Nejasnosti kolem potopení jaderné ponorky K-159 přetrvávají

K-159, ruský projekt 627A Kit/Velryba, v referencích NATO Listopad, třída SSN, představuje první generaci sovětských jaderných ponorek. Mohla se potápět do hloubky 300 m, vážila 3500 tun.

V aktivní službě byla od října 1963, ale již 2. 3. 1965 na ní došlo k radioaktivnímu úniku, kdy byly kontaminovány její parní generátory, a tím celá její pohonná jednotka. Kontaminaci nepochybně zavinil primární únik chladicí kapaliny, a v tomto případě prosakující trubky byly nějak utěsněny, protože ponorka sloužila dál, a teprve v letech 1967–68, kdy v docích procházela generální údržbou, jí byly vyměněny parní generátory. V docích kvůli opravám kotvila i v letech 1970–72 a znovu 1979–1980. Do výslužby na vrakoviště Gremiša byla odsunuta v květnu 1989 (admirál Eduard Baltin, který ponorce K-159 velel při její poslední plavbě v roce 1983, prohlásil, že měla „napluto“ 212 000 námořních mil, a že se v té době sotva udržela nad hladinou, jak byla „děravá“, a při kotvení se již jednou i potopila….).

(Ponorka stejného typu K-8 během vojenského cvičení vzplanula a potopila se v dubnu 1970 v Biskajském zálivu do hloubky 4 680 m, 52 mrtvých. Také na K-8 došlo k radioaktivnímu úniku, a to již v říjnu 1960, kdy bylo smrtelně ozářeno 13 členů posádky…). Po dalších 14 let tiše radioaktivně tlela a rezivěla spolu s dalšími jadernými radioaktivními ponorkami. Toto nebezpečné radioaktivní skladiště děravých jaderných ponorek dělalo velké starosti okolním státům, takže v létě 2003 pět sousedních států vypsalo sbírku a darovalo MOW přes 220 miliónů dolarů, aby se „ekologicky“ tohoto nebezpečného šrotu, v celkovém množství asi dvě stě kusů, zbavila (ruští vládní činitelé prohlašovali, že „ekologická“ likvidace jen sto kusů jaderných ponorek přijde na 4 miliardy dolarů, nicméně v roce 2002 Putinova vláda vyčlenila na zlepšení situace v oblasti jaderné bezpečnosti ve všech sektorech jen 65 mil. dolarů…). Norsko, které bylo průkopníkem této filantropie a podepsalo s ruskými loděnicemi kontrakt na likvidaci dvou ponorek třídy Viktor, doplatilo na to, že si řádně nevymínilo podrobné podmínky bezpečné likvidace ponorek, za kterou předem zaplatilo… Peníze jen převedly na smluvní loděnice, které si samy vybraly své dodavatele na jednotlivé demontážní práce…. Admirál Gennadij Sučkov, mezitím co čekal na ohlášený finanční dar ze sousedních zemí, z vděčnosti zamýšlel nechat všech těchto 16 rozpadlých ponorek urychleně odtáhnout z ponorkového vrakoviště ve městě Gremiša do města Poljarnyj u Murmanska (350 km, loděnice v Poljarnyj jsou jedny z mála loděnic, které má ministerstvo obrany ještě pod kontrolou) – zbylé ruské severozápadní loděnice (Něrpa, Sevmaš, Zviodočka) již patří Ruské lodˇařské společnosti), kde měly být „ekologicky“ zlikvidovány ve vojenském podniku Škval/SRZ-10, aby mělo ministerstvo kontrolu nad přidělenými financemi na jejich demontáž (avšak podle prohlášení některých námořních důstojníků ve skutečnosti obě ponorky ten den táhli do města Sněžnogorsk do soukromé firmy Něrpa…). Norská nadace Bellona (vydala publikaci Severní flota – zdroj radioaktivní kontaminace, která již v roce 2001 varovala ruské námořnictvo před