RECENZE

Korzárská válka

Po delší odmlce si dovoluji čtenářům Militarie předložit ukázku ze své nové knihy, která by se měla na pultech objevit někdy na přelomu května a června tohoto roku. Nazval jsem ji Korzáři krále Slunce a nese podtitul Korzárská válka 1.
Po delší odmlce si dovoluji čtenářům Militarie předložit ukázku ze své nové knihy, která by se měla na pultech objevit někdy na přelomu května a června tohoto roku. Nazval jsem ji Korzáři krále Slunce a nese podtitul Korzárská válka 1. Slova korzár a korzárská válka zůstávají synonymem pirátských dobrodružství. V mnoha knihách, včetně renomovaných encyklopedií, je korzár označen za jistý druh piráta, tedy námořního lupiče. I výraz "korzárská válka" označuje cosi nečestného a nezákonného. Jde však o omyl. Korzár nebyl pirát, ale námořník, který vedl záškodnickou válku se svolením svého vladaře či vlády. Korzárská válka měla přísná pravidla, zákony a specifika. Francouzští korzáři si dobyli v dějinách námořních válek výjimečné místo. Žádná jiná námořní velmoc nesvedla vést korzárskou válku s takovou intenzitou a v takové šíři. Francie to dokázala dokonce dvakrát. Poprvé ve válkami prosycené době vlády krále Slunce, Ludvíka XIV. Podruhé v dobách Francouzské revoluce a napoleonských válek. Kniha "Korzáři krále Slunce" je věnována bojům a plavbám jak proslulých velitelů Jeana Barta, Claude Forbina a René Duguay-Trouina, tak i mnoha zapomenutých. Jsou v ní vylíčeny i velké námořní bitvy, Texel, Bévéziers, Barfleur, La Hougue. Kniha však mluví také o podmínkách a zvyklostech korzárské války, způsobech, jimiž se vedla, životě na lodích za dlouhých plaveb i pravidlech boje. Byla napsána s použitím řady u nás neznámých dobových materiálů: vzpomínek slavných korzárů Forbina a Duguay-Trouina, statistik, nařízení, zpráv o plavbách, neumělou rukou psaných hlášení kapitánů z bojů. Kromě obrazové přílohy najdete v knize i mapky a plánky, které by měly do značné míry usnadnit orientaci v geografii, typologii plavidel a názvosloví oplachtění. Jak už naznačuje podtitul, bude následovat (dnes už odevzdaný) druhý svazek s názvem "Korzáři Francouzské revoluce", který by se měl objevit do konce tohoto roku. Níže uvedená ukázka je z páté části "Korzárů krále Slunce", která nese název "Duguay-Trouin, d´Artagnan moře". Lys versus Devonshire Rytíř de Forbin patřil v roce 1707 mezi živé korzárské legendy. Na počátku jara vplul, jak se na velitele eskadry slušelo, se vztyčenými vlajkami a vlajícími plamenci v čele svých lodí majestátně do největšího západoatlantského válečného přístavu. Vracel se z mimořádně obtížné plavby, ze zimy a mlh Baltu. Byl ověnčen novými vítězstvími, a když přebíral v Brestu rozkazy k dalšímu vyplutí, nepochybně si s vrozenou ješitností myslel své. Rozkazy to byly závažné a souvisely se situací na španělské frontě. Maršálu Berwickovi se podařilo u Almanzy na hlavu porazit Angličany a v důsledku tohoto vítězství ovládl Katalánsko, Aragonsko a Valencii. Do rukou mu padly obrovské zásoby a Angličané byli nuceni vypravit ke Španělsku konvoj osmdesáti lodí naložených municí, koňmi a oděvy pro armádu. Sotva se to ministr Pontchartain dozvěděl, napsal Duguay-Trouinovi a žádal, aby proti očekávanému konvoji zasáhl. Podobný rozkaz čekal v Brestu na Forbina. Rytíře nepochybně pohoršilo, že jemu, muži s hodností velitele eskadry, nebyl pouhý námořní kapitán Trouin podřízen. Rozkaz jasně říkal, že obě eskadry budou na splnění úkolu spolupracovat, že však jedna nepodléhá druhé a jednat mohou nezávisle. Ministr námořnictva znal povahy obou, věděl jak o jejich statečnosti, tak i ješitnosti a byl si jist, že oba jsou vyslovení individualisté a že by se jeden druhému nepodrobili. Forbin pyšně odmítl jakoukoliv vzájemnou poradu, čímž udělal radost Trouinovi, který se na všechny porady díval značně