logo-militaria.jpg, 41 kB
logo-militaria-2.gif, 9 kB

Tématický server
z oboru vojenství

logo-elka-press.gif, 3 kB

Taktika německé pěchoty a přehodnocení role samopalu

Ukázka z autorovy připravované knihy.

V roce 1933 se k moci v Německu dostali nacisté vedení A. Hitlerem. Politický kurs Německa se prudce přiostřil. Reichswehr byl přejmenován na Wehrmacht, Německo vypovědělo Versailleskou smlouvu a začalo znovu zbrojit. Byl obnoven generální štáb jako mozkový trust armády, tedy vlastně byl přejmenován z krycího názvu Truppenamt ? vojskový úřad na Heeresleitung ? velení vojsk. Ten začal znovu podrobně zkoumat záznamy z I. světové války. Dospěl k názoru, že celková obkličovací strategie, Kesselschlacht, vyvinutá von Moltkem a von Schliefenem, je v pořádku a platná. Dále definovali na základě kladných zkušeností s pružnou obranou a infiltrační útočnou taktikou tzv. Schwerpunktprinzip, princip těžiště útoku jako místa proražení nepřátelské linie v jejím nejslabším místě, Aufrollenprinzip, zásadu bočních obkličovacích manévrů jako nástroje k vyvedení nepřítele z rovnováhy a především Auftragstaktik, taktiku obecného zadání cíle. Ta vycházela ze zkušeností Sturmtruppen z I. světové války a spočívala na zásadě zadávat velitelům i nejmenších jednotek pouze relativně obecně definované cíle a ponechat jim co největší volnost k jejich dosažení. Stručně řečeno: ?toto je váš cíl, je na vás, jak ho dosáhnete?. Elitní Reichswehr měl kádr poddůstojníků, kteří takovýto přístup umožňovali a i později byli poddůstojníci vybíráni se zřetelem na tuto taktickou vůli a na schopnost tuto vůli jim danou využít. Klíčová otázka však zněla: ?Jak dostat vojáky ŽIVÉ přes těch posledních 200?300 metrů k pozici nepřítele?? S ohledem na zkušenosti s účinky dělostřelecké palby dospěl štáb k názoru,  že jedinou schůdnou taktikou je likvidace a vytlačení nepřítele palbou namísto pohybem masy vojáků, tedy již zmíněná taktika infiltrace, kterou Němci s úspěchem použili zejména na východní frontě a při své poslední velké ofenzívě na Západě. V této taktické doktríně měly rychlopalné zbraně, samopaly a kulomety, své neopominutelné místo. Pozdější Blitzkrieg, blesková válka, není ničím jiným než dalším logickým rozvinutím infiltrační taktiky, jen ve větším měřítku a s nasazením nových zbraní a nástrojů. Do jejího rámce zapadá i tank, mobilní zbraň s velkou palebnou silou, organizovaný do rychlých úderných svazů i způsob těsné spolupráce letectva s armádou.

S nástupem nacistů k moci také došlo ke změně organizace vývoje a zajišťování veškerého vojenského materiálu. V rámci Vrchního velení branné moci - Oberkommando der Wehrmacht (OKW) ? vznikl Výzbrojní úřad ? Heereswaffenamt (WaA)? centrální organizace, která měla řešit prakticky všechny otázky, spojené s výzbrojí pro nově budovanou armádu. Tato organizace se členila na 3 hlavní části:

?        Zentral ? Amtsgruppe des Heerewaffenamts (WaZ) ? Ústřední administrativní skupina. Ta neměla přímou vazbu na vývoj, výrobu a přejímku nových zbraní, ale zajišťovalo centrálně běžné administrativně provozní  činnosti pro celý úřad. Tvořily ji

a.       Organizationsabteilung (WaZ1) ? organizační útvar;

b.      Gruppe für Allgemeine Verwaltungsangelegenheiten (WaZ2) ? všeobecná administrativní skupina;

c.       Betriebwirtschaftliche Abteilung (WaZ3) ? ekonomicko - analytický útvar;

d.      Vorschriftenabteilung (WaZ4) ? útvar zpracovávající a vydávající veškeré předpisy, příručky, směrnice a další dokumentaci týkající se výzbrojního materiálu;

e.       Allgemeine Unterbringungs ? Bau- und Uberwachungsanlageneiheiten (Wa6) ? odbor stavebně ubytovací, odpovědný za budovy WaA, jejich získávání, údržbu, provoz a ostrahu.

