logo-militaria.jpg, 41 kB
logo-militaria-2.gif, 9 kB

Tématický server
z oboru vojenství

logo-elka-press.gif, 3 kB

RECENZE

strana: 1 | 2 | 3 | 4 | 5 | 6 | 7 | 8 | 9 | 10 | 11 | 12 | 13 | 14 | 15 | 16 | 17 | 18 | 19 | 20 | 21 | 22 | 23 | 24 | 25 | 26 | 27 | 28 | 29 | 30 | 31 | 32 | 33 | 34 | 35 | 36 | 37 | 38 | 39 | 40 | 41 | 42 | 43 | 44 | 45 | 46 | 47 | 48 | 49 | 50 | 51 | 52 | 53 | 54 | 55 | 56 | 57 | 58 | 59 | 60 | 61 | 62 | 63 | 64 | 65 | 66 |

 

Japonské letadlové lodě

Japonské letadlové lodě

Autor: Jan Pavlík

Zase jeden paskvil...

Jednu z mnoha mezer na českém trhu s námořní literaturou měla vyplnit knížka Jana Pavlíka Japonské letadlové lodě z období 2. světové války, která dosud tu a tam leží v prodejnách. Práce je sice jen kumulací faktů, nenáročně aplikovaných ze zahraničních pramenů, bez vlastního výrazného autorského přispění, např. odborným komentářem, ale o to přehledněji nabízí sled početných kapitol. Z nich jedna každá je věnována lodnímu typu, od japonské letadlové lodi HÓŠÓ po poslední z nich – KUMANÓ MARU aj.

Co také čtenář s povděkem přijme, je stručný výčet dat a schémata námořních letounů na japonských nosičích používaných, modeláři však asi příliš neuvítají technická rozkreslení některých menších palubních objektů – zbraní, světlometů, záchranných člunů, kotev…, neboť v knize chybí důkladnější polocelkové výkresy. Ale budiž. Rozsah práce by mohl být stonásobný, a stejně by tematicky vybranou látku nepojal, ale i tak, určitě by knížka mnohé potěšila… kdyby!! Kdyby nešlo o práci diletantsky selhávající takřka ve všech ohledech!!! Už po přeškobrtání prvních stránek musí čtenáře zarazit, jak nízká je faktografická i jazyková hodnota knihy. Přesněji – jen některé pasáže jsou vyhovující, zatímco většina ostatních se až nevídaně plete v údajích, navíc jsou pod úrovní znalostí češtiny žáka obecné školy. Pokud se znepokojivě hovoří o všeobecném úpadku kultury české řeči, tak zde se podařilo nakladatelství Svět křídel vypustit do světa frapantní důkaz důvodu tohoto znepokojení - hrubých gramatických, stylistických a logických prohřešků je v knize nespočet!! Nevyčítám je ale ani tak zjevně nezkušenému, „nevypsanému“, zřejmě mladičkému autorovi, jako redaktorům uvedeného nakladatelství.

Pavlík prokazatelně není spisovatel, natož rutinérský literát, Jan pouze prostoduše nabídl k vydání tematicky zajímavou a potřebnou knížku, aniž věděl - jak je špatná. Ale když už ji nakladatelství Svět křídel převzalo, bylo jeho povinností, aby buď se o rukopis co do faktografické výbavy a gramatické a stylistické úpravy do detailu postaralo, anebo aby jej autorovi vrátilo. Jenže – nestalo se ani jedno, ani druhé - a výsledek je příšerný! Pravda, nejméně náročným čtenářům je i takové zjištění lhostejné, protože i tak „budou mít doma pěknou knihu“, více náročnější čtenáři mluví o nepovedené, ale přijatelné práci, ty nejnáročnější popadá zuřivost. Nelze se divit. Tak například hned na první stránce, pod heslem HÓŠÓ, Pavlík píše: „16. prosince 1919 byl v Asanu položen kýl cisternové lodi Kokubokan, avšak počátkem r. 1920 císařské válečné námořnictvo rozhodlo o přestavbě na letadlovou loď, která obdržela jméno HÓŠÓ…“ Dva tři řádky, ale co lajdáctví a laickosti v nich je! HÓŠÓ („plachtící Fénix“) se původně nejmenovala KOKUBOKAN, jak uvádí Pavlík, to je obecné označení pro japonská depotní plavidla námořních letadel (!!!), správné označení zní kobubókan!!! (Jako by traktor měl název TRAKTOR). Byla to původně tanková loď, pro kterou bylo teprve vybráno jméno HIRIJÚ. Loď až posléze, 13. října 1921, byla pojmenována na HÓŠÓ (ne v r. 1920). Kýl lodi nebyl založen v Asanu (asi korejském, neboť japonský neexistuje!!!), ale v japonské loděnici společnosti Asano SB v Curumi… To jsou rozdíly!! A hned na první stránce!!

Po takovýchto zjištěních už začíná čtenář tušit, o jaké dílo jde, že koupil špatně, že asi nemá význam se prokousávat jejím řádky, byť na křídovém papíře… Ale když se přece jen překoná a bude číst dál, dočká se dalších překvapení. Všimněme si nejdříve toho nejhumornějšího: Jelikož se páni redaktoři Světa křídel neobtěžovali přemýšlet o Pavlíkem uváděných prapodivných jednotkách strojového výkonu (KM) a nechali je tam, tato jediná česká kniha v dějinách unikátně zcela vážně a zásadně uvádí převzaté polské „koně mechaniszne“ (52 000 KM apod.)!!! Tedy ani naše „k“, ani „kW“, případně dodnes přijatelné označení „HP“ (z angl. „horse power“), ale polské jednotky. Nevídané, neuvěřitelné!!! Dál: „Bosman“ místo “bocman“ je možné považovat za překlep. Za kritickou pozornost však stojí Pavlíkem neustále uváděná, v češtině neznámá, legrační hodnost „komandér“. Kde a jak ji Pavlík vzal? Jednoduše! Bez nejmenšího rozmyslu ji opět přebral z předlohové literatury a nezodpovědně ji do své knížky zařadil, ač v hodnostních žebřících český ekvivalent pro „commander“ jako „komandýr“ neexistuje a jde když tak o „komodora“(vyšší než námořní kapitán, ale nižší než kontraadmirál – velí velkým lodí, i malým skupinám lodí). Další blábol – a nyní už si je soudný čtenář jist, že koupil unikátní paskvil.

