logo-militaria.jpg, 41 kB
logo-militaria-2.gif, 9 kB

Tématický server
z oboru vojenství

logo-elka-press.gif, 3 kB

RECENZE

Richard III. Vrah či oběť Richard III. Vrah či oběť

Anotace vlastní publikace autora s obsáhlou ukázkou -- popisem bitvy u Bosworthu.
Vážení čtenáři znovu obnovené Militarie, dovoluji si vám jako prvním (kromě nakladatele, několika přátel, korektora, atd.) předložit knihu, která se objeví do vánoc na knihkupeckých pultech. Předložit není přesné, spíše Vás na ni upozornit a nabídnout Vám na ukázku jednu z kapitol. Po napoleonských válkách a korzárských plavbách jsem se pustil do naprosto odlišného tématu a snažil se odpovědět na otazníky, které se mi honí hlavou už od doby, kdy jsem viděl filmového Richarda III. s nepřekonatelným Lawrencem Olivierem a četl detektivku paní Teyové, jejíž český titul Vrah či obě' jsem si vypůjčil do podtitulu. Možná mě k tomu nutily i popouzející věty v učebnicích středoškolských i vysokoškolských, které v pár řádcích stále krále Richarda šmahem hodnotí jako hrbatou krvelačnou zrůdu. Stále se opakuje obraz ze Shakespearovy hry, v souhrnných dějinách Anglie, a' už je napsali André Maurois, či Winston Churchill, je Richard sice statečný, nicméně odporně zvrhlý. Jenže ono to tak nebylo a existuje řada knih (britských, amerických, atd.), které už dávno obraz krále Richarda přehodnotily. Některé seriózně, opatrně, s výhradami, jiné tak vášnivě, že z něj učinily kladného hrdinu. Na webu dokonce najdete richardovské stránky, doslova nabité informacemi, fulltexty kronik a starých děl i „horkými“ novinkami. O čem tedy je „můj“ Richard III.? Předně se jedná o knížku do značné míry „militaristickou“. Píšu o tzv. válce růží, konfliktu u nás známém i neznámém, nebo' kniha z pera R. Neillandse, která vyšla před deseti lety v Našem vojsku, je dosti povrchní a navíc v příšerném překladu. Richard z Gloucesteru, budoucí Richard III., byl dítětem války růží, v níž zemřel jeho otec, bratr, strýc… Jeho osudy nás tak vedou od počátku konfliktu, od první bitvy u Saint-Albans, až po jeho závěr v bitvě u Stoke, k níž už došlo po Richardově smrti. Richard sám bojoval v největších bitvách této války, u Barnetu, Tewkesbury a pochopitelně u Bosworthu. Pak je to kniha o otaznících. Byl král Richard hrbatý, či jinak tělesně postižený? Jak se choval, vyvíjel, jakou měl povahu, co ctil a čím pohrdal? A co vlastně udělal? Čím byl vinen? Jak to bylo se zločiny, které mu klade za vinu Shakespeare? Zabil u Tewkesbury prince Jindřicha a o málo později jeho královského otce? Nechal utopit v sudu svého bratra Clarence? Dal tak zrádně a podle popravit Hastingse, Riverse, Greye a Vaughana? Utrápil svojí cho' Annu? A konečně, nechal zardousit své dva malé a nevinné synovce? Kdy a proč začal vznikat obraz krále Richarda jako pokřiveného netvora? Co tím kdo sledoval? Záhad je v knize stejně tolik jako bitev. Po vzoru britské televize jsem se pokusil v knize uspořádat nad Richardem několik soudních přelíčení, v nichž pro i proti svědčí dobové prameny. Té největší záhadě, osudu malých princů Edvarda a Richarda, jsem věnoval celou závěrečnou část. A spolu s britskými historiky jsem našel kromě Richarda nejméně sedm dalších možných vrahů, z nichž mnohým by zločin prospěl nesrovnatelně více. Vraždilo se vůbec v Toweru? A byli vůbec princové zavražděni? Jeden z nich možná přežil. Byl to onen Perkin