logo-militaria.jpg, 41 kB
logo-militaria-2.gif, 9 kB

Tématický server
z oboru vojenství

logo-elka-press.gif, 3 kB

RECENZE

strana: 1 | 2 | 3 | 4 | 5 | 6 | 7 | 8 | 9 | 10 | 11 | 12 | 13 | 14 | 15 | 16 | 17 | 18 | 19 | 20 | 21 | 22 | 23 | 24 | 25 | 26 | 27 | 28 | 29 | 30 | 31 | 32 | 33 | 34 | 35 | 36 | 37 | 38 | 39 | 40 | 41 | 42 | 43 | 44 | 45 | 46 | 47 | 48 | 49 | 50 | 51 | 52 | 53 | 54 | 55 | 56 | 57 | 58 | 59 | 60 | 61 | 62 | 63 | 64 | 65 | 66 | 67 |

 

Orlové Napoleonovy armády (Lesk a bída napoleonských válek)

Orlové Napoleonovy armády (Lesk a bída napoleonských válek)

Autor: Jiří Kovařík

Druhé, revidované a rozšířené vydání

Nakladatelství AKCENT Třebíč vydává v těchto dnech pod záštitou společnosti Austerlitz 2005 a při příležitosti dvoustého výročí bitvy u Slavkova knihu ?Orlové Napoleonovy armády?, jejíž první vydání, které vyšlo zhruba před pěti lety, se setkalo s příznivým ohlasem a bylo velice rychle rozebráno; dnes není ani v antikvariátech. Tato reedice se nicméně původní knihy v mnoha směrech značně liší. Je mnohem bohatěji ilustrována a nejméně o třetinu silnější, neboť autor použil mnoha nových pramenů i nejnovější prací předních odborníků na historii napoleonských válek.

Z ?nových? historek, čerpaných z dobových pamětí, tu najdete pasáže ze vzpomínek tří pobočníků maršála Neye (Levavasseura, Heymèse a Montesquiou-Fézensaca), výňatky z deníku, který si psal (a nedopsal, neboť podlehl následkům útrap za ústupu z Ruska) bratranec císařovny Josefíny, mladičký důstojník Tascher de la Pagerie, memoáry kyrysnického plukovníka Gonevilla a další. Krom toho tu jsou využity fundamentální moderní práce o Napoleonově armádě z pera Olega Sokolova a Alaina Pigearda (obě jsou skvělé a jmenují se stejně: ?L´Armée de Napoléon?), specializované encyklopedie (z nichž nade všemi ční ?Dictionnaire Napoléon? Jeana Tularda) a dávno zapomenutá, leč nedostižná strará díla, monumentálními šestadvacetidílnými ?Victoires, conquêtes, désastres, revers et guerres des Français de 1792 à 1815? počínaje (moderní člověk krom preciznosti žasne, že začaly vycházet pouhé dva roky po Napoleonově pádu, tedy v době, kdy královský režim teprve upevňoval svoje pozice a doznívalo to, čemu historikové říkají ?bílý teror?...). Krom toho obsahuje nové vydání i tři přílohy: přehled hodností a funkcí Napoleonovy armády (který vypracoval Jakub Samek), stručný přehled ztrát v největších bitvách Napoleonových tažení a francouzsko-český slovníček argotu napoleonských vojáků. Obrazový doprovod zahrnuje přes padesát dobových ilustrací.

 


BOJOVAL JSEM U BERLÍNA

BOJOVAL JSEM U BERLÍNA

Autor: Nowak Helmuth

Čtvrté pokračování dramatických osudů německého vojáka za druhé světové války. Po pěti letech se Německo ocitlo na prahu porážky. Na západě jej drtí dobře vyzbrojení Spojenci, avšak mnohem nesmiřitelnější nepřítel ? Rudá armáda ? se probojoval do blízkosti hlavního města Říše. Je nejvyšší čas se vzdát, generalita však stále doufá v zázrak a nutí vykrvácenou armádu bojovat do posledního muže. Kapitána Nowaka a jeho vojáky čeká poslední, zcela beznadějný boj. Váz. 248 str. 199,- Kč

