RECENZE

 

Výstava japonských mečů v Muzeu Policie ČR

Autor: Česko-Japonská Společnost

Pozvánka na pozoruhodnou výstavu

Od 7. 9. 2005 probíhá v Muzeu policie ČR, v Praze 2, Ke Karlovu 1, pod záštitou Japonské ambasády, jedinečná výstava japonských mečů, kterou připravila Společnost pro studium japonského meče Nihonto kenkyukai ve spolupráci s Náprstkovým muzeem.

Je to poprvé, kdy má veřejnost možnost spatřit nejen originály japonských mečů, ale také neobvykle rozsáhlý soubor velmi kvalitních replik zhotovených členy Česko-Japonské společnosti (je vystaveno více než 120 exponátů). Detailně si lze prohlédnout například mistrovské práce Pavla Bolfa, Pavla Řiháčka nebo Aleše Leszczuka.

Samostatně jsou ve stojanech prezentovány čepele a soupravy, včetně souboru mečových záštit. Velmi názorná je ukázka výrobních postupů vzniku čepele, záštity, prstence habaki a dalších součástek, které jsou předvedeny fyzickými vzorky včetně nástrojů a doplněny fotografiemi jednotlivých fází výroby.

Doprovodným programem výstavy bude o sobotách 17. 9. a 24. 9. 2005, vždy od 14.00 hodin, přednáška Nihonto - japonský meč, na kterou bude navazovat projekce samurajského filmu ze starého Japonska ?Déšť ustal? (Ameagaru) v původním znění s anglickými titulky.

Výstava končí 9. 10. 2005.

Muzeum Policie ČR je otevřeno denně mimo pondělky, od 10.00 do 17.00 hodin.

Zrcadlo vzdálených časů

Autor: Barbora Tuchmanová

14. století -- století pohrom...

Kniha Zrcadlo vzdálených časů B. Tuchmanové (1912?1989), držitelky dvou Pulitzerových cen, překvapuje čtivostí a silou obraznosti, s jakou jsme vtahováni do dějů odehrávajících se na konci středověku ve Francii, Anglii, Itálii, Flandrech, v Německu i na Balkáně. Tauchmanová nám s fantastickým smyslem pro historický detail představuje hýřivé panoptikum ?divadla světa? druhé poloviny 14. století se vší jeho barvitostí, excesy, krutostí, vražděním, mory, drancováním, zjemnělostí, nespoutanými radovánkami, kurtoazní láskou, pověrami duchovními proudy, falešnými ideály a složitým předivem mocenské politiky, v němž se osudové okamžiky skrývají za pozlátkem zdánlivé bezvýznamnosti.

 

Tato historická kniha, do hloubky analyzující přelomové údobí evropských dějin ? temná léta po černé smrti ?, se čte jako strhující a mnohdy velice zábavný a poučný příběh. Pro zpestření děje a navození dobové atmosféry Tauchmanová s oblibou nechává hovořit dávné kronikáře, což je pro jejich jadrný jazyk a barvitá líčení ten nejskvělejší způsob, jak čtenáři přiblížit dobu i myšlení lidí nám dnes už tak vzdálených. Tento text, ač jde o nesmírně fundovanou historickou studii, připomíná spíše životopisný román, neboť zachycuje jeden konkrétní lidský osud ? životní příběh mocného pána a rytíře, francouzského velmože Enguerranda VII. de Coucy.

 

BARBARA W. TUCHMANOVÁ se narodila roku 1912 v Americe a absolvovala Radcliffe College. Jako historička vstoupila poprvé do povědomí veřejnosti svou prací Zimmermann Telegram (1959). Je držitelkou dvou Pulitzerových cen. Autorka zemřela roku 1989.

 

Knihu vydalo nakladatelství BB Art, z angličtiny přeložila Eva Křístková, 720 stran, pevná vazba, MOC 590 Kč.

 

Masarykův vyzvědač

Autor: Ivan Brož

Klamné zprávy "Masarykova vyzvědače" -- několik poznámek ke knize

Se zájmem jsem nedávno sáhl do knihkupeckého regálu po této práci,  věnované  Emanuelu Voskovi, známé osobnosti československého odboje v době první světové války, proslulého svou zpravodajskou a propagandistickou činností, jakož i  získáváním  podpory pro zahraniční akci T. G. Masaryka (dále TGM) v politických a finančních kruzích USA. I když kniha dále líčí Voskovy osudy v meziválečném období, za druhé světové války i v poválečném Československu, mé poznámky se omezují výhradně na léta 1914--1918, a to na vybrané válečné události, vylíčené v knize zcela nesprávně či tak, že o jejich uvedené verzi je možno silně pochybovat.