?        Amtsguppe für Entwicklung und Prüfung (WaPrüf)  - Skupina vývoje a zkoušení. Tato skupina zodpovídala za vývoj vojenského materiálu a zbraní pro všechny druhy vojsk a za zkoušení a přejímku tohoto materiálu.

a.       Ballistische und Munitionsabteilung (WaPrüf1) ? útvar vývoj a testování veškeré munice;

b.      Infanterieabteilung (WaPrüf2) ? útvar pro vývoj a testování veškeré pěchotní výzbroje. Tento útvar dohlížel i na vývoj samopalů;

c.       Artillerieabteilung (WaPrüf4) ? útvar dělostřelecké výzbroje

d.      Pionier- und Eisenbahnpionier-Abteilung (WaPrüf5) ? útvar ženijního a železničního vojska;

e.       Festungspionierabteilung (Prüf Fest) ? útvar pevnostní výzbroje a vojska;

f.        Panzer und Motorisierungsabteilung (WaPrüf6) ? útvar obrněné techniky a motorizace;

g.       Nachrichtenabteilung (WaPrüf7) ? útvar spojovacího vojska;

h.       Abteilung f¨r Optik, Messwessen, Heeereswetterdienst, Feuerleitung und Kartendruck (WaPrüf8) ? útvar optického materiálu, geodetické a kartografické služby, řízení palby a tisku map;

i.         Gasschutzabteilung (WaPrüf9) ? útvar ochrany před otravnými látkami;

j.        Abteilung für Sondergerät (WaPrüf11) ? útvar pro speciální zařízení;

k.      Abteilung für Versuchspaltze (WaPrüf12) ? útvar zkušeben a výzkumných institucí.

?        Amtsgruppe für Industrielle Rüstung- Waffen- und Gerat (Wa I Rü-W u G) ? skupina výroby a zbraní a vojenského materiálu,  která spolupracovala a později splynula s Wehrwirtschafts- und Rüstungs-Amt (WiRüAmt). Tato skupina odpovídala za objednávky veškerého vojenského materiálu s výjimkou munice. Kromě toho měla koordinovat používání nedostatkových materiálů (Sparstoffe) ? např. barevných kovů. Z této skupiny se samopalů dotýkala činnost dvou útvarů:

a.       Allgemeines Heeresgerät (Wa I Rü-W u G 1) ? útvar všeobecného vojenského materiálu. Ten zajišťoval veškerý nespecifický vojenský materiál, mimo jiné uniformy, řemení, sumky, ... ;

b.       Waffenabteilung (Wa I Rü-W u G 2) ? útvar výzbroje. Ten byl dále členěn podle jednotlivých skupin zbraní.

?        Amtsgruppe für Industrielle Rüstung (Munition) (Wa I Rü Mun) ? zajišťování veškeré munice a s ní přímo souvisejícího materiálu.

 

K těmto částem se pak přidává samostatně stojící Heeresabnahmewessen ? přejímací armádní organizace. Ta prováděla fyzickou přejímku vyrobených zbraní a materiálu. Na znamení použitelnosti byla na vyhovující zbraně ražena přejímací značka, tvořená stylizovanou orlicí a písmeny WaA a číslem. Byla organizována územním způsobem do celkem 14 regionálních ústředen. 9 z nich bylo v Německu, zbývající se nacházely ve Vídni, Praze, Radomi, Paříži a Bruselu. Ústředny pak řídily služebny s personálem, který dále pokrýval přidělené území. Klíčovou postavou každé služebny byl tzv. Abnahmeinspizient ? přejímací technik, který měl přiděleno svoje identifikační číslo. Toto číslo bylo i na jeho raznici, kterou označoval převzaté kusy. Pokud v průběhu své kariéry vystřídal Inspizient více služeben, bral s sebou i svoje raznice a po celou dobu kariéry zůstávalo jeho číslo neměnné. Inspizienttaké jen velmi zřídka prováděl přejímku pouze v jedné továrně. V každé větší továrně většinou bylo zřízeno pracoviště, kde pomocný personál napřed provedl na vyrobených zbraních všechny předepsané zkoušky. Teprve pak přejímací technik zbraně otiskem svých raznic převzal. Sloužil tedy pro více firem najednou. 

Z hlediska vývoje a výroby samopalů byly nejdůležitější útvary  WaPrüf2 (vydávala specifikace, sledovala vývoj a vydávala doporučení, zadávala testování zbraní, ...), WaPrüf12 (která prováděla ve svých zařízeních fyzické zkoušení zbraní a případně se také podílela na vývoji) a pochopitelně také Wa I Rü-W u G 2, který zadával výrobu. Přitom měl možnost zadat výrobu i firmě, která se nijak nepodílela na původním vývoji zbraně. Cílem bylo pouze zajistit, aby vojsko dostalo potřebné množství zbraní a materiálu za pokud možno co nejlepších podmínek.