Warbeck, který se pokusil dlouho po strýcově smrti získat nazpět anglický trůn? Na odpověď musíte vzít do ruky knihu. Prozradím jen to, že v ním mám svoji teorii, či spíše kombinaci teorií o tom, kdo mohl zabíjet, kdy a proč… Teď Vám nabízím na ukázku jednu kapitolu, popisující první část osudové bitvy u Bosworthu, v níž král Richard padl. I na závěr bitvy, na onen proslulý útok krále Richarda, v němž se snažil změřit síly se svým sokem Jindřichem z Richmondu (budoucím Jindřichem VII.), si musíte počkat. Prozradím snad jen to, že ono shakespearovské „Království za koně!“ král nikdy nevykřikl… Co dodat? Knihu vydává nakladatelství AKCENT, kromě textu a obrázků v ní najdete značně podrobné rodokmeny Richarda III., Yorků, Lancasterů, „králotvůrce“ Warwicka a jiných i mapky a plánky všech větších bitev a operací války růží… Váš Jiří Kovařík Bitva začíná „A křičel: ,Korunu, neb slavný hrob! Buď žezlo, nebo hrobku pod zemí!´ S tím zas jsme hnali v útok, ale žel, zas couvli jsme; jak bych byl labu' zřel plout proti proudu s marnou námahou a sílu ztrácet proti moci vln.“ William Shakesperare: Král Jindřich VI, díl III. V životě Richarda z Gloucesteru zůstalo mnoho nejasného. I jeho poslední den je protkán mnoha otazníky. Mnohé středověké bitvy s sebou nesou řadu nezodpovězených otázek. Přečasto je líčili kronikáři, kteří válečnictví nerozuměli, bojiště nikdy neviděli a mnohdy nemluvili ani s nikým z těch, kteří události viděli. Nejednou je zajímalo hlavně pro koho píší. To všechno platí i o bitvě u Bosworthu. Pravděpodobně pouze autor Ballad of Bosworth Field byl na dosah bojiště, nejspíše v táboře Stanleyů, jeho obsáhlé veršované dílo však známe jen z opisu, který je o více než dvě stovky let mladší. Originál se ztratil. Ostatní psali už z doslechu, mnohdy řadu let po bitvě a někdy i v jiné zemi. Ani historikové, kteří tato díla studovali a analyzovali, nedošli k jednoznačným závěrům, třebaže se opírali o znalost topografie a archeologické průzkumy. Téměř by se dalo říci, že co autor, to jiný popis. Nebude jednoduché vyznat se k čemu, kde, jak a proč onoho dne došlo. Víc než kdy jindy budeme tápat a říkat různá „možná“, „snad“, „pravděpodobně“. Český čtenář navíc má k dispozici ve své mateřštině jen velice zcestné, povrchní a Shakespeara kopírující popisy bitvy u Bosworthu. Ten zdánlivě nejserióznější je obsažen v jedné kapitole knihy Geoffroye Regana Rozhodující bitvy, i v něm ale nalezneme řadu polopravd a omylů. Mezi největší patří hodnocení morálky Richardových vojáků. Regan cituje Croylandskou kroniku v níž se říká, že královi vojáci „bažili po králi spíše mrtvém než živém, a proto bojovali jen chabě“. Žádná taková věta v Croyland Chronicle není! I kdyby však byla v jiné kronice (nechtěný omyl autora nelze nikdy vyloučit), jak bychom pak vysvětlili ztráty Richardových sil? Máme věřit, že se vojáci nechali trpně pobíjet z nechuti bojovat? Takové hodnocení, jak uvidíme dál, je možné vztáhnout pouze na část královského vojska, na šik vévody z Northumberlandu. Král i jeho úhlavní nepřítel svolali ke svým stanům válečnou radu. Kolem Richarda se shlukli kromě Norfolka, jeho syna Surreye a Northumberlanda králův komoří vikomt Lovell, správce Toweru sir Brackenbury, členové rady Ratcliffe a Catesby, králův sekretář John Kendall, vicekonstábl sir Raplh Assheton a další rytíři. Takřka nikdo z nich nemohl po bitvě