logo-militaria.jpg, 41 kB
logo-militaria-2.gif, 9 kB

Tématický server
z oboru vojenství

logo-elka-press.gif, 3 kB

RECENZE

strana: 1 | 2 | 3 | 4 | 5 | 6 | 7 | 8 | 9 | 10 | 11 | 12 | 13 | 14 | 15 | 16 | 17 | 18 | 19 | 20 | 21 | 22 | 23 | 24 | 25 | 26 | 27 | 28 | 29 | 30 | 31 | 32 | 33 | 34 | 35 | 36 | 37 | 38 | 39 | 40 | 41 | 42 | 43 | 44 | 45 | 46 | 47 | 48 | 49 | 50 | 51 | 52 | 53 | 54 | 55 | 56 | 57 | 58 | 59 | 60 | 61 |

 

Hornblowerovská sága

Hornblowerovská sága

Autor: C. S. Forester

Hrdina oblíbeného britského televizního seriálu v knižní podobě v moderním českém překladu

Anglický romanopisec, dramatik a novinář. Narozen 27. 8. 1899 v egyptské Káhiře (kam byl jeho otec přidělen jako státní úředník), zemřel 2. 4. 1966 v severoamerickém Fullertonu. Studoval lékařství na fakultě Guyovy nemocnice, ale před absolutoriem nemocnici opustil a zvolil si spisovatelskou dráhu. Během občanské války ve Španělsku a za nacistického záboru Čech a Moravy byl dopisovatelem londýnských novin The Times. První úspěch mu přinesl román Payment Defender, jejž napsal ve věku dvaceti čtyř let. Později bylo dílo zdramatizováno a zfilmováno s Charlesem Laughtonem v hlavní roli.

V roce 1932 dostal Forester nabídku ke spolupráci z Hollywoodu a od té doby až do roku 1939 trávil třináct týdnů každého roku v Americe. Po vypuknutí 2. světové války se stal zaměstnancem ministerstva informací. Později se plavil pod vlajkou Královského válečného námořnictva a sbíral materiál pro knihu The Ship (česky vyšla v roce 1948 pod názvem Křižník Artemis). Poté podnikl cestu po Beringově moři, aby získal materiál pro podobnou knihu pojednávající o válečném námořnictvu Spojených států. Během plavby byl stižen arteriosklerózou a nemoc jej trvale poznamenala. Nicméně pokračoval v psaní. Jeho román The African Queen (1935) si získal slávu hlavně díky filmové podobě (Africká královna, 1952) s Humpry Bogartem a Katharine Hepburn v hlavních rolích.

Forester se proslavil především jako autor série jedenácti historických románů, jejichž hrdina Horatio Hornblower se během napoleonských válek vypracuje z plavčíka na admirála a šlechtice. V postavě kapitána Hornblowera vytvořil Forester nejproslulejšího námořnika moderní beletristické tvorby. Ságu zahájil romány: The Happy Return (1937, Š?astný návrat, česky 1947 a v novém českém překladu 1997), A Ship of the Line (1938, Řadová loď 1948, nový překlad 2004) a The Commodore (1945, Velitel eskádry 1949). Pokračovaly další díly série, zakončené svazkem nazvaným Hornblower Companion, v němž Forester shrnul své zkušenosti a zážitky při psaní a poutavě vylíčil jak inspiraci, tak formu své tvorby.

Kromě již zmíněných knih napsal Forester ještě romány The General (1936, Generál 1937) a The Gun.

V druhém dílu námořní ságy o Hornblowerovi se kapitán Horatio Hornblower plaví na palubě své první řadové válečné lodi Sutherland, která má na dvou palubách čtyřiasedmdesát děl, k pobřeží Španělska, kde má ničit francouzské námořní spoje v rámci války Británie proti napoleonské Francii. Přitom je z pobřeží ohrožován pevnostními bateriemi a z moře nepřízní počasí. Ve svých eskapádách - bitvách s korzáry, útocích na vojenský konvoj na pobřeží, přepadech pobřežních stanic, plavbě bez stěžňů u závětrného pobřeží - ztělesňuje Foresterův hrdina veškerou vitalitu a kuráž velké britské námořní tradice.

Tento díl navazuje na knihu Š?astný návrat (v prodeji od roku 1998). Zde hrdina oblíbeného britského televizního seriálu, velí v tomto díle fregatě Jeho Veličenstva Lydie. Má za úkol v jihoamerických vodách vystopovat a potopit španělskou řadovou válečnou loď Natividad, jež disponuje takřka dvojnásobnou palebnou silou než jeho fregata. Během plavby se však ukáže, že to možná bude ta menší z jeho starostí, nebo? obdrží rovněž příkaz podpořit revolucionáře Suprema, mesiášského šílence, jehož nepochopitelná krutost omračuje dokonce i bezohledné španělské kolonizátory.

Hornblower svede dvě námořní bitvy, podaří se mu úspěšně splnit mnohdy si protiřečící rozkazy, a na zpáteční plavbě se ještě stačí zamilovat do krásné lady Barbary.


Německé tanky na východní frontě

Německé tanky na východní frontě

Autor: Peter G. Tsouras

Generál Erhard Raus a "osvobození Stalingradu"

Peter G. Tsouras: Německé tanky na východní frontě. Generál Raus a jeho ankové divize v Rusku 1941–1945. JOTA Brno 2003. 334 s. Náklad a cena neuvedeny.

Letošní 60. výročí ukončení stalingradské bitvy, jednoho z rozhodujících střetnutí druhé světové války, znamenající definitivní obrat na východní frontě, prošlo v našich médiích v podstatě bez ohlasu. Zato domácí knižní produkce nabídla čtenáři k tomuto tématu řadu publikací. Oproti minulosti se karta obrátila, a tak jak v dobách dřívějších to byla téměř výhradně díla sovětských autorů (zpravidla však kvalitně přeložená a pečlivě redigovaná), jsou to dnes opět práce anglosaských a německých autorů, bez valného výběru, ale též rozdílné úrovně překladu a redakčního zpracování.

Jednou z nich, by' širšího záběru, v níž však bitva u Stalingradu představuje těžiště, je kniha kompilovaná z poválečné příručkové produkce německého generálplukovníka tankových vojsk Erharda Rause, jíž její americký editor nazval „Německé tanky na východní frontě“. Stojí za podrobnější povšimnutí již proto, že ji lze považovat za typického představitele hlavního proudu současné válečné literatury na českém trhu. Charakter knihy vzbuzuje již při běžném prolistování rozpaky. Vstupní citát z Rausových práce „Za osvobození Stalingradu“ (1952) v úvodu knihy vyvolává dojem, že půjde o jedno z mnoha emociálních a expresivních dílek frontového bulváru: „Rusové odhazovali zbraně a jako šílení se snažili uniknout z pekla křížové palby a smrtícího sevření obrněnců...“ atd., atd. Generál Halder však v předmluvě tvrdí, že jde o taktické lekce, tedy odborné stati, jejichž dikce bývá, mají-li být brány vážně, podstatně jiná.

Editor Tsouras (na přebalu knihy označený jako dlouholetý zpravodajský analyzátor) popisuje, jak Rausovy brožury, vydané v 50. letech pro potřeby americké armády, objevil jak zaprášeny „ležely nedotčeny v kanceláři snad celé věky“. Označuje je za historické klenoty jimiž byl fascinován (s. 8) a dospívá k názoru, že jejich autor, skvělý mistr válečného umění, byl rovněž jedním z nejlepších spisovatelů s excelentní prózou a vlohami pro dramatičnost. Stýská si však na to, že je odborníci armády USA „nešikovně pozměnili“, nebo' americká oficiální tvorba má podle něj tendence k suchopárnosti a v americké armádě panuje podivný dojem, že „barvitá a dramatická próza není objektivní a profesionální“ (s. 324).

