Bitevní loď Viribus Unitis

Rakousko-uherská bitevní loď Viribus Unitis, jejíž název byl devizou císaře Františka Josef I. (spojenými silami), patří v dějinách válečného námořnictva Evropy k nejzajímavějším nejen konstrukcí, ale i celou svou historií. Naše česká militaria se v období po druhé světové válce problematikou rakousko-uherského námořnictva téměř vůbec nezabývala. Proto si povšimněme právě této lodi, mající tak zvláštní, pohnutou životní dráhu. Pro nás má navíc svůj mimořádný význam i v tom, že na ní sloužili také čeští námořníci. Její výzbroj pak pocházela z největší zbrojovky monarchie, ze Škodových závodů v Plzni, kde vznikly i příslušné dělové věže.

Rakousko-uherská bitevní loď Viribus Unitis, jejíž název byl devizou císaře Františka Josef I. (spojenými silami), patří v dějinách válečného námořnictva Evropy k nejzajímavějším nejen konstrukcí, ale i celou svou historií. Naše česká militaria se v období po druhé světové válce problematikou rakousko-uherského námořnictva téměř vůbec nezabývala. Proto si povšimněme právě této lodi, mající tak zvláštní, pohnutou životní dráhu. Pro nás má navíc svůj mimořádný význam i v tom, že na ní sloužili také čeští námořníci. Její výzbroj pak pocházela z největší zbrojovky monarchie, ze Škodových závodů v Plzni, kde vznikly i příslušné dělové věže.

Loď Viribus Unitis na rakouské válečné pohlednici

Když Anglie v roce 1906 spustila na vodu nový typ velké bitevní lodi s jednotnou výzbrojí (10 děl ráže 30,5 cm), nazvaný Dreadnought, musely se také další námořní velmoci snažit, aby nezůstala pozadu. Tak i v Rakousko-Uhersku byly v roce 1908 navrženy směrnice pro stavbu čtyř bitevních lodí, tvořících třídu Tegetthoff. Tři z nich ? Viribus Unitis, Tegetthoff a Prinz Eugen, byly postaveny v Terstu (loděnice Stabilimente Tecnico Triestine) v letech 1910 až 1912. Pouze Szent István vznikl v loděnici Ganz & Co. Ve Fiume (Rijeka), kde byl spuštěn na vodu až v lednu 1914.

Stavba lodi Viribus Unitis začala 23. 7. 1910, na vodu byla spuštěna 24. 6. 1911, ale až 5. 12. 1912 ji převzalo námořnictvo jako první bitevní loď na světě vyzbrojenou třemi děly v jedné věži. V květnu 1914, spolu s Tegetthoffem, navštěvuje na své jediné zahraniční cestě Turecko a Maltu. Na Maltě byla její posádka velice srdečně přijata anglickými námořníky. Dne 29. 6. 1914 jsou na její zadní palubu uloženy ostatky v Sarajevu zavražděného následníka trůnu, Františka Ferdinande d?Este a jeho manželky. Smuteční konvoj dorazil 1. července do Terstu, kde byly rakve vyloženy. V květnu 1915 se loď účastní ostřelování přístavu v Anconě. V únoru 1917 umírá na její palubě velitel námořnictva, velkoadmirál Haus, a při té příležitosti sem přichází císař Karel I. Až do léta 1918 zůstává Viribus Unitis nečinně ve svém přístavu v Pulji. Teprve 8. června vyplouvají všechny lodě třídy Tegetthoff k vyčištění uzávěr Otrantské úžiny, kde proplouvání rakouských a německých ponorek je již téměř znemožněno hlídkujícím spojeneckým loďstvem. Viribus Unitis má na palubě nového námořního velitele, jímž se stal admirál Horthy. U ostrova Premuda došlo k pohromě. Italský torpédový člun MAS potápí Szent Istvána a celá akce v úžině je přerušena. Viribus Unitis se vrací do svého mateřského přístavu. Zde pak na její palubě dochází 28. října 1918 ke vzpouře českých a chorvatských námořníků. Velitel lodi, kapitán námořnictva Miloševič, spáchal sebevraždu. Novým velitelem se stává štábní lékař dr. Jung. Admirál Horthy opouští svou vlajkovou loď. Velitelem loďstva je jmenován námořní kapitán Janko Vukovič de Podkapelski. Na základě nařízení císaře Karla I. je celá flotila předána národní radě nového státu ? Jugoslávii.

Průřez lodí v měřítku 1 : 25 (Heeresgeschichtliches Museum, Vídeň)

První listopad 1918 je posledním dnem života bitevní lodi Viribus Unitis. Ve dvě hodiny v noci pronikli dva italští námořníci, Rosetti a Paolucci, na zvláštním torpédu S 1 do nehlídaného přístavu, připevnili na bok lodi časovanou minu a v 6 hodin 20 minut došlo k výbuchu. Za 14 minut klesla loď ke dnu. Spolu s ní zahynulo více než 400 námořníků i s kapitánem Vukovičem. Proč tito lidé museli zahynout ? vlastně již po skončení války?

Po válce Italové loď na místě rozřezali. Zachovalo se jen několik málo částí: kotva konstrukce Tyszak (8200 kg), umístěná vedle vchodu do námořního muzea v Benátkách. Další je v Římě. Palubní část přídě, odříznutá ve výši kotevního průvlaku. Leží na betonovém podstavci v prostorách arsenálu v Benátkách. Před vchodem do majáku v Terstu (Faro de la Vittoria) stojí dva granáty, další se nalézají ve vojenském muzeu ve Vídni. V námořním muzeu v Miláně je uložen kotevní řetěz systému Borsig. Model lodi v měřítku 1 : 50 a příčný řez lodí v měřítku 1 : 25 jsou vystaveny v námořním oddělení vojenského muzea (Arsenal) ve Vídni.

