logo-militaria.jpg, 41 kB
logo-militaria-2.gif, 9 kB

Tématický server
z oboru vojenství

logo-elka-press.gif, 3 kB

RECENZE

Německé tanky na východní frontě Německé tanky na východní frontě

Generál Erhard Raus a "osvobození Stalingradu"

Peter G. Tsouras: Německé tanky na východní frontě. Generál Raus a jeho ankové divize v Rusku 1941–1945. JOTA Brno 2003. 334 s. Náklad a cena neuvedeny.

Letošní 60. výročí ukončení stalingradské bitvy, jednoho z rozhodujících střetnutí druhé světové války, znamenající definitivní obrat na východní frontě, prošlo v našich médiích v podstatě bez ohlasu. Zato domácí knižní produkce nabídla čtenáři k tomuto tématu řadu publikací. Oproti minulosti se karta obrátila, a tak jak v dobách dřívějších to byla téměř výhradně díla sovětských autorů (zpravidla však kvalitně přeložená a pečlivě redigovaná), jsou to dnes opět práce anglosaských a německých autorů, bez valného výběru, ale též rozdílné úrovně překladu a redakčního zpracování.

Jednou z nich, by' širšího záběru, v níž však bitva u Stalingradu představuje těžiště, je kniha kompilovaná z poválečné příručkové produkce německého generálplukovníka tankových vojsk Erharda Rause, jíž její americký editor nazval „Německé tanky na východní frontě“. Stojí za podrobnější povšimnutí již proto, že ji lze považovat za typického představitele hlavního proudu současné válečné literatury na českém trhu. Charakter knihy vzbuzuje již při běžném prolistování rozpaky. Vstupní citát z Rausových práce „Za osvobození Stalingradu“ (1952) v úvodu knihy vyvolává dojem, že půjde o jedno z mnoha emociálních a expresivních dílek frontového bulváru: „Rusové odhazovali zbraně a jako šílení se snažili uniknout z pekla křížové palby a smrtícího sevření obrněnců...“ atd., atd. Generál Halder však v předmluvě tvrdí, že jde o taktické lekce, tedy odborné stati, jejichž dikce bývá, mají-li být brány vážně, podstatně jiná.

Editor Tsouras (na přebalu knihy označený jako dlouholetý zpravodajský analyzátor) popisuje, jak Rausovy brožury, vydané v 50. letech pro potřeby americké armády, objevil jak zaprášeny „ležely nedotčeny v kanceláři snad celé věky“. Označuje je za historické klenoty jimiž byl fascinován (s. 8) a dospívá k názoru, že jejich autor, skvělý mistr válečného umění, byl rovněž jedním z nejlepších spisovatelů s excelentní prózou a vlohami pro dramatičnost. Stýská si však na to, že je odborníci armády USA „nešikovně pozměnili“, nebo' americká oficiální tvorba má podle něj tendence k suchopárnosti a v americké armádě panuje podivný dojem, že „barvitá a dramatická próza není objektivní a profesionální“ (s. 324).

Pro střízlivějšího čtenáře než je okouzlený Tsouras, se nabízí jiné vysvětlení toho, co vlastně Raus původně napsal. Stačí si uvědomit, že jako Rakušan prošel výukou na vojenských školách habsburské monarchie, kde jedním druhem učební literatury byly tzv. Behelfy, pomocné taktické příručky s vybranými příklady bojů z minulých kampaní. Metodika těchto poučných Behelfů, jenž Raus nepochybně do úmoru studoval v kadetce, z jeho tvorby přímo vyčuhuje. Zároveň však jejich květnatost, která tak nadchla Tsourase, pramení z druhého produktu válečné tvorby bývalé monarchie, nazývaného zpravidla Glückliche Episoden (Štastné epizody), kdy se z dějů prohrané války „vyzobala“ všechna úspěšná dílčí střetnutí s cílem jejich četbou povzbudit elévy vojenského řemesla. Není divu, že brožury v tomto pojetí byly pro pragmatické americké řadové velitele četbou poněkud odtažitou, která jim navíc v napjaté atmosféře příprav na totální jadernou válku mohly jen málo říci nejen svým zpracováním, ale i obsahem.

