logo-militaria.jpg, 41 kB
logo-militaria-2.gif, 9 kB

Tématický server
z oboru vojenství

logo-elka-press.gif, 3 kB

RECENZE

strana: 1 | 2 | 3 | 4 | 5 | 6 | 7 | 8 | 9 | 10 | 11 | 12 | 13 | 14 | 15 | 16 | 17 | 18 | 19 | 20 | 21 | 22 | 23 | 24 | 25 | 26 | 27 | 28 | 29 | 30 | 31 | 32 | 33 | 34 | 35 | 36 | 37 | 38 | 39 | 40 | 41 | 42 | 43 | 44 | 45 | 46 | 47 | 48 | 49 | 50 | 51 | 52 | 53 | 54 | 55 | 56 | 57 | 58 | 59 |

 

Napoleon potřetí, smutná bilance

Autor: Jiří Kovařík

Recenze 3. dílu televizního seriálu NAPOLEON

Napoleon potřetí, smutná bilance Znovu jsem neodolal sebetrýznění a shlédl i 3 díl francouzského televizního seriálu NAPOLEON, odvysílaného na kanálu ZDF. Vzbudil-li 1 díl moje rozhořčení a 2 díl mě vyprovokoval k sarkastickému veselí, u 3 pokračování jsem propadl depresivnímu smutku. Scénář Didiera Decoina zahrnul období od Tylže po návrat z ruského tažení, tj. od léta 1807 do konce roku 1812. Schéma je stále stejné, o klíčových událostech, příčinách, důsledcích a souvislostech se dozvíme pramálo a zpravidla skrze hlubokomyslné úvahy hlavních aktérů, což je hlavně císařovna Josefína (Isabella Rossellini), Napoleon (Christian Clavier) a Talleyrand (John Malkovich). Výjimku činí Tylže, kde se charmeur Alexandr změnil v poněkud klackovitého postpubescenta (ostatně i řeka s prámem uprostřed, na němž se schůzka uskutečnila, připomíná spíše rybník ve Stromovce). Celou španělskou problematiku divákovi vysvětlí selanka mezi Napoleonem a Josefinou někde na hranicích u Bayonne, v níž se citové scény jak z Harlekýnek mísí s politickými úvahami. Že je Španělsko prohnilé, v tom nás utvrdí Napoleonův oběd s degenerovaným králem Karlem a ještě degenerovanějším infantem Ferdinandem Asturským. O španělské guerille se dozvíme ze scény, v níž je pár modrých pěšáků povražděno zuřivými venkovany. Murat (Claudio Amendola) za to vjede do vesnice a rozseká, co mu přijde pod ruku. O madridském povstání 2. května nás opět informuje všudypřítomný Caulaincourt (Heino Ferch). Podobně se letmo dozvíme o jmenování Josefa Bonaparta španělským králem a poté o jeho útěku z Madridu. V Erfurtu se na Napoleona rozhněvá ruský imperátor a císař vyráží do Španěl; scéna bojiště, plného zmrzačených Francouzů, má asi dokreslit, že za Pyrenejemi narazil. Je to „ilustrativní doprovod“, který nemá nic společného s Burgosem, Somosierrou, Zaragozou, Madridem ani „honem na Angličany“ směrem na La Corunu. Mimo Španělsko zatím všichni intrikují, aby se dostali na francouzský trůn, kdyby se s Napoleonem něco stalo. Vídeňský dvůr (který nevidíme) zbrojí, Karolina Bonapartová-Muratová (Marie Bäumer) se snaží prosadit chotě jako nástupce, Murat běsní, že nedostal španělský trůn, ale jen neapolský (přičemž se nám pohybuje soustavně v Paříži), Talleyrand tomu nasazuje korunu. Císař se rychle vrátí ze Španělska, obviní ze všeho Josefínu, kterou probudí, pak ji ale odprosí… Šipkou po mapě (moje babička by v tomto případě řekla „nosem po rukávě“) jedem Evropou, abychom názorně pochopili, co musíme ujít, abychom změřili síly s Rakouskem. Bez zastávky nás šipka dovede za Vídeň a následuje cosi, čemu jsem nemohl nějakou dobu vůbec uvěřit. Představte si bitvu ve stylu „boj o lesní paseku“. Asi padesátka chlapů, půl v modrém, půl v bílém, postupuje z jednoho konce na druhý, mezi nimi přejíždějí na koni Napoleon a Lannes (Sebastian Koch), občas někdo přeběhne po lávce přes říčku širokou jako Botič, jeden zlý rakouský granátník si vezme na mušku císaře a trefí jej do nohy, granát pak srazí Napoleona z koně, to snad, aby i tupec pochopil, že se bitva nedaří. Ustupuje se (nebo postupuje?) po pontonech přes vodní tok zvící Berounky v době sucha, k nimž náhle připlouvá (za zděšeného řevu a Napoleonova nevěřícného výrazu) hořící plovoucí mlýn, který vypadá jak planoucí ledoborec Krasin a udělá tutéž práci. Pak najednou Napoleon vidí ležícího Lannese, baron Larrey mu bude amputovat nohu, opět dojemný dialog, a po něm scéna jak Lannes umírá Napoleonovi v náruči. Prohraná bitva se jmenuje (nemýlím se, natolik německy umím) nikoliv Aspern, či Essling, ale WAGRAM!!! Ano, čtete dobře! Zanedlouho se Napoleon rozvádí s Josefínou a bere si Marii-Louisu (Mavie Hörbiger). Nedivím se mu, je to navýsost sexy plavovláska a scénárista nám dokazuje, jak je Napoleon ohnivý, mladý a, čtenář promine, i nadržený. Bohužel nám vnucuje představu, že si Napoleon rakouskou arcivévodkyni vzal, aby nějak napravil nepovedený výsledek onoho filmového kočkopsa jménem Aspern-Wagram. Asi nejpravdivější je scéna narození budoucího krále Římského a Orlíka; o porodu se dozvíme víc než o celé válce. Dr. Corvisart (Sylvain Corthay) sice ve skutečnosti Marii-Louisu nerodil, ale byl u toho a novorozence, který vypadal jako mrtvý, skutečně k životu přivedl. Alespoň že tak… Po sladkobolné scéně v Malmaisonu, kde se ptá Napoleon excísařovny Josefíny na to, zdali má válčit s Ruskem (od čehož ona jej zrazuje a s přehledem Carla von Clausewitz vysvětluje, proč tam nemá táhnout) následuje tažení do Ruska , které je vrcholem nehoráznosti. Šipka nás opět dovede až před Moskvu (Borodino tu není), z Poklonné hory si ji prohlédneme a divíme se, jak je liduprázdná. Projedeme ulicemi, které vypadají jako Malá Strana v Praze, kde je v průhledu dotrikován Vasilij Blažený, vjedeme na koni do patra paláce v Kremlu, necháme si vedle carské postele postavit své polní lůžko, na němž nás v noci vzbudí všudypřítomný mameluk Roustam Raza (Jacky Nercessian). Ten rozhrne závěs a my vidíme, že je Moskva v jednom plameni! A to je, prosím, celé ruské tažení! Žádná zima, umírání ve sněhu, Vjazma, Krasnoje, Berezina, nic, ani vteřinka záběru, prostě najednou je Napoleon zpět v Paříži a přemýšlí, jestli mu Rakousko zůstane věrné. To je konec 3. dílu… Závěrečné titulky jsem sledoval v němém údivu. Takový scénář že někdo odsouhlasil a dal na něj peníze? Vždy? to vypadá jako „Hříšní lidé města brněnského“ z produkce brněnské odnože ČT! Tohle že natočili Francouzi o muži, kterého považují za jednu z největších postav své historie? Jak mohl po vcelku dobrých historických seriálech „Francouzská revoluce“, „Richelieu“, či „Mazarin“ vzniknout takový paskvil? Nechápu. Tolik lží, polopravd, zkreslení… Už vím, čemu se tento Napoleon podobá. Připomíná mi rakouský televizní film o císařovně Sissi, který (při vší úctě k zesnulé Romy Schneiderové) neměl daleko k jihoamerické telenovele „Esmeralda“. Nejen proto, že hlavní hrdina chodí často v zeleném kostýmu… Jiří Kovařík


