logo-militaria.jpg, 41 kB
logo-militaria-2.gif, 9 kB

Tématický server
z oboru vojenství

logo-elka-press.gif, 3 kB

RECENZE

LITERÁRNÍ SÁGA NA TELEVIZNÍ OBRAZOVCE LITERÁRNÍ SÁGA NA TELEVIZNÍ OBRAZOVCE

V úterý večer 2. května začala Česká televize vysílat na 1. programu britský seriál nazvaný podle hlavního hrdiny Hornblower. Milovníci dobrodružných příběhů z námořní historie mi dají jistě za pravda, že se jedná o jedno z nejpodařenějších děl žánru, ne-li dosud vůbec nejlepší. Kdo se někdy dostal k četbě předlohy, jedenáctidílné ságy britského autora Forestera, nemohl nad její epickou šíří nepřipadnout na myšlenku, jaký že by to byl nádherný filmový příběh na pokračování. Nyní nám tedy Britové konečně splnili dávné přání a splatili částečně dluh jednomu ze svých nejpopulárnějších spisovatelů nové doby.
Vznik předlohy je ovšem bezmála tak napínavý, jako samotná sága. Řekněme si o ní, jakož i o instituci britského válečného námořnictva, několik zajímavostí. Hornblowerovská sága se odehrává v dobách, kdy Británie zápasila o své bytí či nebytí s Napoleonovou Francií a jejími spojenci. Velká Británie jako ostrovní stát závisela svou existencí na moři od nepaměti. Po moři přicházely suroviny, moře tvořilo přirozenou přírodní hranici Britských ostrovů, ale odtud také připlouvali nájezdníci všech možných národností. Nutnost sebeobrany diktovala nutnost ovládnout námořní umění lépe než nepřátelé. Vláda nad moři a oceány potom sváděla ke kolonizaci jiných zemí, což mělo za následek růst husté sítě námořních spojů, po nichž sem a tam proudilo zboží i lidé, a tyto tepny impéria spojující je s jeho vazaly bylo opět nutné bránit proti přetnutí nepřátelským mečem. Není divu, že Britové jsou národem mořeplavců, objevitelů, cestovatelů, dobrodruhů a že svého času vybudovali největší a nejlepší válečné loďstvo na světě. Autor literární předlohy, Cecil S. Forester, který se narodil v Káhiře (1899), kde byl jeho otec jedním z armády koloniálních úředníků, roztroušených za časů královny Viktorie po celé zeměkouli, nemohl zůstat nepoznamenán všemi těmito okolnostmi. Stal se amatérským námořníkem i objevitelem, ale svoje cestovatelské prožitky vtělil také do dobrodružných příběhů, které dodnes vzrušují čtenáře na celém světě. Forester zprvu studoval lékařství, ale před absolutoriem nemocnici opustil a zvolil si spisovatelskou dráhu. První úspěch mu přinesl román Payment Defender, jejž napsal ve věku dvaceti čtyř let (později bylo dílo zdramatizováno a zfilmováno s Charlesem Laughtonem v hlavní roli). V roce 1932 dostal z Hollywoodu nabídku ke spolupráci a od té doby až do roku 1939 trávil třináct týdnů každého roku v Americe. Po vypuknutí druhé světové války se stal zaměstnancem ministerstva informací a později se plavil pod vlajkou Královského válečného loďstva a sbíral materiál pro knihu The Ship (česky vyšla v roce 1948 pod názvem Křižník Artemis). Poté podnikl cestu po Beringově moři, aby získal materiál pro podobnou knihu pojednávající o válečném námořnictvu Spojených států. Během této plavby byl stižen arteriosklerózou a tato nemoc jej trápila po zbytek života. Nicméně pokračoval v psaní a v postavě kapitána Hornblowera vytvořil nejproslulejšího námořníka moderní beletristické tvorby. Ve splétání příběhů této postavy v obrovské míře zhodnotil své praktické i teoretické znalosti námořního řemesla a historie. Cecil S. Forester se proslavil především jako autor této série jedenácti historických románů, jejichž hrdina Horatio Hornblower se během napoleonských válek vypracuje z kadeta na admirála a je dokonce povýšen do šlechtického stavu. První čtyři romány celé ságy vyšly krátce po druhé