odtahováním zrezivělých jaderných ponorek, a navrhovala, aby byly demontovány přímo na základně Gremiša, požaduje, aby MOW rezivějící jaderné ponorky již neodtahovala, ale aby z nich vyhořelé palivo dostala bezpečnějším, bytˇdražším způsobem, např. „odtankovací“ (defuelling) lodí: společnost Murmansk Shipping Company má jednu takovou loď jménem Imandra, která obsluhuje ruské civilní ledoborce. Ponorka K-159 měla být odtažena již o rok dříve, ale z neuvedeného důvodu se odtažení konalo až o rok později poté, co v květnu 2003 byla ve Stockholmu podepsána dohoda MNEPR (Multilateral Nuclear Environmental Programme) o finanční pomoci ze strany pěti zemí ve výši 220 mil. dolarů na likvidaci ruských jaderných ponorek. Ponorka K-159 (mimochodem pro pověrčivé, byla třináctou odtaženou z plánovaných 16 pro období duben–říjen 2003, většina z těchto 16 měly děravé balastní nádrže, které kontrolují hloubku potopení) a její doprovod se tak stala obětí environmentální filantropie… Tři roky po potopení během vojenského cvičení, 150 km od Murmanska, po explozi cvičného torpéda, z něhož unikalo palivo, útočné jaderné ponorky Kursk (12. 8. 2000, v Barentsově moři, 118 mrtvých, přičemž 23 námořníků přežilo v potopené ponorce ještě několik či více hodin, a marně čekalo na pomoc…), skončily na dně Barentsova moře mezi Ruskem a Norskem, uprostřed rušné námořní cesty, kterou křižují jak obchodní, tak rybářské lodě, další dva jaderné reaktory. Potopení K-159 může být z dlouhodobějšího hlediska horší tragédií, než jakou bylo potopení moderní útočné ponorky Kursk (třídy Oskar II), která nebyla zrezivělou popelnicí. Třebaže její reaktory byly před 20 lety vypnuty, vyhořelé palivo z nich nebylo odstraněno. Palivo bylo vložené do jejích dvou reaktorů v roce 1972, takže je dnes mnohem radioaktivnější, a je velmi pravděpodobné, že zdejší mořské proudy Golfského proudu radioaktivitu ještě více roznesou. (Time Magazine 15. 9. 2003) Experti z Nadace Bellona (např. bývalý ruský kpt. Nikitin, který byl v roce 1996 zatčen, protože veřejně poukazoval na nebezpečí, vyvstávající z jaderné výbavy ruského válečného námořnictva, 11 měsíců byl vězněn za „ vlastizradu“, rehabilitovaný byl až 1999) kritizovali ruskou admiralitu, že reaktory měly být z ponorky vyjmuty ještě před jejím odtažením, a to s ohledem na zvýšenou nebezpečnost starého jaderného paliva. Dálkově ovládané kamery ukázaly, že velitelská věž ponorky je otevřená. Reaktory typu VMA, každý o termální kapacitě 70 megawattů, jádro každého z nich obsahuje kolem 800 kg vyhořelého paliva s radioaktivitou o obsahu 750 curií na kilogram (600 kilocurií/KCi radioaktivity, jedna kilocurie =1000 curií, jedna curie = radioaktivita jednoho gramu izotopu radia 226, množství, které zkoumali průkopníci radiologie Marie a Pierre Curie). Otázkou je, v jakém stavu asi mohou být po dopadu ponorky na mořské dno, zda odolají tlaku vody a zda se neuvolní hermetický obal reaktorů. Na rozdíl od ponorky Kursk, jejíž potopení Putinova vláda a admiralita „komentovala“ hrobovým tichem (až na mluvčího admirality Igora Dygala, který proslul svým výrokem, že „posádce nehrozí žádné nebezpečí, admiralita je s ponorkou na mořském dně v rádiovém spojení a záchranné práce