Život a smrt generála Valhuberta # 2/2

Druhá a závěrečná část.

(Dokončení)

S výjimkou Františka Kopeckého, který čert ví proč přisuzuje Valhubertovo osudové zranění výbuchu muničního vozu (sborník TKV str. 96, prazdroj informace žel prý pochází z výpisků z dnes již blíže nespecifikovatelných materiálů), se všechny ostatní prameny bez rozdílu shodují, že bylo způsobeno dělostřelbou. Pravda, ta mohla iniciovat i explozi kolesny či muniční káry, ale otázkou spíše je, zda šlo o zranění způsobené plnou kulí či granátem, přičemž vyloučit můžeme snad jen kartáč. Dušan Uhlíř v Bitvě tří císařů (str. 103) uvádí: ?Když ho ruská dělová koule pod Santonem zasáhla do nohy, snažili se ho jeho vojáci odnést do týlu a ošetřit. ,Vraťte se na svá místa, umřít mohu i tady. Není nutné, abychom kvůli jednomu muži ztratili šest dalších? ? byla prý jeho slova, s kterými se na ně obořil.? O zásahu dělovou koulí píše D. Uhlíř i ve sborníku Napoleonské války a české země (str. 96), ovšem ve Slunci nad Slavkovem se při užití shodné generálovy citace specifikování projektilu nejprve vyhnul (str. 308), aby v pasážích věnovaných Valhubertovu neblahému osudu již jasně hovořil o následcích zranění od granátu (str. 362).

Ouvrard (jenž si rovněž co do projektilu poněkud odporuje) popisuje osudové okamžiky zhruba následovně: ?Ruská artilerie zasypávala jeho pozici soustavnou palbou a jeden granát srazil generálova pobočníka z koně. Takřka současně odpálil doutnák granát, který vybuchl [tj. dost možná tedy šlo explozi jednoho a téhož ? pozn. aut.] a obrovskou střepinou zasáhl Valhuberta do pravého boku a přelámal mu takřka všechny kosti od ruky po nohu. Vojáci přiběhli, důstojníci, plukovník a chef de bataillon se přiblížili, všichni mu chtěli pomoci, Valhubert ale opáčil: ,Pomněte na denní rozkaz.? Přesto jej položili na nosítka z pušek a byl odnesen k ambulanci. Požádal své muže, aby se vrátili do boje, a chirurgům, kteří o něj pečovali, pravil: ,Kdyby mě to zranilo jen na ruce, už bych byl zpět na svém místě.? Pak pronesl ke svému pobočníkovi, které o scéně později referoval: ,Jděte k císaři, řekněte mu, že budu do hodiny mrtev. Chtěl bych býval dokázat víc. Svoji rodinu odkazuji jeho péči?.?

Tato verze osudových okamžiků se tedy poněkud liší a přes odvolávání se na očitého svědka, jakoby vycházela daleko spíše z jakéhosi generálova testamentu: ?Chtěl bych pro vás udělat víc,? napsal Roger Valhubert před smrtí císaři. ?Umírám. Nelitují života, neboť jsem se zúčastnil vítězství, které učiní vaše panování šťastným. Až si budete vzpomínat na statečné, kteří vám jsou oddání, vzpomeňte i na mne. Postačí vám jen říci, že mám rodinu; doporučovat vám ji nemusím.? (In: Relations et rapports officiels de la bataille d´Austerlitz, 1805, édition établie par Jacques Grenier. La Vouivre, Paris 1998, str. 60.)

Jakkoli se mi nepodařilo doložit žádnou Jeanovu choť ani event. potomky, je obtížné předpokládat, že by v tomto ohledu mohl v takové chvíli myslet jen na rodiče, popř. sourozence, navrch jen mírně odlišně vše popisuje i Paul Triaire (In: Napoleon et Larrey, Tours 1902, s. 215.): ?Valhubert měl roztříštěnou nohu od dělové koule. Vojáci ho chtěli odnést, ale on jim řekl: ,Zůstaňte na svém místě, já umím umřít sám. Není třeba pro jednoho člověka ztratit šest dalších.? Přesto byl předán do pojízdné ambulance, Percy ho operoval, ale nebylo to nic platné. Valhubert před smrtí stačil nadiktovat poslední slova, adresovaná císaři: ,Vaše císařské Veličenstvo, chtěl jsem toho pro Vás vykonat více. Nelituji svého života, protože jsem rovněž přispěl k vítězství, které Vám zabezpečí šťastnou vládu, a až budete myslet na udatné vojáky, kteří Vám byli oddáni, vzpomeňte i na mou památku. Rád bych vám připomněl, že mám rodinu?.?