Neudivuje, že je v knize takových míst celá řada. Postaví-li autor svoji práci z valné části na memoárovém vyprávění svého hrdiny, bez jeho kritického zhodnocení a dá-li se při tom příliš ovládnout zjevným fandovstvím, nemůže to dopadnout jinak. Je ale jistě udivující, stane-li se to tak zkušenému a plodnému publicistovi, jako je právě autor této práce. Sám přitom nehodlám v tomto příspěvku jakkoliv zpochybňovat postavu Vosky jako Masarykova zpravodajce a financiéra či jeho zásluhy o čs. odboj; nakonec si myslím, že mu svým nekritickým obdivem poněkud ublížil autor této knihy sám (Voskovo téměř geniální předvídání první i druhé světové války, bolševické revoluce, vstupu Bulharska do války po boku centrálních mocností, jeho údajná schopnost vytvořit během několika měsíců v Rusku svoji síť o 1200 špionech atd).

 

Zpívající dezertéři

Jedním z prvních úkolů, se kterým poslal TGM Vosku do Londýna, bylo údajně sdělení, že ?rakouští vojáci českého původu jsou ve své valné většině připraveni na frontě odhodit zbraně a masově dezertovat na ruské pozice s tím, že jako rozpoznávací heslo (pro ruské hlídky) budou používat nápěv písně Hej Slované? (s. 38). S tímto sdělením dorazil Voska do Londýna 2. září 1914 (s. 39). (Jak dokázal TGM takovou instrukci bezprostředně po mobilizaci bleskově rozšířit do nekonečné řady českých pochodových praporů, odjíždějících na frontu, zůstává přitom záhadou.)

Do Moskvy byla poté tato zpráva postoupena diplomatickou cestou se žádostí, že ?ruský generální štáb by měl vydat frontovým velitelům příkaz, aby, uslyší-li o půlnoci zpívat na některém úseku rakouské fronty zpěv Hej Slované ? považovali jej za signál, že se Češi hodlají vzdát ? A vskutku, již brzy se mohli čeští vojáci za nápěvu Hej Slované ? stát se nejdříve ruskými zajatci a pak i bojovníky v legiích?? (s. 38). Voska ještě poté Masarykovi potvrdil, že ?do Petrohradu šla zpráva, aby ruské vojsko dávalo pozor na bílé šátky v řadách rakouského vojska a noční zpěv písně Hej Slované? (s. 39).

Rozpačité hodnocení až nesmyslnost takovýchto požadavků je nasnadě. Co se vlastně na frontě dělo v září, na jehož začátku byl údajně tento hejslovanský požadavek předán ruské straně? Po porážce ruských sil v Haliči -- Danklem u Krasniku (24. srpna 1914) a po pětidenní bitvě Auffenbergem u Komarówa (1. září 1914) nacházeli se Rusové v kvapném ústupu a na poslouchání písniček měli pramálo nálady a času. Ostatně byli to právě Rusové, kteří se v té době vzdávali postupujícím rakousko-uherským jednotkám, jejichž velitelé ani nevěděli, co si s těmito nekonečnými proudy zajatců počít. Pak přišly ruské zálohy, ustupovala opět rakousko-uherská armáda a fronta se ve střetných bojích začala pohybovat sem a tam.  Když se konečně v zimě ustálila na karpatských hřebenech, byla taková pěvecká vystoupení ve třicetistupňových mrazech a dvoumetrové vrstvě sněhu dosti nepravděpodobná.

Navíc, ač autor má o schopnostech rakousko-uherského velení zdrcující mínění, těžko by mohl i ten nejhloupější rakouský velitel ponechat své vojáky o půlnoci zpívat z plna hrdel, tak aby to uslyšeli Rusové na protilehlých stráních. Na obou stranách byl zájem o to, aby fronta po setmění  ztichla, hlídky a polní stráže na obou stranách reagovaly na jakýkoliv hluk a zvláště Rusové okamžitě pálili do všech míst, odkud se něco ozývalo. O tom, že by v chaosu bojů někdo vojákům ze všech koutů Ruska Hej Slovany předzpěvoval, lze s jistotou pochybovat. Pokud se dezertovalo, což se přiházelo v každé válce a na obou stranách fronty, dělo se tak zpravidla ve vší tichosti a bez zpěvu patriotických písní. A též v případech, kdy vojáci padli do zajetí, či se dobrovolně vzdali, nebylo na zpěv pomyšlení.

