Zapomenuté oběti a zapomenuté ?armády?

Za druhé světové války

Zapomenuté oběti

Německý národ se jednak aktivně účastnil zločinů, páchaných jeho jménem v celém světě, jednak pokud se jejich páchání neúčastnil, nikdy s nimi neprojevil svůj nesouhlas nějakým protestním činem. Většina Němců měla z nacistických zločinů hmotný prospěch.

Zcela opominutými oběťmi nacismu bylo černošské obyvatelstvo Afriky.

Koloniální strategie Viléma II (stejně jako koloniální strategie jiných států) byla založena na segregaci obyvatelstva, a postupném vyhlazování původních obyvatel, nahnaných do pracovních či vyhlazovacích táborů, důkazem je vyhlazení kmene Herero v Namibii v letech 1904–1905.

V roce 1933 žilo v Německu zhruba 3 000 černochů a míšenců, někteří se přistěhovali v roce 1918 z německých kolonií, jiní se usadili v Porýní jako bývalí váleční zajatci původem z francouzských/belgických kolonií, anebo s francouzskými jednotkami obsazovali Porýní (jejich dětem, které měli ve 20. letech s Němkami, se říkalo „bastardi z Porýní“).

Třebaže se rasistické Rosenbergovy zákony z roku 1935 vztahovaly především na Židy, do jejich působnosti spadali i obyvatelé tmavší pleti.

Zákonem z 15. 9. 1935 O ochraně německé cti a krve se staly trestné svazky mezi Árijci a Židy, nařízení ze 14. 11. 1935 stanovuje, že „ nelze uzavřít sňatek, je-li podezření na předka pocházejícího z nečisté rasy, který by pošpinil německou krev „, ke kterému prováděcí vyhláška ministerstva vnitra ze 26. 11. 1935 uvádí, že „zakazují se sňatky mezi Němci a cikány, Němci a černochy, a jejich bastardy“.

V roce 1937 byli němečtí černoši a míšenci podrobeni násilné a tajné sterilizaci.

V roce 1941 bylo v nacistických zajateckých táborech na německé půdě uvězněno na 80 000 černošských vojáků, kteří byli po nařízení Hitlera, jenž dbal na rasovou čistotu i ve věznicích, převezeni do Bordeaux, aby se s nimi jako s geneticky nečistými „čistokrevní“ Němci nemuseli stýkat.

V Německu pro „antropologický výzkum“ jich zůstalo jen 500 „exemplářů“.

Pokud černoši či míšenci skončili v koncentračním táboře, bylo to pro jejich činnost odbojovou, anebo proto, že byli komunisté, nikoliv pro jejich barvu pleti, protože nacistické nikdy nezamýšleli černochy a míšence průmyslově eliminovat, naopak, chtěli je „zachovat“, aby pro ně po vítězství pracovali jako otroci (viz Peter Martin Schwarze im Nationalsozialismus).

Dodnes však v Německu nebyli uznáni za „oběti nacionálsocialismu“, a tudíž nebyli ani finančně odškodněni.

Zapomenuté armády

Britská imperiální armáda bojovala ještě celé tři měsíce po kapitulaci Berlína, aniž by si na ní někdo po válce vzpomenul – o to smutnější, že tyto britské koloniální jednotky byly zcela zbytečně vtaženy do krvavých, ale neúčelných poválečných bojů proti separatistické komunistické gerile ve francouzské Indočíně (severovietnamská Liga pro nezávislost – Viet-Minh), gerila, která sice podstatně přispěla k porážce Japonců ve Vietnamu, ale poté se obrátila proti Francouzům.

Britská imperiální armáda byla nasazena i do bojů proti Sukarnovým nacionalistům v Indonésii.

Evropanům je sice lhostejné, co se dělo za 2. sv. v. v Asii, ale asijské státy, zejména Čína, se pobouřeně ohradily proti přepisování historie ze strany japonských učebnic dějepisu, které zcela pominuly válečné a genocidní zločiny, které japonská armáda v zemích, které obsadila, páchala.

Přesto japonská armáda, i jako okupant nalezla s ní kolaborující elementy, protibritsky zaměřené, ve všech těchto státech.

V prosinci 1941, pár dní po „překvapivém“ japonském útoku ze 7. 12. 1941 na US tichomořskou základnu Pearl Harbour, japonské jednotky obsadily Kelantan na severovýchodě britské Malajsie.