Uhlířova verze se pravděpodobně tak či onak opírá o Berthierovo hlášení Napoleonovi (stejný zdroj jako je uveden výše), kde se praví: ?Generál Valhubert utržil zásah granátovou střepinu, jež mu roztrhla stehno. Klesl, načež ho obklopili, aby jej odnesli. ,Zůstaňte,? řekl jim, ,pamatujte na císařův rozkaz; není třeba, aby šest mužů opustilo bojiště kvůli jednomu?.? Toto je asi nejautentičtější vyzískané svědectví, v zásadním se shoduje s Ouvardem a jelikož ?d´un eclat d´obus? uvídí i Larousse du XXe si?cle (en six volumes, Paris 1928) soudím, že bychom se mohli s velikou pravděpodobností přiklonit ke názoru, že Rogerovi byla osudná exploze granátu a nikoli zásah plnou sféricku střelou (jako např. Lannesovi). Mnozí autoři si diametrální rozdíl mezi oběma pojmy nejspíše ani automaticky neuvědomí a proto většina podání běžně udává že byl generál zasažen dělovou kulí?

Na úvod citovaný Vladimír Ustohal byl jistě znamenitý historik, ale rozhodně ne voják. Jeho formulace o přímém zásahu explodujícím ruským granátem je krajně nešťastná. Valhubert by tak nikdy nemohl vyřknout onu neméně patetickou a hořce realistickou větu, kterou sám připojil k výřezu z Peyronova obrazu znázorňujícího moment krátce po té co byl i s koněm sražen k zemi: ?Raději zemřu v poli než v rukou chirurgů. Aspoň se vyhnu tomu, aby mne pohřbili po kouscích.? (Napoleonská návrší, str. 32) Po přímém zásahu se současnou explozí by bylo jen krajně obtížné z generála posbírat vůbec něco k pohřbení, a Valhubert by byl bezpochyby mužem u Slavkova padlým, tak jak bylo zmatečně uvedeno na jeho hrobě, a nikoli toliko smrtelně zraněným, jak je jasně patrné z jeho následné a neopomenutelné brněnské agónie.

Pokud však je o závažnost svého poranění, pak se generál v polních podmínkách nemýlil, třebaže bylo podniknuto vše pro záchranu jeho života. Po provizorním a pravda poněkud drastickém ?ošetření? přímo na bojišti, byl fatálně zraněný generál přepraven do šlapanického zámku (oproti citaci z Pravdy o... nešlo o sídlo hraběte Blümegera; jeho zakladatelem a prvním majitelem býval moravský guvernér Graf von Blümegen zesnulý již v roce 1774, zámek pak vlastnili paulánové, než Josef II. řád zrušil. V době bitvy budova patřila říšskému hraběti Seilernovi, ale již brzy nato [1807] se stala přádelnou Josefa Schmala) a odtud přepraven do Brna (realističtěji se mi jeví vezení v kočáře či povozu, než jinde zmiňované nesení zajatými Rakušany, byť faktem je, že vzhledem k mukám zraněného mohla být nosítka šetrnější), kde se jeho osud naplnil, jak v ?koaličním? sborníku (str. 96) shrnuje Fr. Kopecký: ?První raněné sváželi již 2. prosince a následující den zde bylo již 190 těžce raněných. Byl zde ošetřen i 41letý francouzský generál Jean Roger Valhubert, velitel 3. pěší brigády 2. divize. Výbuch muničního vozu na olomoucké silnici v blízkosti Santonu mu utrhl nohu. Ačkoliv si generál sám pahýl stáhnul řemenem a posypal střelným prachem, který zapálil, nezabránil sněti. Po převazu v zámku byl odvezen do Brna a léčen v paláci Čejků z Olbramovic (později Dubských), kde zemřel 8. prosince 1805.?