Autor, aby posílil reálnost svých tvrzení, připomíná v této souvislosti známou aféru 28. pěšího pluku: ?O několik měsíců později se do Voskových rukou dostaly další zprávy o akci ?bílé šátky?, když jen od 28. pluku ? přešlo k Rusům asi 1500 českých vojáků? (s. 51). Je to však jen další klamná zpráva. O tom, že by byl 28. pěší pluk nějak zapojen do tajemné akce ?bílých šátků? či měl náladu u Stebnícke Huty zpívat Hej Slované není v rozsáhlé  rakousko-uherské vyšetřovací dokumentaci ani zmínky; rovněž Vladimír Klecanda ani ostatní příslušníci České družiny, působící proti tomuto pluku v rámci ruské 49. pěší divize neměli o nějakých ?bílých šátcích? či pěvecké produkci ani potuchy. A jen na okraj ? výmysl Borise Vuchterleho o těch připomínaných 1500 osmadvacátnících byl již jinde mnohokrát vyvrácen.

 

Záhadné dodávky ?českým a slovenským chlapcům?

Na s. 52 a 53 autor popisuje, jak Voska ?houževnatě přesvědčoval i americké boháče? k jejich pomoci boji malých národů. A tak ?v samotném prvním válečném roce? byla z New Yorku vyslána loď, která vezla do Srbska pro české a slovenské zajatce materiální pomoc. Na její palubě byli i českoameričtí lékaři a zdravotní sestry, kteří se pak ujali péče o zraněné a nemocné české a slovenské chlapce.

Je pravda, že v roce 1914, po nezdaru rakousko-uherských útočných operací a přerušení bojů, se v Srbsku nacházel těžko vyčíslitelný počet zajatců habsburské armády. Byli mezi nimi samozřejmě i Češi, především od pražského VIII. armádního sboru. Ty v tomto období Srbové vůbec od ostatních neodlišovali, mnozí srbští důstojníci neměli o národnostním složení protivníkovy armády ponětí, o mužstvu ani nemluvě. Pro Srby byl každý z nich prostě ?Švaba?. Zajatci, obraní o svoji výstroj přežívali v improvizovaných táborech v úděsných podmínkách (mnozí z nich byli vyzuti i z bot a místo nich si nohy obalili do hadrů, atd.). O tom, že by k nim dorazila nějaká pomoc z USA, navíc vyhrazená pro Čechy a Slováky, a Srbové ji adresátům skutečně rozdali, lze silně pochybovat. Škoda, že autor tato svá tvrzení nepodepřel alespoň jediným důkazem či pramenem.

Hned  dále  již lze nepravdivost takového tvrzení dokázat. Autor píše, že ?další výprava s obdobnou pomocí pro české a slovenské zajatce na srbském území, která se plavila v roce 1916 na lodi Brindisi? byla potopena rakouským torpédoborcem (s. 52, 53). Pokud byl účel plavby této lodi takto označen, jde o mystifikaci. Již v říjnu a listopadu 1915 Srbsko kapitulovalo a bylo obsazeno jednotkami centrálních mocností; rozbitá srbská armáda ustupovala za nevýslovných obtíží přes pohoří Prokletije do Černé Hory a odtud se její houfy snažily dosáhnout albánských přístavů. Většinu zubožených rakousko-uherských zajatců vedli Srbové sebou; jen menším částem se podařilo uprchnout nebo se dostat k postupující vlastní armádě. V lednu 1916 obsadily rakousko-uherské jednotky Černou Horu a postoupily dále do severní Albánie. Vlastní vojáci, osvobození ze srbského zajetí byli repatriováni.

V roce 1916 se tedy na srbském území žádní čeští a slovenští zajatci nenacházeli. Není pochyb o tom, že úřady USA o tom musely velmi dobře vědět. Jaký náklad tedy vezla Brindisi, kam a pro koho byl určen, by jistě bylo zajímavé si přečíst ? opět škoda.

