Pentagon a mimozemšťané na diskoletounech

O některých "tajných" projektech

Souvislost mezi poválečným průmyslovým a vojenským náskokem US v důsledku totálního „zběhnutí“ téměř celé Hitlerovy vědecké komunity do US, a vyrabování německých průmyslových patentů ve „spolupráci“ s Moskvou, rukou společnou a nerozdílnou, do podvědomí veřejnosti moc nevstoupila (viz Poválečná recyklace nacistických vědců I, II, III, IV – http://kostlanova.blog.idnes.cz/c/119195/Povalecna-recyklace-nacistickych-vedcu.html).

Německo od konce 19. stol. do roku 1945 nezpochybnitelně procházelo mimořádně kreativním obdobím, mj. Alexandr Lippisch (1894–1976) se specializoval na hybridy letadla-rakety, ve 20. a 30. letech navrhl mnoho bezocasých kluzáků.

Jeho Kachna/Ente byla prvním letadlem s raketovým pohonem. Byl fascinován delta křídly, a výzkum větrného tunelu ukázal, že delta křídlo je tím pravým pro nadzvukové letouny.

Kachna

Jeho nejznámějším návrhem byla stíhačka s raketovým pohonem Messerschmitt Me-163 (Komet), avšak „shora“ nařízená spolupráce Lippische a Messerschmitta byla velmi obtížná, protože se bytostně nesnášeli.

Messerschmitt Me-163 (Komet)

Po válce projevila o hybrid raketového letounu s delta křídly zájem US firma Convair, vznikly tak F-92, F-102 Delta Dagger, F-106 Delta Dart, a B-58 Hustler.

V polovině 50. let zájem Lippische z delta křídel přešel na pozemní raketová vozidla, na letadla těžší vzduchu, navrhl nekonvenční VTOL letoun s kolmým startem a přistáním.

Roku 1966 založil vlastní firmu, která upoutala pozornost západoněmecké vlády, s jejíž pomocí, za nelibosti Washingtonu, byl vyvinut prototyp jak Lippischova VTOL, tak raketového vozidla, ale tím spolupráce skončila, protože u Lippische znovu propukla již léčená rakovina (podobně skončila spolupráce s Bonnem, vyvinutá z vlastní iniciativy, Wernera von Brauna).

Lippischův Aerodyne 1955

Dalším významným členem poválečného „US týmu“ byl Hans von Ohain (1911–1998), jeden z vynálezců tryskového pohonu, na který získal patent v roce 36.

Přátelil se s automobilovým inženýrem Maxem Hahnem, který jeho model postavil, zdokonalil jej Ernst Heinkel, výsledkem v roce 37 byl tryskový motor HeS1.

Max Hahn poté pracoval na problému spalování, a vodík, který svými vysokými teplotami opotřebovával kov, nahradil benzínem, HeS3 v 8/39 otestoval bombardér Heinkel He178, první letoun s tryskovým pohonem na světě.

Nacističtí funkcionáři byli očividně spokojeni, protože do pokladny firmy Heinkel nasypali vysoké finanční částky.

Na tryskových motorech úspěšně pracovaly i firmy Junkers a BMW.

Dne 30. 10. 44 se Hermann Göring zúčastnil odpálení raket V259 a V260, a nadšeně provolával: „Nádhera, musíme je odpálit hned na prvním poválečném sjezdu strany.“

Rakety pro Hitlera se testovaly denně až do 20. 2. 45, většinou explodovaly ve vzduchu, nicméně v době, kdy Roosevelt nařídil generálům Eisenhowerovi a Pattonovi, aby se stáhli, a nechali Stalina osvobodit Berlín, a tím zabrat budoucí státy na východ od Berlína, Hitlerovi raketoví inženýři připravovali do výroby obří „neslyšitelnou“ raketu A4 s doletem 368 km, dosahující výšky 960 km (jejím tajemstvím byl motor na kapalný dusík a alkohol). Řízená byla radarem nebo samonaváděná gyroskopem.

Ještě větší byla okřídlená raketa A9.

Raketa A9

Také US měly inženýrský „poklad“, naturalizovaného US občana srbského původu jménem Nikola Tesla (1856–1943), jenž ve 30. letech mj. předpověděl částicové/paprskové zbraně, „které svazkem paprsků zničí celou voj. letku“, ale US ministerstvo války se mu vysmálo (US tajné služby, se však po Teslově smrti jeho nákresů v trezoru zmocnily).