probíhají velmi dobře“, zatímco Kurojedov prohlásil, že šance na záchranu jsou malé, ledaže by se posádka protáhla pouzdrem pro torpéda…), k ponorce K-159 admirálové podávali závratné množství informací i dezinformací (někteří důstojníci z admirality dokonce tvrdili, že oba reaktory byly zbaveny vyhořelého paliva, ale nikoliv vypnuty (jaderný reaktor zcela vypnout nelze, lze jej jen demontovat, podle ruské admirality byl odpojen) a nikoliv dekontaminovány. Sergej Ivanov tvrdil, že unikla „nepatrná“ část jaderného paliva, a dokonce přiznal, že s postupem času hrozí nebezpečí, že radiace v této rybářské oblasti vzroste. (Testy na rybách z Barentsova moře, provedené norskou nadací Bellona, zvýšenou radioaktivitu neprokázaly). Obviněný kpt. Sergej Žemčužnov (jediný důstojník z celé Severní floty, obviněný z porušení ruských námořních předpisů, admirál Gennadij Sučkov byl jen odvolán z funkce velitele Severní floty), který odtažení K-159 velel, napadl 13. 10. 2003 v listu Kommersant zastaralou výbavu ruského námořnictva: pontony (4 obrovské prázdné nádrže, které, pod tlakem, jí měly udržovat nad hladinou) byly vyrobeny ve 40. letech, nebyly vzduchotěsné, musely být pravidelně po pěti hodinách dohušťovány, zejména jeden z nich nebyl vůbec k použití, a nebyly určeny k vlečení ponorek (ruští vojenští odborníci tvrdili, že přestože byly staré, byly velmi pevné a neodtrhla by je ani největší bouře). Zařízení, kterými byly pontony připevněny k ponorce, byly „navařeny“ na rezem „prožraný“ trup ponorky K-159, která pro silnou korozi trupu nebyla schopna vlečení (ruští vojenští experti však tvrdili, že před tažením byla otestována pevnost trupu jako vyhovující). Žemčužnov prohlásil, že „někdo ukradl vlečná lana, aby neželezné kovy zpeněžil ve sběrně, takže lan bylo málo“ (list Pravda z 8. 9. 2003), ale lana, kterými se pontony uvazují k ponorce, jsou výlučně z oceli. Admiralita dále prohlásila, že „za bouře se ponorka vyvlékla z lan, kterými byla přivázána k pontonům“ (nebyla snad stále ještě přivázána k vlečnému člunu?) Kpt. SŽ prohlásil, že si byl zcela vědom všech těchto technických nedostatků, ale musel se podřídit svým nadřízeným. „Jako důstojníka se mně nikdo na mé pocity neptal, dostal jsem jen rozkaz akci provést. 28. 8. 2003 „Expedice“ s ponorkou K-159 kolem poloostrova Kola byla odstartována. 29. 8. brzy po půlnoci posádku, podle prohlášení admirality, zastihla bouře třetího stupně, která zpřetrhala lana, a odpojila od boku ponorky pontony… (de facto jen hustě pršelo, vítr 20m/s a stupeň tři není v této oblasti žádnou vichřicí, až stupeň deset znamená v Barentsově moři bouři). Stále je záhadou, proč 10 členů posádky, navíc bez předepsaných bezpečnostních kombinéz, plulo v tažené zrezivělé, temné, mrazivé ponorce, pontonová metoda vlečení ponorky jejich přítomnost nevyžaduje (podle admirality na ponorce byli proti předpisům, ale list Pravda z 8. 9. 2003 tvrdil, že opak je pravdou u jaderných ponorek, kde musí posádka kvůli jadernému reaktoru na palubě zůstat), a proč velení Severní floty nedovolilo posádku z ponorky evakuovat poté, co kpt. z ponorky rádiem ohlásil, že kriticky nabírá vodu (mluvčí admirality 29. 