Válka na moři (1/#3)

Populární týdeník Okno do světa (vyd. Orbis) uveřejnil za 2. sv. války zajímavé pojednání, které snad zaujme i dnes.

Válka na moři

Prostředky námořní války

V. J. Hauner

V době, kdy Anglie vyhlašuje zostřenou blokádu, která vlastně znamená blokádu většiny evropské pevniny, kdy SSSR na žádost vlády Kuusinenovy vyhlašuje blokádu finského pobřeží, vychází první číslo "Okna do světa" a jeho obsahem je námořní válka a prostředky, kterými je prováděna. Válka na moři stala se blokádou nezúčastněných - jistě důvod pro to, aby vzbudila zájem daleko ve vnitrozemí. Věříme proto, že se zařazením tohoto námětu do 1. čísla "Okna do světa" jistě zavděčíme všem, kteří touží po rychlé a přístupné informaci o všech aktuálních otázkách. Další svazky "Okna do světa" přinesou pojednání o válce pod mořem a válce letecké, kromě řady otázek zeměpisně-politických, vztahujících se k současnému konfliktu.

Okno do světa

Válka na moři, na povrchu nebo pod povrchem vyžaduje zvláštní složky branné moci státu, zvané krátce námořnictvem (marinou). Jako pozemní rannou moc zveme armádou a brannou moc operující ve vzduchu letectvem. Vzduch, který se rozprostírá jako třetí rozměr nad souší i nad vodstvem, může arci zasahovat do oblastí obou; proto letectvo má zvláštní postavení, řekli bychom privilegované. V pozemní bitvě se nemůže - kromě výjimečných případů - zúčastnit námořnictvo a v námořní bitvě se naprosto nemůže uplatnit armáda; naproti tomu může letectvo s prospěchem zasáhnout i do boje pozemního i do zápasu námořního.

Tím se přítomnost liší od minulosti, kdy letectva ještě nebylo. Tím se také mění některé bývalé pojmy, jako pojem ostrova, který byl dřív nedosažitelný pozemní armádě, jestliže jí zprvu loďstvo neotevřelo cestu na pobřeží porážkou loďstva protivníkova. Dnes každý ostrov, který je v dosahu letectva, může být napaden ze vzduchu, třebaže jeho námořní obrana je nedotčena; stačí při tom jen překonati obranu proti letadlům. Isolovanost ostrovů a ostrovních říší tedy mizí proti době předešlé, což jest jedním z podstatných znaků moderní strategie, s nímž velké ostrovní říše, jako jsou Anglie a Japonsko, budou muset počítati.

Není však naším úkolem jednati o strategii; chceme se toliko podívati na materiál námořních branných sil.

Co je to tedy válečné námořnictvo?

Námořnictvo je jedna ze složek branné moci státu, jejímž hlavním úkolem jest obrana státu na moři a hlavním prostředkem k tomu je válečné loďstvo, jeho základny a pomůcky. Válečné loďstvo je souhrn všech lodí, které jsou ve svazku válečného námořnictva a mají tudíž právo nésti válečnou vlajku. Mezi válečné loďstvo počítáme tedy i různé lodi neválečné, pomocné, speciální, jako jsou lodi dílenské, dopravní, tankové, nemocniční, výzkumné (vyměřovací) a podobné, třebaže tyto lodi nejsou někdy ani ozbrojeny.

Válečné loďstvo se dělí, jak už z této definice je patrno, na různé kategorie lodí, které zhruba odpovídají zbraním a službám v armádě, ač zase nesmíme jíti tak daleko, abychom chtěli ve všem hledati obdobu mezi mocí pozemní a námořní. V těchto kategoriích lodí jsou zase určité typy, jež nám znázorňují specifikované potřeby nebo požadavky uvnitř každé kategorie.

Celkem lze rozděliti námořní branné síly na dvě skupiny, vzájemně se doplňující: na loďstvo povrchové a loďstvo ponorné, jakož také lze námořní válku děliti na válku povrchovou a podmořskou; jako třetí složka přistupuje k nim, jak už řečeno, letectvo. Loďstvo povrchové se pohybuje a operuje toliko na povrchu vody; loďstvo ponorné se může pohybovat na povrchu i pod ním; jeho hlavní válečný úkol je však boj pod hladinou vodní a k tomu je zvláště vyzbrojeno a vystrojeno.

