logo-militaria.jpg, 41 kB
logo-militaria-2.gif, 9 kB

Tématický server
z oboru vojenství

logo-elka-press.gif, 3 kB

Zapomenutý kozák Sergej Mangašov

Na svém dobrém koni vraném
vyjel kozák v cizí svět,
opustil své rodné kraje,
nevrátí se nikdy zpět.

 Za horami, dolinami,
černá táhnou oblaka,
pod sněhem tam kosti leží
podonského kozáka.

Starobylá kozácká píseň

Povstání na Donu vzplanulo nebývalou silou v březnu roku 1919. Kozáci velmi dobře pochopili, co mohou čekat od bolševické vlády, v níž byl pouze jediný její člen (Bucharin) ruského původu. Byli ochotni přijmout vládu sovětů, ale bez bolševiků. Jejich povstaleckým heslem bylo: „Za sovětskou vlast, proti komuně, proti popravám a drancování!“.

Dva nejmocnější mužové bolševického Ruska: Lev Davidovič Bronstein-Trockij, pravý iniciátor a vůdce revoluce, stejně jako Jakel Movšovič Sverdlov, dali jasně najevo, jaký osud mohou kozáci pod jejich vládou očekávat. Oba byli skutečnými strůjci rudého teroru. Roku 1919 vyjádřil Trockij zřetelně svůj postoj ke kozákům slovy: „Svým původem jsou kozáci pouhý zoologický druh a nic víc. Staré kozáctvo je nutné nemilosrdně sežehnout plamenem sociální revoluce a jejich poslední zbytky svrhnout jako svině z evangelia do Černého moře!“

V důsledku těchto postojů a přímých rozkazů obou jmenovaných bylo jen v oblasti Donského kozáckého vojska vyvražděno, umučeno a vyhladověno více jak 1 milion 250 000 kozáků a jejich rodinných příslušníků, včetně žen a dětí. Podle údajů současných ruských historiků byl stav donského kozáctva v období rudého teroru a emigrace redukován na 60 procent, z původních kubáňských, těreckých a uralských kozáků zůstalo dokonce jen 10 až 15 procent. Šlo o genocidu či lépe řečeno, vzhledem k historickým souvislostem, o holocaust v pravém slova smysl. Jakkoliv to bolševici eufemisticky nazývali „rozkozáčením“.

Kozáci se ale spontánně, hrdinsky a obětavě bránili. Zdaleka ne všichni byli kulaky či vesnickými boháči, naprostá většina z nich se živila tvrdou každodenní prací a službou v armádě. Bojovali za pravoslavou víru, za své rodiny, za své děti a za svěřenou půdu i za svůj rodný Don, Kubáň či Těrek. Jejich největším zločinem byla značná hospodářská soběstačnost a místní samospráva.

Rudá armáda čítala tehdy asi 200 000 mužů, převahou německých, rakousko-uherských zajatců (hlavě Maďarů), Číňanů a jiných „internacionalistů“. Proti ní stálo 30 až 35 000 kozáků. Na pravém břehu Donu bylo povstání potlačeno na počátku června 1919. Kozáci však ustoupili na levý břeh řeky spolu se svými rodinami a částí movitého majetku a zde pokračovali v hrdinském odporu až do poloviny června. Zbytky kozáckých oddílů se pak spojily s dočasně úspěšnou Donskou či Děnikinovou armádou, nebo operovaly samostatně v týlu RA. Po ofenzívě bolševiků na jižní a jihovýchodní frontě padl 10. 1. 1920 Rostov na Donu a obsazeno bylo téměř celé povodí Donu. Nastalo rabování a hromadné popravy. Kozáci se ale stále ještě v malých oddílech zoufale bránili. Posléze zůstal v rukách bělogvardějské armády a zbytku kozáků pouze Krym. Tak zvané Jižní armádě – Děnikinově a Donské – zde pak velel generál Petr Wrangel. Jeho zásluhou proběhla v listopadu 1920 evakuace donských a kubáňských kozáků z přístavů Fedosie a Kerče. Kozáci směřovali vstříc svým dalším osudům do internačních táborů v Čataldže a na Lemnos.

