavené viditelně, tak byly alespoň podplavené. Tzn., že když jsme sjeli s tankem z jakékoliv pevnější komunikace, tak jsme zapadli. Jednou jsme útočili na Dunkerque z druhé strany, na nějakou elektrárnu, a ze tří tanků mojí čety jeden tank zapadl. Já jsem ho vytahoval a zapadl jsem taky…

Tento útok byl opakem útoku z 28. října – naprosto prozrazený. Němci měli v Dunkerque několik desítek, možná stovek děl. To všechno, a hlavně minomety, začalo fungovat přesně v 10 h. Já jsem rád, že jsem to prožil – a přežil… Člověk nevěděl, kam má skočit, protože palba byla všude. Zažil jsem tam několik smutných příhod, smutných i veselých… Nejdříve jsme narazili v zemi nikoho na živé prase. Od té doby, co obyvatelstvo opustilo vesnici, žila tam zvířata nadivoko, takže tam byly kočky, králíci, prasata, a mezi liniemi byli koně; to jsme taky zjistili až při útoku – tam pobíhali tři koně a jeden z nich měl rozpárané břicho, a byl to strašný pohled, ale strašný… A přitom jsme ho nemohli zastřelit, protože byl moc daleko.

To prase zastřelila četa, která šla před námi; potom nám dali alespoň kousek na ochutnání, po útoku. Naše četa šla v tomto útoku jako pěchota, protože jsme, jako tanková brigáda, neměli pěšáky. Kvůli spoustě baráků a bunkrů bylo ale potřeba někoho, kdo by prohlédl, jestli tam něco je, a obsadili kryty. Naše četa byla určená k tomuto účelu a já jsem musel půjčit svůj tank, který byl tak krásný a krásně vybavený. Měl na sobě vymalovaného krásného cizineckého legionáře, protože můj střelec byl cizinecký legionář, četař z Cizinecké legie. Takže ten byl na to takhle hrdej – byl tam pět let. Byl strašně pověrčivý, já jsem mu musel přinést všechno, co zapomněl, protože on se nesměl pro nic vrátit… byl taky dobrý kuchař; zřejmě v Cizinecké legii dělal kuchaře, což bylo naše štěstí. Ve vesnici Ghyvelde, kde jsme žili, měl každý obsazený nějaký barák. Když jsme tam přišli, tam jsme si vůbec nedávali prát prádlo – vybírali jsme si podle potřeby ze skříní, než se to postupně rozbombardovalo a bylo zaplaveno vodou. Byly tam obrazy, sem tam i nějaké pití, nikdy jsem neviděl a neokusil tolik lahví, protože jsme prolezli všechny sklepy. No a ten Kelner byl kuchař a opravdu dobře vařil a všechnu zeleninu z tamních zahrad, sem tam nějakého králíka, i vepřové jsme tam našli naložené v soli. Takže on to dělal se zeleninou, byl tam i pórek… Vařil v jednom kotli a bylo to moc dobré. Samozřejmě jsme každou noc hlídkovali. Dá se říci, že jsme vlastně nespali. Pořád jsme měli stráže, protože jsme byli v první linii. Vždycky za pár týdnů nás vystřídali, šel tam někdo jiný a měli jsme pohov, ale začátek jsme tam prožili se vším všudy. Přes den jsme spali, anebo šmejdili po vesnici. Když jsme chodili na oběd, tak nás Němci kulometem pozdravovali, protože kolem byla rovina a navzájem jsme se nemohli vidět. Člověk to pak bral úplně samozřejmě, nic se nedělo, a také se toho nikdo nebál. Také z toho nikdy nebyla žádná ztráta. Ale v tomhle útoku ztráty byly. Tanky se pohybovaly po třech silnicích, což byla jediná možnost komunikace. Jak jsem říkal předtím, kdokoliv by se byl odchýlil z cesty, byl by zapadl a byl nenávratně ztracený. Němci zaměřili těžká děla a všechno na silnice… my jsme šli trochu dál od silnice, takže naše četa měla jenom jednoho mrtvého, ale ostatní měli velké ztráty, myslím, že při tomto útoku byly asi 8% ztráty. Což je strašně moc. Zbytek pěchoty seděl vzadu na věži na tancích, což pro ně byla smrtelná záležitost, protože tanky tam dostávaly minometné zásahy. Já jsem dokonce při ústupu narazil na velitelství, kde jsem bezpečně věděl, že tam někdo bude. Už předtím jsem vybral nějaké dva bunkry, asi 13 lidí. Z budovy velitelství nikdo nevylezl, ačkoli jsem řval jako tur. Pustil jsem tam dávku ze sten-gunu, pak vylezli tři Němci, jednomu viselo oko ven… Oni se na mě prostě dívali, čekali, co udělám. Kdybych tam byl šel, odnesl jsem to já, takhle to odnesli oni… Člověk na to musí hledět takhle, protože jinak se to nedá.