Kategorie lodí a jejich charakteristika

Rozdělení lodí na kategorie může být různé, podle toho, kterého dělítka použijeme. V letech po světové válce se snažily námořní velmoci dojíti k jistému omezení námořního zbrojení a stanovily k tomu cíli na námořních konferencích ve Washingtoně (1922) a v Londýně (1930 a 1936) definice lodí, na něž se tato omezení měla vztahovati. Tato omezení byla jednak kvalitativní (omezení velikosti lodí a ráže děl), jednak kvantitativní (omezení celkové tonáže lodí určité kategorie). Tak Washingtonská konference definovala bitevní loď (řadovou loď) jako loď větší než 10 000 tun a ne větší než 35 000 anglických tun (= 35 560 t metrických), nesoucí děla ne větší ráže než 16 angl. palců (= 40,6 cm). Podobně letounová loď byla loď určená k nošení letounů, jejíž ráže děl neměla přesahovati 8 palců (20,3 cm) a počet děl větších než 6 palcových (15,2 cm) nesměl přesahovati 10, nepočítaje děla lehčí a protiletadlová. Podobně byl definován velký křižák jako loď mající nejvýše 10 000 tun a děla nejvýše 20,3 cm. Také smlouva Londýnská z r. 1930 obsahovala podobné definice nebo úpravu definic předešlých. Londýnská smlouva z r. 1936 pak definuje podrobně pojem displacementu (výtlaku) v tunách anglických (po 1016 kg), jakož i pojmy těchto kategorií lodí:   

Řadová loď je povrchová loď větší 10 000 angl. tun, anebo loď, jež je ozbrojena děly větší ráže než 20,3 cm, anebo loď, jejíž výtlak není větší 8000 angl. tun a jež má děla ráže větší než 20,3 cm.

Letounová loď je definována podobně jako ve smlouvě Washingtonské a kategorie tato rozdělena na 2 typy:

a) lodi s palubou, na niž mohou přistávati a s níž mohou vzlétati letouny,

b) lodi, které nemají takové paluby, slouží však k dopravě a operacím s letouny.

Jako třetí kategorie jsou definovány lehké povrchové lodi, to jsou lodi od 100 do 10 000 anglických tun, které nenesou děla těžší ráže než 8 palců (20,3 cm). Tato kategorie se dělí na 3 třídy:

a) lodi s děly větší ráže než 15,5 cm (6 angl. palců),

b) lodi s děly menší než této ráže, ale většího výtlaku než 3000 angl. tun,

c) lodi s menší ráží než 15,5 cm, ale menší než 3000 angl. tun.

Čtvrtou kategorií jsou ponorky, to jsou lodi, mohoucí plouti pod vodou.

Do páté kategorie náležejí malé bojové lodi, to jsou povrchové lodi, většího výtlaku než 100 anglických tun, nepřesahující však 2000 tun, jež nenesou děla přes 15,5 cm, nejsou zařízeny na vrhání torpéd a nemají větší rychlost než 20 uzlů (uzel = 1852 m) v hodině.

Šestou kategorií jsou lodi pomocné, to jsou lodi větší než 100 tun, zařízené ke službám válečného námořnictva nebo k dopravě mužstva, jež nejsou vyzbrojeny děly větší ráže než 15,5 cm, mají nanejvýše 8 děl ráže větší než 7,6 cm (3 angl. palce), nejsou vyzbrojeny torpédy ani pancéřovány, nemají větší rychlosti než 28 uzlů a více než 2 přístroje na vrhání letounů (tzv. katapulty).

Konečně sedmou a poslední kategorií jsou malé povrchové lodi, to jsou lodi menšího výtlaku než 100 anglických tun.

Podle těchto definic pak byla stanovena r. 1936 omezení co do velikosti, rychlosti, ráže a určena data, kdy nové lodi smějí býti dány do stavby. Z nich jmenujeme jen to, že například žádná ponorka nesmí míti více než 2000 tun výtlaku a nesmí nésti děla větší ráže než 13 cm.