Televizní film NAPOLEON

Televizní film NAPOLEON

Autor: Jiří Kovařík

Technicko-obrázkový dodatek k recenci

NAPOLEON Informace o pachatelích tv. seriálu. Jiří Kovařík Chers amis, dodatečně, po napsání recenze, vložené do Militarie dne 10.2.2003, se mi poštěstilo zjistit na stránkách http://www.francetv.fr/france2/emissions/napoleon/pop.htm údaje, které Vás možná zajímají. Seriál má čtyři části, vytvořil jej Yves Simoneau, scénář a dialogy napsal Didier Decoin podle pětidílné knihy NAPOLEON, jíž napsal Max Gallo. Osoby a obsazení vyhlíží takto: Christian Clavier : Napoléon Isabella Rossellini : císařovna Joséphina Gérard Depardieu : Fouché John Malkovich : kníže Talleyrand Anouk Aimée : Letizia, Napoleonova matka Heino Ferch : vrchní štolba Caulaincourt Sebastian Koch : maršál Lannes Ennio Fantastichini : Joseph Bonaparte Claudio Amendola : Joachim Murat Guillaume Depardieu : Muiron Julian Sands : hrabě (posléze kníže) Metternich Toby Stephens : imperátor vší Rusi Alexandr I. John Wood : papež Pius VII Marie Bäumer : Carolina Bonapartová (Muratová) Mavie Hörbiger : císařovna Marie-Louisa Alexandra Maria Lara : Marie Walewská Alain Doutey : maršál Ney Philippe Volter : direktor Barras Jacky Nercessian : Mameluk Roustam Ludivine Sagnier : Hortensie de Beauharnais Jessica Pare : Eléonora Denuelle, Napoleonova milenka Serge Dupire : generál Cambronne Yves Jacques : Lucien Bonaparte Julian Rachlin : hudebník Paganini Roc Lafortune : generál Marchand André Oumansky : Sieyes Jacques Brunet : Roger-Ducos Sylvain Corthay : Dr. Corvisart, Napoleonův lékař Pokud dychtíte po obrázcích, ukázkách ze scénáře a dalších informací, vše naleznete na výše uvedené adrese.


