logo-militaria.jpg, 41 kB
logo-militaria-2.gif, 9 kB

Tématický server
z oboru vojenství

logo-elka-press.gif, 3 kB

Zapomenuté oběti a zapomenuté „armády“

Za druhé světové války

Zapomenuté oběti

Německý národ se jednak aktivně účastnil zločinů, páchaných jeho jménem v celém světě, jednak pokud se jejich páchání neúčastnil, nikdy s nimi neprojevil svůj nesouhlas nějakým protestním činem. Většina Němců měla z nacistických zločinů hmotný prospěch.

Zcela opominutými oběťmi nacismu bylo černošské obyvatelstvo Afriky.

Koloniální strategie Viléma II (stejně jako koloniální strategie jiných států) byla založena na segregaci obyvatelstva, a postupném vyhlazování původních obyvatel, nahnaných do pracovních či vyhlazovacích táborů, důkazem je vyhlazení kmene Herero v Namibii v letech 1904–1905.

V roce 1933 žilo v Německu zhruba 3 000 černochů a míšenců, někteří se přistěhovali v roce 1918 z německých kolonií, jiní se usadili v Porýní jako bývalí váleční zajatci původem z francouzských/belgických kolonií, anebo s francouzskými jednotkami obsazovali Porýní (jejich dětem, které měli ve 20. letech s Němkami, se říkalo „bastardi z Porýní“).

Třebaže se rasistické Rosenbergovy zákony z roku 1935 vztahovaly především na Židy, do jejich působnosti spadali i obyvatelé tmavší pleti.

Zákonem z 15. 9. 1935 O ochraně německé cti a krve se staly trestné svazky mezi Árijci a Židy, nařízení ze 14. 11. 1935 stanovuje, že „ nelze uzavřít sňatek, je-li podezření na předka pocházejícího z nečisté rasy, který by pošpinil německou krev „, ke kterému prováděcí vyhláška ministerstva vnitra ze 26. 11. 1935 uvádí, že „zakazují se sňatky mezi Němci a cikány, Němci a černochy, a jejich bastardy“.

V roce 1937 byli němečtí černoši a míšenci podrobeni násilné a tajné sterilizaci.

V roce 1941 bylo v nacistických zajateckých táborech na německé půdě uvězněno na 80 000 černošských vojáků, kteří byli po nařízení Hitlera, jenž dbal na rasovou čistotu i ve věznicích, převezeni do Bordeaux, aby se s nimi jako s geneticky nečistými „čistokrevní“ Němci nemuseli stýkat.

V Německu pro „antropologický výzkum“ jich zůstalo jen 500 „exemplářů“.

Pokud černoši či míšenci skončili v koncentračním táboře, bylo to pro jejich činnost odbojovou, anebo proto, že byli komunisté, nikoliv pro jejich barvu pleti, protože nacistické nikdy nezamýšleli černochy a míšence průmyslově eliminovat, naopak, chtěli je „zachovat“, aby pro ně po vítězství pracovali jako otroci (viz Peter Martin Schwarze im Nationalsozialismus).

Dodnes však v Německu nebyli uznáni za „oběti nacionálsocialismu“, a tudíž nebyli ani finančně odškodněni.

Zapomenuté armády

Britská imperiální armáda bojovala ještě celé tři měsíce po kapitulaci Berlína, aniž by si na ní někdo po válce vzpomenul – o to smutnější, že tyto britské koloniální jednotky byly zcela zbytečně vtaženy do krvavých, ale neúčelných poválečných bojů proti separatistické komunistické gerile ve francouzské Indočíně (severovietnamská Liga pro nezávislost – Viet-Minh), gerila, která sice podstatně přispěla k porážce Japonců ve Vietnamu, ale poté se obrátila proti Francouzům.

Britská imperiální armáda byla nasazena i do bojů proti Sukarnovým nacionalistům v Indonésii.

Evropanům je sice lhostejné, co se dělo za 2. sv. v. v Asii, ale asijské státy, zejména Čína, se pobouřeně ohradily proti přepisování historie ze strany japonských učebnic dějepisu, které zcela pominuly válečné a genocidní zločiny, které japonská armáda v zemích, které obsadila, páchala.

Přesto japonská armáda, i jako okupant nalezla s ní kolaborující elementy, protibritsky zaměřené, ve všech těchto státech.

V prosinci 1941, pár dní po „překvapivém“ japonském útoku ze 7. 12. 1941 na US tichomořskou základnu Pearl Harbour, japonské jednotky obsadily Kelantan na severovýchodě britské Malajsie.

Zdemoralizované britské obránce Singapuru porazili za 5 týdnů, zmocnili se tohoto strategicky důležitého přístavu, a důležitých nerostných surovin Malajsie, načež se japonský genštáb rozhodl obsadit britskou Barmu, aby definitivně Brity vyřadil z bojů, a donutil Američany zasednout k jednacímu stolu.

Když japonská armáda táhla přes Thajsko, nikdo se jí neprotivil, takže v 2/42 stála před Rangúnem, a brzy i před branami Indie – 200 let staré britské impérium bylo před zhroucením.

Britský polní maršál Alan Brooke, náčelník imperiálního genštábu, 19. 2. 1942 si do svého deníku poznamenal : „Nikdy by mne ani nenapadlo, že se britské impérium zhroutí tak rychle, a že vydáme Singapur a Hongkong již po dvou měsících bojů“.

Přesto se britská imperiální armáda za podpory jednotek britských, indických, afrických, a hlavně za podpory US letectva, ještě vzpamatovala, a pod velením lorda Mountbattena a generála Williama Slima (1891–1970,pozdější guvernér Austrálie, jenž byl v této době nejuznávanějším britským generálem) odrazila druhý japonský pokus o průlom do Indie v severovýchodním indickém státě Asám u měst Imphál a Kohima. Poté se gen. Slim se 14. praporem vrátil do Barmy, kde úporně bojoval za její znovudobytí, ale až koncem roku 44 spojenecké jednotky podnikly první vážnější úder, po kterém následovala celá řada jejich ofenzív, přesto Japonci kapitulovali až v 7/45 (Barmská nezávislá armáda a Arakanova národní armáda bojovaly 42–45 na straně japonské armády, kdežto v britské imperiální bojovali příslušníci barmských etnických menšin). Právě v Barmě japonská armáda utrpěla největší ztráty – přes 100 000 mužů.

Po svržení atomovek na Nagasaki a Hirošimu v 8/45 britské a indické jednotky znovudobyly Malajsii, na podzim 1945 i nizozemskou Indonésii (svého času byla Indonésie nejvíce ceněna pro muškátové oříšky), v níž nacionalistický vůdce Sukarno dva dny po japonské kapitulaci vyhlásil nezávislost, a jih francouzské Indočíny.

Zatímco Barma byla válkou zcela devastovaná, v Indonésii v pracovních lágrech Japonci vyhladili přes 4 milióny lidí.

Legendy o hrdinských skutcích se vyprávějí o generálu Orde Charles Wingateovi (1903–1944), jenž šéfoval speciálním indickým jednotkám chindits, které v letech 1943–44 bojovaly v týlu japonské armády.

Gen. Orde Charles Wingate (Gideon Force + Chindits, speciální výsadkové jednotky vycvičené pro boj v týlu, které sám vytvořil) potlačoval v letech 1936–39 arabské povstání v Palestině v britském mandátním území za pomoci židovských polovojenských milic, a jako vášnivý stoupenec vytvoření izraelského státu cvičil židovské polovojenské jednotky Hagana, zárodek budoucí izraelské armády, za 2. sv. v. se zúčastnil východoafrického tažení (v britském Súdánu vytvořil speciální jednotku Gideon Force, podle židovského biblického soudce Gideona, jenž se postavil přesile, složenou z Britů, Súdánců, Etiopanů, a veteránů z jednotek Hagana, celkem zhruba 1 700 mužů, kteří prováděli ve jménu etiopského císaře Haile Selassie záškodnické akce v Etiopii okupované Italy.

Po skončení této akce byla jeho jednotka rozpuštěna, načež Wingate psal dopisy do Londýna, v nichž si stěžoval na nekompetenci všech britských úřadů a celé britské armády, zejména byl naštvaný, že jeho vojáci nedostali medaile, které pro ně požadoval.

Když skončil těžce nemocný malárií, aniž by se nechal ošetřit vojenským lékařem, a když se pobodal v pokusu spáchat sebevraždu, byl odvolán na léčení do Británie, odkud byl jako nežádoucí důstojník poslán do barmské kampaně, kde opět založil speciální jednotky schopné dlouhodobě působit v džungli, tentokrát z řad Indů (77. brigáda/chindits, jméno barmského lva), kde měli i výcvikový tábor, a to i během monzunových dešťů.

K první operaci byla jeho jednotka nasazena v 2/43 – Operation Long Cloth, a třebaže měla působit paralelně s armádou, Wingate prosadil její nasazení do akce, přestože akce armády byla zrušena, což byla chyba (Japonci se soustředili jen na jeho jednotku).

Nejprve měla výrazné úspěchy při sabotážích železnic, ale když Wingate s jednotkou postupoval dál do vnitrozemí, nebyli na nový terén, který nepředpokládali, připraveni – suchý, rovný, protkaný silnicemi, kde je měli Japonci jako na dlani, neměli jídlo ani vodu, a když dostali rozkaz stáhnout se zpět do Indie, začala na ně japonská armáda pořádat hony jako na zajíce, do Indie se dostali na jaře 1943, ztratili jednu třetinu mužů. Jejich akce však měla nečekaný dopad – Japonci pochopili, že indicko-barmské hranice nejsou zase až tak nepropustné, jak se domnívali, a naplánovali na rok 1944 ofenzívu proti Indii, aby si vylepšili obranné pozice proti očekávané spojenecké ofenzívě.