skepticky a pohrdavě. Rytíř pouze prohlásil, že pluje se svojí eskadrou do Dunquerque, aby tu lodě po dlouhé kampani vybavil a vystrojil. Pokud během plavby na ohlášený konvoj narazí, nu což, bude se bít. Taková maličkost, jako je anglická eskadra, jej příliš nezdrží. Duguay-Trouin vyplul z rejdy nedlouho před Forbinem. Pro něj to maličkost nebyla, úkol bral jako věc cti, která prospěje postavení Francie na moři. Rozvinul své koráby na oceánu do široké linie a začal pátrat. Uvážíme-li, že z koše mohla hlídka dohlédnout na vzdálenost patnácti mil, mohlo pět Trouinových lodí pozorováním obsáhnout za dobré viditelnosti prostor široký v závislosti na rozestupech kolem padesáti kilometrů a větší. Očekávaný konvoj nicméně spatřil jako první rytíř Forbin, který plul v linii, Trouina předehnal a hledáním si hlavu příliš nelámal. Obě eskadry byly na dohled a košová hlídka hlásila na můstek Trouinovy velitelské lodě Lys (Lilie), že Forbinova eskadra mění směr a na stožár že vyvěsila vlajkový signál, nařizující ostatním lodím stíhat nepřítele. Trouin pochopil, že Forbin něco objevil. Nařídil rozvinout maximum plachet, vyrazit vpřed a se zaujímáním sestavy v linii se obtěžovat, pokud na to bude čas. Psal se 21. říjen roku 1708. Se zkracující se vzdáleností se na horizontu vynořily plachty, pak detaily oplachtění a siluety trupů. Velitel tak zvolna dostával podrobnější obraz o protivníkovi. Hlídky napočítaly zhruba pětadvacet dopravních či obchodních lodí a pět lodí výrazně mohutnějších. To byl doprovod, později upřesněný na řadové lodi, trojpalubníky Cumberland (82 děl) a Devonshire (92 děl), dvojpalubník Royal Oak (76 děl) a dvě menší lodi, Ruby a Chester (každá 70 děl). Trouinovy paměti tyto dvě lodi charakterizovaly jako fregaty. Výzbrojí ovšem patřily mezi řadové lodi. Je možné, že dělítkem bylo pro korzárského kapitána uspořádání plachet na čelenu. Možná bral za řadové lodi ze zvyku jen ty, které měly čnělkový stožár s blindami (což u řadových lodí přetrvávalo neuvěřitelně dlouho, třebaže se s nimi mnohem hůře manévrovalo) a za fregaty ty, které už začínaly být po vzoru skutečných fregat opatřeny k práci s větrem mnohem příhodnějšími kosatkami na jednoduchém šikmém čelenu. Anglické válečné lodi pluly v linii a po větru od konvoje, na Cumberlandu v čele vlála vlajka velitele eskadry sira Richarda Edwardse. V dané situaci to bylo s ohledem na směr větru a polohu konvoje nevýhodné, Edwards však zpočátku považoval lodě v dálce za shluk pirátských či korzárských plavidel, které se vzhledem k palebné síle jeho "obchodníků s kulemi" zaútočit neodváží. Nejspíše jej zmátlo i to, co udivilo také Trouina. Forbinova eskadra náhle podkasávala spodní blindy i celkové oplachtění. Z počáteční rychlé plavby zvolnila na minimum. Trouin, který byl dosud pozadu, naopak nabíral co nejvíce větru a nechával rozvinovat perroquet sur perroquet, jednu brámovou plachtu za druhou, a zanedlouho Forbina o míli předstihl. Sir Edwards konečně pochopil, že jde o útok, a vyvěsil signál, aby se konvoj rozptýlil a dal na útěk. Sám se rozhodl, že bude útoku čelit a konvoj krýt tak, jak mu velela čest i povinnost. Bitevní linii už nebyl schopen zaujmout a tak signalizoval, a' se jeho válečné lodi rozptýlí. Obě divize proti sobě pluly tak, jako tomu bylo zvykem před stoletím, ve shluku rojové taktiky. Trouin zatím dal panu de Nesmond na Amazone povel, aby se s fregatou, která měla šestatřicet děl, postaral o konvoj. Nesmondovi však stála v cestě mohutná Cumberland. Nedbal palebné síly a bez jediné salvy přirazil tak, že zapletl svá ráhna do čelenu řadové lodi. Měl výhodu, mohl nyní použít část baterie na boku, přičemž Cumberland jej byl schopen postřelovat jen z děl na přídi. Nesmondovi vzápětí připlula na pomoc šestatřicetidělová Gloire kapitána La Jaille, která se zahákovala u