Čtvrté pokračování dramatických osudů německého vojáka za druhé světové války, který prošel boji téměř na všech významných bojištích východní fronty. Nyní, po pěti letech výbojné války se Německo ocitlo na prahu porážky. Na západě je drtí velmi dobře vyzbrojení Spojenci, avšak mnohem nesmiřitelnější nepřítel ? Rudá armáda ? se probojoval do bezprostřední blízkosti hlavního města Říše. Je nejvyšší čas se vzdát, generalita však stále doufá v zázrak a nutí vykrvácenou armádu bojovat do posledního muže. Kapitána Nowaka a jeho vojáky čeká poslední, zcela beznadějný boj. Váz. 248 str. 199,- Kč


Bojoval jsem s al-Káidou

Bojoval jsem s al-Káidou

Autor: Exum Andrew

Andrew Exum absolvoval náročnou Army's Ranger School. Jako čerstvý poručík přebírá velení čety a je nasazen v Kuvajtu a posléze i v Afghánistánu. Ocitne se ve víru moderní války a osudného rána v březnu 2003 se pak v čele své čety ocitá i v údolí Shah-e-Kot aby zlikvidoval nejodhodlanější zbytky sil Usámy bin Ládina. Vzrušující, inspirující, až bolestně upřímný hlas příslušníka generace, která se postavila do cesty smrtelnému nebezpečí ohrožujícímu celou naši civilizaci.

Andrew Exum opustil své rodné Tennessee aby se zapsal do armádního vysokoškolského programu. Po promoci nastoupil do slavné, fyzicky i psychicky nesmírně náročné Army's Ranger School, kterou se mu podařilo s úspěchem absolvovat. Jako čerstvý poručík přichází do horního New Yorku a přebírá velení čety v rámci 10. horské divize. V té době by ještě stále považoval za největší štěstí, kdyby ho s jednotkou vyslali na některou z mírových misí. 11. září 2001 vzaly všechny tyto představy za své a jeho život se navždy změnil. Již brzy je nasazen v Kuvajtu a posléze i v Afghánistánu. Ocitne se ve víru moderní války, v němž se bude potýkat nejen s afghánskými polními veliteli, novináři a reportéry, ale také s armádní byrokracií ? to vše uprostřed neznámého a zrádného terénu při pronásledování zoufalého a ke všemu odhodlaného nepřítele. Onoho osudného rána v březnu 2003 se pak v čele své čety ocitá i v údolí Shah-e-Kot a jeho úkolem je zlikvidovat poslední a nejodhodlanější zbytky sil Usámy bin Ládina. Po návratu se jen s obtížemi vyrovnává jak s obrovským zájmem médií, tak s neporozuměním, s nímž veřejnost na válku pohlíží. Především se však musí vyrovnat sám se sebou, s válečnými událostmi, které prožil. Tato kniha je popisem cesty, kterou musel urazit. Vzrušující, inspirující a někdy až bolestně upřímný hlas příslušníka nastupující generace, která se postavila do cesty smrtelnému nebezpečí, ohrožujícímu celou naši civilizaci i způsob života.


Hirošima a Nagasaki

Hirošima a Nagasaki

Autor: Donald M. Goldstein, Katherine V. Dillon, J. Michael Wenger

Historie ve fotografiiích

Hirošima a Nagasaki Historie ve fotografiiích   Donald M. Goldstein, Katherine V. Dillon, J. Michael Wenger   Jedinečná fotografická publikace dokumentující atomový útok na Hirošimu a Nagasaki v roce 1845. Autoři publikace shromáždili velké množství faktů a dobových materiálů, na jijichž základě podrobně rekonstruují průběh projektu Manhattan ? vývoje atomové pumy, přípravy na útok i její samotné nasazní proti městům Hirošima a Nagasaki. Součástí knihy je více než 400 pečlivě vybraných fotografií, které jsou mnohdy působivější než veškerá slova, a popisy devastující síly atomových výbuchů, které zakončily druhou světovou válku. Od té doby už nebyly tyto zbraně znovu použity, avšak jejich vývoj pokračoval. Dnešní vodíkové bomby jsou tisíckrát silnější než atomová puma použitá v Hirošimě. Unikátní publikace poskytuje detailní a velmi plastickou představu o tom, co atomové zbraně dokáží. Fotografie jsou dále doplněny nákresy, mapkami a doprovodným textem, v němž se čtenář dozví vše podstatné o událostech, které navždy změnily svět a které jsou diskutovány dodnes.   Vydalo: Vydavatelství a nakladatelství CP Books, a.s.