(Zde poznamenávám, že nemohu souhlasit s tvrzením p. Novotného, že byl námi „zčeštěn“ (!!!) anglický výraz „commodore“ na onoho smutného komandýra, neboť v běžných českých transponovaných hodnostních žebříčcích se běžně uvádí „komodor“. „Komandýr“ má asi tutéž sémantickou hodnotu jako „oficír“.)) Samozřejmě, že nelze na redaktorech Světa křídel chtít, aby se do detailu vyznali v tematice japonských letadlových lodích, tady je odpovědnost na autorovi, ale trestuhodné je, že v textu knihy redaktoři ponechali bez povšimnutí neskutečně mnoho hrubých gramatických chyb, které tam Pavlík nasekal. Čtenář zde chtě nechtě znovu zaujme podezření vůči legitimitě Světa křídel vydávat knihy – nepochybně žije z toho, že se jí nabízejí i dobří autoři, jejichž kvalitní texty redigovat ani netřeba, takže se by se babrali s Pavlíkem….

Ale k chybám: Například na str. 10 stojí „dobití letiště“, ač ze základní školy víme, že se vojensky (letiště) „dobývá“. Běžně se v knize píše „standartní“, ač má býti „standardní“, tu a tam je „stanoviště se necházely“ místo „nacháze-la“ (str. 49), někde chybí interpunkce (str. 16: „… dva trupy které byly“). Na zadních deskách najdeme, že se lze „těšit na Americké a Anglické letadlové lodě“, ač rovněž měšťanka učí, že se píše „americké a anglické“, neboť přídavná jména v tomto případě nelze považovat za názvy. Navíc tady nejde o lodě anglické, ale britské, jenže to by chtělo znát státoprávní uspořádání Spojeného království Velké Británie…Takovým „detailem“ se Pavlík ani Svět křídel však nehodlají zdržovat, neboť a priori považují čtenářskou množinu fandů za znalostně podprůměrné, přesněji - za ještě větší diletanty, než je juvenilista Pavlík. Tristní je také Pavlíkovo míšení anglických verzí názvů a termínů s jejich českými verzemi – měly být jednotně v českém přepisu. Jenže autor tyto varianty splácal dohromady, a redaktoři to nechali, a tak někde stojí správně „Šinano“ aj., ale jinde, bez rozmyslu, místo běžného „Micubiši“ stojí „Mitsubishi“, místo „kóšó“ je najednou „kosho“, najdeme „Tsurugizaki“, někde je „Yamato“, jinde „Jamato“ atd. atd.

Blázinec! A to se raději ani nehodlám příliš zdržovat zjištěním, že jednou jsou názvy v uvozovkách, jednou bez nich, jednou psané běžně, jinde kurzívou… Celkový otřesný zmatek pak umocňuje i provenienční nejednoznačnost termínů, např. na str. 18, v případě výrazu „aerofinishery“, mělo být buď „aerofinišery“, anebo, trochu nadsazeně, angl. „aerofinishers“, s explicitním vysvětlením obsahu pojmu, když už tedy autor hodlal tento termín takto použít. Příkladů bych uvedl skutečně mnoho, ale nestojí to za čas a recenze není až takovým školením nejtěžších amatérů. Jak to bývá, pokud takovéto práce píše člověk neznalý základů transkripce a transliterace z japonštiny, či je líný si je někde ověřit, nastanou nesrovnalosti i v diakritice, zde v psaní čárek nad protaženými samohláskami. Není totiž HOŠÓ, ale HÓŠÓ, ne ŠOKAKU, ale ŠÓKAKU, ne RJÚHO, ale RJÚHÓ, ne SORJÚ, ale SÓRJÚ… A jiný nedostatek: Jak ošemetné je - ostatně nesprávné - skloňování cizojazyčných názvů lodí, dokládá věru silný příklad ze str. 37: „…letouny z KAGI“, místo „z KAGY“.

Ale nemysleme, zdaleka nejde o jedinou hrubku v této pozoruhodně hrůzné knize! Větná stavba s jejími vnitřními významovými prvky jde úplně stranou – co si pomyslet třeba o větě (str. 33): „HANGÁRY: Oba hangáry byly prodlouženy k přídi, zvětšujíc jejich objem.“ Koho? Čeho? To si musí čtenář domyslet. Že hangárů? Pak by ale věta musela vypadat úplně jinak! A ten přechodník!! A opět: Nemysleme, že jde o výjimku, podobných „perel“ najdeme v knize mnoho. Pavlíkův na slovní zásobu chudičký text činí amatérsky neohrabaným také přemíra pasív! Nic proti trpnému rodu, ale je-li sloveso „bylo“ nejčastěji užívaným výrazem, ve smyslu „byly provedeny“, pak je třeba výhradu vyslovit – stereotyp je až odpuzující: „byly projektovány“. „byly zasaženy“, „byly namontovány“, “byly spatřeny“, „byly naloženy“, „bylo vyzbrojeno“, „byl přesunut“, “bylo dobudováno“, „byly testovány“, „byly rozbity“, „byly odloženy“… Cožpak autor a páni redaktoři neznají i jiné, příjemnější, opisné způsoby vyjadřování? Což takhle místo „stavba byla započata“ dát prostinké „stavba začala“? A nebylo lepší nahradit hrozné „prováděly útok“ jednoduchým „útočily“? A co místo zbytečně roztaženého „zůstalo ponecháno pouze šest děl“ uvést jen “zůstalo šest děl“? Vždyť „ponecháno“ je tzv. parazitní výraz - zbytečný pleonasmus!