světové válce i česky. Kromě série těchto románů je Forester v obecném povědomí především díky slavnému filmovému zpracování svého románu Africká královna (1935, zfilmován roku 1951 s Humphrey Bogartem a Katherine Hepburnovou v hlavních rolích). U mnohých spisovatelů neznáme ke své škodě prameny jejich inspirace, ale vypravěč Forester nás obohatil i v tomto směru. Zanechal vzpomínky, nazvané příznačně Hornblower Companion (Hornblowerovský průvodce), kde svou inspiraci a genezi celé ságy podrobně popisuje. Všechno začalo jednoho dne roku 1927, kdy si v antikvariátu zakoupil tři svazky Námořní kroniky, měsíčníku, který vycházel v letech 1790-1820. Forester hledal nějakou knihu, kterou by si mohl vzít s sebou na palubu plachetnice, na níž chtěl strávit několik měsíců na moři. Nutno v té souvislosti poznamenat, že na moři prožil značnou část svého života, a? již jako turista či cestovatel, a všechna místa, kde později nechal plout a bojovat svého hrdinu kapitána Hornblowera, sám důvěrně poznal. Také Foresterova znalost nejrůznějších aspektů námořního řemesla vyvolává úžas a jeho obeznámenost s dobovými reáliemi se v díle projevuje tak brilantními popisy a pozorností i k těm nejbanálnějším maličkostem, že pro neinformovaného čtenáře jeho romány působí jako dílo spisovatele z 18. století. Atmosféra článků, které do Námořní kroniky psali námořní důstojníci pro své kolegy, Forestera natolik uchvátila, že se dokonale vžil do mentality mořských vlků a do nejrůznějších fines jejich činnosti. Upoutala jej především jedna konkrétní informace - roku 1814 byla v Gentu podepsána mírová smlouva mezi Velkou Británií a Spojenými státy. Důležitou její částí byly podmínky stanovující, kdy smlouva vstoupí v jednotlivých částech světa v platnost. Svědčilo to o tehdejších komunikačních potížích, a u spisovatele to vyvolalo představu osamoceného člověka na moři, jenž se musí rozhodovat jen na základě vlastní úvahy. Zárodek budoucího románu byl na světě. Dalším popudem byla opět kniha, několikasvazkové dílo sira Charlese Omana o válce mezi Velkou Británií a Francií na půdě Španělska. V tomto historickém veledíle bylo obsaženo mnoho detailů, a také v osobě vrchního britského velitele Wellingtona se naskýtal románový podnět - žena jeho bratra utekla od rodiny s milencem, generálem jezdectva. Následky ovlivnily nejenom soukromý život rodiny pozdějšího vévody, ale i historii, což Foresterovi připadalo nanejvýš zajímavé. Shodou okolností v té době cestoval na palubě švédského osobního parníku po středoamerických přístavech, při kteréžto příležitosti se dostal také do Fonseckého zálivu a prozkoumal jeho okolí. Ze všech těchto podnětů se postupně začal formovat příběh o el Supremovi a o š?astném návratu kapitána, který se zaplete s příbuznou generála Wellingtona… Po napsání a vydání Š?astného návratu pustil Forester knihu a jejího hrdinu z hlavy. Avšak úvahy o válce proti Napoleonovi ve Španělsku (1808-1809), které byly podníceny dílem sira Omana, jakož i vlastní účast ve španělské občanské válce roku 1937 přiměly autora k napsání druhého dílu. Třetí díl ságy se začal vynořovat z autorova podvědomí již zcela samozřejmě, ale mocným impulsem k napsání pokračování byla pobídka mladšího syna: "Tati, pospěš si s těmi opravami /2. dílu/, chci si to už přečíst! Ta první knížka byla tak pěkná…!" Nyní již byl na světě dosti obsáhlý příběh, aby bylo možné domýšlet další souvislosti a představovat si, co dosud popsaným peripetiím předcházelo. Vzniklo tak několik povídek, popisujících příběhy z Hornblowerova mládí, kdy jako šestnáctiletý kadet nastoupil u válečného námořnictva. Sbírka vyšla pod názvem Mr. Midshipman