Lodě

Lodě

Autor: Brian Lavery

Výpravná publikace o historii 5000 let námořních dobrodružství.

Kniha LODĚ je vynikající prací o minulosti i přítomnosti působení člověka na moři. Poskytuje ucelený, skvěle obrazově dokumentovaný přehled lidských úspěchů na vlnách i pod nimi.

Představuje hodnověrnou kroniku legendárních výprav, hrdinských mořeplavců i slavných plavidel od dženek a dhau přes klipry, zaoceánské parníky a říční čluny až po úctyhodné floty válečných lodí.

Kniha LODĚ líčí drama, nádheru, krásu i vzrušení tohoto podivuhodného příběhu a dokumentuje staletí objeů, smělých činů, ale i konfliktů. Každá kapitola přináší životopisy a pozoruhodná očitá svědectví těch, kdo byli přímo na míswtě, a odhaluje skutečný život na palubě.

Exkluzivní plavba pěti tisíciletími námořních dějin.

Z anglického originálu Ship nakladatelství Derling Kindersley přeložili F. Novotný, V. Švec a P. Vereš. Vydal Knižní klub v Praze 2005. Počt stran 400, velký formát, stovky barevných i černobílých ilustrací. Cena 999 Kče (klubová 899 Kč).


Výstava japonských mečů v Muzeu Policie ČR

Výstava japonských mečů v Muzeu Policie ČR

Autor: Česko-Japonská Společnost

Pozvánka na pozoruhodnou výstavu

Od 7. 9. 2005 probíhá v Muzeu policie ČR, v Praze 2, Ke Karlovu 1, pod záštitou Japonské ambasády, jedinečná výstava japonských mečů, kterou připravila Společnost pro studium japonského meče Nihonto kenkyukai ve spolupráci s Náprstkovým muzeem.

Je to poprvé, kdy má veřejnost možnost spatřit nejen originály japonských mečů, ale také neobvykle rozsáhlý soubor velmi kvalitních replik zhotovených členy Česko-Japonské společnosti (je vystaveno více než 120 exponátů). Detailně si lze prohlédnout například mistrovské práce Pavla Bolfa, Pavla Řiháčka nebo Aleše Leszczuka.

Samostatně jsou ve stojanech prezentovány čepele a soupravy, včetně souboru mečových záštit. Velmi názorná je ukázka výrobních postupů vzniku čepele, záštity, prstence habaki a dalších součástek, které jsou předvedeny fyzickými vzorky včetně nástrojů a doplněny fotografiemi jednotlivých fází výroby.

Doprovodným programem výstavy bude o sobotách 17. 9. a 24. 9. 2005, vždy od 14.00 hodin, přednáška Nihonto - japonský meč, na kterou bude navazovat projekce samurajského filmu ze starého Japonska ?Déšť ustal? (Ameagaru) v původním znění s anglickými titulky.

Výstava končí 9. 10. 2005.

Muzeum Policie ČR je otevřeno denně mimo pondělky, od 10.00 do 17.00 hodin.


Zrcadlo vzdálených časů

Zrcadlo vzdálených časů

Autor: Barbora Tuchmanová

14. století -- století pohrom...