Ani krátkým životopisem, následujícím po úvodu, editor Erhardu Rausovi příliš nepomohl, spíše naopak. Jeho obdivné, až hagiografické líčení vojenské dráhy této nesporně výrazné postavy mezi vyššími veliteli a generalitou Wehrmachtu je naivní a přehnané. Vystupuje zde muž, „pod jehož údery klopýtala Rudá armáda“, jenž svou 6. tankovou divizí uštědřil sovětské 51. armádě sérii nemilosrdných úderů a rozdrtil (opět svou jedinou divizí) 2. gardovou armádu (s. 21), poté 5. gardovou armádu, 7. tankový sbor (s. 27), až sám Stalin se pokoušel Rause zastavit. Již po těchto vstupních statích i méně kritický čtenář zpozorní.

Než se zmíníme o obsahu následujících taktických příkladů, nelze opomenout, především v první části knihy, diletantský překlad. Jeho autor mimo jiné zjevně zápasí se základní taktickou, operační a částečně i technickou terminologií, ale chybí mu i povšechná znalost činnosti jednotek na bojišti. Zde jen několik náhodně zvolených příkladů: ostřelovač (odstřelovač), pozice (stanoviště, postavení), defenziva (obrana), zkontaktovat (navázat dotyk), motorové vozy (motorová vozidla), mise (úkol), trajektorie náboje (sic! – dráha střely), přátelská letadla (vlastní letouny), přenosový vůz (radiovůz), jednostup (sic! -zástup), koordinace (součinnost), jízdní pluk (jezdecký pluk), mechanická záloha (mechanizovaná záloha), pěší jízda (sesednuté jezdectvo), imobilizovaná divize, děla se stavitelným náměrem (! – 18), lokalita baterií, vozovka (průchod v zátarasech) atd. K řízné polní mluvě v české verzi knihy zásadně patří, že nepřítel se neporáží, neodráží, nedonutí k ústupu či útěku atd., ale zásadně se pouze drtí a rozdrcuje, kosí a převálcovává.

To vše, kombinované s dikcí Rausových Behelfů pak ústí např. do příběhu „Kombinovaný útok více zbraní zužitkovaný jakožto prostředek výcviku“ (s. 121); jinde se mj. dovídáme, že „příjezd čerstvých nepřátelských vojsk... umožnil postulovat zajímavý problém při konání rozhodnutí“ (s. 63), či že „nekonečné kolony motorizovaného transportu mohly cestovat více či méně svižným tempem“ (s. 65). Zprávy se posílají „na vzdušných vlnách“ (s. 74) či „drátěným vedením“ (126), přičemž „radiokomunikaci narušuje přítomnost jehličnanů“.

Řetěz zajímavých informací nemá konce. Tak např. zde dvě kulometné roty čítají 230 kulometů (tj. na každého vojáka u roty připadne přibližně jeden kulomet – s. 77); při dělostřelecké palbě pozoruhodně „každý zášleh plamene provázel oblak dýmu“ (s. 82); „docházela munice a spotřebovaly se poslední zbytky zásob nábojnic všeho druhu“ (s. 94); „rota si rádiové depeše vyslechla prostřednictvím vysílačky“ (s. 94) a „byly sjednány dohody zajiš'ující koordinaci“ (s. 112).

Zabývat se podrobněji obsahem prvních dvou kapitol, shrnujících epizody z bojů malých jednotek pod Leningradem v roce 1941, by nemělo valný smysl. Proto jen několik poznámek. Je překvapivé, jak Raus, jako zkušený tankový velitel, zde expresivně reaguje na první setkání se sovětským těžkým tankem KV-1 na bojišti – obří tank, supertěžký, monstrózní, gigantický. Nakonec jej překonali ženisté náloží, kteří si na to, aby Rusy nevyplašili, zuli boty (56–57).

