Životní příběh plukovníka gšt. Františka Heřmana

Tématický server
z oboru vojenství

Životní příběh plukovníka gšt. Františka Heřmana

Na svého dědu vzpomíná Alexandr Štefan.

Fotogalerie je na konci článku.

Můj děda František se narodil 8. 10. 1884 v Chebu. Tamtéž absolvoval německé gymnázium, kde byl profesorem i jeho otec. Později byl 20. 9. 1903 přijat ke studiu na Tereziánské vojenské akademii ve Wiener Neustadtu v oboru Jezdectví. Po úspěšném studiu byl 18. 8. 1906 jmenován dragounským poručíkem a nastoupil službu u prestižního 1. dragounského pluku „Kaiser Franz“ v Mostě. Děda měl ještě dva bratry, staršího Karla a mladšího Jana, kteří také absolvovali stejnou vojenskou akademii jako on. Karel pak sloužil u 6. bosenského pluku v Budapešti a od roku 1915 u horské divize „Edelweiss“ v Alpách. Po válce byl povýšen na generála československé armády a jmenován velitelem 1. Horské brigády na Slovensku v Ružomberoku. Jan byl u Landwehr divize v Haliči. Po válce byl Jan po povýšení na generála a jmenován československým vojenským přidělencem u carského dvora v Bulharsku.

Děda František měl nedlouho po absolvování akademie nečekaně možnost si ověřit své jezdecké schopnosti. V roce 1909 se jel podívat na Armádní jezdecké závody pořádané v Houšťce u Staré Boleslavi, jejichž patronem byl arcivévoda Karel, sloužící tehdy u 7. dragounského pluku v Brandýse nad Labem. Když čekal na zahájení závodů, přišla za ním komise se žádostí, že arcivévoda, když uviděl dragounskou uniformu, prosí, jestli by děda byl ochoten se zúčastnit závodů, protože jeden ze závodníků se při tréninku zranil i s koněm a počet startujících musí být kompletní, že jde jen o formalitu. Když děda souhlasil, vypřáhli mu koně z kočáru, který pod sedlem nikdy nebyl a tak trvalo nějakou dobu, než ho osedlali. Po odstartování závodu všichni účastníci ihned zmizeli za zatáčkou, jen dědův kůň k posměchu všech diváků se vzpíral, vyhazoval a točil se na místě, jen ne závodit. Nakonec se dědovi podařilo koně zkrotit a konečně se odhodlal běžet a to takovým tempem, že ostatní závodníky brzy nejen dohonil, ale i předhonil a doběhl do cíle první. Všichni, včetně arcivévody, byli v šoku, jelikož závodníci byli vybranou a dlouho trénovanou elitou dragounských a hulánských jednotek a vyhrál nad nimi důstojnický začátečník a ještě na tažném koni. Děda dostal od arcivévody kromě gratulace i hlavní cenu, hodinky ve stříbrné etui, kterou mám dodnes.

Od té doby se tradují dědovy občasné bližší vztahy s arcivévodou Karlem. V roce 1910 jej arcivévoda požádal, jestli by jako garde mohl doprovázet Zitu Bourbonskou a její doprovod při její tajné návštěvě arcivévody v Brandýse nad Labem. Tak se stal účastníkem setkání tehdy zatím ještě tajných milenců. Po vypuknutí války v roce 1914 se zúčastnil bojů na srbské frontě a později byl ustanoven velitelem nejdříve Mobilní a pak Stabilní koňské nemocnice (Stabiles Pferdespital) v posádkách Vinkovci, Ljuba, Erdevik a Našice v tehdejší Slavonii. Jeho nadřízené velitelství bylo Militärkommando Zagreb. Také dostal z Vojenské císařské kanceláře ve Vídni pozvání na Karlovu korunovaci uherským králem v Budapešti 30. 12. 1916, které se zúčastnil. V době služby v Našici se spřátelil s místním hrabětem Pejačevičem, který jej často zval na návštěvy do svého zámku. V té době se v roce 1917 oženil se svou dlouholetou láskou Eliškou Havlovou a 21. 4. 1918 se jim narodila dcera Věra Marcela, moje pozdější maminka. Křtil ji polní kurát Mnsr. Lukáš. Po vyhlášení samostatnosti Československé republiky odjel děda s rodinou do vlasti. Cesta byla strastiplná, všude bylo plno zběhů a jihoslovanských revolucionářů a nikdo si nebyl tehdy jistý životem. Děda to vyřešil po svém. S pistolí v ruce vystěhoval z jednoho dobytčáku všechny, kdo tam byli a nastěhoval tam svou rodinu a zbylý majetek. Prošlo mu to v té divoké době naštěstí bez problémů.