8. tvrdil, že námořníci dostali příkaz odejít z ponorky 40 minut před jejím potopením, Kurojedov tvrdil opak). Kpt. Sergej Lappa v rádiovém hlášení uvedl, že do ponorky vniká voda (ponorka byla mrtvá, bez přístrojů, takže nevěděli, odkud voda proniká), a že námořníci se neúspěšně pokoušejí hermeticky uzavřít dveře do dalšího oddělení, a žádal o povolení přistát u ostrova Kildin, aby se z ponorky odčerpala voda. Dostal však od nadřízených příkaz, aby posádka pokračovala v odstraňování vody z ponorky a čekala na pomoc. Když se dvě další oddělení ponorky naplnila vodou, plavidlo se odtrhlo od pontonů a okamžitě se potopilo. Severní flota byla o tísni ponorky uvědoměna v 1. 20 ráno a admirál Sučkov dorazil do štábu o 20 minut později. K záchraně posádky admirál Sučkov, podle Kurojedova, nepodnikl vůbec nic. Ve 3.00 ráno se troska ponorky potopila 238 m hluboko do ledového Barentsova moře, necelých 6 km od ostrova Kildin u zátoky Kola, s 800 kg vyhořelého jaderného paliva v každém z obou jaderných reaktorů (600 kilocurií/KCi radioaktivity, jedna kilocurie =1000 curií, jedna curie = radioaktivita jednoho gramu izotopu radia 226, množství, které zkoumali průkopníci radiologie Marie a Pierre Curie). Záchranný vrtulník AN-26 dorazil až ve 4.00 ráno, protože při cestě spatřil druhou ponorku vlečenou remorkérem s pontony po boku, takže si myslel, že šlo jen o „planý poplach“ (pátrání se poté zúčastnil ještě Iljušin Il-38, a plavidla Altaj a Pamir). Vrchní velitel ruského námořnictva admirál Kurojedov, který již předsedal vyšetřovací komisi při potopení ponorky Kursk, obvinil velení Severní floty, že k odtažení dvou ponorek přikročila navzdory nepříznivým předpovědím počasí, a že vlečný člun ponorku K-159 táhl větší rychlostí (4,5 uzle), než je povoleno předpisy (max. tři uzle). Také prohlásil, že za oněch kritických 90 minut, kdy potíže nastaly, a kapitán ponorky je velení Severní floty ohlásil, nikdo nevydal rozkaz k evakuaci námořníků z ponorky. Ministr obrany Sergej Ivanov okamžitě poté, co dorazil do hlavní základny ruské Severní floty Severomorsk, novinářům oznámil, že záchranné práce (30. 8.) již nemají smyslu, protože poklop ponorky byl otevřen, a i kdyby se přes nápor vody někdo z ponorky dostal, v tak mrazivé vodě (na povrchu 10 stupňů) by přežil maximálně 45 minut… Třem se podařilo z ponorky vylézt, ale jen jeden dvě hodiny v mrazivé polární vodě přežil – Maxim Cibulskij (24) se v mrazivé ledové vodě držel záchranného voru, dvě mrtvá těla byla vylovena posádkou vlečného člunu, ostatní členové posádky uvízli ve vraku ponorky. Cibulkovského „zavřeli“ do vojenské nemocnice v Severomorsku, a nepustili k němu ani otce. V nemocnici poté za přítomnosti TV kamer navštívili Maxima Cibulského ministr obrany Sergej Ivanov, který mu věnoval za „hrdinství“ hodinky a „povzbudil“ jej tím, že jej ujistil, že za havárii nebude postaven před soud…, a guvernér murmanské oblasti, který mu přinesl obálku s 10 000 rubly. Jediní novináři, kteří směli se zjevně psychicky otřeseným Cibulkovským v nemocnici mluvit, byli novináři z agentury RIA Novosti… Čtyři vdovy podaly žaloby proti ruskému ministerstvu obrany a žádaly kompenzaci kolem jednoho miliónu rublů pro každou za způsobenou psychickou újmu (zhruba 37 500 dolarů). Ministerstvo