Hornblower (Kadet Hornblower) následoval román Hornblower and the Atropos. Potom se Forester opět vrátil na dosavadní konec cyklu a pokračoval i nadále v psaní románů "na přeskáčku" - chronologicky řazené svazky vždy přerušil nějakým dílem, kterým se vrátil do Hornblowerova mládí, aby tak vyplnil mezery v jeho dosavadním životě. Hornblower Companion (vyšel krátce před autorovou smrtí v roce 1966) je doplněn mapkami k jednotlivým románům (původní svazky nebyly ilustrovány). Je překvapivé, že mapky nebyly východiskem autorova vyprávění, ale vznikly až v době psaní "Průvodce", rekonstruovány Foresterem zpaměti. Hornblowerovská sága se odehrává v dobách, kdy Británie zápasila o své bytí či nebytí s Napoleonovou Francií a jejími spojenci. Velká Británie jako ostrovní stát závisela svou existencí na moři od nepaměti. Po moři přicházely suroviny, moře tvořilo přirozenou přírodní hranici Britských ostrovů, ale odtud také připlouvali nájezdníci všech možných národností. Nutnost sebeobrany diktovala nutnost ovládnout námořní umění lépe než nepřátelé. Vláda nad moři a oceány potom sváděla ke kolonizaci jiných zemí, což mělo za následek růst husté sítě námořních spojů, po nichž sem a tam proudilo zboží i lidé, a tyto tepny impéria spojující je s jeho vazaly bylo opět nutné bránit proti přetnutí nepřátelským mečem. Není divu, že Britové jsou národem mořeplavců, objevitelů, cestovatelů, dobrodruhů a že svého času vybudovali největší a nejlepší válečné loďstvo na světě. Pro mnohého, by? i částečně poučeného čtenáře bude jistě šokující číst o životě na válečných lodích napoleonské éry, na oněch "dřevěných hradbách" Spojeného království. Vždy? mnozí z námořníků byli na lodě odvlékáni násilím a v tvrdé službě trávili celé roky, aniž kdy vkročili na suchou zem! Požadavky disciplíny a náročného řemesla s sebou přinášely nutnost tvrdých trestů a uvážíme-li další okolnosti - problémy se stravou, nepřízeň počasí a v neposlední řadě boj s nepřítelem, máme tu obraz tvrdého zápasu o život z dnešního hlediska již těžko pochopitelný. Jeho kontury nám s ohromnou imaginací dokázal Forester načrtnout právě v příbězích neohroženého a čestného kapitána Hornblowera. Kolem roku 1795 mělo britské loďstvo asi 16 000 příslušníků; brzy tento počet vzrostl v důsledku válečného ohrožení na sto tisíc a v době bitvy u Trafalgaru to bylo již 145 000 námořníků. Význam loďstva je patrný již z toho, že v letech 1800-1812 na něj vláda vynaložila téměř čtvrtinu celého národního důchodu, v samotném roce 1800 dokonce celou jednu třetinu. Britské loďstvo zajiš?ovalo blokádu francouzských přístavů, narušovalo nepřátelskou blokádu kontinentu a zásobovalo britskou pozemní armádu na kontinentě. Již samotný způsob "odvodů" k loďstvu byl drastický - adepti byli odváděni buď na základě určité kvóty, již muselo splnit každé hrabství (a bylo pochopitelné, že místní správy se zbavovaly nepohodlných živlů, bezdomovců, chovanců sirotčinců a často i vězňů - tak pašeráci, jakožto zkušení námořníci, šli do služby okamžitě na pět let bez soudu). Dalšími "dobrovolníky" byli kvalifikovaní námořníci násilím odvlékaní z amerických lodí (přestože mnozí z nich byli dezertéři z britských plavidel, byla tato praxe natolik trnem v oku vládě mladé republiky, že posloužila jako jedna z příčin americko-britské války roku 1812). Kapitáni válečných lodí také zastavovali u britských břehů vlastní obchodní koráby vracející se z Indie a násilím odváděli z jejich palub ke službě u válečného loďstva kvalifikované námořníky… Někdy to skončilo i krvavou bitkou, když si posádka civilního plavidla nechtěla dát takové manýry líbit. A konečně tu existovala