vypovědět, zda byla králova tvář bledá nevyspáním a duše poznamenaná nočními můrami tak, jak to stojí v Croylandské kronice. Až na hrabata Northumberlanda a Surreye nikdo z nich nepřežil a ti dva o bitvě nic nezapsali. Máme-li věřit Croylandské kronice, přichvátal v té chvíli jeden z Richardových panošů a sděloval, že nikde není kněz, který by požehnal vojákům i královým zbraním: „Za pondělního rozbřesku nebylo na Richardově straně toho, kdo by králi vykonal službu Boží, ani nikoho, kdo by mu uchystal snídani, aby osvěžil kolísajícího králova ducha; (…) a on soudil, že a' se vítězství přikloní na jakoukoliv stranu, bude výsledek onoho bitevního dne znakem naprosté zkázy království anglického. Poté prohlásil, že je jeho pevným záměrem dobyvateli ukázat, jak rozdrtí všechny ty, kteří podporují nepřátelskou stranu…“ Že by zbožný král vytáhl do pole bez osobního kaplana, ba dokonce bez služebnictva? Zdá se to nepravděpodobné, jiný pramen ale říká, že kaplan neměl připraveny krev a tělo Páně, tedy víno a hostii. Snad proto došlo ke zdržení snídaně. Croylandský mnich si pak celou historku nejspíš poněkud zdramatizoval. Poslední věta citovaného úryvku Croylandské kroniky ale představuje pozoruhodnou (a nejspíš nechtěnou) sondu do Richardovy duše. Král musel nejlépe vědět, že i když vyhraje, nebude nic takové, jaké bývalo. A v tomto smyslu se svými nejbližšími možná hovořil. Věděl, že když prohraje, bude to konec Yorků a všech jejich přívrženců, nebo' dobyvatel nastolí vládu tvrdé ruky a strachu. Zároveň dospěl k přesvědčení, že pokud vyhraje, nezbude mu než upevnit vlastní moc podobnými prostředky. Poslední válečná rada skončila, nastal čas zaujmout místa a zahájit včera naplánovaný přesun. John Howard, vévoda z Norfolku, byl už připraven a vyrazil směrem k Ambion Hill jako první. Za jeho pochodovým proudem se dal do pohybu Richard. Hrabě Northumberland si dával na čas, snad proto, by si pojistil místo v zadním voji. Když král vyrážel, začínali se lidé Henryho Percyho teprve řadit. Než se vše přesunulo, rozmístil Norfolk s pomocí syna Thomase na úbočí pozvolna se zvedajícího pahorku řetěz lučištníků a střelců z malých hákovnic, protkaný vojáky s halapartnami a píkami. Dělostřelci spouštěli z vrcholku na horní část svahu s pomocí pěšáků serpentiny, chystali kamenné kule (železné se tehdy používaly jen zcela výjimečně) a plnili závěry komorových děl. Kamenné kule ostatně archeologové v těchto místech našli. Je však nepravděpodobné, že Brackenbury dopravil z Londýna i bombardy, těžká a nemotorná děla, třebaže se o nich v Ballad of Bosworth Field zpívá. Z výšin Ambion Hill bylo patrné, že Richmondovo ležení ožívá, v táboře obou Stanleyů ale vládl klid. Richard III. nařídil Johnu Kendallovi, a' pošle k lordu Thomasovi znovu kurýra. Obojetníkovi měl vzkázat, aby se, pokud mu záleží na synově životě, přidal ke královské armádě. Norfolk se už téměř rozvinul, jeho šiky však nebyly dost široké na to, aby kryly i boční směr, z nějž mohli napadnout Richardovy oddíly Stanleyové. Král je tedy prodloužil odřadem pod velením sira Roberta Brackenburyho, který nejspíše velel i dělům. Část levé strany pod nevysokým kopcem naštěstí nebylo třeba chránit: pod jižním či jihozápadním výběžkem Ambion Hillu se rozkládala špatně průchodná mokřina. Její přesná poloha a rozsah nejsou známy, po staletí už neexistuje a tato neznalost mnohé