Takže jsme tam zase vybrali, co tam bylo, a dostali jsme rozkaz k ústupu. Zřejmě rozkaz zněl dojít jen na určitou linii. Prostě na Dunkerque už jsme neměli, zvláště už ne v tomto případě, kdy všechny linie byly obsazené úplně jinými jednotkami, než při prvním útoku, zřejmě dobrovolníky, ze kterých se nikdo nevzdával. Když jsme ustupovali, všimli jsme si asi ve vzdálenosti sto metrů dvou bunkrů. Vzal jsem si jednoho kluka a šli jsme tam zaplavenými zákopy. Došli jsme až k bunkrům, nikde nikdo. Začali jsme řvát, byl tam hořící barák, všechno zavalené kouřem… pak jsme jich vytáhli třináct! Ti byli jen připravení na to, co uděláme – jestli se vrátíme, jestli uděláme chybu. Až když jsme byli úplně u nich a řvali jsme, tak se teprve rozhodli, že se nám vzdají. To jsou okamžiky, kdy člověk neví, jak by to dopadlo kdyby…

Vrátili jsme se zpátky, šli jsme padesát metrů dopředu a za tím hořícím barákem na nás někdo poslal dávku, takže jsme tam stejně ještě nějaké nechali. Ale to už jsem se pro ně nevracel. To už by bylo trochu moc, protože jsme museli ustupovat dál. Chtěl jsem říct – když jsme ustupovali, tak jsem byl blízko nějakého tanku. Dostal zásah a úplně mu to odneslo věž. To jsem viděl až po chvíli, protože okolo bylo úplně černo. I když jsem byl poměrně dost daleko od toho tanku. To musely být nějaké nárazové, opravdu těžké kalibrové náboje. Dokonce zařvali ještě asi dva lidé (možná víc), které jsem znal. Stalo se to, když vystupovali na parkovišti ve vesnici, už po útoku. Ta střelba zřejmě trvala dál. Tento útok byl opravdu nešťastný. Nešťastný proto, že byl prozrazen, protože byly strašné ztráty, nebyly celkem žádné výsledky… Sice zajatých bylo zase moře, alespoň tisíc, ale to nestálo, myslím, za to. Ale nedá se nic dělat, to se za války stává. Jinak jsme menší útoky prožívali po celou zimu. Jeden z nich byl, jak jsem říkal, na elektrárnu, při kterém jsem zapadl, Němci na nás zastřelovali, nejdřív to padalo tam, potom sem… Byl to nepříjemný pocit, protože jsme museli tanky vytáhnout a museli jsme jet dál. Povedlo se nám to dost rychle, takže se nikdo neztratil. Ale mezitím jsme slyšeli v rádiu, že nějaký tank dostal zásah; nebyla to pravda, najel na minu, zbouralo mu to břicho. Z toho tanku, kterému to odneslo věž, to přežil jen velitel a přední střelec. Velitele náraz vyhodil ven, protože stál ve věži, a dostal jenom šok. Můj tank to odnesl; nikdo z posádky, ale tank ano. Měl pásy zpřetrhané od min, v noci jsme se na to dívali, museli jsme ho tam nechat stát, a když Němci obsadili území po našem ústupu, tak ho vyhodili do povětří. Byla to úplná benátská noc – všechno lítalo asi hodinu. Potom jsme dalekohledem zjistili, že to byl můj tank.

U Dunkerque jsme přežili osm měsíců až vlastně do konce války.

Nepostupovali jsme potom se spojeneckými silami do Německa, nýbrž z Dunkerque nás anglická carriery (speciální náklaďáky na přepravu tanků, asi 36 kol, náklaďák a za ním plošina) převezly do Československa. Tank totiž strašně trpí pohybem po vlastní ose, takže cestou do Československa jsme jeli na těchto tahačích – vlastně už po válce.