Poučení z taktických epizod jsou scholastická a obecná; již v době války tyto pravdy nacházíme ve všech polních příručkách válčících armád. Na sklonku padesátých let již těžko mohla něco nového říci. Tak se zde (Američané) např. upozorňují, že povinností velitele jednotky je, aby byl přítomen v kritických situacích (s.96); čím menší jednotka, tím častěji byly rozkazy udíleny ústně (s. 99); každý rozkaz by měl být stručný a jasný (s. 100); že „v zimních podmínkách je možné, aby jednotka vybavená teplým oblečením prováděla operace rozhodujícího charakteru“ (s. 143) apod. Pochoutkové čtení pro naše dělostřelce by jistě představovala česká verze instruktážního popisu dělostřelecké přípravy útoku u Chochlovky (pravděpodobně někde pod Leningradem – obecné operační rámce zde, jakož i jinde chybí), v níž byla poté zasazena mj. „čtyři děla s plochou dráhou letu“ (!!) a „plánování útoku v žádném případě neobnášelo schematizaci útočného postupu ani žádný podmračený dozor ze strany velitelů“ (s. 126-130). Co by si víc dělostřelci mohli přát?

Jinak nepostrádá na zajímavosti, jak v únoru 1942, v kritických podmínkách vývoje situace na frontě a v tuhé ruské zimě vládla o přestávkách v boji u německých jednotek idylická situace: „Vojáci dostávali velmi vydatné a zdraví prospěšné jídlo ... Během spousty volného času měli možnost vyřídit poštu a přečíst si noviny a knihy, nadřízení se starali o blaho každého jedince“ (s. 123–124).

Následující kapitola 3 „Za osvobození Stalingradu“, tvoří bezesporu jádro knihy. Je patrné zlepšení překladu, jako by se jej ujal někdo jiný, zato věcných otázek přibylo. Pokud byl název této kapitoly skutečně takto použit v originále, je nutno se ptát, koho a před kým chtěl Raus osvobodit? Čujkova, který se se zbytky své 62. armády pevně držel v troskách Stalingradu, nebo Pauluse s jeho 6. armádou, pevně sevřeného v rozsáhlém obklíčeném prostoru před městem?

Rausova 6. tanková divize, vracející se sem z Francie, přibyla na stalingradskou frontu v přeplněných železničních transportech, nebo' „musely vagóny vezoucí tanky obsahovat ještě stlačenou píci za účelem usnadnění zimního zásobování koňských jednotek na východě“ (s. 147). O místní situaci byl její velitel zřejmě špatně informován, nebo už mu vypadla z paměti, když tvrdí, že sovětskému pěšímu sboru postupujícímu ke Kotelnikovu a ruské 3. tanková armádě za řekou Aksaj zde čelilo několik německých protiletadlových děl a štáb rumunského sboru se svou stráží čítající třicet mužů (s. 151). Při známé situaci rozmístění vojsk lze tuto dramatizaci pochopit tak, že se tím snaží podtrhnout význam zásahu své divize, poněkud to však přehání.

Není sporu o tom, že zasazení jeho divize do Mansteinova uskupení, pokoušejícího se o prolomení sovětského obkličovacího kruhu a vyproštění obklíčené Paulusovy armády, bylo významné a značně ztížilo sovětskému velení jeho záměry. Lze též pochopit Rausův dramatický popis rozprášení sovětského jezdeckého sboru a další úspěšné fáze bojů, v nichž se jeho divize probíjela ke Stalingradu. Nelze však přehlédnout řadu nesprávností a až velikášských výroků. Co např. míní „odlehčovacím útokem“ na Stalingrad (s. 175) a jakou měl představu o možnostech Paulusových sil v kotli? Jeho tvrzení, že prolomil nepřátelskou frontu (s. 180) je klamné. Bil se ve střetných bojích, s jednotkami a svazky zasazovanými na přístupech k obkličovacímu kruhu; teprve ten byl sovětským předním okrajem, a přes něj Raus nikdy neprorazil.