Kniha Zrcadlo vzdálených časů B. Tuchmanové (1912?1989), držitelky dvou Pulitzerových cen, překvapuje čtivostí a silou obraznosti, s jakou jsme vtahováni do dějů odehrávajících se na konci středověku ve Francii, Anglii, Itálii, Flandrech, v Německu i na Balkáně. Tauchmanová nám s fantastickým smyslem pro historický detail představuje hýřivé panoptikum ?divadla světa? druhé poloviny 14. století se vší jeho barvitostí, excesy, krutostí, vražděním, mory, drancováním, zjemnělostí, nespoutanými radovánkami, kurtoazní láskou, pověrami duchovními proudy, falešnými ideály a složitým předivem mocenské politiky, v němž se osudové okamžiky skrývají za pozlátkem zdánlivé bezvýznamnosti.

 

Tato historická kniha, do hloubky analyzující přelomové údobí evropských dějin ? temná léta po černé smrti ?, se čte jako strhující a mnohdy velice zábavný a poučný příběh. Pro zpestření děje a navození dobové atmosféry Tauchmanová s oblibou nechává hovořit dávné kronikáře, což je pro jejich jadrný jazyk a barvitá líčení ten nejskvělejší způsob, jak čtenáři přiblížit dobu i myšlení lidí nám dnes už tak vzdálených. Tento text, ač jde o nesmírně fundovanou historickou studii, připomíná spíše životopisný román, neboť zachycuje jeden konkrétní lidský osud ? životní příběh mocného pána a rytíře, francouzského velmože Enguerranda VII. de Coucy.

 

BARBARA W. TUCHMANOVÁ se narodila roku 1912 v Americe a absolvovala Radcliffe College. Jako historička vstoupila poprvé do povědomí veřejnosti svou prací Zimmermann Telegram (1959). Je držitelkou dvou Pulitzerových cen. Autorka zemřela roku 1989.

 

Knihu vydalo nakladatelství BB Art, z angličtiny přeložila Eva Křístková, 720 stran, pevná vazba, MOC 590 Kč.

 


Masarykův vyzvědač

Masarykův vyzvědač

Autor: Ivan Brož

Klamné zprávy "Masarykova vyzvědače" -- několik poznámek ke knize

Se zájmem jsem nedávno sáhl do knihkupeckého regálu po této práci,  věnované  Emanuelu Voskovi, známé osobnosti československého odboje v době první světové války, proslulého svou zpravodajskou a propagandistickou činností, jakož i  získáváním  podpory pro zahraniční akci T. G. Masaryka (dále TGM) v politických a finančních kruzích USA. I když kniha dále líčí Voskovy osudy v meziválečném období, za druhé světové války i v poválečném Československu, mé poznámky se omezují výhradně na léta 1914--1918, a to na vybrané válečné události, vylíčené v knize zcela nesprávně či tak, že o jejich uvedené verzi je možno silně pochybovat.

Neudivuje, že je v knize takových míst celá řada. Postaví-li autor svoji práci z valné části na memoárovém vyprávění svého hrdiny, bez jeho kritického zhodnocení a dá-li se při tom příliš ovládnout zjevným fandovstvím, nemůže to dopadnout jinak. Je ale jistě udivující, stane-li se to tak zkušenému a plodnému publicistovi, jako je právě autor této práce. Sám přitom nehodlám v tomto příspěvku jakkoliv zpochybňovat postavu Vosky jako Masarykova zpravodajce a financiéra či jeho zásluhy o čs. odboj; nakonec si myslím, že mu svým nekritickým obdivem poněkud ublížil autor této knihy sám (Voskovo téměř geniální předvídání první i druhé světové války, bolševické revoluce, vstupu Bulharska do války po boku centrálních mocností, jeho údajná schopnost vytvořit během několika měsíců v Rusku svoji síť o 1200 špionech atd).

 

Zpívající dezertéři

Jedním z prvních úkolů, se kterým poslal TGM Vosku do Londýna, bylo údajně sdělení, že ?rakouští vojáci českého původu jsou ve své valné většině připraveni na frontě odhodit zbraně a masově dezertovat na ruské pozice s tím, že jako rozpoznávací heslo (pro ruské hlídky) budou používat nápěv písně Hej Slované? (s. 38). S tímto sdělením dorazil Voska do Londýna 2. září 1914 (s. 39). (Jak dokázal TGM takovou instrukci bezprostředně po mobilizaci bleskově rozšířit do nekonečné řady českých pochodových praporů, odjíždějících na frontu, zůstává přitom záhadou.)