Televizní film NAPOLEON

Autor: Francie-Německo

Recenze prvnch dvou dílů tv. filmu NAPOLEON

Televizní seriál NAPOLEON, aneb co nás nejspíš čeká i v naší Tv Ve druhém týdnu roku 2003 jsem náhodou zachytil na televizním kanálu ZDF 1. díl nejnovějšího francouzského televizního seriálu „Napoleon“. Zanechal ve mně tak silné dojmy, že jsem se o ně nejprve podělil mailem s přáteli. Leonid Křížek, který mezi ně patří, mě požádal, abych mail poněkud upravil do podoby recenze. Zatím ZDF odvysílala 2. díl, z nějž vznikl mail další a z nich obou pak následující nesouvislé řádky. Díl třetí ohlásila ZDF na sobotu 11.1.2003 ve 20.15 a pravděpodobně není ještě poslední, jeho posouzení však nechám na těch, kteří jej budou moci shlédnout. Pokud nebudete, musíte vydržet, až jej zařadí veřejnoprávní televize ČR (nebo vzhledem k obsahu spíše TV NOVA). Plakat netřeba, stačí že ve Francii plakal už renomovaný znalec Napoleona Jean Tulard. Scénář k filmu dodal neméně renomovaný francouzský spisovatel Max Gallo a jeho pětidílný román „Napoleon“ (ach, že nezůstal u „Andělské zátoky“ a „Noci dlouhých nožů“...). Pokud jde o první díl (jehož první minuty mi unikly), mohli militaristé vidět skvělý útok na most u Arcole (podobal se závěru „Manželů z roku II.“, kde byl lepší...) a uronit kroupu nad umírajícím Muironem. V Egyptě se neválčilo, tam naši hoši došli husím pochodem (bylo jich asi 25) na dohled ke Gíze, kde je Bonaparte v roli turistického průvodce instruoval, že tohle jsou pyramidy a dívají se na ně... Měli kliku, ani jediný mameluk jim cestu nezkřížil. Pak maličký mor (nebojte, žádné drsné scény jako cholera v „Husaru na střeše“!) a šup zpět do Francie, hurá na 18. brumaire. Tam se v Oranžérii pokusí jeden zvrhlý senátor Bonaparta probodnout, quel malheur! Že to byl jen výmysl bratra Luciena? Co na tom! Alpy a Marengo jsme vynechali, oblékli červený frak, ostříhali si vlasy, usmířili se s Josefínou, co nám vytrvale zahýbala s jedním dragounem, a vyjeli na bál kolem pekelného stroje, zapáleného s dojemným diletantstvím (kolečkový zámek jak z renesance, šňůra od doutnáku, vše podobné budícímu stroji z němých komedií s Benem Turpinem). Ohromné bum, naštěstí umřela jen malá holčička (což je pravda, kromě jiných obětí), co s ní náš generál o minutu předtím lidsky pohovořil (což pro změnu pravda není). Ležela něžně mrtvá a konzul se smutně díval. Divácké city reál neobtěžoval; neměla jako historická Marianne Peusol utrženou ruku a nebyla zohavená natolik, že Fouché několik dní pátral, kdo to vlastně je. A pak zlý Talleyrand (John Malkovich) a ještě zlejší Fouché (zhublý Gérard Depardieu) způsobí přivlečení prince d´Enghien, kterýžto s psíkem v náruči čelí popravčí četě, což je asi tak nejlepší scéna. Konec, pokračování příště. Bonaparte (bohužel) není ani Abel Gance, ani Rod Steiger, ale jen sluha z „Návštěvníků“, v nichž byl jeho pán Jean Reno od několik tříd lepší. Ani za to nemůže, pro herecké výkony není ve scénáři mnoho místa a všichni tudíž hrají stejně. Takže jsem nakonec sledoval hlavně ženské. Josefína byla plnoštíhlá tmavovláska s uvadajícím poprsím, nádechem dusné erotiky a pikantními ďolíčky ve tvářích. Na Paulině se daly oči nechat, bohužel ukazovala jen tvář (to pro ty, co by čekali, že se objeví tak, jak ji vytesal do mramoru Canova). Hortenzie de Beauharnais, odmítající vzít si Ludvíka a toužící po nevlastním otci, ovšem byla krásná mladá dívka (ve filmu)... Oblíbení militarističtí hrdinové nedostali mnoho šancí, objevil se tu (kromě Muirona) jen Joachim Murat ve fádní myslivecké uniformě, s tváří jak měsíček od Lady a s výkonem srovnatelným s Hawkinsovým Neyem v Bondarčukově „Waterloo“ (tedy bída). Zapřísáhl jsem se, že druhý díl sledovat nebudu, že půjdu raději, jak bývá ve středu mým zvykem, s kytarou do hospody. Leč hostinská onemocněla, hospoda byla zavřená a já neodolal. Dobře jsem učinil, dojmy z pokračování zastínily první část. Zde je stručné dějové schéma: John Malkovich-Talleyrand kulhá po chodbách a přemlouvá Bonaparta, aby sáhl po koruně, což republikánský konzul nechce a nechce. Jenže, slabota, povolí; pak už chodí Talleyrand jen po chodbách a poslouchá u klíčových dírek, jak se v rodinném kruhu chystá posvěcení. Papež nejdřív šlápne do bláta a pak nám v Notre-Dame požehná, načež musí chudák David domalovat do obrazu císařovnu matku. Josefína nám už nezahýbá, zato my zahýbáme jí; v tomto případě stojí za dveřmi u klíčových dírek voyeur Depardieu-Fouché. Pak hurá do Boulogne, chystá se nám tu armáda na Angličany, alespoň mám ten dojem, nebo? z ní je vidět jen minipeloton vojáků, co právě popravuje zlé anglické špióny. Čelem vzad, pochodujeme do Německa, protože nám Talleyrand stručně vysvětlil, co nám odtud hrozí. Modré uniformy zaplavují obrazovku, švenk,vida, jede něco bílého, vypadá to jako Kavalergardský pluk, asi naznačuje, že někde v dálce k nám míří stařík Kutuzov... Dáme Josefíně pusu na čelo, vezmeme ji s sebou do Štrasburku, pápá a hurá na Kaiserlicky . Ulm jen letmo zmíníme a už stojíme před Austerlitzem, Muratovi vysvětlíme, jak je to geniálně jednoduché a čekáme, až vyjde ve vlahém podzimním dnu slunce. Berthier tu naštěstí vůbec není, to je dobře, co s náčelníkem štábu, jen by do toho zbytečně mluvil. Ouha, budeme útočit do hodně strmého kopce. Opřeme si na to dalekohled pobočníkovi o rameno a čekáme, až vyjde slunce. Dole v ďolíku je něco, co asi bude nepřítel, takže hurá vpřed a vzhůru do kopce. Jde to ztuha, stráň má sklon jako Říp, nepřítel se hne a trochu nás žene nazpátky. Kdopak to je? Bílou není vidět, asi Rusové... Jsou to Rusové! Vyběgáli iz mašíny času, trochu se spletli, na hlavách mají kivéry, co budou nosit až v roce 1812... A už běží nazpět. Velíme: "Soulte, teď ty!" "Lannesi...!" Chudák Lannes aby se roztrhl, je vedle Napoleona a aby teď pádil k Santonu? Nu což, stejně máme vyhráno, projdeme bojiště, ke Spálenému mlýnu nepojedeme, co tam, co ve filmu s nějakým rakouským císařem, že?! Radši na nádvoří slavkovského zámku, svítí tam sluníčko, jen ten pacholek Talleyrand nám kazí radost z dobytých praporů, které nám vojáci házejí k nohám... Vyndá z kapsy moc pěknej hrníček, je na něm Marie-Louisa, nutí nám ji, chomout nám chce v zájmu monarchie navléknout, Josefínu vyhnat, holoubek! My ale Josefínu milujeme, s hrnkem třískneme o dláždění a je vymalováno. Ten se ale na to tváří, ďábel jeden kulhavej... Hurá do Paříže, abychom milované Josefíně zase trochu zahnuli, projeli se v jízdárně na koni (jde nám to skvěle, jak mohou pamětníci tvrdit, že často padáme ze sedla!), zatímco nám Caulaincourt líčí, jak pruská královna obléká kalhoty, přehlíží pluky a chce je vést na Paříž. Et voila, jsme nad Jenou, nádherný slunečný den, viditelnost až do Salcburku, kdo to psal, že tu pro mlhu nebylo vidět na deset kroků? Stojíme na kopečku, dole v údolí jede bryčka, odkud se bere? Aha, to jsou Prajzové a v kočárku královna Louisa. Už utíká, nebo teprve povzbuzuje? Seběhneme z kopce, Prušáci utíkají do protisvahu, kočár uprostřed jede dál, ano, teď, teď, vážení přátelé, královna prchá a Prajzové se kácí jak obr Koloděj!!! V Paříži se zatím tvrdě intrikuje. Fouché zjistil, že nám milenka porodila, zatepla to donese Talleyrandovi a zloduch jej pošle, a? nám to v Polsku vyřídí. Skvělá zpráva, můžeme mít děti! Josefína ne! Geniální intrika!!! Tu zprávu se dozvíme na zastávce před Varšavou, Fouché nás dohnal, nebo? nám se polámalo kolečko. Je léto, nádherný slunný den, ovečky se pasou kolem. Cože, že jsme jeli do Varšavy v prosinci, že mrzlo a lilo, že jsme zapadli do bláta a z porouchaného kočáru jsme přesedali rovnou na kůň, abychom neuvízli po kolena v bahně? Bože, ti historikové toho namluví... I ve Varšavě je sluníčko, asi to ale přece jen není léto, ta blondýna, co nám ji Caulaincourt přivede, má kožíšek s kapuckou... Chceme ji, kdo to je, prý Walewská, nebo tak nějak, Caulaincourt nám ji najde... Nemusí, je ples (asi u Radziwillů?), přijde sama se starým chotěm, jako by tu ale ani nebyl. Jak je krásně vyzývavá. Tomu se říká vlastenecká sexualita! Že nechtěla, že ji nějaký Poniatowski hodně dlouho přemlouval, že nám neodpovídala na dopisy? Hloupost. Už je v budoáru, sama se nám svléká. Pozor, televizní hvězdička, víc než nahá ramena neukáže! Hurá do práce, než vyjde sluníčko, už nám škrábe kdosi na dveře, že na nás táhnou Rusové, mrknem na mapu, Eylau se to jmenuje... A je tam sníh a nám to nejde, u kostelíku už nám ustřelili špičku, ještě že nechumelí jako ve skutečnosti, jinak bychom neviděli, že se Rusové derou k nám, k našemu hřbitůvku. Quelle audace! Pošleme Murata, a? nás nesežerou. Impozantní útok jezdectva, to určitě nacvičovala Selská jízda! Kolikrát jsem odprosil v duchu Bondarčuka, jehož Slavkovu a Borodinu jsem nemohl ve „Vojně a míru“ přijít na jméno... Ach jo, proč radši nekoupili úvodní scénu z poslední verze „Plukovníka Chaberta“ s Gérardem Depardieuem? Tam byl kyrysnický útok, až běhal mráz po zádech!!! Nu vot, nejdřív padají Rusové, pak naši jezdci. Zatím vrhneme do útoku gardu, i když, jak se zdá, bodákový útok v koloně moc nenacvičovala. A hlavně, pořád nás trápí starost, kde se zatoulal Ney! Třikrát se na to ptáme. Nic. Pak je tu, na dohled od nás, v sedle, vševědoucně nás pozdraví, prsty u maršálského klobouku. Podle světla to stihl na oběd. Že byl daleko vlevo, kde honil Prajzy, co je ztratil, že dorazil někdy pozdě večer a sotva se objevil, už ho Rusové zahnali nazpět? Hloupost! Že tam byl nějaký Davout, co bychom bez něj byli biti jako žito? Taky hloupost! Nu, moc jsme to nevyhráli, je to plichta, alespoň v tomhle scénář nelhal. Talleyrand s námi projíždí bojiště, kapesníček na ústech, chce se mu blinkat... Mně taky! Dává nám dobré rady, my nedbáme a komentátor nás varuje, že se nám to ve třetím díle nevyplatí. Od doby, co jsem viděl „Brancaleonovu armádu“, „Život Briana“ a „Svatý Grál“ od Monty Python´s, jsem tak skvělou parafrázi historie nespatřil! Že to Francouzi mysleli vážně? Že by to bylo pokračování „Muže se železnou maskou“, nebo „Patriota“? Je ne sais pas... Váš Jiří Kovařík P.S.: Nedejte se mnou odradit, je to skvěle barevný!!!


Stručná historie šermu

Stručná historie šermu

Autor: Jiří Vincenc

Druhé opravené a doplněné vydání úspěšné knihy

Historie šermu evropských národů od starých Řeků a Římanů až podnes. Kniha obsahuje charakteristiku evropských šermířských škol se zvláštním přihlédnutím k soubojům a šermířským zbraním. Je doprovázena mnoha dobovými černobílými ilustracemi. Autorem je dlouholetý reprezentant ČR a v současnosti profesionální trenér české šermířské reprezentace. Nakladatel knihu doplnil obsáhlou bibliografií více než 1000 svazků o šermu a soubojích, vyšlých za posledních 500 v mnoha evropských jazycích. Druhé opravené doplněné vydání lze zakoupit v pražském knihkupectví Krakatit, anebo u každého dobrého knihkupce. Formát A5, 100 stran, brožovaná vazba, černobílé ilustrace, doporučená cena 149 Kč.