Soudím, že autoři typu Pavlík brzy dospějí k obratům druhu např. (místo „podíval se“) „byl jím proveden pohled“ (a ještě za to dostanou od Světa křídel zaplaceno). Další problém: opakování stejných slov v jednom odstavci, v jednom souvětí, ba v jedné větě. Příklady hned z úvodní strany (5): „HÓŠÓ byla první japonskou lodí, na níž se školili první ja-ponští piloti…“. Tamtéž „Loděnice…, která se ujala dokončovacích prací, které byly dokončeny…“. Ani tady nejde o výjimky, ale o mihotání hovadin! A co dodržování souslednosti časů? Nejeden odstavec začíná větou v přítomném čase, další věta je v čase minulém, následná opět v přítomném průběhovém. Jeden z mnoha případů (str. 43): „Před vypuknutím války se RJÚDŽÓ nachází ve vodách Palauských ostrovů. 7. prosince palubní letouny napadly port Davao na Filipínách. 12. prosince podporuje japonský výsadek na Legaspi.“ (V této větě měl být zopakován podmět). A „port Davao“ je prostě jen (přístav) “Da-vao“, jakýpak „port“. V tiráži čteme, že jde o knihu „Japonské letadlové lodě“.

Budiž, neshodu názvů na deskách a tiráži pomiňme, ale pak ovšem - kde je zmínka o vůbec prvním japonském nosiči letadel, lodi WAKAMIJA? Nu a kniha postrádá jakýkoli úvod, jaký v dobrých knihách nechybí - vstup do tématu, propedeutiku, vylíčení vývoje japonského letadlového loďstva v historických podmínkách. Jenže na to Pavlík bohužel nemá, Pavlík jen trestuhodně ledabyle opisuje čísla od jiných autorů a propojuje je vlastním „literárním“ jazykem na úrovni slohové práce žáka sedmé třídy ZŠ. Ano, na Pavlíkovi je sympatické, že se snaží. A každý z nás nějak začínal. A nebylo by ani vhodné i z Pavlíkovy knihy vydloubávat chyby, pokud by byly ojedinělé. Chyby se prostě stanou - a udělá je i dobrý, pečlivý autor. A lze na ně taktně upozornit, lze je odpouštět, lze mít poro-zumění a pochopení. Jenže v této práci je chyb tolik, že se stala karnevalem trapností - hýří nesmysly, jaké v naší námořní literatuře jaktěživ nebyly. A s tím s ven musí, před takovým „dílem“ je třeba varovat. Proč nakladatelství Svět křídel takto nechalo Pavlíka ztrapnit, je mi záhadou.

Autorovi lze nyní proto doporučit, aby se na sepsání dalšího svého díla faktograficky i jazykově dokonale připravil (má-li o takové přípravě představu) a případně vyhledal odbornou pomoc. Až pak by možná mohl znovu začít – nejlépe pod jiným jménem. Ale bohužel!! Pavlík a Svět křídel už hrozí dalšími svými knihami s podobným náměty. Jenže tímto „nářezem“ mj. dále ohrožují důvěru v české autory obecně! Svět křídel si to může dovolit - odborná kritika námořní literatury u nás bohužel neexistuje. I proto se v českých literárních podmínkách může horentně kšeftovat i s knižní zrůdou. Ale kdyby Pavlík vydal své „Japonské letadlové lodě“ na Západě, jeho i nakladatelství by tam odborné časopisy setřely tak, že by Pavlík nevydal už ani návod na převaření vody a Svět křídel by přešel na horoskopy. V tomto českém případě se stalo jen jediné: i trochu náročnější čtenáři jsou obsahem této knihy podvedeni. A mnozí by takovouto knihu doma nechtěli možná ani zadarmo. Což bylo Pavlíkovi, ale spíše hlavně Světu křídel evidentně úplně jedno.

Jan Pavlík: Japonské letadlové lodě, vydal Svět křídel, Cheb, v listopadu 2004, jako svoji 99. publikaci, odpovědný redaktor Arnošt Moucha, uváděný náklad 999 výtisků.

PŘEVZATO z oldWARSHIPS (www.warships.nazory.cz) se svolením autora


Výcházející slunce a skolený medvěd

Výcházející slunce a skolený medvěd

Autor: Richard Connaughton

Špatně o rusko-japonské válce

Od konce rusko-japonské války (1904-1905), celých sto let, u nás nevyšla kniha, skýtající komplexní pohled na tuto dálněvýchodní těžkou vojenskou srážku, která měla nejen několik zajímavých primátů (první válka 20. stol., první hromadné nasazení automobilního torpéda a kulometů…), ale i významný vliv na utváření světové politiky – de facto předznamenala i japonsko-americké kolosální střetnutí v l. 1941–1945. Příznivec dějin vojenské historie by se tedy měl radovat, že se taková kniha u nás konečně objevila – je jí Connaughtonova práce „Vycházející slunce a skolený medvěd“. Jenže! Sotva se zasvěcenější čtenář zahloubá do líčení situací této pozoruhodné války na moři i zemi, musí být i při nutné své toleranci vůči autorovi zklamán – nakladatelství BB/art nám poskytlo knihu s mnoha nepřesnostmi, ba omyly, které místy přecházejí ve volné tlachání.