Pro střízlivějšího čtenáře než je okouzlený Tsouras, se nabízí jiné vysvětlení toho, co vlastně Raus původně napsal. Stačí si uvědomit, že jako Rakušan prošel výukou na vojenských školách habsburské monarchie, kde jedním druhem učební literatury byly tzv. Behelfy, pomocné taktické příručky s vybranými příklady bojů z minulých kampaní. Metodika těchto poučných Behelfů, jenž Raus nepochybně do úmoru studoval v kadetce, z jeho tvorby přímo vyčuhuje. Zároveň však jejich květnatost, která tak nadchla Tsourase, pramení z druhého produktu válečné tvorby bývalé monarchie, nazývaného zpravidla Glückliche Episoden (Štastné epizody), kdy se z dějů prohrané války „vyzobala“ všechna úspěšná dílčí střetnutí s cílem jejich četbou povzbudit elévy vojenského řemesla. Není divu, že brožury v tomto pojetí byly pro pragmatické americké řadové velitele četbou poněkud odtažitou, která jim navíc v napjaté atmosféře příprav na totální jadernou válku mohly jen málo říci nejen svým zpracováním, ale i obsahem.

Ani krátkým životopisem, následujícím po úvodu, editor Erhardu Rausovi příliš nepomohl, spíše naopak. Jeho obdivné, až hagiografické líčení vojenské dráhy této nesporně výrazné postavy mezi vyššími veliteli a generalitou Wehrmachtu je naivní a přehnané. Vystupuje zde muž, „pod jehož údery klopýtala Rudá armáda“, jenž svou 6. tankovou divizí uštědřil sovětské 51. armádě sérii nemilosrdných úderů a rozdrtil (opět svou jedinou divizí) 2. gardovou armádu (s. 21), poté 5. gardovou armádu, 7. tankový sbor (s. 27), až sám Stalin se pokoušel Rause zastavit. Již po těchto vstupních statích i méně kritický čtenář zpozorní.

Než se zmíníme o obsahu následujících taktických příkladů, nelze opomenout, především v první části knihy, diletantský překlad. Jeho autor mimo jiné zjevně zápasí se základní taktickou, operační a částečně i technickou terminologií, ale chybí mu i povšechná znalost činnosti jednotek na bojišti. Zde jen několik náhodně zvolených příkladů: ostřelovač (odstřelovač), pozice (stanoviště, postavení), defenziva (obrana), zkontaktovat (navázat dotyk), motorové vozy (motorová vozidla), mise (úkol), trajektorie náboje (sic! – dráha střely), přátelská letadla (vlastní letouny), přenosový vůz (radiovůz), jednostup (sic! -zástup), koordinace (součinnost), jízdní pluk (jezdecký pluk), mechanická záloha (mechanizovaná záloha), pěší jízda (sesednuté jezdectvo), imobilizovaná divize, děla se stavitelným náměrem (! – 18), lokalita baterií, vozovka (průchod v zátarasech) atd. K řízné polní mluvě v české verzi knihy zásadně patří, že nepřítel se neporáží, neodráží, nedonutí k ústupu či útěku atd., ale zásadně se pouze drtí a rozdrcuje, kosí a převálcovává.

To vše, kombinované s dikcí Rausových Behelfů pak ústí např. do příběhu „Kombinovaný útok více zbraní zužitkovaný jakožto prostředek výcviku“ (s. 121); jinde se mj. dovídáme, že „příjezd čerstvých nepřátelských vojsk... umožnil postulovat zajímavý problém při konání rozhodnutí“ (s. 63), či že „nekonečné kolony motorizovaného transportu mohly cestovat více či méně svižným tempem“ (s. 65). Zprávy se posílají „na vzdušných vlnách“ (s. 74) či „drátěným vedením“ (126), přičemž „radiokomunikaci narušuje přítomnost jehličnanů“.

Řetěz zajímavých informací nemá konce. Tak např. zde dvě kulometné roty čítají 230 kulometů (tj. na každého vojáka u roty připadne přibližně jeden kulomet – s. 77); při dělostřelecké palbě pozoruhodně „každý zášleh plamene provázel oblak dýmu“ (s. 82); „docházela munice a spotřebovaly se poslední zbytky zásob nábojnic všeho druhu“ (s. 94); „rota si rádiové depeše vyslechla prostřednictvím vysílačky“ (s. 94) a „byly sjednány dohody zajiš'ující koordinaci“ (s. 112).

Zabývat se podrobněji obsahem prvních dvou kapitol, shrnujících epizody z bojů malých jednotek pod Leningradem v roce 1941, by nemělo valný smysl. Proto jen několik poznámek. Je překvapivé, jak Raus, jako zkušený tankový velitel, zde expresivně reaguje na první setkání se sovětským těžkým tankem KV-1 na bojišti – obří tank, supertěžký, monstrózní, gigantický. Nakonec jej překonali ženisté náloží, kteří si na to, aby Rusy nevyplašili, zuli boty (56–57).

Poučení z taktických epizod jsou scholastická a obecná; již v době války tyto pravdy nacházíme ve všech polních příručkách válčících armád. Na sklonku padesátých let již těžko mohla něco nového říci. Tak se zde (Američané) např. upozorňují, že povinností velitele jednotky je, aby byl přítomen v kritických situacích (s.96); čím menší jednotka, tím častěji byly rozkazy udíleny ústně (s. 99); každý rozkaz by měl být stručný a jasný (s. 100); že „v zimních podmínkách je možné, aby jednotka vybavená teplým oblečením prováděla operace rozhodujícího charakteru“ (s. 143) apod. Pochoutkové čtení pro naše dělostřelce by jistě představovala česká verze instruktážního popisu dělostřelecké přípravy útoku u Chochlovky (pravděpodobně někde pod Leningradem – obecné operační rámce zde, jakož i jinde chybí), v níž byla poté zasazena mj. „čtyři děla s plochou dráhou letu“ (!!) a „plánování útoku v žádném případě neobnášelo schematizaci útočného postupu ani žádný podmračený dozor ze strany velitelů“ (s. 126-130). Co by si víc dělostřelci mohli přát?

Jinak nepostrádá na zajímavosti, jak v únoru 1942, v kritických podmínkách vývoje situace na frontě a v tuhé ruské zimě vládla o přestávkách v boji u německých jednotek idylická situace: „Vojáci dostávali velmi vydatné a zdraví prospěšné jídlo ... Během spousty volného času měli možnost vyřídit poštu a přečíst si noviny a knihy, nadřízení se starali o blaho každého jedince“ (s. 123–124).

Následující kapitola 3 „Za osvobození Stalingradu“, tvoří bezesporu jádro knihy. Je patrné zlepšení překladu, jako by se jej ujal někdo jiný, zato věcných otázek přibylo. Pokud byl název této kapitoly skutečně takto použit v originále, je nutno se ptát, koho a před kým chtěl Raus osvobodit? Čujkova, který se se zbytky své 62. armády pevně držel v troskách Stalingradu, nebo Pauluse s jeho 6. armádou, pevně sevřeného v rozsáhlém obklíčeném prostoru před městem?

