logo-militaria.jpg, 41 kB
logo-militaria-2.gif, 9 kB

Tématický server
z oboru vojenství

logo-elka-press.gif, 3 kB

Za plukovníkem Wagnerem

Ke stému výročí narození (1905)

Poznámka redakce: Stoleté výročí narození E. Wagnera jsme si připomenuli v roce 2005 (tedy před dvěma lety). Důvod, proč vzpomínka na pana plukovníka vychází na Militarii až nyní, je prostý. Článek měl původně vyjít v časopise Historie a vojenství (HaV), kde ležel až do letošního roku. Proto nemohl být uveřejněn na Militarii včas. Redakce HaV jej ovšem dosti zkrátila (inu, každá redakce má na to právo) a ke korektuře jej odevzdala týden přede odevzdáním do tiskárny (což u sborníku se čtvrtletní periodicitou poněkud neobvyklé). Autor byl v té době na dovolené a nemohl tudíž korekturu provést. V HaV proto zůstaly některé nepříjemné chyby, zvláště u popisků k obrázkům a nebyly doplněny nejnovější bibliografické údaje – ačkoliv redakce byla na nutnost zásadních oprav upozorňována po celé dva roky, kdy článek měla k dispozici. Až groteskní chyba vznikla u fotografie, kde je E. W. se spolupracovníky z Vojenského historického muzea vyfocen na nádvoří Schwarzenberského paláce; popisek zní Skupina historického šermu Mušketýři & Bandité. Čtenáři Militarie tedy dostávají článek v nezkrácené podobě, s některými nepublikovanými fotografiemi.

 

EDUARD WAGNER[1] (1905–1984)

 

„Waffenexperte Wagner – ein tschechisches Unikum“ , tak nazval plukovníka Wagnera jeden německý časopis. Nenapadá mi lepší přívlastek. Pan Wagner byl opravdu jedinečný. Ve dvacátém století se mu podařilo něco, co bylo obvyklé spíše v dobách osvícenství – jako diletant (v tom původním, nehanlivém slova smyslu) dokázal přijít s originálními nápady a prosadit se ve vědeckém oboru. Houževnatou pílí, která by vystačila na tři životy, vytvořil dílo, jež by mu mohl závidět nejeden vysokoškolsky vzdělaný odborník. Jistě, byl nadaný. Bylo mu dáno do vínku nadání výtvarné, schopnost bystře uvažovat a dohlédnout dále a hlouběji než jiní (a byl také nadán úžasnou dobrotou srdce…). Ale samotné nadání nestačí. V pozadí jeho jedinečného díla byla usilovná a každodenní mnohahodinová dřina. A jako jiné výjimečné osobnosti, oni on nebyl doma prorokem. Kromě dvou výjimek vycházely jeho práce za jeho života jen v cizích jazycích.

V květnu roku 2005 uplynulo 100 let od jeho narození a při takových příležitostech bývá zvykem připomenout si život a dílo výjimečné osobnosti. My, kdo jsme ho znali, jsme si před časem také nevěřícně připomenuli dvacáté výročí jeho úmrtí.

Eduard Wagner se narodil 27. 5. 1905 v Praze na Smíchově, zemřel 27. 1. 1984 v Praze v nemocnici Na Františku. Jeho tatínek byl ředitelem reálného gymnázia v Berouně, mladší sourozenec Oktavián byl právníkem, starší bratr Otto byl rovněž vojákem (proslavil se knižními vzpomínkami na válečná léta v řadách francouzské cizinecké legie[2].

Následky havárie z 23. 8. 1929 na letadle ) typ Aero A 11). ČTK nehodu komentovala v denním tisku takto: „Nouzové přistání letadla. Včera ráno nouzově přistálo vojenské letadlo, jež mělo poruchu motoru. Přistání bylo provedeno na poli mezi kbelským letištěm a železniční tratí. Prodvozek letadla se zabořil v rozmoklé půdě pole a letadlo se převrátilo. Pilot vyvázl bez pohromy, pozorovatel utrpěl lehčí zranění. Letadlo se stalo k dalšímu letu nezpůsobilé.“