To, co překladatel nazývá „otáčivou bitvou obrněnců“ ve vsi Verchnij Kumskij (13. prosince 1942) označuje Raus za „počátek dramatické bitvy o Stalingrad“ (s. 187). To už se zcela vymyká reálnému myšlení operačního velitele, když opomíjí, že bitva o Stalingrad prakticky začala operacemi Paulusovy a Hothovy armády na přelomu července a srpna 1942, a to byla 6. tanková divize ještě daleko odtud, ve Francii. Raus popisující v této kapitole činnost v rámci Mansteinovy rozsáhlé vyproš'ovací armádní operace, přeceňuje, přes taktické úspěchy 6. tankové divize, svou roli a vidí se ústřední silou v konečné fázi stalingradské bitvy.

Závěr bojů nastal 23. prosince 1942, kdy byl německý protiútok na sovětský obkličovací kruh zastaven asi 35–50 kilometrů od jeho okraje. To znamenalo neúspěch Mansteinovy operace, porážku celého jeho uskupení a konec Paulusovy armády. Lze pochopit, že to bylo hořké zklamání pro Rause a jeho divizi, jeho výtky na adresu (jako obvykle) Hitlera a Pauluse však neobstojí: „Úspěch se zdál být na dosah, jen kdyby 6. armáda odvrátila pozornost nepřítele tím, že by přešla do útoku a alespoň mu zabránila, aby ustavičně vrhal čerstvé síly do cesty naší tankové armádě ... Avšak útok 6. armády nikdy nepřišel“ (s. 218).

Příčiny porážky nutno hledat ve složité řadě faktorů; protože však tato plytká argumentace je jednou z legend stalingradské bitvy, dovolím si čtenářům připomenout alespoň základní fakta o stavu obklíčené Paulusovy 6. armády v době, kdy na ni čekal Raus:

Sovětský obkličovací manévr byl ukončen 23. listopadu; v ten den se spojil motorizovaný sbor Stalingradského frontu s 5. tankovou armádou asi 20 kilometrů jihovýchodně od Kalače. V obrovském kotli uvízla německá 6. armáda a části 4. tankové armády (5 sborových štábů, 20 německých a 2 rumunské divize) – celkem asi 284 000 mužů, mimo pomocné ruské pracovní síly, 1800 dělostřeleckých hlavní, 10 000 vozidel a 8000 koní.

Na počátku to byly stále síly v bojeschopném stavu a bezprostřední pokus o vyražení z kotle měl jistou naději na úspěch. Jejich stav se však rychle zhoršoval, zatímco sovětská strana den ode dne zesilovala obkličovací kruh. K udržení bojeschopnosti potřeboval Paulus mj. minimální denní přísun 750 tun zásob, tedy tehdy 380 letů zásobovacích letounů; navzdory Goeringovu chvástání však bylo německé letectvo schopno přepravit necelou jednu desetinu. V krutých zimních podmínkách se tak situace rychle blížila ke katastrofě.

Dne 28. listopadu zahájil Manstein svou vyproš'ovací operaci a 23. prosince, kdy Raus čekal na Pauluse, nebyla již 6. armáda ničeho schopna. Při denní dávce 200 g zmrzlého koňského masa, 75 g chleba a 12 g margarinu, nemožnosti vykopat si ve zmrzlé zemi úkryty, bez potřebné zimní výstroje, atd. se z přeživších stalo vojsko apatických stínů. Tanky měly pohonné hmoty asi na 30 kilometrů; na to, aby je tankisté dali ve třicetistupňovém mrazu do chodu, jim již chyběly síly. Původní obklíčené území, denně systematicky okrajované sovětskými ztečemi, se zmenšilo na třetinu – mělo asi 65 x 23 kilometrů. Z původních pěti letiš' zůstalo v německém držení jediné – Gumrak s vybombardovanou přistávací plochou. Zásobovací letouny, pokud je nesestřelila okolní protiletadlová obrana, shazovaly zásoby na padácích a většina materiálu padala do sovětských rukou. Na obklíčeném území leželo 147 000 německých padlých. Umírající raněné, uložené ve sklepích, nebylo možno dopočítat. Přeživších 91 000 mužů (z toho 24 generálů a 2500 důstojníků) 31. ledna 1943 kapitulovalo.