 

Nadporučík Jan Masaryk

Tam, kde autor píše o synech TGM za války, se zmiňuje o tom, že ?nejmladší syn Jan je v neustálém ohrožení života, neboť slouží v maďarském pluku na východní frontě a přitom je ve vojenských papírech ocejchován jako politisch verdächtig aneb politicky podezřelý? (s. 62). Pokud tuto informaci získal z Voskových pamětí, byl zde Voska opět zdatnějším propagandistou než vyzvědačem a autor již jeho desinformacím zcela podlehl. Zopakujme zde k tomu tedy alespoň základní fakta, se kterými se Jan Masaryk nikdy netajil.

Jan Masaryk (nar. 1886) nastoupil do rakousko-uherské armády jako jednoroční dobrovolník v roce 1914. Byl zařazen k 8. vozatajskému divizionu, který byl během války přidělen 34. pěší divizi (složené převážně z Rumunů, Maďarů, Němců a Slováků). Jan sloužil na haličské a italské frontě, jistou dobu i v týlu v Uhrách. Dne 1. srpna 1915 byl povýšen na kadeta, 1. srpna 1916 na poručíka a ještě 1. listopadu 1918 (!) na nadporučíka. Byl nositelem stříbrné medaile za statečnost 2. třídy a Karlova vojskového kříže. Tyto údaje samy o sobě svědčí o bezúhonné službě; jeho kmenový list, uložený ve vídeňském válečném archivu, žádné diskriminační označení neobsahuje. O nějakém ?neustálém ohrožení života? ze strany rakousko-uherských orgánů nic nesvědčí, pokud ovšem nemáme na mysli takové ohrožení ze strany nepřítele na frontě, v němž se trvale ocitá každý frontový voják.

Jan Masaryk byl prostě čestný muž, se smyslem pro plnění závazků, které na sebe vzal v rámci své občanské povinnosti. Jistě to pro něj nebylo lehké a o jeho dojmech a pocitech se lze více dovědět z jeho dopisů matce i z jejich rozhovorů při Janových poměrně častých dovolených. Ani Masarykovy nadřízené nelze považovat za zrůdy, žíznící po jeho krvi, ani za ?stupidní? a ?zlověstné figurky, tak věrně vykreslené ve Švejkovi?, jak autor na jiném místě typizuje vojenské soudce (s. 121). Věci jsou někdy složitější, než jak si je kdysi ve svých příbězích utvářela nacionalistická propaganda. Dnes k tomu není jediného důvodu a pokud možno pravdivé poznání vlastní historie je předpokladem k tomu, abychom konečně začali rozumět sobě i jiným.

 

Osm mužů z Barbarana

Zcela nepravdivě je v knize vylíčen případ osmi čs. legionářů, zastřelených 12. června 1918 v italském Barbaranu na rozkaz generála Andrea Grazianiho, velitele československé legionářské divize. Byl to jistě z jeho strany zcela neuvážený, až barbarský čin, avšak vysvětlit celou záležitost tak, jak ji autor popisuje, není možné. V knize se píše, že šlo o pouhé svévolné vzdálení z tábora ?třeba za děvčaty ? Když se ? jeden československý četař vzdálil z prostoru útvaru, vydal Graziani rozkaz, že všichni českoslovenští vojáci, kteří byli v jednom dni zadrženi karabiniéry bez propustek mimo tábor, musí být zastřeleni? (s. 125).

Věci se odehrály zcela jinak. V červnu 1918, během rakousko-uherské ofenzivy na Piavě, byl na frontu po železnici, za plné bojové pohotovosti, odeslán čs. legionářský prapor I/33. V noci z 11. na 12. června dezertovala z tohoto transportu skupina 18 legionářů; osm z nich dopadli již ráno 12. června italští karabiníci na nádraží ve Vicenze. Zběhům nebylo nic platno, že si ze svých uniforem odpárali československé emblémy v naději, že se vytratí v houfech jiných vojáků. Jejich lidské selhání, prachobyčejný strach z návratu do pekla fronty, odkud již jednou vyvázli, je zcela pochopitelný. Avšak Graziani využil své mimořádné pravomoci, nechal tyto nebožáky neprodleně odvézt do Barbarana a zde u hřbitovní zdi zastřelit. Nutno dodat, že byl v tomto drakonickém trestu podporován souhlasem většiny ostatních legionářů a že ti také (nikoliv italští karabiniéři, jak by se mohlo soudit z formulace v knize) dobrovolně popravu svých druhů provedli.