Rausova 6. tanková divize, vracející se sem z Francie, přibyla na stalingradskou frontu v přeplněných železničních transportech, nebo' „musely vagóny vezoucí tanky obsahovat ještě stlačenou píci za účelem usnadnění zimního zásobování koňských jednotek na východě“ (s. 147). O místní situaci byl její velitel zřejmě špatně informován, nebo už mu vypadla z paměti, když tvrdí, že sovětskému pěšímu sboru postupujícímu ke Kotelnikovu a ruské 3. tanková armádě za řekou Aksaj zde čelilo několik německých protiletadlových děl a štáb rumunského sboru se svou stráží čítající třicet mužů (s. 151). Při známé situaci rozmístění vojsk lze tuto dramatizaci pochopit tak, že se tím snaží podtrhnout význam zásahu své divize, poněkud to však přehání.

Není sporu o tom, že zasazení jeho divize do Mansteinova uskupení, pokoušejícího se o prolomení sovětského obkličovacího kruhu a vyproštění obklíčené Paulusovy armády, bylo významné a značně ztížilo sovětskému velení jeho záměry. Lze též pochopit Rausův dramatický popis rozprášení sovětského jezdeckého sboru a další úspěšné fáze bojů, v nichž se jeho divize probíjela ke Stalingradu. Nelze však přehlédnout řadu nesprávností a až velikášských výroků. Co např. míní „odlehčovacím útokem“ na Stalingrad (s. 175) a jakou měl představu o možnostech Paulusových sil v kotli? Jeho tvrzení, že prolomil nepřátelskou frontu (s. 180) je klamné. Bil se ve střetných bojích, s jednotkami a svazky zasazovanými na přístupech k obkličovacímu kruhu; teprve ten byl sovětským předním okrajem, a přes něj Raus nikdy neprorazil.

To, co překladatel nazývá „otáčivou bitvou obrněnců“ ve vsi Verchnij Kumskij (13. prosince 1942) označuje Raus za „počátek dramatické bitvy o Stalingrad“ (s. 187). To už se zcela vymyká reálnému myšlení operačního velitele, když opomíjí, že bitva o Stalingrad prakticky začala operacemi Paulusovy a Hothovy armády na přelomu července a srpna 1942, a to byla 6. tanková divize ještě daleko odtud, ve Francii. Raus popisující v této kapitole činnost v rámci Mansteinovy rozsáhlé vyproš'ovací armádní operace, přeceňuje, přes taktické úspěchy 6. tankové divize, svou roli a vidí se ústřední silou v konečné fázi stalingradské bitvy.

Závěr bojů nastal 23. prosince 1942, kdy byl německý protiútok na sovětský obkličovací kruh zastaven asi 35–50 kilometrů od jeho okraje. To znamenalo neúspěch Mansteinovy operace, porážku celého jeho uskupení a konec Paulusovy armády. Lze pochopit, že to bylo hořké zklamání pro Rause a jeho divizi, jeho výtky na adresu (jako obvykle) Hitlera a Pauluse však neobstojí: „Úspěch se zdál být na dosah, jen kdyby 6. armáda odvrátila pozornost nepřítele tím, že by přešla do útoku a alespoň mu zabránila, aby ustavičně vrhal čerstvé síly do cesty naší tankové armádě ... Avšak útok 6. armády nikdy nepřišel“ (s. 218).

Příčiny porážky nutno hledat ve složité řadě faktorů; protože však tato plytká argumentace je jednou z legend stalingradské bitvy, dovolím si čtenářům připomenout alespoň základní fakta o stavu obklíčené Paulusovy 6. armády v době, kdy na ni čekal Raus:

Sovětský obkličovací manévr byl ukončen 23. listopadu; v ten den se spojil motorizovaný sbor Stalingradského frontu s 5. tankovou armádou asi 20 kilometrů jihovýchodně od Kalače. V obrovském kotli uvízla německá 6. armáda a části 4. tankové armády (5 sborových štábů, 20 německých a 2 rumunské divize) – celkem asi 284 000 mužů, mimo pomocné ruské pracovní síly, 1800 dělostřeleckých hlavní, 10 000 vozidel a 8000 koní.

Na počátku to byly stále síly v bojeschopném stavu a bezprostřední pokus o vyražení z kotle měl jistou naději na úspěch. Jejich stav se však rychle zhoršoval, zatímco sovětská strana den ode dne zesilovala obkličovací kruh. K udržení bojeschopnosti potřeboval Paulus mj. minimální denní přísun 750 tun zásob, tedy tehdy 380 letů zásobovacích letounů; navzdory Goeringovu chvástání však bylo německé letectvo schopno přepravit necelou jednu desetinu. V krutých zimních podmínkách se tak situace rychle blížila ke katastrofě.

Dne 28. listopadu zahájil Manstein svou vyproš'ovací operaci a 23. prosince, kdy Raus čekal na Pauluse, nebyla již 6. armáda ničeho schopna. Při denní dávce 200 g zmrzlého koňského masa, 75 g chleba a 12 g margarinu, nemožnosti vykopat si ve zmrzlé zemi úkryty, bez potřebné zimní výstroje, atd. se z přeživších stalo vojsko apatických stínů. Tanky měly pohonné hmoty asi na 30 kilometrů; na to, aby je tankisté dali ve třicetistupňovém mrazu do chodu, jim již chyběly síly. Původní obklíčené území, denně systematicky okrajované sovětskými ztečemi, se zmenšilo na třetinu – mělo asi 65 x 23 kilometrů. Z původních pěti letiš' zůstalo v německém držení jediné – Gumrak s vybombardovanou přistávací plochou. Zásobovací letouny, pokud je nesestřelila okolní protiletadlová obrana, shazovaly zásoby na padácích a většina materiálu padala do sovětských rukou. Na obklíčeném území leželo 147 000 německých padlých. Umírající raněné, uložené ve sklepích, nebylo možno dopočítat. Přeživších 91 000 mužů (z toho 24 generálů a 2500 důstojníků) 31. ledna 1943 kapitulovalo.

Zbývající taktické příběhy knihy již prakticky nepřinášejí nic, co by stálo za zvláštní pozornost. Pozastavit se však nutno u poslední, páté kapitoly, v níž Rausova dokumentace přechází do jakési memoárové části. V ní Raus vystupuje jako kritik dosavadního způsobu vedení války; pokouší se vysvětlit vojenské příčiny porážky Hitlerovy říše, podíl viny na prohrané válce a zároveň obhájit svou činnost na frontě. Činí tak v kontextu líčení svých dvou rozhovorů s Himmlerem a svého osobního situačního výkladu u Hitlera, ke kterému se přihlásil na vlastní žádost.

Způsob, jak to činí, je však velmi problematický. Rozhovory jsou zde reprodukovány převážně v přímé řeči, psány s desetiletým odstupem podle autorovy paměti. Sám o tom říká: „Až do dnešního dne si detailně vzpomínám na konverzaci uvedenou níže. Rovněž jsem schopen zopakovat slovo od slova Himmlerovy hlavní připomínky a otázky stejně jako svoje odpovědi“ (s. 260). Průkaznost takového tvrzení nechávám na zdravém úsudku čtenáře.

Neméně problematický je i Rausův přednes „zprávy Vůdci“ 8. 3. 1945, o němž autor tvrdí, že jej sepsal podle svých vzpomínek (s. 277). Tak jak je tento údajně ústní výklad v knize zaznamenán, má povahu rozsáhlého memoranda (s. 278–292), jehož přednes by trval nejméně hodinu. To lze téměř s jistotou vyloučit. Navíc na poradě Hitlerova užšího štábu, řešícího řadu problémů tíživé strategické situace, by podrobnosti typu kolik měl poddůstojník bránící přístup do pomořanské vsi u sebe „pancéřových pěstí“ či o vhození ručního granátu do okna místnosti večeřících ruských důstojníků (s. 288) v referátu velitele armády vzbudily okamžité pochyby o jeho kompetentnosti. Lze se jen domnívat, že Raus, pod dojmem svého následujícího odvolání z funkce, zahrnul dodatečně do své zprávy vše, co chtěl říci na svoji obranu. Vytvořil tak možná zajímavou zprávu pro poválečnou americkou vojenskohistorickou dokumentaci, její hodnota je však značně dubiózní.

