Vzájemné potopení ponorek K-129 a USS Scorpion

Epizoda studené války

V únoru 1975 poprvé o projektu Azorian informovali investigativní novináři z New York Times Seymour Hersh a Jack Anderson, ale šéf CIA William Colby (76) je varoval, že zveřejněním vyprovokují závažný mezinárodní incident. Mezitím však zprávu zveřejnily Los Angeles Times, takže v březnu 1975 i New York Times. (Mimochodem, Colbyho našli v dubnu 1996 utopeného u jeho domu, viz KAL 007, vojenská rošáda nad Sachalinem).

Když novináři požadovali na základě zákona o přístupu k informacím na CIA bližší podrobnosti, CIA existenci projektu ani nepotvrdila, ani nepopřela.

Od Putinova nástupu do funkce šéfa FSB, FSB Washington obviňovala, že se zbaběle bojí přiznat potopení ruské ponorky K-129.

The Daily Telegraph 14. 2. 2010 informoval, že CIA oficiálně svůj nejdražší projekt z dob studené války, na který ji částkou jedné miliardy (dnešních) liber přispěl výstřední miliardář Howard Hughes, přiznala (celkem projekt stál 3. 5 mld (dnešních) dolarů).

Ve Vladivostoku poté Američané předali ruské flotě archívní materiály, včetně dvou palubních deníků,fotoaparátu, a zvonu, zatímco videozáznam tajného, ale „důstojného“ pohřbu šesti sovětských námořníků do moře, kteří byli na vytaženém vraku nalezeni, šéf CIA Robert Gates předal Jelcinovi již v roce 1992, a doufal, že mu za to Kreml objasní sestřelení několika průzkumných letounů na ruském Dálném východě v letech 51–56, celkem se 77 lidmi na palubě (viz KAL 007).

V 50stránkovém odtajněném dokumentu z roku 1985 CIA líčí, jak president Richard Nixon na naléhání Henryho Kissingera a ministra obrany Melvina Lairda, prosadil projekt Azorian (nesprávně nazývaný projekt Jennifer, jak se jmenoval bezpečnostní systém s tímto projektem spojený, špionážní film The Jennifer Morgue z roku 2006 byl projektem Azorian inspirovaný) na vytažení potopené ponorky z hloubky 4 880 m k prozkoumání její jaderné výbavy, a k získání sovětských tajných kódů a kódovacího zařízení.

John Craven ve své knize však tvrdí, že CIA vůbec nešlo o „jadernou výbavu“ ponorky, šifry či kódovací zařízení, ale že CIA urputně zajímalo, co v daném místě 40N/180, na kterém vůbec neměla být, ponorka „pohledávala“.

Navíc její potopení a vyzvednutí zapadalo do Kissingerovy zahraniční politiky „odstrašení uvržením protivníka do absolutní nejistoty“.

Sovětská ponorka K-129 třídy Golf II SSB (kapitán Vladimír Kobzar, zástupce Viktor Dygalo starší) se za záhadných okolností potopila v Tichém oceánu severozápadně od havajského ostrova Oahu 6/11. 3. 1968.

Vyplula ze své kamčatské základny Rybačij 24. 2. 1968, kdy se uskutečnila i poslední rádiová komunikace s jejím velením, od té doby o ní Sověti neslyšeli.

Po marné snaze se s ní spojit, ji Sověti ve třetím březnovém týdnu prohlásili za „nezvěstnou“, a zorganizovali z Kamčatky do severního Tichomoří masívní, ale bezúspěšné podmořské a letecké pátrání.

Ponorka K-129 byla potopena v noci 6/11. 3. 1968 metodou moderního „hákování“ – výstřelem při kontaktu, viz Ponorka Kursk K-141, druhé ruskoamerické KAL007, za přítomnosti druhé US ponorky USS Halibut.

K-129 byla roztržena mezi druhým a třetím oddělením (velitelské centrum) třímetrovou trhlinou.