Děs tohoto příběhu už odvál čas; co však na něm zůstává nejsmutnějším, je skutečnost, že těch osm mužů, u nás programově zapomenutých, tam pod tou zdí leží dodnes. Při současné nové vlně odhalování honosných pomníků a desek, dosud není vůle jim tam upevnit alespoň skromnou tabulku, upomínající na jejich zbytečně zmařené životy. Důkaz toho, že stálá potřeba konfrontace, pociťovaná v naší společnosti, dosud nevyvanula a že k evropskému usmíření je u nás stále daleko.

Napoleonská výstava ve Slaném

Autor: Vlastivědné muzeum ve Slaném

Pozvánka na výstavu

Jak říká přiložená pozvánka, bude od soboty 3. září ve Vlastivědném muzeu ve Slaném otevřena výstava, kterou lze právem považovat za příspěvek k nadcházejícímu 200. výročí bitvy u Slavkova, by? název "Portréty slavných vojevůdců" možná přesně nevystihuje obsah. Poprvé tu bude totiž vystaven soubor dvaapadesáti barevných litografií s portréty velkých mužů napoleonské éry, zejména pak vojevůdců a velitelé jak francouzských, tak britských, ruských, pruských a rakouských. Krom císaře Napoleona a dalších vladařů spatříte za francouzskou stranu portréty maršálů Neye, Soulta, Murata, Macdonalda či Massény, za rakouskou stranu arcivévody Karla a Josefa, knížete Schwarzenberga, podmaršálka Bellegardeho, Liechtensteina, Bubnu a další, za Brity admirála Smithe či Wellingtona, z ruského tábora Kutuzova, Konstantina Pavloviče, Bennigsena, Barclaye de Tolly, Platova, Wittgensteina, atd., z pruské Blüchera, Yorka, Gneisenaua, přičemž tento výčet není zdaleka kompletní. Unikátní soubor nevelkých litografií z majetku muzea ve Slaném má nejasný původ, lze však důvodně předpokládat, že pochází z pozůstalosti Karla Josepha Nepomuka Clam-Martinitze (nar. v Praze 1792, zemř. 1840 ve Vídni), kterému patřilo panství a zámek Smečno u Slaného. Tento zajímavý muž, charakterizovaný Wurzbachovým slovníkem jako státník a voják, totiž provázel na jaře roku 1814 jako jeden z komisařů Napoleona na Elbu. Bylo mu tehdy dvaadvacet a lze předpokládat, že jej dramatické události kolem předcházejících tažení, první abdikace císaře Francouzů bytostně zajímaly. Výstava potrvá až do poloviny prosince letošního roku.

Generál SS

Autor: Sven Hassel

Po zahájení ruského tažení Němci potřebovali každého muže a proto byl Hassel znovu odveden a zařazen do trestanecké jednotky na ruskou frontu. V bitvě u Stalingradu padl spolu se statisíci dalšími vojáky do zajetí. Na základě vlastních zážitků vypráví o jedné z klíčových bitev. Posádka tanku projde peklem celé monstrózní bitvy a po porážce se jí podaří uniknout a urazit stovky kilometrů zasněženými pláněmi, o hladu, týráni nemocemi, vystaveni krutému mrazu a vichru.

Po zahájení ruského tažení Němci potřebovali každého muže a proto byl Hassel znovu odveden a zařazen do trestanecké jednotky na ruskou frontu. V bitvě u Stalingradu padl spolu se statisíci dalšími vojáky do zajetí. Na základě vlastních zážitků vypráví o jedné z klíčových bitev. Posádka tanku projde peklem celé monstrózní bitvy a po porážce se jí podaří uniknout a urazit stovky kilometrů zasněženými pláněmi, o hladu, týráni nemocemi, vystaveni krutému mrazu a vichru.