Závěrem lze jen dodat, že Raus byl jistě schopným velitelem taktického a operačního stupně a jeho úspěchy v bojích druhé světové války mu nelze upřít. Jeho poválečné taktické brožury mohly být svého času vhodné do kapes či knihovniček vyšších poddůstojníků a mladých důstojníků. Jejich dodatečnou kompilací však válečná literatura nemůže vzniknout.

(Čtenáři, který se o tuto postavu stalingradské operace zajímá, mohu doporučit kvalitní starší práci, kterou jsem si maně vybavil: Kehrig, M.: „Stalingrad“ – řada Beiträge zur Militärgeschichte, München 1970).


Duch smaragdového kříže

Duch smaragdového kříže

Autor: PhDr. Josef Dolejší

Kniha o dějiných svatolazarského řádu.

Chopit se zbraní na obranu slabých, bezmocných a přesilou tísněných bylo a je pokládáno za základní rytířsku povinnost a ctnost. Bránit ale ty, které už nikdo jiný bránit nechce, protože je všichni označují stejně již za smrti propadlé či za beznadějně neproduktivní a jsoucí společnosti spíše přítěží, bylo a je čestnou výsadou rytířského řádu sv. Lazara Jeruzalémského.

Historickou tradicí daná skutečnost, že prvotní rytíři byli za křížových výprav sami malomocní a své poslední síly věnovali právě budování a hájení útulků jejich beznadějně nemocných svěřenců, vytváří precedens pro současné poslání řádu. Novodobí řádoví rytíři v duchu této tradice usilují budovat hospice pro postižené těmi nejzákladnějšími nemocemi dneška a pomáhat těm, kteří tuto pomoc u nás nejvíce potřebují.

Kniha přináší v přehledu dějiny tohoto řádu od jeho počátků za časů křížových výprav na Předním východě, jeho působení pod ochranou francouzských králů – období jeho skvělé slávy i úpadku. Čtenář v knize nalezne nezkreslený a pečlivě dokumentovaný přehled moderních dějin řádu od třicátých let 20. století do současnosti s ohledem na jeho působení u nás.

Zájemcům o dějiny rytířských řádů, ale i zájemcům o dějiny obecně se touto knihou dostává do rukou další část pestré mozaiky vývoje křes'anské kultury a základů evropské civilizace.


Napoleonova tažení I

Napoleonova tažení I

Autor: Jiří Kovařík

První díl nové série oblíbeného autora

Nakladatelství AKCENT Třebíč vydává v těchto dnech první díl čtyřsvazkového projektu Napoleonova tažení. Tento svazek zahrnuje roky 1805–1806, tedy čas největších triumfů císaře Francouzů. Napoleon přinutil na podzim roku 1805 rakouskou Mackovu armádu v Ulmu ke kapitulaci, dorazil podél Dunaje do Vídně a vkročil na Moravu, kde svedl s rusko-rakouskou armádou legendární Bitvu tří císařů u Slavkova. O rok později vpadl do vychloubačného Pruska, jemuž zasadil drtivé porážky u Saalfeldu, Jeny a Auerstädtu. V následujících týdnech pak Napoleonova armáda srazila v proslulém „letu Pruskem“ na kolena vše, co z pruské armády zbylo.

Knihu (stejně jako další připravované svazky) doplňují pasáže věnované struktuře, organizaci i taktice bojujících armád a příloha, obsahující autorské překlady proslulých Napoleonových bulletinů.

Druhý díl Nejistá vítězství (vyjde pravděpodobně do konce roku 2003) bude obsahovat polské tažení konce roku 1806 a roku 1807 (s bitvami u Pultusku, Golyminu, Pruského Jílového, Friedlandu), nedokončené španělské tažení roku 1808 (Somosierra, Madrid, pronásledování britské expediční armády generála Moora) a dunajské tažení roku 1809 (Landshutský manévr, Aspern, Wagram).

Třetí díl Proti všem se zaměří na ruské tažení roku 1812 (Smolensk, Borodino, Malojaroslavec, Krasnoje, Berezina…) a tažení roku 1813 (od bitev u Lützenu a Budyšínu přes Drážďany a „bitvu národů“ u Lipska až po bitvu u Hanau).

Čtvrtý díl Pád orla bude věnován tzv. francouzskému tažení roku 1814, které skončilo Napoleonovou abdikací, jeho návratem z ostrova Elby a tzv. belgickému tažení roku 1815 s bitvami u Ligny, Quatre-Bras a Waterloo, kde hvězda Napoleona vojevůdce definitivně pohasla.


Hrad a chodba tajná

Hrad a chodba tajná

Autor: Karel Pokorný

Tajemná podzemí a skryté poklady hradů, zámků, tvrzí, klášterů, kostelů a měst.

Na jaře 2003 vyšla v nakladatelství BB Art kniha amatérského kastelologa, speleologa a sběratele militarií Karla Pokorného. O hradech a hradních zříceninách vyšla v posledních deseti letech řada publikací, jejichž opakovaná vydání svědčí o zájmu o tuto problematiku. Kniha o tajných chodbách vychází ale nyní vůbec poprvé. Je to dosud nejrozsáhlejší podchycení této tematiky s množstvím fotografií, plánků, map, starých rytin a litografií. O obsahu vypovídá podtitulek: „Tajemná podzemí hradů, zámků, tvrzí, klášterů, kostelů a měst. Teorie, fantazie, spekulace, skutečnost.“

Karel Pokorný je znám i čtenářům Militarie ze svých článků o hradech. Narodil se v roce 1938. Nejprve pracoval jako rytec not, později prošel řadou oborů v polygrafickém průmyslu. Je zakládajícím členem Klubu vojenské historie Praha, členem kastelologické společnosti a speleologického sdružení.

Kniha formátu A5 je vytištěna na kvalitním křídovém papíru v rozsahu 188 stran, řada ilustračních barevných fotografií a plánků byla zhotovena exkluzivně pro tuto publikaci. Text je rozdělen do dvaadvaceti kapitol, mezi nimiž nechybí ani Lochy, Pevnost Praha, Poklady a dokonce ani jedna povídka. Je psán živým stylem, formou spíše esejistickou než quasi-vědeckou a nezapře autorův sklon k sarkasmu a svéráznému humoru.


Výstava obrazů K. M. Tomana a Z. J. K. Čecha

Výstava obrazů K. M. Tomana a Z. J. K. Čecha

Autor: Nakladatelství Elka Press

Putovní výstava původních ilustrací ke knize Pod císařským praporem

Od úterý 14. ledna 2003 probíhá v Okresním vlastivědném muzeu v Litoměřicích výstava ilustrací ke knize kolektivu autorů Pod císařským praporem. Kniha má podtitulek Habsburská armáda v letech 1526—1918; po sedmi letech práce by by konečně měla vyjít v letošním roce. Je to původní práce českých vojenských historiků, popisující historii armády habsburské monarchie v době, kdy byly součástí monarchie také země Koruny české. Kniha je doplněna 60 původními barevnými akvarely Karla M. Tomana (vývoj uniforem) a 40 černobílými tabulemi Zdirada J. K. Čecha (vývoj zbraní). Právě Tomanovy akvarely a Čechovy černobílé pérovky jsou v Litoměřicích vystaveny. Obrazy K. M. Tomana jsou prodejné (cena 4000 Kč za kus). Kniha kromě toho obsahuje na 500 dobových barevných i černobílých ilustrací a mapek. Bližší informace o publikaci naleznete také zde. Výstava v Litoměřicích potrvá do 16. 3. 2003., potom se přestěhuje do muzea v Ústí nad Labem (20. 3.—17. 5.) a do zámku v Brandýse nad Labem (od 20. 7. 2003). V současné době jednáme také o vystavení obrazů v Praze. Pražská výstava bude patrně spojena prezentací (křtem) publikace. Na ilustrační foto ze zahájení výstavy jsou (zleva doprava) ilustrátor Zdirad Čech, kurátor muzea Oldřich Doskočil a nakladatel Leonid Křížek.