Pomiňme uvedené datum a všimněme si místa kde generál trávil své poslední dny či jen hodiny. Vedle citovaného Čejkova paláce na rohu dnešní České a Jakubské ulice, k němuž se kloní i D. Uhlíř (v novějším vydání však hraběte koriguje na Čejku z Breitenfelsu), uvádí Bulletin v příspěvku Dům v němž skonal generál objekt č.p. 6 na České ulici, respektive jeden nespecifikovaný z někdejší čtveřice domů č.p. 156?159 (dle čísel popisných platných k roku 1827). Vezmeme-li v potaz informaci Ustohalovu, pak nejspíše prvý z nich (rohový), patřící rodině Chlumeckých, neb ?Rittmeistera Chlumetzkého? uvádí i Blatný (s odvoláním na M. Krebla ? str. 217), ačkoli ten hovoří o č.p. 8. Jediné mně známé svědectví pamětníka však hovoří o hraběti Johannu Taffem, event. Clammovi, ale každopádně k roku 1805 šlo o tehdejší Novou Veselou ulici, nebo některou jinou podobu počeštění tehdejšího úředního německého názvu Neufröhlichergasse. Rudolfgasse, kterýžto název uvádí V. Ustohal i D. Šaurová, je sice název téže komunikace, avšak teprve z let 1867?1918 (Milena Flordová: Brněnské ulice a vývoj jejich názvů od 13. století po dnešek; http://www.brno.cz/toCP1250/download/ovv/ulice/).

Znovu tedy dost závažné rozpory, dost možná šlo o jeden a tentýž objekt (palác Dubských by však měl být na protilehlé straně ulice od Čejkova), který již na konci 50. let 19 století beztoho prošel podstatnou přestavbou a proměnil se k nepoznání (vzpomínané čtyři domy se změnily v jediný). Pro prominentního pacienta však nebylo tak podstatné v které brněnské budově ?leží po amputaci nohy v obkladech z octa rozpálené tělo brigádního generála Valhuberta. Valhubert umíral? (Uhlíř str. 364), ač nejlepší francouzští lékaři zkoušeli možné i nemožné. Hlavní armádní chirurg Percy, hlavní chirurg císařské gardy Larrey a Napoleonův osobní lékař Yvan dělali co mohli ? a v případě generála Thiébaulta, jehož stav po zásahu kartáčem vypadal beznadějněji, se jim malý zázrak podařil, u Rogera nikoli. Valhubertovo zranění však nejspíše nemuselo být smrtelné (i Napoleonův Bulletin z 3. XII. o něm hovoří toliko jako o jednom z množiny raněných generálů), přestože o jeho charakteru z dostupných materiálů opět nevíme mnoho bližšího a on sám si údajně dával hodinu života.

Berthier uvádí střepinou roztržené stehno a většina pramenů se shoduje na těžkém poranění na noze. Ustohal specifikoval zásah výše, do levé kyčle a ?obě? Ouvrardovy verze by dokonce předpokládaly, že by Valhubert měl představovat postavu zkrvavenou od hlavy až k patě. Peyronův obraz však na první pohled znázorňuje fakticky nedotčené tělo. Umělecká licence, jistě, ale mohl Rogerův současník Jean-François-Pierre (1744?1814) malovat bez znalosti skutkové podstaty? Člověk by pomyslel, že padlý kůň prostě donutil generála kecnout si na zadek a jeho pobočník mu pomáhá na nohy. Těžko by si při spatření scény bylo možno automaticky domyslet, že decentně a takřka přirozeně zakrytá levá noha je roztříštěna či utržena a zobrazená osoba s generálskými distinkcemi právě utrpěla fatální zranění. Možná v reálu obraz znázorňuje i levý bok mokvající krví (uniforma však nejeví žádná poškození), ale to už by chtělo opravdu veliký detail. Dřevoryt J.-N. Lerougea dolní polovinu těla decentně zakrývá pláštěm, ale horní partie, tj. trup, či minimálně paže, se i zde zdají nedotčeny...