neblaze proslulá instituce "press-gangů". Skupiny spolehlivých námořních poddůstojníků s poručíkem v čele "lovily" v pobřežních hospůdkách rybáře, opilé chasníky a bezdomovce a odvlékaly je násilím na loď. Jako smluvní stvrzení závazku ke službě ve válečném loďstvu jim vtiskli (anglicky to press) do ruky "králův šilink", závdavek na budoucí žold. Tato praxe nevyhnutelně vedla k dezercím - utíkalo zhruba sedm tisíc námořníků ročně. Proto nesměli námořníci v přístavech vkročit na břeh, ačkoliv měli povoleny návštěvy "manželek" , které s nimi mohly setrvávat na palubě po celou dobu kotvení. Kolem lodi však hlídkovaly čluny s námořní pěchotou, která bez varování střílela po každém muži, který z válečné lodi skočil do vody… Omezený prostor podpalubí, kde se tísnily stovky mužů, spolu s ostatními vlivy představují životní podmínky, jež nám dnes připadají strašlivé, ale ve srovnání s tehdejšími poměry na pevnině byly mnohdy ještě snesitelné. Nejvíc prostoru zabírala v podpalubí děla, mezi nimiž byly zavěšeny hamaky. Každé z těchto visutých lůžek zabíralo na šířku prostor maximálně 40 centimetrů! Hamaky měly čtyři funkce: sloužily na spaní, v době bitvy tvořily vyrovnány v sítích u zábradlí ochranu proti střelbě, na hladině představovaly záchranný prostředek (většina námořníků neuměla plavat) a v případě úmrtí majitele nahrazovaly rubáš, v němž byl mrtvý spuštěn (s dělovou koulí v nohou) do moře k věčnému odpočinku. Největší problémy byly na lodích s kazící se a nedostatkovou potravou a s vodou. Námořníkům se doporučovalo, aby věčné suchary jedli potmě, že tak neuvidí, čím jsou prolezlé! Před požitím bylo dobré s nimi zaklepat o stůl, aby se vyklepali mouční červi. Maso se převáželo solené, takže bylo po čase buď ztvrdlé na kámen, nebo shnilé - přesto se nebohým námořníkům vydávalo! Vzhledem ke špatné kvalitě dlouho skladované vody byly na lodi zásoby piva, rumu a někdy i kořistního vína ze španělských či francouzských lodí. Denní dávka rumu byla od zvyklostí námořnictva neodmyslitelná. Roku 1740 admirál Vernon nařídil, aby v jeho eskadře byl čistý rum vydáván smíchaný s vodou. Admirál měl přezdívku "starý grog", protože nosil grogrénový pláš?, a jeho přezdívka se přenesla i na nový nápoj. Grog se vydával k jídlu v poledne a večer. Byl příčinou mnoha hádek a opilství, ale sloužil užitečné věci. Díky němu bylo jídlo o něco stravitelnější, voda o něco pitnější, podmínky snesitelnější a tělo se lépe přizpůsobovalo teplotním změnám. Když byla tato praxe v osmdesátých letech našeho století v britském válečném námořnictvu zrušena, způsobilo to mezi námořníky značnou nevoli. Taková je síla tradice! "Blahobyt" námořníků závisel do značné míry na osobních vlastnostech a bohatství kapitánů - a to jídlem počínaje, kvalitou posádky pokračuje a výstrojí posádky kapitánovy bárky konče. Důsledkem nekvalitní stravy byly časté nemoci, z nichž nejobávanější byly kurděje. Citrónová š?áva bohatá na vitamin C se doporučovala k jejich prevenci již od roku 1692, ačkoliv nikdo nevěděl, proč pomáhá. Jakmile se porozumělo problémům s kurdějemi, byla citrónová š?áva dodávána na lodě konzervovaná v bečkách (odtud přezdívka britských námořníků "citroňáci") - takto ošetřená však ztrácela svůj vitamin C. Čerstvé citrusové plody a š?