hypotézy o bitvě komplikuje. Jisté je pouze jedno: z levého boku se král neměl čeho obávat, tím směrem však současně nemohl útočit. Richardův šik zaujal místo na vrcholku Ambion Hill, či na svahu těsně pod vrcholkem. Možná stál přímo za Norfolkovým šikem, možná ale poněkud vlevo. Za ním, až směrem ke vsi Sutton Cheyney, se rozvinul hrabě z Northumberlandu. Dosáhl tak svého: ocitl se na nejméně exponovaném místě, na levém křídle, a vzhledem k tomu, jak opisovala Richardova linie oblouk, i v zadním voji. Hrozilo mu tu pramálo, snad jen nápor Stanleyů, kdyby se rozhodli zaútočit z jihu, z opačné strany mokřiny (kterou by pak měli po pravici). Není ovšem vůbec jisté, zda Stanleyové zaujali postavení jižně od Ambion Hill, kronikáři i balady si v tomto směru buď odporují, nebo mlčí. Jiná teorie říká, že Stanleyové mohli stát severně, a další, že se rozdělili. Jeden mohl být na jihu a druhý na severu. Na Northumberlandově pozici to ovšem nic nemění, bok a týl mohly jeho oddíly krýt v každém případě. Vojsko Jindřicha, hraběte z Richmondu, tábořilo v prostoru zvaném White Moors, sotva kilometr a půl jihozápadně od Ambion Hill, severně od římské silnice. Nyní tábor opouštělo a v dlouhé koloně směřovalo na východ. Paprsky slunce, které se onoho dne už vyhouplo nad obzor, dopadaly na lesklé pláty zbroje a odrážely se od zježených halaparten. Sloup prachu, vířeného stovkami bot, zatím umožňoval spíš tušit než vidět, jakou sestavu Jindřichovi velitelé zvolili a co zamýšlejí. V té době se přihnal z tábora Stanleyů nazpět kurýr. Lord Thomas vyzývavě vzkazoval: „Mám i jiné syny a v této chvíli nejsem v rozpoložení, v němž bych se chtěl ke králi připojit.“ Richard vzplanul hněvem a měl-li bledou tvář, zbrunátněl nad tou nehorázností vztekem. Okamžitě se otočil a stroze rozkázal, a' George Stanleye, lorda Strange, okamžitě popraví. Pak se uklidnil a rytířů i rádců kolem se zeptal, co si o rozkaze myslí. Vnitřně však už byl rozhodnut, že rozsudek odloží. Po bitvě bude dost času. Jeden z rytířů mu ostatně poradil, že až vyhrají, budou moci místo syna soudit jeho otce i strýce. Král tak nejspíš reagoval přesně způsobem, na nějž Stanley spoléhal. Nepřátelé se zvolna přibližovali a Richard zjiš'oval, že protivník zvolil velmi neobvyklé uspořádání. Místo tří šiků, ve středověkých válkách tak rozšířených a oblíbených, pochodoval v jedné dlouhé koloně. Za ní bylo vidět kolonu druhou, mnohonásobně menší, spíše nevelký shluk. Mohutnou kolonu vedl John de Vere, čtrnáctý hrabě z Oxfordu, nejzkušenější válečník Richmondovy strany. Krále nejspíš osobně nenáviděl, možná i za porážku, kterou mu uštědřil v Cornwallu ještě jako vévoda z Gloucesteru. Šlechetnost, s níž Richard tehdy poskytl ochranu Oxfordově manželce, nebral hrabě v potaz. Nenáviděl i vévodu z Norfolku, který teď držel spoustu jemu zabavených statků. Šel do boje s touhou vyrovnat osobní účty a vymohl si, že bude útočit s většinou Jindřichových sil. Králi ponechal jen zlomek, nějaké lučištníky, halapartníky a jeho osobní rytířskou družinu. Oxford nepochodoval přímo proti Ambion Hill, ale šikmo, jakoby směrem k mokřině. Za předpokladu, že alespoň jeden ze Stanleyů stál oním směrem, se k těmto „neutrálům“ přibližoval. V očích krále Richarda mohl manévr budit dojem, že se chce se Stanleyi spojit. Před mokřinou se čelo kolony začalo stáčet o devadesát stupňů na severozápad. Kdyby