Od této „kvality“ čtenáře bohužel neochrání ani česká translace – dvojice Skřivan a Skřivan Connaghtonův text přeložila zjevně s minimální znalosti tématiky a na odhalení nedostatků nestačila a mj. zanechala v textu výroky, jejichž obsahová nesprávnost až komičnost je zřejmá, např. „dlouhé okamžiky“, „(loď) se vzdalovala od pevnosti, aby Rusové neviděli, kde se potopila“… Nemá smysl či ani nelze analyzovat celou práci, vždyť nedostatky se to hemží téměř na všech jejích stránkách, a tak se omezím jen na pár příkladů z líčení námořní fáze války. Začnu třeba tím, že si autor (či překladatelé?) nedělal starosti s názvy lodí, a tak se z dělového člunu MANDŽUR stal MANČŽUR, z torpédoborce VLASTNYJ je jakýsi VĚSTITĚLNYJ, z pancéřníku JAKUMÓ je JAGUMO, z křižníku NIITAKA záhadná NANUSSA (jaktěživ takový v císařském loďstvu nebyl), z torpédoborce ŠIRAKUMÓ je ŠIRAGUMO, z HOKÓKU MARU je MOKOKO MARU... V přepisu japonských názvů lodí je v knize vůbec těžký zmatek, stejně jaké ve jménech – kupř. z velitele křižníku TALBOT je Denis Bagly, ač se tento komodor jmenoval Lewis Bayley… Překladatelé bez úvahy převedli anglický výraz pro místodržitele ruských provincií na Dalekém Východě jako vicekrál, jímž pak vytrvale titulují admirála Alexejeva (rus. „naměstnik“ = místodržitel, ostatně jakýpak vicekrál v carství, že?), z textu se lze dozvědět, že hlavní příčinou povstání tzv. boxerů ve východní Číně na přelomu 19. a 20. století bylo zavedení místní železnice (jeho podstatou byl odpor vůči křesťanství a cizincům, své sehrál i hladomor, korupce a despotismus místního úřednictva…; rozvoj dopravní techniky nebyl jediným impulsem). Do textu jsou často natahána fakta páté přes deváté, takže čtenář ztrácí orientaci a zasvěcený člověk se pak ptá, zda vůbec měl Connaughton o bojištích a vojenském potenciálu obou válčících stran nezbytnou hlubší představu.

Např. si povšimněme, jak Connaughton líčí vyplutí japonského loďstva, aby útoky na ruskou flotilu zahájilo válku: „Když lodi zvedly kotvy, provázelo je bouřlivé loučení davu příbuzných a přátel námořníků. Odplouvající flotilu ozařovalo množství světel…“ Nuže, „bouřlivé loučení“ nemohlo nikoho vyprovázet, protože jednak posádky lodí onoho 6.února ještě nevěděly, že plují do války (to věděli jen nejvyšší důstojníci Rengó kantai). Z téhož důvodu nemohla onu scénu patetizovat ani zář pobřežních reflektorů, neboť (1.) ani břeh v těch chvílích nevěděl, že vlastně začíná válka, (2.) flota vyplouvala nikoli najednou, ale po skupinách, (3.) nevyplouvala za tmy (což by jistě bylo slušivější), ale celé dopoledne, po skupinách, takže reflektory nemohly skýtat žádnou scénickou stafáž. Legrační je třeba také autorovo tvrzení ohledně bitvy u Čemulpcha, kdy údajně “pahorky (nad přístavem) se proměnily v amfiteátr zaplněný tisíci diváků“, protože co asi tak tito diváci viděli skrze řídkou mlhu na vzdálenost 11–15 km, v níž se bitva odehrála? Navíc to, že VARJAG vypluje do bitvy, se rozhodlo pár hodin před ní, takže jak by se mohla zpráva dostat tak rychle na břeh a vyburcovat k podívané tisíce diváků? A kdyby byl autor zasvěcen do reálných podrobností, nemohl by napsat, že (mnohem rychlejší) VARJAG se musel přizpůsobit rychlosti zastaralého KOREJCE – Connaughton vůbec neví, že VARJAG vyplul do boje s porouchanou levou lodní hřídelí a vyvinul maximálně 14 uzlů, zatímco KOREJEC svých 13 uzlů. Dále blábolící autor neměl uvádět, že PETROPAVLOVSK byl modifikací britské bitevní lodi ROYAL SOVEREIGN (byl podle předchozích ruských typů – např. IMP. NIKOLAJ I., které když tak a jen věru částečně navazovaly na britské SANS PAREIL či VICTORIA), že v Port Arturu bylo 13 zastaralých torpédovek (stálo tam 26 zánovních torpédoborců, pravda, některé v zoufalém stavu), že Japonsko mělo mj. 6 křižníků (mělo 6 pancéřových křižníků, a v dubnu přibyly ještě dva, a 12 menších křižníků), že v bitvě u Čemulpcha přišel velitel Rudněv „o část tváře“ (měl jen povrchová zranění), že tamtéž byl KOREJEC „zasažen a začal hořet“ (zasažen nebyl ani jednou, natož aby vzplanul), že britský parník, který připlul do Port Arturu s konzulem Mizunóem pro japonské vysídlence byl FOOCHOW (byla to COLUMBIA), že šlo o to po útoku 8. 2. udržet ruské obrněnce CESAREVIČ a RETVIZAN na vodě (oba záměrně najely na blízkou mělčinu), že JENISEJ se potopil před Port Arturem (bylo to před Dalným)…