Londýn jejich akci využil k propagandě, že Japonci nejsou nepřemožitelní, zatímco Wingate si opět všude v Londýně stěžoval na neschopnost britské armády, která je zhýčkaná, protože má přístup k lékařům, důstojníci myslí jen na své pohodlí, apod. (sám doporučoval na všechny nemoci jen cibuli, kterou nosil zavěšenou na krku, byl považován za velmi výstředního člověka, pocházel z důstojnické nábožensky velmi přísné rodiny, jeho otec svých 7 dětí vychovával ve vojenské asketické kázni na způsob „přežiješ či nepřežiješ“).

Winston Churchill byl sice nadšený Windgatovými speciálními jednotkami, ale jen do té doby než se s ním v Londýně setkal – tehdy Windgate pro užší britské velení uskutečnil přednášku o tom, jak by se speciální jednotky za pomoci nejmodernější techniky mohly stát „prodlouženou rukou“ konvenčních sil, a britské velení bylo touto vidinou unešeno.

Po návratu do Indie si Windgate přivodil tyfus z místní vody, přesto naplánoval druhou misi speciálních jednotek do Barmy, třebaže opět paralelní akce armády byla zrušena, navíc nedostal ani letouny, které by jeho jednotku vysadily, nabídli mu jen kluzáky, které odkýval.

Do akce jeho jednotka vyrazila v 3/44, tentokrát si měla v Barmě vystavět opevněné bašty, ze kterých měla útočit a provádět sabotáže, taktiku, kterou u Dien Bien Phu použili i Francouzi.

24. 3. 1944 Windgate odletěl na palubě USAF Mitchell bombardéru na inspekci třech takovýchto opevněných bašt, které si jeho oddíly v Barmě vybudovaly, letoun se však zřítil do džungle v severovýchodní Indii, všech 10 lidí, Windgate + Američané, zahynuli.

Churchillův osobní lékař Lord Moran ve svých pamětech napsal : „Windgateovo duševní zdraví hraničilo s duševní poruchou“.

A Churchill o svém efemerním chráněnci poznamenal : „Byl příliš šílený, aby mohl převzít vyšší velení“. (Kdo jiný by se však za uhlazené britské důstojníky vrhal do džungle, navíc se svojí propagací izraelského státu, o kterém Londýn nechtěl ani slyšet, neměl budoucnost ani po válce).

Další hrdinnou legendou je opředena Jednotka 136/Force 136, která ve spolupráci s čínskou gerilou působila celou dobu války v malajské džungli, a sabotovala japonské operace.

Mezi hrdiny patří i 14. prapor generála Slima, který vyrážel k akcím proti japonské armádě z nevyšších vrcholů státu Asám, a ze severní Barmy.

Mezi Barmou a Thajskem Japonci nechali válečné zajatce za vyhlazovacích podmínek stavět železnici, jejich příběh v 50. letech popsal ve své knize Francouz Pierre Bouille, postupně pění vlastenecké chvály začalo s filmem Davida Lean Most přes řeku Kwai vyprchávat.

Dnes o 70 let později, s příchodem Asijského století, je vhodné si válečné příběhy z Asie znovu připomenout. V roce 1941 japonská armáda obyvatelům Japonci dobývaných zemí nepřipadala nijak zvlášť brutální, až na obyvatele Číny, kteří s japonskou armádou přišli do styku již v roce 1937 při jejím napochodování do Nankingu, od roku 1928 hlavního města Číny, v němž se „proslavila“ spácháním nankingského masakru, celkem povraždila 250 000 až 500 000 osob, válečné zajatce i civilisty.

Právě naopak, Japonci byli vítáni jako osvoboditelé od evropských kolonizátorů, kteří otevřeli éru „Asie pro Asii“, cestu k jejich národní nezávislosti, v čemž je propagandisticky utvrzoval japonský gen. Suzuki Keidži. Obyvatelé těchto zemí Japonsko obdivovali pro jeho razantní modernizaci z konce 19. stol., a pro jeho vítězství nad Ruskem v roce 1904–1905.

V předvečer 2. sv. v. všechny tyto země zaplavili „uhlazení“ japonští experti a obchodníci, alias špióni všeho druhu.

V roce 1941 britská tajná služba odhadovala, že Brity v Malajsii a v Barmě podporuje jen 10 % obyvatel (menšiny Karenů a Šanů), dalších 10 % podporuje Japonce, zatímco zbytek obyvatel vyčkává, k jaké straně se připojit.

Byl to špatný odhad, situace v terénu pro Brity bylo daleko horší – s Japonci spolupracovali i radikální separatisté v Indii, nejvíce zastánců mělo Japonsko v Barmě, kde Barmská nezávislá armáda po vpádu Japonců do Barmy s Japonci aktivně spolupracovala, a na oplátku získávala od Japonců „ na oko“ kontrolu nad některým územím – tuto taktiku Japonců jako jeden z prvních prohlédl, třebaže až v roce 1942, Aung San, otec dnešní opoziční barmské političky Aung San Suu Kyii, horlivý stoupenec osvobození Asie od evropských kolonizátorů, vášnivý nacionalista.

Jeho pochyby o japonských úmyslech nezvrátila ani loutková barmská vláda, vytvořená Japonci v létě 1943, v čele s dr. Ba Maw, takže začal se svými komunistickými kolegy připravovat protijaponské povstání, a to ve spolupráci s britskou správou v Indii.

Taktéž muslimové v Malajsii vítali japonskou armádu jako osvoboditelku, ale brzy poznali, že japonské vítězství není jejich vítězstvím.

Od nankingského masakru protijaponskou gerilu Čankajškova nacionalistického režimu financovali z jedné třetiny zahraniční Číňané – pomsta Japonců byla krutá : v únoru–březnu 1942 japonská armáda zmasakrovala desetitisíce Číňanů, kteří žili v Malajsii a Singapuru (masakry sook ching /etnické čistky).

Číňané, kterým se podařilo utéci do malajské džungle poté spolupracovali proti Japoncům s britskou zvláštní jednotkou Force 136, nicméně japonská okupace Malajsie zůstala po celou dobu války nenarušená a stabilní, protože se opírala o zdejší usazené indické obchodníky, dělníky i venkovské nádeníky, kteří Brity nenáviděli. Indické etnikum v Malajsii bylo protibritsky radikalizováno Národní indickou armádou, v roce 1943 složenou zhruba ze 40 000 mužů, v drtivé většině šlo o zajaté vojáky indického etnika z Britské imperiální armády po pádu Singapuru v roce 1942.

Nejenom jejich první velitel gen. Mohan Singh, ale drtivá většina z nich byli ještě před pádem Singapuru mnohokrát oběťmi britského rasismu, navíc byli v roce 1942 svědky strašlivého osudu indických dělníků, kteří se ještě před boji pokusili ze Singapuru pěšky uprchnout do Indie.

Desetitisíce z nich, celé rodiny i s dětmi, zahynuly v bahně a v „zeleném pekle“ zalesněných vrcholků hor indických států Manipur a Asam, další desetitisíce z nich byly Japonci, včetně žen a dětí, odvlečeni na stavbu železnice do džungle, která měla vést z Barmy do Siamu (počet obětí z řad indických běženců je 10x vyšší než byl počet Japonci zajatých spojeneckých vojáků).

Jiní zajatí indičtí vojáci byli svými exveliteli donuceni se k jejich kolaboraci s Japonci připojit (viz Leonard Gordon Brothers against the RAJ).

Nepřátelství vůči Britům umocnily i represe britské správy v Indii proti pacifistickému hnutí Mahátmá Ganddhího „Opusťte Indii!“ z podzimu 1942.

V roce 1943 pod britskou správou, která již nemohla dovážet rýži z okupované Barmy, vypukl hladomor v Bengálsku, kterému podlehly 4 milióny Indů, což londýnský vládní kabinet přešel hlubokým mlčením. V roce 1943 převzal velení nad Indickou nezávislou armádou Subhas Čandra Bose, jenž vystudoval v Cambridge, a který odmítl pacifistickou výzvu Mahátmá Gándhí (1869–1948) s tím, že za svobodu je nutno bojovat.

Samotný Subhas Bose uprchl z britského vězení v Kalkatě, protkané nacistickými agenty, kteří jej v ponorce převezli do Německa, bojoval i na východní frontě, a poté byl za odměnu Japonci jmenován „premiérem svobodné indické vlády“ v Barmě, což byla pseudovláda typu barmské „vlády“ premiéra Ba Maw, navíc bez území (kontrolovala jen ostrovy Andaman a Nikobar).

V roce 1944 se Subhas Bose se svými jednotkami v indickém státě Asám utkal s Britskou imperiální armádou, s britskými a US jednotkami.

Talismanem jeho armády byla hrst půdy z hrobu posledního indického mogholského císaře, sesazeného v roce 1858 po potlačení protibritského povstání z roku 1857.

Také válečný pokřik jednotek Bose byl stejný „ Čalo Delhi! / Na Delhi!“ (viz Leonard Gordon: Brothers against the RAJ z roku 1990).

