RECENZE

Ve službách Třetí říše - Hitlerovy zahraniční jednotky

První české dílo, které se zabývá účastí zahraničních dobrovolníků, bojujících pod prapory Třetí říše za druhé světové války.

Kniha PhDr. M. Tejchmana, DrSc. je prvním českým dílem, které se zabývá účastí zahraničních dobrovolníků, bojujících pod prapory Třetí říše za druhé světové války. (Vydala Mladá fronta 1999, 248 s., ilustr.) Autor přináší u nás dosud nepublikované údaje, týkající se těchto jednotek, jejich organizace, početních stavů, vojenské symboliky i bojového nasazení. Bohužel se v knize vyskytuje i řada chyb a nepřesností.

V úvodní kapitole se autor mj. vyjadřuje k osobě gen. Gajdy: „... bezvýznamnost a bezzubost českých fašistů je známá, včetně operetního pokusu Radoly Gajdy o převzetí kasáren v Židlochovicích“ (s. 21). Gajda se ovšem Kobsinkova přepadení kasáren v Brně-Židenicích (nikoliv Židlochovicích) nezúčastnil a i když byl později v souvislostí s touto akcí postaven před soud, byl osvobozen.¹⁾

V kapitole o dánských dobrovolnících (s. 38–43) je uváděno 6000 mužů, bojujících na východní frontě (s. 40). Někdy bývá tento údaj až dvojnásobný: v letech 1941–1943 Freikorps Danmark 1800 mužů a ostatní Waffen-SS 7500 mužů, v roce 1944 dalších 2000 mužů, celkem tedy 11 300 dánských dobrovolníků.²⁾

Ke kapitole o románských Valonech (s. 61–65) je třeba podotknout, že byli počítáni do řad germánských dobrovolníků. Valonsko bylo v minulosti součástí Svaté říše římské národa německého, a proto jeho příslušníci mohli být, s jistými rozpaky, považováni v duchu nacistické ideologie za Germány, i když nikoliv plnohodnotné. Z toho důvodu i jimi vytvořená 28. SS Freiwilligen Panzergrenadier Division „WALLONIE“, někdy uváděná „WALONIEN“, byla považována za germánskou. Celkový počet 6000 mužů, podle L. Degrella³⁾ (s. 65), se zdá poněkud nízký a koliduje s jinými údaji. Např. R. Majewski uvádí 20 000 valonských dobrovolníků.⁴⁾ Jiní autoři udávají tento počet různě, zpravidla kolem 12 000 mužů. Počet jednotek valonské divize udává M. Tejchman třemi pluky. V literatuře lze nalézt údaje totožné⁵⁾ i rozdílné.⁶⁾

V kapitole, týkající se Lucemburčanů (s. 74–75), hovoří autor o 12 000 povolancích a asi 2000 dobrovolnících v řadách Wehrmachtu. Naproti tomu A. Šnejdárek,⁷⁾ s odvoláním na německé úřední statistiky, udává počet povolanců (bez dobrovolníků) na 18 000 mužů. Jde tedy o značný rozdíl vzhledem k nízkému počtu obyvatel této země.