Zdemoralizované britské obránce Singapuru porazili za 5 týdnů, zmocnili se tohoto strategicky důležitého přístavu, a důležitých nerostných surovin Malajsie, načež se japonský genštáb rozhodl obsadit britskou Barmu, aby definitivně Brity vyřadil z bojů, a donutil Američany zasednout k jednacímu stolu.

Když japonská armáda táhla přes Thajsko, nikdo se jí neprotivil, takže v 2/42 stála před Rangúnem, a brzy i před branami Indie – 200 let staré britské impérium bylo před zhroucením.

Britský polní maršál Alan Brooke, náčelník imperiálního genštábu, 19. 2. 1942 si do svého deníku poznamenal : „Nikdy by mne ani nenapadlo, že se britské impérium zhroutí tak rychle, a že vydáme Singapur a Hongkong již po dvou měsících bojů“.

Přesto se britská imperiální armáda za podpory jednotek britských, indických, afrických, a hlavně za podpory US letectva, ještě vzpamatovala, a pod velením lorda Mountbattena a generála Williama Slima (1891–1970,pozdější guvernér Austrálie, jenž byl v této době nejuznávanějším britským generálem) odrazila druhý japonský pokus o průlom do Indie v severovýchodním indickém státě Asám u měst Imphál a Kohima. Poté se gen. Slim se 14. praporem vrátil do Barmy, kde úporně bojoval za její znovudobytí, ale až koncem roku 44 spojenecké jednotky podnikly první vážnější úder, po kterém následovala celá řada jejich ofenzív, přesto Japonci kapitulovali až v 7/45 (Barmská nezávislá armáda a Arakanova národní armáda bojovaly 42–45 na straně japonské armády, kdežto v britské imperiální bojovali příslušníci barmských etnických menšin). Právě v Barmě japonská armáda utrpěla největší ztráty – přes 100 000 mužů.

Po svržení atomovek na Nagasaki a Hirošimu v 8/45 britské a indické jednotky znovudobyly Malajsii, na podzim 1945 i nizozemskou Indonésii (svého času byla Indonésie nejvíce ceněna pro muškátové oříšky), v níž nacionalistický vůdce Sukarno dva dny po japonské kapitulaci vyhlásil nezávislost, a jih francouzské Indočíny.

Zatímco Barma byla válkou zcela devastovaná, v Indonésii v pracovních lágrech Japonci vyhladili přes 4 milióny lidí.

Legendy o hrdinských skutcích se vyprávějí o generálu Orde Charles Wingateovi (1903–1944), jenž šéfoval speciálním indickým jednotkám chindits, které v letech 1943–44 bojovaly v týlu japonské armády.

Gen. Orde Charles Wingate (Gideon Force + Chindits, speciální výsadkové jednotky vycvičené pro boj v týlu, které sám vytvořil) potlačoval v letech 1936–39 arabské povstání v Palestině v britském mandátním území za pomoci židovských polovojenských milic, a jako vášnivý stoupenec vytvoření izraelského státu cvičil židovské polovojenské jednotky Hagana, zárodek budoucí izraelské armády, za 2. sv. v. se zúčastnil východoafrického tažení (v britském Súdánu vytvořil speciální jednotku Gideon Force, podle židovského biblického soudce Gideona, jenž se postavil přesile, složenou z Britů, Súdánců, Etiopanů, a veteránů z jednotek Hagana, celkem zhruba 1 700 mužů, kteří prováděli ve jménu etiopského císaře Haile Selassie záškodnické akce v Etiopii okupované Italy.

Po skončení této akce byla jeho jednotka rozpuštěna, načež Wingate psal dopisy do Londýna, v nichž si stěžoval na nekompetenci všech britských úřadů a celé britské armády, zejména byl naštvaný, že jeho vojáci nedostali medaile, které pro ně požadoval.

Když skončil těžce nemocný malárií, aniž by se nechal ošetřit vojenským lékařem, a když se pobodal v pokusu spáchat sebevraždu, byl odvolán na léčení do Británie, odkud byl jako nežádoucí důstojník poslán do barmské kampaně, kde opět založil speciální jednotky schopné dlouhodobě působit v džungli, tentokrát z řad Indů (77. brigáda/chindits, jméno barmského lva), kde měli i výcvikový tábor, a to i během monzunových dešťů.

K první operaci byla jeho jednotka nasazena v 2/43 – Operation Long Cloth, a třebaže měla působit paralelně s armádou, Wingate prosadil její nasazení do akce, přestože akce armády byla zrušena, což byla chyba (Japonci se soustředili jen na jeho jednotku).