Do Moskvy byla poté tato zpráva postoupena diplomatickou cestou se žádostí, že ?ruský generální štáb by měl vydat frontovým velitelům příkaz, aby, uslyší-li o půlnoci zpívat na některém úseku rakouské fronty zpěv Hej Slované ? považovali jej za signál, že se Češi hodlají vzdát ? A vskutku, již brzy se mohli čeští vojáci za nápěvu Hej Slované ? stát se nejdříve ruskými zajatci a pak i bojovníky v legiích?? (s. 38). Voska ještě poté Masarykovi potvrdil, že ?do Petrohradu šla zpráva, aby ruské vojsko dávalo pozor na bílé šátky v řadách rakouského vojska a noční zpěv písně Hej Slované? (s. 39).

Rozpačité hodnocení až nesmyslnost takovýchto požadavků je nasnadě. Co se vlastně na frontě dělo v září, na jehož začátku byl údajně tento hejslovanský požadavek předán ruské straně? Po porážce ruských sil v Haliči -- Danklem u Krasniku (24. srpna 1914) a po pětidenní bitvě Auffenbergem u Komarówa (1. září 1914) nacházeli se Rusové v kvapném ústupu a na poslouchání písniček měli pramálo nálady a času. Ostatně byli to právě Rusové, kteří se v té době vzdávali postupujícím rakousko-uherským jednotkám, jejichž velitelé ani nevěděli, co si s těmito nekonečnými proudy zajatců počít. Pak přišly ruské zálohy, ustupovala opět rakousko-uherská armáda a fronta se ve střetných bojích začala pohybovat sem a tam.  Když se konečně v zimě ustálila na karpatských hřebenech, byla taková pěvecká vystoupení ve třicetistupňových mrazech a dvoumetrové vrstvě sněhu dosti nepravděpodobná.

Navíc, ač autor má o schopnostech rakousko-uherského velení zdrcující mínění, těžko by mohl i ten nejhloupější rakouský velitel ponechat své vojáky o půlnoci zpívat z plna hrdel, tak aby to uslyšeli Rusové na protilehlých stráních. Na obou stranách byl zájem o to, aby fronta po setmění  ztichla, hlídky a polní stráže na obou stranách reagovaly na jakýkoliv hluk a zvláště Rusové okamžitě pálili do všech míst, odkud se něco ozývalo. O tom, že by v chaosu bojů někdo vojákům ze všech koutů Ruska Hej Slovany předzpěvoval, lze s jistotou pochybovat. Pokud se dezertovalo, což se přiházelo v každé válce a na obou stranách fronty, dělo se tak zpravidla ve vší tichosti a bez zpěvu patriotických písní. A též v případech, kdy vojáci padli do zajetí, či se dobrovolně vzdali, nebylo na zpěv pomyšlení.

Autor, aby posílil reálnost svých tvrzení, připomíná v této souvislosti známou aféru 28. pěšího pluku: ?O několik měsíců později se do Voskových rukou dostaly další zprávy o akci ?bílé šátky?, když jen od 28. pluku ? přešlo k Rusům asi 1500 českých vojáků? (s. 51). Je to však jen další klamná zpráva. O tom, že by byl 28. pěší pluk nějak zapojen do tajemné akce ?bílých šátků? či měl náladu u Stebnícke Huty zpívat Hej Slované není v rozsáhlé  rakousko-uherské vyšetřovací dokumentaci ani zmínky; rovněž Vladimír Klecanda ani ostatní příslušníci České družiny, působící proti tomuto pluku v rámci ruské 49. pěší divize neměli o nějakých ?bílých šátcích? či pěvecké produkci ani potuchy. A jen na okraj ? výmysl Borise Vuchterleho o těch připomínaných 1500 osmadvacátnících byl již jinde mnohokrát vyvrácen.