Bude jistě zajímavé přidat ke všem těmto strohým historickým a technickým údajům dva osobní zážitky, týkající se lodi ? a to od účastníků války na obou nepřátelských stranách.

První z nich, námořní kadet E. Tomičič, vykonávající důstojnickou službu na palubě lodi Viribus Unitis, líčí poslední plavbu ve svém deníku (některé místní názvy jsou ponechány v původním znění, v závorkách poznámky autora).

11. VI. 1918: O půlnoci jsem převzal stráž. V 6 h 30 minut jsme minuli mys Planka v rychlosti 17 námoř. Mil a v 7 h 30 jsme minuli Šibenik. Zde nás zajiš'ovalo letadlo K 179 (létací člun Brandenburg-UFAG s motorem AD 185, rozpětí 16 m, posádka 2 muži, 1 kulomet, 200 kg bomb) a později letadla K 370 a 377 z boky Kotorské. V průplavu u Zadaru, přesně v poledne byl vyhlášen ponorkový poplach. Společně s křižníkem Prinz Eugen jsme nyní pluli zvýšenou rychlostí 18,5 nám. Míle, kurs jižní špice poloostrova Cres. Jedno letadlo svrhlo dvě bomby. Signál C 08 (nebezpečí ponorek) byl odvolán a my jsme pak kolem 14. hodiny dopluli do zálivu fiumského. Od 14. hodiny jsem opět měl stráž a v 16 hodin jsem byl vystřídán Krautsdorferem. Šel jsem dolů na palubu a tu mne na dolním můstku zadržel velitel a řekl: ?Vy, Tomičič, buďte tak hodný, běžte k panu G.D.O. (Gesamtdetailoffizier) a řekněte mu, aby oznámil mužstvu, že dnes v noci byl potopen S. István?. Cítil jsem, jak mě proudí krev z obličeje, dokázal jsem říci pouze ?Jawohl? ? a šel jsem. Byl jsem jako po úderu do hlavy, nevím vůbec, jak jsem rozkaz provedl.

Mužstvo sice zůstalo klidné, ale silná deprese byla vidět. Nyní i já jsem viděl, jak jsme na tom. Právě jsem asi prodělal poslední plavbu drednotu! Ještě na lodi jsme ve štábu celou věc probrali, ale stejně to brzo přejde a my s našimi šesti bednami opět provedeme nějaké hrdinské činy! (Kadet zde myslí tři lodi třídy Tegetthoff a tři lodi třídy arciv. F. Ferdinand).

V 16.30 hod. jsme vepluli do přístavu Pola a zakotvili u bóje č. 31. Sic transit gloria mundi!!

Další zážitky jsou opět převzaty z deníku, tentokrát jeho autorem je jeden z mužů, kteří loď potopili ? ing. Raffaele Rossetti. Byl též autorem a stavitelem plavidla (torpéda) S 1.

Viribus Unitis během zkušební plavby v srpnu?září 1912

Pod dokončení stavby torpéda začaly jeho zkoušky dne 5. září 1918. Večer toho dne, za přítomnosti kontradmirála Ricciho a námoř. Kapitána Ciana vyplul Rossetti s námořním lékařem R. Paoluccim (druhý účastník útoku), aby se pokusili proniknout zátarasy před přístavem Pola. Paolucci ležel vpředu na plavidle, Rossetti vzadu obsluhoval kormidlo ? oba byli ponořeni do půli těla ve vodě. Pokusy pokračovaly s různými výsledky, ale pak k 29. říjnu bylo všechno celkem uspokojivě připraveno. Rossetti ve svém deníku uvádí:

22. 10.: Volba mezi torpédem S 1 a S 2 a kontrola torpédové lodi 65 N.

23. 10. Studium plánů přístavu Pola. Rozhovor s Cianem o akci.

25. 10. Noční generální zkouška. Jedeme z Arsenalu (v Benátkách) kanálem Grande až ke kostelu St. Maria della Solute. Několik metrů vzdálená stráž u uhelného skladu nás nezpozorovala. Pak podél Rio del Arsenale se vracíme ve 4 hodiny 26. 10. zpět.

26. 10. Odpočinek.

27. 10. Noční jízda kanálem San Clemente. Nezpozorování chodci, ani hlídkami.

28. 10. Generální prohlídka torpéd a třaskaviny.

29. 10. Zkouška zpožďovacího zapalovače a stability.

30. 10. Hlásíme admirálu Marzolovi, že přípravy budou dokončeny až 31., dostáváme adresy několika spolehlivých lidí ve městě Pola.

31. 10. Zařizujeme svoje osobní záležitosti a naloďujeme S 1 na člun 65 PN v 11.30 hod. Pak odjíždíme na člunu MAS 95 s Cianem, jeho bratrem Allessandrem, námoř. Kapitány Felizianem a Scapinem a s Paoluccim ke člunu 65 PN. Přijíždí též žurnalista Benelli. Člun 65 PN vyplouvá, sledován člunem MAS 95, v 18.30 hod. z Benátek?

Zde končí deník muže, který pak ráno 1. 11. potopil pýchu rakousko-uherského námořnictva, vlajkovou loď Viribus Unitis.

Zajímavé informace o lodi a ilustrace najdete také na těchto webových stránkách:

http://www.geocities.com/pentagon/bunker/5294/main.html

http://www.worldwar1.com/sfvu.htm