zádě. "Nelze nevzpomenout akci jednoho z loďmistrových pomocníků, který přes rozbitý čelen skočil první na palubu Comberlandu (opět jedna z Trouinových specifických transkripcí, pozn. aut.) a pronikl až k vlajce, aby ji sňal. Právě byl zaměstnán přeřezáváním lana, když tu spatřil anglické vojáky, co se připlížili a nyní na něj vyrazili s napřaženými šavlemi. V tom nenadálém nebezpečí si zachoval dostatek duchapřítomnosti, hodil vlajku do vody a plaváním se dostal k šalupě, kterou za sebou Comberland vlekl. Pře'al od něj lano a připlul k nám s větrem v zádech s pomocí plachty, kterou uvnitř našel. Takto vystrojen se vyšplhal na palubu korábu Achille, který zůstal stát napříč. Vlajka, o níž tu mluvím, byla donesena do chrámu Notre-Dame v Paříži spolu se všemi ostatními, ukořistěnými na anglických korábech. Jeho Veličenstvo jej ráčilo odměnit zlatou medailí a povýšilo onoho chrabrého muže na loďmistra…," zaznamenal Trouin v memoárech. Stalo se neuvěřitelné. Dvě korzárské lodi, jejichž sečtená palebná síla nedosahovala síly dvaaosmdesátidělové Cumberland, velitelské lodi anglické doprovodné eskadry, byly úspěšné. Cumberland se ocitl v rukou Francouzů. Bitva se rozhořela na všech místech. Čtyřiapadesátidělový Jason pana Courseraca přemohl Chester. Achille kapitána de Beauharnais přirazil k Royal Oak. Na dělové palubě však propukl oheň, přeskočil na soudek s prachem a výsledkem byl výbuch, který si vyžádal na francouzské lodi osmdesát obětí. Royal Oak poškozená útokem i výbuchem, se snažila horečně vzdálit a přestala představovat vážného soupeře. Padesátidělová Maure kapitána La Moinerie-Miniaca měla větší štěstí. Zahákovala vyhlédnutého protivníka, Ruby, a donutila jej, aby se vzdal. V té chvíli dorazila na bojiště Forbinova eskadra, rytíř k Ruby přirazil rovněž a později se snažil přisvojit si zásluhy za její dobytí. Trouin na vlajkové dvaasedmdesátidělové Lys pozoroval vlekoucí se Royal Oak, která byla nyní snadnou kořistí. Současně však spatřil, že Forbinovi kapitáni, rytíř de Tourouvre a rytíř Cornil Bart (syn Jeana Barta), útočí na nejmohutnější Devonshire. Ta se snažila vzdálit z bojiště, činila tak ale rozvážně a s nesmírnou duchapřítomností. Neunikala po větru, natáčela boky a salvami zasypávala zejména Tourouvrovu Blackwall: "Pan de Tourouvre se, následován panem Bartem, blížil s nádhernou nezdolností, aby nepřítele hákoval. Dokonce jsem si povšiml, že už svůj čelen rozdrtil o záď oné mohutné řadové lodi, která jej s převahou střelby a dělostřelectva drtila na kousky. Ta příkladná odvaha mě dojala a já chvátal onomu chrabrému rytíři na pomoc. S rozhodnutím hákovat podélně, bokem k boku Devonshire, která dík přesile palby a děl ty dvě ubohé lodi rozsekávala, jsem dal popustit kasouny spodní blindy a už jsem se skoro dotýkal, když tu vyrazil z její zádi kouř tak hutný, až mě strach, že shořím s ní, přinutil bojovat s ní na dostřel pistole, dokud ten požár nezdolá. V tom očekávání jsem po tři čtvrtě hodiny zakoušel palbu z děl a mušket tak strašlivou, až z ní zůstalo na místě ležet mrtvo na tři stovky mužů. Zastrašen tím, jak jsem viděl všechny své lidi hynout jednoho po druhém, rozhodl jsem se k abordáži a v tomtéž okamžení jsem strhl kormidlo na stranu. Ráhna už se začínala křížit, když tu pan de Brugnon, jeden z mých poručíků, přiběhl a upozornil mě, že oheň, který se na zádi Devonshire vytvořil, se rozšířil do jejího lanoví a na plachty. Ihned jsem vyčlenil důstojníky námořní pěchoty, aby spěchali na konce ráhen přetít sekerami má lana, která se propletla s nepřátelskými. Otočil jsem kormidelní pákou a nechal vykasat, co mi z plachtoví zbývalo. Vzdálili jsme se jeden od druhého sotva na dostřel pistole, když se oheň přenesl ze zádě na příď korábu, v méně jak čtvrthodině jej celý strávil a celá posádka zhynula vprostřed plamenů. (…) Raději