„Mimozemské“ létající talíře se velice podobaly nákresům Hitlerových konstruktérů, nicméně US armáda tvrdošíjně popírala, že by testovala nacistické talířové letouny (Rundflugzeug).

Rundflugzeug

Mezi Hitlerovy diskoletouny patřily i FeuerBall/Kugelblitz „kulový blesk“, Kugelwaffen, světelné koule se zvláštní svítící palivovou směsí, které se od 9/44 do 2/45 objevovaly v blízkosti spojeneckých letounů, a svými silnými elektrostatickými a elektromagnetickými výboji jim vyřazovaly zapalování a radary.

Kugelblitz

Počátkem roku 1950 italský vědec prof. Giuseppe Belluzzo, ministr hospodářství za Mussoliniho, jako prvý zasvěcený zareagoval na tvrzení Pentagonu, že Hitlerovy létající disky jsou výmyslem, a pro list Il Giornale d´Italia uvedl, že „jak nacistické Německo, tak fašistická Itálie od počátku roku 42 testovaly nejrůznější typy létajících disků, které dnes testuje jistá velmoc“.

Teprve poté, co rozhovor s prof. Belluzzo přinesla US agentura Associated Press, se jej „odvážily“ uveřejnit německé listy.

Pár dní poté bývalý nacistický letecký inženýr a kapitán letectva Rudolf Schriever v rozhovoru pro Der Spiegel z 30. 3. 50 tvrdil, že „v roce 41 navrhl nadzvukový diskový vrtulník o průměru 15 m, na kterém pracoval v pražské továrně BMW až do 4/45, kdy z Československa uprchl, přičemž jeho nejnovější model byl otestován 19. 2. 45 na letišti Kbely“.

Flugrad

Dále tvrdil, že „v roce 48 mu z jeho soukromé dílny agenti české vojenské rozvědky pro jistou velmoc ukradli plány a model tohoto diskového vrtulníku“.

2. 4. 50 rozhovor se Schrieverem, spolu s podrobnými nákresy diskoletounu, přetiskl něm. časopis Heim und Welt.

Do roka a do dne od poskytnutí rozhovoru Schriever zemřel při „autonehodě“.

Počátkem 6/52 francouzský deník France Soir publikoval článek o raketě V-7, jejíž autorství si v roce 52 nárokoval Richard Miethe, jenž údajně uprchl do US, a skončil údajně u kanadské firmy Avro, zatímco jeho nákresy a modely zkonfiskovalo bolševické komando (stopy po Miethem končily v roce 45, od té doby byl nevypátratelný).

Článek o V-7 přetiskl čas. La Marche du Monde, a 7. 8. 52 francouzský týdeník C´est La Vie. V 9/52 italský týdeník Tempo otiskl čtyřdílný článek o Hitlerových tajných zbraních, jehož autorem byl italský novinář Luigi Romersa, jenž v roce 47 napsal o jaderných pokusech Třetí říše na pobřeží Baltského moře (viz kniha Hirošima nebyla první).

Der Spiegel z 10/52 rozhovor se Schrieverem znovu přetiskl, ale pozměnil místo a datum ukradení plánů a modelů: v tomto přetisku Der Spiegel tvrdil, že „ nákresy a modely mi byly ukradeny z farmy, na které jsem se skrýval, 14. 4. 45“.

Vrtulníkovou technologii si nechal patentovat již v roce 39 prof. Heinrich Focke. Pilotovaný „diskovrtulník“ vyvíjela i firma Mitteldeutsche Motorwerke/MIMO v Lipsku podle návrhu „vášnivého amatéra“ Artura Sacka a Lippische, jenž modely testoval ve větrném tunelu v Leteckém institutu v Göttingenu již v letech 40–41. „Diskovrtulník“ byl postaven počátkem roku 44, první zkušební let v 17. 4. 44 na baltském pobřeží se nepovedl.

V roce 53, poté co Avro Canada oznámila, že vyvíjí diskový tryskový letoun dosahující průměrné rychlosti 2400 km/h, vystoupil z anonymity německý inženýr Georg Klein, jenž prohlásil, že nacistické Německo vyvíjelo dva druhy diskových letounů, nerotující typ, který vyvíjel Richard Miethe, a rotující „vrtulník“ s prstencem rotujících listů nad kokpitem tvaru vejce (Flugkreisel), který v Praze vyvíjeli Rudolf Schriever a Klaus Habermohl (s tryskovým či raketovým pohonem, který byl nakonec nahrazen Schaubergerovou vzduchovou turbínou).