Eduard nastoupil po maturitě na reálném gymnáziu do vojenské akademie v Hranicích, vyřazen byl v roce 1925. Prakticky po celou dobu profesionální dráhy si doplňoval vojenské vzdělání (mimo jiné absolvoval i kurs pro letecké pozorovatele)[3]. Po absolvování akademie byl zařazen jako poručík pěchoty k horskému praporu 7 do Popradu. V roce 1929 byl přidělen k 1. leteckému pluku a povýšen na nadporučíka. Během letecké služby se zranil při havárii letounu. Po čase se v důsledku zranění projevil otřes nervů, takže byl roku 1930 na vlastní žádost přeložen zpět k 7. horskému praporu do Popradu. Roku 1931 byl přidělen ke 4. dragounskému pluku do Klatov, v dubnu 1932 ke 3. jezdeckému pluku se sídlem v Nových Zámcích – nejprve do Lučence, koncem roku 1932 do Komárna. Sloužil většinou jako velitel čety u kulometné eskadrony, později také jako velitel poddůstojnické školy. Roku 1935 byl povýšen na kapitána. Od září 1936 byl velitelem 1. eskadrony v Nových Zámcích – do ledna 1938, kdy byl přeložen k 1. dragounskému pluku do Terezína. Zde také prodělal mobilizaci roku 1938.

Eduard Wagner jako nadporučík u leteckého pluku

S účinností od května 1939 byl povýšen na štábního kapitána. V srpnu 1939 byl převeden do civilní služby. Od května 1943 byl totálně nasazen jako výpomocný dělník nejprve v Radotíně, v Berouně a později v Hýskově u Berouna. Za války navázal spojení s některými odbojáři, se kterými vyvíjel zpravodajskou činnost; při totálním nasazení se podílel na sabotážích válečné výroby. Dne 4. 5. 1945 zařazen jako velitel k nově se tvořícímu 38. pěšímu pluku, se kterým se účastnil Květnového povstání v Praze. Po revoluci vystřídal  několik posádek a 1. 10. 1945 byl na vlastní žádost přidělen do Vojenského historického ústavu s určením pro Vojenské muzeum. S účinností od 1. 5. 1941 byl povýšen na majora a 1. 4. 1947 na podplukovníka. Ve Vojenském historickém muzeu na Hradčanech pracoval na vybudování husitského oddělení, na vědeckém zpracování sbírky chladných zbraní a jako přednosta modelárny (byl autorem návrhů a podílel se na realizaci). Roku 1950 byl náhle přeložen ke Krajskému vojenskému velitelství, kde vykonával funkci správce budov. Po onemocnění mu bylo doporučeno, aby si podal žádost o propuštění. Roku 1952, po intervenci ministra národní obrany, byl přeložen zpět do Vojenského historického ústavu. Koncem roku 1955 mu bylo na velitelství VHÚ doporučeno, aby si podal žádost o přeložení do zálohy, kam byl převeden od 1. 1. 1956 (započítáno 32 služebních let).

            Z heslovitého popisu životní dráhy by se na první pohled dalo usuzovat, že máme co dělat s vojákem z povolání. Jakkoliv byl E. Wagner vzorným důstojníkem, a ať miloval své dragouny a koně sebevíc, jeho vlastním světem bylo výtvarné umění. Vyjadřoval se kresbou tak přirozeně, jako jiný mluvou. Jeho talent pro výtvarnou zkratku se projevoval nejenom v lapidárních kresebných glosách ke všemu, co ho obklopovalo, v úžasné schopnosti znázornit kresbou funkci mechanismu či manévru tak jasně, že to vydalo za stránky popisu, ale třeba také výmluvnými a úspornými mnemotechnickými značkami v diáři. E. Wagner kreslil od dětství. Byl samouk a probíráme-li se jeho tvorbou v chronologickém pořádku, musíme se obdivovat jeho kreslířskému vývoji a rostoucí inteligenci výtvarného projevu.

Se svými dragouny, blíže neurčená fotografie

            Kreslení, modelování, historie – to byly Wagnerovy lásky od dětství. A husité. Když mu ve čtrnácti letech zemřel otec („mimo dobrého jména nezanechal jmění“) nebylo na výtvarné studium ani pomyšlení. Starší bratr byl ve vojenské akademii a tak byla volba dalšího povolání nasnadě. Avšak v očekávání, že to ve vojenské akademii bude jako v táboře Jana Žižky, se Eduard podle vlastních slov zklamal. Přesto ho vojenská věda zaujala, a když byl přeložen k jezdectvu, dočkal se zde oné kýžené romantiky. V koních pak měl celoživotní zamilované téma.