Londýnská smlouva z r. 1936 uplyne dnem 31. prosince 1942.

Zatím však vypukla válka a za války přestávají platit ujednání, jež omezují vojenské síly válčících stran. Tak tomu bude i se smlouvami Washingtonskou a Londýnskou, které stanovily kvalitativní i kvantitativní omezení ve stavbě lodí. Státy, jež vedou válku, budou stavěti válečné lodi co nejvýkonnější a v největším počtu, s nejtěžšími děly, takže se nebudou řídit paragrafy smluv o jednotlivých kategoriích lodí.

Je tedy možno zjednodušiti celkem složité definice ujednání námořních konferencí a rozděliti povrchové loďstvo na tyto hlavní kategorie:

Bitevní loď řadová a bitevní křižák, pobřežní obrněnec nebo pobřežní bitevní loď, monitor, křižák (velký a malý) a loď letounová; dále dělová lodice a dělový člun; pak lodi určené hlavně k torpédování: torpédoborec a torpédový člun (torpédovka) a konečně plavidla pro válku podmořskou: ponorky, minovače, loviče min a naposled lodi pomocné a speciální.

Stručná charakteristika těchto lodí je asi tato:

Bitevní řadová loď a bitevní křižák (dreadnoughty) jsou lodi, jejichž hlavním úkolem je vyhledávat pravidelnou bitvu na širém moři a provádět operace proti obdobným nepřátelským lodím. Tyto dva typy jsou páteří veškerého loďstva; na jejich počtu závisí námořní síla státu; jsou silnější nežli kterákoli loď jiných kategorií a mohou s nimi tedy úspěšně bojovati, pokud tyto lodi neutekou a nevyhnou se boji svou větší rychlostí nebo zmizením pod hladinou.

Pobřežní pancéřová (bitevní) loď je zmenšeninou velké bitevní lodi a hodí se k témuž účelu jako dreadnoughty pro potřebu malých států k boji proti analogickým lodím jiného malého státu, který velkých bitevních lodí nemá, nebo k operacím v mělkých pobřežních a uzavřených vodách i pro potřebu velkých států; je to typ druhotný.

Monitor je rovněž obrněná loď, ale určená výhradně k operacím v mělkých vodách (pobřežních, říčních) a zejména k operacím přímo proti břehům: bombardování pobřežních opevnění, odstraňování překážek a přehrad, k podpoře armády při debarkaci (vysazování vojska z dopravních lodí na břeh) nebo při útoku na pobřeží.

Křižák a to dvojího typu: velký a malý, má dvojí úkol. Jednak operovat ve vzdálených vodách, na oceánech a získat tam za války pro svůj stát nadvládu na moři, tj. zahnat odtamtud nebo zničit nepřátelské křižáky, které vodstva ta ohrožují; jednak má za války podporovat bitevní loďstvo přezvědnou činností při jeho operacích. Kromě toho mu za dob míru přísluší ukazovat vlajku svého státu v koloniích a cizích vodách, chrániti tam zájmy své země po stránce obchodní a diplomatické. Za války pak musí dál chránit vlastní obchod a rušit nebo ničit obchod nepřítelův (tzv. obchodní válka), eventuálně provádět blokádu. Jejich hlavní vlastnost je rychlost.

Loď letounová (méně správně zvaná též mateřskou lodí pro letouny) neboli nosič letounů je loď zpravidla velká a rychlá, která na dvou nebo více palubách nese větší nebo menší počet pozemních letounů, majíc přitom vrchní palubu zřízenu jako letiště, odkud mohou letouny startovat a kam mohou přistávat. Je to tedy vlastně plovoucí letiště s hangáry. Ale jsou též letounové lodi pro vodní letouny (hydroaviony, plovákové nebo loďkové), které nepotřebují letecké paluby, ježto vodní letouny lze jeřábem spustiti na hladinu vodní, odkud pak startují a kam též přistávají. Letounové lodi jsou průvodkyněmi hlavně bitevních eskáder.