Každodenní kozácký život, povstání na Donu a počátek „smuty“ popsal ve svém geniálním díle „Tichý Don“ Michajl Šolochov. Některým podstatným historickým faktům se však z taktických důvodů raději vyhnul. Stejně tak učinil i Stanislav Auský ve své práci „Kozáci“ (Academia 1999). Oběma to nemám za zlé. Když propuklo povstání na Donu, které se záhy rozšířilo i na Kubáň, Těrek a do jiných kozáckých oblastí, bylo Sergeji Mangašovovi osmnáct let. To byla pro kozáka doba, kdy si už po vzoru svých předků zavěšoval na řemen šašku a v rychlém cvalu zkoušel obávanou třímetrovou kozáckou píku. Jezdit na koni se učil zároveň s chůzí po zemi. Na koně ho otec rituálně poprvé posadil několik dní po narození.

Sergej se narodil právě před 110 lety dne 7. října 1901 v kozácké stanici Platovskaja v Donské, nyní Rostovské oblasti, v samém středu Vševelikého vojska donského. Stanice Platovskaja byla pojmenována po slavném generálu-atamanovi M. I. Platovovi (1751-1818), kterému spolu se stovkou dalších vesnic a stádem 10 000 koní patřila. V této stanici také jeden z nejslavnějších kozáků dne 3. 1. 1818 zemřel. Mladý Sergej měl tedy od dětství před očima veliký vzor hodný následování. Už od mala zřejmě těžce pracoval v hospodářství a účastnil se aktivně tradičního kozáckého života. Během povstání se připojil k Donské armádě a sdílel s ní její tragické osudy za krutých bojů, jaké přináší občanská válka. Boje tím smutnější, že mimo kozáky byl pro záchranu Ruska proti hrozbě cizáckého-satanského údělu ochoten přinášet oběti málokdo. Sergej Mangašov jako příslušník III. Donského kozáckého sboru čelil pod velením generála Pjotra Wrangela rudé ofenzívě a spolu se zbytky bělogvardějských vojsk ustupoval na Krym. Odtud byl spolu s ostatními donskými kozáky v listopadu roku 1920 evakuován do internačního tábora v Čataldže (Catalca) v Turecku asi 50km od Istanbulu. Život v provizorním táboře Čilingir pod vojenským dozorem byl drsný, ponižující a pro mnohé morálně zhoubný. Řada kozáků odsud hledala únik vstupem do Cizinecké legie či v hornické práci v Brazílii. Sergej vzhledem ke své fyzické odolnosti život v táboře přežil.

Radejčín č. 8, domov Mangašovových

Na základě mezinárodních dohod o pomoci ruské emigraci byla i v Československu zřízena „Ruská pomocná akce“ pod osobní záštitou prezidenta T. G. M. „na základě myšlenky humánní, slovanské, politické i hospodářské“. Schválena byla vládou jako státní akce hrazená z rozpočtu ministerstva zahraničních věcí. Díky této velkorysé akci se do ČSR od konce roku 1921 z internačních táborů přesunulo několik tisíc donských, kubáňských a těreckých kozáků. Mezi nimi i dvacetiletý Sergej Mangašov.