Klein tvrdil, že se 19. 2. 45 na kbelském letišti účastnil úspěšného letu tohoto „ diskovrtulníku „, který s posádkou během tří minut vyšplhal do výšky 12. 400/15. 000 m. V 4/45 byl letoun údajně zničen na rozkaz polního maršála Keitela.

Admirál Hillenkoetter, první šéf CIA, (47–50), byl sice členem mnoha voj. tajných organizací, jako NICAP a skupiny Majestic 12, přesto nedokázal „předpovědět“ ani útok bolševické Severní Koreje proti Jižní 25. 6. 50.. Hillenkoetter byl nejzavilejším popíračem úspěšně se rozvíjejícího nacistického programu diskových/talířových letounů.

Skupinu Majestic 12 založil prezident Truman poté, co se v tzv. UFO Roswell incidentu US letectvu v 7/47 podařilo „zajmout“ nabouraný létající talíř „i s mimozemskou posádkou“.

Hillenkoetter v roce 1960 v rozhovoru pro New York Times hlasitě požadoval, aby byly zveřejněny důkazy, které má USAF o „ mimozemských létajících talířích“.

V rozhovoru prohlásil: „Kvůli přísnému utajování se nám veřejnost směje, přesto vysocí důstojníci letectva dodnes tento létající talíř analyzují“. Což prohlásil v roce 05 taktéž bývalý kanadský ministr obrany (63–67) Paul Hellyer.

Po zhroucení bolševického impéria v 12/91 ruská vláda přispěchala Washingtonu na pomoc, a odtajnila „svoji“ Modrou složku, kterou KGB vedla o „mimozemských“ létajících talířích s tím, že si tento „jev“ zasluhuje pozornost vědecké obce, ruská Akademie věd přitakala, a prohlásila, že teze o napadení US mimozemskými létajícími talíři je „věrohodná“.

Ruská vláda se tak stala první vládou na světě, které potvrdila „invazi“ létajících talířů do US.

V roce 47, dva roky po „převodu“ Hitlerových vědců a jejich dokumentace do US, se na farmě Foster Ranch u Corona v okrsku Roswell, Nové Mexiko, zřítilo „něco“, pro co si armádní komando okamžitě přijelo, a místním svědkům tvrdilo, že je to přísně tajný výzkumný „balón“, třebaže to byl vysoce moderní průzkumný letoun vybavený radarem, zatímco místní personál z Roswell Army Airfield, který v životě radar neviděl, třebaže hlídal jedinou US základnu vybavenou jadernými zbraněmi, se vší vážností tvrdil, že to byl mimozemský létající talíř (některé zdroje uvádějí, že byli psychicky zmanipulováni), což ufologisté s nadšením přijali, a požadovali, aby US voj. letectvo mimozemskou posádku „vydalo“.

USAF v letech 52–12/69 studovalo nebezpečí plynoucí z „UFO“ pro národní bezpečnost (Project Blue Book), k čemuž zástupce šéfa USAF pro výzkum gen. Bolender v roce 69 vydal pamětné memo, potvrzující to, co kritici projektu Blue Book dávno tušili: „Zprávy o UFO, které by mohly negativně ovlivnit národní bezpečnost, nejsou součástí systému Blue Book“.

V polovině 90. let US Air Force vydalo k tomuto tématu dvě „vysvětlující“ zprávy, které potvrzovaly dřívější verzi USAF, že šlo o „vysokovýškový výzvědný balón“ z projektu MOGUL, vypuštěný z Alamogordo, vybavený rádiovým vysílačem a monitorovacím zařízením k testování sovětských atomových výbuchů a balistických raket.

Tyto dvě zprávy USAF inspirovaly Korffa, aby v roce 97 napsal knihu The Roswell UFO Crash, What they do not want you to know (Co nechtějí, abyste věděli).

V té době mj. dva inženýři z firmy Messerschmitt testovali na přísně střežené USAF Testing Centre, Area 51, u Groom Lake, severně od Las Vegas, Messerschmittův špionážní letoun U2, který byl, spolu s ukázkou raket V1 + V2, a nákresy budoucího kradmého letounu Stealth, rozložen a dovezen do US v 5/45 na ponorce U234, obchod století, který údajně dohodl v 1/45 s Pentagonem Hitlerův tajemník Martin Bormann za svoji poválečnou beztrestnost.

