RECENZE

Když se i mistr utne

Na sklonku minulého roku jsem dostal od Z. Mahlera jeho nejnovější literární dílo NOKTURNO - Volná variace na známé téma (Nakladatelství Primus, Praha 2000). Knížku o 106 stránkách pojednávající o Lidicích jsem přečetl na posezení. Jak jsem četl, tak jsem pozdvihoval obočí a z rozpaků kroutil hlavou. Od autora, jehož kniha o Mozartovi inspirovala Miloše Formana k produkci nezapomenutelného filmu Amadeus, od badatele, který stvořil dokumentární film o Svatovítské katedrále, T. G. Masarykovi a Dvořákovi v Americe jsem neočekával dílko s tolika historickými nepřesnostmi.
Teprve až jsem knihu odkládal, povšiml jsem si na zadní straně tvrdé tmavofialové obálky několika řádků, vytištěných drobným bílým písmem. Mahler upozorňuje: "Nehledejte v této knížce historickou studii či dokumentární rekonstrukci - jde o fiction, tedy o beletrii, která kombinuje fakta s fikcí a dovoluje uměleckou licenci - fabuluje v řádu významů a domýšlí "černé díry" (třebas i průběh scén, u nichž nikdo z nás nebyl a o kterých nemůže existovat autentické svědectví)… Šlo mi pouze o volnou variaci na známé téma: nebo řečeno ambiciózně - o podobenství". Co přimělo Mahlera, jehož umělecké tvorby si vážím, k napsání knížky, po stránce jazykové mistrné, ale obsahově více než méně na úrovni politického pamfletu? (Cituji: "Lidice s konečnou platností prokázaly, že se Sude?áky u nás pod jednou střecho žít nelze - budou odsunuti Heim ins Reich!") Proč do svých tvořivých představ zařadil údaje a tvrzení, které jsou v rozporu s historickými fakty? Autorská licence má přece své meze. Se jménem Lidic jsou spojeny strašné nezapomenutelné prožitky mé generace (jsem ročník 1924). My jsme prožívali po atentátu na R. Heydricha (27. 5. 1942) nejprve obrovskou radost, ale zakrátko nevýslovnou hrůzu. Slyšeli jsme na vlastní uši salvy popravčích čet, viděli jsme na vlastní oči vyhlášky se jmény popravených, slyšeli a četli o vraždění a vyhlazení Lidic a Ležáků. Po válce jsme byli o těchto tragédiích informováni, ale zaujatě, z hlediska politických potřeb dne. Je udivujícím faktem, že až dodnes nebyla o Lidicích napsána ani jedna objektivní dokumentární kniha. Výjimka A hořel snad i kámen z pera Miroslava Ivanova potvrzuje pravidlo. Je možné, že Mahler má k dispozici doklady, které jsou mně neznámy. V několika případech převzal tvrzení, jež dali do oběhu komunističtí "historici", kteří podle pokynů ÚV KSČ se snažili znehodnotit hrdinskou protinacistickou činnost západních parašutistů a jejich domácích pomocníků. Žádný český historik mně doposud neposlal (napsal jsem mnohým) například doklad o záchytných adresách do Lidic, které měl mít parašutista Pavelka. Hlášení pražského gestapa tvrdí něco jiného. Také parašutista Gerik prý dostal od lidického Josefa Stříbrného (sloužil během II. Světové války jako navigátor v čs. Letectvu ve Velké Británii) adresu do Lidic. Z Gerika udělal Mahler jaksepatří zrádce. Na str. 34 uvádí, že Gerik, jehož záchytné adresy zklamaly, se přihlásil na policii v Praze v naději, že ho, Slováka, pošlou šupem na slovensko. Čeští policisté ho však předali gestapu. Ale: na str. 103 čteme, že se "Gerik a Čurda sami vydali gestapu". Čurda ano. Gerik ne! Podle Mahlera prý Gerik umístil v Lidicích vysílačku. Až doposud kolovalo v literatuře faktu tvrzení lžidějepisce Václava Krále, že k tomuto účelu gestapo použilo letce Přeučila (v roce 1941 odletěl z Anglie s novým modelem stíhačky Spitfire, přistál v Belgii a po léta dělal gestapu konfidenta). Dočítáme se také, že prý Hitler po pohřbu Heydricha 9. června 1942 v Berlíně "přikývl Frankovu návrhu, aby jakási záhadná ves mizela z povrchu světa". Je to opravdu nevinná básnická licence? Anebo záměrná snaha udělat K. H. Franka větším válečným zločincem než byl? Rozbor všech nesprávných údajů - mnohé bajky převzal Mahler od dvojnásobného zrádce, gestapáckého a estébáckého fízla Ladislava Vaňka - by zabral několik stran. Je například pravda, že krátce po Lidicích britská vláda vyslovila souhlas s principem odsunu Němců. Z dokumentů však vysvítá, že jak W. Churchill, tak A. Eden, když se v Londýně loučili s Edvardem Benešem před jeho odjezdem do Moskvy na jaře 1945, na něho naléhali, aby plán vystěhování Němců a Maďarů neprosazoval, protože britská veřejnost by s tak radikálním řešením menšinových problémů nesouhlasila. Zcela v duchu poválečné propagandy (trvá vlastně dodnes) pranýřuje Mahler protektorátního ministra Emanuela Moravce. Podle plk. Gšt. Aloise Šedy důstojníci na Hlavním štábu po válce usoudili, že Moravcovy šaškoviny během heydrichiády zachránily mnoho českých životů. Moravec řekl na jedné masové demonstraci: "Proti tomu, co se chystá, byla Bílá hora pouhá nehoda!" Věděl proč tak hovořil. Slyšel Hitlerova slova o jeho úmyslu vymazat český národ z mapy Evropy - nenajdou-li se atentátníci. Moravec nesměl citovat Hitlera doslovně. Dostal vůdcovo povolení varovat zastrašené české obyvatelstvo - v náznacích. Češi šli na protibenešovské demonstrace ve velkých městech protektorátu dobrovolně. Na Václavské náměstí se dostavilo kolem 200 000 osob. Při zpěvu české hymny zvedali pravice. Hráli o život. Kdo v květnu 1942 hazardoval více s osudem českého národa? Protektorátní president Emil Hácha a jeho ministři, anebo president zahraniční vlády Beneš, který dal k atentátu na Heydricha podnět? Mahler zvolil ne příliš š?astnou formu k napsání knížky o událostech, které budou otřásat city českého člověka ještě po mnoho generací. Doufám, že dokumentární film, který plánuje, se vyhne úskalí fantazie a proseje sítem faktů všechny doklady a tvrzení, které o Lidicích nashromáždil. Nokturno (podle Slovníku spisovné češtiny je to hudební skladba, vyjadřující klidnou noční náladu) bohužel Zdeněk Mahler nevygumuje ze své tvorby ani sekerou, jak s oblibou říkával a psával prof. Jaro Stránský.

Autor recenze: Leo Křížek

SEZNAM RUBRIK A SLUŽEB SERVERU

Války a válečníci | Zbraně a zbroj | Beneš(n)oviny | Uniformy a modely | Mrožoviny | Vojenská technika | Vojenská symbolika | Bojové umění | Miscellanea | Toluenové opojení - galerie | Komická sekce | Hry | Muzea |

...nahoru