Proto příčinou Valhubertova úmrtí pravděpodobně nebyla sama utržená rána, nebo alespoň ne přímo. Jak to tak v polních podmínkách bývá, vedle velké ztráty krve a totálního fyzického vyčerpání v důsledku krutých bolestí (čas je v takovém případě velice relativní pojem) nejspíše vnikla, i přes avizované vypálení rány střelným prachem, do rány infekce (sepse). Následoval zánět a výslednou sněť se nepodařilo zastavit ani amputací nohy (v případě, že by zemřel již 3., pak by ovšem sněť neměla dost času se plně rozvinout a šlo by o prostou otravu krve). Dost dobře mohlo být lékařských zásahů i víc, možná byla noha amputována na dvakrát (nejprve ve stehně, podruhé v mezním místě u kyčle, možná Roger vskutku přišel i o ruku), byla-li však zasažena sama kyčel jak uvádí Ustohal, pak by zde žádné amputace mnoho neřešily. Ve Valhubertově případě byl operatérem Pierre-François Percy, jehož obsáhlé paměti v okruhu mých známých žel nejsou k dispozici a není v mé moci jít do francouzských archivů a vyhledat zde i event. lékařskou zprávu. Snad jen tam by možná šlo spolehlivě určit i moment kdy nastal exitus?

Než se tak stane, musíme se nejspíše spokojit s formulací ?několik dní po bitvě?, jíž použil F. Kopecký ve své knize Bitva u Slavkova a Morava v letech 1805?6. Sám bych se jako k jakémusi ?kompromisu? a ?zlaté střední cestě? klonil k noci z 5. na 6., nejpozději pak noci následující. Jen tak bylo dle mého soudu možno uspořádat důstojný pohřeb již 8. prosince, což se zdá potvrzeno z vícero pramenů. Při úmrtí 3. XII. by naopak došlo již ke značnému prodlení, ale vezmeme-li zde v úvahu, že by se generálova pohřbu chtěl (stačilo vyjádřil přání ? na vlásku navíc visel i život Thiébaultův...) zúčastnit osobně Napoleon, pak by vše nepostrádalo logiku, třebaže Bulletin Velké armády z 5. XII. o generálově fatální újmě rovněž neinformuje. Císařovu účast na posledním rozloučení alespoň uváděl Jan Špatný (mj. v Itinerář pobytu Napoleona I. na Moravě; in: Historia Militaris 1792?1815 č. 2, r. I.[2002], str. 40), ale bohužel zdroj této informace si nejspíše odnesl s sebou na věčnost.

Deník brněnského měšťana Kajetána Unterweegera, jenž o pohřbu obšírně referuje zde žel císařovu účast nezmiňuje, což by při jeho přítomnosti bylo nejspíše poněkud s podivem. Průběh obřadu byl nastíněn již ve Slunci nad Slavkovem (str. 380), ale Dušan Uhlíř v loňském sborníku (TKV str. 372) zveřejnil i svůj původní pramen, který odcitujeme celý, třebaže Unterweeger zesnulému Rogeru Valhubertovi nějak nemohl přijít na jméno: ??generál La Roche Valpeur už zemřel a byl dnes se vší vojenskou poctou pochován; jeho mrtvola byla nesena osmi seržanty, přičemž drželi 4 generálové rohy smutečního sukna, do kostela sv. Jakuba a postavili ji u hlavního oltáře, 10 mužů stálo přitom parádu, pochodně a 4 prapory obklopovaly rakev a zádušní mši musel sloužit svědomitý kaplan páter Wenzl za dvou sborů turecké muziky, které stály po obou stranách hlavního oltáře. Po mši byla mrtvola vynesena na hřbitov a při pohřbívání byly vypáleny tři salvy.?

Jiný, dnes již anonymní, rovněž německy píšící, brněnský měšťan zaznamenal následující: ?6. prosince u hraběte Johanna Taffeho zemřelý generál Wallhuber byl 8. pohřben. Pohřeb byl velice slavnostní. Dva pluky [zkusme zaspekulovat, že šlo o jeho brigádu] před ním defilovaly, udělaly špalír, přes který šel pohřební průvod, dva generálové šli za rakví a 4 nesli konce pohřebního rubáše; rakev byla nesena dokonce gardovými granátníky. Duchovní měli při tom nejméně co dělat, nenechali je, když byla mrtvola v Jakubském kostele, ani zpívat ani se modlit; důstojníci a žandarmové obcházeli v kostele s nasazenými klobouky jako v hostinci. Pohřeb byl ohlášen na 9 hodin a přišel do kostela až ve 12; polední bohoslužba kvůli tomu nemohla být sloužena.?