100 let 1. českého šermířského klubu Riegel – TJ Baník Praha

100 let 1. českého šermířského klubu Riegel – TJ Baník Praha

Autor: Ivo Prokop

Stručná historie klubu vydaná ke 100. výročí založení

Oslavy stoletého výročí trvání šermířského klubu Riegel proběhly 23. prosince 2002 v pražské kavárně Mat, jejíž majitelka bývala také členkou klubu. Dlouholetý předseda klubu (1960—1997), dr. Ivo Prokop, sestavil k této příležitosti informativní brožurku, v níž popsal historii klubu, vzpomenul funkcionářů, závodníků, významných členů a sestavil přehledné tabulky účasti „riegeliánů“ na tuzemských i zahraničních soutěžích. Zvláštní kapitola je věnována i nejstarší české (československé) skupině historického šermu Mušketýři & Bandité, která vznikla v šedesátých letech 20. století právě ze členů klubu. Publikace je doplněna šesti desítkami mnohdy unikátních fotografií, dokumentujících historii klubu již od 19. století (klub původně vznikl jako česko-německý již v roce 1890 a nazván byl podle svého mistra, por. D. Riegela). Ačkoliv je publikace určená především bývalým i současným členům klubu, najdou v ní řadu zajímavostí i zájemci o historii šermu z řad nečlenů. Lze si ji objednat za cenu 100 Kč na adrese nakladatelství elkapress@vol.cz. Formát A5, brožovaná vazba, 80 stran, z toho 30 stran černobílých obrazových příloh. Vydal Leonid Křížek, nakladatelství Elka Press.


Richard III. Vrah či oběť

Richard III. Vrah či oběť

Autor: Jiří Kovařík

Anotace vlastní publikace autora s obsáhlou ukázkou -- popisem bitvy u Bosworthu.