            V době okupace našel, jako mnozí jiní, útočiště ve slavné minulosti svého národa. Začal studovat prameny k dějinám husitského válečnictví a vytvořil z dostupných zdrojů rozsáhlé kompilační dílo, zabývající se všemi aspekty husitského vojenského umění – výstrojí, výzbrojí, taktikou, opevňováním, zásobováním… Při práci na tomto díle, které nazval Zrnka husitského válečnictví[4], prohluboval své historické znalosti, učil se vědecké metodě práce s prameny a tříbil svůj výtvarný um. Dosáhl na laika pozoruhodné virtuozity v perspektivním zobrazení, v ideálních rekonstrukcích a ve znázornění koní a lidí v pohybu v bojových situacích. Zde si také prověřil svou jedinečnou schopnost grafického vyjádření funkce a pohybu jak zbraní, tak živých tvorů.

            Zaujal ho problém manévru vozového šiku husitů a pokusil se o jeho řešení – v neposlední řadě na základě svých vojenských zkušeností. Vždyť ve svém devateru vojenských řemesel absolvoval i vozatajský kurs. Zde je na místě připomenout další aspekt jedinečnosti podplukovníka Wagnera. Patřil dozajista k posledním vojenským historikům, kteří mohli spojit teoretické znalosti historika s praktickou zkušeností vojáka z profese. Vždyť sloužil u jezdectva, jehož výcvik nebyl příliš vzdálen taktice 18. století, u vozatajstva, jehož praktiky se lišily od středověkých méně, než jsme schopni dnes domyslet; a jeho šermířský výcvik vedli na akademii mistři, kteří se učili šermovat ještě v 19. století! Návdavkem k těmto předpokladům měl E. Wagner (kromě samozřejmé znalosti moderních zbraní, jako byla obrněná vozba a letectvo) ještě schopnost všechny své závěry výtvarně vyjádřit. Dovedl tak řadu zapomenutých funkcí a praktik nejenom rekonstruovat, ale také je didakticky předkládat čtenáři. Způsob, jakým informace zprostředkovával, byl ve své době zcela ojedinělý a uplatňuje se v moderní informatice vyspělých států teprve v posledních desetiletích.

            Krátce po skončení druhé světové války vychází pod názvem Jak válčili husité[5] torzo práce o husitském válečnictví – v neuvěřitelném dnes nákladu 7000 výtisků. Jedná se o vysvětlení manévru vozového šiku a některých taktických principů husitského boje. Řešení manévru vozového šiku je práce původní a dodnes vlastně nepřekonaná. Na základě této práce byl E. Wagner přidělen do Vojenského historického muzea, kde se mohl plně věnovat vojenské historii a zbraním.

Následuje monumentální práce Kroje, zbroj a zbraně doby předhusitské a husitské[6], dílo, „které vyjde jednou za sto let“. Záměrem autora bylo poskytnout výtvarníkům – malířům, filmovým a divadelním tvůrcům a všem, kdo se zajímají o středověké válečnictví, podrobnou informaci o artefaktech té doby. Neuvěřitelné množství ilustrací je zpracováno metodou rekonstrukcí ohromného ikonografického materiálu a na podkladě studií Wagnerem milovaného Violleta-le-Duca. Poznatky z této práce využil E. Wagner v padesátých letech jako poradce při natáčení husitské trilogie. Ať již je toto filmové dílo hodnoceno jakkoliv, je nesporné, že pro stránce historické věrnosti kostýmů, zbraní a manévrů je natolik poctivé, že se o tom dnešním barrandovským filmařům ani nesní. (Je v této souvislosti téměř výsměchem, že Wagnerovy „Kroje“, při jejichž koncepci měl vždy na zřeteli potřeby jevištních a filmových výtvarníků, dnes na Barrandově znají jen z doslechu.) Mezi sběrateli je kniha dodnes hledanou a ceněnou příručkou, ačkoliv od jejího vydání uplynulo padesát let.

