Zikmund Lucemburský

Ukázka z knihy Husitská revoluce (vydalo nakladatelství Paseka v březnu 2021).

V české historické paměti figuruje Zikmund Lucemburský, syn císaře Karla IV. a jeho čtvrté manželky Alžběty Pomořanské, v podobě pragmatického intrikána, odpovědného za smrt mistra Jana Husa, i nesmiřitelného protivníka husitství, neváhajícího zdvihnout meč proti své vlasti. Tento obraz není výplodem českého nacionalismu 19. století, nýbrž má podstatně hlubší kořeny. V letech 1420?1421 ho stvořila husitská propaganda, aby zdůvodnila, proč Zikmund postrádá nárok na český trůn a proč je jeho česká korunovace, uskutečněná 28. července 1420, neplatná.

V textech husitských kronikářů a publicistů i ve sněmovních usneseních, formulovaných mistry pera, vystupuje uherský a římský panovník jako výlupek všech špatností. Už svým vzhledem avizuje, že musí být úhlavním nepřítelem božího zákona, ba ztělesněným Antikristem. Má zrzavé vlasy jako Jidáš, libuje si ve smrtelném hříchu smilstva, neváhá hromadně popravovat své protivníky, v boji proti muslimům si počíná zbaběle, nedrží dané slovo, propadá záchvatům bezuzdného vzteku a při jednáních s husitskými poselstvy se chová jako druhý Lucifer 133 husitská revoluce a řádíjako smyslů zbavený. Ani náhodou nenaplňuje ideál křesťanského panovníka, spíše se jeví jako obdoba ryšavého apokalyptického draka. Ostatně odznak s drakem nosí přece na hrudi. Zdá se skoro neuvěřitelné, že takový člověk je synem Otce vlasti. Nu, což! Moudrý biblický král Šalamoun také zplodil nehodného Roboama.

Motivy Zikmundovy démonizace se jistě dají pochopit, z historického odstupu i v kontextu tehdejšího dění ale působí zaujatě, ne-li nespravedlivě. Uhry, německé oblasti Svaté říše římské i většina tehdejší Evropy jej vnímala jinak, v podstatě pozitivně. V uherském prostředí, kde se ve věku devatenácti let prodral v březnu 1387 po dramatickém zápase ke královské koruně, proslul jako strůjce reforem, jež bohatou, ale poněkud zaostalou zemi na okraji západokřesťanského světa civilizačně povznesly. Neměl to však snadné. Musel čelit útokům osmanských Turků, kteří mu uštědřili v září 1396 těžkou porážku u Nikopole, dvakrát se střetl s opozicí a tvrdě se s ní vypořádal, a jednou se dokonce ocitl na několik měsíců v zajetí nespokojené šlechty. Všechny nesnáze ale přečkal a poté, co si upevnil postavení v Uhrách, vstoupil na evropskou scénu.

K úspěšnému působení měl nesporné předpoklady. Ze tří synů Karla IV. byl politicky nejtalentovanější, prostě skutečný dědic státnického talentu velkého otce. V diplomatických jednáních se cítil jako ryba ve vodě, rozhodně bezpečněji než na bojišti. Imponoval i svým zjevem. Husitům sice nevoněla barva jeho vlasů a vousů, ale ve chvíli, kdy na ně dopadaly sluneční paprsky, získávaly zlatavý nádech. A zlatá byla barvou boží přízně a vyvolenosti. V pozdně středověké Evropě, v níž se prosazovalo umění portrétu, patřil Zikmund k nejzobrazovanějším panovníkům. I to vypovídá o jeho pověsti a oblibě.

Recenze knihy Husitská revoluce je zde:

http://www.militaria.cz/cz/link-recenze-tydne