Obě s Japonskem kolaborující „nezávislé“ armády, barmská i indická, byly velmi špatně vyzbrojené, bez podpory Japonců nebyly ničím, a samotní Japonci byli v té době v Asii převálcováni US a australským námořnictvem, a čekala je, za současné invaze spojenců z Asámu do severní Barmy pod velením Mountbattena a Slima, ještě krvavá bitva s čínskou armádou na severu u Chungking.

Britům se za pět minut dvanáct podařilo pro obranu Britského impéria v Asii mobilizovat veškeré síly na indickém subkontinentu, ale nebyly to britští vojáci, ale indičtí vojáci, indičtí rolníci a obchodníci, a indické zdravotní sestry, kteří jim tuto bitvu v Barmě vybojovali, a po válce Britům rovněž zabránili, aby se příslušníkům Indické nezávislé armády, „indickým vlastencům“, pomstili, třebaže proces s jejich vůdci Britové, navzdory všem radám, aby tak nečinili, uspořádali, a to teatrálně ve slavné „Červené pevnosti“ mogholské říše v Delhi.

Zvedla se však tak silná nevole z řad indické veřejnosti, že proces museli přerušit, a šéfy Indické nezávislé armády propustit, čímž symbolicky potvrdili, že již nemají ani na to, aby potrestali „ zrádce“ svého impéria. V roce 1945, když se britské jednotky vrátily do Barmy, Malajsie, byly i v Indonésii a ve francouzské Indočíně, bylo britské a US velení přesvědčeno, že britské impérium potrvá ještě přinejmenším po jednu generaci (heslo South East Asia Command/SEAC bylo překládáno i jako Save England´s Asian Colonies). Situace v terénu byla pro Britské impérium méně slibná – Aung San se se svojí armádou postavil japonské armádě v lednu 1945, a nevítal ani Brity, které nevítalo ani po zuby vyzbrojené barmské obyvatelstvo. Nejdéle, ještě 10 let po válce, britské jednotky zůstaly v Malajsii, jejíž cín a kaučuk byly pro obnovu britského hospodářství rozhodující. Proti komunistickému puči jim pomohli zdejší čínští a malajští obchodníci, kteří se při puči postavili na jejich stranu (puč Malajské KS z roku 1948 vedl Chin Peng, šéf další „ zapomenuté“ asijské armády, která byla za války spojencem britské Force 136, Chin Peng podepsal „příměří“ s malajskou vládou až v roce 1989).

Labouristická vláda Clementa Attlee, která se dostala k moci v červnu 1945, brzy pochopila, že jednotky britského impéria již neudrží na uzdě ani bývalé vlastní asijské kolonie, natož východoindické nizozemské, či francouzské indočínské.

Proto koncem roku 1945 vrchní velitel zdejších britských sil gen. Douglas Gracey předal francouzskou Indočínu zpět do rukou CHDG, ale i francouzská kontrola nad Indočínou již měla hluboké trhliny. K zapomenutým asijským „armádám“ tak patří veškeré asijské obyvatelstvo, které se z nejrůznějších pohnutek přidalo na stranu Britů, Japonců, či gerilových jednotek.

V neposlední řadě do této kategorie spadá i minimálně 100 000 žen a dívek, včetně nezletilých, které byly japonskou armádou donuceny k sexuálnímu otroctví, viz Yuki Tanaka Japan´s Comfort Women, Sexual Slavery during WW II.