Po příjezdu do Prahy a po ubytování se ihned hlásil na Posádkovém velitelství Praha, kde proběhlo jeho reaktivování do československé armády a byl jmenován kapitánem jezdectva. Brzy byl děda i s oběma bratry odvelen na Slovensko, které obsazovaly revoluční oddíly uherské Rudé armády pod velením Bély Kuna, protože si mysleli, že Slovensko je nedílnou součástí tehdejších Uher. Všichni tři se v bojích vyznamenali, Karel dokonce donutil celou jednu revoluční brigádu k návratu do Maďarska, protože zjistil, že jejím velitelem byl jeho spolužák z vojenské akademie a tak se domluvili, že proti sobě nebudou válčit. I jejich bratranec, generál Jindřich Hanák, bývalý plukovník Kaiserjägrů, se proslavil obranou Lučence, kde obrátil na útěk část rudých hord Bély Kuna.

Po skončení bojů na Slovensku byl děda odvelen k jezdeckému pluku č. 4 do Klatov. Zde se mu také 14. 8. 1920 narodil syn František. V roce 1921 byl ustanoven velitelem jezdeckého učiliště a školy pro záložní důstojníky v Hodoníně. Od 4. 4. 1925 až do 30. 9. 1927 byl odvelen ke studiu Vysoké válečné školy do Paříže. Ve třídách školy byli důstojníci armád z celé Evropy. Jeho spolužákem byl i kapitán Heliodor Pika. Děda školu velmi úspěšně absolvoval. Před rozloučením s velitelským sborem školy byli všichni frekventanti po jednom zváni do jisté kanceláře, kde každého nutili podepsat spolupráci s francouzskou tajnou službou. Děda to odmítl a to ho později stálo generálskou hodnost, protože mu ji Francouzi v posudku nedoporučili, přestože měl prospěch výtečný. To se ale dozvěděl až mnohem později. Zato kapitán Pika podepsal nejen spolupráci s francouzskou, ale i s britskou tajnou službou a bůh ví co ještě dalšího, což se mu pak později stalo osudné. Po návratu z Francie absolvoval děda školení pro vyšší důstojníky generálního štábu a generály, byl povýšen na majora a v roce 1928 byl jmenován náčelníkem štábu 1. jezdecké brigády. Od 1. 7. do 31. 8. 1933 absolvoval děda stáž ve Francii u 6. mechanizovaného pluku v Lyonu, kde studoval motorizaci francouzských jednotek. Na konci stáže byl jmenován čestným desátníkem francouzské armády. V roce 1934 byl pak povýšen na podplukovníka a ustanoven velitelem prestižního 7. dragounského pluku „T.G.M.“ v Hodoníně. Každoročně jela delegace pluku v čele s dědou přát panu prezidentovi k narozeninám.

Dne 1. 10. 1937 byl děda povýšen na plukovníka gšt. a jmenován velitelem 1. jezdecké brigády. Brigáda byla složena z posádek v Pardubicích, Terezíně, Klatovech a Vysokém Mýtě. Pod jeho velením sloužil i známý vojenský historik a vynikající šermíř nadporučík Eduard Wagner. Wagner byl autorem několika významných knih týkajících se vojenské historie, které i sám ilustroval. Své ilustrace maloval levou rukou. Když mi později podepisoval svou knihu o třicetileté válce, jistě by mu udělalo radost, kdybych se mu zmínil o dědovi. Ale tehdy jsem měl o dědově životě jen mlhavé představy. Každý, kdo se kdy s mým dědou setkal, vždycky o něm mluvil velmi dobře. Byl to přímý chlap a velmi skromný, o svých zážitcích a činech mluvil jen velmi nerad.

