ZLATÝ ODZNAK (fragment z rukopisu Příběhy starého zbrojnoše)

Vzpomínka účastníka bojů, provázejících první dny státu Izrael

Když mi přítel Robi poslal z Izraele pozvání, psal se rok 1989. Našemu  bolševiku už tehdy začínaly docházet síly a začal polevovat v útlaku. V Praze složil přítel v bance povinných tisíc marek, onu předepsanou úlitbu režimu za to, že jste směli v kapitalistické cizině navštívit nejen příbuzného. Pozvání bylo na červenec a proč právě na červenec mi vlastně došlo až dnes.

Červenec nepatří tam dole na jihu k nejpříjemnějším měsícům. To slunce pere ze všech sil, ale Svatá země je i tehdy pořád nádherná. Objeli jsme ji společně celou a navštívili další přátele. Prokazovali, jak mne mají rádi. Ani u svých vlastních dětí jsem se tak dobře neměl. Z Nethannay na břehu čis?ounkého moře to není do Tel Avivu příliš daleko (což vlastně není v Izraeli, od té doby, co předal Egyptu poctivě dobytou Sinaj, odnikud nikam) a trochu jsem se divil, když mne Robi vyzval, abych se na zítřek dal trochu do pucu, protože pojedeme právě tam. Do Tel Avivu. Izraelci nejsou pokud jde o odívání rozhodně konformní, i v TV záběrech si můžete všimnout, že například vláda zasedá v rozhalenkách.

Dobře. Netušil jsem nic. Jeli jsme. Byl jsem zaveden do poměrně rozlehlého sálu, poblíž někdejšího sídla Menachema Begina, bývalého vrchního velitele Orgánu a později ministerského předsedy, který měl odvahu ke kompromisu s Egyptem a roku 1978 za ni dostal Nobelovu cenu míru napůl se Sadatem. Tehdy jsem pochopil lekci o tom, že chceš-li mír, musíš ukázat sílu. Zdánlivě odvěcí a nesmiřitelní nepřátelé na obou stranách měli dost šedých buněk mozkových, aby tomu heslu dali naplnění.

Klimatizace tiše ševelila, v sále byla asi stovka lidí, všichni ve věku mého značně pokročilého mládí. Za řečnickým pultíkem se střídali řečníci. Zřejmě nějaká oslava. Projevy byly v ivrit, takže jsem moc nerozuměl, občas kdosi projev stručně sesumíroval anglicky a tam jsem pochopil, že se vzdává hold irgunistům a jejich velitelům za jejich příspěvek ke vzniku státu Izrael. Což značilo vymanění z anglické koloniální správy. Angličané se tu ocitli po prvé světové, když jim byla Palestina svěřena jako mandátní území tehdejší Společnosti národů, což se však v jejich pojetí pranic nelišilo od koloniální správy tehdy imperiální říše nad níž slunce nezapadalo. Taktéž se Orgánu vzdával hold za (úspěšný) boj proti  těm Arabům, kteří se tenkrát rozhodli zardousit nový stát už v zárodku a zahnat Židy do moře. Velkou oslavu, včetně vojenské parády, měl u té příležitosti Izrael za sebou už v květnu. Vyhlášení izraelského státu totiž připadá právě na 15. květen (1948). Takže tohle shromáždění byla jen taková malá rodinná slavnost irgunistů.

Vzpomínalo se na dodávku amerických zbraní, kterou Orgánu vezla loď Altalena. Židovská vnitřní fronta byla tehdy ještě natolik rozdělená, že tuhle loď se zbraněmi určenými pro pravicový Irgun přepadla levicová Hagana. Irgunisté nechtěli vyvolat bratrovražedný boj a tak dokonce ani neopětovali palbu.

Vzdali jsme hold těm, kteří tehdy v tomto a dalších bojích zahynuli, včetně chlapce z Nových Zámků, který byl členem osmadvacetičlenné skupiny, jež násilným přepadem osvobodila vězně z pevnosti Akko. Krátce před tím vyletěl do povětří nejluxusnější jeruzalémský hotel King David. Včetně britských důstojníků a členů jejich rodin tam ubytovaných. A tak rozzuření Angličané toho chlapce tehdy pověsili.

Potom byl  do ztichlého sálu čten nějaký krátký seznam jmen a měl jsem dojem, že mezi nimi zaznělo i moje. Jako prvý na podium vystoupili kapitán Altaleny a když mne Robi postrčil, tak později i já.