Hitlerovy inženýry, jež pracovali na špionážním letounu U2, který měl začít s průzkumnými přelety sovětského území od roku 56, si v roce 55 přivlastnila US firma Lockheed, která s nimi začala pracovat na dokonalejší verzi U2: SR71 Blackbird, a taktéž na prvním prototypu kradmého letounu Stealth (poprvé vzlétl v 12/77).

SR71 Blackbird

Area 51 byla pod společnou pravomocí Pentagonu a Komise pro atomovou energii, a její technický provoz, včetně ostrahy, zajišťovali jejich tajní soukromí kontraktoři, EG+G Corp. z Las Vegas, založená v 11/47 (v roce 59 se stala veřejnou firmou, od 83 technicky zajišťovala Kennedy Space Center) třemi muži: a) profesorem Haroldem Edgertonem, zakladatelem vysokorychlostního fotografování, a vynálezcem strobelitu, který analyzuje pohybující se elektrické zařízení, např. motory, tím, že jejich pohyb po dobu analýzy vizuálně „zmrazí“; b) Kennethem Germeshausenem a Herbertem Grierem, kteří za 2. sv. v. pracovali pro US vládu během závěrečných testů atomové bomby.

Druhým kontraktorem vojenské základny Area 51 byla firma MII-6O Pave Hawk.

Area 51 hraničí s nevadskou atomovou střelnicí, atomová sila v Yucca Mountain jsou 64 km jihozápadně od Groom Lake.

Všichni, kteří jedou na západ po venkovské štěrkové silnici Groom Lake Road, vedoucí kolem vjezdů do několika malých rančů, jsou z přilehlých kopců Jumbled Hills, ještě několik km od první vojenské silniční kontroly, sledováni vojenskými hlídkami.

Jižně od Rachel Groom Lake Road vede na nevadskou státní silnici č. 375, přezdívanou „mimozemská dálnice.

V roce 59 kameraman Jack Judges vyfotil z letadla zvláštní letoun ve tvaru disku na pozemku kanadské pobočky US firmy A. V. Roe. Poprvé byl tento letoun tvaru disku vypuštěn v roce 55, jak později US letectvo přiznalo.

Na létajících discích k vyřazení nepřátelských radarů pracoval pro Hitlerovu armádu Rakušan Viktor Schauberger, jenž, jako Nikola Tesla v US, byl mezi vědci považován za podivína.

V roce 34 byl lesník Schauberger, autor „implozívní/dostředivé“ energie a technologie, pozván samotným Hitlerem na audienci, aby jej informoval o svých radikálních představách, jak nově využívat obrovské síly vody a vzduchu.

Hitlera velmi popudil, protože nereagoval na Hitlerovu výzvu, aby věnoval veškerý svůj pracovní elán pro vojenské potřeby Třetí říše.

Znamenalo to, že po anšlusu Rakouska v 3/38 si pro Schauberga přišlo SS, a sebralo mu patenty na jeho vzduchovou turbínu, technologii, jak zvedat kapaliny a plyny z roku 35, přístroj pro „chlad-teplo“, který vyrobil pro Siemens.

Hydrodynamika byla Schaubergerovou vášní,, vodu považoval za „živé“ médium, jeho vlastní hydrodynamická terminologie se však u vědců setkala se smíchem (cykloidní turbulence, implozivní splachování, systémy fluidových vírů vytvářející/kondenzující biosystémy, a specifické paprsky něčeho, co pojmenoval diamagnetismus, který je protipólem gravitace).

Základní teze Schaubergera, že přirozený pohyb v přírodě je založen na navzájem protkaných a přesně seřízených systémech krouživých vírů/proudů (široké disky skládající se z mnoha malých disků), byla založena na jeho údivu, jak může pstruh zcela nehybně stát v divokém horském proudu, jemně pohybující jen špičkou ocasu.

Schauberger tvrdil, že tekoucí voda je složena z mnoha vrstev, a je nejhustší, když je studená a za úplňku. Vnitřní (implozivní) energii vody dokázal svým vynálezem na plavení dřeva: jeho spirálovitě se vinoucí kuželové plavební kanály s „přečerpávajícími „stanicemi, jež „ energeticky vyčerpanou“ vodu nahrazovaly čerstvou, i s nepatrným množstvím vody dokázaly plavit obrovské klády.