ĎÁBELSKÁ GARDA

Autor: George R. Elford

ŠOKUJÍCÍ KNIHA O NACISTICKÝCH ŽOLDÁCÍCH V ŘADÁCH FRANCOUZSKÉ CIZINECKÉ LEGIE

V roce 1996 patřila mezi úspěšné knižní tituly na našem trhu kniha George R. Elforda ĎÁBELSKÁ GARDA. Český překlad Kateřiny Liškové anglického bestselleru DEVIL?S GUARD měl nečekaný ohlas jak u čtenářů tak u kritiky a v krátkosti se dočkal druhého vydání. Zájem čtenářů o dávno rozebranou knihu stále trvá a tak nakladatelství Elka Press vydává 15. srpna 2005 tolik žádaný dotisk. Autentický příběh, napsaný beletristickou formou, líčí osudy nacistických vojáků, kteří po skončení druhé světové války dali před zajetím přednost službě ve francouzské cizinecké legii. Když šla Francie do války v džunglích severovýchodní Asie, popel druhé světové války ještě zcela nevyhasl. V tomto konfliktu bojovali v předních liniích zatracenci a žoldáci francouzské cizinecké legie. Nikdo nebyl v této mezinárodní armádě zoufalých a zatracených tak poskvrněn krví jako veteráni německých SS. Jejich činy za druhé světové války byly nejkrvavější noční můrou dějin. Jejich činy ve Vietnamu byly tím nejstrašnějším tajemstvím ? až do roku 1973, kdy G. R. Elford publikoval v britském nakladatelství The New English Library svou knihu. Francouzi jimi opovrhovali, Vietnamci se jich děsili a nenáviděli je. Němci ve Vietnamu nebojovali z patriotismu ani pro slávu, nýbrž proto, že bojovat pro Francii bylo lepší, než viset na šibenici. Toto je pravdivý příběh elitních zabijáků, jejichž disciplina, krutost a sebevražedná odvaha z nich učinila zbraň poslední instance. Odsouzeni k smrti za krveprolití spáchaná během druhé světové války, odpykávali si svůj trest ? na smrtonosných bojištích ve Vietnamu. Kniha Ďábelská garda je vzrušující a pravdivý příběh nacistického batalionu cizinecké legie. George Robert Elford: Ďábelská garda / Nakladatelství Elka Press / 272 stran, pevná vazba, formát A5 / 7. svazek edice Militaria / Předpokládaná cena (včetně 5 % DPH) 189 Kč / Výhradní distribuci převzala KRAMERIOVA K.D. spol. s r.o. / Vosmíkova 538 / 396 01 Humpolec / tel. 565532837, fax: 565592837 / krameriova@krameriova.cz

Slečna kavaleristka

Autor: Naděžda Anndrejevna Durovová

Pvní svazek nové vojensko-historické edice Mladé fronty.

V roce 1807 car Alexander I. osobně udělil patent husarského důstojníka mladému kavaleristovi, který prokázal výjimečnou odvahu v letním tažení proti Francouzům. Car věděl, že tento stačený voják je žena. Naděžda Andrejevna Durová, přestrojená za muže, sloužila za napoleonských válek deset let v lehkém jezdectvu ruského vojska. Slečna kavaleristka je živoucí líčení vály a míru během oněch let ? bojů proti Napoleonovi na pruském území v roce 1807 a znovu v roce 1812 u Borodina a později; o mírovém, ale přesto hektickém životě ruských vojáků na polském území v západním Rusku ? a především o světě chlapů-vojáků, jak jej viděla cílevědomá, byť slabá dívka. Dívka, která se podle přání matky měla narodit jako kluk. Naděžda Durová se dnes, v době feministického hnutí, jeví jako jedinečná osobnost, ve svém působivém a jedinečném deníku, který je úžasnou literární zpovědí zkušené ženy, hledající dobrodružství a svobodu ve světě, který byl v její době vyhrazena jenom mužům. Její vojenské memoáry jsou zároveň fascinujícím popisem vojenského života subalterního důstojníka. Ve vzpomínkové vojenské literatuře najdeme jenom málo životopisných děl, která by tak z první ruky popisovala každodenní život vojáka na úrovni čety či roty. Slečna kavaleristka je jedním z mála ruských životopisů, dílem klasické ruské prózy devatenáctého století. První český překlad tohoto unikátního deníku z roku 1836 je doprovázen zasvěceným doslovem, zamyšlením nad literárními, životopisnými a literárními konotacemi předkládaného díla. ?Úspěch bude nepochybný!? zvolal Alexander Puškin, když vydal výňatky z deníku ?slečny kavaleristky? z roku 1836. Nelze než s ním souhlasit. Tato temperamentní dívka, sloužící v ruské armádě v přestrojení za husarského důstojníka, poutavě popisuje svá ?slavná, nebezpečná, skandální a oslnivá? dobrodružství v uniformě jezdeckého důstojníka jako jedinečné zážitky, jimž není v literatuře o ženských vojácích v evropské literatuře rovno. Je to unikátní a nanejvýš vzrušující četba vojenské literatury 19. století. Knihu vydalo jako 1. svazek nové edice Arma et Musae nakladatelství Mladá fronta v červenci 2005. K dostání u všech dobrých knihkupců. Lze ji také objednat e-mailem na adrese prodej@mf.cz