Shromáždění tleskalo a jeden z Beginových náměstků mi připíchl na klopu malý zlatý odznak. Je na něm puška v ruce nad zemí zahrnující oba břehy Jordánu, tedy i Zajordánsko. Což byl původní záměr Vladimíra Žabotinského, zakladatele Nového sionismu. Obnovit Palestinu jako židovský stát v historických (biblických) hranicích po obou březích. Stál jsem pochopitelně v pozoru a pak se s vojenskou zdvořilostí mírně uklonil.

Potom skupina vojenských velitelů Irgunu navrhla, aby mne vyznamenáním odměnil i stát Izrael. Což bylo hezké, ale nedalo se to dost dobře roku 1989 udělat veřejně. Dosud u nás vládnoucí bolševik, hojně brojící proti Izraeli, by mi asi dal zatraceně najevo svou nevůli.

Takže jsme vyhotovili pro Robina notářsky ověřenou plnou moc, aby metál za mne převzal s tím, že mi je předá až se zase dostane do Prahy. V této věci byl z mého tehdejšího pohledu neuvěřitelný optimista. Prý už v zimě se bude zase létat mezi Tel Avivem a Prahou. Nezapomeňte, že se jedná o léto 1989, v Berlíně ještě stojí zeď a Dederoni chystají na září oslavy svého padesátiletí. Takže mám dojem, že v Tel Avivu tehdy věděli o tom co přijde o cosi víc než my, kterých se to týkalo.

V únoru 1990 jsem pak byl doopravdy vyznamenán malou stříbrnou menorou s rudou kapkou krve. Vyznamenání za zásluhy o vznik státu Izrael. Snad jsem k němu doopravdy trochu přispěl, snad jsem doopravdy uchránil za války pár mladých židovských životů, snad někdo z těch, které jsem učil střílet z propašovaného stengunu, se tehdy naučil nezdrhat před útočícími Araby. Měl jsem krycí jméno Dobrá. Snad jsem tedy i byl dobrý. Promluvila tu pamě? národa, který nic špatného nezapomněl, aniž zapomněl cokoli dobrého, co jim bylo učiněno.

Chystá se návštěva izraelského presidenta v Praze a několik československých důstojníků, kteří připravovali izraelské piloty a zbrojíře (však letadla B-17 k bombardování Káhiry, Alexandrie i Suezu tehdy startovala z Žatce) má být rovněž vyznamenáno. Jeden z nich u mne spatří menoru a tak předloží udělovací dekret a navrhne ambasádě, aby byla udělena i jim. Sedm, či osm jich dosud žije. Čímž jsem tedy nechtě vstoupil i do dějin naší a izraelské diplomacie.

Samozřejmě, že to udělalo dobře mé ješitnosti a s trochou pýchy jsem se na recepci pak představil jako number one, ten který své vyznamenání dostal ještě za bolševika. Hlavou mi přitom probíhala nevyslovitelná vzpomínka na to, jak jsem v zasněžených Tatrách napřed prodělal a pak předával zručnost britských přepadových commandos. S tím z Itálie propašovaných stengunem. Nějaké pistole byly, ty se pašovat nemusily. Pudové střelbě názorně učil, uprostřed zmrzlého sněhu, zástupce velitele té akce k osvobození vězňů z Akko. Naučil jsem se i střílet obouruč na dva různé cíle. V letních Tatrách pak už budu sám vést kurs budoucích irguunistů. Na té základně u Zeleného plesa byl mým zástupcem poručík Zinn. Byli jsme mladí a šlo nám to. Přískoky, střelba, plížení, vyrážení na zteč a samozřejmě i zájem o děvčata v přilehlých vsích.

Nevím jak všichni z té party tenkrát skončili.  Někteří určitě dosud někde žijí. Po letech mi v Izraeli přečetli pár  vzpomínek na Irgun od Lemoniho, jak se pohebrejštil jeden z nich, někdejší Citron. Píše také o mladém talentovaném důstojníku československé armády V. K. Nikoli, ne že by mne chtěl zatajovat, ale nepřál si na mne zbytečně upozorňovat StB. I v Izraeli měla své špicly a věděl, že stará přátelství, včetně těch bojových proti společnému nepříteli, si bolševik identifikuje jako momentální nepřátelství. Třeba i věděl o tom, že ten mladý a talentovaný důstojník byl Československem mezitím degradován, na základě „nebezpečí pro obranu země“.

Z bouřlivého mládí zůstává malý zlatý odznak, vyjádření díků a vzpomínka na to mládí. Uchovávám ho pod sklem s jinými našimi a ruskými metály. Což patří do zvyků starých zbrojnošů. Však i staré a dávno vyřazené vojenské kobyly zvedají nohy a cifrují, když uslyší kutálku.