 
Datum: 05. 04. 2012 14:09:03 Autor: Misustov
Předmět: Německý kolonialismus
Autor, z něhož paní Andrea čerpala, nás přesvědčuje, že národ, který dal světu Leibnitze, Humeho, Kanta, Schillera, Goetheho, Beethovena je jedna banda zločinců. Osobně soudím, že kolektivní odpovědnost je nepřípustná. Jak se německý národ v poměru k nám vzepřel nacizmu, můžeme usuzovat v poměru velikosti čestného pohřebiště obětí nacizmu na příklad v Leipzig k obdobnému v Praze. Na našem knižním trhu je dostatek literatury ve které najdeme odpověď na otázku, proč se německý národ nezmohl na nějaký protestní čin a také jak fungovalo a jak bylo účinné gestapo, které mělo v roce 1939 20 000 členů a 100 000 informátorů. Náš pověstný prokurátor Vaš byl v porovnání s předsedou Německého lidového soudu Freislerem hluboký humanista. Mimochodem ti dva měli společného jmenovatele, oba byli komunisté. Hmotný prospěch z nacizmu měl německý nezaměstnaný, kterému dal Hitler práci. Za tento prospěch v dohledné době platil životem - 11 procent německého národa bylo vybito a Německo obráceno v ruiny. Jak byli Němci tímto prospěchem nadšeni dovoluji si demonstrovat na naších sousedech za války, byla to rodina z rozbombardovaného Porúří. S jejích synem Heinym jsem se skamarádil. Když se jeho tatínek vracel na frontu, loučil se s námi slovy „Ani nevíte, co bych za to dal, kdybych byl Čech“, ten pán měl na čepici umrlčí lebku a na krku rytířský kříž. V Německu, za války bylo nedostavení se k odvodu klasifikováno jako dezerce, následoval válečný soud a jeho výrok si domyslíme. Branci bývávali upozorňování, že odmítnuti „dobrovolného“ přihlášení k Waffen SS může být považováno za vlastizradu. Když se ti kluci ocitli na frontě, tak tam platil odvěký zákon bitev, nezabiješ-li, budeš zabit. Tak a můžeme soudit! Postupné vyhlazování původních obyvatel bylo praktikováno na amerických prériích, viz sedmá kavalerie. Článek se nám snaží vsugerovat myšlenku, že Kaiser Wilhem II. byl nacista. V Prusku byl vrchol občanské ctnosti smysl pro pořádek, to je dodržování mravních, právních, organizačních a jiných norem nezbytných pro existenci, chod a rozvoj státu každého státu, pro militární stát to platí dvojnásob. Tyto postoje byly nezbytné, aby Prusko, které se zrodilo z Teutonského řádu, vůbec přežilo a nebylo pohlceno Polskem, nebo se nestalo hříčkou Ruska jako Pobaltí. Tyto principy byly následně požadovány všude, kam vstoupila bota německého vojáka, tedy i v Africe. Kaiser Wilhem II. byl garantem, že je bude dodržovat jak Helmut, tak Jaroslav a tak i černoušek Bubu. Proto byl pro německé kolonie příznačný pořádek a to i za cenu tvrdého postupu vůči domorodému obyvatelstvu, příznačné bylo také ale i racionální hospodařeni a vzorná správa (výstavba komunikací, infrastruktura). Kolonizační principy zmiňuje Generál Paul Erich von Lettow-Vorbeck ve svoji knize „ Boje ve Východní Africe 1914-1918 Vzpomínky německého důstojníka“ vydal Elka Press. Jeho informace se poněkud liší od toho, co nám demonstruje pani Andrea, osobně nemám důvod generálu von Lettow-Vorbeck nevěřit. I v české kotlině jsou požadavky na dodržování pořádku považovány některými lidmi za omezování osobní svobody, demokracie, lidských práv. Na temné pevnině africké to platí non plus ultra. Tam takový domorodec považoval za omezování lidských práv zákaz grilování a zkonzumování misionáře. Je potom samozřejmé, že se dostával do konfliktu s koloniální správou, která kanibalismus krutě potlačovala. Z pohledu domorodného obyvatelstva Afriky lidský život asi moc velkou cenu nemá. Říká se, že za 150 let koloniálního systému v Africe bylo kolonizátory zabito méně domorodců než za 30 let dekolonizované Afriky. Můžeme si proto usuzovat, jak v dobách kolonializmu probíhala povstání a války domorodců. Kmen Hererů nebyl žádné stádo oveček, byl to kmen válečníků o celkovém počtu 80 000. V této době bylo na teritoriu kolonie kolem pěti tisíc osadníků, z toho dva a půl tisíce německých. Mezi bojovníky Hererů nebyly střelné zbraně vzácné, nakupovali je od britských obchodníků (Němečtí zase dodávali zbraně do britských kolonii). Kmen do příchodu vojenského kontingentu z Německa pod velením Lothara von Trothy napadal farmy a farmáře zabíjel (asi 150 lidí) civilizační objekty byly ničeny, jejich devastační činnost tak ohrožovala samotnou existenci kolonie. Hodnotíme li na druhé straně akce generálporučíka Lothara von Trothy, musíme jej pokládat za kompatibilního s esesáky nacistického období, byl ale zřejmě výjimka. Je samozřejmé, že 60 000 Ovambů a 10 000 Namů, vykonávalo rovněž činnosti, které se nelíbily koloniální správě, nebyly to však zpravidla těžké kriminální delikty, proto byli represí ušetřeni. Výkladní skříni německého kolonializmu se stala Namibie, kde se zachoval německý vliv doposud. Němčina je hlavní obchodní jazyk, Architektura ve Windhoek připomíná střední Německo. Infrastruktura je funkční, na africké poměry se tam krade málo a i zločinnost je nižší. Hladem umírající nemluvňátka se zde k lítosti antikolonialistů, marxistů, pacifistů a podobných, nevyskytují, ta jsou bohužel v jiných částech Afriky. Při vzniku samostatnosti se rychle vypořádala s partyzánskými tlupami řízenými Moskvou a Havanou. Země je považovaná za nejstabilnější stát afrického kontinentu a to téměř sto let poté, co přestala být německou kolonii. Dovoluji si pani Andrei popravit její text následovně: „V roce 1941 bylo v nacistických zajateckých táborech na německé půdě uvězněno na 80 000 černošských vojáků, kteří byli po nařízení Hitlera, jenž dbal na rasovou čistotu i ve věznicích, převezeni do Bordeaux, aby se s nimi jako s geneticky nečistými „ČISTOKREVNÉ“ NĚMECKÉ ŽENY NEMOHLY SEXUÁLNĚ STÝKAT“. Ona totiž byla válka, němečtí muži byli na frontě a černoši jsou pro bílé ženy žádoucí. Pochybné je však číslo 80 000. USA se svými Afroameričanky ještě neválčila, Francie používala vojáky převážně arabské. Britové používali černošské vojáky, až v průběhu africké kampaně, navíc černoši nebyli na to, aby se ochotně vzdávali. Bordeaux asi nemá věznice pro takové množství vězňů, navíc by se jednalo o zajatce podle válečného práva, mám proto dojem, že tam jsou nějaké nuly navíc. Musím připomenout nikoli zapomenutou, ale u nás málo známou exotickou armádu v Německé Jihovýchodní Africe. Armáda byla složena z Afričanů, rozených bojovníků, lovců, stopařů. Podplukovník Paul Erich von Lettow-Vorbeck dokázal do těchto bojovníků implementovat pruský výcvik a drill, tito vojáci byli nazýváni Askari. O kvalitě a důkladnosti výcviku svědčí skutečnost, že i po padesáti letech v šedesátých letech minulého století prokazovali veteráni svoji identitu perfektně provedenými kvérgriffy s násadou od smetáku. Askari tedy byl něco jako extrémně opálený Prušák, který se diametrálně lišil od našeho bigoše. Tyto oddíly po celou WWI tvrdě bojovali a vázali na sebe britské, belgické a portugalské síly, udává se počet 130 000 až 300 000 mužů, kteří proto nemohli byt přesunuti na bojiště v Evropě. Bojové akce těchto oddílů bývají považovány za perfektní ukázky gerilového boje, což není tak jednoznačné. Přestože vojsko bylo od mateřské země totálně odříznuto, vedl von Lettow-Vorbeck vojenské operace systematicky a s uniformovanými jednotkami. Operace neměly charakter záškodnických akcí, typu kousni a uteč, pravidla války se převážně dodržovala. Bitva o Tangu měla charakter střetného boje, ve kterém byl poražen osminásobně silnější britský expediční sbor. Rovněž bitva u Jassinu měla charakter polní bitvy, nikoli partyzánštiny. Později se von Lettow-Vorbeck z ekonomických důvodů vyhýbal nákladným bitvám a přecházel na taktiku nájezdů, obdobné taktice burských Comandos. Je pozoruhodné, že Američané po sto letech, ze stejných důvodů volí obdobnou strategii t.j. na místo nákladných mohutných bitev v Afg. budou využívat bleskových zásahů speciálních komand a bezpilotních letadel. Von Lettow-Vorbeck své operace publikoval ve výše uvedených„Vzpomínkách německého důstojníka“. Byl oslavován a byl populární nejenom v Německu, ale i v Anglii, kde měl mezi bývalými nepřáteli mnoho přátel v čele s Jihoafrickým generálem Smutsem. Byl odpůrcem Adolfa Hitlera, a jako poslanec říšského sněmu požadoval, aby proti němu a nacistům byla použita armáda. V Německu měl vazby na admirála Canarise a Jeho Brandenburské. V zásadě se však pro nacistické Německo neangažoval, byl pod dohledem Gestapa. Když skončila válka, byl zcela bez prostředků, jeho bývalí protivníci v čele s generálem Smutsem si složili na malou penzi, která mu byla vyplácena do konce života. Při své návštěvě v Africe 1953 byl svými Askari triumfálně přijat. Zemřel devátého března 1963. Účast Askari, kteří se s ním nad hrobem rozloučili, dosvědčuje popularitu a úctu, kterou k němu jeho černošští vojáci chovali.
Datum: 06. 04. 2012 09:27:49 Autor: Andrea
Předmět: Kolektivní vina