Dělová lodice a dělový člun jsou vlastně nejmenší typy křižáků, hlavně pro službu v koloniích; od nich se nevyžaduje velké bojové schopnosti (jsou tedy neobrněné), ani rychlosti. Dělové čluny operují hlavně na velkých řekách mimoevropských a slouží k účelům policejním a podpoře pozemní armády, například v boji proti říčním pirátům, vzbouřencům apod.

Další kategorií lodí je takzvané povrchové loďstvo torpédové, jehož podstatným znakem je, že operuje na povrchu a užívá jako hlavní zbraně torpéd. Nebo aspoň má užívat. Ale ve skutečnosti se ukázalo, že povrchově vržené torpédo je zbraň, k jejímuž použití může dojíti jen za zvlášť příznivých okolností, a tak se funkce torpédového loďstva za světové války změnila spíše na eskortování (doprovázení) bitevních lodí a velkých křižáků, ohrožených ponorkami, a na hlídací službu v pobřežních vodách, jakož i na pronásledování ponorek.

Rozeznáváme tu tyto typy: Torpédoborec (destroyer), největší typ torpédové lodice pro širší moře; jeho úkol byl původně pronásledování a ničení menších torpédových člunů, torpédovek; dnes je to vlastně malý křižák, jehož funkcí je provázet eskádry velkých lodí na širé moře a držet s nimi krok i za bouřlivého počasí. Je-li bitevní křižák jakousi námořní bitevní kavalerií, jaká byla například za napoleonských válek, je torpédoborec lehkým, přezvědným jezdectvem, které se ovšem do samotných bojů pouštět nemůže, leda s loďmi své kategorie. Hlavním znakem jeho je rychlost; úkolem jest chránit velké lodi jednak preventivně, přezvědami, jednak přímo palbou proti ponorkám a útokům ze vzduchu.

Torpédový člun , menší torpédovka, kterou svého času torpédoborec úplně vytlačil, přichází teď zase ke cti pro obranu pobřeží a operace v uzavřených vodách. Staví se často jako motorový člun.

Všecky lodi dosud jmenované slouží k operacím povrchovým, třebaže všecky mají také jako podmořskou zbraň torpéda. Hlavní jejich zbraní, alespoň v praxi, je však dělo (i u torpédoborce), neboť torpédo, jak jsem již naznačil, je tu zbraní spíš příležitostnou, třebaže velmi účinnou.

Naproti tomu jsou kategorie lodí, jejichž hlavním účelem je útok nebo obrana prostředky podmořskými, které jsou v podstatě dva: mina a torpédo.

Kladení min do celých velkých minových polí (minovišť), majících za účel znemožniti plavbu v určitých vodách, se stalo velmi účinným prostředkem obranným, ale také útočným (kladení min před cizí přístavy, námořní základny nebo obchodní emporia). Proto byly sestrojeny k tomu cíli zvláštní lodi, tzv. minovače. Jsou buď povrchové nebo podmořské. Největší typ povrchového minovače je křižák zařízený ke kladení min (až 450 min); podmořský minovač je vlastně ponorka, jež unese 20-100 min; typ střední je asi velikosti torpédoborce a má kapacitu asi 80 min. V nejnovější době jsou i letouny zařízeny ke kladení min; jeden letoun může však nésti jen velmi malý počet min.

Miny se kladou, jak známo, nikoli na povrch moře, nýbrž do určité hloubky pod povrchem (event. i v několika patrech); je tedy mina zbraň záludná, stejně jako pod vodou se pohybující torpédo.

Ponorka , nejmladší zbraň námořní války (ne zase tak mladá, jak by se myslilo - před sto lety byly už upotřebitelné ponorné lodi) a přes svou lehkou zranitelnost zbraň nejobávanější, tvoří zvláštní kategorii, patřící spíše pod titul "Válka podmořská". ...

Dobrou ochranou proti ponorkám v přístavech nebo v úzkých průlivech jsou tzv. trámové a řetězové přehrady a drátěné sítě.

Přehrady jsou sestaveny z těžkých trámů, spojených navzájem řetězy, a zabraňují - ležíce něco pod povrchem vody - přístup každému povrchovému plavidlu. Jsou-li řetězy pod vodou spojeny v oka, jsou zároveň dobrou ochranou proti ponorkám.