 

Záhadné dodávky ?českým a slovenským chlapcům?

Na s. 52 a 53 autor popisuje, jak Voska ?houževnatě přesvědčoval i americké boháče? k jejich pomoci boji malých národů. A tak ?v samotném prvním válečném roce? byla z New Yorku vyslána loď, která vezla do Srbska pro české a slovenské zajatce materiální pomoc. Na její palubě byli i českoameričtí lékaři a zdravotní sestry, kteří se pak ujali péče o zraněné a nemocné české a slovenské chlapce.

Je pravda, že v roce 1914, po nezdaru rakousko-uherských útočných operací a přerušení bojů, se v Srbsku nacházel těžko vyčíslitelný počet zajatců habsburské armády. Byli mezi nimi samozřejmě i Češi, především od pražského VIII. armádního sboru. Ty v tomto období Srbové vůbec od ostatních neodlišovali, mnozí srbští důstojníci neměli o národnostním složení protivníkovy armády ponětí, o mužstvu ani nemluvě. Pro Srby byl každý z nich prostě ?Švaba?. Zajatci, obraní o svoji výstroj přežívali v improvizovaných táborech v úděsných podmínkách (mnozí z nich byli vyzuti i z bot a místo nich si nohy obalili do hadrů, atd.). O tom, že by k nim dorazila nějaká pomoc z USA, navíc vyhrazená pro Čechy a Slováky, a Srbové ji adresátům skutečně rozdali, lze silně pochybovat. Škoda, že autor tato svá tvrzení nepodepřel alespoň jediným důkazem či pramenem.

Hned  dále  již lze nepravdivost takového tvrzení dokázat. Autor píše, že ?další výprava s obdobnou pomocí pro české a slovenské zajatce na srbském území, která se plavila v roce 1916 na lodi Brindisi? byla potopena rakouským torpédoborcem (s. 52, 53). Pokud byl účel plavby této lodi takto označen, jde o mystifikaci. Již v říjnu a listopadu 1915 Srbsko kapitulovalo a bylo obsazeno jednotkami centrálních mocností; rozbitá srbská armáda ustupovala za nevýslovných obtíží přes pohoří Prokletije do Černé Hory a odtud se její houfy snažily dosáhnout albánských přístavů. Většinu zubožených rakousko-uherských zajatců vedli Srbové sebou; jen menším částem se podařilo uprchnout nebo se dostat k postupující vlastní armádě. V lednu 1916 obsadily rakousko-uherské jednotky Černou Horu a postoupily dále do severní Albánie. Vlastní vojáci, osvobození ze srbského zajetí byli repatriováni.

V roce 1916 se tedy na srbském území žádní čeští a slovenští zajatci nenacházeli. Není pochyb o tom, že úřady USA o tom musely velmi dobře vědět. Jaký náklad tedy vezla Brindisi, kam a pro koho byl určen, by jistě bylo zajímavé si přečíst ? opět škoda.

 

Nadporučík Jan Masaryk

Tam, kde autor píše o synech TGM za války, se zmiňuje o tom, že ?nejmladší syn Jan je v neustálém ohrožení života, neboť slouží v maďarském pluku na východní frontě a přitom je ve vojenských papírech ocejchován jako politisch verdächtig aneb politicky podezřelý? (s. 62). Pokud tuto informaci získal z Voskových pamětí, byl zde Voska opět zdatnějším propagandistou než vyzvědačem a autor již jeho desinformacím zcela podlehl. Zopakujme zde k tomu tedy alespoň základní fakta, se kterými se Jan Masaryk nikdy netajil.