Nejprve měla výrazné úspěchy při sabotážích železnic, ale když Wingate s jednotkou postupoval dál do vnitrozemí, nebyli na nový terén, který nepředpokládali, připraveni – suchý, rovný, protkaný silnicemi, kde je měli Japonci jako na dlani, neměli jídlo ani vodu, a když dostali rozkaz stáhnout se zpět do Indie, začala na ně japonská armáda pořádat hony jako na zajíce, do Indie se dostali na jaře 1943, ztratili jednu třetinu mužů. Jejich akce však měla nečekaný dopad – Japonci pochopili, že indicko-barmské hranice nejsou zase až tak nepropustné, jak se domnívali, a naplánovali na rok 1944 ofenzívu proti Indii, aby si vylepšili obranné pozice proti očekávané spojenecké ofenzívě.

Londýn jejich akci využil k propagandě, že Japonci nejsou nepřemožitelní, zatímco Wingate si opět všude v Londýně stěžoval na neschopnost britské armády, která je zhýčkaná, protože má přístup k lékařům, důstojníci myslí jen na své pohodlí, apod. (sám doporučoval na všechny nemoci jen cibuli, kterou nosil zavěšenou na krku, byl považován za velmi výstředního člověka, pocházel z důstojnické nábožensky velmi přísné rodiny, jeho otec svých 7 dětí vychovával ve vojenské asketické kázni na způsob „přežiješ či nepřežiješ“).

Winston Churchill byl sice nadšený Windgatovými speciálními jednotkami, ale jen do té doby než se s ním v Londýně setkal – tehdy Windgate pro užší britské velení uskutečnil přednášku o tom, jak by se speciální jednotky za pomoci nejmodernější techniky mohly stát „prodlouženou rukou“ konvenčních sil, a britské velení bylo touto vidinou unešeno.

Po návratu do Indie si Windgate přivodil tyfus z místní vody, přesto naplánoval druhou misi speciálních jednotek do Barmy, třebaže opět paralelní akce armády byla zrušena, navíc nedostal ani letouny, které by jeho jednotku vysadily, nabídli mu jen kluzáky, které odkýval.

Do akce jeho jednotka vyrazila v 3/44, tentokrát si měla v Barmě vystavět opevněné bašty, ze kterých měla útočit a provádět sabotáže, taktiku, kterou u Dien Bien Phu použili i Francouzi.

24. 3. 1944 Windgate odletěl na palubě USAF Mitchell bombardéru na inspekci třech takovýchto opevněných bašt, které si jeho oddíly v Barmě vybudovaly, letoun se však zřítil do džungle v severovýchodní Indii, všech 10 lidí, Windgate + Američané, zahynuli.

Churchillův osobní lékař Lord Moran ve svých pamětech napsal : „Windgateovo duševní zdraví hraničilo s duševní poruchou“.

A Churchill o svém efemerním chráněnci poznamenal : „Byl příliš šílený, aby mohl převzít vyšší velení“. (Kdo jiný by se však za uhlazené britské důstojníky vrhal do džungle, navíc se svojí propagací izraelského státu, o kterém Londýn nechtěl ani slyšet, neměl budoucnost ani po válce).

Další hrdinnou legendou je opředena Jednotka 136/Force 136, která ve spolupráci s čínskou gerilou působila celou dobu války v malajské džungli, a sabotovala japonské operace.

Mezi hrdiny patří i 14. prapor generála Slima, který vyrážel k akcím proti japonské armádě z nevyšších vrcholů státu Asám, a ze severní Barmy.

Mezi Barmou a Thajskem Japonci nechali válečné zajatce za vyhlazovacích podmínek stavět železnici, jejich příběh v 50. letech popsal ve své knize Francouz Pierre Bouille, postupně pění vlastenecké chvály začalo s filmem Davida Lean Most přes řeku Kwai vyprchávat.

Dnes o 70 let později, s příchodem Asijského století, je vhodné si válečné příběhy z Asie znovu připomenout. V roce 1941 japonská armáda obyvatelům Japonci dobývaných zemí nepřipadala nijak zvlášť brutální, až na obyvatele Číny, kteří s japonskou armádou přišli do styku již v roce 1937 při jejím napochodování do Nankingu, od roku 1928 hlavního města Číny, v němž se „proslavila“ spácháním nankingského masakru, celkem povraždila 250 000 až 500 000 osob, válečné zajatce i civilisty.