Drátěné sítě , jichž bylo za světové války použito například v kanálu La Manche a v úžině Otrantské, jsou, jak už jméno ukazuje, sítě ze silných drátů (v průřezu několika mm) podobné sítím Bullivanovým, jakými se dříve chránily velké lodi, ležící v přístavech, proti torpédům.

Zbraně námořní války

1. Dělo. Je nejrozšířenější, nejupotřebitelnější a jak statisticky prokázáno nejúčinnější zbraň na všech válečných lodích (vyjímaje některé malé motorové čluny). Lodní děla jsou nejrůznější ráže; spodní mez je asi 37 mm (co je pod tím, je už kulomet), vrchní mez podle Washingtonského ujednání z r. 1922 je teď 40 cm. Střelivem je téměř výlučně trhací granát, buď obyčejný nebo průbojný, proti pancířovaným částem se zpožďovacím zapalovačem, aby nevybuchl hned při nárazu na pancíř, nýbrž ve vnitru lodi; výjimečně též šrapnel (proti mužstvu, hlavně při operacích pobřežních), nebo proti letounům. Většina lodních děl jsou dlouhé kanony na dalekou střelbu. Délka jejich hlavní činí dnes 40-50 kalibrů (ráží), tj. 40-50krát tolik, co činí ráže střely; tedy dělo 40 cm má hlaveň dlouhou 16-20 m. Houfnice mají některé monitory k střelbě do zákopů nebo na kryty opevnění. Ostatně dnes i lodní kanony mají elevaci 40 až 60, hodí se tedy rovněž k strmé palbě. Protiletadlová děla s elevací do 900 se teď montují téměř na všech lodích až do torpédoborců a lovičů min.

Pohyb a nabíjení těžkých lodních kusů se děje hydraulicky neb elektricky; rychlost palby je nejméně 1 rána za minutu (u děl středních až 20 ran za min.), takže je vlastně celá lodní artilerie dnes rychlopalná.

Z těžkých děl se střílí pravidelně v salvách několika děl.

Děla těžká (přes 20 cm) a střední (hrubá, od 10-20 cm), se umisťují dnes obecně do věží; kasemat se dnes neužívá, ježto neposkytují dostatečného palebného pole ani dosti elevace. Do věží se staví děla zpravidla po dvou, po třech, nebo po čtyřech. V tomto případě dělí vždy pár děl od druhého páru pancéřová přepážka, aby šťastnou trefou nebyla zneschopněna celá artilerie věže.

U lodí, jež byly dány do stavby po světové válce, se umisťují děla vesměs v podélné ose lodi, s výjimkou u lodí letounových, kde jsou všecka na jednom z boků, ježto je celé šířky paluby potřebí pro letouny.

Každá loď má dnes zvláštní protiletadlové dělostřelectvo (děla a těžké kulomety), jež může arci sloužiti i jiným účelům; ostatně i střední děla mají dnes velikou elevaci (u anglických lodí až 700) a 40 cm děla anglických bitevních lodí mají náměr až 400, takže lze využíti největší donosnosti děla, která je asi při elevaci 330; děla 20 cm mají elevaci 400-520.

Uvedeme několik dat o dělech těžkých a středních (hrubých):

Anglické 40,6cm dělo délky 45 kalibrů = 19 m, na lodích "Nelson" a "Rodney":

Váha děla ............... 107 tun

Váha střely ............. 1115 kg

Váha prachového náboje .. 263 kg (korditu)

Počáteční rychlost střely 808 m/s, počáteční energie 30.200 mt

Počet ran za minutu ..... 1 1/2-2 rány

Donosnost ............... 40 km

Jmenované lodi nesou každá po 9 takových dělech, ve věžích po 3 dělech, vesměs na přední palubě; věž prostřední je vyšší než obě ostatní, aby mohla stříleti přes ně, takže nejméně 6 děl může stříleti v každém směru, kromě přímo dozadu.