Vážení čtenáři znovu obnovené Militarie, dovoluji si vám jako prvním (kromě nakladatele, několika přátel, korektora, atd.) předložit knihu, která se objeví do vánoc na knihkupeckých pultech. Předložit není přesné, spíše Vás na ni upozornit a nabídnout Vám na ukázku jednu z kapitol. Po napoleonských válkách a korzárských plavbách jsem se pustil do naprosto odlišného tématu a snažil se odpovědět na otazníky, které se mi honí hlavou už od doby, kdy jsem viděl filmového Richarda III. s nepřekonatelným Lawrencem Olivierem a četl detektivku paní Teyové, jejíž český titul Vrah či obě' jsem si vypůjčil do podtitulu. Možná mě k tomu nutily i popouzející věty v učebnicích středoškolských i vysokoškolských, které v pár řádcích stále krále Richarda šmahem hodnotí jako hrbatou krvelačnou zrůdu. Stále se opakuje obraz ze Shakespearovy hry, v souhrnných dějinách Anglie, a' už je napsali André Maurois, či Winston Churchill, je Richard sice statečný, nicméně odporně zvrhlý. Jenže ono to tak nebylo a existuje řada knih (britských, amerických, atd.), které už dávno obraz krále Richarda přehodnotily. Některé seriózně, opatrně, s výhradami, jiné tak vášnivě, že z něj učinily kladného hrdinu. Na webu dokonce najdete richardovské stránky, doslova nabité informacemi, fulltexty kronik a starých děl i „horkými“ novinkami. O čem tedy je „můj“ Richard III.? Předně se jedná o knížku do značné míry „militaristickou“. Píšu o tzv. válce růží, konfliktu u nás známém i neznámém, nebo' kniha z pera R. Neillandse, která vyšla před deseti lety v Našem vojsku, je dosti povrchní a navíc v příšerném překladu. Richard z Gloucesteru, budoucí Richard III., byl dítětem války růží, v níž zemřel jeho otec, bratr, strýc… Jeho osudy nás tak vedou od počátku konfliktu, od první bitvy u Saint-Albans, až po jeho závěr v bitvě u Stoke, k níž už došlo po Richardově smrti. Richard sám bojoval v největších bitvách této války, u Barnetu, Tewkesbury a pochopitelně u Bosworthu. Pak je to kniha o otaznících. Byl král Richard hrbatý, či jinak tělesně postižený? Jak se choval, vyvíjel, jakou měl povahu, co ctil a čím pohrdal? A co vlastně udělal? Čím byl vinen? Jak to bylo se zločiny, které mu klade za vinu Shakespeare? Zabil u Tewkesbury prince Jindřicha a o málo později jeho královského otce? Nechal utopit v sudu svého bratra Clarence? Dal tak zrádně a podle popravit Hastingse, Riverse, Greye a Vaughana? Utrápil svojí cho' Annu? A konečně, nechal zardousit své dva malé a nevinné synovce? Kdy a proč začal vznikat obraz krále Richarda jako pokřiveného netvora? Co tím kdo sledoval? Záhad je v knize stejně tolik jako bitev. Po vzoru britské televize jsem se pokusil v knize uspořádat nad Richardem několik soudních přelíčení, v nichž pro i proti svědčí dobové prameny. Té největší záhadě, osudu malých princů Edvarda a Richarda, jsem věnoval celou závěrečnou část. A spolu s britskými historiky jsem našel kromě Richarda nejméně sedm dalších možných vrahů, z nichž mnohým by zločin prospěl nesrovnatelně více. Vraždilo se vůbec v Toweru? A byli vůbec princové zavražděni? Jeden z nich možná přežil. Byl to onen Perkin Warbeck, který se pokusil dlouho po strýcově smrti získat nazpět anglický trůn? Na odpověď musíte vzít do ruky knihu. Prozradím jen to, že v ním mám svoji teorii, či spíše kombinaci teorií o tom, kdo mohl zabíjet, kdy a proč… Teď Vám nabízím na ukázku jednu kapitolu, popisující první část osudové bitvy u Bosworthu, v níž král Richard padl. I na závěr bitvy, na onen proslulý útok krále Richarda, v němž se snažil změřit síly se svým sokem Jindřichem z Richmondu (budoucím Jindřichem VII.), si musíte počkat. Prozradím snad jen to, že ono shakespearovské „Království za koně!“ král nikdy nevykřikl… Co dodat? Knihu vydává nakladatelství AKCENT, kromě textu a obrázků v ní najdete značně podrobné rodokmeny Richarda III., Yorků, Lancasterů, „králotvůrce“ Warwicka a jiných i mapky a plánky všech větších bitev a operací války růží… Váš Jiří Kovařík Bitva začíná „A křičel: ,Korunu, neb slavný hrob! Buď žezlo, nebo hrobku pod zemí!´ S tím zas jsme hnali v útok, ale žel, zas couvli jsme; jak bych byl labu' zřel plout proti proudu s marnou námahou a sílu ztrácet proti moci vln.“ William Shakesperare: Král Jindřich VI, díl III. V životě Richarda z Gloucesteru zůstalo mnoho nejasného. I jeho poslední den je protkán mnoha otazníky. Mnohé středověké bitvy s sebou nesou řadu nezodpovězených otázek. Přečasto je líčili kronikáři, kteří válečnictví nerozuměli, bojiště nikdy neviděli a mnohdy nemluvili ani s nikým z těch, kteří události viděli. Nejednou je zajímalo hlavně pro koho píší. To všechno platí i o bitvě u Bosworthu. Pravděpodobně pouze autor Ballad of Bosworth Field byl na dosah bojiště, nejspíše v táboře Stanleyů, jeho obsáhlé veršované dílo však známe jen z opisu, který je o více než dvě stovky let mladší. Originál se ztratil. Ostatní psali už z doslechu, mnohdy řadu let po bitvě a někdy i v jiné zemi. Ani historikové, kteří tato díla studovali a analyzovali, nedošli k jednoznačným závěrům, třebaže se opírali o znalost topografie a archeologické průzkumy. Téměř by se dalo říci, že co autor, to jiný popis. Nebude jednoduché vyznat se k čemu, kde, jak a proč onoho dne došlo. Víc než kdy jindy budeme tápat a říkat různá „možná“, „snad“, „pravděpodobně“. Český čtenář navíc má k dispozici ve své mateřštině jen velice zcestné, povrchní a Shakespeara kopírující popisy bitvy u Bosworthu. Ten zdánlivě nejserióznější je obsažen v jedné kapitole knihy Geoffroye Regana Rozhodující bitvy, i v něm ale nalezneme řadu polopravd a omylů. Mezi největší patří hodnocení morálky Richardových vojáků. Regan cituje Croylandskou kroniku v níž se říká, že královi vojáci „bažili po králi spíše mrtvém než živém, a proto bojovali jen chabě“. Žádná taková věta v Croyland Chronicle není! I kdyby však byla v jiné kronice (nechtěný omyl autora nelze nikdy vyloučit), jak bychom pak vysvětlili ztráty Richardových sil? Máme věřit, že se vojáci nechali trpně pobíjet z nechuti bojovat? Takové hodnocení, jak uvidíme dál, je možné vztáhnout pouze na část královského vojska, na šik vévody z Northumberlandu. Král i jeho úhlavní nepřítel svolali ke svým stanům válečnou radu. Kolem Richarda se shlukli kromě Norfolka, jeho syna Surreye a Northumberlanda králův komoří vikomt Lovell, správce Toweru sir Brackenbury, členové rady Ratcliffe a Catesby, králův sekretář John Kendall, vicekonstábl sir Raplh Assheton a další rytíři. Takřka nikdo z nich nemohl po bitvě vypovědět, zda byla králova tvář bledá nevyspáním a duše poznamenaná nočními můrami tak, jak to stojí v Croylandské kronice. Až na hrabata Northumberlanda a Surreye nikdo z nich nepřežil a ti dva o bitvě nic nezapsali. Máme-li věřit Croylandské kronice, přichvátal v té chvíli jeden z Richardových panošů a sděloval, že nikde není kněz, který by požehnal vojákům i královým zbraním: „Za pondělního rozbřesku nebylo na Richardově straně toho, kdo by králi vykonal službu Boží, ani nikoho, kdo by mu uchystal snídani, aby osvěžil kolísajícího králova ducha; (…) a on soudil, že a' se vítězství přikloní na jakoukoliv stranu, bude výsledek onoho bitevního dne znakem naprosté zkázy království anglického. Poté prohlásil, že je jeho pevným záměrem dobyvateli ukázat, jak rozdrtí všechny ty, kteří podporují nepřátelskou stranu…“ Že by zbožný král vytáhl do pole bez osobního kaplana, ba dokonce bez služebnictva? Zdá se to nepravděpodobné, jiný pramen ale říká, že kaplan neměl připraveny krev a tělo Páně, tedy víno a hostii. Snad proto došlo ke zdržení snídaně. Croylandský mnich si pak celou historku nejspíš poněkud zdramatizoval. Poslední věta citovaného úryvku Croylandské kroniky ale představuje pozoruhodnou (a nejspíš nechtěnou) sondu do Richardovy duše. Král musel nejlépe vědět, že i když vyhraje, nebude nic takové, jaké bývalo. A v tomto smyslu se svými nejbližšími možná hovořil. Věděl, že když prohraje, bude to konec Yorků a všech jejich přívrženců, nebo' dobyvatel nastolí vládu tvrdé ruky a strachu. Zároveň dospěl k přesvědčení, že pokud vyhraje, nezbude mu než upevnit vlastní moc podobnými prostředky. Poslední válečná rada skončila, nastal čas zaujmout místa a zahájit včera naplánovaný přesun. John Howard, vévoda z Norfolku, byl už připraven a vyrazil směrem k Ambion Hill jako první. Za jeho pochodovým proudem se dal do pohybu Richard. Hrabě Northumberland si dával na čas, snad proto, by si pojistil místo v zadním voji. Když král vyrážel, začínali se lidé Henryho Percyho teprve řadit. Než se vše přesunulo, rozmístil Norfolk s pomocí syna Thomase na úbočí pozvolna se zvedajícího pahorku řetěz lučištníků a střelců z malých hákovnic, protkaný vojáky s halapartnami a píkami. Dělostřelci spouštěli z vrcholku na horní část svahu s pomocí pěšáků serpentiny, chystali kamenné kule (železné se tehdy používaly jen zcela výjimečně) a plnili závěry komorových děl. Kamenné kule ostatně archeologové v těchto místech našli. Je však nepravděpodobné, že Brackenbury dopravil z Londýna i bombardy, těžká a nemotorná děla, třebaže se o nich v Ballad of Bosworth Field zpívá. Z výšin Ambion Hill bylo patrné, že Richmondovo ležení ožívá, v táboře obou Stanleyů ale vládl klid. Richard III. nařídil Johnu Kendallovi, a' pošle k lordu Thomasovi znovu kurýra. Obojetníkovi měl vzkázat, aby se, pokud mu záleží na synově životě, přidal ke královské armádě. Norfolk se už téměř rozvinul, jeho šiky však nebyly dost široké na to, aby kryly i boční směr, z nějž mohli napadnout Richardovy oddíly Stanleyové. Král je tedy prodloužil odřadem pod velením sira Roberta Brackenburyho, který nejspíše velel i dělům. Část levé strany pod nevysokým kopcem naštěstí nebylo třeba chránit: pod jižním či jihozápadním výběžkem Ambion Hillu se rozkládala špatně průchodná mokřina. Její přesná poloha a rozsah nejsou známy, po staletí už neexistuje a tato neznalost mnohé hypotézy o bitvě komplikuje. Jisté je pouze jedno: z levého boku se král neměl čeho obávat, tím směrem však současně nemohl útočit. Richardův šik zaujal místo na vrcholku Ambion Hill, či na svahu těsně pod vrcholkem. Možná stál přímo za Norfolkovým šikem, možná ale poněkud vlevo. Za ním, až směrem ke vsi Sutton Cheyney, se rozvinul hrabě z Northumberlandu. Dosáhl tak svého: ocitl se na nejméně exponovaném místě, na levém křídle, a vzhledem k tomu, jak opisovala Richardova linie oblouk, i v zadním voji. Hrozilo mu tu pramálo, snad jen nápor Stanleyů, kdyby se rozhodli zaútočit z jihu, z opačné strany mokřiny (kterou by pak měli po pravici). Není ovšem vůbec jisté, zda Stanleyové zaujali postavení jižně od Ambion Hill, kronikáři i balady si v tomto směru buď odporují, nebo mlčí. Jiná teorie říká, že Stanleyové mohli stát severně, a další, že se rozdělili. Jeden mohl být na jihu a druhý na severu. Na Northumberlandově pozici to ovšem nic nemění, bok a týl mohly jeho oddíly krýt v každém případě. Vojsko Jindřicha, hraběte z Richmondu, tábořilo v prostoru zvaném White Moors, sotva kilometr a půl jihozápadně od Ambion Hill, severně od římské silnice. Nyní tábor opouštělo a v dlouhé koloně směřovalo na východ. Paprsky slunce, které se onoho dne už vyhouplo nad obzor, dopadaly na lesklé pláty zbroje a odrážely se od zježených halaparten. Sloup prachu, vířeného stovkami bot, zatím umožňoval spíš tušit než vidět, jakou sestavu Jindřichovi velitelé zvolili a co zamýšlejí. V té době se přihnal z tábora Stanleyů nazpět kurýr. Lord Thomas vyzývavě vzkazoval: „Mám i jiné syny a v této chvíli nejsem v rozpoložení, v němž bych se chtěl ke králi připojit.