Právě naopak, Japonci byli vítáni jako osvoboditelé od evropských kolonizátorů, kteří otevřeli éru „Asie pro Asii“, cestu k jejich národní nezávislosti, v čemž je propagandisticky utvrzoval japonský gen. Suzuki Keidži. Obyvatelé těchto zemí Japonsko obdivovali pro jeho razantní modernizaci z konce 19. stol., a pro jeho vítězství nad Ruskem v roce 1904–1905.

V předvečer 2. sv. v. všechny tyto země zaplavili „uhlazení“ japonští experti a obchodníci, alias špióni všeho druhu.

V roce 1941 britská tajná služba odhadovala, že Brity v Malajsii a v Barmě podporuje jen 10 % obyvatel (menšiny Karenů a Šanů), dalších 10 % podporuje Japonce, zatímco zbytek obyvatel vyčkává, k jaké straně se připojit.

Byl to špatný odhad, situace v terénu pro Brity bylo daleko horší – s Japonci spolupracovali i radikální separatisté v Indii, nejvíce zastánců mělo Japonsko v Barmě, kde Barmská nezávislá armáda po vpádu Japonců do Barmy s Japonci aktivně spolupracovala, a na oplátku získávala od Japonců „ na oko“ kontrolu nad některým územím – tuto taktiku Japonců jako jeden z prvních prohlédl, třebaže až v roce 1942, Aung San, otec dnešní opoziční barmské političky Aung San Suu Kyii, horlivý stoupenec osvobození Asie od evropských kolonizátorů, vášnivý nacionalista.

Jeho pochyby o japonských úmyslech nezvrátila ani loutková barmská vláda, vytvořená Japonci v létě 1943, v čele s dr. Ba Maw, takže začal se svými komunistickými kolegy připravovat protijaponské povstání, a to ve spolupráci s britskou správou v Indii.

Taktéž muslimové v Malajsii vítali japonskou armádu jako osvoboditelku, ale brzy poznali, že japonské vítězství není jejich vítězstvím.

Od nankingského masakru protijaponskou gerilu Čankajškova nacionalistického režimu financovali z jedné třetiny zahraniční Číňané – pomsta Japonců byla krutá : v únoru–březnu 1942 japonská armáda zmasakrovala desetitisíce Číňanů, kteří žili v Malajsii a Singapuru (masakry sook ching /etnické čistky).

Číňané, kterým se podařilo utéci do malajské džungle poté spolupracovali proti Japoncům s britskou zvláštní jednotkou Force 136, nicméně japonská okupace Malajsie zůstala po celou dobu války nenarušená a stabilní, protože se opírala o zdejší usazené indické obchodníky, dělníky i venkovské nádeníky, kteří Brity nenáviděli. Indické etnikum v Malajsii bylo protibritsky radikalizováno Národní indickou armádou, v roce 1943 složenou zhruba ze 40 000 mužů, v drtivé většině šlo o zajaté vojáky indického etnika z Britské imperiální armády po pádu Singapuru v roce 1942.

Nejenom jejich první velitel gen. Mohan Singh, ale drtivá většina z nich byli ještě před pádem Singapuru mnohokrát oběťmi britského rasismu, navíc byli v roce 1942 svědky strašlivého osudu indických dělníků, kteří se ještě před boji pokusili ze Singapuru pěšky uprchnout do Indie.

Desetitisíce z nich, celé rodiny i s dětmi, zahynuly v bahně a v „zeleném pekle“ zalesněných vrcholků hor indických států Manipur a Asam, další desetitisíce z nich byly Japonci, včetně žen a dětí, odvlečeni na stavbu železnice do džungle, která měla vést z Barmy do Siamu (počet obětí z řad indických běženců je 10x vyšší než byl počet Japonci zajatých spojeneckých vojáků).

Jiní zajatí indičtí vojáci byli svými exveliteli donuceni se k jejich kolaboraci s Japonci připojit (viz Leonard Gordon Brothers against the RAJ).

Nepřátelství vůči Britům umocnily i represe britské správy v Indii proti pacifistickému hnutí Mahátmá Ganddhího „Opusťte Indii!“ z podzimu 1942.

V roce 1943 pod britskou správou, která již nemohla dovážet rýži z okupované Barmy, vypukl hladomor v Bengálsku, kterému podlehly 4 milióny Indů, což londýnský vládní kabinet přešel hlubokým mlčením. V roce 1943 převzal velení nad Indickou nezávislou armádou Subhas Čandra Bose, jenž vystudoval v Cambridge, a který odmítl pacifistickou výzvu Mahátmá Gándhí (1869–1948) s tím, že za svobodu je nutno bojovat.