jí nebylo, nastavil by Oxford v té chvíli Richardovi nekrytý pravý bok. Teď ale podmáčená půda kolonu kryla. Chvíle, v níž zazní zbraně, se blížila. Norfolk v rudém tabardu stanul se svými muži pod korouhví se lvem, levharty a svatojakubskými kříži. Brackenburyho dělostřelci nasadili dělům komory a čekali se zapálenými doutnáky. Lučištníci uchopili tětivy do prstů chráněných rukavicemi či nátepníky. Střelci z ručních palných zbraní pevně připravili své hákovnice a pušky ke střelbě. Halapartníci potěžkávali zbraně. Richardovi přivedli na vrchol svahu bitevního oře, bělouše White Surrey. Král si vsadil na hlavu šalíř, vizír nechal zdvižený a vyšplhal do sedla. Naposled mu radili, aby sejmul z přilbice zlatý diadém, odznak královského důstojenství. Zavrtěl záporně hlavou. Byl odhodlán jako král bojovat a jako král třeba i padnout. Stanleyové se přisunuli poněkud blíže, možná na výšinu mezi vesnicemi Dadlington a Stoke Golding. Po bitvě se jí bude říkat Crown Hill, Korunní kopec. Celé bojiště odtud měli jako na dlani. Tři ze čtyř různých teorií se shodují, že tu rozhodně byl lord Stanley. Sir William zaujímal pozici za ním, pokud ovšem nestál na severu. Jindřich Tudor pozoroval postup zpovzdálí, přesto dobře viděl, že se svah Ambion Hill ježí Richardovými vojáky. Do bitvy neměl zasahovat, co by tu také se svými zkušenostmi dělal? Nejspíš mu to i vyhovovalo, alespoň o dva roky později, v bitvě u Stoke, si bude počínat podobně. Obklopovala jej rytířská družina a něco pěchoty, z urozených především Jasper Tudor, hrabě z Pembroke, biskup z Exeteru, sir John Cheyney (nebo Cheney), korouhevník William Brandon a další vybraní bojovníci. Kolik mužů na všech stranách vlastně stálo? Nic není tak ošidné jako odhady a čísla kronikářů. Tudor mohl mít kolem 5000 vojáků (2000 Francouzů, maximálně 500 exulantů, 2000 vojáků z Walesu a západní Anglie, 500 ze Shrewsbury). Richardova armáda byla nesrovnatelně silnější, odhaduje se na 9000–10 000 mužů (1500 u Norfolka, 3000 u Northumberlanda, zbytek přímo u Richarda). Za normálních okolností by měl král se zrádci a nájezdníky snadno skoncovat. Jenže tu stály další dvě armády. Sir William Stanley měl kolem 2500–3000 vojáků. V odhadu sil lorda Thomase Stanleye se historikové liší nejvíc, někteří tvrdí, že to bylo 2000–3000 vojáků, jiní tisícovku přidávají. Bylo jasné, že oba bratři zasáhnou spíš proti Richardovi než v jeho prospěch. Nedalo se tedy říci, na čí straně je převaha sil. Richard měl víc mužů, třetinu ale musel vyčlenit, aby Stanleye hlídal. Vlastní síly Richmonda a Richarda tak zůstávaly de facto vyrovnané. Když se Oxfordova kolona (kolem 4500 mužů) ocitla bokem k Norfolkovi, zaduněla děla. Alespoň se to opět předpokládá, většina zpráv o nich hovoří. Rozhodně zasvištěly šípy a zahřměly hákovnice. Pochodující lučištníci byli připraveni. I oni vypustili k Norfolkovi mrak šípů. Bitva začínala jako klasické střetnutí „válek růží“. Norfolk a Richard si ale museli přiznat, že Oxford vycvičil své muže dobře. Král, který viděl mohutnost nepřátelského útvaru, vyčlenil ze svých sil nejméně 1500 dalších mužů, aby přední voj Johna Howarda zpevnili. Manévr de Verovy kolony zůstává do jisté míry záhadou. Byl náročný i nebezpečný a v další fázi předpokládal obrat či otočení o devadesát stupňů vpravo, aby se z kolony stal bitevní šik rovnoběžný se šikem Norfolkovým. Oxford se ale