“ Richard vzplanul hněvem a měl-li bledou tvář, zbrunátněl nad tou nehorázností vztekem. Okamžitě se otočil a stroze rozkázal, a' George Stanleye, lorda Strange, okamžitě popraví. Pak se uklidnil a rytířů i rádců kolem se zeptal, co si o rozkaze myslí. Vnitřně však už byl rozhodnut, že rozsudek odloží. Po bitvě bude dost času. Jeden z rytířů mu ostatně poradil, že až vyhrají, budou moci místo syna soudit jeho otce i strýce. Král tak nejspíš reagoval přesně způsobem, na nějž Stanley spoléhal. Nepřátelé se zvolna přibližovali a Richard zjiš'oval, že protivník zvolil velmi neobvyklé uspořádání. Místo tří šiků, ve středověkých válkách tak rozšířených a oblíbených, pochodoval v jedné dlouhé koloně. Za ní bylo vidět kolonu druhou, mnohonásobně menší, spíše nevelký shluk. Mohutnou kolonu vedl John de Vere, čtrnáctý hrabě z Oxfordu, nejzkušenější válečník Richmondovy strany. Krále nejspíš osobně nenáviděl, možná i za porážku, kterou mu uštědřil v Cornwallu ještě jako vévoda z Gloucesteru. Šlechetnost, s níž Richard tehdy poskytl ochranu Oxfordově manželce, nebral hrabě v potaz. Nenáviděl i vévodu z Norfolku, který teď držel spoustu jemu zabavených statků. Šel do boje s touhou vyrovnat osobní účty a vymohl si, že bude útočit s většinou Jindřichových sil. Králi ponechal jen zlomek, nějaké lučištníky, halapartníky a jeho osobní rytířskou družinu. Oxford nepochodoval přímo proti Ambion Hill, ale šikmo, jakoby směrem k mokřině. Za předpokladu, že alespoň jeden ze Stanleyů stál oním směrem, se k těmto „neutrálům“ přibližoval. V očích krále Richarda mohl manévr budit dojem, že se chce se Stanleyi spojit. Před mokřinou se čelo kolony začalo stáčet o devadesát stupňů na severozápad. Kdyby jí nebylo, nastavil by Oxford v té chvíli Richardovi nekrytý pravý bok. Teď ale podmáčená půda kolonu kryla. Chvíle, v níž zazní zbraně, se blížila. Norfolk v rudém tabardu stanul se svými muži pod korouhví se lvem, levharty a svatojakubskými kříži. Brackenburyho dělostřelci nasadili dělům komory a čekali se zapálenými doutnáky. Lučištníci uchopili tětivy do prstů chráněných rukavicemi či nátepníky. Střelci z ručních palných zbraní pevně připravili své hákovnice a pušky ke střelbě. Halapartníci potěžkávali zbraně. Richardovi přivedli na vrchol svahu bitevního oře, bělouše White Surrey. Král si vsadil na hlavu šalíř, vizír nechal zdvižený a vyšplhal do sedla. Naposled mu radili, aby sejmul z přilbice zlatý diadém, odznak královského důstojenství. Zavrtěl záporně hlavou. Byl odhodlán jako král bojovat a jako král třeba i padnout. Stanleyové se přisunuli poněkud blíže, možná na výšinu mezi vesnicemi Dadlington a Stoke Golding. Po bitvě se jí bude říkat Crown Hill, Korunní kopec. Celé bojiště odtud měli jako na dlani. Tři ze čtyř různých teorií se shodují, že tu rozhodně byl lord Stanley. Sir William zaujímal pozici za ním, pokud ovšem nestál na severu. Jindřich Tudor pozoroval postup zpovzdálí, přesto dobře viděl, že se svah Ambion Hill ježí Richardovými vojáky. Do bitvy neměl zasahovat, co by tu také se svými zkušenostmi dělal? Nejspíš mu to i vyhovovalo, alespoň o dva roky později, v bitvě u Stoke, si bude počínat podobně. Obklopovala jej rytířská družina a něco pěchoty, z urozených především Jasper Tudor, hrabě z Pembroke, biskup z Exeteru, sir John Cheyney (nebo Cheney), korouhevník William Brandon a další vybraní bojovníci. Kolik mužů na všech stranách vlastně stálo? Nic není tak ošidné jako odhady a čísla kronikářů. Tudor mohl mít kolem 5000 vojáků (2000 Francouzů, maximálně 500 exulantů, 2000 vojáků z Walesu a západní Anglie, 500 ze Shrewsbury). Richardova armáda byla nesrovnatelně silnější, odhaduje se na 9000–10 000 mužů (1500 u Norfolka, 3000 u Northumberlanda, zbytek přímo u Richarda). Za normálních okolností by měl král se zrádci a nájezdníky snadno skoncovat. Jenže tu stály další dvě armády. Sir William Stanley měl kolem 2500–3000 vojáků. V odhadu sil lorda Thomase Stanleye se historikové liší nejvíc, někteří tvrdí, že to bylo 2000–3000 vojáků, jiní tisícovku přidávají. Bylo jasné, že oba bratři zasáhnou spíš proti Richardovi než v jeho prospěch. Nedalo se tedy říci, na čí straně je převaha sil. Richard měl víc mužů, třetinu ale musel vyčlenit, aby Stanleye hlídal. Vlastní síly Richmonda a Richarda tak zůstávaly de facto vyrovnané. Když se Oxfordova kolona (kolem 4500 mužů) ocitla bokem k Norfolkovi, zaduněla děla. Alespoň se to opět předpokládá, většina zpráv o nich hovoří. Rozhodně zasvištěly šípy a zahřměly hákovnice. Pochodující lučištníci byli připraveni. I oni vypustili k Norfolkovi mrak šípů. Bitva začínala jako klasické střetnutí „válek růží“. Norfolk a Richard si ale museli přiznat, že Oxford vycvičil své muže dobře. Král, který viděl mohutnost nepřátelského útvaru, vyčlenil ze svých sil nejméně 1500 dalších mužů, aby přední voj Johna Howarda zpevnili. Manévr de Verovy kolony zůstává do jisté míry záhadou. Byl náročný i nebezpečný a v další fázi předpokládal obrat či otočení o devadesát stupňů vpravo, aby se z kolony stal bitevní šik rovnoběžný se šikem Norfolkovým. Oxford se ale zatím ke změně tvaru nechystal; nejspíš nechtěl útočit do svahu proti dělům. Raději se snažil přesunout mimo palebné pole. Původně možná předpokládal, že tu tolik děl nebude, a chtěl vzít svah útokem vzhůru v místech, kde by měl pravý bok stále krytý mokřinou. Pokud jej děla přinutila improvizovat, improvizoval velmi dobře. Navíc skvěle velel. Věděl, že útočí proti silnému protivníkovi. Všem mužům prý rozkázal, a' se nenechávají ani strhnout, ani zastrašit, a nevzdalují se víc než deset kroků od tvaru. Hlavním orientačním bodem měla být jeho korouhev se svatojiřským křížem a modrým kancem v rudém poli. Není jisté, kdo boj zahájil. Podle jedněch došel Oxford mimo dosah děl, provedl obrat, vytvořil šik a stoupal proti Norfolkovi. Podle jiných dal povel k útoku Norfolk a začal se svým šikem sestupovat ze svahu. V každém případě se oba tvary srazily někde vprostřed. Už od první chvíle se začala projevovat výhoda Oxfordovy sestavy. Celá kolona postupovala nejspíš s jezdectvem na bocích. Obrnění jezdci i lučištníci na koních vytvořili křídla, Gilbert Talbot vpravo a John Savage vlevo. Útočník si kryl jezdectvem boky a pokusy o obchvat odrážel. Boj, který vzplanul po celé délce obou šiků, byl klasickým střetem opěšalých rytířů a pěších zbrojnošů oněch časů. Halapartny, píky a další dlouhé zbraně se rozmachovaly, pokud měly k rozmachu prostor, spíše ale byly zvedány nad hlavu, aby dopadaly vahou, nebo vysunovány vpřed, aby zachytily protivníka a strhly jej na zem. V boji tělo na tělo přišly ke slovu bijáky, jedenapůlruční jezdecké i kratší pěší meče, válečné sekery a bojová kladiva. Norfolkova korouhev vlála na středu, vedle Johna Howarda se rozmachoval jeho syn Thomas. Lord Ferrers a lord Zouche veleli Norfolkovým křídlům. Děla ztichla, lučištníci si už dávno přehodili tisové luky na záda a sáhli po chladných zbraních. Vévoda Norfolk se snažil o obchvat, chtěl nepřítele stisknout v bocích. Proto musel roztáhnout linii do šíře. Dík Talbotovým a Savagovým jezdcům se mu záměr příliš nedařil. V náporu ale neustával a zdálo se, že dosáhne cíle. Jeho šik začínal připomínat půlměsíc, který Oxforda zvolna svíral. Misky vah se nakláněly a vracely, vítězství i porážka visely v té chvíli na vlásku. Muži v plátové zbroji, v pouhých kyrysech i vycpaných a kovem pošitých brigantinách se bili ze všech sil. „Francouzi“, zločinecká chátra a otrlí chlapi, vzdorovali Angličanům lépe, než jejich velitel Philippe de Chandée čekal. Ani drsní Walesané se nedali zahanbit. Halapartny a helebardy, píky a sudlice, všechny ty dlouhé zbraně přestávaly být v těsném sevření k užitku. Mnozí pěšáci je odhodili a sáhli za opasky po sekyrách, gisarmech, dýkách, palcátech a krátkých mečích. Lukostřelci se chopili krátkých a mačetě podobných nožů, jimž se říkalo bollock. Třesk kovu o kov, drcení kovových plátů, vzteklý řev, rozkazy, bolestný jekot, nářek, kletby i volání Panny Marie, všech svatých a Ježíše, to vše se slilo v jeden jediný zvuk. Dva opěšalé šiky se do sebe zaklesly v jedinou změ', z níž vystupovaly hlavy v barbutách, železných kloboucích, armetech i šalířích. Jen vlající korouhve, modrý Oxfordův kanec a bílý Norfolkův lev, dávaly tušit, že někde vprostřed mezi nimi probíhá bojová linie. Vlevo se v té změti začala rýsovat trhlina. Oxfordovo levé křídlo kolísalo a nepatrně couvlo. John de Vere velel trubačům, a' troubí k ústupu. Chtěl, aby se jeho střed a pravé křídlo stáhly na úroveň křídla levého. Potřeboval se vymanit z hrozícího sevření. Hroutící se šik poslechl a zavlnil se směrem vzad. Ne daleko, jen o pár kroků. A nejspíš ne nadlouho. Bitevní vřavu náhle vystřídalo ticho. Plíce nabíraly dech, ochraptělá hrdla zmlkla, vojáci si podmračeně prohlíželi své protivníky. Pak se ozval křik kapitánů, velitelů a rytířů. Hrabě Oxford, obepínaný Norfolkem, chtěl semknout řady. Vegetiův spis o starověkém válečnictví čítával nejen král Richard, ale i on. Jeho šik se změnil v natěsnanou masu, která měnila tvar. Kapitáni hnali vojáky do houfu jak ovčáčtí psi stádo. Houf se v pár minutách změnil v útočný klín, za nějž by se nemusel stydět žádný velitel římských legií. Na čele stanul Rhys ap Thomas s Walesany, tak to alespoň tvrdí Song of Lady Bess. Kronika Polydore Vergila ale říká, že i v této chvíli zůstali Oxfordovi vojáci v šiku. A že někteří Norfolkovi muži zradili a přeběhli k Oxfordovi. Vyloučit to nelze. Použití útočného klínu se zdá být pro další vývoj situace logičtější. Hrot by vrazil do středu roztaženého Norfolkova půlměsíce, zabodl by se do něj, dělil by jej a prohýbal vzad, aby pukl a rozpadl se na dvě strany. Bitva vzplanula znovu. Smrt se líbala s vojáky a dychtivě vyhlížela, koho obejmout. V té chvíli se nabažila kmánů a obdivně pohlédla na nádherný tabard Johna Howarda. Vévoda z Norfolku padl. Někteří tvrdí, že k tomu došlo sotva půl hodiny po začátku boje, jiní naznačují, že až ke konci bitvy, kdy měl vítězství na dosah. Možná klesl na svahu Ambion Hill, kde se bil. V Song of Lady Bess se ale zpívá, že byl zatlačen k větrnému mlýnu (kterému, kde?) a tam zabit sirem Johnem Savagem. Podle flanderské kroniky Jeana Molineta padl do zajetí a byl přiveden před hraběte Oxforda, který jej nařídil okamžitě zabít. Do zajetí padl i Thomas Howard, hrabě ze Surrey, Norfolkův syn, který udatně bránil otce i sebe. Zanedlouho poté klesli velitelé Norfolkových křídel, lordové Ferrers a Zouche. Předvoj přišel o téměř všechny vůdce, a to je vždy zlé. Začal se drobit, jednolitý šik se rozpadl na několik shluků. Mezerami se drali vzhůru do svahu útočníci a vítězně řvali. Misky vah se převážily na Jindřichovu stranu. Poražení ještě bojovali, někteří však začali prchat. V té chvíli hodil král Richard na váhy svůj meč. I když ani to není jisté. Možná tak učinil už mnohem dříve, ve chvíli, kdy Norfolk ještě žil, bojoval a měl vítězství na dosah. Časový sled událostí se už nikdo spolehlivě nedozví. Z těchto příčin zůstane nejasné i to, co král Richard posledním útokem sledoval.