Radejčín č. 28, bývalý velkostatek -- JZD

S kozáky bylo počítáno především pro práci v zemědělství, pro niž měli vrozené předpoklady. Pomoc při vyhledávání práce, vzdělávání a sociálním zaopatření organizoval od roku 1921 emigrantský spolek Zemgor. Jeho zásluhou také Sergej Mangašov nalezl práci v zemědělství. Evidence Policejního ředitelství v Praze, jinak velmi solidní pramen informací, přináší o Mangašovovi velmi skoupé údaje z roku 1924, kdy je evidován v ubytovně Zemgoru v Praze-Břevnově, Bělohorská ulice čp. 192. Odtud v únoru 1925 přesídlil do Strašnic. Evidenční karta nepřináší kupodivu žádné informace o rodičích, rodinném stavu ani o dalších místech jeho pobytu. Vzhledem k tomu, že celý archiv Zemgoru odvezla v květnu 1945 spolu s mnoha ruskými emigranty NKVD, nemáme o Mangašovovi až do roku 1946 žádné zprávy. Není vyloučené, že nějaký čas pracoval na Slovensku, proto také z české policejní evidence mizí. Svědčí proto i ta skutečnost, že se v Čechách znovu objevuje již ženat s mladou vdovou, zemědělskou dělnicí Annou, rozenou Šmorikovou, narozenou 6. 1. 1904 ve Velké Rovné okres Žilina. Sergej a Anna se živili sezónní prací v zemědělství a vychovávali spolu syna, kterého Sergej vyženil.

Kostel sv. Barbory v Dubičkách

Po dvaceti letech se Sergej Mangašov náhle vynořuje v německým obyvatelstvem opuštěné polabské vesnici Radejčíně, okres Ústí nad Labem. Vesnice kolem spádové obce Řehlovic – Dolní Zálezly, Dubice, Dubičky a další – byly až do roku 1946 převahou německé. Německé obyvatelstvo bylo odsud vysídleno v prvním pololetí roku 1946.

Kostel sv. Barbory v Dubičkách dnes

Sergej Mangašov s manželkou a se synem se v Radejčíně objevují v září roku 1946. Ujímají se malého opuštěného stavení čp. 8 se dvěma místnostmi, chlévem a stodolou. Oba pak těžce pracují v místním velkostatku čp. 28, který se v roce 1950 přeměňuje v JZD, jehož jsou oba manželé zakládajícími členy. Jiné volby nebylo! Život ve vysídleném pohraničí, v kopcovitém terénu nad hluboko zaříznutým tokem Labe, nebyl nijak snadný. Původní generace osídlenců již zmizely v čase a na hřbitově u kostela sv. Barbory v Dubici-Dubičkách, kde svým obsahem nahradily staré německé hroby.

Svatá Barbory shlížející na Mangašovův hrob

Jedinou pamětnicí té doby, s kterou jsem měl vzácnou příležitost hovořit, je paní Emílie Růžičková z Dubice- Dubiček čp. 29. Manžele Mangašovi znala velmi dobře a ráda na ně vzpomíná. Jako sedmnáctileté děvče tančila se Sergejem na každé zábavě v hostinci „U Masáků“ Donský kozák byl výborný tanečník, skvělý společník, veselý a laskavý člověk. Vrcholem každé zdejší vesnické zábavy bylo jeho sólové taneční vystoupení „kozáčka“, kterého tančil mistrně. Paní Růžičková Sergeje popisuje jako statného muže střední atletické postavy, zvlněných vlasů, tmavých očí a energických pohybů. Nebál se žádné práce a po práci se dokázal vesele, spontánně a družně bavit. O své minulosti v Rusku však s nikým nemluvil. Lidé ve vsi jenom tušili co má za sebou. Spojovala je ale nelehká práce a nesnadný život zemědělců, stejně jako touha učinit pozemský život veselejším a snesitelnějším. Sergej byl všeobecně oblíbený a s nikým se nedostával do vážných konfliktů. Mluvil bezchybnou češtinou s měkkou ruskou výslovností a přízvukem. Když se dnes díváme do jeho tváře na fotografii, neubráníme se pocitu, že v něm kolovala kapka tatarské krve, což nebylo u kozáků nic neobvyklého.

Hrob našeho donského kozáka

Sergej Mangašov zemřel náhle 23. 11. 1966 ve věku šedesáti pěti let a pohřben je na malém hřbitově u kostela sv. Barbory v Dubici-Dubičkách hned za branou, vlevo při hlavní cestě proti kostelu. Náhrobní deska připevněná na starém pískovcovém soklu snad ještě z 19. století, napovídá, že Sergej byl hrdý na to, že je donským kozákem a nikdy na svůj původ nezapomněl.