jim nevyplatilo ani kopějku s tím, ať jim tyto peníze vyplatí admirál Sučkov, který byl uznán trestněprávně vinným za zabití z nedbalosti, protože nedal rozkaz k evakuaci posádky… Ministerstvo obrany zaplatilo rodinám obětí jen „cestovní výlohy“ do genštábu Severní floty v Severomorsku u námořní základny Gremiša a guvernér murmanské oblasti Jurij Jevdokimov slíbil vyplatit každé rodině kompenzaci ve výši 10 000 rublů (asi 330 dolarů). Na doporučení náčelníka genštábu námořnictva admirála Vladimíra Kurojedova, Putin (v době tragédie byl na třídenní soukromé dovolené u svého přítele Berlusconiho na Sardinii, kterému pyšně předváděl ruský raketový křižník Moskva, kotvící u Sardinie) prezidentským dekretem odvolal admirála Sučkova z funkce velitele Severní floty (Sučkov v roce 2003 nahradil admirála Vjačeslava Popova po potopení ponorky Kursk) a jmenoval jejím úřadujícím šéfem viceadmirála Sergeje Simoněnka. Současně vojenský generální prokurátor vznesl obvinění proti kapitánovi druhé třídy Sergeji Žemčužnijovi, který jako šéf ponorkové sekce na základně Gremiša akci na odtažení vraku ponorky K-159 velel (vyslal na odtah dvě ponorky, třebaže předpověď počasí podle admirality nebyla dobrá), a proti kapitánovi plavidla, které ponorku táhlo (zpronevěřená ocelová lana, nepřiměřená rychlost). Admirál Vladimír Kurojedov prohlásil, že ruská vláda „bez cizí pomoci“ vyzvedne ponorku K-159, protože, jak prohlásil, „neměli bychom nechat povalovat na mořském dně jaderné reaktory.“ Admirál Viktor Kravčenko dodal, že K-159 bude vyzdvihnuta vcelku, protože oddělit v této hloubce jen část s jaderným reaktorem se nikomu nepodaří. Také Kravčenko prohlásil, že vyzdvihnutí této ponorky Rusové „zvládnou sami“. Vytažení ponorky do jednoho roku slíbil příbuzným obětí i ministr obrany Ivanov. Svůj slib nesplnil… Ponorka Kursk byla vyzvednuta v bezprecedentní akci s jednoroční složitou přípravou nizozemským konsorciem na podzim 2001, rok po potopení, její vyzvednutí mělo ruskou vládu stát 150 mil. dolarů. 21. 1. 2007 The Sunday Times informovaly o úmyslu britské vlády vyzvednout ponorku K-159, kterou Rusko nebylo schopné vyzvednout ani po čtyřech letech, třebaže měla jen jednu třetinu rozměrů ponorky Kursk (avšak ponorka Kursk ležela v hloubce „pouhých“ 112 metrů, zatímco K-159 leží údajně v hloubce 240 m; Ivanov nejprve tvrdil, že v hloubce 180 m). 23. 3. 2004 vrchní velitel ruského námořnictva admirál Vladimír Kurojedov prohlásil, že námořnictvo při svém Kremlem přiděleném supernízkém rozpočtu nemá ani na údržbu své vlajkové lodi, atomového křižníku Petr Veliký (19 000 tun, slouží od roku 1998, původně se jmenoval Jurij Andropov), takže jej raději povolal ze širého moře zpět do domovského přístavu Murmansk, protože je v žalostném stavu a mohl by explodovat… Tím uvedl Putina do velkých rozpaků, protože Putin tento křižník v roce 2003 vyhlásil vzornou lodí Severní floty. O pár hodin později své tvrzení odvolal s tím, že „nechtěl zpochybnit jeho jadernou bezpečnost, jen nízkorozpočtovou údržbu jeho ostatních sektorů“. Jaderný křižník PV má 20 střel s plochou dráhou letu, které mohou nést jaderné hlavice a v listopadu 2008 se má účastnit venezuelsko-ruských vojenských manévrů v