BATTLEGROUND: WATERLOO

BATTLEGROUND: WATERLOO

Autor: ...

Mezi strategickými počítačovými hrami patří mezi nejobtížnější ty, které vycházejí z pravidel klasických štábních her, oněch proslulých Kriegsspiele. Nevypadají graficky nejatraktivněji, terén je tu rozdělen na sí? šestiúhelníkových polí, po nichž se pohybuje jednotkami. Vše je podřízeno co největšímu napodobení skutečných strategických a taktických podmínek. Každá jednotka má propočtenu (a číselně vyjádřenu) řadu faktorů: pohyblivost, palebnou sílu, dostřel, stupeň únavy, stupeň bojových zkušeností, kvantum munice, atd. Rychlost pohybu i dostřel se řídí v závislosti na terénu, viditelnosti, vyčerpání. K hraní je třeba znát skutečnou výzbroj, taktické prvky, ordre de bataille a průběh historického simulovaného střetu.

Klasikou počítačových krígsšpílů se v polovině 90. let stala firma Mikroprose a její série Battleground, postavená právě na výše uvedených principech. Tato série začala bitvami z války Severu proti Jihu a boji v Ardenách. Pak přišlo počítačové zpracování bitvy u Waterloo. Když jej, tehdy jako novinku, Jan Eisler hodnotil ve časopise Score 31, napsal mimo jiné v konečném verdiktu (hodnocení 8/10): „Historicky přesná, do detailu propracovaná a realistická strategie se vším co k ní patří". Svého času se Battleground: Waterloo stala třetí neprodávanější PC hrou. Alespoň tak to tvrdí statistika ve Score z července 1999. 18. červen 1815 Hra obsahuje bojové akce Wellingtonovy armády a levého (Napoleonova) křídla Severní armády výše uvedeného dne. Hrát lze za obě strany, za Prusy, kteří se objeví na scéně dle vývoje situace, už hraje pouze počítač. Můžete velet celé armádě či dílčím celkům. Scénář nabízí celou bitvu či jednotlivé fáze, ba i „co by bylo, kdyby" (například scénář „Grouchy je tady!"). Pro nezasvěcené podotýkám, že cílem není „vymlátit", ale dosáhnout v určitém počtu tzv. otáček strategický cíl. Počítač vás „boduje" a na konci oznámí míru vašeho vítězství či prohry. Otáčkou se rozumí souhrn dílčích fází vaší a nepřítelovy armády (zjednodušeně je to útočný pohyb, střelba, útok, přesun jezdectva, jezdecký útok, obraný pohyb, obranná střelba). Battleground lze hrát v 2D i 3D zobrazení. Ordre de bataille pochopitelně naleznete v nápovědě, výchozí situaci zachycuje ke hře přiložená mapa.