Rodinný snímek E. Wagnera (vpravo) s matkou a bratry (vlevo Otto, uprostřed Oktavián) po válce.

            V druhé polovině padesátých let, kdy byl z politických důvodů donucen odejít z vojenského muzea, začal E. Wagner pracovat na díle o historických chladných zbraních[7]. Vyšlo poprvé roku 1965 (německy), ve velkorysé polygrafické úpravě, a dočkalo se z Wagnerových děl největšího počtu vydání v několika jazycích. Význam knihy spočíval ve shromáždění bohatého materiálu (evropských chladných zbraní převážně posledních čtyř století) a jejich utřídění v širokém časovém záběru – od doby bronzové až do 20. století. Také tato kniha je dodnes ceněnou příručkou historiků, muzejníků, sběratelů, scénických výtvarníků a v neposlední řadě historických šermířů. Její jedinečnost byla v pokusu o typologii chladných zbraní a ve způsobu jejich zobrazení. Bezmála tři stovky rozměrných barevných a černobílých tabulí byly nejenom pastvou pro oči a pokladnicí informací; byly také nespornou inspirací pro mnohá západní nakladatelství jak co do formy, tak do obsahu jejich příštích publikací. Kromě popisů jednotlivých zbraní obsahovala kniha ještě kapitoly o soubojích, o úloze chladné zbraně ve vojenství, o výzdobě čepelí a značkách, o šermu a ceremoniálním významu zbraní. Dlouholeté muzejní zkušenosti shrnul E. Wagner v kapitole Zbraň jako muzejní předmět. Dílo dosáhlo takové popularity a věhlasu, že někteří sběratelé dokonce odmítali připustit existenci předpisových vojenských zbraní, které sem nebyly zařazeny!

            Jako vojenský historik působil E. Wagner také v roli odborného poradce při natáčení několika filmů. O husitské trilogii již byla zmínka[8]. Další filmografie není příliš rozsáhlá, protože E Wagner nedokázal slevovat ze svých představ o umělecké poctivosti a pravdivosti sdělení. Než by se podepsal pod dílo, ve kterém nebyly respektovány jeho požadavky, raději na spolupráci rezignoval[9]. Nesnášel, když se pohodlnost a neschopnost maskovaly frázemi o uměleckém záměru, básnické licenci, syntetické povaze filmového umění apod. V sedmdesátých letech završil svou „kariéru“ u filmu jako poradce západoněmecké filmové společnosti Bavaria-Film, která u nás natáčela několikadílný televizní seriál o Valdštejnovi[10]. Odborná pomoc, kterou poskytl při návrhu výzbroje a výstroje a při výcviku komparsu v kostýmech vojáků třicetileté války, byla nezastupitelná.

S manželkou a dcerou, cca 1947

            V téže době dokončoval svou rozsáhlou práci o válečnictví 17. století. Začal ji ve věku, kdy jiní již jen houpají vnoučata na klíně, a kreslil s sbíral materiál den co den po dobu deseti let. Dílo vyšlo opět v několika jazycích a mělo v zahraničí značný úspěch. Způsoby a pomůcky válečného umění třicetileté války jsou zde rozebrány důkladně a ze všech hledisek, počínaje výzbrojí a výstrojí a konče vybavením vojenských ležení[11].

            Postupem času publikoval také několik časopiseckých a sborníkových statí[12], ale především byl ilustrátorem[13]. Nelze ovšem pominout ani Wagnerovu profesi muzejníka.[14]

            Ve všech svých dílech E. Wagner nezapřel, že jednou z jeho lásek je šermířské umění. Šermoval již jako frekventant vojenské akademie a „umění meče“ zůstal věrný až do své smrti. V suterénní šermírně Prvního českého šermířského klubu Riegel v Praze v Jungmannově ulici byl také dlouhá léta oblíbeným společníkem, vždy v dobré náladě a vždy připraven vtipně glosovat drobné denní i velké světové události. Jako společník byl okouzlující a v konverzaci s půvabnější polovičkou lidstva dokázal zastínit i rivaly o generace mladší. Vždy ochotně a nezištně poradil a pomohl všem laickým i profesionálním zájemcům o historii zbraní či šermu. Jeho nápadem – jedinečným, jak jinak – bylo vyzkoušet praktiky starých mistrů šermu podle dochovaných šermířských pojednání. Z jeho iniciativy vznikla a dlouhá léta pracovala první skupina historického šermu, Mušketýři & Bandité. Český historický šerm má v E. Wagnerovi svého duchovního otce[15].