áva však zredukovaly na přelomu 18. a 19. století podíl kurdějí na smrtelných případech z jedné sedminy na jednu dvacetinu. Úmrtí v důsledku tyfu, žluté zimnice, podvýživy aj. představovala ovšem stále několikanásobně větší ztráty na životech než bitvy. Špatná strava spolu s nízkým žoldem vedly často ke vzpourám. Navzdory stoupajícím životním nákladům zůstávaly platy mužstva otřesně nízké a nedaly se srovnávat s platy důstojníků, ačkoliv i ty byly u nižších hodností nevalné. Kromě toho důstojník, který nebyl v aktivní službě, pobíral na souši jen poloviční plat, což ho mnohdy odsuzovalo k živoření. Důstojníci se rekrutovali z nižší šlechty (často to byli mladší synové venkovské šlechty, kteří neměli naději zdědit rodinné pozemky). Poddůstojníci byli často příslušníci nižší střední třídy, ale byly i případy povýšení prostých námořníků. Kadet byl důstojnickým čekatelem a záleželo hodně na přízni nějakého bohatého příbuzného či ochránce v loďstvu, jak rychle bude postupovat. Sbor kadetů tvořili sice mládenci již od dvanácti let, ale pokud měl nějaký čekatel smůlu, mohl být kadetem až do čtyřicítky. Je znám případ kadeta, který skládal poručické zkoušky ve věku 57 let. Ani později neměl důstojník bez protekce moc šancí; jsou známy příklady námořních důstojníků, kteří odešli ve vysokém věku do penze v hodnosti pouhého poručíka (v jednom případě sloužil poručík vyřazený ve čtyřiceti letech v této hodnosti padesát let, až do svého odchodu do penze ve věku 93 let!). I přes své nedostatky představovala struktura britského námořnictva harmonický a demokratický systém, jenž byl jednou z příčin úspěchů britského válečného loďstva v bojích s nepřítele a předmětem závisti protivníků. Adepti důstojnických hodností se naloďovali velice mladí. Teoreticky museli mít před složením důstojnických zkoušek odslouženo šest let a dosáhnout věku 20 let. Zpravidla však k tomu docházelo dříve. Většinu důstojnického sboru tvořili poručíci. Služebně nejstarší z poručíků na lodi byl jako "první důstojník" zástupcem kapitána. Následoval master and commander (později jen commander = velitel lodi), full captain ("plnohodnotný" kapitán), commodore (velitel svazku lodí - nebyla to hodnost, ale funkce) a dále tak zvané vlajkové hodnosti: rear-admiral (kontradmirál), vice-admiral (viceadmirál) a admiral (admirál). Tito velitelé měli právo vyvěsit na lodi vlastní vlajku (v uvedeném pořadí to byla modrá, bílá a rudá zástava). Ke "kádrovým" důstojníkům každé válečné lodi patřil mistr plachtař, bocman, mistr dělostřelec, tesař, hospodářský důstojník, profous, "sekretář", lékař a kněz. Jejich rozdílné postavení bylo vyjádřeno platovým ohodnocením. Zpravidla měli k ruce řadu pomocníků, kteří byli vyzbrojeni krátkými kusy lana a těmito obušky poháněli muže do práce. Mužstvo bylo odstupňováno podle hodností od "suchozemce" (nekvalifikovaného nováčka) přes řadového a kvalifikovaného námořníka až po bocmany a jejich pomocníky. Zvětšit... K důstojníkům tzv. gentlemanské třídy patřili dále důstojníci námořní pěchoty. Na řadové válečné lodi to byl obvykle kapitán a tři poručíci, kteří veleli asi 150 mužům. Dva desátníci námořní pěchoty byli podřízeni lodnímu profousovi (ten vedle své funkce dohledu nad zbraněmi vykonával na lodi jakousi vězeňskou a exekuční službu). Námořní pěchota (založená roku 1664) byla elitním sborem dobrovolníků, kteří žili odděleně od mužstva lodní posádky, udržovali na lodi disciplínu a navíc tvořili malou bojovou jednotku. Často obsluhovali děla, především moždíře a houfnice na palubách dělových člunů, k jejichž obsluze byla nutná vyšší kvalifikace, než jakou měli obyčejní námořníci. Prováděli také dělostřelecký výcvik lodní posádky, měli na starosti střežení vězňů a na pobřeží bojovali v případě nutnosti jako řadová pěchota. Při nasazení na pobřeží dosahovaly sestavy "mariňáků" a námořníků někdy pozoruhodných úspěchů při ničení pobřežních posádek, obsazování baterií, pevnůstek a lodí. Někdy námořní pěchotu doplňovalo řadové vojsko, ale to bylo přepravované na palubách lodí