Francouzské 53 cm dělo délky 52 ráží = 17 m na lodích "Strassbourg" a "Dunkerque":

Váha děla (hlavně) asi .. 65 tun

Váha střely ............. 540 kg

Váha prachového náboje .. neznáma

Počáteční rychlost střely 880 m/s, počáteční energie 21.000 mt

Počet ran za minutu ..... 2

Donosnost ............... 30 km

Těžší granát, tj. granát větší ráže, ztrácí na své cestě vzduchem méně energie, než střela lehčí; proto je jeho dopadová energie vždy větší, i když počáteční rychlost střely je menší než u granátu lehčího; též jeho trhací účinek (větší množství trhací náplně) je větší. Ovšem účinek střely nezávisí vždy jen na její ráži, nýbrž též na konstrukci střely, na druhu trhaviny, jíž je nabita, a na zapalovači dobře fungujícím. Tak se ukázalo, že britské 30,5 cm a 35 cm granáty měly v bitvě u Jutska (1916) celkem menší účinek, než německé 28 cm a 30,5 cm střely, ježto německé střely byly lépe sestrojeny a zejména měly lepší zpožďovací zapalovače, takže se celý jejich účinek vybil ve vnitru lodi a ne v pancíři; jejich výbuchy způsobily v několika případech explosi nábojů uvnitř lodi a tím zkázu lodi; z anglických střel ani jediná nepůsobila tak katastrofálně.

Děla menší ráže než 38 cm jsou vesměs délky 50-50 ráží; u větších se doporučuje jen délka 45 ráží, ježto příliš dlouhá hlaveň se prohýbá.

Dělo 20,3 cm anglických velkých křižáků délky 50 ráží:

Váha hlavně ............. 17,2 tun

Váha střely ............. 120 kg

Počáteční rychlost střely 960 m/s, počáteční energie 5600 mt

Počet ran za minutu ..... 6-8

Donosnost ............... 30 km

Děla menších křižáků ráže 13,8-15,2 cm mají projektily vážící 40-50 kg a nesou až na 20-30 km; počet ran za minutu je podle velikosti ráže 12-8.

Protiletadlová děla ráží 7,6-12 cm mají vertikální donosnost 9-11 km a střepiny roztrhnuvší se střely pokrývají celou plochu šířky asi 300 m.

2. Torpédo je vlastně miniaturní podmořský člun váhy asi 1500 kg, opatřený vlastním motorem, jehož předek, hlava, obsahuje až 300 kg trhaviny, která při nárazu na lodní stěnu vybuchne a způsobí škodu. Počáteční pohyb se mu udělí výstřelem z torpédometu.

Torpédo má tvar doutníku délky až 7 m, ráže dnes zpravidla 53 cm; jeho hybnou silou je vzduch, stlačený až na 150 atmosfér. Celek je z dobré ocele a obsahuje tyto části, počínajíc odpředu:

a) Hlava, jež má v sobě trhací náplň 250-300 kg tritolu neb analogické trhaviny. Tato se vypálí počinovou náplní s rozbuškou, na niž působí úderník, kterým torpédo narazí na cíl. Na úderníku je malá vrtulka a je pojištěn závlačkou, která je vymrštěna centrifugální silou teprve tehdy, když se vrtulka odporem vody při běhu torpéda roztočí.

b) Vztlaková komora, kde jsou zařízení k tomu, aby se torpédo udrželo pod vodou v správné hloubce, která jest 3-4 m. K tomu slouží především pružná hydrostatická deska (regulátor), na niž volně působí tlak mořské vody. Podle toho, na jaký tlak ji nařídíme, prohne se přetlakem nebo podtlakem na jednu nebo na druhou stranu; pohyb ten působí na zvláštní pákové ústrojí, jež jej přenáší pomocí vzduchového zesilovacího servomotoru na hloubková kormidla torpéda (zpravidla 2), která pak automaticky přivedou torpédo zase do žádané hloubky.