Děkuji za obsáhlý a zajímavý faktografický komentář . Kolektivní vina jako právní zásada je samozřejmě nepřípustná, ale jako sociální aspekt je naopak velmi žádoucí ( jak pronesl prominentní švýcarský psychiatr Carl Jung , „ po válce bude nejdůležitější tento pocit kolektivní viny mezi Němci vyvolat“ ) . Někteří Němci kolektivní vinu „opožděně“ pocítili , zatímco Rakušané k pocitu kolektivní viny nedošli – viz můj článek Simon Wiesenthal ,žil jsem pro mrtvé, SW se o „národu Schillera a Goetheho“ také výstižně zmiňuje … Někteří lidé cítí pocit kolektivní viny za týrání zvířat, kolektivní vina jako sociální zásada není zavrženíhodná, dominantní skupina nese odpovědnost za osud skupiny, která je vůči ní z nejrůznějších důvodu v inferiorním postavení, třebaže k tomuto „moralizování“ o kolektivní vině Němců píše humorista George Mikes, britský občan madˇarského původu, jenž ve své knize z roku 53 Über Alles prohlašuje, že „ podle jeho mínění Němci nenesou kolektivní vinu, sami se cítí obětˇmi Hitlera, stejně jako Rakušané, a ti, co mluví o morálce za diktatury, atˇse podívají na Čechy s jejich silnou demokratickou tradicí, kteří se za Protektorátu jako národ přeměnili v konfidenty Gestapa “ … Nicméně kolektivní vinu Němců uznává výše zmíněný celosvětově uznávaný psychiatr Carl Jung (1875-1961), jenž se přátelil s mnohými německými intelektuály židovského původu ve 30.letech, kdy byl antisemitismus v důsledku dopadu světové hospodářské krize v celé Evropě na vzestupu. Carl Jung již v roce 36 napsal úvahu o tom, co Führer udělal s německým národem, jehož stranu německý národ masově volil :“ Führer německý národ zcela zmanipuloval a zaslepil. Nevíme ještě, zda Hitler nalezne nový islám, nicméně již pochoduje, aby jej nalezl. Emoce dnešního německého národa jsou islámistické a válečnické. Německý národ je zpitý do němoty svým divošským Bohem a jeho boží misí, kterou má být napadení Evropy primitivními jedinci bez duší a svědomí“ . Carl Jung svoji úvahu o kolektivní vině německého národa, který by se chtěl skrýt za Hitlera, výstižně shrnul : “ S Hitlerem nemůžete mluvit, ani jinak jakkoliv komunikovat, protože není s kým, žádná osoba jako Hitler Jedinec neexistuje, je za ním celý národ“ … Mj. institut otroctví ( v zemích Sahelu existuje dodnes) , holokaust a zločiny kolonialismu jsou typickými zločiny spáchanými skupinově s podporou tehdejšího veřejného mínění v inkriminovaných státech. Z pocitu kolektivní viny vůči zločinům spáchaným na domorodém obyvatelstvu v Austrálii, zde vláda zavedla Sorry Day, zatímco Kanada si odčinění svých hříchů vůči domorodému obyvatelstvu vyložila bizarním vytvořením „ bantustanu/ rezervace“ Nunavutu, plovoucí na ropě (viz můj článek Arktida, bod nula světa) , zatímco US Kongres se sice v roce 88 /Civil Liberties Act omluvil Američanům japonského původu, kteří byli po vyhlášení války Japonsku odvezeni do internačních táborů, a US vláda jim vyplatila finanční odškodnění, ale o omluvě Indiánům či US černochům za otroctví, a segregaci, která v US přežívala až do 80.let,US Kongres ani veřejné mínění neuvažuje, neuvažuje ani o omluvě japonským civilistům za svržení atomovek, o jejichž nezbytnosti US vláda intenzívní vládní propagandou US národ přesvědčila. Hezký den, AK
Datum: 06. 04. 2012 11:48:36 Autor: Misustov
Předmět: Paní Andrei
Madame, za prvé, Vám přeji radostné a spokojené velikonoce. Za druhé, svržení atomových pum zachránilo životy více Američanům, než bylo zabito japonských civilistů. Mravní povinnosti prezidenta je uchránit maximální počet vlastních občanů obzvláště ve válce, kterou nevyprovokovali. Pakliže by se Američané za toto omluvili, tak si půjdu před jejích velvyslanectví odplivnout. Za třetí, finanční odškodnění US černochům za otroctví, a segregaci??? Těm to bylo mnohonásobně vráceno jejích životním standardem. Žádný z těchto černochů nejeví nejmenší chuť se do Afriky vrátit. Pan prezident Václav Havel se po své volbě na hradním nádvoří omluvil Sudetským Němcům za vyhnání, v důsledku čehož oni měli plná břicha a my jsme stáli frontu na maso od tří hodin. Pamatujete? Za čtvrté, chtěl bych být americkým indiánem
Datum: 06. 04. 2012 12:49:16 Autor: Andrea
Předmět: panu Misustovi
Také Vy, pane Misustove, budˇte o velikonocích v pohodě, a že by se Američané omluvili, toho se nebojte, AK
Datum: 09. 04. 2012 04:33:24 Autor: Misustov
Předmět: Pro paní Andreu II.
Kolektivní vina jako sociální aspekt je iracionální fenomén, který slouží k mlžení, ponižování, křivení charakteru a k ovládání mas. Možná že ji můžeme aplikovat na mravence, ale nikoli na Homo sapiens. Každý člověk má své jedinečné ego, které je nositelem jeho duchovních hodnot, pokud má dostatečně vyvinuté mravní vědomí, může se i stydět, ale jenom sám za sebe a v tomto případě má pojem vina smysl. Od „sociálního aspektu“ odvozované výroky typu „stydím se, že jsem Čech“ jsou lživé, protože zpravidla z textu jejích autorů vyplývá, že se stydět nemohou, jsou nestydatí, ale jsou schopni zrazovat. Carl Jung hodnotil Němce podle tehdejších tiskových zpráv. Zde mi dovolte jeden příměr. V padesátých letech ohlásil prezident Novotný, že jsme vybudovali socializmus v naší vlasti a že ještě naše generace bude žít v komunismu. Tato slova byla publikovaná se slavnostními intrádami v tisku od Rottrechtu po chataře. Nikde se to ani náznakem nezpochybňovalo, zahraniční čtenáři mohli věřit, že jsme nadšení. Jaká byla skutečnost – Na veřejné schůzi se ptá babička „Soudruzi, prosím vás, můžete mi říci, je toto už skutečně ten pravý socializmus, nebo to bude ještě horší? Potkají se dva: „Čóveče, tak jsem slyšel, že ještě naše generace bude žít v komuniszmu“, „mě nenasereš, já mám rakovinu“, „Představ si, že ještě naše generace bude chlastat na měsíci“ a tak dále. Mam před sebou almanach, „Hitlerovy padesáté narozeniny“. Množství pečlivě cenzurovaných snímků s análními horolezci, fanaticky se šklebícími ženami a dívkami, ale jeden snímek „statisíce Berlíňanů vítá atd.“ Jsou na něm údajně dělníci v montérkách opírající se o lopaty, i když výrazy tváří a uvázané vázanky naznačují, že jsou zde i intelektuálové, na všech patrná lhostejnost zda, je fýrerovy dvacet dva, nebo šedesát tři. Obdobně u nás televizní záběry z prvomájových průvodů - okamžité přepínání kamer z Brna na Ostravu, Prahu, když se tam vyskytla skupina, která nemávala, mlčela, bavila se mezi sebou a nereagovala na soudruhy na tribunách dožadujících se máváním pozornosti. Velice zajímavé je, že Carl Jung nekritizuje existenci Koncentračních táborů, jejichž existenci ani nacisté netajili, zde byli vězněni sociální demokraté, komunisté, katoličtí aktivisté, kněží, Svědkové Jehovovi, zednáři a jiní. Vězni těchto KL byli ve třicátých létech výhradně Němci, pakliže tam byl nějaký žid, tak to byl opět Němec židovského vyznání. Proto z výroků celosvětově uznávaného psychiatra Carl Junga „S Hitlerem nemůžete mluvit, ani jinak jakkoliv komunikovat, protože není s kým, žádná osoba jako Hitler Jedinec neexistuje, je za ním celý národ“ je možné dedukovat buď demagogii, nebo že vězni KL spolu s Albertem Einsteinem, von Lettow-Vorbeckem, von Moltkem a mnoha dalšími nepovažoval za Němce, což je absurdní. Maďarský, anglicky mluvící srandista by nestal ani za psí štěk. Jako Maďar byl tehdy povinen Čechy nenávidět. Kde vzal kriteria pro národ udavačů, proč to nejsou například Francouzi, Poláci? Maďaři udávat nemohli, tam nebylo Gestapo, ale ani protifašistický boj. Trochu bych to „rozryl“. Češi jsou ukecaný národ, vesnické drbny a pavlačové drbny jsou národní folklor a zde mají donašeči, udavači mnohem větší možnosti, než mezi málomluvnými seveřany, tedy jeden konfident v českých zemích mohl udat více lidí než v Dánsku. Udavači se generovali z odpadu společnosti, motivy byly nenávist, závist, patologická touha páchat zlo. Předmětem udávání byly převážně činy, které významně nenarušovali moc Říše, jako bývala šmelina, podpultový prodej, černá zabíjačka, poslech rozhlasu. Že na příklad konfident Velký Franta vydal Gestapu 2500 lidí, neukazuje na množství udavačů, ale na početnost odboje. Jak ukazuje kausa „Heydrich“ byl samotný odboj proti udavačům vcelku odolný. Zde byli drobní udavači neúčinní a muselo se použít profesionálů spolu s bestiálními metodami Gestapa. Odhaduje se, že stálých konfidentů bylo několik stovek, pokud dosadíme číslo 500, vychází nám, že mezi Čechy bylo pět setin promile udavačů, a to je na kvalifikaci národa jako konfidentského sakra málo, nehledě k tomu, že mezi dopadenými udavači je mnoho jmen ukazujících na sudetonacistický původ, na příklad: Jan Cwirz; Wolfgang Dyck; Friedrich Jahn; Karl Franz Prudky. Nárůst udavačství nastal koncem roku 1943, když se zde začali objevovat občané Sovětského svazu, vydávajíc se za uprchlé zajatce, opět se nejednalo o Čechy. Ten Maďar se naváží do silné demokratické tradice Čechů a neví že „tradice“ začíná až 28.10.1918. Zcela mimo diskusi a kritiku Mikesa. Tradiční je demokracie, která vznikla v alpských údolích švýcarských kantonů. Vytvářeli ji po generace horalé podle zkušeností a pro své potřeby. Tuto demokracii absorbovali a kodifikaci se stala páteři společnosti, následně ze vzniká těžko napodobitelná symbióza stát – občan. Obdobně byl motivován vznik americké demokracie vytvořené na širých amerických pláních farmáři a lovci. Na Francouzském demokratickém systému se neblaze podepsala skutečnost, že byla nastolena terorem. Maxmilián Robespiere doslova prohlásil „K nastolení demokracie je nutno použít teroru“. Česká demokracie vznikla na základě doporučení států Dohody. V dobrém úmyslu ji vypracovali otcové zakladatelé TGM, Beneš, Štefánik. Jako systém, který nevznikl „zdola“, ale byl dán, je obtížně absorbovatelný, nepružný, občan není schopen pochopit, že má nejenom práva, ale i povinnosti. Nerozeznává niance mezi davokracii, plutokracii a demokracii. Zákony neumožňuji občanovi volit do parlamentu svého zástupce, což je základ demokracie, ale pouze skupinu oligarchů, ať si již říkají Modří, Oranžoví, nebo Veverky. [ oligarchie je vláda nevelké skupiny osob; vládnoucí skupina]. Dochází tak k paradoxu, že evropské monarchie mají demokracii na vyšší úrovni, než naše republika. Toť vše (a trochu více) co mám k námitkám paní Andrei. Jenom mě nedochází, proč by tato dáma dala přednost usmrcení statisíců amerických vojáků, před desítkami tisíc Japonců.