Na nádvoří Vojensko-historického muzea (Schwarzemberský palác) s kolegy. E. W. zcela vpravo.

            Znalosti šermu dovedl E. Wagner využít jak ve svých výtvarných rekonstrukcích výstroje, uspořádání zbroje a praktik vojáků minulých století, ale také jako filmový a scénický poradce. Inspiroval tak mnohé následovníky, ukázal mnohé cesty a svými díly rozvinul směr bádání v pomocné vědní disciplině, která by jinak u nás byla popelkou. On sám byl natolik skromný, že by jakákoliv slova chvály s rozpačitou ironií odmítl. Pocty a vyznamenání[16], jichž se mu dostalo, nikdy nevystavoval na odiv. Svou práci chápal jako přirozený morálně-volní imperativ a veškerá vyznamenání proto pokládal za zbytečná. Jako věřící člověk nikdy nepochyboval o tom, že svým nepřátelům musí odpouštět (nedokázal se nikdy dlouho na nikoho hněvat) a svým přátelům, kolegům a známým musí pomáhat nezištně. Však si také mnozí z nich nelámali hlavu s jeho podílem na honoráři za použité ilustrace. Ačkoliv dnes mnohý z nás, kdo jsme ho znali, litujeme, že jsme se ho ještě na mnoho věcí nezeptali, jsme mu vděčni za to mnohé, co pro nás všechny vykonal. O jeho oblibě svědčí také řada časopiseckých statí, publikovaných už za jeho života[17]. O životnosti jeho díla potom svědčí to, že se na knižním trhu začínají objevovat reprinty jeho děl v českém jazyce – jen je škoda, že se toho pan plukovník nedočkal.

Leonid Křížek

Ilustrace z archivu autora

 

[1] Narozen 27. 5. 1905 v Praze na Smíchově, zemřel 27. 1. 1984 v Praze v nemocnici Na Františku (Josefov). Syn Oktaviána Prokopa Wagnera (1869–1919), ředitele reálného gymnázia v Berouně a Emilie Aloisie, roz. Krütznerové (1875–1947). Sourozenci: Otto (1902–1974) a Oktavián (1908–?). Oženil se 19. 9. 1938 s Vilmou roz. Hižovou (nar. 7. 1. 1914). Děti: 11. 5. 1944 dvojčata Růžena (zemřela brzy po narození) a Markéta († 2001). Žijícími potomky jsou vnuk Pavel (1973) a vnučka Markéta (1976).

[2] S cizineckou legií proti Rommelovi, Naše vojsko, Praha 1970, rozšířené vydání pod stejným názvem nakl. X-Egem, Praha 1995.

[3] 1925–1926 aplikační škola pro důstojníky pěchoty (Milovice); 1928 vozatajský kurs (Bratislava); 1929 kurs pro letecké pozorovatele (Prostějov); 1931 vojenský tělovýchovný kurs (Praha); 1933 ekvitační škola pro důstojníky jezdectva (Pardubice) a střelecká škola (Milovice, Plavecké podhradí); 1935 armádní kurs pro velitele zákopnických čet (Litoměřice); 1948 kurs velitelů oddílů (Praha).

[4] Dosud knižně nepublikováno, avšak vyšlo na pokračování a s černobílými ilustracemi ve Zpravodaji pražského Klubu vojenské historie ročník XIX., str. 107, 132, 171, 196 a 234, ročník XX., str. 4, 70, 77, 99, 143 a 151.

[5] Naše vojsko, Praha 1946.

[6] Naše vojsko, Praha 1956 (textová část J. Durdík a Z. Drobná); vyšlo německy pod názvem Tracht, Wehr und Waffen 1350–1450 a anglicky (Medieval Costume, Armour and Weapons) v nakl. Artia, Praha 1957, druhé vydání v obou jazycích 1962, nejnověji pod stejným názvem Medieval Costume, Armour and Weapons Dover Publ., Mineola, N.Y. 2000. V pozměněné podobě česky pod názvem Středověk, doba předhusitská a husitská, nakl. Aventinum, Praha 2006.