Ve službách Třetí říše - Hitlerovy zahraniční jednotky

Ve službách Třetí říše - Hitlerovy zahraniční jednotky

Autor: Miroslav Tejchman

První české dílo, které se zabývá účastí zahraničních dobrovolníků, bojujících pod prapory Třetí říše za druhé světové války.

Kniha PhDr. M. Tejchmana, DrSc. je prvním českým dílem, které se zabývá účastí zahraničních dobrovolníků, bojujících pod prapory Třetí říše za druhé světové války. (Vydala Mladá fronta 1999, 248 s., ilustr.) Autor přináší u nás dosud nepublikované údaje, týkající se těchto jednotek, jejich organizace, početních stavů, vojenské symboliky i bojového nasazení. Bohužel se v knize vyskytuje i řada chyb a nepřesností.

V úvodní kapitole se autor mj. vyjadřuje k osobě gen. Gajdy: „... bezvýznamnost a bezzubost českých fašistů je známá, včetně operetního pokusu Radoly Gajdy o převzetí kasáren v Židlochovicích“ (s. 21). Gajda se ovšem Kobsinkova přepadení kasáren v Brně-Židenicích (nikoliv Židlochovicích) nezúčastnil a i když byl později v souvislostí s touto akcí postaven před soud, byl osvobozen.1)

V kapitole o dánských dobrovolnících (s. 38–43) je uváděno 6000 mužů, bojujících na východní frontě (s. 40). Někdy bývá tento údaj až dvojnásobný: v letech 1941–1943 Freikorps Danmark 1800 mužů a ostatní Waffen-SS 7500 mužů, v roce 1944 dalších 2000 mužů, celkem tedy 11 300 dánských dobrovolníků.2)

Ke kapitole o románských Valonech (s. 61–65) je třeba podotknout, že byli počítáni do řad germánských dobrovolníků. Valonsko bylo v minulosti součástí Svaté říše římské národa německého, a proto jeho příslušníci mohli být, s jistými rozpaky, považováni v duchu nacistické ideologie za Germány, i když nikoliv plnohodnotné. Z toho důvodu i jimi vytvořená 28. SS Freiwilligen Panzergrenadier Division „WALLONIE“, někdy uváděná „WALONIEN“, byla považována za germánskou. Celkový počet 6000 mužů, podle L. Degrella3) (s. 65), se zdá poněkud nízký a koliduje s jinými údaji. Např. R. Majewski uvádí 20 000 valonských dobrovolníků.4) Jiní autoři udávají tento počet různě, zpravidla kolem 12 000 mužů. Počet jednotek valonské divize udává M. Tejchman třemi pluky. V literatuře lze nalézt údaje totožné5) i rozdílné.6)

V kapitole, týkající se Lucemburčanů (s. 74–75), hovoří autor o 12 000 povolancích a asi 2000 dobrovolnících v řadách Wehrmachtu. Naproti tomu A. Šnejdárek,7) s odvoláním na německé úřední statistiky, udává počet povolanců (bez dobrovolníků) na 18 000 mužů. Jde tedy o značný rozdíl vzhledem k nízkému počtu obyvatel této země.

Nejslabší částí je kapitola, týkající se Čechů (s. 75–77). Nepřesné údaje se vztahují zejména k vládnímu vojsku (Regierungstruppe des Protektorats Böhmen und Mähren). Oficiálně bylo založeno nařízením protektorátní vlády ze dne 25. 7. 1939.8) Velitelem vládního vojska byl ve smyslu tohoto vládního nařízení státní president a správní záležitosti spadaly do kompetence předsedy vlády. Generál I. třídy Jaroslav Eminger byl skutečně nejvyšším vojenským funkcionářem vládního vojska, ale jeho funkce byla označována jako „generální inspektor“. Byl podřízen zplnomocněnci německé branné moci v protektorátu. Vládní vojsko sice nedisponovalo zvláštní jízdní jednotkou, ale všechny jeho prapory byly smíšené a v každém z nich existovala původně jezdecká rota, posléze četa. Jezdci byli i u zasazeného vládního vojska v Itálii. Dále je nesprávně interpretována výměna velitelských kádrů zasazeného vládního vojska jako stažení všech 11 praporů z Itálie. Konečně není pravda, že se vládní vojsko rozpadlo z důvodu vypršení služebních úvazků a neochoty jeho příslušníků k další službě. Při pětadvacetileté službě (by? se započítáním služby ve všech předchozích armádách) by to ani nebylo možné.9) K protektorátnímu četnictvu uvádí autor zjevně fantastický stav 17 000 kasernovaných četníků (s. 76). Takového počtu nedosáhlo celé četnictvo ani za první republiky. Jeho početní stavy se tehdy pohybovaly mezi 10 000 až 15 000 muži.10) Po záboru pohraničních území byl stav četnictva snížen na zhruba 12 000 mužů a po zřízení protektorátu na 9000 mužů. Stav, který autor uvádí, se blíží celkovému počtu protektorátního četnictva a policie.11) Zmiňovaná malá jednotka české policie, sloužící koncem války na území Říše v německých uniformách (s. 76), představovala dva prapory – Protektoratspolizeibataillon Böhmen a Mähren. Oba byly vytvořeny z absolventů nástupních policejních škol v Mladé Boleslavi a Olomouci.12) Generál četnictva v. v. Oldřich Bláha (s. 75) se ve skutečnosti jmenoval Otto Bláha. Tento vysloužilý plukovník čs. četnictva byl generálem jmenován až jako penzista za protektorátu (ve schematismech uváděn jako generál s čestným titulem).13)