Velitelem brigády byl až do začátku protektorátu, kdy byl penzionován. Chystané likvidace brigády jako součásti 1. rychlé divize se již nezúčastnil. Celou válku prožil jako důchodce s častými styky s různými důstojníky a zřejmě, jak se později ukázalo, všichni kuli nějaké pikle. Jeho bratři byli oba zatčeni gestapem a vězněni v různých věznicích. Bratr Karel byl odsouzen za velezradu a vězněn v Drážďanech. Zde také zažil barbarský Harrisův nálet britského a amerického bombardovacího letectva na Drážďany. U věznice přitom upadla celá jedna zeď a zrovna tam, co byl Karel. Se svými spoluvězni prošel celým peklem požárů zabalen do deky. V té výhni mu ohořely obě uši. Dostal se pěšky šťastně domů, kde se dočkal konce války. Jan se později také vrátil.

Dne 5. 5. 1945 vyzvedl velitel protektorátní policie Stejskal dědu v jeho bytě na Malé Straně a odjeli na nově zřízené Vojenské velitelství Velké Prahy, velitelství „Bartoš“ v Bartolomějské ulici, kde byl děda ustanoven II. zástupcem velícího generála Karla Kutlvašera. Již ten den ve 22 hodin vedl děda delegaci Vojenského velitelství na jednání s K. H. Frankem do Černínského paláce. Ve vrátnici odevzdali zbraně a v pozici s rukama za hlavou vedly stráže delegaci do kanceláře, kde je očekával zástupce K. H. Franka obergruppenführer dr. Weimann a velitel gestapa obergruppenführer dr. Görke. Němci požadovali volný průjezd Prahou pro ustupující německé jednotky a delegace zase žádala zastavení bojových akcí. Jednání trvalo až hluboko do noci, ale nedopadlo ani pro jednu stranu dobře. Frank s delegací nejednal a údajně pak někde prohlásil, že „Meč v našich rukou je ještě ostrý“. Delegace se vrátila na velitelství bez výsledku, ale bez úhony, v což její členové ani nedoufali. Görke navíc při jednání poznal z předchozích výslechů v dědovi bratra vězněného Karla a tak děda urychleně nechal přesunout svou rodinu do bezpečí.

Později děda 6. května se svou skupinou zajal zraněného nadporučíka Toussainta, syna velícího generála Rudolfa Toussainta. Ten, zřejmě pod dojmem synova zajetí souhlasil pak při vyjednávání s podmínkami kapitulace a zastavení bojové činnosti německých jednotek v Praze ještě před příchodem Sovětů. Komunisté to ale členům povstaleckého velení nikdy nezapomněli a nic proti tomu nezmohl ani do ČNR nastrčený komunista Josef Smrkovský. Děda, který všude pracoval jako skromný člověk anonymně a na slavnost předávání vyznamenání ve Štefánikových kasárnách na Smíchově se nedostavil, ušel asi nějak pozornosti StB, ale ostatní byli pak vystaveni ústrkům, perzekucím, i věznění od komunistického vedení. Nikdo tehdy nebral v potaz, že tímto aktem Velitelství zachránilo mnoho životů; všichni byli obviněni, že umožnili útěk nacistických zločinců, kteří tak unikli spravedlivému potrestání. Kromě toho se pak ještě dokonce paktovali s Vlasovci! Každý je chytrý, když je po všem.

Nikdo si nedovede představit s jakou bezmeznou odvahou šli všichni účastníci povstání do boje s tak děsivou vojenskou přesilou. A nakonec zvítězili! Své možná způsobilo i předchozích šest let německé hrůzovlády. Kromě všech německých jednotek dislokovaných přímo v Praze přesunovaly se do města další oddíly určené k potlačení povstání. Prahou se probíjela také kolona vozidel pluku SS „Der Führer“ pod velením obersturmbannführera Otto Weidingera, která nabírala roztroušené jednotky po městě a další opozdilce směrem na Plzeň. V této koloně jel také K. H. Frank. Činnost pluku „Der Führer“ byla zachycena také ve filmu Otakara Vávry Němá barikáda.