Nejslabší částí je kapitola, týkající se Čechů (s. 75–77). Nepřesné údaje se vztahují zejména k vládnímu vojsku (Regierungstruppe des Protektorats Böhmen und Mähren). Oficiálně bylo založeno nařízením protektorátní vlády ze dne 25. 7. 1939.⁸⁾ Velitelem vládního vojska byl ve smyslu tohoto vládního nařízení státní president a správní záležitosti spadaly do kompetence předsedy vlády. Generál I. třídy Jaroslav Eminger byl skutečně nejvyšším vojenským funkcionářem vládního vojska, ale jeho funkce byla označována jako „generální inspektor“. Byl podřízen zplnomocněnci německé branné moci v protektorátu. Vládní vojsko sice nedisponovalo zvláštní jízdní jednotkou, ale všechny jeho prapory byly smíšené a v každém z nich existovala původně jezdecká rota, posléze četa. Jezdci byli i u zasazeného vládního vojska v Itálii. Dále je nesprávně interpretována výměna velitelských kádrů zasazeného vládního vojska jako stažení všech 11 praporů z Itálie. Konečně není pravda, že se vládní vojsko rozpadlo z důvodu vypršení služebních úvazků a neochoty jeho příslušníků k další službě. Při pětadvacetileté službě (by? se započítáním služby ve všech předchozích armádách) by to ani nebylo možné.⁹⁾ K protektorátnímu četnictvu uvádí autor zjevně fantastický stav 17 000 kasernovaných četníků (s. 76). Takového počtu nedosáhlo celé četnictvo ani za první republiky. Jeho početní stavy se tehdy pohybovaly mezi 10 000 až 15 000 muži.¹⁰⁾ Po záboru pohraničních území byl stav četnictva snížen na zhruba 12 000 mužů a po zřízení protektorátu na 9000 mužů. Stav, který autor uvádí, se blíží celkovému počtu protektorátního četnictva a policie.¹¹⁾ Zmiňovaná malá jednotka české policie, sloužící koncem války na území Říše v německých uniformách (s. 76), představovala dva prapory – Protektoratspolizeibataillon Böhmen a Mähren. Oba byly vytvořeny z absolventů nástupních policejních škol v Mladé Boleslavi a Olomouci.¹²⁾ Generál četnictva v. v. Oldřich Bláha (s. 75) se ve skutečnosti jmenoval Otto Bláha. Tento vysloužilý plukovník čs. četnictva byl generálem jmenován až jako penzista za protektorátu (ve schematismech uváděn jako generál s čestným titulem).¹³⁾

Dost nepřesných údajů je i v kapitole o Slovácích (s. 77–78). Stav slovenské rychlé divize 40 000 mužů (s. 77) je značně podhodnocený. Původní rychlá skupina, která překročila hranice SSSR dne 24. 6.1941, měla 1 910 mužů. Ale již od 22. 6. probíhala na Slovensku mobilizace osmi ročníků záloh a byl sestaven polní sbor. Původní rychlá skupina byla rozvinuta do síly brigády, později divize a celkový početní stav dosáhl 50 698 mužů. Údaj o 800 slovenských vojácích, bojujících v řadách německé armády za povstání (s. 77) je značně nepřesný. Ve skutečnosti počet vojáků a důstojníků slovenské armády, kteří zůstali na straně bratislavské vlády, činil 8 600 mužů. Krátce po vypuknutí povstání byla z jednotek, jež zůstaly na straně vlády, zformována Slovenská domobrana, jejíž počet dosáhl do konce roku 1944 20 000 mužů. Její bojová hodnota odpovídala zhruba jedné divizi. K domobraně byl přičleněn i pracovní sbor, který tvořily 2 technické divize na Slovensku, 1 technická divize v Maďarsku a 1 technická divize v Itálii. Dne 12. 1. 1945 bylo povoláno do služby v domobraně 10 ročníků záloh z území, které ještě slovenská vláda kontrolovala. Po jejich nástupu dosáhla domobrana početního stavu 41 533 mužů. K Hlinkově gardě (HG) je třeba připomenout, že její členská základna čítala na 100 000 mužů, což z celkového počtu 2 290 000 Slováků ve Slovenském štátu představovalo 4,37 %. Podhodnocený je počet 3500 gardistů, zapojených do boje proti povstalcům (s. 78). Ve skutečnosti vzniklo 29 Pohotovostních oddílů HG (POHG), každý v síle 2 rot. Celkový počet činil zhruba 8700 mužů. Mimo tyto formace POHG existoval ještě 1. Polný prapor HG (4 roty) v síle 600 mužů a dalších 9 samostatných Polných rot HG s počtem asi 1350–1400 mužů. Kromě těchto jednotek, které spadaly pod slovenské velení a skládaly se pouze ze Slováků, zorganizovali Němci 7 stíhacích praporů. Velitelský sbor tvořili Němci, částečně i Slováci, mužstvo Slováci a slovenští Němci. Každý prapor měl bojovou a zpravodajskou složku. Bojová složka čítala zhruba 400 mužů, zpravodajská okolo 300 mužů a žen. Celkový počet příslušníků těchto formací činil 2700–2800 mužů v bojových složkách a dalších 2000–2100 osob ve zpravodajské síti. Shrneme-li počet osob, jež se podílely na uvedených aktivitách, dospějeme k číslu 15 400–15 600. Jen gardistů bez stíhacích jednotek bylo zhruba 10 700.¹⁴⁾