Samotný Subhas Bose uprchl z britského vězení v Kalkatě, protkané nacistickými agenty, kteří jej v ponorce převezli do Německa, bojoval i na východní frontě, a poté byl za odměnu Japonci jmenován „premiérem svobodné indické vlády“ v Barmě, což byla pseudovláda typu barmské „vlády“ premiéra Ba Maw, navíc bez území (kontrolovala jen ostrovy Andaman a Nikobar).

V roce 1944 se Subhas Bose se svými jednotkami v indickém státě Asám utkal s Britskou imperiální armádou, s britskými a US jednotkami.

Talismanem jeho armády byla hrst půdy z hrobu posledního indického mogholského císaře, sesazeného v roce 1858 po potlačení protibritského povstání z roku 1857.

Také válečný pokřik jednotek Bose byl stejný „ Čalo Delhi! / Na Delhi!“ (viz Leonard Gordon: Brothers against the RAJ z roku 1990).

Obě s Japonskem kolaborující „nezávislé“ armády, barmská i indická, byly velmi špatně vyzbrojené, bez podpory Japonců nebyly ničím, a samotní Japonci byli v té době v Asii převálcováni US a australským námořnictvem, a čekala je, za současné invaze spojenců z Asámu do severní Barmy pod velením Mountbattena a Slima, ještě krvavá bitva s čínskou armádou na severu u Chungking.

Britům se za pět minut dvanáct podařilo pro obranu Britského impéria v Asii mobilizovat veškeré síly na indickém subkontinentu, ale nebyly to britští vojáci, ale indičtí vojáci, indičtí rolníci a obchodníci, a indické zdravotní sestry, kteří jim tuto bitvu v Barmě vybojovali, a po válce Britům rovněž zabránili, aby se příslušníkům Indické nezávislé armády, „indickým vlastencům“, pomstili, třebaže proces s jejich vůdci Britové, navzdory všem radám, aby tak nečinili, uspořádali, a to teatrálně ve slavné „Červené pevnosti“ mogholské říše v Delhi.

Zvedla se však tak silná nevole z řad indické veřejnosti, že proces museli přerušit, a šéfy Indické nezávislé armády propustit, čímž symbolicky potvrdili, že již nemají ani na to, aby potrestali „ zrádce“ svého impéria. V roce 1945, když se britské jednotky vrátily do Barmy, Malajsie, byly i v Indonésii a ve francouzské Indočíně, bylo britské a US velení přesvědčeno, že britské impérium potrvá ještě přinejmenším po jednu generaci (heslo South East Asia Command/SEAC bylo překládáno i jako Save England´s Asian Colonies). Situace v terénu byla pro Britské impérium méně slibná – Aung San se se svojí armádou postavil japonské armádě v lednu 1945, a nevítal ani Brity, které nevítalo ani po zuby vyzbrojené barmské obyvatelstvo. Nejdéle, ještě 10 let po válce, britské jednotky zůstaly v Malajsii, jejíž cín a kaučuk byly pro obnovu britského hospodářství rozhodující. Proti komunistickému puči jim pomohli zdejší čínští a malajští obchodníci, kteří se při puči postavili na jejich stranu (puč Malajské KS z roku 1948 vedl Chin Peng, šéf další „ zapomenuté“ asijské armády, která byla za války spojencem britské Force 136, Chin Peng podepsal „příměří“ s malajskou vládou až v roce 1989).

Labouristická vláda Clementa Attlee, která se dostala k moci v červnu 1945, brzy pochopila, že jednotky britského impéria již neudrží na uzdě ani bývalé vlastní asijské kolonie, natož východoindické nizozemské, či francouzské indočínské.

Proto koncem roku 1945 vrchní velitel zdejších britských sil gen. Douglas Gracey předal francouzskou Indočínu zpět do rukou CHDG, ale i francouzská kontrola nad Indočínou již měla hluboké trhliny. K zapomenutým asijským „armádám“ tak patří veškeré asijské obyvatelstvo, které se z nejrůznějších pohnutek přidalo na stranu Britů, Japonců, či gerilových jednotek.

V neposlední řadě do této kategorie spadá i minimálně 100 000 žen a dívek, včetně nezletilých, které byly japonskou armádou donuceny k sexuálnímu otroctví, viz Yuki Tanaka Japan´s Comfort Women, Sexual Slavery during WW II.