Drobné kymácení, které se děje pohybem vln, se vyrovnává závažím, které svými výkyvy ze svislé polohy působí rovněž - pomocí servomotoru - na hloubkové kormidlo, jež tyto drobné výchylky vyrovnává.

c) Nádrž na stlačený vzduch, který se potrubím vede do strojovny; kohoutek vedoucí k potrubí se otevře zvláštní klapkou, která při výstřelu torpéda samočinně spustí. Zvláštním redukčním ventilem se pak tlak stejnoměrně reguluje asi na 40 atmosfér.

d) Strojovna obsahuje čtyřválcový (zpravidla) motor soustavy Brotherwood, otáčející dvěma vrtulemi na téže hřídeli; vzduch uniká pak zvláštním výfukem na konci torpéda ve formě bublinek na povrch vodní a tvoří znatelnou čáru; podle této čáry lze - ovšem jen ve dne - rozpoznat vystřelené torpédo a jeho směr, takže se vzdálenější loď může ještě obratem kormidla nebezpečí vyhnout. Počáteční rychlost vystřeleného torpéda činí asi 50 uzlů (90 km/hod.), ubývá ji však rychle po několika km uražené dráhy). Aby torpédo dále běželo, udržuje se co možná stálé napětí vzduchu lihovým nebo petrolejovým nahřívačem, čímž se dosáhne doběhu (donosnosti) až 18 000 m.

Netrefí-li torpédo cíl a ztratí-li všechnu vlastní rychlost, takže by vznášejíc se volně pod vodou se mohlo stát i příteli nebezpečné, začne účinkovat zvláštní zařízení (potápěcí ventil), které způsobí, že se takové nehybné torpédo naplní vodou a hluboko potopí, nebo, u cvičných torpéd, vypluje na hladinu, kde může být vyloveno a dále zužitkováno.

e) Balanční komora, kde je zařízení na udržení směru, v němž je torpédo vystřeleno. Hlavní její součástkou je gyroskop, těžký setrvačník, který se při vystřelení torpéda rovněž tlakem vzduchu uvede do rotace. Každé vychýlení osy torpéda z vertikální roviny má za následek reakci gyroskopu - jehož osa, jak známo, udržuje svůj směr v prostoru - která zase jiným servomotorem působí zesíleně na směrová kormidla, jež uvedou torpédo znovu do správného kursu.

f) Ocasní kříž obsahuje stabilisační plochy (jako u letounu), perutě hloubkových a směrových kormidel a vrtule; též pákoví potřebné k pohybu kormidel.

Z toho vidíme, jak důmyslně sestrojenou, ale zároveň choulostivou zbraní je torpédo. Přes všechna promyšlená zařízení, jimiž je opatřeno, stává se dosti často, že neběží tam, kam je posláno. I hydrostatický regulátor, i kyvadélko, i gyroskop mívají svoje vrtochy a torpédo správně vystřelené a nařízené někdy v poslední chvíli před cílem, do něhož má naraziti, se potopí, anebo vyskočí z vody a přeletí cíl, nebo se najednou uhne a mine loď, kterou mělo potopiti.

Torpédo se vystřeluje z torpédometu, který je jistým druhem dělové hlavně ze silného plechu, do níž se torpédo nabije a odkud se vystřelí buď slabou prachovou patronou, nebo stlačeným vzduchem. Torpédomety bývaly dříve dvojího druhu: na palubě u torpédovek a ve vnitru u větších lodí, a to většinou pod čarou vnoru. Dnes mají jen velké a bitevní lodi vnitřní torpédomety, pod vodou střílející; všecky torpédoborce, torpédovky a malé křižáky nesou torpédomety na vrchní palubě, obyčejně spojené ve svazcích po 2-3-4-5 kusech.

Torpédomety pod vodou umístěné mají otvor, zakrytý záklopkou, která se otevře teprve ve chvíli, kdy se torpédo má vystřeliti; torpédomet je pevně zastavěn a míří se tedy celou lodí, která se musí postaviti do polohy, z níž torpédo může trefiti cíl. Torpédomety postavené na vrchní palubě dají se říditi jako děla, lze tedy hlavněmi otáčeti a uděliti jim žádaný směr.

Nejlepší posice k torpédování jest, je-li nepřítel viditelný po celé své délce na boku torpédující lodi a tato poněkud před ním v souběžném kursu; pak lze nejlépe odhadnout nadběh torpéda a cíl je dostatečně dlouhý, aby byl zasažen.

Kloun , lodní bodec, umístěný na přídi, kterého se dříve (hlavně za starověku) hojně užívalo, vyskytoval se ještě u některých lodí před světovou válkou.

Pokračování příště