Týž vypravěč se k celé záležitosti ze svého deníku později ještě jednou obšírně vrátil a zahrnul nás následujícími pikantnostmi: ?Popsal jsem pohřeb generála Wallhubera a informoval jsem dále o nějakých potížích, kterých se musím ještě dotknout, protože se vše, co vyprávím, vytvořilo místními podmínkami. Generál Wallhuber, nebo snad správněji Vallibeur, byl den před bitvou u Slavkova přinesen do města; rakouští vojáci, zajatci, z pěšího pluku Erzherzog Ludwig, jej nesli na nosítcích; ustřelenou [amputovanou?] nohu mu položili na plášť. Když přišli opatrným a klidným krokem na Velké náměstí, přihnal se k němu jeden francouzský granátník s bolestným výkřikem: ,Generále! Vy jste raněný?? Místo odpovědi mu stačil pohled na ruku na nosítkách. Týž později zemřel v době u hraběte Clamma, nyní v domě Chlumetzkých na Neufröhlichergasse. U generálova pohřbu byly dva pluky [64. a 88.?], které před ním defilovaly, čela postavená v Neufröhlichergasse. Zpoždění pohřbu se protáhlo až k polednímu, neb rakev pro zemřelého byla krátká a tato překážka musela být nejdříve odstraněna. Při pohřbu uráželo zejména ženy, že kapela hrajíc, pochodovala v kostele Sv. Jakuba kolem oltáře, a při spouštění rakve na městském hřbitově projevily se francouzské mravy, jako především, že vojáci nedali salvu najednou, nýbrž že šli okolo hrobu ve dvou řadách a každý jednotlivě vystřelil z pušky ku poslední poctě [v originále je do hrobu, jde však nejspíše o slang].?

Blatného formulace: ?Pohřben byl 8. prosince v dómu Jakubském, po odchodu Francouzů byl převezen na bývalý hřbitov??, je asi jen špatným pochopením dějinných souvislostí. Původní pohřebiště přilehlé ke kostelu sv. Jakuba už léta používáno nebylo a výjimka dle všeho nebyla učiněna ani pro francouzského generála. Nikde jinde není žádné podobné zmínky a k případné exhumaci nejspíše nikdy nedošlo a na místě nynějšího Tyršova sadu je pochován kontinuálně již od sklonku roku 1805, ačkoli starší francouzské práce udávají jako pohřebiště park brněnského zámku. Dagmar Šaurová (Identifikace hrobu napoleonského generála Valhuberta. In: Vlastivědný věstník moravský 16, 1961/1964, str. 129?132) z toho vyvozovala, že došlo k mýlce založené na zmatečné kombinaci Rogerova úmrtí v šlechtickém domě s jiným brněnským hřbitovem v těsném sousedství tzv. Městského dvora (Stadtmajershof), který u cizinců architektonicky dojem zámku snad mohl vyvolávat.

Na původním náhrobním kameni (druhdy snad černém, později patrně tmavě šedém) prý stál francouzský nápis, který nás opět nepřiblíží k datu skonu, spíše ještě více mlží: ?Statečný gen. Valhubert padlý v bitvě u Slavkova dne 2. prosince 1805.? Následoval epitaf v němž Francouzi deklarovali přání, či možná až evokovali mravní závazek poraženého protivníka vůči tomuto místu Rogerova posledního odpočinku: ?Naši nepřátelé, kteří dovedou ocenit odvahu, dokáží také, až odejdeme, míti v úctě tento pomník, postavený jednomu z našich velkých generálů, jehož povaha, ctnosti a vojenské nadání jsou hodny toho, aby byly vzorem všem národům.? (Šaurová/Ouvrard)

Již opakovaně citovaný německy píšící anonym oplakávající k stáru četné urbanistické změny města uváděl: ?Generál byl pohřben v místě, kde nyní stojí pomník biskupa v. Stufflera. Dlouhé roky pokrývala hrob francouzského válečníka černá mramorová deska protkaná bílými žilkami a mohla by, kdyby byla ještě existovala, vhodným písmem ukazovat jméno chrabrého napoleonského generála, poněvadž na kameni byl nápis.? Je obtížné představit si, že pamětník Slavkova tímto snad míní situaci až po roce 1883, kdy byl zdejší hřbitov zrušen a místo kde ?generál Valhubert sní svůj věčný sen? (Blatný str. 217) pozapomenuto?