FIELDS OF GLORY

Autor: ...

Poněkud starší než Battleground: Waterloo je simulace Fields of Glory. Od Waterloo se diametrálně liší, především to není hexagonální krígsšpíl, ale real-time strategie. Je to barvitější, vidíte shluk paňáčků, docela efektně se vám přeskupují z kolony do karé či linie, dělíčka se připřahají, koníčci cválají, do kopce a přes potoky jim to trvá poněkud déle, od hlavní děl stoupají čmoudíky, domky, statky a kostelíky můžete obsadit, až se budou okénka ježit malinkými bodáčky, muzika k tomu vyhrává Bděme nad blahem císařství, Auru Lee a řízný pruský marš. V kritické chvíli je to nepřehledné a boj se vymkne z rukou. Oč je hra efektnější, o to dál je od reality.

Poněkud starší než Battleground: Waterloo je simulace Fields of Glory. Od Waterloo se diametrálně liší, především to není hexagonální krígsšpíl, ale real-time strategie. Je to barvitější, vidíte shluk paňáčků, docela efektně se vám přeskupují z kolony do karé či linie, dělíčka se připřahají, koníčci cválají, do kopce a přes potoky jim to trvá poněkud déle, od hlavní děl stoupají čmoudíky, domky, statky a kostelíky můžete obsadit, až se budou okénka ježit malinkými bodáčky, muzika k tomu vyhrává Bděme nad blahem císařství, Auru Lee a řízný pruský marš. V kritické chvíli je to nepřehledné a boj se vymkne z rukou. Oč je hra efektnější, o to dál je od reality. Na druhé straně ovšem můžete ve Fields of Glory hrát všechny bitvy tažení Severní armády roku 1815, tedy kromě Waterloo i bitvy u Quatre-Bras, Ligny a Wavre. Waterloo je tu dětskou hračkou, co vám u Battlegroundu trvá několik dní, to vyřešíte ve Fields of Glory za dvacet minut! Ba i Hougoumont dobudete! Na druhé straně je bitva u Ligny poměrně těžkým oříškem, chcete-li dát Blücherovi co proto! Nesporný klad Fields of Glory tvoří biografický slovník, sahající až do úrovně velitelů brigád. Je sestaven nesmírně zodpovědně a za údaje v něm lze dát do ohně ruku. Ten, kdo si kdysi koupil originál (ne levnější verzi z edice herní klasiky, která vyšla cca 2 roky po uvedení hry na trh), ví, že k manuálu byl přidán i separát svazku Osprey-Campaign Series: Waterloo 1815. Což byl slušný dárek! Nejsem si jist, ale pravděpodobně existuje jako dodatek k Batleground: Waterloo i bitva u Quatre-Bras. Pokud ji někdo ze čtenářů vlastní a má zkušenost s hraní, uvítáme jeho příspěvek (já osobně bych uvítal i zapůjčení této části hry). Stejně tak uvítáme i ohlasy a vlastní dojmy těch, kteří Battlegroud: Waterloo (a jiné podobné hry) hráli.


BONAPARTOVI SYNOVÉ

BONAPARTOVI SYNOVÉ

Autor: RICHARD HOWARD

Kniha Bonapartovi synové, která se v květnu objevila na pultech, nabízí pod barvitou obálkou barvitý románový příběh z dob Bonapartova prvního italského tažení. Skrze osudy hlavního hrdiny, dragouna Alaina Lausarda, nás vede z Francie Piemontem k Mondovi, Lodi a Arcole. A to s velikou znalostí nejen historie, ale i militarií. Pasáže, v nichž seržant vyučuje nováčky šermu šavlí, jsou například (pochopitelně upraveně) převzaty z Avant postes de cavalerie legere generála Bracka. Stejně jako zasvěcené detaily jezdeckého výcviku a boje. Lze se jen těšit na slibované pokračování s názvem Bonapartovi dobyvatelé.

Kniha Bonapartovi synové, která se v květnu objevila na pultech, nabízí pod barvitou obálkou barvitý románový příběh z dob Bonapartova prvního italského tažení. Skrze osudy hlavního hrdiny, dragouna Alaina Lausarda, nás vede z Francie Piemontem k Mondovi, Lodi a Arcole. A to s velikou znalostí nejen historie, ale i militarií. Pasáže, v nichž seržant vyučuje nováčky šermu šavlí, jsou například (pochopitelně upraveně) převzaty z Avant postes de cavalerie legere generála Bracka. Stejně jako zasvěcené detaily jezdeckého výcviku a boje. Lze se jen těšit na slibované pokračování s názvem Bonapartovi dobyvatelé. Bohužel, na vydání je patrná uspěchanost a pramalá péče jazykové redakce. Překlad není stylisticky vybroušen a výrazy jako trajektorie střel či eskadra místo eskadrony nebo od Valem k Fleurusu místo od Valmy k Fleurusu tahají za uši. Místy se zdá, že autor měl v malíčku nabíjení děla či muškety víc, než překladatelka. Nenechte se tím však odradit, kniha stojí za investici cca 140 Kč. -jk- Richard Howard: Bonapartovi synové. Vydavatelství Klokan, Frýdek-Místek 1999. Překlad Václava Buňatová, redakční (ne)úprava Vlasta Kohoutová.


KDO BYL KDO, SLAVNÍ VOJEVŮDCI - Maličká glosa velkého propadáku

Autor: ...

Nedávno jsem v důvěře v encyklopedie zalistoval publikací Kdo byl kdo, Slavní vojevůdci (Libri, 1997) u hes

Nedávno jsem v důvěře v encyklopedie zalistoval publikací Kdo byl kdo, Slavní vojevůdci (Libri, 1997) u hesla Kutuzov. Praví se zde mj.: \"V poslední bitvě na řece Berezině zasadil Velké armádě konečný úder.\" Mohl zasadit konečný úder muž, který byl v té chvíli s armádou o 150 km východněji a vůbec nevěděl, že Napoleon u Studjanky Berezinu přechází? Spíš bych takovou zmínku hledal u hesla Wittgenstein, kde ovšem není. Byla konečným úderem bitva, v níž Napoleon porazil Čičagova, odrazil Wittgensteina a vynutil si přechod přes řeku, aniž jej nepřítel pronásledoval? Pokud nakladatelství Libri sáhne k druhému vydání, mělo by přece jen některá hesla (nepřesnosti a vyslovené omyly jsou i u jiných) nechat přepracovat. (Důkladnou a zdrcující kritiku citované publikace uveřejnil v časopise Historie a vojenství č. 2/1998, str. 147, Pavel Bělina. Pokud by si někdo chtěl knihu koupit, měl by si nejprve přečíst výhrady v recenzi uvedené. Nakladatelství Libri, stejně jako v případě Lobkowiczovy Encyklopedie řádů a vyznamenání, šláplo tentokrát opravdu vedle. Pozn. -lk-.) Více informací a nabídku dalších titulů naleznete na stránkách nakladatelství LIBRI.



SEZNAM RUBRIK A SLUŽEB SERVERU

Války a válečníci | Zbraně a zbroj | Beneš(n)oviny | Uniformy a modely | Mrožoviny | Vojenská technika | Vojenská symbolika | Bojové umění | Miscellanea | Toluenové opojení - galerie | Komická sekce | Hry | Muzea |

...nahoru


 
Vyhledávání

Foto týdne

Výročí: 17. září 1939 Sovětský svaz napadl Polsko a podpořil tak německou invazi do Polska.

Výročí: 17. září 1939 Sovětský svaz napadl Polsko a podpořil tak německou invazi do Polska.


Recenze týdne

Mašínovi

Ve stínu šibenice