Karibském moři (Putin opět proniká do Latinské Ameriky přes Kubu a svého agenta Cháveze). Putin, který byl na megamanévrech Severní floty v únoru 2004 velmi rozezlen, že se námořnictvu nepodařilo ani na třetí pokus odpálit z jaderných ponorek ruské námořní řízené střely Bulava (Bulava je schopna nést šest samostatně naváděných jaderných hlavic, a odolat jadernému výbuchu v minimální vzdálenosti 500 m). Putin o střele prohlásil, že pronikne jakýmkoli protiraketovým systémem, k roku 2004 se na její vývoj utratilo již 6,5 mld. rublů, a údajně se jí nepodařilo odpálit ani před zraky Putina ve vojenské uniformě. Zlé jazyky (Sučkov) tvrdily, že námořnictvo nesehnalo 31 miliónů rublů k zajištění přípravných prací pro její zdařilé testování); Putin nechtěl věřit svým uším… Kurojedov si na veřejnosti řešil svoje osobní spory s velitelem křižníku, kontradmirálem Vladimírem Kasatonovem, jehož penzionovaný strýc admirál Igor Kasatonov Kurojedova pomlouval, kde mohl, hlavně za jeho nezvládnutí situace kolem ponorky Kursk. 18. května 2004 byl admirál Sučkov odsouzen vojenským soudem v Severomorsku za zabití posádky z K-159 z nedbalosti (u soudu proti němu svědčil admirál Kurojedov) ke čtyřem letům podmíněně. Sučkov do posledního dechu prohlašoval, že svůj díl morální viny přiznává, ale z trestněprávního hlediska je nevinný, a že z něho admiralita učinila obětního beránka. To samé si mysleli i mnozí jeho kolegové s tím, že odpovědnost nesli mnozí další lidé, nejen Sučkov (za potopení ponorky Kursk nebyl nikdo trestně stíhaný…), uvedl list The New York Times. 8. června 2004 admirál Sučkov (Novaja gazeta) prohlásil, že „ruské námořnictvo do čtyř – pěti let zanikne, když admiralita vyřadila ze služby strategické ponorky třídy Typhoon“ (v ruském názvosloví Akula/Žralok), sloužící od roku 1986, načež jej admiralita obvinila z vyzrazení státního tajemství. Původně vylepšené ponorky Akula měly raketový systém Typhoon, ale vrchní velitel ruského námořnictva (v angličtině zkratka CINC, která se čte jako SINK, potopit, proto Donald Rumsfeld v říjnu 2002 zakázal tento akronym používat, i proto, že jediným nejvyšším velitelem je pouze Bush Junior) Kurojedov osobně je nařídil vyzbrojit novými raketami Bark od firmy Miasskoe KB, které byly o dva centimetry silnější, takže odpalovací systémy na ponorce Dmitri Donskoj musely být předělány, což stálo 10 mld. rublů. Když rakety Bark byly již v testovacím stádiu, admiralita opět změnila názor a rozhodla se pro nové rakety R-30 Bulava/Palcát (obměna SS-27, Topol M) Moskevského institutu teplotechnika, vášnivě prosazované ministrem obrany Sergejem Ivanovem. Jaderná ponorka Dmitri Donskoj se tudíž opět předělávala, aby mohla být vybavena střelami Bulava… Sučkov prohlásil, že ani hladinová plavidla nejsou na tom o nic lépe, např. letadlová loď Admirál Kuzněcov je „každou chvíli“ v opravě v docích… 4. 9. 2005 Putin vyhodil admirála Kurojedova (ve funkci od 1997, *1947) a vrchním velitelem ruského námořnictva ustanovil jeho zástupce Vladimíra Masorina (do důchodu odešel 2007). Důvod Putin neuvedl, ale Kurojedov (v té době prodělal těžkou operaci) dostal vyhazov krátce poté, co sedm námořníků z ruské miniponorky v Pacifiku zachránila zahraniční loď.