Hodně nepřesných údajů je i v kapitole věnované Polákům (s. 78–80). Generalgouvernment nebyl vytvořen pouze na území Haliče (přesněji řečeno Západní Haliče), ale na územích bývalých rakouských a ruských záborů Polska, které v roce 1939 připadly Německu (bývalé pruské zábory byly přičleněny přímo k Říši a polští úředníci z nich byli odsunuti). Jedním z původních čtyř distriktů byla Varšava. Východní části Polska, okupované v roce 1939 Rudou armádou, se v roce 1941 staly jen částečně součástí říšského komisariátu Ukrajina. Východní Halič byla připojena ke Generálnímu gouvernmentu jako pátý distrikt se sídlem ve Lvově.¹⁵⁾ Diskutabilní je i autorova charakteristika systému státní správy v gouvernmentu („... nacistické úřady s některými Poláky spolupracovaly. Využívaly je jako udavače, agenty a disponovaly i 25 000 polských policistů.“). V Generálním gouvernmentu vyšší správu obstarávaly německé úřady, na nižší úrovni (okresem počínaje) byly zachovány úřady polské. Asi 40 000 Poláků bylo úředníky státní správy na obecních úřadech, soudech, prokuratuře, vězeňské službě, požární stráži, policii, poště, lesní službě a finančních úřadech. Celkový počet polských policistů se zdá být poněkud nadsazený, pokud ovšem autor neměl na mysli všechny, kteří prošli touto složkou, případně pokud sem nebyly započítány jiné složky. Struktura policejních sil v Generálním gouvernmentu byla komplikovaná. Vedle všech složek německé policie zde působila policie polská, ukrajinská a židovská. Polská policie byla rozdělena na uniformovanou podřízenou německé Orpo a neuniformovanou kriminální policii podléhající německé Kripo. V letech 1943–1945 lze jen těžko udávat přesné početní stavy, protože polská a ukrajinská policie byly uváděny v německých výkazech pod společným názvem „neněmecké policie“. V roce 1944 byl skutečný stav uniformované policie asi 17 000 mužů (z toho Poláků asi 12 500 mužů), kriminální policie přibližně 3400 mužů a žen. Ke změnám uniforem lze podotknout, že rukávová nášivka s nápisem GENERALGOUVERNEMENT byla zavedena až 16. 9. 1940 a dále byla v roce 1941 provedena částečná změna hodnostního označení (pro důstojníky).¹⁶⁾

Ke kapitole Chorvaté a Bosňáci (s. 83–89) je třeba upřesnit, že 13. Waffen Gebirgsdivision der SS „HANDSCHAR“ (Kroatische Nr. 1) byla původně vytvořena jako 13. Waffen Gebirgsdivision der SS „BOSNIEN-HERZEGOVINA“ (Kroatische Nr. 1). V literatuře se divize někdy vyskytuje pod svým původním názvem.