Dost nepřesných údajů je i v kapitole o Slovácích (s. 77–78). Stav slovenské rychlé divize 40 000 mužů (s. 77) je značně podhodnocený. Původní rychlá skupina, která překročila hranice SSSR dne 24. 6.1941, měla 1 910 mužů. Ale již od 22. 6. probíhala na Slovensku mobilizace osmi ročníků záloh a byl sestaven polní sbor. Původní rychlá skupina byla rozvinuta do síly brigády, později divize a celkový početní stav dosáhl 50 698 mužů. Údaj o 800 slovenských vojácích, bojujících v řadách německé armády za povstání (s. 77) je značně nepřesný. Ve skutečnosti počet vojáků a důstojníků slovenské armády, kteří zůstali na straně bratislavské vlády, činil 8 600 mužů. Krátce po vypuknutí povstání byla z jednotek, jež zůstaly na straně vlády, zformována Slovenská domobrana, jejíž počet dosáhl do konce roku 1944 20 000 mužů. Její bojová hodnota odpovídala zhruba jedné divizi. K domobraně byl přičleněn i pracovní sbor, který tvořily 2 technické divize na Slovensku, 1 technická divize v Maďarsku a 1 technická divize v Itálii. Dne 12. 1. 1945 bylo povoláno do služby v domobraně 10 ročníků záloh z území, které ještě slovenská vláda kontrolovala. Po jejich nástupu dosáhla domobrana početního stavu 41 533 mužů. K Hlinkově gardě (HG) je třeba připomenout, že její členská základna čítala na 100 000 mužů, což z celkového počtu 2 290 000 Slováků ve Slovenském štátu představovalo 4,37 %. Podhodnocený je počet 3500 gardistů, zapojených do boje proti povstalcům (s. 78). Ve skutečnosti vzniklo 29 Pohotovostních oddílů HG (POHG), každý v síle 2 rot. Celkový počet činil zhruba 8700 mužů. Mimo tyto formace POHG existoval ještě 1. Polný prapor HG (4 roty) v síle 600 mužů a dalších 9 samostatných Polných rot HG s počtem asi 1350–1400 mužů. Kromě těchto jednotek, které spadaly pod slovenské velení a skládaly se pouze ze Slováků, zorganizovali Němci 7 stíhacích praporů. Velitelský sbor tvořili Němci, částečně i Slováci, mužstvo Slováci a slovenští Němci. Každý prapor měl bojovou a zpravodajskou složku. Bojová složka čítala zhruba 400 mužů, zpravodajská okolo 300 mužů a žen. Celkový počet příslušníků těchto formací činil 2700–2800 mužů v bojových složkách a dalších 2000–2100 osob ve zpravodajské síti. Shrneme-li počet osob, jež se podílely na uvedených aktivitách, dospějeme k číslu 15 400–15 600. Jen gardistů bez stíhacích jednotek bylo zhruba 10 700.14)

Hodně nepřesných údajů je i v kapitole věnované Polákům (s. 78–80). Generalgouvernment nebyl vytvořen pouze na území Haliče (přesněji řečeno Západní Haliče), ale na územích bývalých rakouských a ruských záborů Polska, které v roce 1939 připadly Německu (bývalé pruské zábory byly přičleněny přímo k Říši a polští úředníci z nich byli odsunuti). Jedním z původních čtyř distriktů byla Varšava. Východní části Polska, okupované v roce 1939 Rudou armádou, se v roce 1941 staly jen částečně součástí říšského komisariátu Ukrajina. Východní Halič byla připojena ke Generálnímu gouvernmentu jako pátý distrikt se sídlem ve Lvově.15) Diskutabilní je i autorova charakteristika systému státní správy v gouvernmentu („... nacistické úřady s některými Poláky spolupracovaly. Využívaly je jako udavače, agenty a disponovaly i 25 000 polských policistů.“). V Generálním gouvernmentu vyšší správu obstarávaly německé úřady, na nižší úrovni (okresem počínaje) byly zachovány úřady polské. Asi 40 000 Poláků bylo úředníky státní správy na obecních úřadech, soudech, prokuratuře, vězeňské službě, požární stráži, policii, poště, lesní službě a finančních úřadech. Celkový počet polských policistů se zdá být poněkud nadsazený, pokud ovšem autor neměl na mysli všechny, kteří prošli touto složkou, případně pokud sem nebyly započítány jiné složky. Struktura policejních sil v Generálním gouvernmentu byla komplikovaná. Vedle všech složek německé policie zde působila policie polská, ukrajinská a židovská. Polská policie byla rozdělena na uniformovanou podřízenou německé Orpo a neuniformovanou kriminální policii podléhající německé Kripo. V letech 1943–1945 lze jen těžko udávat přesné početní stavy, protože polská a ukrajinská policie byly uváděny v německých výkazech pod společným názvem „neněmecké policie“. V roce 1944 byl skutečný stav uniformované policie asi 17 000 mužů (z toho Poláků asi 12 500 mužů), kriminální policie přibližně 3400 mužů a žen. Ke změnám uniforem lze podotknout, že rukávová nášivka s nápisem GENERALGOUVERNEMENT byla zavedena až 16. 9. 1940 a dále byla v roce 1941 provedena částečná změna hodnostního označení (pro důstojníky).16)

Ke kapitole Chorvaté a Bosňáci (s. 83–89) je třeba upřesnit, že 13. Waffen Gebirgsdivision der SS „HANDSCHAR“ (Kroatische Nr. 1) byla původně vytvořena jako 13. Waffen Gebirgsdivision der SS „BOSNIEN-HERZEGOVINA“ (Kroatische Nr. 1). V literatuře se divize někdy vyskytuje pod svým původním názvem.

V kapitole věnované účasti Srbů (s. 89–95) jsou některé rozpory s údaji, které autor publikoval ve své dřívější knize Válka na Balkáně, kde17) např. udává stav Srbské státní stráže počtem 15 000 mužů. V recenzované knize pouze 12 809 mužů. V. Strugar18) uvádí ještě vyšší stav – 17 000 mužů. Srbský dobrovolnický sbor je uváděn v původní sestavě 10 oddílů, ve Válce na Balkáně ale 12 oddílů. K této formaci dále autor dodává, že po její reorganizaci z ní bylo vytvořeno 5 praporů a později bylo vytvořeno dalších 5 praporů. Naproti tomu V. Strugar tvrdí, že šlo o 5 pluků. Pokud vezmeme v úvahu M. Tejchmanem udaný celkový počet 9000 mužů, pak podle německých organizačních schémat19) odpovídá 5 plukům a muselo tedy dojít ještě k založení dalších 5 praporů. Ve Válce na Balkáně autor zmiňuje i podobnou aktivitu na Černé Hoře – Crnogorski dobrovoljački korpus, který v recenzované knize zcela pominul. V pasáži o Ruském ochranném sboru se rovněž vyskytují některé rozpory v počtu jednotek. Autor uvádí, že se skládal z celkem 11 197 mužů ve 3 plucích (s. 93–94). V. Strugar udává 5 strážních pluků, L. Škarenkov20) 4 pluky a dále kozácké setniny, určené k přepravě na Don, konečně S. Auský21) do něj zařazuje 1 kozácký pluk a 4 pěší pluky (celkem 11 200 mužů).

V kapitole o Slovincích (s. 95–98) se pojednává o antikomunistické milici. Autor se však nezmiňuje o tom, že tyto milice Italové zakládali i v jiných částech bývalé Jugoslávie. Přitom tyto údaje sám publikuje ve Válce na Balkáně.22) Přesný název 24. horské divize SS (s. 98) zněl 24. SS Freiwilligen Gebirgskarstjäger Division, nikoliv Waffen Gebirgskarstjäger Division. Jednalo se o tzv. germánskou divizi, a ty všechny měly v názvu Freiwilligen. Naproti tomu negermánské divize měly v názvu slovo Waffen a kromě čísla divize měly i své národní číslo; 24. horská divize žádné národní číslo neměla.

Některé sporné údaje jsou v kapitole o Italech, kteří po vytvoření Italské sociální republiky v roce 1943 nadále bojovali na straně Osy (s. 100–104). Jejich počty bývají uváděny různě. Podle Mussoliniho výroku šlo o 786 000 mužů ke dni 1. 9. 1944.23) R. Lamb24) uvádí, že koncem ledna 1944 činil celkový počet ozbrojených sil Republikánské armády 203 500 mužů a další 4 divize, které se formovaly a byly cvičeny v Německu, čítaly 34 000 mužů. Koncem července měla Republikánská armáda 400 000 vojáků a dále ještě několik praporů (není specifikováno kolik a jakých). Čtyři nové divize v Německu čítaly skoro 80 000 mužů. Navíc je uváděno 100 000 italských příslušníků SS, 150 000 mužů Černých brigád, 40 000 Italů sloužících v Luftwaffe jako pozemní personál, 80 000 mužů v Todtově organizaci a 24 000 mužů v německých protiletadlových jednotkách.