Vůbec je líčení japonského prvního útoku na ruskou Tichooceánskou eskadru ledabylé, a stejně tak třeba vyprávění o bitvě u Čemulpcha, o posledních dnech bitevní lodi SEVASTOPOL (nebojovala ukryta za jakýmsi kopcem u Tygřího ocasu, ale až ve vzdáleném zálivu Bílého vlka) a hodně místa by zabralo zpytování až trapného vylíčení boje 10. srpna 1904, fatální velké bitvy u Cušimy v květnu 1905 atd. atd. atd. Connaughtonova kniha tedy musí mezi obeznalejšími čtenáři budit nedůvěru, ba opovržení. Přes výhrady však nelze počin BB/artu zase tak docela zatracovat – takto alespoň zvědavému, laickému českému čtenáři konečně tato obsáhlá práce poskytuje obraz závažné rusko-japonské války, na kterou se u nás téměř zapomnělo. Že je to obraz spatlaný, má několik příčin. Jednak je patrné, že autor čerpal jen z pramenů, které vznikly nedlouho po rusko-japonské válce (většinou svědectví novinářů, prvotní souhrny úředních vojenských referátů, tiskových zpráv apod.), jednak se neobtěžoval probrat se novějšími, dokonalejšími zdroji, třeba stěžejními pracemi ruských historiků. A proč BB/art sáhl právě po tomto titulu? Buďto tak učinil v neodůvodněné převeliké důvěře v anglosaské autory z dubiózní sorty Regan, Edgerton, Hoyt aj., nebo se tu jedná o další projev lehkovážného postoje vůči čtenáři - některá vydavatelství mu předhazují cokoli, co se dá zpeněžit (viz třeba příšerné Pavlíkovy „Japonské letadlové lodě“ od Světa křídel). A jelikož u nás v podstatě absentuje veřejná recenze vojensko-historické literatury, těmto nakladatelstvím se takto kšeft bohužel daří.

Richard Connaughton: Vycházející slunce a skolený medvěd. Z angl. orig. přeložili A. Skřivan st. a A. Skřivan ml. Vydalo nakl. BB/art s. r. o. ve spolupr. s nakl. J. Buchal – BB/art v r. 2004. 387 str., náklad a cena neuvedeny.


Rakouské válečné námořnictvo 1848?1866

Rakouské válečné námořnictvo 1848?1866

Autor: Ctirad Beneš

Publikace přináší vylíčení nejslavnějšího období rakouského válečného námořnictva v XIX. století. Rakouské loďstvo se po evropských zmatcích v roce 1848 začíná nově organizovat, dostává do čela schopné a nadané velitele a dosahuje úspěchů na poli válečném i v oblasti vědeckých výzkumů. Bitva u Helgolandu, fregata Novara na cestě kolem světa, bitva u Lissy - to je jen několik pojmů z obsahu knihy. Velká obrazová příloha, bokorysy plavidel, vývoj námořní vlajky, výstroj a výzbroj, německo-český slovník pojmů. Vydání 1., publikace vyšla v řadě "Lodě v české minulosti". Vydalo nakladatelství Mare-Czech v koedici s nakladatelstvím Naše vojsko a Ares počet stran cca 184, vazba V8, cena cca 399,- Kč, ISBN 80-903149-1-0, kontakt: mare-czech@seznam.cz

Publikace přináší vylíčení nejslavnějšího období rakouského válečného námořnictva v XIX. století. Rakouské loďstvo se po evropských zmatcích v roce 1848 začíná nově organizovat, dostává do čela schopné a nadané velitele a dosahuje úspěchů na poli válečném i v oblasti vědeckých výzkumů. Bitva u Helgolandu, fregata Novara na cestě kolem světa, bitva u Lissy - to je jen několik pojmů z obsahu knihy. Velká obrazová příloha, bokorysy plavidel, vývoj námořní vlajky, výstroj a výzbroj, německo-český slovník pojmů. Vydání 1., publikace vyšla v řadě "Lodě v české minulosti". Vydalo nakladatelství Mare-Czech v koedici s nakladatelstvím Naše vojsko a Ares počet stran cca 184, vazba V8, cena cca 399,- Kč, ISBN 80-903149-1-0, kontakt: mare-czech@seznam.cz


Hlídková loď President Masaryk z pohledu technika

Hlídková loď President Masaryk z pohledu technika

Autor: Miroslav Hubert

Stručná historie největší československé válečné lodě z pohledu technika. Od projektu přes stavbu, službu na Dunaji v československé armádě a mobilizaci, po předání Německu po zániku Československa. Období druhé světové války pod vlajkou Kriegsmarine. Navrácení lodi z americké internace. Pokusy o znovuzprovoznění v poválečné československé armádě. Projekty na civilní využití a hořký konec. Obrazová příloha, výkresová dokumentace. Vydání 1., publikace výchází v řadě "Lodě v české minulosti". počet stran: 126, vazba: brožovaná, cena: cca 199,- Kč, ISBN: 80-903149-2-9, Kontakt: mare-czech@seznam.cz

Stručná historie největší československé válečné lodě z pohledu technika. Od projektu přes stavbu, službu na Dunaji v československé armádě a mobilizaci, po předání Německu po zániku Československa. Období druhé světové války pod vlajkou Kriegsmarine. Navrácení lodi z americké internace. Pokusy o znovuzprovoznění v poválečné československé armádě. Projekty na civilní využití a hořký konec. Obrazová příloha, výkresová dokumentace. Vydání 1., publikace výchází v řadě "Lodě v české minulosti". počet stran: cca 150, vazba: brožovaná, cena: 126,- Kč, ISBN: 80-903149-2-9, Kontakt: mare-czech@seznam.cz


Příběh

Příběh "Ostrostřelce", Osudy rakousko-uherského torpédoborce Scharfschü

Autor: Jiří Novák

počet stran 184, vazba brožovaná, cena 229,- Kč, ISBN 80-903149-0-2, kontakt: mare-czech@seznam.cz

V letech první světové války rozhodovaly o vládě na moři nejčastěji operace lehkých hladinových sil, ponorek a námořního letectva. Příběh nevelkého rakouského torpédoborce je tak nesrovnatelně pestřejší než válečné osudy některého z obrněnců a umožňuje mnohem lépe poznat průběh námořních bojů i těžkou službu námořníků. Navíc právě \"Ostrostřelec\" a jeho posádka se staly hlavními aktéry několika vysoce riskantních akcí. Vydání 1., barevná obrazová příloha, plánky, tabulky, mapy, publikace vychází v řadě \"Lodě v české minulosti\".