Od severovýchodu táhla na Prahu kolona obrněných vozidel pod velením generála Reimanna z výcvikového prostoru Milovice, od jihu z benešovského cvičiště SS se podél Vltavy přesunovaly do Prahy bojové skupiny Jörchel, Klein a jednotky divize SS Wallenstein. I Luftwaffe přispěla k potlačování bojů nálety proudových letounů Me 262 z letišť v Ruzyni a v Žatci-Staňkovicích. V té době také od Ruzyně přijely do Prahy vzbouřené jednotky 1. a 2. Vlasovovy divize, které ve snaze o svou rehabilitaci nabídly pomoc v boji proti Němcům. Právě děda byl pověřen jednáním s velitelem 1. divize Vlasovců generálem Buňačenkem o nasazení jeho jednotek do bojů v různých místech Prahy. V té době to byla nesmírně vítaná pomoc, protože Vlasovci měli i těžké zbraně, které povstalcům chyběly. Povstalci měli sice svou tankovou jednotku, která ale sloužila spíš jako propagandistická a demonstrativní síla k zastrašení, než k vlastní bojové činnosti. Pomoc Vlasovců byla pak politicky zneužita komunisty k represím proti povstaleckému velení. Ale bez nich by možná Praha dopadla jako Varšava, i když by Němci k tomu asi už neměli tolik elánu, jako před rokem. Jejich hlavním cílem bylo urychleně ustupovat na západ a to jim povstalci komplikovali.

Zde trochu odbočím k osobě plukovníka Emila Kleina. Standartenführer Klein byl velitelem ženijní školy SS v Hradišťku na benešovském cvičišti, největším cvičišti SS v celé Evropě a tak tento prostor byl přímo provrtán mnoha cvičnými ženijními pracemi frekventantů ženijních kurzů. Toho pak využil Klein, který potom v zajetí v obavách o svůj život krmil StB bajkami o úkrytech velkého množství cenností na cvičišti. Jediný poklad, který v tomto prostoru s určitostí doopravdy byl, nám vyfoukli Američané ve Štěchovicích, kam šli najisto. 11. února 1946 přijela tajně kolona amerických nákladních aut do Štěchovic a přivezli si s sebou i německého ženistu rottenführera Günthera Aschenbacha, který deaktivoval několikanásobný různě propojený nástražný výbušný systém v zasypaném vchodu do tunelu. Vyznal se v tom dobře, protože ho předtím sám nainstaloval. Podle předchozích výslechů zajatců pak našli ukryté bedny s neznámým obsahem a odvezli si je bez povolení naší vlády, takže je vlastně ukradli. Podle výpovědí svědků, v tunelu, kde byly bedny ukryté, kapala ze stropu voda a samotné bedny tahali američtí ženisté automobilovými navijáky po prknech položených do řídkého bláta. Některé bedny se během přesunu i rozpadly. O obsahu beden se nikdo nic nedozvěděl, ale podle mého názoru bedny ukrývaly plány, písemnosti a součásti nových zbraňových systémů, řízených raketových střel, možná i atomových, pak záznamy o pokusech s létajícími talíři, které skutečně v Letňanech probíhaly a o dalších technologiích budoucnosti jako samonaváděcí nebo paprskem řízené střely a bomby, bezpilotní letadla řízená z jiného letounu, revoluční samokřídla Lippisch a Horten, letoun dalekého doletu tzv. „Amerika Bomber“ schopný údajně doletět až do Ameriky a zpět, kolmo startující letadla, systémy neviditelných a radary nezachytitelných letadel, které později Američané nazývali Stealth a byli schopni je vyrobit až v 70. letech a mnoho dalšího z rejstříku tzv. tajných zbraní, co už němečtí vědci nestačili dokončit. Jeden malý příklad za všechny: v jednom článku amerického časopisu o zbraních Squadron, jsem se dočetl, že současný americký kulomet M 60 je upravenou kopií německého kulometu MG 45, který už nebyl zaveden do výroby. Když československá vláda proti tomuto pirátskému činu americké armády protestovala, podstrčili jí pohotově archiv K. H. Franka, který byl vezen také v koloně pluku Der Führer, která skončila svůj přesun v Rokycanech, kde se vzdala Američanům. Tyto bedny byly ale čisté a suché, plné neporušených písemností. Bedny jako bedny. Navíc ty štěchovické vypadaly spíš jako od dělostřelecké munice, do takových by si asi Frank svůj archiv neukládal. Kromě toho nikomu možná dodnes nedošlo, že zakopávat si v Čechách kompromitující materiály proti vlastní osobě by udělal jen blázen. Ty si Frank určitě vezl s sebou a Američanům nebyly k ničemu.