jen za účelem nasazení na pobřeží, zatímco námořní pěšáci byli součástí lodní posádky. Koncem 18. století zůstali námořní pěšáci stranou tehdejší námořní vzpoury a získali titul Královská námořní pěchota (Royal Marines), který nesou dodnes. Hrabě St. Vincent je nazval "záchrannou kotvou naší země". Disciplína se na lodi udržovala brutálními prostředky, ale vzhledem k popsaným podmínkám nebylo vyhnutí. Bez spravedlnosti šla disciplína prudce dolů, avšak případy šílených nebo sadistických velitelů byly velmi řídké. Námořníci snesli hodně, pokud tresty byly spravedlivé. Tak například za usnutí na hlídce hrozil poprvé trest přivázání k hlavnímu stěžni a polévání vodou. Po druhé byl provinilec pověšen za ruce a voda se mu lila do rukávů. Po třetí byl přivázán k hlavnímu stěžni a na ruce mu přivázali dělové koule; délku trestu určil kapitán. Pokud provinilec usnul na hlídce po čtvrté, byl přivázán na čelen s chlebem a vodou u hlavy. Dosáhl však jenom na nůž, kterým se mohl odříznout. (Připomínám, že čelen je šikmý stěžeň, čnící z přídě plavidla nad hladinu.) K nejobávanějším trestům patřilo bičování. Jakékoliv zpochybňování okolností služby, by? jen v rozhovoru dvou námořníků, se považovalo za vzpouru a hrozilo bičování. Za dezerci následovalo tak zvané "bičování loďstvem". Provinilec byl převážen od jedné lodi operačního svazu ke druhé a u každé lodi dostal pětadvacet ran. Je pochopitelné, že v závěru trestu už byla bičována jen mrtvola. Drastické formy dodržování disciplíny a tradičních regulí válečného loďstva měly někdy své tragikomické rysy - tak například námořník měl nárok na žold jen za službu na palubě lodi - pokud spadl do vody (a? již v důsledku bitevní vřavy či z jiného důvodu), automaticky nárok na plat ztrácel do doby, než se opět ocitl na palubě… Tvrdý výcvik a disciplína se zúročily v boji. Prvotřídní posádka dovedla připravit válečnou loď k bitvě za deset minut. V bitvě byla nejdůležitější schopnost posádky obsluhovat děla. Vycvičené posádky anglických lodí dokázaly vypálit z děla jedenkrát za devadesát sekund. U Trafalgaru (této bitvy se Hornblower nezúčastnil; důvody se dozvíme v jednom z následujících svazků) to bylo dva až třikrát rychleji, než dokázali Francouzi, respektive Španělé. V bitvě také záleželo na tom, jak velitel děla odhadl vhodnou chvíli k výstřelu. Jednotlivé rány neškodily lodi tak jako hromadné boční salvy, které otřásaly její konstrukcí. Je nutné mít na paměti, že velitel měl k dispozici muže k obsluze jen asi poloviny lodních děl. Musel tedy důkladně zvažovat, zdali určí obsluhy k dělům jen na jedné straně či střídavě na obou stranách lodi, anebo dokonce postaví ke všem dělům jen poloviční obsluhy (což znamenalo zpomalení střelby). Na jeho rozhodování záležel výsledek bitvy stejně jako na kapitánově obratném manévrování a vycvičenosti posádky. Navzdory všem vyjmenovaným strázním života na britských válečných plavidlech dokázali tito muži úspěšně vést námořní boje pod velením podobných nesmrtelných hrdinů, jakým byl například Horatio Nelson, od roku 1793 až do roku 1815. Francouzský admirál Pierre Villeneuve, u Trafalgaru náčelník štábu, prohlásil okamžitě po bitvě: "Čin, který mě nejvíce překvapil, se odehrál po skončení bojů. Spustil se vichr ohlašující bouři a Angličané se okamžitě pustili do práce na skasání plachet a na zkracování košovek se stejnou pravidelností a pořádkem, jako kdyby jejich lodě právě nevybojovaly strašlivou bitvu. Všichni jsme ustrnuli v ohromení a nedokázali jsme pochopit, z čeho ti angličtí námořníci jsou. Všichni naši námořníci byli buď opilí, anebo zneschopnění, a my, důstojníci, jsme je nedokázali přimět k