Datum: 09. 04. 2012 10:15:58 Autor: QF17
Předmět: Ak vs Ch. Bayly
I. Kolektivní vina C.G.Jung: Žádný Němec, a tím méně pak Evropan nebo křesťan nemůže popřít, že v jeho domě byl spáchán nejpříšernější zločin všech dob. Křesťanská církev nechť si posype hlavu popelem a roz¬trhne roucho za vinu svých dětí. Stín této viny padl i na ni, stejně jako na Evropu, matku zrůd. Tak jako musí Evropa skládat účty světu, musí Německo skládat účty Evropě. Tak jako nemůže Ev¬ropan namluvit Indovi, že se ho Německo netýká a že vůbec neleží v Evropě nebo že o Německu nic neví, nemůže ze sebe Němec před Evropanem setřást svou vinu tím, že bude předstírat nevědomost. Tím na svou kolektivní vinu kupí ještě hřích nevědomosti. II. Tady jsem opravdu znejistěl?? Uvádíte ve svém článku, počet zajatých černochů v r 1941 v Německých táborech bylo 80000. Asi uvedu věci na pravou míru. Celkem bylo v Německých táborech zajato do r 1945 94000 vojáků. Počet úmrtí na následky nemocí a zacházení vč. zatřelení při pokusu o ůtěk je jen 1%. To v Japonských zajeteckých táborech bylo vše trochu jinak. Celkem bylo zajato +-30000 vojáků a ůmrtnost byla 38%. Před válkou žilo v Německu +- 4700 amerických občanů a myslím si, že ani 1% z toho nebyli černoši. To Němec viděl papeže, ale černocha určitě ne. Za celou válku sloužilo v armádě USA 884000 černochů a z toho jen 3/4 opustili kontinent. III. Máte pravdu, že britská armáda bojovala ještě v srpnu r 1945 v Asii snad nemá cenu se tomu divit. Jenže předtím přišel Singapurský debakl: Po dobytí Malajsie byls situace v Singapuru pro Brity kritická. Na ostrově bylo sice dislokováno okolo 100 000 britských, australských, holandských, indických a malajských vojáků, kteří měli dostatek munice, paliva a potravin. Ve prospěch Japonců však hrála jejich vzdušná převaha. Japonské letectvo vyčleněné pro tuto operaci čítalo na 500 letadel, která mohla útočit z letišť vzdálených pouhých 20 kilometrů od Singapuru. Ráno 13. února 1942 poslal generál Jamašita Percivalovi výzvu ke kapitulaci, ta však zatím přijata nebyla. V reakci na tuto skutečnost se Jamašita uchýlil ke zvěrstvům a nařídil skupině japonských vojáků, aby napadli britskou nemocnici a vyvraždil tam pacienty. Zemřelo přes 300 lidí. Několik osob nechali japonští vojáci naživu a poslali je k Britům, aby jim ukázali, jak mají v plánu s obránci pevnosti naložit. Důsledky japonských akcí v Malajsku a v Singapuru byly pro Spojence katastrofální. 130 000 vojáků bylo zabito nebo padlo do zajetí. (Naproti tomu Japonci přišli „jen“ o 9 000 padlých a raněných.) Britové navíc ztratili velmi důležitou asijskou základnu a jejich prestiž v Evropě a v Asii byla značně otřesena. Někteří historikové zastávají názor, že se jednalo o katastrofu srovnatelnou s pádem Francie. Hlavní příčina britské porážky spočívá v podcenění japonských vojenských možností a nepřipravenosti na možnost útoku z pevniny, jelikož džungle na Malajském poloostrově byla britským velením považována za neprostupnou. IV. Židovské jednotky Hagana: Mezi důvody pro vypuknutí povstání je zejména prudké zrychlení židovské imigrace do Palestiny, kam začaly kvůli nástupu antisemitských režimů v Evropě přicházet desetitisíce židovských přistěhovalců, čímž se židovská populace v Palestině během čtyř let zdvojnásobila. Mezi arabskou populací vzrostly obavy z rychlé ztráty demografických i ekonomických pozic v Palestině. Ještě v dubnu 1936 se v Nábulusu konal arabský kongres, kde byl vytvořen Vysoký arabský výbor jako hlavní politický orgán arabské komunity, vedený muftím Amínem al-Husajním. Požadavkem výboru bylo okamžitě zastavení židovské imigrace a prodeje půdy do židovského vlastnictví a převod země pod arabskou vládu. Na podporu těchto požadavků Arabové vstoupili do generální stávky. V důsledku stávky se v mnoha ohledech rozvrátilo fungování místní ekonomiky. Například došlo k uzavření přístavu v Jaffě. Místo něj ovšem byl již v květnu 1936 otevřen nový přístav v sousedním židovském Tel Avivu.[7]Vymáhání stávky ze strany arabských stoupenců povstání vedlo k četným násilnostem uvnitř arabské komunity, proti těm Arabům, kteří byli označováni za kolaborující se Židy. Pod heslem boje proti kolaborantům navíc došlo k několika případům vyřizování klanových sporů mezi Araby.[8]Na zvládnutí revolty umožnili Britové Židům zřízení Židovské pomocné policie (Jewish Auxiliary Police), jejímž úkolem bylo hájit židovské vesnice před arabskými útoky. Tyto složky byly pak využity pro budování polooficiální židovské vojenské organizace Hagana. V. Japonsko-Thajská smlouva: Thajsko v roce 1940 chtělo získat zpět území, které ztratilo v r 1907 a k tomu mu pomohlo Japonsko. Jenže Japonsko chtělo ovládnout i Thajsko a v r 1941 vojensky tento stát ovládli. Phibun podepsal za určité ústupky smlouvu v r 1941 s Japonskem. VI. Problém zvaný přistěhovalci: Evropa je velice tolerantní vůči všem přistěhovancům z Afriky či Asie. Dejte si takovou malou otázku: Kolik stálo měšit ve Francii v r 1945 a jich tam stojí dnes? Jen v loni se jich postavilo kolem 150!!! Udfělejte sbírku a postavte kostel např. v Egyptě a rouvnou 10. Pro mě je každý palestinec a je jedno jestli dítě, potenciální terorista. VII. Indové: Byla jste někdy v Asii? Indové jsou asijští cikáni. Je jich opravdu hodně a jejich migrace do ostatních zemí postupně vytlačuje místní obyvatelstvo. Prostě nechtějí vedle nich žít, ale kam půjdou za 10 let nevím. Je pravda, obchodují, ale jejich komunita žije převážně z krádeží a pašování. VIII. Děkuji nicku Misustov: Za článek 6.4.2012. I já bych chtěl být tím utiskovaným a věčně nespokojeným indiánem v USA a v Kanadě, který v podstatě nemusí nic dělat. Kdo neviděl, tak neuvěří. Zdroje:www.wiki, www.histori.navy.mil/library, Zapomenuté armády.Pád britské Asie 41-45 od Ch.B. a mé
Datum: 09. 04. 2012 12:10:52 Autor: QF17
Předmět: Doplnění Ak vs Ch.B.
Celkem bylo v Německých táborech zajato do r 1945 94000 amerických vojáků. Počet úmrtí na následky nemocí a zacházení vč. zatřelení při pokusu o ůtěk je jen 1%. To v Japonských zajeteckých táborech bylo vše trochu jinak. Celkem bylo zajato +-30000 amerických vojáků a ůmrtnost byla 38%. Při přepisu mi nějak ti amíci zmizeli. :-))
Datum: 26. 04. 2012 17:30:43 Autor: FQ71
Předmět: pro QF17
Diskusní příspěvek QF17 je přínosný a zajímavý. Nicméně se pozastavím nad citaci C.G Junga. Článek Andrey Kostlánové se totiž zabývá zapomenutými, neznámými vojenskými jednotkami. Paradoxně sem musíme zařadit i často diskutované jednotky SS, které měli na břichu napsáno „Meine Ehre heisst Treue”, někteří naši „vzdělanci“ to překládají, jako “Bůh je s námi”, což zřejmě QF17 inspirovalo k útoku na křesťany. Heinrich Himmler jako Reichsführer SS, chápal křesťanství jako náboženství položidovské a proto vytvořil náboženství nové. Toto náboženství vytvořil podle svých představ o náboženství starých Germánů. Himmlerovi tedy nebyl vlastní Bůh Abrahámův, Bůh proroků – „Ten, který je“, ale něco jako „Wotan, Ódin, Thor. V literatuře je toto náboženství definováno jak novopohanské náboženství. Náboženství s originálními obřady, ne nepodobnými s těmi co někteří vyvádí u „Stonehenge“, eventuálně jiných megalitů, svatbami, pohřby, přísahou SS, dívkami provádějícími obřady za účelem zvýšení své plodnosti. Kultovní prsteny „Totenkopfring der SS“, vybudování svatyně na hradě Wewelsburg. SSmani musely vystoupit z církve a jednotky SS cestou po Evropě ničily křesťanské symboly – kříže. Po válce francouzská prokuratura identifikovala a dokazovala pohyby divize „WaffenSS das Reich“ právě zničenými kříži. Z tohoto pohledu je nepochopitelné, proč si mám, trhat košili a sypat smetí na hlavu (popel nemám), když nejsem starogermánský nacistický novopohan, ale zbožný křesťan. C.G Jung i když je synem pastora píše o