Jan Masaryk (nar. 1886) nastoupil do rakousko-uherské armády jako jednoroční dobrovolník v roce 1914. Byl zařazen k 8. vozatajskému divizionu, který byl během války přidělen 34. pěší divizi (složené převážně z Rumunů, Maďarů, Němců a Slováků). Jan sloužil na haličské a italské frontě, jistou dobu i v týlu v Uhrách. Dne 1. srpna 1915 byl povýšen na kadeta, 1. srpna 1916 na poručíka a ještě 1. listopadu 1918 (!) na nadporučíka. Byl nositelem stříbrné medaile za statečnost 2. třídy a Karlova vojskového kříže. Tyto údaje samy o sobě svědčí o bezúhonné službě; jeho kmenový list, uložený ve vídeňském válečném archivu, žádné diskriminační označení neobsahuje. O nějakém ?neustálém ohrožení života? ze strany rakousko-uherských orgánů nic nesvědčí, pokud ovšem nemáme na mysli takové ohrožení ze strany nepřítele na frontě, v němž se trvale ocitá každý frontový voják.

Jan Masaryk byl prostě čestný muž, se smyslem pro plnění závazků, které na sebe vzal v rámci své občanské povinnosti. Jistě to pro něj nebylo lehké a o jeho dojmech a pocitech se lze více dovědět z jeho dopisů matce i z jejich rozhovorů při Janových poměrně častých dovolených. Ani Masarykovy nadřízené nelze považovat za zrůdy, žíznící po jeho krvi, ani za ?stupidní? a ?zlověstné figurky, tak věrně vykreslené ve Švejkovi?, jak autor na jiném místě typizuje vojenské soudce (s. 121). Věci jsou někdy složitější, než jak si je kdysi ve svých příbězích utvářela nacionalistická propaganda. Dnes k tomu není jediného důvodu a pokud možno pravdivé poznání vlastní historie je předpokladem k tomu, abychom konečně začali rozumět sobě i jiným.

 

Osm mužů z Barbarana

Zcela nepravdivě je v knize vylíčen případ osmi čs. legionářů, zastřelených 12. června 1918 v italském Barbaranu na rozkaz generála Andrea Grazianiho, velitele československé legionářské divize. Byl to jistě z jeho strany zcela neuvážený, až barbarský čin, avšak vysvětlit celou záležitost tak, jak ji autor popisuje, není možné. V knize se píše, že šlo o pouhé svévolné vzdálení z tábora ?třeba za děvčaty ? Když se ? jeden československý četař vzdálil z prostoru útvaru, vydal Graziani rozkaz, že všichni českoslovenští vojáci, kteří byli v jednom dni zadrženi karabiniéry bez propustek mimo tábor, musí být zastřeleni? (s. 125).

Věci se odehrály zcela jinak. V červnu 1918, během rakousko-uherské ofenzivy na Piavě, byl na frontu po železnici, za plné bojové pohotovosti, odeslán čs. legionářský prapor I/33. V noci z 11. na 12. června dezertovala z tohoto transportu skupina 18 legionářů; osm z nich dopadli již ráno 12. června italští karabiníci na nádraží ve Vicenze. Zběhům nebylo nic platno, že si ze svých uniforem odpárali československé emblémy v naději, že se vytratí v houfech jiných vojáků. Jejich lidské selhání, prachobyčejný strach z návratu do pekla fronty, odkud již jednou vyvázli, je zcela pochopitelný. Avšak Graziani využil své mimořádné pravomoci, nechal tyto nebožáky neprodleně odvézt do Barbarana a zde u hřbitovní zdi zastřelit. Nutno dodat, že byl v tomto drakonickém trestu podporován souhlasem většiny ostatních legionářů a že ti také (nikoliv italští karabiniéři, jak by se mohlo soudit z formulace v knize) dobrovolně popravu svých druhů provedli.

Děs tohoto příběhu už odvál čas; co však na něm zůstává nejsmutnějším, je skutečnost, že těch osm mužů, u nás programově zapomenutých, tam pod tou zdí leží dodnes. Při současné nové vlně odhalování honosných pomníků a desek, dosud není vůle jim tam upevnit alespoň skromnou tabulku, upomínající na jejich zbytečně zmařené životy. Důkaz toho, že stálá potřeba konfrontace, pociťovaná v naší společnosti, dosud nevyvanula a že k evropskému usmíření je u nás stále daleko.