žádné práci. Nikdy předtím jsme neviděli tak důmyslné manévry a já na ně nikdy nezapomenu." V letech 1947-1949 vyšly v nakladatelství Sfinx Bohumila Jandy čtyři díly Hornblowerovských příběhů v překladu A. J. Urbana. S nelehkou námořní terminologií pomáhal překladateli Zdeněk Fišer, jenž v té době pracoval na její české verzi. Údajně byl připraven do tisku i díl pátý, ale vzhledem k době temna, jež nastala po komunistickém puči, již nevyšel. Od té doby byly vydané díly neúnavně vyhledávány sběrateli a čtenáři dobrodružné literatury po antikvariátech, kde byly tzv. podpultovkou. V devadesátých letech jsme v nakladatelství United Fans uvažovali o vydání celé série a po dlouhých diskusích jsme zakoupili práva na 3 svazky v pořadí, v jakém byly napsány. První kniha vyšla v roce 1998 pod původním názvem Š?astný návrat. Přestože ji do své nabídky zařadil i Knižní klub, zapadla bohužel bez větší čtenářské odezvy. Druhý, již přeložený díl Řadová loď, mám dosud v počítači (při té příležitosti bych chtěl podotknout, že mi při překladu s námořní terminologií poskytl neocenitelnou pomoc známý jachtař, pan František Novotný). Pro vleklé finanční potíže nakladatelství United Fans tak dochází k tragikomické situaci - ačkoliv má Hornblowerovskou ságu dlouho ve svém edičním programu, diváci televizní verze o tom sotva mají tušení a obliba televizního seriálu na tom patrně nic nezmění… Málokdo ví, že televiznímu zpracování předcházel v roce 1951 britský film Captain Horation Hornblower s Gregory Peckem a krásnou Virginií Mayo v hlavních rolích. Spojoval děj prvních dvou knih (Š?astný návrat a Řadová loď). Televizní seriál (v britské verzi 8dílný, v české spojený do 4 dílů) vychází zatím pouze z knihy povídek, jež popisují samotný začátek Horatiovy kariéry. TV seriál tak vytěžuje vlastně jen jednu jedenáctinu celého díla! Zdali budou britští filmaři někdy v příbězích pokračovat, není mi známo. Odvedli vynikající práci, děj má spád a od literární předlohy se příliš neodchyluje. Jsou tu samozřejmě zásahy Forestera "vylepšující", ale pokud se oprostíme od puritánského lpění na předloze, nutno přiznat, že jsou celkem ku prospěchu a omluvitelné jinými vyjadřovacími postupy filmu. Impozantní bitevní scény jsou někdy poněkud za vlasy přitažené, nebo? boční salva na vzdálenost čtyř metrů by znamenala okamžité zničení celé lodi, a nepřetržitá palba z děl byla původně přeci jen trochu pomalejší, ale takové už jsou nešvary filmové řeči. Český dabing opět vychází z chybného tlumočení proslulého námořní "aye, aye, sir" (které jsem v knize nechal v originální podobě) slovem "rozkaz", a "midshipman", tedy kadet, překládá neexistující hodností kadet-poručík. Jinak je ovšem překvapivě kvalitní. Na závěr nezbývá, než upozornit, že zájemci o český překlad Š?astného návratu si mohou knihu objednat na e-mailové adrese elkapress@mbox.vol.cz.

Autor recenze: Leonid Křížek



SEZNAM RUBRIK A SLUŽEB SERVERU

Války a válečníci | Zbraně a zbroj | Beneš(n)oviny | Uniformy a modely | Mrožoviny | Vojenská technika | Vojenská symbolika | Bojové umění | Miscellanea | Toluenové opojení - galerie | Komická sekce | Hry | Muzea |

...nahoru


 
Vyhledávání

Foto týdne

Výročí: 20. 5. 1938 V reakci na zhoršení mezinárodní situace byl do zbraně povolán první ročník záloh Československé branné moci (tzv. 1. československá mobilizace). Pohlednice z května 1938.

Výročí: 20. 5. 1938 V reakci na zhoršení mezinárodní situace byl do zbraně povolán první ročník záloh Československé branné moci (tzv. 1. československá mobilizace). Pohlednice z května 1938.


Recenze týdne

MEMORIÁL ZE SVATÉ HELENY

Starší titul, ale stojí za připomenutí