V kapitole věnované účasti Srbů (s. 89–95) jsou některé rozpory s údaji, které autor publikoval ve své dřívější knize Válka na Balkáně, kde¹⁷⁾ např. udává stav Srbské státní stráže počtem 15 000 mužů. V recenzované knize pouze 12 809 mužů. V. Strugar¹⁸⁾ uvádí ještě vyšší stav – 17 000 mužů. Srbský dobrovolnický sbor je uváděn v původní sestavě 10 oddílů, ve Válce na Balkáně ale 12 oddílů. K této formaci dále autor dodává, že po její reorganizaci z ní bylo vytvořeno 5 praporů a později bylo vytvořeno dalších 5 praporů. Naproti tomu V. Strugar tvrdí, že šlo o 5 pluků. Pokud vezmeme v úvahu M. Tejchmanem udaný celkový počet 9000 mužů, pak podle německých organizačních schémat¹⁹⁾ odpovídá 5 plukům a muselo tedy dojít ještě k založení dalších 5 praporů. Ve Válce na Balkáně autor zmiňuje i podobnou aktivitu na Černé Hoře – Crnogorski dobrovoljački korpus, který v recenzované knize zcela pominul. V pasáži o Ruském ochranném sboru se rovněž vyskytují některé rozpory v počtu jednotek. Autor uvádí, že se skládal z celkem 11 197 mužů ve 3 plucích (s. 93–94). V. Strugar udává 5 strážních pluků, L. Škarenkov²⁰⁾ 4 pluky a dále kozácké setniny, určené k přepravě na Don, konečně S. Auský²¹⁾ do něj zařazuje 1 kozácký pluk a 4 pěší pluky (celkem 11 200 mužů).

V kapitole o Slovincích (s. 95–98) se pojednává o antikomunistické milici. Autor se však nezmiňuje o tom, že tyto milice Italové zakládali i v jiných částech bývalé Jugoslávie. Přitom tyto údaje sám publikuje ve Válce na Balkáně.²²⁾ Přesný název 24. horské divize SS (s. 98) zněl 24. SS Freiwilligen Gebirgskarstjäger Division, nikoliv Waffen Gebirgskarstjäger Division. Jednalo se o tzv. germánskou divizi, a ty všechny měly v názvu Freiwilligen. Naproti tomu negermánské divize měly v názvu slovo Waffen a kromě čísla divize měly i své národní číslo; 24. horská divize žádné národní číslo neměla.

Některé sporné údaje jsou v kapitole o Italech, kteří po vytvoření Italské sociální republiky v roce 1943 nadále bojovali na straně Osy (s. 100–104). Jejich počty bývají uváděny různě. Podle Mussoliniho výroku šlo o 786 000 mužů ke dni 1. 9. 1944.²³⁾ R. Lamb²⁴⁾ uvádí, že koncem ledna 1944 činil celkový počet ozbrojených sil Republikánské armády 203 500 mužů a další 4 divize, které se formovaly a byly cvičeny v Německu, čítaly 34 000 mužů. Koncem července měla Republikánská armáda 400 000 vojáků a dále ještě několik praporů (není specifikováno kolik a jakých). Čtyři nové divize v Německu čítaly skoro 80 000 mužů. Navíc je uváděno 100 000 italských příslušníků SS, 150 000 mužů Černých brigád, 40 000 Italů sloužících v Luftwaffe jako pozemní personál, 80 000 mužů v Todtově organizaci a 24 000 mužů v německých protiletadlových jednotkách.

Ke kapitole o Maďarech (s. 112–117) je možno upřesnit, že ze čtyř projektovaných maďarských divizí Waffen-SS vznikly tři: 25. Waffen Grenadierdivision der SS „HUNYADI“ (Ungarische Nr. 1), 26. Waffen Grenadierdivision der SS „GÖMBÖS“ (Ungarische Nr. 2) a 33. Waffen Kavalleriedivision der SS „HUNGARIA“ (Ungarische Nr. 3). Tuto třetí divizi autor neuvádí.²⁵⁾ V recenzované knize je bez popisu uvedeno označení této divize v obrazových přílohách (Límcové označení některých dobrovolnických útvarů SS).²⁶⁾ Stejně je tomu s označením 22. SS Freiwilligen Kavalleriedivision „MARIA THERESIA“.²⁷⁾ Její velitel SS-Brigadeführer und Generalmajor der Waffen-SS August Zehender (nikoliv Lehender) padl, když vyváděl zbytky divize ze sovětského obklíčení.