hříchu nevědomosti – co to je? Podle bible „Nevědomost hříchu nečiní“. C.G Jung je celosvětově uznávaný psychiatr. My jsme měli rovněž celosvětově uznávaného neurochirurga profesora Hrbka. Posluchačka medicíny, která u něj tehdy studovala, říkala, že jako odborník byl vynikající. Budu velmi vulgární - tento celosvětově uznávaný odborník byl největší „h-jzl“ na naši politické scéně, jeho výroky předčily i Emanuela Moravce, byl horší jako Bilak, Kolder, Jindra, Jakeš, mám dojem, že i Brežněv se jej začal bát, proto velmi rychle skončil v politickém propadlišti, přestože to bylo období tuhé normalizace. Misustov ve svém příspěvku hledá společného jmenovatele pro Justičního vraha prokurátora Vaše a předsedu Německého lidového soudu Freislera. Jaký je společný jmenovatel prof. Hrbka a C.G Junga? Nehledě na Hrbkovu destrukci charakteru se domnívám, že společným jmenovatelem obou, zejména Junga, je profesionální deformace. Tvrzení, že Evropa je matkou zrůd je sprosté, rovněž tak ty nejpříšernější zločiny, Evropa je kolébkou civilizace založené na antické a židokřesťanské tradici, nebo sáhneme do dějin mimoevropských států? Můžeme začít zapomenutými jednotkami Asyřanů, nejbojovnějšího a nejsurovějšího národa starověku a jeho oběťmi. Asyřané převzali kulturu Sumeru a Babylonu a v časovém úseku -884 až -610 n.l. jeho nejlépe vyzbrojené, nejlépe organizované, ale také nejkrutější armády plenili a terorizovali území od Eufratu a, Tygtris až po Nil. Pozornost si zaslouží jako vynikající organizátoři a stavitelé silnic. První používali pohyblivé věže při obléhání. Asyřanům se přisuzuje první použití jezdectva v boji, za panování krále Sargona II. (poslední bojové nasazení kavalerie v dějinách bylo 1945 při bratislavsko-brněnské operaci). Jízda používala dlouhá kopí a meče, nebo jako jízdní lučištníci používali krátkého luku, třmeny a sedla tehdy ještě nebyla známa. Tedy jízda se již dělila na lehkou a těžkou. Lučištníci byli ostatně základní jednotka asyrských armád. Lučištníci byli jako lehcí bojující bez ochranné zbroje, kteří svoji pohyblivosti způsobovali zmatek v řadách protivníka. Těžké jednotky lučištníků bojovali v základní taktické jednotce lučištník + štítonoš. Lučištník byl chráněn vestou opatřenou kovovými šupinami, nohy byly chráněny kroužkovým brněním, na hlavě kuželová kovová přilba. Štítonoši měli podobou ochranou zbroj jako lučištníci, nosili ochranný štít velkých rozměrů, opírající se v boji o zem, jejích úkolem bylo chránit lučištníka a ničit protivníka, který se dostal na dosah kopí, nebo meče. Tyto jednotky vytvářely za bitvy souvislé mobilní hradby. Bitva byla zahajována mohutnou lukostřelbou, následoval útok válečných vozů a jízdy. V závěrečné fázi bitvy, když byly narušeny formace protivníka, udeřily velké, sevřené a dobře organizované útvary kopiníků a rozhodly bitvu. Krutost a teror používali Asyřané na všech úrovních velení, byla jejích strategickou doktrínou. Obrazová dokumentace zobrazuje krále, jak zajatcům vypichuje oči. Dále co ve středověku takový Attila, Čingischánovy mongolské hordy, jeho vnuk Bátú, to byli humanisté? Arméni nemají tak silnou lobby jako Židi, tak se o jejich genocidě moc nemluví. QF17 se zmiňuje podle něj o nejpříšernějších zločinech. Byly tedy příšernější než vražda 66 000 000 lidí v sovětském Rusku (I. A. Kurganov). V době, kdy v Německu ještě nebyly továrny na smrt a plynové komory ani v projektu, na Sibiři se již vraždilo mrazem, na Ukrajině hladem. Může QF17 najít odvahu a posoudit která smrt je hrůznější, zda hladem, mrazem, nebo plynem (Zyclon B)? Na Ukrajině byl hlavní organizátor hladomoru Lazar Kaganovič, Žid. V Souostroví Gulag II. Solženicin uvádí, že Židé zřizovali a organizovali správu systému Sovětských koncentračních táborů, v kterých umírali milióny křesťanů. Maji tedy nést sociální aspekt kolektivní viny všichni Židé na větě a mají si také trhat košile, sypat smetí na hlavu, jenom proto, že konsumuji košer macesy? Co Rudí Khmerové, v Kambodži, kteří zaváděli komunismus polozvířecího typu, rušili se rodinně svazky a člověk byl nucen žít ve smečce, zubní protéza, nebo brýle byly považovány za buržoazní přežitek a majitelé byli trestání smrti. Tyto zrůdnosti jsou specificky asijské. V roce 1979 Kambodžu od Rudých Khmeru osvobodila vietnamská invaze. Jakýs, takýs pořádek zde zavedla komunistická vietnamská armáda [ U nás známe pouze vietnamské obchodníky a pašeráky]. Vietnamská armáda učinila Krutovládě přítrž, následně ji však deset let okupovala. Přesto provedla kroky ke zcivilizování země, alespoň podle asijských měřítek. Provedla nastolení právního systému, legalizaci soukromého majetku, opětovné stanovení buddhismu státním náboženstvím atd. A co ČLR – kulturní revoluce? O těchto hrůzovládách již C.G.Jung psát nemůže i kdyby chtěl a QF17 cudně mlčí. Daran erkenn’ ich meine Pappenheimer.
Datum: 27. 04. 2012 13:28:43 Autor: andrea
Předmět: poděkování všem
Děkuji všem diskutérům, jste všichni chytřejší než já a obdivuji vaše vědomosti, nicméně, třebaže jsem 8.4. prodělala těžkou operaci,po které sotva dýchám, "zlobit" budu i nadále, hezký den, A.
Datum: 27. 04. 2012 13:30:37 Autor: QF17
Předmět: C.G Jung a ....
Nejdříve pane skrytý pod nick FQ71 poděkovat za zajímavou odpověď na téma: Zapomenuté oběti a armády. Samozřejmě vím co měli příslušníci SS napsaný na přezce a co měli vojáci Wehrmacht na přezce. Kdo to neví, ať si to najde. Junga jsem jen citoval a jestli má či nemá pravdu nechám na každém čtenáři. Ovšem rád bych věděl jak jste přišel na to, že podle zničených křížů se dalo poznat kudy táhla Waffen SS. Dejte mi sem odkaz, protože to jsem nevěděl a nevím jestli je tomu tak. O Asyřenech si nedělám iluze a o křížových výpravách už vůbec ne. Prostě se jednalo o dobyvačné války a časem se k tomu přidalo šíření víry. Jsem ateista i když .... a křesťanství je mi jedno, stejně jako islám a další formy násilné víry. No jedno, pokud neomezuje mojí svobodu pohybu, názoru a víry. V mé reakci na AK-autorka článku, se jen orientuji na toto téma a Arménská genocida sem moc nezapadá, ale vím o ni stejně jako o Kampučii a nejen to. Viděl jsem následky Rudých Khmeru na vlastní oči. Nevím která smrt je horší a nechtěl bych zažít ani jednu co zmiňujete. Možná, kdyby dostali ti ubožáci na výběr, tak by se dalo určit která-odporné téma. Tak jsem vám odpověděl a mlčím dále, protože zde vládne psané slovo.
Datum: 27. 04. 2012 13:36:35 Autor: QF17
Předmět: Pro AK
Přeji vám dobrý dech a uzdravení, protože kdo by nás čtenáře- diskutující dráždil a nutil nás číst i pátrat, kde jste udělala chybu či jak to, že máte pravdu?? :-)) Hezké dny
Datum: 08. 05. 2012 11:51:26 Autor: FQ 71
Předmět: to QF17
Nejdříve si spočítej, kolikrát se zde objevil nick FQ71 a kolikrát QF17 a potom piš o ukrývání se. To si myslíš, že na anonymitu máš monopol jenom ty? S tvým požadavkem, o dokazování pohybů jednotky SS podle zničených křížů mám trochu problém s vyhledáním. Ve svoji knihovně mám asi 1800 svazků, z toho desítky o WWII, které by bylo nutno prolistovat stranu, po straně. To znamená prolistovat více jako tisíc stránek, jenom protože si to někdo přeje a nepotřebuje to ke studijním, nebo publikačním účelům. Zmínka o ničení křesťanských symbolů je i v současné literatuře. Pochopitelně o tom nepíše Sidonie Dědinová, taktéž sturmbanführer Otto Wedinger, který sice dokumentuje hrdinství zbraní SS, ale o tom jak hnal před svými tanky lidské štíty, mlčí, taktéž asi mlčí o ničení křesťanských památek, není se čím chlubit. Jak na toto příležitostně narazím, tak podám zprávu. Můžeš se podívat do sborníku „Norimberský proces“ já jej doma nemám, ale i ten má přes tisíc stran, tak bych se rovněž nenamáhal. Musíš tedy počkat, ale čas si můžeš krátit třeba videem „Vojska SS“ tam to je také. V Bundeswehrmuseum Dresden byla v zadním traktu výstava „Kriegsverbrechen“ (V nově, od podzimu instalované expozici jsem ještě nebyl). Když se tam obrátíš – ale slušně, tak k tomu možná dostaneš informace, eventuálně odkaz na literaturu. Nebylo mým úmyslem dělat někomu iluze, o mimoevropských kulturách. Byla to pouze demonstrace o přínosu evropské kultury a reakce na citát, že Evropa je matkou zrůd, abych tuto verzi mohl akceptovat, musel bych být lidožrout ze subsaharské Afriky, nebo lovec lebek z Bornea. Hymnou Evropy je Óda na radost. Symbolem evropské kultury je matka s dítětem – madona, nebo i Praxitelova Afrodité, nikoli lidská lebka. Výrok o hříchu a nevědomí se dá se vyložit tak, že Němec Jung zhřešil, protože neví nic o koncentračních táborech, nebo že nezná bibli. Jungova poznámka se pravděpodobně týká strukturálního problému psychiky, což ale do naší diskuse nepatří. Ty jsi to použil k opětovnému vyznání se z ateizmu, na to jsem se ale neptal, nikdo Ti to nebere a u komunisty se to i předpokládá.
Datum: 08. 05. 2012 14:09:05 Autor: QF17
Předmět: FQ71??