Zbývající taktické příběhy knihy již prakticky nepřinášejí nic, co by stálo za zvláštní pozornost. Pozastavit se však nutno u poslední, páté kapitoly, v níž Rausova dokumentace přechází do jakési memoárové části. V ní Raus vystupuje jako kritik dosavadního způsobu vedení války; pokouší se vysvětlit vojenské příčiny porážky Hitlerovy říše, podíl viny na prohrané válce a zároveň obhájit svou činnost na frontě. Činí tak v kontextu líčení svých dvou rozhovorů s Himmlerem a svého osobního situačního výkladu u Hitlera, ke kterému se přihlásil na vlastní žádost.

Způsob, jak to činí, je však velmi problematický. Rozhovory jsou zde reprodukovány převážně v přímé řeči, psány s desetiletým odstupem podle autorovy paměti. Sám o tom říká: „Až do dnešního dne si detailně vzpomínám na konverzaci uvedenou níže. Rovněž jsem schopen zopakovat slovo od slova Himmlerovy hlavní připomínky a otázky stejně jako svoje odpovědi“ (s. 260). Průkaznost takového tvrzení nechávám na zdravém úsudku čtenáře.

Neméně problematický je i Rausův přednes „zprávy Vůdci“ 8. 3. 1945, o němž autor tvrdí, že jej sepsal podle svých vzpomínek (s. 277). Tak jak je tento údajně ústní výklad v knize zaznamenán, má povahu rozsáhlého memoranda (s. 278–292), jehož přednes by trval nejméně hodinu. To lze téměř s jistotou vyloučit. Navíc na poradě Hitlerova užšího štábu, řešícího řadu problémů tíživé strategické situace, by podrobnosti typu kolik měl poddůstojník bránící přístup do pomořanské vsi u sebe „pancéřových pěstí“ či o vhození ručního granátu do okna místnosti večeřících ruských důstojníků (s. 288) v referátu velitele armády vzbudily okamžité pochyby o jeho kompetentnosti. Lze se jen domnívat, že Raus, pod dojmem svého následujícího odvolání z funkce, zahrnul dodatečně do své zprávy vše, co chtěl říci na svoji obranu. Vytvořil tak možná zajímavou zprávu pro poválečnou americkou vojenskohistorickou dokumentaci, její hodnota je však značně dubiózní.

Závěrem lze jen dodat, že Raus byl jistě schopným velitelem taktického a operačního stupně a jeho úspěchy v bojích druhé světové války mu nelze upřít. Jeho poválečné taktické brožury mohly být svého času vhodné do kapes či knihovniček vyšších poddůstojníků a mladých důstojníků. Jejich dodatečnou kompilací však válečná literatura nemůže vzniknout.

(Čtenáři, který se o tuto postavu stalingradské operace zajímá, mohu doporučit kvalitní starší práci, kterou jsem si maně vybavil: Kehrig, M.: „Stalingrad“ – řada Beiträge zur Militärgeschichte, München 1970).


Autor recenze: Ing. Josef Fučík



SEZNAM RUBRIK A SLUŽEB SERVERU

Války a válečníci | Zbraně a zbroj | Beneš(n)oviny | Uniformy a modely | Mrožoviny | Vojenská technika | Vojenská symbolika | Bojové umění | Miscellanea | Toluenové opojení - galerie | Komická sekce | Hry | Muzea |

...nahoru


 
Vyhledávání

Foto týdne

Audience u císaře, Brandýs n. Labem v sobotu 18. 5.

Audience u císaře, Brandýs n. Labem v sobotu 18. 5.


Recenze týdne

MEMORIÁL ZE SVATÉ HELENY

Starší titul, ale stojí za připomenutí