Ale zpět k dědovi. Děda s tříčlennou skupinou donutil 8. 5. 1945 v Českém Brodě ke kapitulaci generála Reimanna, velitele Kampfgruppe Milowitz. Rozkaz k zastavení bojové činnosti ale některé jeho jednotky neuposlechly a několik obrněných vozidel proniklo až do Libně, kde byly postupně zničeny, nebo dojely na poruchy. Byla to samohybná děla Hetzer, jedny z prvních u nás vyrobených a měly tudíž už své za sebou a navíc ten dlouhý přesun jim také nepřidal. Proto byly používány jen jako školní vozidla. Odborníci mudrují, co znamenaly znaky S v oválném rámečku na zádi Reimannových vozidel – je to prosté – byla to zkratka Schulfahrzeug.

Vlasovci velmi významně pomohli povstalcům s téměř holýma rukama zdolat německý odpor v různých částech města. Vděku se ale kvůli různým zákulisním pletichám nedočkali a tak 8. 5. zahájily svůj ústup z Prahy směrem na jihozápad. Dne 9. 5. v časných ranních hodinách pak do Prahy dorazila Rudá armáda.

Činnost Vojenského velitelství Velké Prahy tak skončila. Děda byl generálem Kutlvašrem ustanoven velitelem likvidační komise revolučního velitelství. Nám samotným toho po Němcích mnoho nezůstalo. Většina použitelných tanků, letadel a zbraní putovala na Střední východ a a nám zůstaly jen paběrky. Po válce se nadále vyráběl střední kolopásový obrněný transportér SdKfz 251 nazvaný OT 810 ve zjednodušené verzi s motorem Tatra, a rychlopalné protiletadlové dvojče vyvinuté původně v brněnské Zbrojovce pro poslední německé oceánské ponorky typ XXI, které se pak montovalo na obrněný podvozek Praga V3S s názvem „Ještěrka“.

A v nočních hodinách 19. 5. 1945 jsem zasáhl do dědova života i já, když za velkého rachotu, kdy Rusové stříleli do Vltavy, jsem se v dnes již neexistující porodnici na Štvanici narodil. Děda mne pak s mou maminkou odvezl vojenským terénním autem Steyr rozstřílenou Prahou domů.

Děda ještě do roku 1948 vyučoval na nově zřízené Vojenské akademii a po únorovém převratu byl už definitivně v důchodu. Spolupracoval pak ještě nějakou dobu se Svazarmem, organizoval různá školení, besedy a přednášky. Také jsem později s dědou navštívil hrob generála Karla Kutlvašera na Olšanech. Jen jednou mi děda ukázal krabici od bot plnou všemožných vyznamenání a odznaků.

V 60. letech se děda stal členem Svépomocného stavebního družstva „Jarov“, které v Praze Na Jarově stavělo několik bytových domů. Domy tehdy stavěli vězni a celé staveniště bylo oplocené a se strážními věžemi jako v nějakém zajateckém táboře. Děda musel ještě i v pokročilém věku odpracovat povinný počet brigádnických hodin jako všichni ostatní. V novém bytě žili děda s babičkou až do konce. Můj děda, plukovník gšt. František Heřman, zemřel po krátké, ale těžké nemoci, 6. 12. 1973 ve Vinohradské nemocnici v Praze. Myslím, že se svým životem nesmazatelně zapsal do české historie.

Autor textu: Alexandr Štefan, foto rodinný archiv

FOTOGALERIE