Ke kapitole o Maďarech (s. 112–117) je možno upřesnit, že ze čtyř projektovaných maďarských divizí Waffen-SS vznikly tři: 25. Waffen Grenadierdivision der SS „HUNYADI“ (Ungarische Nr. 1), 26. Waffen Grenadierdivision der SS „GÖMBÖS“ (Ungarische Nr. 2) a 33. Waffen Kavalleriedivision der SS „HUNGARIA“ (Ungarische Nr. 3). Tuto třetí divizi autor neuvádí.25) V recenzované knize je bez popisu uvedeno označení této divize v obrazových přílohách (Límcové označení některých dobrovolnických útvarů SS).26) Stejně je tomu s označením 22. SS Freiwilligen Kavalleriedivision „MARIA THERESIA“.27) Její velitel SS-Brigadeführer und Generalmajor der Waffen-SS August Zehender (nikoliv Lehender) padl, když vyváděl zbytky divize ze sovětského obklíčení.

Ke kapitolech o Španělech (s. 117–122) je možno podotknout, že uváděné názvy Division Azul a Escuadra Azul byly neoficiální. Německý název Modré divize zněl 250. Freiwilligen Grenadierdivision (Spanische Nr. 1), letka 15/Jg 27 měla oficiální španělský název Escuadra Salvador. Chybně je uvedena hodnost velitele Španělského dobrovolnického praporu jako „kampfsturmführer“ – taková hodnost u SS neexistovala, správně má být Hauptsturmführer.

Rozsáhlá kapitola o východních dobrovolnících (s. 123–210) přináší značné množství nových poznatků, jež u nás dosud nebyly souhrnně publikovány. Pouze na okraj je zde nutno upozornit, že Hoheitsabzeichen tvořila orlice, držící ve spárech dubový věnec, nikoliv dubový kříž (s. 131), uvnitř něhož byl hákový kříž; u letectva ovšem dubový věnec chyběl. U zamýšleného utvoření 3. lotyšské divize (s. 151–152) jde zjevně o omyl, pokud je tato klasifikována jako Panzergrenadier Division der SS. Pokud by byla vytvořena, zněl by její název 36. Waffen Grenadierdivision der SS (Lettische Nr. 3). Divize „Panzergrenadier“ tvořili buď říšští Němci, germánští dobrovolníci, nebo jim postavení na roveň (Slovinci, Valoni). Baltové však byli považováni za cizí dobrovolníky, z nichž byly stavěny divize typu „Grenadier“, „Gebirgs“ a „Kavallerie“, ale nikdy „Panzer“ a „Panzergrenadier“. Všechny cizí divize vždy měly v názvu slovo „Waffen“ a kromě divizního čísla i číslo národní, což žádná německá ani germánská divize neměla. Límcové označení Lotyšů je obsaženo v obrazové příloze, ale neúplně a nepřesně.28) K problematice běloruských dobrovolníků v řadách Waffen-SS (s. 155) lze dodat, že jejich divize vznikla vlastně dvakrát. Poprvé byla postavena jako 30. Waffengrenadier Division (Russische Nr. 2) a po předání ruských dobrovolníků armádě generála Vlasova byla znovu postavena z Bělorusů. Její oficiální název zněl 30. Waffengrenadier Division der SS „WEISSRUTHENIEN“ (Weissruthenische Nr. 1). U příslušníků RONA je uváděno chybné rukávové označení (s. 176). Nešlo o svatoondřejský kříž (ten nosila ROA generála Vlasova), ale o tzv. domobranecký kříž. Tento symbol nosili příslušníci RONA po zařazení do Waffen-SS na pravé límcové výložce, která je v knize uvedena (bez popisu) v obrazové příloze.29) K problematice ERNA (s. 179) lze doplnit, že existovala ještě jedna stejnojmenná jednotka. Jednalo se o skupinu estonských vojáků a důstojníků, kteří po okupaci Estonska bolševiky v roce 1940 uprchli do Finska a po zahájení východního tažení počátkem července 1941 byli vysazeni na padácích ve dvou vlnách do týlu sovětské obrany v Estonsku. Skupina byla částečně v estonských, částečně ve finských uniformách. Velitelem byl plukovník estonské armády Henn-Ants Kurg a organizačně se dělila na 3 výsadkové čety, 1 kulometnou a 1 minometnou četu. Celkový počet byl 158 mužů. Po přistání se spojili s estonskými „Lesními bratry“ a spolu s nimi bojovali až do vyhnání bolševiků z Estonska. V říjnu 1941 byla ERNA rozpuštěna.30)

V seznamu hodností na s. 229 je chyba v armádních hodnostech – po hodnosti General (der Waffe) má správně následovat Generaloberst a pak teprve Generalfeldmarschall. Kromě toho existovala ještě nejvyšší hodnost Reichsmarschall, prakticky pouze u letectva, protože jejím jediným nositelem byl Göring.

M. Tejchman se zabývá tematem ožehavým, u nás donedávna tabuizovaným. Přes uvedené nedostatky je jeho kniha přínosná a jistě ji uvítají všichni zájemci o problematiku druhé světové války.

Poznámky:

1) Viz např. Antonín KLIMEK - Petr HOFMAN, Vítěz, který prohrál. Generál Radola Gajda. Praha-Litomyšl 1995, s. 246-256.

2) Např. World War-2 Journal, Military Journal.

3) Léon DEGRELLE, Tažení v Rusku 1941-1945. S SS divizí Wallonie na východní frontě. Elka Press, Praha 1996, s. 133.

4) Ryszard MAJEWSKI, Waffen SS - mity i rzeczywistosc. Wroclaw 1983, s. 93.

5) Např. Janusz LEDWOCH, Waffen-SS, Warszawa 1994, s. 60-61, nebo Martin WINDROW - Jeffrey BURN, The Waffen-SS, London 1982, s. 24, kde je uváděno složení divize takto: 69., 70. a 71. SS Freiwilligen Panzergrenadier Regiment.

6) D. S. V. FOSTEN - R. J. MARRION, Waffen-SS. Its Uniforms, Insignia and Equipement 1938-1945. London 1971, s. 38, uvádí jen dva pluky: 69. a 70. SS Freiwilligen Panzergrenadier Regiment.

7) A. ŠNEJDÁREK, Druhá světová válka. Praha 1960, s. 210.

8) Vládní nařízení č. 216 ze dne 25. července 1939, jímž se zřizuje vládní vojsko Protektorátu Čechy a Morava. Sbírka zákonů a nařízení Protektorátu Čechy a Morava, částka 80, vydána dne 30. září 1939.

9) K problematice vládního vojska viz např. Skutečnosti v bývalém vládním vojsku a jeho vlastenecké úsilí v letech 1939-1945. Praha 1945; J. M. VESELÝ - F. STAUDEK, Čs. odboj v Italii. Olomouc 1947; František NESVADBA, Vládní vojsko a jeho odsun do Itálie. Historie a vojenství (dále HaV) 6-7/1968; Týž, Zasazení a rozklad vládního vojska v Itálii. HaV 3/1970; Bohumír KLÍPA, Vyslání vládního vojska do Itálie. HaV 3/1999; Týž, Konec mise vládního vojska v Itálii. HaV 4/1999. Něco málo údajů obsahují Vojenské dějiny Československa - III. díl s. 560, IV. díl s. 417.

10) Viz Pavel MACEK - Lubomír UHLÍŘ, Dějiny policie a četnictva II. Československá republika (1918-1939). Praha 1999, s. 189-203.