Napoleonská výstava ve Slaném

Napoleonská výstava ve Slaném

Autor: Vlastivědné muzeum ve Slaném

Pozvánka na výstavu

Jak říká přiložená pozvánka, bude od soboty 3. září ve Vlastivědném muzeu ve Slaném otevřena výstava, kterou lze právem považovat za příspěvek k nadcházejícímu 200. výročí bitvy u Slavkova, by? název "Portréty slavných vojevůdců" možná přesně nevystihuje obsah. Poprvé tu bude totiž vystaven soubor dvaapadesáti barevných litografií s portréty velkých mužů napoleonské éry, zejména pak vojevůdců a velitelé jak francouzských, tak britských, ruských, pruských a rakouských. Krom císaře Napoleona a dalších vladařů spatříte za francouzskou stranu portréty maršálů Neye, Soulta, Murata, Macdonalda či Massény, za rakouskou stranu arcivévody Karla a Josefa, knížete Schwarzenberga, podmaršálka Bellegardeho, Liechtensteina, Bubnu a další, za Brity admirála Smithe či Wellingtona, z ruského tábora Kutuzova, Konstantina Pavloviče, Bennigsena, Barclaye de Tolly, Platova, Wittgensteina, atd., z pruské Blüchera, Yorka, Gneisenaua, přičemž tento výčet není zdaleka kompletní. Unikátní soubor nevelkých litografií z majetku muzea ve Slaném má nejasný původ, lze však důvodně předpokládat, že pochází z pozůstalosti Karla Josepha Nepomuka Clam-Martinitze (nar. v Praze 1792, zemř. 1840 ve Vídni), kterému patřilo panství a zámek Smečno u Slaného. Tento zajímavý muž, charakterizovaný Wurzbachovým slovníkem jako státník a voják, totiž provázel na jaře roku 1814 jako jeden z komisařů Napoleona na Elbu. Bylo mu tehdy dvaadvacet a lze předpokládat, že jej dramatické události kolem předcházejících tažení, první abdikace císaře Francouzů bytostně zajímaly. Výstava potrvá až do poloviny prosince letošního roku.


Generál SS

Generál SS

Autor: Sven Hassel

Po zahájení ruského tažení Němci potřebovali každého muže a proto byl Hassel znovu odveden a zařazen do trestanecké jednotky na ruskou frontu. V bitvě u Stalingradu padl spolu se statisíci dalšími vojáky do zajetí. Na základě vlastních zážitků vypráví o jedné z klíčových bitev. Posádka tanku projde peklem celé monstrózní bitvy a po porážce se jí podaří uniknout a urazit stovky kilometrů zasněženými pláněmi, o hladu, týráni nemocemi, vystaveni krutému mrazu a vichru.

Po zahájení ruského tažení Němci potřebovali každého muže a proto byl Hassel znovu odveden a zařazen do trestanecké jednotky na ruskou frontu. V bitvě u Stalingradu padl spolu se statisíci dalšími vojáky do zajetí. Na základě vlastních zážitků vypráví o jedné z klíčových bitev. Posádka tanku projde peklem celé monstrózní bitvy a po porážce se jí podaří uniknout a urazit stovky kilometrů zasněženými pláněmi, o hladu, týráni nemocemi, vystaveni krutému mrazu a vichru.



SEZNAM RUBRIK A SLUŽEB SERVERU

Války a válečníci | Zbraně a zbroj | Beneš(n)oviny | Uniformy a modely | Mrožoviny | Vojenská technika | Vojenská symbolika | Bojové umění | Miscellanea | Toluenové opojení - galerie | Komická sekce | Hry | Muzea |

...nahoru


 
Vyhledávání

Foto týdne

Výročí: Vylodění britských jednotek na Sicílii 10. července 1943

Výročí: Vylodění britských jednotek na Sicílii 10. července 1943


Recenze týdne

Krocení nestvůr nevědomosti

Societas incognitorum eruditorum a článková bibliografie časopisu Acta incognitorum (1976–1988)