Ke kapitolech o Španělech (s. 117–122) je možno podotknout, že uváděné názvy Division Azul a Escuadra Azul byly neoficiální. Německý název Modré divize zněl 250. Freiwilligen Grenadierdivision (Spanische Nr. 1), letka 15/Jg 27 měla oficiální španělský název Escuadra Salvador. Chybně je uvedena hodnost velitele Španělského dobrovolnického praporu jako „kampfsturmführer“ – taková hodnost u SS neexistovala, správně má být Hauptsturmführer.

Rozsáhlá kapitola o východních dobrovolnících (s. 123–210) přináší značné množství nových poznatků, jež u nás dosud nebyly souhrnně publikovány. Pouze na okraj je zde nutno upozornit, že Hoheitsabzeichen tvořila orlice, držící ve spárech dubový věnec, nikoliv dubový kříž (s. 131), uvnitř něhož byl hákový kříž; u letectva ovšem dubový věnec chyběl. U zamýšleného utvoření 3. lotyšské divize (s. 151–152) jde zjevně o omyl, pokud je tato klasifikována jako Panzergrenadier Division der SS. Pokud by byla vytvořena, zněl by její název 36. Waffen Grenadierdivision der SS (Lettische Nr. 3). Divize „Panzergrenadier“ tvořili buď říšští Němci, germánští dobrovolníci, nebo jim postavení na roveň (Slovinci, Valoni). Baltové však byli považováni za cizí dobrovolníky, z nichž byly stavěny divize typu „Grenadier“, „Gebirgs“ a „Kavallerie“, ale nikdy „Panzer“ a „Panzergrenadier“. Všechny cizí divize vždy měly v názvu slovo „Waffen“ a kromě divizního čísla i číslo národní, což žádná německá ani germánská divize neměla. Límcové označení Lotyšů je obsaženo v obrazové příloze, ale neúplně a nepřesně.²⁸⁾ K problematice běloruských dobrovolníků v řadách Waffen-SS (s. 155) lze dodat, že jejich divize vznikla vlastně dvakrát. Poprvé byla postavena jako 30. Waffengrenadier Division (Russische Nr. 2) a po předání ruských dobrovolníků armádě generála Vlasova byla znovu postavena z Bělorusů. Její oficiální název zněl 30. Waffengrenadier Division der SS „WEISSRUTHENIEN“ (Weissruthenische Nr. 1). U příslušníků RONA je uváděno chybné rukávové označení (s. 176). Nešlo o svatoondřejský kříž (ten nosila ROA generála Vlasova), ale o tzv. domobranecký kříž. Tento symbol nosili příslušníci RONA po zařazení do Waffen-SS na pravé límcové výložce, která je v knize uvedena (bez popisu) v obrazové příloze.²⁹⁾ K problematice ERNA (s. 179) lze doplnit, že existovala ještě jedna stejnojmenná jednotka. Jednalo se o skupinu estonských vojáků a důstojníků, kteří po okupaci Estonska bolševiky v roce 1940 uprchli do Finska a po zahájení východního tažení počátkem července 1941 byli vysazeni na padácích ve dvou vlnách do týlu sovětské obrany v Estonsku. Skupina byla částečně v estonských, částečně ve finských uniformách. Velitelem byl plukovník estonské armády Henn-Ants Kurg a organizačně se dělila na 3 výsadkové čety, 1 kulometnou a 1 minometnou četu. Celkový počet byl 158 mužů. Po přistání se spojili s estonskými „Lesními bratry“ a spolu s nimi bojovali až do vyhnání bolševiků z Estonska. V říjnu 1941 byla ERNA rozpuštěna.³⁰⁾

V seznamu hodností na s. 229 je chyba v armádních hodnostech – po hodnosti General (der Waffe) má správně následovat Generaloberst a pak teprve Generalfeldmarschall. Kromě toho existovala ještě nejvyšší hodnost Reichsmarschall, prakticky pouze u letectva, protože jejím jediným nositelem byl Göring.