Rukopis I-33

Rukopis I-33

Autor: neznámý

Nejstarší rukopis o šermu

Poslední dobou se v anglosaské literatuře objevují publikace o dobových praktikách bojových umění, především o praktické výuce dobového šermu, tak faksimile středověkých či renesančních šermířských traktátů. Jednou z nejpozoruhodnějších knih tohoto žánru je faksimile středověkého rukopisu, uloženého v britskému muzeu zbraní a zbroje (Royal Armouries v Leedsu) pod značkou MS I.33 (římskou číslicí I jsou v muzeu označovány malby, rukopisy a další dvourozměrné exponáty). Knihu vydalo pod názvem The Medieval Art of Swordsmanship (Středověké umění šermu) kalifornské nakladatelství Chivalry Bookshelf, které vydává publikace o středověké historii, zbraních a zbroji a o rekonstrukcích bojových umění středověku včetně šermu. Jedná se o luxusně vypravenou faksimilii nejstaršího známého rukopisu o výuce šermu, jehož latinský text je přeložený do angličtiny. Původní rukopis tvoří 64 zachovalých stran s kolorovanými kresbami ?kněze a žáka? v nejrůznějších šermířských pozicích. Doprovodné popisky názorně vysvětlují nakreslené akce a rozvádějí je o další varianty. Jednoznačně se jedná o výuku šermu s využitím sedmi základních střehů, devíti krytů, přenosů, vazeb, útoků... Systém definitivně vyvrací dnes již ojedinělý názor, že středověký šerm byl hrubý a primitivní a také představu o daleko vyšší úrovni orientálního šermu. Překvapivé je také to, že se nejedná o traktát vzniklý na základě šermířské školy nějakého věhlasného mistra (jako například Liechtenauer, Talhoffer), ani o vojenskou příručku. Skutečnost, že rukopis vznikl patrně v klášteře, je neméně překvapující a zpochybňuje naši představu o klášterech jako místech pokoje a míru. Badatelé nevylučují možnost, že výuku šermu zde prováděl nějaký vysloužilý voják či šlechtic, který se sem uchýlil na odpočinek a školil zájemce z řad civilistů, ať již jejich motivací byla příprava na pouť do Svaté země či prostá snaha zvládnout umění sebeobrany. Na poslední ilustraci je dokonce záhadná postava ženy (Valpurgy) s mečem v ruce ? zcela ojedinělý případ ve středověkých rukopisech. Učitel a žák jsou vyzbrojení jednoručním mečem a kulatým štítkem (buklířem) a oblečeni do jakýchsi sutan, jejichž spodní okraj mají zastrčený za opasek, zjevně kvůli volnějším pohybům nohou. Některé akce jsou vysvětleny na jedné ilustraci, jiné v posloupnosti až šesti obrázků. Ačkoliv vydavatelé varují ?historické? šermíře před jejich praktikováním (a odkazují je na názornější, moderní rekonstrukce), je zřejmě, že vyobrazené akce by mohly být inspirací pro rekonstrukci této ?školy? šermu, v neposlední řadě díky doprovodnému textu. Pohyby nohou nejsou tak zřetelně patrné, nicméně z popisků je jasné, že účastníci mají jasnou povědomost o vzdálenosti, tempu, postavení těla a na některých ilustracích lze dokonce rozeznat jakýsi náznak výpadu. Je ovšem nutné mít na paměti, že rukopis nebyl míněn jako manuál šermu, spíše je to jakýsi vedlejší produkt samotné výuky. Kromě toho středověká kresba (datující rukopis do konce 13. nebo začátku 14. století) je v duchu dobové úrovně výtvarného umění stylizovaná, místy natolik ?dvojrozměrná?, že není jasné postavení rukou, a propracovanost úvodních scén postupně klesá (patrně se na díle podílelo více autorů, což se týká i textu ? lze rozeznat několik typů rukopisu). Překlad původního textu (latiny doplněné některými odbornými výrazy v němčině) nebyl jistě snadný. Jeho autorem je dr. Jeffrey L. Forgeng, kurátor Higginsova muzea zbroje ve Worchesteru v Massachusetts (USA), specialista na středověké a renesanční jazyky a kulturu, který rovněž studoval středověká bojová umění. Originální text není vždy srozumitelný, místy poškození rukopisu jeho interpretaci dokonce znemožňuje, a je také obtížné středověké termíny převádět do moderního ?šermířského? slovníku. Všechny tyto překážky musí mít čtenář na paměti (ostatně při jejich překonávání ne vždy uspějí i interpreti novějších šermířských traktátů, což vede k mnohdy směšnému názvosloví, k němuž se historičtí šermíři uchylují ? ale tu už by byla jiná kapitola). Muzeum v Leedsu získalo rukopis na aukci v Sotheby v roce 1950 (aukční síň jej tehdy datovala do 15. století). Rukopis se objevil v jednom kláštere koncem 16. století, ze kdy je o něm nejstarší známá zmínka. Jeden z badatelů soudí podle charakteristických rysů rukopisu, že snad vznikl koncem 13. století ve Würzburgu. Listy jsou svázány do lepenkové vazby (19.?20. století); z té doby jsou také poznámky na vnitřní straně vazby. Od té doby měnil rukopis občas majitele, za 2. světové války se ztratil, ale ve zmíněném roce 1950 se objevil v aukční síni Sotheby. Faksimile amerického nakladatelství v pevné vazbě má rozměry 21 x 28,5 cm, je tištěna na křídovém papíře, má 160 stran a přináší všechny původní stránky v dokonalé barevné reprodukci. Vedle anglického překladu je tu uveřejněn i latinský text a na konci knihy je připojen stručný německý a latinský slovníček odborných výrazů. Kniha stojí 54,95 dolarů, resp. 29.95 liber a lze ji objednat jak na Amazonu, tak v Leedsu. Za zmínku stojí, že existuje český překlad rukopisu, jehož několik exemplářů na CD (včetně ilustrací a obsáhlých komentářů) mám laskavostí autora překladu k dispozici. Zájemci si jej mohou objednat na adrese elkapress@vol.cz