 

Sokl z 19. století u Mangašovova hrobu

Manželka se synem žili v Radejčíně ještě do osmdesátých let. Anna zemřela v Domově seniorů ve velkém Březně dne 22. 1. 1988. Syn prodal stavení čp. 8 a přesídlil na rodné Slovensko.

Mangašov je podle ruského internetu jméno v Donské (Rostovské) oblasti poměrně časté. Vyskytuje se také s velkou frekvencí v seznamech ruské porevoluční emigrace, rozeseté po celé Evropě i v USA.

Historiografii obecně příliš nezajímají prostí lidé, kteří bojují a umírají v první linii. Historiky také obvykle nezajímají obyčejní lidé tvrdé práce, pro něž přežití je základní otázkou každého dne. Do dějin se vnucují především ti, kteří ze sebe hrdiny sami dělají. Sergej Mangašov byl prostý kozák. Jeho osud s ním sdílely tisíce mladých kozáků z Donu, Kubáně a Těreku. Bez pozdějších hrdinských gest vedl válku nikoliv „švestkovými knedlíky“ proti strašlivému a nesmiřitelnému nepříteli, který usiloval o jeho vyhlazení. Štěstěna mu dopřála, že vyvázl z občanské války, z nepohody internace i ze smyčky zátahů speciálních oddílů NKVD v letech 1945-46. Měl vlastně opravdu štěstí. Jeho život nebyl dlouhý, alespoň v jeho druhé polovině však spokojený. Trochu se po smrti ztratil a zůstal pozapomenut. Pozornost budí především u stále častěji přijíždějících potomků někdejších německých vysídlenců, kteří jeho hrob fotografují jako atrakci, stejně jako nádherný pohled do údolí Labe.

Pohled do údolí Labe od kostela sv. Barbory

Mimo paní Růžičkovou ho už nikdo živého nepamatuje. Právě pro „obyčejnost“ jeho osudu a pro pozapomenutost jsme si ho zvolili k znovuoživení. Na žádného z kozáků u nás by se nemělo zapomenout! Svůj rodný Don Tatíčka už Sergej nespatřil, ale jeho kozácká duše nyní pokojně shlíží z výše alespoň do úchvatného údolí mohutného toku Labe, vinoucího se na úpatí skály ve smyčkách a meandrech.

„Takto mluví tatíček Don tichý: Jak bych já své nezkalil vlny, sokoly když jasné rozpustil jsem, sokoly své – kozáky od Donu!“

Starobylá kozácká píseň

Poznámka: Děkuji za pomoc svému kolegovi Mgr. V. Čermákovi, pracovnicím Národního archivu v Praze, paní Emílii Růžičkové z Dubice, panu PhDr. V. Kaiserovi, řediteli Státního okresního archivu v Ústí nad Labem, panu J. Macháčkovi, starostovi Řehlovic, paní Motlové, matrikářce OÚ ve Velkém Březně a všem, s nimiž jsem mohl o osudu Sergeje Mangašova hovořit.

 

 
Datum: 08. 11. 2017 20:18:02 Autor: Jindra
Předmět: Sergej
Moji rodiče, bytem v Litoměřicích léta jezdili lokálkou z Lovosic na výlet do Radejčína a Dubiček. Vždycky se jen řeklo "jedem k Sergejovi". Potěšili se pohledem na Labe, najedli v přilehlé hospodě, koukli na Sergeje na hřbitově a jeli domů. Teď po desítiletích, po návratu z Německa, jezdíme se ženou do Milešova. Vylezem na kopec a jedem taky do Dubiček do hospody a podívat se na Sergeje.
Přidat komentář

 





Vyhledávání

Foto týdne

THE LORD OF PEACE

THE LORD OF PEACE


Recenze týdne

Sborník Replicon

Soubor vybraných přednášek z ročníků 2013-2016