Potopila ji US ponorka Swordfish, byla však sama těžce poškozena, údajně vnitřním výbuchem. Ruské podezření, že jejich ponorka byla americkou „hákována“, bylo založeno na opravách US Swordfish, které proběhly v přístavu Jokosuka 17. 3. 1968.

Kreml tehdy vyžadoval k nahlédnutí její deník, ale nebylo mu vyhověno s tím, že ponorka narazila do ledovce 3 218 km od místa, kde se sovětská ponorka skutečně potopila.

V červenci 1968 US námořnictvo vyčlenilo USS Halibut z Pearl Harbour, aby potopenou sovětskou ponorku našla, zblízka vyfotografovala a prozkoumala (Lyndon Johnson dostal v roce 1968 přes 20 000 fotografií každého jejího „šroubečku“). USS Halibut uspěla po třech týdnech prostřednictvím roboticky ovládaných kamer (Operation Sand Dollar). Miniponorkovou technologii,kterou USS Halibut použila, CIA poté využila pro pokračující operaci Ivy Bells (odposlouchávání podmořských telekomunikačních kabelů sovětského námořního velení v Ochotském moři).

V srpnu 1974 byla ponorka vyzdvižena speciálním „kolébkovým“ zařízením na plavidle Hugh Glomar Explorer (HGE), které předstíralo průzkum mořského dna, bohatého na mangan. Protože se CIA a US námořnictvo obávaly, že Sověti na plavidlo HGE,kolem něhož „obejdovaly“ dvě sovětské lodě + sovětská loď SMRIS Chazma, zaútočí, zablokovaly jeho přistávací dráhu pro vrtulníky bednami.

Podle tvrzení CIA se ponorka, vážící kolem 1 750 tun, při vytahování rozlomila a dvě třetiny z ní spadly zpět do moře.

CIA dále tvrdí, že nic podstatného z vraku nezískala, a že projekt (72–74) skončil fiaskem, což Moskva vehementně popírá, a prohlašuje, že naopak CIA dostala všechno, co chtěla – jaderné hlavice sovětských balistických raket, sovětská torpéda s jadernými hlavicemi, operační manuály, kódy a šifrovací zařízení, a že celá akce byla nejdůležitějším zpravodajským „pučem“ za studené války.

Totéž tvrdí kniha Red Star Rogue, viz níže, která tvrdí, že CIA lže, a ponorku vytáhla celou, mj. proto, že Rusům CIA předala zvon, který je umístěn v části, o které CIA tvrdila, že opět spadla do moře.

Tvrzení, že CIA ponorku vytáhla celou, podporuje i kniha z roku 2010 Red November od W. Craig Reeda, založená na přímém svědectví šéfinženýra Joe Houstona, který pro projekt Azorian navrhl podmořské kamery. Projektu velel záhadný Mr. “P“ (John Paragonsky), jehož nadřízeným byl zástupce CIA Carl Duckett.

Podle oficiální sovětské verze se tato ponorka potopila, když ve snorkelovém módu sklouzla pod jeho provozní hloubku, a v důsledku chybné reakce posádky nabrala vodu a potopila se.          

Kromě oficiální verze kolovaly čtyři další:

1. Při nabíjení baterií došlo k vodíkové explozi (olovokyselinové batérie při nabíjení uvolňují vodíkový plyn, který, není-li odváděn, v nepřiměřené koncentraci vybuchne). Při nabíjení baterie se takto potopila US ponorka Cochino v roce 1949 v Norsku, většinu posádky se podařilo zachránit.

2. Kolize s  ponorkou USS Swordfish, což si myslela většina sovětských námořních důstojníků.

3. Výbuch rakety SS-N-16 na tekutý pohon. CIA tvrdí, že po vytažení části vraku K-129 byla zjištěna jeho obrovská radioaktivní kontaminace obohaceným plutoniem, z čehož CIA usuzuje, že ještě před dopadem na mořské dno na palubě vybuchla jaderná střela.