1.I KDYŽ SES MĚ NEPTAL: Nevím, kde bereš přesvědčení o tom, že člověk nevěříci v Krista či v Aláha je komunistou. Letos jsem navštívil několik chrámů při mých toulkách po Asii a pokud mohu jen trochu porovnat Buddhismus s Křesťanstvím, tak mi je Buddhismus podstatně bližší. To na ukončení diskuze o náhoženství vs komunismus. 2.Německy umím bídně i když žiji v Sudetech, tak bych si moc v Dražďanském museu moc nepočetl. Hledal jsem na netu o zmiňovaných křížích a zatím nic. Nejsem typem člověka, kterého odradí první neúspěch. A tak budu pátrat dál, rovněž doufat, že mi pošleš odkaz. 3.Jo jo, Dědinová, ta je trnem v oku u hodně lidí, jenže asi proč? Ovšem podobných spisovatelů, kteří se dívají na vyhnání 1/5 obyvatelstva je mnohem více. Zrovna teď mám rozečtenou .... práci o velice podobném vysídlení z ČSR. Pokud bude zájem napíši více. A opět za tím zlem jsou soudruzi. 4.Víš, mě nacismus a komunismus zrovna nechytá za srdce i když je to věčně omílané téma pro nekonečné diskuze. I článek od AK je vlastně tomu důkazem. 5.Evropská kultura, Mayská kultura a mohli bychom pokračovat ... Možná by nebylo od věci se podívat na tu naší kulturu očima např. Vietnamce nepřistěhovalce, či očima potomka lovce lebek z Bornea. 6.Kdysi jsem zde uveřejnil své jméno i E-mail, učíním tak jen z části podruhé: firefly17@centrum.cz Otázka na závěr, nejsi ty náhodou komunistou, nebo bývalí?
Datum: 12. 05. 2012 07:56:53 Autor: FQ 71
Předmět: Dobrého dne QF 17
K tvému diskusnímu přspěvku si dovoluji dát několik poznámek, vysvětlení a nějaké doporučení. Ad 1. Kde bereš přesvědčení, že já jsem přesvědčený? Daran erkenn’ ich meine Pappenheimer. Že jsi komunista, usuzuji z tvých systematických projevů třídní nenávisti, z tvých citací spoluzakladatele Všesvazové komunistické strany (bolševiků) a tvého obdivu k němu, to se tak hned dnes nevidí. Ze svého vědeckého světového názoru ses zde vyznal dodatečně, což potvrdilo můj předpoklad. Toto jsou základní podmínky, být komunistou, zeptej se na to Jakeše, nebo Bilaka. Diskusi o církvi jsi začal Ty, nikoli já. Když si zde otíráš svoji pusinku biblickými termíny, tak já mohu také oponovat citaci bible, nebo ne? Stýkám se samozřejmě s mnoha nevěřícími, u kterých ale leninismus neindikuji, u Tebe ano. Ad 2. Dal jsem Ti tipy, kde můžeš problematiku hledat. Jak s nimi naložíš, je tvoje věc. Psal jsem o literárních pramenech a ty to hledáš na internetu. Tedy když na příklad sdělím, že jsem to našel v „Hitlerova černá garda“ tak místo aby, jsi vzal 400kč a šel do knihkupectví, budeš šmejdit na PC? To mě tedy podrž. Nyní zcela vážně, Bundeswehrmuseum Dresden stojí za návštěvu i bez znalosti němčiny. Při prohlídce obrněné, letecké techniky, V1, MG42, 7,5cm PAK40, němčinu nepotřebuješ. Jestli tam najdeš foto ustřeleného kříže, nebo ne, není ani tak podstatné. Byl jsem tam před třemi roky a nejsem si jist, zda výstava „Válečné zločiny“ se stala součást expozice, byla to tehdy putovní výstava, předtím byla v Potsdamu. Letos jsem tam ještě nebyl, pojedu tam v záři. Ale za těch 15 E to určitě stojí. Pravděpodobně tam budou v jednotlivých sálech české letáčky jako ve vídeňském arsenálu, a ve Zwingeru. Němčina bude nutná, když se obrátíš na pracovníky muzea se žádostí o konzultaci. Ad 3. Poukazoval jsem, kde není nutno hledat, protože tito autoři se danou problematikou nezabývají, o nějakém trnu, dokonce v oku nebyla řeč. Pokud budeš psát k danému tématu, to je o zapomenutých armádách na příklad sudetoněmecký Freikorps, nebo Werwolf, tak to beru – píšeš zajímavě, ale nesmí Tě chytit amok. Ad 4. Nekomentuji. Ad 5. Napsal jsem: „abych akceptoval verzi, že Evropa je matkou zrůd, musel bych být lidožrout ze subsaharské Afriky, nebo lovec lebek z Bornea“. Ty doporučuješ podívat se na totéž očima Vietnamce. Tedy vietnamský nepřistěhovalec : „Tam tobra obchod delat, ale nemam vízum“, vietnamský přistěhovalec: „Čechi spatni, zla celnik- moc“. Očima lovce lebek Borneo: „ Evropan nedobry, má moc slaný maso“. Tak a nyní se pokus podívat na nás očima Cikána z Olašska. Ad 6. Nevím, proč mi dáváš tvůj E-mail. Poznámku „... pane skrytý pod nickFQ71“, bych akceptoval od pana Křížka, od madame Andrey, ale od anonyma to beru jako námitku proti porušení jeho monopolu být anonymem. Ad poznámka na závěr. Nedoporučuji se tímto zabývat. Důvody: Dialog je projev obsahující věty oznamovací. Pokud se zde vyskytne věta rozkazovací, může nastat zhroucení diskuse. Příklad: Při zdvořilém přání, zdroj informace, bych všeho nechal a snažil se vyhovět. Toto však bylo nahrazeno rozkazovací větou: „Dejte mi sem odkaz, protože to jsem nevěděl“ a mne vyvolalo opačnou reakci: „až na to narazím, potom podám informaci“. Použitím věty tázací, dialog může zkolabovat na pavlačové drby. Na tvoji netaktní otázku potom mohu odpovědět řeči tvé společenské vrstvy: „Potom ti je h _vno, já se tě taky neptám, jestli tvoje mama byla prostitutka“( zdůrazňuji, toto je příklad). Bylo by to adekvátní, nemohl bys protestovat, protože zejména u nás mnoho lidí nedělá rozdíl mezi termínem komunista a cowboy (amerikanismus – kurvy syn). Mohu také odpovědět „Komunista nejsem, jsem z kulacké rodiny, rodiče byli zavření a prokurátor žádal pro otce trest smrti“, nebo: „Nejsem bývalý, ani bývalí, ale jsem současný komunista a člen předsednictva ústředního výboru“, a ty si můžeš si vybrat, jsem anonym!! FQ71, dokonce ani Cibulkův seznam Ti nepomůže. Doporučuji proto identifikovat člověka podle jeho projevu. Dá se spolehlivě odhadnout nejenom jestli je to komunista, nebo monarchista, ale dá se odhadnout jestli je cholerik, nebo flegmatik,zbabělý, zákeřný, sadista, dá se odhadnout, jestli má u druhého pohlaví úspěchy,nebo ne, takový G.C. Jung odhadne jestli má člověk rakovinu, nebo diabetes. Vyžaduje to, ale určitý IQ, dobrý instinkt a studium, ovšem nikoli Sidonie Dědinové.
Datum: 12. 05. 2012 16:58:06 Autor: QF17
Předmět: Už vím kdo jsi,
tys vnukem A. Čepičky :-)) Mě je v podstatě jedno jak se jmenuješ a jaký máš na mě názor (z něj se nanasnídám), jen jsem ti odpověděl na tvé dotazy a hle, Militaria div se, vše jsi obrátil k obrazu svému. Diskuze s tebou byla částečně přínosná, ale po několika tvých posledních reakcí, mi příjde jako mlácení slámy a nebo jako kohout na střeše Lidového domu. Napiš něco opět přínosného pro zdejší server, místo "psycholgického posudku na svou rozpolcenou osobnost". Má poslední věta k ukončení bezpředmětné diskuze. Možná jsi dvojí agent a užíváš nick FQ71 a Misustov, pokud se pletu, tak se nicku Misustov tím to omlouvám.
Datum: 30. 03. 2017 09:41:49 Autor: J.Kolušek
Předmět: Ji bývalí komunisté pomáhají
Desítky Čechů vyjíždějí každý rok jako dobrovolníci pomáhat izraelské armádě v rámci programu Sar-El, který byl založen v osmdesátých letech. Do izraelských kasáren dorazí zhruba pět tisíc lidí ročně - někteří mají židovské kořeny, jiní s blízkovýchodním státem sympatizují, další prostě hledají dobrodružství. Jedním z nejaktivnějších českých dobrovolníků je bývalý předseda Socialistického svazu mládeže a komunistický funkcionář Vasil Mohorita. Jedním z těch, kteří odjíždí každý rok, je i bývalý nejmladší člen Ústředního výboru Komunistické strany Československa a předseda Socialistického svazu mládeže Vasil Mohorita.Ten sice sloužíval režimu, pro nějž byl Izrael hned po Spojených státech největším nepřítelem, od roku 1989 ale prošel razantní proměnou. Z přesvědčeného komunisty a reformátora, který byl ještě po revoluci poslancem za KSČM, se během dvou desetiletí stal velký příznivec Svaté země, jak Židé své vlasti láskyplně říkají. Bývalý komunistický funkcionář, který po revoluci úspěšně podnikal, ale nějaký čas už se živí úklidem, chce údajně pomocí programu Sar-El odsloužit celé tři roky, po které jsou do armády odváděni i Izraelci. Během jednoho roku zvládl i několik misí za sebou. Bylo znát, že je zkušený.Na svém facebookovém profilu má například Mohorita fotku, na které vyvěšuje izraelskou vlajku. I řada jeho dalších příspěvků se týká země u Středozemního moře, její armády či projektu Sar-El. Často sdílí fotografie a texty týkající se izraelské námořní pěchoty, žen v tamní armádě, Českého spolku přátel Izraele.
Datum: 30. 03. 2017 11:56:33 Autor: QF17
Předmět: Nejlepší komunisté jsou Židé
Podle informací opatřených Sovětským Tiskem, bylo z 556 důležitých funkcionářů bolševického státu, v letech 1918-19: 17 Rusů, 2 Ukrajinci, 11, Arménů, 35 Lotišů, 15 Němců, 1 Maďar, 10 Gruzínců, 3 Poláci, 3 Finové, 1 Čech, 1 Karaim a 457 Židů. Karaim je obyvatel pocházejí z Krymu ovšem vyznávající Judaismus. Židovská role v ranném sovětském režimu Převzato „The Last Days of the Romanovs“ od Roberta Wiltona. Publikovala 1920 (Americká a Britská edice 1920 neobsahovala tento seznam), 1921, 1923 a 1993 Institute for Historical Review. Robert Wilton byl počas židobolševického převratu v. r. 1917 přítomen jako zahraniční dopisovatel britských London Times. Vasila Mohoritu osvítila Chazarská hvězda a začal číst Tóru.
Přidat komentář

 





Vyhledávání

Foto týdne

"Ach, jsou milé tyhle malé černošky a vůbec ne plaché!" (Zasláno.)


Recenze týdne

Tiger v bahně

Vzpomínky tankového esa