Tvrdil, že příroda je založena na akumulaci energie, implozívním dostředivém pohybu, kdežto „explozivní“ pohyb (vyrábějící teplo, tlak) způsobuje fragmentaci a vyčerpání energetických zdrojů na Zemi.

Přírodní dostředivé víry/proudy uvádějí prvky do rovnováhy, zatímco „explozívní“ metody výroby a spotřeby energetických zdrojů uvádějí prvky a životní prostředí do nerovnováhy. Všechny dnešní stroje jsou uváděny do pohybu nepřirozeným impulsem, teplem nebo tlakem, který rozbíjí atomovou strukturu a dezintegruje molekulární formace, čímž se znehodnocují přirozené energetické koncentráty, tvrdil Schauberger. S nabírající rychlostí otáčející se vrtule se zvyšuje odpor, což je znak toho, že vrtule jako pohonná jednotka je nepřirozená, vrtuli nemá na hlavě žádný pták, ani žádná ryba na ocasní ploutvi, zdůrazňoval Schauberger. Pouze člověk využil brzdícího efektu pro pohyb dopředu.

(Někteří jej podezírají, že vynalezl perpetuum mobile, volný a trvalý zdroj implozivní energie, trvale se pohybující stroje však odporují základnímu fyzickému zákonu o zachování energie.)

Od roku 1940 Schauberger začal ve Vídni, ve spolupráci s firmou Kertl (a Heinkel), pod nepřetržitým dohledem SS, pracovat na diskovém vířivém motoru „ Repulsinu“ (patentoval jej ve Vídni 4. 3. 1940), kterým vedení SS chtělo vybavit svoji podivnou „bioponorku“, kterou Schauberger pojmenoval Pstruh, protože jako pstruh vypadala (v 5/40 byla na vodu spuštěna stejnojmenná ponorka USS Pstruh /SS-202).

V roce 41 nechal Himmler Schaubergera (na přání vídeňského „cechu“ inženýrů) zavřít do blázince (první postavený model Repulsin A se při prvním testu v laboratoři rozbil, Himmler Schaubergera obvinil ze sabotáže).

Repulsin A

V roce 43 Schauberger pracoval se svým týmem 30 technicky vzdělaných vězňů pro SS ve vyhlazovacím táboře Mauthausen pro Himmlera nejen na Repulsinu, ale i na létajících discích, poháněných jeho vzduchovou turbínou (o Mauthausenu se Schauberger zmiňuje ve své korespondenci z 50. let). Pro velení wehrmachtu Schauberger pracoval s Messerschmittem na tekutém vířivém ochlazování pohonných jednotek.

V roce 44 Schauberger pokračoval, stále pod dozorem SS, na vývoji Repulsinu B, na Technické univerzitě ve Vídni, nakonec v tomto roce vedení SS od ponorky upustilo, a soustředilo se jen na létající disky/“talíře“. V roce 45 vídeňský byt Schaubergera prohledalo bolševické komando, zkonfiskovalo mu všechny nákresy a diskové motory Repulsin, a pro jistotu ještě byt vyhodilo do povětří. Vzápětí nato byl zajat Američany a držen ve vazbě 9 měsíců.

Přestože Schauberger vojenskou spolupráci s Američany odmítl, kontaktovala jej firma Avro Canada, aby pro ní pracoval v týmu (údajně) pod vedením Richarda Miethe, což Schauberger znovu odmítl s tím, že se chce věnovat jen civilním projektům.

V roce 52 Schauberger na Technické univerzitě ve Stuttgartu tvrdil, že západoněmecká vláda potvrdila platnost jeho teorie o mnohavrstvové tekoucí vodě, když vyzkoušela jeho měděné spirálové trubky kuželového tvaru.

V roce 58 jej Karl Gerchsheimer a Robert Donner nalákali „na přednášky“ do Texasu (v zorném úhlu zájmu zůstával i u bolševiků).

Schauberger do Texasu odjel se svým synem, kde jej zástupci Pentagonu opět nutili ke spolupráci, a když odmítl, přinutili jej údajně podepsat „dohodu“, že ve svém výzkumu již nebude pokračovat a všechny podklady jim předá.

V 9/58 pět dní poté, co se z US vrátil, zemřel v Linci v 73 letech.