100 let 1. českého šermířského klubu Riegel

100 let 1. českého šermířského klubu Riegel

Autor: dr. Ivo Prokop

1902--2002

Brožurka o osmdesáti stranách byla vydána ke 100. výročí 1. české šermířského klubu Riegel (tak zní oficiální název oddílu, po ?vítězství dělnické třídy? přejmenovaného na TJ Baník). Klub byl založen roku 1902, oslavy stoletého výročí se konaly 23. 11. 2002 v kavárně Mat (majitelkou je dlouholetá členka oddílu). Z rekapitulace historie klubu (na zadní straně obálky) vybíráme: Riegel je nejstarším dosud činným šermířským klubem v České republice. Název nese po svém prvním šermířském mistrovi, poručíku Dominikovi Riegelovi. Šermířská škola D. Riegela se nacházela původně v ulici Na příkopě, v domě U černého koně. Roku 1902 odešel mistr Dominik Riegel na odpočinek a Šermířský klub Riegel se rozpadl. Jeho čestní členové založili 21. června 1902 PRVNÍ ČESKÝ ŠERMÍŘSKÝ KLUB RIEGEL. Roku 1904 přesídlil ČŠK Riegel do místností v domě Na Studenci v Mikulandské ulici, roku 1909 si klub najal vlastní místnosti v Jungmannově tř. v 1. patře domu Měšťanské Besedy. V Měšťanské Besedě šermoval ČŠK Riegel až do roku 1930. Sezóna 1930/31 byla zahájena v nových prostorách v Jungmannově tř. č. 1 v suterénu novostavby správní budovy Báňské a hutní společnosti. Zásluhou náměstka generálního ředitele Báňské a hutní Dr. Ing. Jana Tilleho a projektanta budovy arch. Josefa Říhy, kteří byli členy ČŠK Riegelu, bylo již v plánech počítáno se šermírnou a společenskými prostorami klubu, takže klub získal na tu dobu nejmodernější šermírnu ve střední Evropě. V roce 1981-1982 byla nejtvrdší ranou ztráta šermírny a klubovny, z níž byl klub Úřadem vlády vystěhován. Teprve koncem roku 1993 se Riegel slavnostním večerem vrátil do svých místností a obnovil činnost. Radost z nových místností trvala jen necelý rok ? kvůli neúměrně vysokému nájmu se klub opět položil. Boj o záchranu šermírny byl nekonečný, ale přece jenom vyjednávači tu i tam zaznamenali drobná vítězství. Opravy a rekonstrukce zařízení a prostor se protáhly až do roku 2001. Nakonec byla 23. 1. 2002 podepsána definitivní nájemní smlouva, která členům umožňuje šermovat dvakrát týdně. Publikace byla vydána v nákladu 300 číslovaných výtisků (takže jasná bibliofilie) a pochopitelně byla určena především členům klubu, nicméně řada výtisků se s úspěchem prodávala v pražské prodejně Krakatit, neboť pro zájemce o šerm, ať již sportovní či historický, představuje zajímavou informaci o poměrně neznámé historii českého šermu. Autor byl rovněž dlouholetým členem oddílu (zemřel 7. 12. 2004) a 37 let jeho předsedou. Po krátkém úvodu, kde se zmínil o začátcích českého šermu, zavzpomínal na ?léta slávy? (1902?1972) a ?léta úpadku? (poté, co nás tehdejší úřad vlády ze šermírny vyexpedoval). Součástí textu jsou údaje o turnajích, kde členové oddílu získávali vavříny, tabulky umístění, výňatek ze stanov FIE, medailónky trenérů, funkcionářů, předsedů, čestných členů, přátel klubu a známých osobností z řad členů, včetně dam. Je tu i pasáž o první české (československé) skupině historického šermu Mušketýři & Bandité, která vznikla právě na půdě klubu pod vedením jeho členů, dr. Černohorského, dr. Čivrného, plk. Wagnera a Josefa Šolce. Obrazovou přílohu tvoří na šest desítek černobílých ilustrací z archivu klubu, mnohdy dosti unikátních a rozhodně zajímavých i pro nečleny klubu. Právě důvod, že informace i obrazová dokumentace přesahují úzký klubovní rámec, mě vedl k tomu, zpřístupnit rozebranou již publikaci na internetu. Klub Riegel má od prosince 2004 svoji internetovou stránku na www.sportovni.net a zde je také pod adresou http://www.sportovni.net/static/download/riegel/riegel.pdf uveřejněna celá publikace ve formátu pdf. Kromě toho je na stránce Riegelu fotogalerie, kde jsou fotografie zpřístupněny jednotlivě, včetně několika doplňků. Dr. Ivo Prokop: 100 let 1. českého šermířského klubu Riegel Vydal Leonid Křížek (rovněž člen klubu), Elka Press, Praha 2002 Formát A5, brožovaná vazba, 80 stran, 58. č/b ilustrací


Sëcrets of German Medieval Swordsmanship

Sëcrets of German Medieval Swordsmanship

Autor: Liechtenauer, Ringeck, Tobler

Středověký šermířský traktát v moderní interpretaci

V poslední době se objevu řada reprintů středověkých a renesančních šermířských traktátů, ať již na internetu, či na knižním trhu. Je to dáno jednak nebývalým rozšířením výuky šermířských škol minulosti jako bojového umění, přibývajících ?rekonstrukcí? bitev, ale také objevováním zapomenutých ?bojových manuálů? středověké Evropy.