Přehodnocení role samopalu

Z tajných zkoušek znalo německé velení většinu dostupných samopalů, ostatně, jejich výrobci se již nemuseli nijak maskovat a stály za nimi německé firmy. Takže nepřekvapí, že v roce 1934 byly do výzbroje nejrůznějších německých oficiálních ozbrojených sborů vzaty prakticky všechny samopaly, na jejichž vývoji se IWG nepřímo podílelo. Jednalo se o Schmeisserův MP 28,II, Bergmannův samopal MP 34 a  jeho výrobně zjednodušenou verzi MP 35, které bylo do konce války u Walthera a u Junker & Ruh vyrobeno přes 40 000 kusů (ve zdrcující většině dodaných SS, jejichž runové značení se na některých zbraních také vyskytuje) a samopal MP 34(ö) ? písmeno ö znamená österreichisch - rakouský, což byla licenčně ve Štýrské zbrojovce vyráběná zbraň S1-100 (vzniklá z původního MP 19 Luise Stangeho) ze solothurnské zbrojovky vlastněné Rheimetall-Borsigem, a samozřejmě také samopal EMP. V roce 1935 byly vytvořeny první 3 německé obrněné divize, tvořené napůl tankisty a napůl pěchotou. Přesto nelze říci, že by byl názor německé branné moci na samopaly jako kategorii zbraní jednoznačný. Samopaly byly vnímány spíš jako policejní zbraň, v armádním nasazení pak jako doplňková zbraň pěchoty, použitelná hlavně v boji zblízka, v zákopech, městech, hustě zalesněném terénu a podobně. Nemělo v žádném případě jít o klíčový druh zbraně. Vypovídá o tom například skutečnost, že souborný materiál ministerstva obrany ještě 5. 9. 1932  odhaduje potřebu samopalů  Reichswehru na 1472 kusů, přičemž ve skladech se nachází celkem 3 796 kusů (typu MP 18,I a MP 28,II). Přebytečné 2 334 kusy navrhuje dokument předat policejním složkám. Ty pro změnu považovaly samopaly za velice vhodnou zbraň pro potlačování masových nepokojů. Například bavorská policie v době ?pivního puče? v roce 1932 zařazovala 1 samopal (vesměs MP 18,I) na každých 20 policistů. S nástupem nacistů k moci se začal dost podstatně měnit i vztah armády k samopalům. Především zde byly zkušenosti z bojového nasazení samopalů v Bolivijsko ? Paraguayské  války o Gran Chaco v letech 1932?35. Němečtí poradci se účastnili na obou stranách konfliktu (bolívijským vojskům zpočátku dokonce německý generál H. von Kundte velel). Domů hlásili, že průměrná vzdálenost střetů se zmenšuje a vyzdvihovali vysokou účinnost samopalů. Současně upozorňovali na skutečnost, že samopalníci mohou nést i 500 ? 800 nábojů (díky tomu nepotřebují nosiče střeliva), že samopal je zbraň podstatně pohotovější a pohyblivější než kulomet a že samopaly jsou schopny zastavit poměrně spolehlivě útočníka na posledních 200 metrech útoku, resp. vynutit si palebnou převahou průlom do linií nepřítele. Bylo to potvrzení zkušeností ze závěru I. světové války. Začínaly se objevovat hlasy, že samopal by měl tvořit až 30% střelecké výzbroje vybraných druhů vojska a celkově až 10%. Zkušenosti z bojů ve Španělsku (1936 ? 39) tuto skutečnost vrchovatou měrou znovu potvrdily. Díky účasti německé Legie Condor mělo velení Wehrmachtu informace o zkušenostech z bojů ve Španělsku přímo z první ruky a pečlivě je analyzovalo. V občanské válce ve Španelsku se objevila široká paleta samopalů nejrůznějšího původu a typu. Velmi dobře se osvědčily, ačkoliv jich z hlediska počtu nasazených kusů nebylo až tak závratné množství. Kromě předpisových zbraní často šlo o zbraně, které si přinesli s sebou interbrigadisté jako soukromé, osobní zbraně. Hezkou zmínku v tomto duchu najdete například v knize E. Hemingwaye Komu zvoní hrana. Z ekonomického hlediska měla nemalou váhu skutečnost, samopal je mnohem  levněji a snáze vyrobitelný než puška nebo kulomet, pistolová  munice je levnější než náboje v puškové ráži. A nacisté chtěli Německo vyzbrojit co nejrychleji.

MP 28 (scéna z varšavského povstání)

MP 34

 
Přidat komentář

 





Vyhledávání

Foto týdne

Výročí: 25. března 1945 proběhl letecký útok na Prahu.

Výročí: 25. března 1945 proběhl letecký útok na Prahu.


Recenze týdne

 Kordy a rapíry z českých sbírek 16. - 18. století II. díl

Kniha volně navazuje na první díl, vydaný roku 2018.