[7] Hieb- und Stichwaffen, Artia, Praha 1965 (malá vydání 1975 a 1985), totéž anglicky (Cut an Thrust Weapons) Artia, Praha 1967 (malá vydání 1975 a 1985), jako malé vydání také švédsky (Svärd och dolkar fran hela världen), Artia, Praha 1981. V roce 2004 překvapivě vyšlo v USA (Swords and Daggers, Dover Publications, Minelka, N.Y.). Česky poprvé pod názvem Sečné a bodné zbraně, nakl. Vadim, České Budějovice 1993 (jméno autora chybně uvedeno jako „Wágner“), podruhé pod názvem Zbraně sečné a bodné, nakl. Aventinum, Praha 2004.

[8] Jan Hus (1954), Jan Žižka (1955) a Proti všem (1957), vše režíroval Otakar Vávra. „Velkoryse pojatý filmový projekt, silně ovlivněný dobovou ideologizací historie“ (Václav Březina). Jako poradce se podílel také na dalším „husitském“ filmu, Na Žižkově válečném voze (M. Vošmik, 1967).

[9] Lidé z Maringotek, (Martin Frič, 1966).

[10] Wallenstein (televizní film spol. Bavaria-Film, natáčení v českých exteriérech 1977).

[11] Poprvé vyšlo pod názvem Ars Bella Gerendi (německy), Artia, Praha 1979; totéž anglicky (European Weapons and Warfare 1618–1648) a francouzsky (Costumes et coutumes militaires de la Guerre de Trente Ans), Artia, Praha 1981. Poprvé česky pod názvem Třicetiletá válka 1618–48, nakl. Aventinum, Praha 2005.

[12] Celý život s husity, Naše vojsko 1956, č. 11, str. 166; Sigvinais – románský meč, Časopis Národního musea 1959, č. 2; Jak stříleli mušketýři, Střelecká revue 1972, č. 3, str. 16; různé ilustrace v časopisech Venkov, Naše vojsko, Československá armáda, Střelecká revue a Zpravodaj KVH.

[13] Dr. V. Škorpil: Na množství nehleďte – Jan Žižka, Naše vojsko, Praha 1946; J. Durdil: Husitské vojenství, Naše vojsko, Praha 1953; Dr. V. Škorpil: O lidu jezdeckém, Naše vojsko, Praha 1953 (2. vydání 1954), totéž polsky (Sztuka Wojinna Husytów, Warszawa 1955) a německy (Hussitisches Heerwesen, Berlin 1961); G. Revzin: Jan Žižka, Naše vojsko, Praha 1954; Dr. V. Škorpil: K počátkům těžkých palných zbraní, čsp. Československá armáda 1954, č. 25; B. T. Rublov: Gusitskie Vojny, Moskva 1955; J. Lugs: Handfeuerwaffen, Berlin 1962 ad.; W. Kwaśniewicz: 1000 stów o broni biatej i uzbrojeniu ochronnym, Warszawa 1981; P. Klučina, A. Romanám, K. Richter: Člověk, zbraň a zbroj v obraze doby – II. díl, Naše vojsko, Praha 1984; W. Kwaśniewicz: 1000 stów o boni palném, Warszawa 1987, Kolektiv: Pod císařským praporem, Elka Press, Praha 2003.

[14] Podílel se na výstavách a muzejních expozicích v mnoha institucích: Vojenské historické muzeum v Praze (1945–1959); Národní muzeum v Praze (výstava Revoluční husitské hnutí, 1954) – výstava též instalována v NDR roku 1958; Husitské oddělení muzea K. Gottwalda v Praze (1954); Muzeum v Horšovském Týně, 1959; Okresní vlastivědné muzeum ve Strakonicích, 1959; Štátne Východoslovenské muzeum v Košicích, 1959; Okresní vlastivědné muzeum v Táboře, 1960; Východočeské muzeum v Pardubicích, 1963.