Pozoruhodným přírůstkem do této řady je publikace nakladatelství Chivalry Bookshelf (2001), jejíž název v českém překladu zní Tajemství německého středověkého šermířského umění. Není to pouhý reprint, ani současná šermířská škola vycházející z prací starých mistrů. Je to pozoruhodná současná rekonstrukce šermířských technik, tak jak je ve svých komentářích k Liechtenauerovi popsal Sigmund Ringeck.

Johannes Liechtenauer cestoval ve třetí čtvrtině 14. století po střední a východní Evropě (údajně zabloudil i do Prahy) a u různých mistrů se učil umění šermu. Později se usadil ve Švábsku. Shrnul vše, co se naučil u jiných mistrů, a položil základ šermu dnes označovanému jako ?německá škola?. Shromáždil kolem sebe okruh studentů, které učil zápas, šerm mečem, dýkou a dalšími zbraněmi ať pěší či na koni, a zavázal je slibem mlčení. Jeho žáci poté šířili naučené praktiky po Evropě. Liechtenauer vtělil svou nauku do kryptických, mnemotechnických veršů.

Dílo samotné se nezachovalo, ale je známo z děl jeho žáků. Jedním z nich byl Sigmund Ringeck, mistr šermu na dvoře bavorského vévody a falckraběte Albrechta. Někdy ve 40. letech 15. století zhotovil vlastní verzi liechtenauerových textů (dnes je dílo uloženo jako Mscr. Dresd. C487 v drážďanské Saské zemské knihovně), v níž se snažil mystické verše svého mistra vysvětlit. Opatřil je vlastními komentáři o taktických a mechanických principech systému. Rukopis o 257 stranách nemá název a není ani jisté, zdali je to původní Ringeckovo dílo, či jeho přepis.

Německý Ringeckův originál přeložil (poprvé) do angličtiny Christian Henry Tobler (sám aktivní praktikant ?středověkého? šermu), doplnil jej vlastními komentáři a zhotovil také fotografickou interpretaci každé techniky tohoto ?tajného? bojového umění. Je to unikátní ?pohybová?, fotograficky zachycená rekonstrukce středověkých textů, které ilustrovány nebyly.

Kniha velkého formátu (210 x 285 mm) v pevné vazbě je vytištěna na křídovém papíře, má 394 stran a je doplněna mnoha stovkami kvalitních černobílých fotografiích. Na čtyři desítky kapitol pojednávají o technikách šermu mečem, krátkým mečem a štítem a o technikách zápasu holýma rukama. Závěrečný oddíl je věnován pěšímu zápasu ve zbroji a pojednává o šermu kopími, mečem proti kopí, mečem proti meči a zápasu (vše ve zbroji).

Dílo tedy nejenom přibližuje Ringeckovu interpretaci Liechtenauerova mystického textu, ale ve fotografické rekonstrukci umožňuje jeho přímou aplikaci v současných šermířských sdruženích. Podle mého názoru je tato metodika daleko autentičtější, než nejrůznější kompilace špatně přeložených německých manuálů, o skriptech scénického šermu nemluvě. Názvy útoků a krytů jsou ponechány v němčině, ale jsou vysvětleny a v závěru knihy je připojen výkladový slovníček německých pojmů.

Kniha stojí v USA 50 dolarů a lze ji objednat na internetovém Amazonu.


Das Reich

Das Reich

Autor: kolektiv

Das Reich Historie druhé divize SS v letech 1939 ? 1945. Podrobná studie o mužích, výzbroji, organizaci a bojovém nasazení. Váz., 192 str., 190 x 245 mm Cena: 299 Kč vydalo nakladatelsví Svojtka&Co.

Das Reich Historie druhé divize SS v letech 1939 ? 1945. Podrobná studie o mužích, výzbroji, organizaci a bojovém nasazení. Váz., 192 str., 190 x 245 mm Cena: 299 Kč vydalo nakladatelsví Svojtka&Co.


SS-Leibstandarte

SS-Leibstandarte

Autor: kolektiv

SS-Leibstandarte Historie první z divizí SS 1933 ? 1945. Kniha se zabývá pozadím vzniku jednotky, všímá si výcviku Zbraní-SS, uniforem a insignií jejích příslušníků. Váz., 192 str., 190 x 245 mm Cena: 299 Kč vydalo nakladatelství Svojtka&Co.

SS-Leibstandarte Historie první z divizí SS 1933 ? 1945. Kniha se zabývá pozadím vzniku jednotky, všímá si výcviku Zbraní-SS, uniforem a insignií jejích příslušníků. Váz., 192 str., 190 x 245 mm Cena: 299 Kč vydalo nakladatelství Svojtka&Co.



SEZNAM RUBRIK A SLUŽEB SERVERU

Války a válečníci | Zbraně a zbroj | Beneš(n)oviny | Uniformy a modely | Mrožoviny | Vojenská technika | Vojenská symbolika | Bojové umění | Miscellanea | Toluenové opojení - galerie | Komická sekce | Hry | Muzea |

...nahoru


 
Vyhledávání

Foto týdne

Výročí: 18. 4. 1945 Do prostoru Ašského výběžku vstoupili první američtí vojáci – průzkumná hlídka 3. praporu 358. pluku 90. divize americké armády pod vedením generála Pattona.

Výročí: 18. 4. 1945 Do prostoru Ašského výběžku vstoupili první američtí vojáci – průzkumná hlídka 3. praporu 358. pluku 90. divize americké armády pod vedením generála Pattona.


Recenze týdne

Ruská kocovina

Putinův svět a přízraky minulosti