Moderní válečné ponorky

Autor: David Miller, John Jordan

Ponorky, jejich výzbroj a taktika slovem a obrazem

Každý, kdo o ponorce tuší jen to, že se v podstatě jedná o ocelovou trubku s torpédomety vpředu a periskopem nahoře, bude jistě překvapen různorodostí technického řešení různých typů, s nimiž podrobně seznamuje prostřední část této knihy. Různá velikost ponorek vyplývá z jejich rozdílného taktického určení a technických a finančních prostředků, které byly jejich konstruktérům a výrobcům dány k dispozici při jejich vzniku. Všechny ponorky mají v podstatě válcový tvar, první část knihy se nicméně zabývá faktory, které ovlivnily konkrétní tvarová řešení trupů v různých vývojových etapách ponorky. Po krátkém úvodu do historie podvodních plavidel následuje podrobnější seznámení s některými typy, které vývoj ponorky ovlivnily nejvýznamněji. Pozornost je věnována také prostředí oceánů a moří a jeho vlivu na konstrukci, vybavení a provoz ponorek. Stručné pojednání o konstrukci trupu, poháněcí soustavě, výzbroji, senzorech a komunikačních prostředcích čtenáře seznamují s obecným uspořádáním ponorek, zatímco fotografie a schémata přibližují funkce a činnost jejich specifických systémů. Konstrukce ponorek je do značné míry určena nebezpečím. S nímž se musejí tato plavidla vyrovnávat. Kniha dále přibližuje hlavní rysy boje hladinových plavidel a dalších prostředků proti ponorkám. I v tomto případě je fundovaný text provázen názornými fotografiemi a schématy, které podrobněji představují některé z těchto zbraní. Námořnictvo, které se snaží vybírat personál co nejvhodnějších vlastností a udržovat zdravou úroveň morálky, si nemůže dovolit přehlížet nebezpečí nehod, proto zde nechybí ani kapitola o moderních únikových a záchranných systémech, poskytujících pomoc posádkám ponorek v ohrožení. Po kapitolách přibližujících technickou stránku konstrukce ponorek a konkrétní typy, kterými výrobci ponorek vycházejí vstříc požadavkům, konkrétním podmínkám předpokládaného provozu a představám námořnictev, následuje závěrečná kapitola o bojovém uplatnění ponorek a problematice protiponorkového boje. Také v tomto případě je odborný výklad provázen fotografiemi a kresbami, které názorně přibližují bojovou činnost ponorek a jejich soupeřů. David Miller je důstojníkem britské armády. Plnění služebních povinností jej zavedlo do Singapuru, Malajsie, Německa a na Falklandské ostrovy. Je autorem mnoha článků publikovaných v časopisech věnovaných vojenské technice. John Jordan je známý svými články o moderních lodích a ponorkách publikovanými v časopisech a autorem mnoha knih s obdobnou tematikou. Vydalo nakladatelství Naše vojsko Praha, 210 x 300 mm, pevná vazba, 208 stran, 250 fotografií, 90 podrobných schémat, 46 detailních barevných kreseb ponorek a jejich zbraní, cena neuvedena. Informace na www.nasevojsko.cz 208 stran, 100 000 slov, 250 jedinečných fotografií, více než 90 podrobných schémat, 46 detailních barevných kreseb ponorek jejich zbraní.

Generál Patton ? 1. díl (1885?1942)