Počátkem 19. století užívaný brněnský hřbitov byl za tehdejšími městskými hradbami a svým rozsahem mírně převyšoval rozsah soudobého Tyršova sadu, ale zůstalo zaznamenáno číslo generálova hrobu. Byl uložen na pohřebním místě číslo 1.952, bohužel však již není známo, zda toto číslování bylo prováděno vertikálně po hřbitovních polích nebo horizontálně v hrobových řadách. Byly tak vytipovány dva přibližné sektory, ale k přesné lokalizaci by bylo potřeba archeologického výzkumu, který zde doposud proveden nebyl. Předpokládané místo spočinutí Valhubertových ostatků se tak opírá především o svědectví pamětníka Františka Juráka, který v určitém rozporu s výše uvedenou citací z anonyma tvrdil, že generálův pomník s francouzským nápisem i hrob vymezený tzv. zahrádkou zůstávaly v parku zachovány ještě v počátcích československé státnosti, kdy zde v sousedství studoval obchodní akademii!?

O okolnostech, za nichž se Valhubertova připomínka vrátila na oči veřejnosti, psal Jan Špatný ve svém sborníkovém příspěvku Tradice bitvy u Slavkova (In: Napoleonské války a české země, str. 252?3). Nejprve zde přibližuje okolnosti vzniku ?poloilegální? české pobočky A.I.N. (Amitiés Internationles Napoleoniennes) v čele s Josefem Dostálem, a pokrčuje: ?Nejvýznamnějším počinem v jejich amatérské činnosti byla obnova pomníku francouzského generála Rogera Valhuberta na bývalém městském hřbitově v Tyršově sadě v Brně. Hrob [...] hledalo několik institucí i jednotlivců na žádost městské rady francouzského města Avranche[s], odkud jmenovaný pocházel. Nakonec se alespoň přibližně podařilo určit místo jeho posledního odpočinku a za přispění francouzské A.I.N. odhalit důstojný žulový pomník. Slavnostní akt se uskutečnil 15. srpna 1969 a stal se připomínkou 200. výročí narození Napoleona Bonaparta.?

Dík aktivitě vzešlé původně z generálova rodiště k 200. výročí jeho narození se Valhubert sice nevrátil do vlasti (bezpečnou identifikaci těla by umožňovala jak archeologie, tak antropologie), jak bylo Francouzi dost možná i zamýšleno, ale dostal nazpět alespoň symbolický pomníček (st? le ), jež by měl stát alespoň přibližně v místě původního hrobu. Pravděpodobné místo posledního odpočinku nese nyní již dvojjazyčný nápis (česko-francouzský), avšak se stejně zmatečným textem (v podstatě shodným s původním, byť bez epitafu), ignorujícím, že voják který nezemře na bojišti je toliko smrtelně zraněným: ?Hrdinnému generálu Rogeru Valhubertovi padlému v bitvě u Slavkova 2. prosince 1805.? To je žel asi jediná stopa, jíž lze v Brně po zesnulém brigadýrovi nalézt (nepojmenoval zde žádnou ulici, atp.), jakkoli Ouvrard naznačuje cosi o pamětní desce na Čejkově paláci ? přání je zde zřejmě otcem myšlenky a třebaže snahy o toto skutečně byly, nejspíše ještě dlouho se tento zamýšlený projekt nerealizuje.

Ono Ouvrardem zmiňované ex-voto,předpokládané místo (ryze hypoteticky a velice nepravděpodobně), generálova osudového zranění, situované na cestě od Tvarožné k Mariánské kapličce na Santonu nápadným bílým křížkem (realizace 1987), je pomníček věnovaný všem obětem zdejšího boje bez rozdílu. Rogeru Valhubertovi tato obec vzdala hold jinak a zcela adresně. V pátek 24. X. 2000 došlo naproti Santonu vedle příjezdové cesty do Tvarožné (od motorestu Rohlenka, tedy poblíže prostoru, kde probíhají bitevní ukázky) k odhalení pomníku s bronzovou plaketou s generálovým portrétem ze zvětšené medaile pí. Milady Othové (s datem úmrtí 6. XII.). Smutným mementem je, že plastika vyvedená z ?cenného kovu? přilákala nenechavce, kteří ji loni v srpnu zcizili a tak se pomník dodnes žel musí obejít toliko s její plastovou replikou.