bych se byl nechal rozsekat na kusy než vidět v bolesti umírat tisíce neš'astníků tak strašlivým druhem smrti. Při vzpomínce na ono strašlivé představení se ještě dnes třesu hrůzou." Devonshire se potápěla v důsledku ohně i vody současně. Plameny ji stravovaly, loď se nakláněla a do otevřených střílen dolní baterie se hrnula voda. Praskot hořícího dřeva, výbuchy munice, samovolné výstřely rozpálených a nabitých děl, hučení plamenů, sloupy jisker, kotouče hustého mastného dýmu i sloupy syčící páry provázely hrůzné divadlo. Mezi děsivým křikem devíti stovek lidí na palubě prý bylo slyšet i zoufalý jekot žen, především manželek důstojníků, které vypluly se svými či za svými manžely… Bitva skončila, počítaly se zisky a ztráty. Francouzi ukořistili tři řadové lodi a patnáct lodí transportních, naložených především koňmi. Na palubách našli i množství důstojníků pozemního vojska s manželkami. Vítězné eskadry dopluly do Brestu a rytíř de Forbin okamžitě skočil do dostavníku, aby pospíchal do Versailles. Sotva dorazil ke dvoru, podal hlášení, v němž si přisvojil veškeré zásluhy za vítězství. Trouin vyrazil o něco později, s Forbinem se však setkal v kabinetu ministra de Pontchartain. Mezi oběma námořníky došlo k bouřlivé scéně. Forbin Trouina obvinil, že zbrklým útokem na eskadru předčasně upozornil, dík čemuž měl konvoj čas se rozptýlit. Na tom trval i ve svých pamětech, v nichž napsal: "Kdyby pan Du Guay jednal jen trochu obezřetně, byli bychom se nepochybně zmocnili celé flotily." Ministr, dvůr i král dali nicméně za pravdu Trouinovi, což je mínění, s nímž souhlasí i francouzští námořní historikové. Forbina, který požadoval po bitvě hodnost generálporučíka loďstva, Pontchartain odmítl. Duguay-Trouinovi král udělil důchod ve výši tisíc livrů. Odměnu dostal i pan de Tourouvre. Pokud šlo o výnos plavby a kořist, která z toho vyplynula pro posádku, připadlo na každého muže dva a půl livru… René Trouin získal mnoho slávy a pramálo peněz. Jeho renomé však stoupalo ke hvězdám a v následujícím roce 1708 velel nádherné eskadře deseti lodí. Štěstí se k němu navzdory síle otáčelo zády. Bratr Luc naléhal, že je nutno myslet i na finanční stránku věci, že rejdaři v Saint-Malo si sice váží statečnosti, nicméně už nemíní do Reného podniků vkládat prostředky. Situace rejdařské firmy Trouin začínala být povážlivá a Luc musel opakovaně na Pontchartainovi žádat odškodnění za prostředky, vložené do vystrojení královských korábů. René se rozhodl, že ekonomickou situaci změní útokem na konvoj z Brazílie. V Atlantiku však čekal marně, konvoj se mu onoho roku dík bouřím vyhnul a proplul, aniž korzár zahlédl jedinou loď. Zažil i nepříjemnost, kterou popsal následovně: "Křižoval jsem po tři měsíce, aniž jsem dobyl jakoukoliv kořist a pak jsem postoupil dosti rozčilující noční souboj s jednou švédskou válečnou lodí, která si mě spletla s Turkem, napadla mě prvá a paličatě bojovala až do rozbřesku, který ji teprve upozornil na omyl. K dovršení všeho zachvátila moji posádku žlutá horečka…" Eskadra se pokoušela odškodnit výsadky na pobřeží ostrova San George, kde se zmocnila města Las Vegas, to však byla jen slabá náplast. Luc Trouin si začínal zoufat a onoho roku 1708 jednomu příteli-rejdaři napsal: "Můj bratr Duguay přistál 30. října ve Vigu jen se dvěma ubohými kořistmi, na nichž bylo něco železa a mérinských ovcí, sečteno tedy nic. To vše je, drahý příteli, velmi skličující." A dodal, že jestli se situace roku 1709 nezlepší, pohltí náklady osobní majetek rodiny. © Militaria, Elka Press

Autor recenze: Jiří Kovařík

SEZNAM RUBRIK A SLUŽEB SERVERU

Války a válečníci | Zbraně a zbroj | Beneš(n)oviny | Uniformy a modely | Mrožoviny | Vojenská technika | Vojenská symbolika | Bojové umění | Miscellanea | Toluenové opojení - galerie | Komická sekce | Hry | Muzea |

...nahoru