M. Tejchman se zabývá tematem ožehavým, u nás donedávna tabuizovaným. Přes uvedené nedostatky je jeho kniha přínosná a jistě ji uvítají všichni zájemci o problematiku druhé světové války.

Poznámky:

1) Viz např. Antonín KLIMEK - Petr HOFMAN, Vítěz, který prohrál. Generál Radola Gajda. Praha-Litomyšl 1995, s. 246-256.

2) Např. World War-2 Journal, Military Journal.

3) Léon DEGRELLE, Tažení v Rusku 1941-1945. S SS divizí Wallonie na východní frontě. Elka Press, Praha 1996, s. 133.

4) Ryszard MAJEWSKI, Waffen SS - mity i rzeczywistosc. Wroclaw 1983, s. 93.

5) Např. Janusz LEDWOCH, Waffen-SS, Warszawa 1994, s. 60-61, nebo Martin WINDROW - Jeffrey BURN, The Waffen-SS, London 1982, s. 24, kde je uváděno složení divize takto: 69., 70. a 71. SS Freiwilligen Panzergrenadier Regiment.

6) D. S. V. FOSTEN - R. J. MARRION, Waffen-SS. Its Uniforms, Insignia and Equipement 1938-1945. London 1971, s. 38, uvádí jen dva pluky: 69. a 70. SS Freiwilligen Panzergrenadier Regiment.

7) A. ŠNEJDÁREK, Druhá světová válka. Praha 1960, s. 210.

8) Vládní nařízení č. 216 ze dne 25. července 1939, jímž se zřizuje vládní vojsko Protektorátu Čechy a Morava. Sbírka zákonů a nařízení Protektorátu Čechy a Morava, částka 80, vydána dne 30. září 1939.

9) K problematice vládního vojska viz např. Skutečnosti v bývalém vládním vojsku a jeho vlastenecké úsilí v letech 1939-1945. Praha 1945; J. M. VESELÝ - F. STAUDEK, Čs. odboj v Italii. Olomouc 1947; František NESVADBA, Vládní vojsko a jeho odsun do Itálie. Historie a vojenství (dále HaV) 6-7/1968; Týž, Zasazení a rozklad vládního vojska v Itálii. HaV 3/1970; Bohumír KLÍPA, Vyslání vládního vojska do Itálie. HaV 3/1999; Týž, Konec mise vládního vojska v Itálii. HaV 4/1999. Něco málo údajů obsahují Vojenské dějiny Československa - III. díl s. 560, IV. díl s. 417.

10) Viz Pavel MACEK - Lubomír UHLÍŘ, Dějiny policie a četnictva II. Československá republika (1918-1939). Praha 1999, s. 189-203.

11) Ke konci protektorátu 18.956 mužů, z toho 713 důstojníků (Vojenské dějiny Československa V. Praha 1989, s. 83).

12) V r. 1942 začal být poci?ován nedostatek dorostu u protektorátní policie a četnictva a proto byl prováděn nábor, zřizovány nástupní školy atd. Část absolventů nástupních škol byla nasazena ke strážní službě ve vybombardovaných městech Německa. O této problematice se u nás mnoho nevědělo, sami účastníci svoji minulost raději přecházeli mlčením. Až po r. 1990 se objevilo několik novinových článků. V r. 2000 pak vydavatelství POLICE HISTORY vydalo memoáry Ludvíka Landiše a Františka Hory, bývalých příslušníků praporu Böhmen, pod názvem Ohnivý koberec nad Hamburkem.

13) Kalendář četnictva Protektorátu Čechy a Morava 1942. Praha, s. 98.

