logo-militaria.jpg, 41 kB
logo-militaria-2.gif, 9 kB

Tématický server
z oboru vojenství

logo-elka-press.gif, 3 kB

RECENZE

Práce je čest Práce je čest

anebo Plzeň a Škodovka za protektorátu

Autor Zdeněk Roučka již řadu let mapuje historii západních Čech za druhé světové války prostřednictvím fotoalb‚ jež sestavuje z dobových fotografií, pocházejících ze soukromých či rodinných archivů. V jeho knihách se tedy neopakují notoricky známé fotografie, na něž čtenář narazí skoro pokaždé, když otevře nějakou akademickou publikaci o válce. Výsledkem Roučkova pátrání u sběratelů a pamětníků je nebývalá autenticita a úžasné zachycení tehdejší atmosféry se všemi protiklady, jež válka přináší. Toto vše bezezbytku platí i o posledním Roučkově dílu Práce je čest, Plzeň a Škodovka za protektorátu, které vyšlo koncem letošního dubna.

Snad žádná jiná historická publikace tak neevokuje protektorátní život v celé jeho úplnosti jako toto dílo. Chronologicky řazené fotografie ukazují vstup Němců do Plzně a válečnou výrobu ve Škodovce, která pod novými pány zvýšila produkci a vyrovnala se zbrojovkám v říši, jako byl třebas Krupp. Po osvobození se příliš nemluvilo o tom, kolik Němci do strojní výbavy investovali, ani o tom, jak dokonalou kombinací metody „cukru a biče“ dostali od plzeňského dělnictva to, co chtěli. Heydrich zde ukázal jinou tvář než tu známou katana českého národa. Byl to on, kdo po nástupu do funkce zastupujícího říšského protektora zvýšil českým dělníkům ve zbrojním průmyslu platy a podporoval odbory při organizaci rekreačních pobytů v ozdravovnách v Luhačovicích a na břehu přehrady Bystřička v Beskydách. Zatímco v Německu platil zákaz tance, v plzeňské Škodovce se každou sobotu pořádaly pod názvem „Pestrý večer“ zábavy v Hlavní jídelně, což byl tehdy sál s nejlepší akustikou v celém protektorátu. Program na těchto zábavách vytvářeli špičkoví umělci a hvězdy českého filmu jako Vlasta Burian, Lída Baarová, Roman Fiala, Nataša Gollová, Adina Mandlová, Otomar Korbelář, Jára Kohout, ale též Zdeněk Štěpánek. Mezi jinými je konferoval kabaretní herec Richard Strejka, slavný „Šejk“ Peterka z filmu Cesta do hlubin študákovy duše. Kromě závodního dechového orchestru zde hrály všechny protektorátní swingové bandy včetně Karla Vlacha a Melody Boys R. A. Dvorského. S orchestrem Karla Vlacha před škodováky zpívali Arnošt Kafka a Sestry Allanovy, vystupovala zde trampská vokální skupina Setleři a dívčí trio Lištičky. Poslední, v pořadí 92. „Pestrý večer“ se konal ještě 14.dubna 1945. Roučkovo dílo je také svébytnou kronikou českého filmu, neboť důsledně uvádí, jaké české filmy se za protektorátu v plzeňských kinech hrály.

V knize jsou též uveřejněny fotografie tzv. „veteránů práce“, tj. zasloužilých dělníků s nejlepšími výkony. Byli to vlastně předchůdci komunistických „úderníků“, takže kniha je dalším důkazem, jak měl komunismus blízko k nacismu a že po roce 1948 českoslovenští komunisté metody, jak pacifikovat dělnictvo, vlastně převzali od Němců, včetně řízených odborů, zlepšovatelského hnutí, odborové rekreace, nadílek pro děti zaměstnanců, závodních jídelen, lékařské péče na základě zaměstnání a kolektivní zábavy.

Nikdo nemůže vyčítat dělníkům českého zbrojního průmyslu, že se za okupace chovali tak, jak se chovali. Do situace výrobců zbraní pro nacistické Německo se nedostali vlastní vinou. Napřed je Daladier a Chamberlain na stříbrném tácu nabídli Hitlerovi a s definitivní platností se jich vzdala vlastní vláda. Nezbylo jim tedy nic jiného, než se starat sami o sebe a o vlastní rodiny, jak to šlo. Odsouzení si zaslouží jen ti jedinci, kteří ve Škodovce udávali své kolegy Němcům ze závisti, za to, že mají vyšší platy, nebo že dostali větší prémie – či touha dostat se na lépe placené místo udaného. 

Na druhé straně případy skutečných sabotáží byly nepočetné a Zdeněk Roučka v knížce jmenovitě zmiňuje a fotografiemi dokládá odbojovou činnost dvou mladíků, Jiřího Chmelíka a Jiřího Mäntla. Při pokusu vyřadit závodní vlečku do doudlevecké Škodovky je zaskočili dva příslušníci německé ostrahy Schupo, načež mladí odbojáři je zastřelili a utekli. Němci v odvetě zastřelili 21 rukojmí z 10 rodin popravených za heydrichiády ve Vejprnicích. Chmelík a Mäntl byli dopadeni až na jaře 1944 a po mučení v září téhož roku popraveni.