?Po návratu do Francie zadal Napoleon proslulému klasicistnímu sochaři Pieru Callterovi zhotovení Valhubertovy sochy. Původně měla stát v Paříži, po Napoleonově pádu však byla ukryta a pak opět vztyčena v Avranches.? Tento citát z Pravdy o smrti generála Valhuberta mohu rozvést, že tvůrce pomníku se správně jmenoval Pierre Cartellier (1757?1831) a socha měla stát, či snad do první restaurace nějakou dobu i stála, před Botanickou zahradou (Jardin des Plantes), kteréžto prostranství se mělo zváti náměstím Valhubertovým. Po pádu císaře mizely i jeho symboly a generálova socha se musela stěhovat, byla přepravena do Rogerova rodného Avranches, kde dodnes stojí v tamní Biskupské zahradě. Ostatně je jediným zde narozeným generálem, jistojistě (dle Sixe) alespoň z revolučně-císařského období a nehledě na venkovské sídlo, jenž se promítlo i do jeho jména, on i jeho rodina zde byli doma.

Ani z metropole na Seině však generálova upomínka nezmizela zcela, Vítězný oblouk (l?Arc de Triomphe de l?Etoile) si roajalisté ani republikáni netroufli odstranit a Valhubertovo jméno nalezneme zvěčněno na jeho východní straně. V Paříži dnešních dnů existuje opět i Valhubertovo náměstí (Place Valhubert), situované tentokrát více než symbolicky k nejvýchodnějšímu cípu Botanické zahrady, kde prakticky tvoří jakési levobřežní předmostí k Pont d?Austerlitz, Slavkovskému mostu. Co víc, Rogerovu připomínku lze nalézt i ve Versailles, byť se takový hrabě d?Artois (Karel X.) v hrobě musel obracet, když Ludvík Filip Orleánský zpřístupnil zdejší zámek veřejnosti jako jakési panoptikum. Valhubert je zde zvěčněn na jedné z bronzových tabulí mezi nejvýznamnějšími francouzskými reky kteří zahynuli ve službě vlasti, zahrnujíce v to nejen ty kdož se bili pod bourbonskými liliemi, ale i ty sloužící pod císařskými orly. Ve zdejších sbírkách by měl být mj. i originál Peyronova obrazu.

Na závěr bych chtěl upozornit na pravděpodobnou existenci tří nesmírně zajímavých pramenů, které se mi žel do rukou nedostaly. Před 17 lety je uvedl Václav Pyllmajer, když bezmála totožný text Valhubertova medailónku, jež byl prezentován v prvním Bulletinu ČSNS, publikoval v knize 700 let Tvarožné u Brna (Významné osobnosti v dějinách obce; str. 161?2). Nechci sahat panu sekretáři do svědomí, zda měl uvedené tisky vskutku v rukou, ale pakliže ano, pak tomu bylo již hodně dávno. Dle zdravého jádra, leč s kopou nepřesností, soudím, že šlo toliko o ?zužitkování torzovitých výpisků?, pravděpodobně zprostředkovaných někým třetím, kterýžto způsob práce nemaje jiné volby využívám mnohdy i sám. Ty citované tisky však mohou ukrývat mnohou odpověď na výše uvedené otázky a skrývat nejeden doposud neodhalený informační po(d)klad, leč ani mezinárodní výpůjční služba pražského Klementina mi je žel zajistit nedokázala?

 

DOPORUČENÁ LITERATURA:

FACHON, Maxime et Jacques: Valhubert, Avranches 1964 (?)

TRIBOILLARD: Précis de la vie du général Valhubert, Avranches 1832

LEMARCHAND, Marcel: En feuilletant l´histoire d´Avranches. 1907

MÉNARD, Gérard: Jean-Marie Mellon Roger dit Valhubert.

[!!! ? Poslední jmenovaná se v listopadu 2005 objevila mezi záplavou cizojazyčných tiskovin vydaných u příležitosti výročí 200 let bitvy u Slavkova. Inzerovaná brožovaná publikace o 320 stránkách formátu 15 × 22 cm (16 z nich má být vyhrazeno barevným ilustracím) snad může přinášet nějaké odpovědi na nejasnosti, ohledně života i brněnského skonu tohoto generála, nastíněné v textu. Katalogová cena publikace byla stanovena na 23,- Euro.]