14) Jozef CHREŇO, Malý slovník slovenského štátu. Bratislava 1965, s. 210-211; Charles K. KLIMENT, Slovenská armáda 1939-1945. Plzeň 1996, s. 30, 38-42, 80-90, 93-95, 98-105, 112, 130; Hubert J. KUBERSKI, Sojuznicy Hitlera 1941-45. Warszawa 1993, s. 44.

15) Tento fakt uvádí autor na s. 158, ale nepřesně; k připojení došlo až 1.8.1941.

16) K problematice Polské policie Generálního guvernementu viz např. Adam HEMPEL, Pogrobowcy kleski. Rzecz o policji „granatowej“ v Generalnym Gubernatorstwie 1939-1945. Warszawa 1990; Týž, Policja „granatowa“ w administracyjno-politycznym systemie GG 1939-1945. Warszawa 1987; Týž, Policja „granatowa“ v Generalnej Gubernii. Wiadomosci Historyczne 6/1987, s. 483-504; Marek GETTER, Policja „granatowa“ w Warszawie 1939-1944. In: Warszawa lat wojny i okupacji II. Warszawa 1972; Jan POPLAWSKI, Szkolenie policji polskiej Generalnego Gubernatorstwa w okresie okupacji niemieckiej w Polsce. Pzeglad Kryminalistyki 162/1983.

17) M. TEJCHMAN, Válka na Balkáně. Praha 1986.

18) Vlado STRUGAR, Jugoslavien im Kampfjahre. Beograd 1963.

19) Pluk = 3 prapory, prapor = 4 roty, rota = 150 mužů.

20) L. K. ŠKARENKOV, Agonija běloj emigracii. Moskva 1986, s. 220.

21) Stanislav A. AUSKÝ, Vojska generála Vlasova v Čechách. Praha 1992, s. 325.

22) M. TEJCHMAN, Válka, s. 21, 29.

23) R. KVAČEK - M. SVOBODA, Konec diktátora. Praha 1968, s. 190.

24) Richard LAMB, Válka v Itálii 1943-1945. Praha 1996, s. 89, 91-93, 97, 101, 103, 111, 114, 119.

25) Studie a materiály k ní lze nalézt např. v časopisu Der Freiwillige, vycházejícím v bývalé NSR, u nás bohužel nedostupném.

26) Ve druhé řadě třetí zleva mezi označením 27. SS Freiwilligen Panzergrenadier Division „LANGEMARCK“ - nikoliv „LANGERMARCK“ [čís. 3] a 29. Waffen Grenadierdivision der SS (Italienische Nr. 1) [čís. 4].

27) V prvé řadě třetí zleva mezi označením 7. horské divize „PRINZ EUGEN“ [čís. 1] a 34. divize „LANDSTORM NEDERLAND“ [čís. 2].

28) 15. lotyšská divize je ve čtvrté řadě první zleva, 19. divize ve čtvrté řadě třetí zleva (ale chybně popsána jako 15. divize). Označení 20. divize chybí, jednalo se rovněž o svastiku jako u 19. divize, ale se zdvojeným ramenem od lomu.

29) Ve čtvrté řadě druhá zleva.

30) F. LIMBERG - T. KOPPEL, Group ERNA. Military Journal Vol. 2, Nr. 4, 1979. s. 51.

Publikováno ve sborníku Z dějin evropských a jiných policejních sborů I. Praha 2002. Sborník lze objednat na adrese:

POLICE HISTORY, Doc. Pavel MACEK, Lhotecká 559/7, 143 01 Praha 4, tef.: 241072320

Autor recenze: Richard Uhlíř

SEZNAM RUBRIK A SLUŽEB SERVERU

Války a válečníci | Zbraně a zbroj | Beneš(n)oviny | Uniformy a modely | Mrožoviny | Vojenská technika | Vojenská symbolika | Bojové umění | Miscellanea | Toluenové opojení - galerie | Komická sekce | Hry | Muzea |

...nahoru

---