[15] První český šermířský klub Riegel byl založen v roce 1902. Jako československá tělocvičná jednota nesl název Baník, dnes se ke svému názvu vrátil. Existuje nepřetržitě od roku založení. První (tehdy československá) skupina historického šermu vystoupila pod názvem Mušketýři & Bandité na nádvoří pražského Vojenského historického muzea poprvé v létě 1962, její první vystoupení se však uskutečnilo již roku 1960.

[16] Revoluční medaile „Silou Žižkovou“ (1945); Pamětní kříže 1. a 2. jízdního pl. K 30. výročí založení (1948); Medaile za zásluhy o obranu vlasti (1955); Velká cena za knihu Kroje, zbroj a zbraně doby předhusitské a husitské (Světová výstava v Bruselu 1959); Významný vědecký pracovník v oboru vojenské historie (1964); Pamětní list při oslavách 70letého trvání ČSK Riegel – TJ Baník (1972).

[17] Články o autorovi: Husitská sletová scéna (-bfk-), Naše vojsko 1947, č. 48; A. Lukeš: Taste, pane!, Mladý svět 1968, č. 4; Zeit Magazín 1977, č. 48; Pětasedmdesátka Eduarda Wagnera (-le-), Střelecká revue 1980, č. 9, str. 8; Za Eduardem Wagnerem (-lk-), Oběžník KVH 1984, č. 2; M. Michálek: Eduard Wagner – vojenský historik a dokumentátor, Střelecká revue 1984, č. 5, str. 12, L. Křížek: Eduard Wagner (Pokus o slovníkové heslo), Zpravodaj KVH roč. XX., č. 1, str. 70.

Recenze: Kniha o válčení (Mk), čsp. Tvar 1953, č. 6, str. 193; M. Drápal: O výtvarných publikacích jubilejní řady, Almanach Našeho vojska 1955, str. 67; Lidová demokracie 19. 1. 1957; Rudé právo 7. 2. 1957 (značka -im-); Československá armáda 1957, č. 6; Český lid 1957, č. 5, str. 222 (A. Duslová); Svět v obrazech 1957, č. 5; Knižní novinky roč. 1957; Časopis Národního muzea 1959, č. 2 (Dr. V. Denkstein); Dressed for Battle, The Times – literární příloha, 21. 8. 1959, str. 480; Američan Rifleman, leden 1959 (H. L. Peterson); Für Liebhaber des Details, Visier 1980, č. 10, str. 16 (značka W.K.); Cesta E. Wagnera do 17. století (-le-), Střelecká revue 1980, č. 9, str. 8; W. Y. Carman: European Waeapons and Warfare, Journal of the Society for Army Historical Research 1983, č. 246, str. 76 a jiné.

 