zatím ke změně tvaru nechystal; nejspíš nechtěl útočit do svahu proti dělům. Raději se snažil přesunout mimo palebné pole. Původně možná předpokládal, že tu tolik děl nebude, a chtěl vzít svah útokem vzhůru v místech, kde by měl pravý bok stále krytý mokřinou. Pokud jej děla přinutila improvizovat, improvizoval velmi dobře. Navíc skvěle velel. Věděl, že útočí proti silnému protivníkovi. Všem mužům prý rozkázal, a' se nenechávají ani strhnout, ani zastrašit, a nevzdalují se víc než deset kroků od tvaru. Hlavním orientačním bodem měla být jeho korouhev se svatojiřským křížem a modrým kancem v rudém poli. Není jisté, kdo boj zahájil. Podle jedněch došel Oxford mimo dosah děl, provedl obrat, vytvořil šik a stoupal proti Norfolkovi. Podle jiných dal povel k útoku Norfolk a začal se svým šikem sestupovat ze svahu. V každém případě se oba tvary srazily někde vprostřed. Už od první chvíle se začala projevovat výhoda Oxfordovy sestavy. Celá kolona postupovala nejspíš s jezdectvem na bocích. Obrnění jezdci i lučištníci na koních vytvořili křídla, Gilbert Talbot vpravo a John Savage vlevo. Útočník si kryl jezdectvem boky a pokusy o obchvat odrážel. Boj, který vzplanul po celé délce obou šiků, byl klasickým střetem opěšalých rytířů a pěších zbrojnošů oněch časů. Halapartny, píky a další dlouhé zbraně se rozmachovaly, pokud měly k rozmachu prostor, spíše ale byly zvedány nad hlavu, aby dopadaly vahou, nebo vysunovány vpřed, aby zachytily protivníka a strhly jej na zem. V boji tělo na tělo přišly ke slovu bijáky, jedenapůlruční jezdecké i kratší pěší meče, válečné sekery a bojová kladiva. Norfolkova korouhev vlála na středu, vedle Johna Howarda se rozmachoval jeho syn Thomas. Lord Ferrers a lord Zouche veleli Norfolkovým křídlům. Děla ztichla, lučištníci si už dávno přehodili tisové luky na záda a sáhli po chladných zbraních. Vévoda Norfolk se snažil o obchvat, chtěl nepřítele stisknout v bocích. Proto musel roztáhnout linii do šíře. Dík Talbotovým a Savagovým jezdcům se mu záměr příliš nedařil. V náporu ale neustával a zdálo se, že dosáhne cíle. Jeho šik začínal připomínat půlměsíc, který Oxforda zvolna svíral. Misky vah se nakláněly a vracely, vítězství i porážka visely v té chvíli na vlásku. Muži v plátové zbroji, v pouhých kyrysech i vycpaných a kovem pošitých brigantinách se bili ze všech sil. „Francouzi“, zločinecká chátra a otrlí chlapi, vzdorovali Angličanům lépe, než jejich velitel Philippe de Chandée čekal. Ani drsní Walesané se nedali zahanbit. Halapartny a helebardy, píky a sudlice, všechny ty dlouhé zbraně přestávaly být v těsném sevření k užitku. Mnozí pěšáci je odhodili a sáhli za opasky po sekyrách, gisarmech, dýkách, palcátech a krátkých mečích. Lukostřelci se chopili krátkých a mačetě podobných nožů, jimž se říkalo bollock. Třesk kovu o kov, drcení kovových plátů, vzteklý řev, rozkazy, bolestný jekot, nářek, kletby i volání Panny Marie, všech svatých a Ježíše, to vše se slilo v jeden jediný zvuk. Dva opěšalé šiky se do sebe zaklesly v jedinou změ', z níž vystupovaly hlavy v barbutách, železných kloboucích, armetech i šalířích. Jen vlající korouhve, modrý Oxfordův kanec a bílý Norfolkův lev, dávaly tušit, že někde vprostřed mezi nimi probíhá bojová linie. Vlevo se v té změti začala rýsovat trhlina. Oxfordovo levé křídlo kolísalo a nepatrně couvlo. John de Vere velel trubačům, a' troubí k ústupu. Chtěl, aby