MARŠÁL VAUBAN,

Maršál Francie, tvůrce nového systému budování obranya a dobývání pevností..

Když jsem se před mnoha lety kdesi dočetl, co vše vytvořil autor slavné pařížské věže, Alexander Eiffel, položil jsem si otázku, kdy vlastně tento člověk spal a vůbec žil normální život. To jsem ale dosud téměř nic nevěděl o jeho krajanovi, kterým byl Sébastien le Prestre, markýz de Vauban, maršál Francie (1633-1707), tvůrce nového systému budování obrany a dobývání pevností. Tento Pan stavitel byl nejdříve kadetem kavalerie, ale posléze se stal královským inženýrem a poté generálním inspektorem pevností.

Zvětšit...

Zúčastnil se 53 obležení a 140 bitev. Projektoval a vystavil 36 pevností a více než 300 jich zmodernizoval (některé údaje se v odborné literatuře liší, ale nikoliv podstatně). Napsal řadu knih o obraně, dobývání pevností, i pojednání o polních opevněních. Je tedy zcela na místě říci, že tomuto člověku se práce stala koníčkem. Paradoxní je, že sice byl tvůrcem nového systému obrany a dobývání pevností, ale sám nebyl autorem ničeho převratného v oblasti pevnostního stavitelství. Jeho mistrovství spočívalo v tom, že ze všeho, čeho již bylo dosaženo v bastionovém systému vybral to nejpodstatnější a dle možností a potřeby to vylepšoval a vypiloval až k dokonalosti.

Stavěl pevnosti a zároveň vypracovával postupy k jejich dobývání. To jistě vede k úvaze, že tyto postupy mohly být využívány prosti svému tvůrci. Tomu Vauban čelil tím, že mezi válkami přestavoval objekty již zastaralé, aby dobývání odolaly, nebo ho výrazně prodloužily. Za optimální tvar pevnosti stavěné na "zelené louce" považoval osmicípou hvězdu, s předpokladem většího vodního toku. Jinak všemožně využíval terénu a to nejen výškového, ale i rizikového, například ve svahu (Fort Liberia, 1681). Terénu však nejenom dokonale využíval, ale stavby mu přímo podřizoval a to i na úkor vžitých geometrických šablon. Nejvíce mne překvapila mohutná pevnost Salses, stojící na břehu zátoky a to nikoliv na skaliscích, ale v písečných dunách. Vauban ji na toto místo neumístil, ale pouze ji zde v 17. století přestavěl. Ovšem tak mistrovsky, že nad terén téměř nevyčnívá a je tedy zcela v duchu 19.-20. století. S krizí opevňovacího stavitelství, která na přelomu 15.-16. století postihla zejména italské hrady a města, se bylo nutné vypořádat. Staré hradby byly nahrazovány zemními valy - kurtinami, staré bašty mocnými bastiony s ostrými úhly a barbakany chránící brány byly vystřídány raveliny. Příkopy se prohlubovaly, rozšiřovaly až na 20 metrů a vyzdívaly. Padací mosty, mříže a masivní brány zůstávaly. Novověká pevnost už nebyla samoúčelným vojenským bodem, ale vznikaly celé městské pevností celky (u nás Praha, Brno, Cheb a další). Fortifikační proudy se začaly dělit na systémy kleš?ové a polygonální, a školy italskou a nizozemskou. Do nástupu betonu se novověká pevnost stala dělostřelectvu ne-li rovnocenným, tak alespoň důstojným protivníkem. Za zmínku jistě stojí, že i když cihlovou pevnost Brest-Litevsk v bývalém SSSR za 2. světové války dlouho drtila mohutná děla nacistické armády, hromádku drtě z ní neudělala.

Co se týče Vaubanova systému obléhání, bylo schéma následující: Jezdectvo uzavřelo veškeré přístupové cesty k pevnosti. Pak začaly ostatní jednotky neprodleně budovat val, který měl chránit tábor před výpady obležených. Další val byl vnější, proti případnému útoku vojsk přicházejících pevnosti na pomoc. Valy měly příkop a kolový nebo tak zvaný polský plot z hotových hatí, nebo splétaného proutí. Současně se budovalo uvnitř vše, co tábor potřeboval. Vzdálenosti mezi předním a zadním valem už se měřily v tisících metrech. (Dodnes dobře patrné obléhací tábory u středověkých hradů - Zbořený Kostelec, Stará Dubá, Nový Hrad u Kunratic - měly tyto vzdálenosti pouze desítky či stovky metrů.)

Zvětšit...

Dalším prostředkem útoku bylo hloubení přibližovacích klikatých příkopů (sap). V nich se skrývala živá síla, připravená ke ztečí. Po přiblížení k příkopu a šanci byly zakládány podkopy, kladeny miny a na zvednuté mosty připevňovány petardy. (Dodnes jsou nepoužité originály ke spatření ve vojenském muzeu v Kodani.) Přibližovací linie však neměly mezi sebou spojení a obránci je mohli při výpadech ničit. Výpady z pevností byly téměř jediným prostředkem aktivní obrany. Vauban uvedl do praxe myšlenku spojovat jednotlivé sapy bočními příkopy, kterými se síly útočníka mohly dle potřeby přeskupovat. Příčné příkopy také sloužily jako obrana linií přibližovacích, protože z nich bylo možné střelbou odrážet výpady obležených. Co se týče dělostřelectva, tak to se soustředěnou palbou několika baterií do jednoho místa snažilo udělat do opevnění průlom, nebo způsobit celé zhroucení zdí. To však žádná novinka nebyla. O Vaubanovi bylo známo, že chtěl pevnosti dobývat, nikoliv ničit. Proto nedovolil zbytečné bombardování obytných domů a vnitřních částí pevností. Vaubanova vojenská zlepšení se netýkala pouze staveb, obléhání a dobývání. Jistě málokdo ví, že vynalezl tulejový bodák, jenž se dal nasunout na hlaveň a nepřekážel střelbě (jako dosud používaný bodák zátkový, zasunovaný do hlavně). Teprve po tomto převratném zlepšení mohli pěšáci bojovat též jako pikenýři. Všechna tato logická a zdánlivě prostá pravidla se nám zdají natolik jednoduchá, že generálem může být každý už před bitvou. Je nutno ale mít na zřeteli, že se vším někdo musel přijít poprvé a že nápady se rodily v určité době s určitými omezenými možnostmi té doby. Stačí přihlédnout k fantastickému rozvoji techniky od druhé světové války a k téměř nulovému pokroku celého tisíciletí mezi starověkem a středověkem, kdy se například vystačilo s téměř totožnými obléhacími stroji (některé válečné prostředky byly dokonce zapomenuty, například tak zvaný řecký oheň). Vaubanova škola přetrvala až do století devatenáctého. Domnívám, se, že takové pevnosti jako jsou Josefov nebo Terezín, vybudované o sto let později, by Vaubanovu systému obléhání těžko odolávaly, i když v době jejich budování už byly součástí opevňování protisapové chodby, minové komory, naslouchací šachty a zátopové kanály. Věčné soupeření o převahu mezi prostředky útoku a obrany skončilo v druhé polovině 20. století. V současné době by žádná řadová pevnost neodolala strašným moderním zbraním. Lze jen doufat, že toho nebude globálně zapotřebí.

 

? Militaria, Elka Press