 
Datum: 28. 07. 2007 02:01:37 Autor: Petr Zeman-Peyersfeld
Předmět: plk. Wagner
Vážený pane Leonide, díky za zkrácenou biografii p. plk. E. Wagnera. Bohužel, práci takových nadšenců jakým on beze sporu byl, naše dnešní nakladatelství a vydavatelství věnují když ne žádnou, tak jen minimální pozornost. Je to veliká škoda, protože ať se dnes všichni zainteresovaní tváří sebevíce pacifičtěji, militaria byla, jsou a budou nedílnou součástí historie a s vojenskou historií a s historií vůbec by se mělo seznámit co nejvíce našich občanů. Bohužel, podobně se tváří i kunsthistorici při zpracovávání knih o výtvarném umění. Přitom i dobové obrazy, zachycující bitvy jsou velice zajímavé tím, jak který výtvarník zachytil dynamiku pohybu a pocity účastníků dané bitvy.
Datum: 30. 07. 2007 11:48:45 Autor: Leonid Křížek
Předmět: Děkuji
Pane Zemane, děkuji za ocenění, vždy potěší, když člověk cítí zpětnou vazbu a nemá dojem, že pracuje nadarmo.
Datum: 28. 07. 2008 09:05:40 Autor: Pavel Raška
Předmět: Eduard Wagner - dědeček
Děkuji panu Křížkovi za moc pěkný článek o našem dědečkovi. Ačkoliv jsem zažil pouze jeho posledních 10 let jako malý kluk, stále zůstává v mých očích jako nedostižný morální a lidský vzor. Zkusil bych doplnit článek o jeho modelářskou činnost. Pamatuji vystavené husitské figurky ve Vojenském muzeu v Praze a muzeu v Táboře (kde je jim asi konec?) Dodnes mě fascinuje jeho schopnost vytvářet z odřezků dřeva, kusů papíru, kůže a různých "zbytečností" parádní historicky věrné figurky, zbraně, stavby, vozy, koně, nábytek a další věci. Mám schovaných pár fragmentů z husitských válek a prakticky kompletní tvorbu z období třicetileté války. Tehdy jako malý kluk jsem se vždycky těšil, jakou novou figurku či stavbičku dědeček vyrobí, dnes s nástroji, které držíval v ruce on, pracuji já na svých modelech. Jěště jednou děkuji za vzpomínku na vzácného člověka - dědečka Eduarda Wagnera.
Datum: 28. 07. 2008 10:06:17 Autor: Leonid Křížek
Předmět: Pavlovi
Pavle, děkuji za pochvalu a srdečně Tě zdravím. Na Tvého dědečka často vzpomínám. S p. Dolejším vydáme knihu o husitském válečnictví, tam dědečka náležitě vzpomeneme a objeví se tam i jeho obrázky. Pokud všechno dobře dopadne, kniha vyjde do konce tohoto roku. Informace bude na Militarii.
Datum: 29. 07. 2008 12:32:15 Autor: Markéta Kejzlarová
Předmět: vnučka E.Wagnera
I já vnučka Eduarda Wagnera moc děkuji Leoškovi Křížkovi za nádhernou vzpomínku na našeho dědečka.Můj bratr též pěkně zavzpomínal,že není co dodat!Dědeček byl vzorem,nikdy mne neuhodil,byla jsem jeho děvenka a beruška.Chodili jsme na procházky do stromovky. Já dnes ráda podepisuji smlouvy na vydávání jeho knih,děda žije ve svých dílech stále! Dopisuji si s jeho významným přítelem a sběratelem zbraní Robertem Kratochvílem,příští rok oslaví 9Olet. Ve volném čase píši verše a ilusruji je a už mi vyšla první sbírka.Mnoho zdraví všem dobrým lidem!Vaše Markéta
Datum: 17. 01. 2009 17:02:52 Autor: Robert H.
Předmět: Děkuji
Děkuji panu Křížkovi za nádhernou práci o panu Wágnerovi. Obdivuji jeho dílo, které je opravdu nadčasové, názorné a prostě vyčerpávající. Pro mne jako milovníka historie, a především té husitské, patří jeho dílo mezi stěžejní v oblasti výzbroje a výstroje. Ještě jednou děkuji, i panu Křížkovi, a především děkuji panu Wágnerovi.
Datum: 05. 04. 2009 18:01:50 Autor: Petr Zanat
Předmět: Poděkování
Mám rád staré zbaně. Pan Eduard Wagner udělal obrovskpou věc popsal dobu v souvislosti s vývojem - zbraní a taktiky. Nad rámec našich dobových znalostí. Jeho umělecká erudice se nikdy nepřekryla s historickými znalostmi. A rád bych poděkoval panu LEONIDU KŘIŽÍKOVI že napsal tak hezké povídání o PANU E.Wagnerovi. Dík Petr Zanat
Datum: 28. 04. 2010 20:05:33 Autor: Trener
Předmět: Nepřesnosti
Co se týká knihy Kroje, zbraň a zbroje doby předhusitské a husitské, E.Wagner není pouze autorem ilustrací, ale i textové části o palných zbraních!
Datum: 29. 04. 2010 12:13:44 Autor: L. Křížek
Předmět: Trenerovi
...Kapitolu o palných zbraních napsal E. W. společně s Janem Durdíkem, když už máme být přesní. Ostatní kapitoly napsal Durdík, až na kpt. Český kroj, kterou napsala Zoroslava Drobná.
Přidat komentář

 





Vyhledávání

Foto týdne

"Ach, jsou milé tyhle malé černošky a vůbec ne plaché!" (Zasláno.)


Recenze týdne

Tiger v bahně

Vzpomínky tankového esa