Fotoalbum také přináší velmi zajímavou informaci o raketovém nárůstu porodnosti v relativně klidném protektorátu. Zatímco v roce 1938 se v českých zemích narodilo 103 000 dětí, roku 1942 to bylo na okleštěném území protektorátu již 138 000, v roce 1943 154 000 a absolutního rekordu české porodnosti bylo dosaženo v roce 1944, kdy se na území protektorátu narodilo 230 000 dětí (včetně autora této recenze), tedy dvakrát víc, než se dnes rodí na větším území České republiky. Motivací byla štědrá sociální podpora, lékařská péče, vyšší příděly potravin a zaměstnanecké výhody budoucích matek. A mocným důvodem také byla vyhláška, která mladé ženy, budoucí matky, vylučovala z nuceného nasazení do práce v Německu.

Závěr knihy vyplňují fotografie zkázy, jež městu přinesly letecké nálety. První zažila Plzeň v květnu 1943 a uskutečnily jej v noci Lancastery RAF. Jak ukazují fotografie, okázalý státní pohřeb obětí využily protektorátní úřady k rozdmýchávání nenávisti vůči Spojencům. K dalšímu náletu došlo v únoru 1944, kdy 36 amerických bombardérů svrhlo asi 100 pum, ovšem mimo městskou zástavbu. Větší škody způsobil druhý americký nálet v říjnu 1944. Škodovku zasáhlo 24 pum. Dvacet osm obětí opět mělo státní pohřeb s věnci od nacistické strany NSDAP a od závodních výborů. Výroba však běžela dál – na rozdíl od Německa, kde rapidně klesala, v Plzni naopak stoupala. V roce 1944 vyrobila Škodovka rekordních 6 643 děl, 100 lokomotiv a 3 615 887 dělostřeleckých granátů, přestože v prosinci téhož roku se město stalo cílem dalších dvou náletů americké 15. letecké armády, které zničily mnoho městských budov. Škodovka nebyla prakticky postižena a po březnu 1945, kdy byly ve velkém stylu bombardovány pražské zbrojovky, zůstala jediným výrobcem velmi účinného stíhače tanků Jagdpanzer 38 (t) Hetzer. V noci 17. dubna 1945 se po dlouhé době opět objevily nad městem britské bombardéry. Svrhly 891 tun pum, zanechaly pod sebou totální zkázu a zcela vyřadily důležité nákladní nádraží.

Nicméně po válce se nejvíce diskutovalo o náletu posledním, který uskutečnili Američané 25. dubna 1945. Komunistická propaganda jej po roce 1948 zneužívala k útoku na „americké imperialisty“, když tvrdila, že byl zcela zbytečný a proveden pouze proto, aby zničil továrnu, která se měla stát „majetkem pracujícího lidu“. Faktem je, že v dubnu nikdo nevěděl, že 8. května válka skončí. Dále, výroba Hetzerů stále běžela a žádná armáda na světě by nepřipustila, aby 50 km z frontou pokračovala produkce zbraní, které ihned mířily do boje a snadno se dokázaly vypořádat s jejími tanky, jako se Hetzery dokázaly vypořádat se s americkými Shermany. Proto se nejednalo o nálet strategický, ale taktický, který si vyžádalo americké velení pozemních sil. Navíc byl nálet ráno po startu bombardérů ohlášen britským rozhlasem, načež se v Plzni rozdrnčely telefony a Škodovka byla dopoledne evakuována, takže obětí náletu se nestal ani jeden zaměstnanec. Naopak těžce byly postiženy americké bombardéry, neboť německé protiletadlové dělostřelectvo se mohlo připravit. Jeho palba poškodila 180 nalétávajících strojů, z toho 58 těžce, a 11 létajících pevností B-17 bylo sestřeleno. Nálet byl přesný, Škodovku vyřadil z provozu a 47 kusů rozpracovaných Hetzerů nebylo nikdy dokončeno, ani nebyly odeslány stovky dokončených děl.

Knihu uzavírají fotografie z povstání, které vypuklo v Plzni 5. května 1945, přestože ve městě byla posádka 7000 německých vojáků. V podvečer začali Němci pročesávat ulic a střílet do podezřelých oken. Lidé se strachem čekali, co přinese příští ráno a za svítání je vyděsil rachot motorů. Byly to však americké průzkumné obrněné automobily a tanky…

Svým komplexním a plastickým pohledem s obrovskou informační hodnotou fotografií je Práce je čest, Plzeň a Škodovka za války dílem, které by nemělo chybět v knihovně nikoho, kdo se zajímá o historii druhé světové války, respektive o osudy českých zemí, a to nejen za protektorátu, neboť hnědá a rudá totalita se v ovládání obyvatelstva nijak nelišily.

 

Zdeněk Roučka

Práce je čest, Plzeň a Škodovka za protektorátu

(Plzeňský kraj, Město Plzeň)

599 Kč


Autor recenze: František Novotný



SEZNAM RUBRIK A SLUŽEB SERVERU

Války a válečníci | Zbraně a zbroj | Beneš(n)oviny | Uniformy a modely | Mrožoviny | Vojenská technika | Vojenská symbolika | Bojové umění | Miscellanea | Toluenové opojení | Toluenové opojení - galerie | Komická sekce | Hry | Muzea |

...nahoru


 
Vyhledávání

Foto týdne

Raději beze slov...

Raději beze slov...


Recenze týdne

Dobřichovická Alotria 2018

Dobřichovická Alotria 2018