Autor: Miloš Hubáček

První díl dvousvazkové monografie

První díl dvousvazkové monografie líčí život amerického generála Georgie Smithe Pattona juniora (1885?1945) do roku 1942. Tento čtyřhvězdičkový generál, rozený válečník, složitá a rozporuplná osobnost a legenda druhé světové války, velel americké 3. armádě, jejíž tankové divize se podílely na osvobození několika zemí včetně západních a jihozápadních Čech. Jeho agresivní, originální řízení vojenských operací, časté projevy nespoutaného temperamentu a jeho nápady a reakce mnohé šokovaly. Již v sedmi letech uměl číst vojenské mapy a věřil, že jednou bude velkým generálem vedoucím vojska ke slavným vítězstvím. V roce 1918 se ve Francii účastnil závěrečných bojů první světové války, výrazně se podílel na vzniku amerických tankových jednotek, vedl je do prvních bitev a jako jeden z prvních si uvědomil mimořádný význam tanku jako jedné z rozhodujících zbraní války moderní doby. Krátce po japonském útoku na Pearl Harbor převzal velení 1. obrněného sboru a v kalifornské poušti budoval výcvikové středisko amerických tankových sil. Na podzim roku 1942 se po boku generála Eisenhowera podílel na přípravě vylodění spojeneckých vojsk v severní Africe. Sedmapadesátilému generálmajoru G. S. Pattonovi se tak splnila jeho životní touha, odjížděl do velké války v čele mužů, kterým důvěřoval, a oni důvěřovali jemu. Začínalo nejvýznamnější období v životě jednoho z nejslavnějších generálů armády Spojených států. Důležitou roli generála G. S. Pattona při této operaci a jeho osudy až do konce druhé světové války a do nešťastného skonu v prosinci 1945 zaznamenává druhý díl. Váz., 456 stran textu a 32 stran obrazových příloh, cena 329 Kč Miloš Hubáček (1937) je původním povoláním právník. Vystudoval Právnickou fakultu Univerzity Karlovy a absolvoval postgraduální studium na cambridgeské univerzitě v Anglii. Do roku 1969 pracoval na československém velvyslanectví v Londýně, poté na městské prokuratuře v Praze. Do povědomí čtenářů vstoupil již svou prvotinou Moře v plamenech (1974). Od roku 1980 se věnuje literatuře faktu jako povolání. Zaměřuje se především na historii druhé světové války. Mezi jeho díla patří například Invaze, Titanic (1989), věnovaný jedné z největších námořních katastrof, Odsouzená loď (2001), líčící katastrofu amerického křižníku, Boj o Středomoří (2003) a Bitva u Matapanu (2004).

Napoleonova tažení V

Autor: Jiří Kovařík

Pátý svazek populární epopeje

Knihu ?Ať žije císař!? tvoří komentovaný výbor z nesmírného bohatství vojenských vzpomínek na napoleonské války, které po sobě zanechali prostí vojáci i velitelé. Tyto vzpomínky jsou plné osobních prožitků, dramatických událostí, velkých bitev i drobných šarvátek, příběhů a historek. Zahrnují celé období, o němž pojednávaly předchozí čtyři svazky ?Napoleonových tažení?. Na čtyřicet pamětníků tu vzpomíná na bouřlivé události od Napoleonovy korunovace a bitvy od Slavkova přes desítky bojů až k závěrečné porážce u Waterloo, přičemž líčí, někdy rozmarně jindy velice vážně, i všechny strasti i slasti života vojenského. Český čtenář má poprvé možnost seznámit se s memoáry z napoleonských válek v tak velkém rozsahu. Dosud vyšlo: Napoleonova tažení I: Vítězné roky První svazek zahrnuje dva roky vrcholných triumfů císaře Napoleona: vítězství u Ulmu roku 1805, legendární Bitvu tří císařů u Slavkova a vítězství nad pruskou armádou roku 1806 u Jeny a Auerstädtu. Napoleonova tažení II: Nejistá vítězství Druhý svazek obsahuje tzv. polské tažení roku 1807 s hlavními bitvami u Pruského Jílového a Friedlandu, vpád do Španělska roku 1808 a tzv. dunajské tažení roku 1809 s hlavními bitvami u Aspern/Esslingu a Wagramu. Napoleonova tažení III: Proti všem Třetí svazek je věnován ruskému tažení roku 1812 s dominující bitvou u Borodina, tragickému ústupu a tzv. saskému tažení roku 1813 (Lützen, Budyšín, Drážďany). Napoleonova tažení IV: Pád orla Čtvrtý svazek obsahuje bitvu u Lipska, tzv. francouzské tažení roku 1814 až do Napoleonovy abdikace a poslední pokus císaře Francouzů o dobytí trůnu, který skončil u Waterloo. Mgr. Jiří Kovařík (* 15. 7. 1950 v Praze) Historik a autor literatury faktu napsal o napoleonských válkách řadu knih, které zatím završil pětisvazkový projekt ?Napoleonova tažení?. Krom toho přeložil mnoho knih a získal mnoho cen.

SEZNAM RUBRIK A SLUŽEB SERVERU

Války a válečníci | Zbraně a zbroj | Beneš(n)oviny | Uniformy a modely | Mrožoviny | Vojenská technika | Vojenská symbolika | Bojové umění | Miscellanea | Toluenové opojení - galerie | Komická sekce | Hry | Muzea |

...nahoru

---