Autoři knihy Red Star Rogue z roku 2005, Kenneth Sewell (sloužil na US ponorce USS Parche, která podnikla mnoho tajných misí, a minimálně jednou se účastnila odposlechů sovštské floty v rámci operace Ivy Bell v Ochotském moři) a Clint Richmond, tvrdí, že jaderná střela explodovala, když byla připravována na odpal na Pearl Harbour.

Svoje tvrzení zakládají mj. na tom, že Rusové přiznali na její palubě 98 mužů, třebaže její posádku tvoří 85 mužů (a ani po pádu SSSR tuto anomálii ruské velení nevysvětlilo, přičemž další anomálií bylo, že 50 % posádky byli nevycvičení nováčci a další polovina posádky byla na misi vyslána bez nároku na odpočinek po první misi, ze které se právě vrátila), z čehož podle nich vyplývá, že byla na příkaz šéfa KGB Jurije Andropovova a jeho věrného přítele, ideologa ÚV KSSS Michaila Suslova, unesena 13členným komandem, jehož misí bylo vystřelit jadernou střelu na Pearl Harbour tak, aby podezření padlo na Čínu, se kterou v té době Moskva byla na ostří nože. Pohraniční spory (+ čínské hraniční půtky se severním Vietnamem, jehož vojska po vyhnání polpotovců z Kambodže zabrala severní Kambodžu) vyvrcholily počátkem roku 1979.

Moskva byla deprimována úspěšným americko-čínským sbližováním (již v roce 1970 byly US-čínské vztahy dobré, v roce 1972 Nixon navštívil Maa, po jehož smrti v roce 1976 Teng Siao-Pching pozatýkal jeho „gang čtyř“, včetně vdovy, a v roce 1978 vyhlásil politiku otevřených dveří vůči Západu, takže Gorbačovova perestrojka jen se značným zpožděním reagovala na vzrůstající dynamiku čínské ekonomiky v důsledku nastolené tržní ekonomiky pod ideologickým vedením strany).

Tomuto tvrzení (Pearl Harbour) však odporuje místo potopení, navíc Čína, třebaže měla přinejmenším jednu ponorku třídy Golf II, neměla v tomto roce ještě fungující SLBM (Submarine Launched Missile Systém), a proč by Andropov nechával unést ponorku, když jí jednoduše mohl vydat příkaz, třebaže v souvislosti s posádkou je podezřelé, že v době jejího prohlášení za „nezvěstnou“, se na sovětském velení „ztratil“ příkaz k jejímu vyslání.

4. Ponorka se sovětskému velení vymkla z ruky, protože byla tam, kde podle instrukcí svého velení být neměla (300 mil od svého oficiálního kurzu, s polohou 40N/180) tvrdí John C. Craven, proto šlo o pirátskou či unesenou ponorku. K tomu Anatolij Štyrov, bývalý zástupce šéfa zpravodajství sovětské tichomořské floty uvedl, že ponorka byla vyslána na „náhlou zvláštní misi na podporu Severní Koreje“.

V roce 1987 US námořní atašé Peter Huchthausen se při jedné recepci pokusil „poklábosit si“ s ruskými admirály na téma K-129, a byla mu uštědřeno následující ponaučení: „Kapitáne, jako velmi mladý a nezkušený asi nevíte, že mezi našimi národy se jisté záležitosti nediskutují, a mezi ně patří K-129“.

Na základě tacitní dohody mezi velením námořnictva obou zemí, aby se média a badatelé jisté „kauzy“ nesnažili vyšetřit, obě velení veškeré podrobnosti udržují vzájemně v tajnosti, např. právě kauzy K-129 a USS Scorpion, kterou podle knihy Kennetha Sewella All Hands Down Sověti potopili v odvetu za K-129.