se jeho střed a pravé křídlo stáhly na úroveň křídla levého. Potřeboval se vymanit z hrozícího sevření. Hroutící se šik poslechl a zavlnil se směrem vzad. Ne daleko, jen o pár kroků. A nejspíš ne nadlouho. Bitevní vřavu náhle vystřídalo ticho. Plíce nabíraly dech, ochraptělá hrdla zmlkla, vojáci si podmračeně prohlíželi své protivníky. Pak se ozval křik kapitánů, velitelů a rytířů. Hrabě Oxford, obepínaný Norfolkem, chtěl semknout řady. Vegetiův spis o starověkém válečnictví čítával nejen král Richard, ale i on. Jeho šik se změnil v natěsnanou masu, která měnila tvar. Kapitáni hnali vojáky do houfu jak ovčáčtí psi stádo. Houf se v pár minutách změnil v útočný klín, za nějž by se nemusel stydět žádný velitel římských legií. Na čele stanul Rhys ap Thomas s Walesany, tak to alespoň tvrdí Song of Lady Bess. Kronika Polydore Vergila ale říká, že i v této chvíli zůstali Oxfordovi vojáci v šiku. A že někteří Norfolkovi muži zradili a přeběhli k Oxfordovi. Vyloučit to nelze. Použití útočného klínu se zdá být pro další vývoj situace logičtější. Hrot by vrazil do středu roztaženého Norfolkova půlměsíce, zabodl by se do něj, dělil by jej a prohýbal vzad, aby pukl a rozpadl se na dvě strany. Bitva vzplanula znovu. Smrt se líbala s vojáky a dychtivě vyhlížela, koho obejmout. V té chvíli se nabažila kmánů a obdivně pohlédla na nádherný tabard Johna Howarda. Vévoda z Norfolku padl. Někteří tvrdí, že k tomu došlo sotva půl hodiny po začátku boje, jiní naznačují, že až ke konci bitvy, kdy měl vítězství na dosah. Možná klesl na svahu Ambion Hill, kde se bil. V Song of Lady Bess se ale zpívá, že byl zatlačen k větrnému mlýnu (kterému, kde?) a tam zabit sirem Johnem Savagem. Podle flanderské kroniky Jeana Molineta padl do zajetí a byl přiveden před hraběte Oxforda, který jej nařídil okamžitě zabít. Do zajetí padl i Thomas Howard, hrabě ze Surrey, Norfolkův syn, který udatně bránil otce i sebe. Zanedlouho poté klesli velitelé Norfolkových křídel, lordové Ferrers a Zouche. Předvoj přišel o téměř všechny vůdce, a to je vždy zlé. Začal se drobit, jednolitý šik se rozpadl na několik shluků. Mezerami se drali vzhůru do svahu útočníci a vítězně řvali. Misky vah se převážily na Jindřichovu stranu. Poražení ještě bojovali, někteří však začali prchat. V té chvíli hodil král Richard na váhy svůj meč. I když ani to není jisté. Možná tak učinil už mnohem dříve, ve chvíli, kdy Norfolk ještě žil, bojoval a měl vítězství na dosah. Časový sled událostí se už nikdo spolehlivě nedozví. Z těchto příčin zůstane nejasné i to, co král Richard posledním útokem sledoval.

Autor recenze: Jiří Kovařík



SEZNAM RUBRIK A SLUŽEB SERVERU

Války a válečníci | Zbraně a zbroj | Beneš(n)oviny | Uniformy a modely | Mrožoviny | Vojenská technika | Vojenská symbolika | Bojové umění | Miscellanea | Toluenové opojení - galerie | Komická sekce | Hry | Muzea |

...nahoru


 
Vyhledávání

Foto týdne

Výročí: 20. 5. 1938 V reakci na zhoršení mezinárodní situace byl do zbraně povolán první ročník záloh Československé branné moci (tzv. 1. československá mobilizace). Pohlednice z května 1938.

Výročí: 20. 5. 1938 V reakci na zhoršení mezinárodní situace byl do zbraně povolán první ročník záloh Československé branné moci (tzv. 1. československá mobilizace). Pohlednice z května 1938.


Recenze týdne

MEMORIÁL ZE SVATÉ HELENY

Starší titul, ale stojí za připomenutí