Vítězství jsme slavili v Ghyvelde a v De Panne v Belgii. Všichni slavili, ale my jsme byli takoví rozpačití, protože nikdo nevěděl, co se dělo doma, nikdo nevěděl, kdo to přežil, nic… To je velmi nepříjemný pocit. Protože je konec války, všichni oslavují, a my ne. Aspoň ne nějak extra. I když je fajn, že člověk válku přežil. Ještě bych chtěl říct, že jsem těsně před koncem války byl ve Francii v Paříži na 14denní dovolené, což bylo báječné. Vrátil jsem se asi 2. května (v Paříži bylo 1. května 10 cm sněhu) a hned, jak jsem se vrátil, tak mě samozřejmě dali do pozic. Naši, jelikož se v Praze bojovalo i po skončení války, zahájili ještě palbu na Němce. Sice je to hezké gesto, ale Němci měli ještě strašně moc munice, a když na ně někdo pálil, tak začali pálit taky. To byl strašně nepříjemný pocit, to jsem se bál, protože např. jednomu klukovi to odneslo zadek. My jsme ho nesli na marodku, přitom jsme dělali přískoky, protože to vypadalo jako při útoku, a věděli jsme, že je po válce, že jsme přežili… On už to asi nepřežil. To jsou momenty, které se nedají dost dobře vylíčit, ale bylo to hrozné. A zbytečné, samozřejmě. Ale nedá se nic dělat. Někdo si vzpomněl, že v Praze se bojuje, tak chtěl bojovat taky, i když to nemělo žádný smysl.

Přežili jsme, vrátili jsme se, cesta byla zajímavá, protože jsme projížděli celé Německo. Ze silnic ovšem buldozery už všechno odklidily. Buldozery Angličanům hodně pomohly, protože hned po akcích odklízely silnice, takže to jelo. Přijeli jsme do Československa, byl to nepříjemný pocit, když jsme přecházeli hranice a jeli jsme asi 70 i více kilometrů k Plzni a všude byly bílé prapory. Angličané, kteří nás vezli, se ptali, co se děje, protože nás nikdo nevítal. Těžko jsme jim vysvětlovali, že to jsou Němci. Teprve před Plzní nás lidé začali vítat, samozřejmě velmi dobře, ještě jsme měli cigarety, takže se jim to i vyplatilo. Přijeli jsme až do Lnář, kde nás ubytovali, a ve Lnářích jsme trčeli vlastně až do přehlídky v Praze, která byla až 30. května. Teprve když jsem přijel na Bílou horu, tak jsem načerno opustil četu, šel jsem na karlovarskou silnici, stopnul jsem si náklaďák a za pár cigaret jsem se nechal odvézt do Rakovníka, k rodnému domu. Jinak bych se byl domů nedostal, i když jsem byl už měsíc v republice. Naši vlastně ještě nevěděli, že jsem doma. Protože někde za Berounem byla demarkační linie, za kterou jsme nesměli… Taky ještě zaplaťpámbů, že jsem z té přehlídky do Rakovníka jel, protože potom jsme rovnou bez zastávky a bez promluvení s Pražany hned mašírovali zpátky do Lnář; přijeli jsme tam v půl třetí ráno. Neměli jsme po přehlídce ani chvíli volna. Do Rakovníka jsem přijel tím náklaďákem, zazvonil jsem u domu a maminka mě přivítala slovy: „Co si přejete, vojáčku?“

To je asi tak všechno, co se týče války. Po válce to už bylo horší. Z armády jsem odjel prvním demobilizovaným náklaďákem. Pokud ostatní neměli důvod k demobilizaci, jako např. já studium, tak byli demobilizovaní až po roce, po dvou… Anebo se nechali naverbovat na UNNRU, což bylo finančně velmi dobré. Já jsem v Praze nedostal ani byt, ani jsem nedostal nic na sebe…

Já jsem armádu neměl rád. Nemyslím, že bych byl špatný voják, ale nenáviděl jsem tu povinnou disciplínu a chtěl jsem také studovat, chtěl jsem něco dělat. Armáda byla hrozný zabiják na charakter, na pracovitost, na všechno. Je taková i v míru, a za války to bylo prakticky stejné, akorát že existoval nějaký cíl, ale ten byl většinou dost daleko. Když musíte pět let prožívat v nepříjemných poměrech… Demobilizoval jsem v červnu 1945. Zaplaťpámbu, protože spousta mých kamarádů byla buď popravena, nebo zavřena, s tresty od 7 do 15 let. Spousta těch, kteří zůstali v armádě a kteří se nějakým způsobem „provinili“. Prostě to byli zápaďáci. My jsme dostali po válce nové vojenské knížky, kde na jedné stránce byla Hlinkova garda, Vlajka, Vládní vojsko a já nevím co všechno, západní armáda, a na druhé stránce byla armáda východní a všechno ostatní… Byly to dvě stránky. Západní garda byla po boku Hlinkovy gardy. To se nedivím, že ti kluci byli zavření. Určitě někdy něco řekli. My jsme přijeli do republiky do nezvyklých poměrů…

 
Datum: 25. 08. 2011 08:02:23 Autor: Petr Kubiš
Předmět: Zajímavé
Velmi zajímavé počtení!
Přidat komentář

 





Vyhledávání

Foto týdne

"Ach, jsou milé tyhle malé černošky a vůbec ne plaché!" (Zasláno.)


Recenze týdne

Tiger v bahně

Vzpomínky tankového esa