11) Ke konci protektorátu 18.956 mužů, z toho 713 důstojníků (Vojenské dějiny Československa V. Praha 1989, s. 83).

12) V r. 1942 začal být poci?ován nedostatek dorostu u protektorátní policie a četnictva a proto byl prováděn nábor, zřizovány nástupní školy atd. Část absolventů nástupních škol byla nasazena ke strážní službě ve vybombardovaných městech Německa. O této problematice se u nás mnoho nevědělo, sami účastníci svoji minulost raději přecházeli mlčením. Až po r. 1990 se objevilo několik novinových článků. V r. 2000 pak vydavatelství POLICE HISTORY vydalo memoáry Ludvíka Landiše a Františka Hory, bývalých příslušníků praporu Böhmen, pod názvem Ohnivý koberec nad Hamburkem.

13) Kalendář četnictva Protektorátu Čechy a Morava 1942. Praha, s. 98.

14) Jozef CHREŇO, Malý slovník slovenského štátu. Bratislava 1965, s. 210-211; Charles K. KLIMENT, Slovenská armáda 1939-1945. Plzeň 1996, s. 30, 38-42, 80-90, 93-95, 98-105, 112, 130; Hubert J. KUBERSKI, Sojuznicy Hitlera 1941-45. Warszawa 1993, s. 44.

15) Tento fakt uvádí autor na s. 158, ale nepřesně; k připojení došlo až 1.8.1941.

16) K problematice Polské policie Generálního guvernementu viz např. Adam HEMPEL, Pogrobowcy kleski. Rzecz o policji „granatowej“ v Generalnym Gubernatorstwie 1939-1945. Warszawa 1990; Týž, Policja „granatowa“ w administracyjno-politycznym systemie GG 1939-1945. Warszawa 1987; Týž, Policja „granatowa“ v Generalnej Gubernii. Wiadomosci Historyczne 6/1987, s. 483-504; Marek GETTER, Policja „granatowa“ w Warszawie 1939-1944. In: Warszawa lat wojny i okupacji II. Warszawa 1972; Jan POPLAWSKI, Szkolenie policji polskiej Generalnego Gubernatorstwa w okresie okupacji niemieckiej w Polsce. Pzeglad Kryminalistyki 162/1983.

17) M. TEJCHMAN, Válka na Balkáně. Praha 1986.

18) Vlado STRUGAR, Jugoslavien im Kampfjahre. Beograd 1963.

19) Pluk = 3 prapory, prapor = 4 roty, rota = 150 mužů.

20) L. K. ŠKARENKOV, Agonija běloj emigracii. Moskva 1986, s. 220.

21) Stanislav A. AUSKÝ, Vojska generála Vlasova v Čechách. Praha 1992, s. 325.

22) M. TEJCHMAN, Válka, s. 21, 29.

23) R. KVAČEK - M. SVOBODA, Konec diktátora. Praha 1968, s. 190.

24) Richard LAMB, Válka v Itálii 1943-1945. Praha 1996, s. 89, 91-93, 97, 101, 103, 111, 114, 119.

25) Studie a materiály k ní lze nalézt např. v časopisu Der Freiwillige, vycházejícím v bývalé NSR, u nás bohužel nedostupném.

26) Ve druhé řadě třetí zleva mezi označením 27. SS Freiwilligen Panzergrenadier Division „LANGEMARCK“ - nikoliv „LANGERMARCK“ [čís. 3] a 29. Waffen Grenadierdivision der SS (Italienische Nr. 1) [čís. 4].

27) V prvé řadě třetí zleva mezi označením 7. horské divize „PRINZ EUGEN“ [čís. 1] a 34. divize „LANDSTORM NEDERLAND“ [čís. 2].

28) 15. lotyšská divize je ve čtvrté řadě první zleva, 19. divize ve čtvrté řadě třetí zleva (ale chybně popsána jako 15. divize). Označení 20. divize chybí, jednalo se rovněž o svastiku jako u 19. divize, ale se zdvojeným ramenem od lomu.

29) Ve čtvrté řadě druhá zleva.

30) F. LIMBERG - T. KOPPEL, Group ERNA. Military Journal Vol. 2, Nr. 4, 1979. s. 51.

Publikováno ve sborníku Z dějin evropských a jiných policejních sborů I. Praha 2002. Sborník lze objednat na adrese:

POLICE HISTORY, Doc. Pavel MACEK, Lhotecká 559/7, 143 01 Praha 4, tef.: 241072320


Poslední díl seriálu NAPOLEON

Poslední díl seriálu NAPOLEON

Autor: Jiří Kovařík

Řecenze 4. části francouzského tv. seriálu NAPOLEON

Poslední díl seriálu NAPOLEON, aneb Waterloo francouzské televize Také 4. díl francouzského televizního seriálu pokračoval v intencích dílů předchozích a já zapínal televizní obrazovku s pocitem, že mě už nic nepřekvapí. Překvapilo, reisér Yves Simoneau a scénárista Didier Decoin, jako kdyby předem slyšeli mé výhradu k závěru 3. dílu, provedli zálud. Hned na začátku se konal ústup z Ruska, rafinovaně vložený jako reminiscence noční můra, která Napoleona budí ze sna v prachových peřinách paláce Tuilerií. Pak následoval děj podle klišé předchozích částí. Opět převládaly sladkobolné scény typu Marie-Louisa zahání Napoleonovy zlé sny, smutně zpívá ukolébavku malému Orlíkovi, Napoleon je zdrcen zprávou o Josefínině úmrtí, hraběnka Walewská posílá císaři své diamanty, anglická dívenka naslouchá na Svaté Heleně nábožně Napoleonovým slovům… Po dramaturgické stránce by mohl být závěrečný díl nejméně hrozný z celé čtveřice; dějově je poměrně sevřený (zahrnuje období od jara 1813 do Napoleonovy smrti) a na laického diváka, který zapomněl to málo, co mu vlili do hlavy ve školních škamnech, působí nejdramatičtěji. Ano, jsou tu scény, s nimiž bych hluboce nesouhlasil. V kampani 1814 odmítá jedna francouzská selka dán Napoleonovi trochu mléka, a když se jeho inkognito prozradí, chce jej probodnout vidlemi; ve válkách padli její dva synové. Je to hodně netypická situace, neznám podobnou reálnou historiku, leč budiž, scénárista chtěl asi ilustrovat vyčerpanost Francie a obrovské oběti, které v napoleonských válkách přinesla. Nechci znovu rozvádět, že bitvy vypadají jak boj o lesní paseku a terén je u všech stejný. Nezlobil bych se ani na detaily, jakými je nepředpisové vytváření karé staré gardy kolem Napoleona u Waterloo (britské je naopak docela povedené, i když nedosahuje kvalit karé ruského v skvělém polském „Panu Tadeášovi“). Minimalizoval bych výtky, odpustil bych mnoho, ale i tak se v závěrečném dílu objevily věci, nad nimiž zůstává rozum stát. Zde je jejich neúplný výčet: -vyslanec Metternich vyhlásí Napoleonovi jménem rakouského císaře válku hned na jaře 1813 a na nějaký Pražský kongres nečeká… -Lützen, Budyšín a další bitvy jarní fáze tažení nejsou ani zmíněny, válečný rok naznačuje scéna boje na řece (říčce), v níž jsou kromě Francouzů vidět rakouští granátníci a rakouské i ruské prapory. Z výbuchu dřevěného mostu, po němž Francouzi přecházejí, lze soudit, že řeka má být Elstera a boj představuje závěrečnou fázi bitvy u Lipska. -k abdikaci na jaře 1814 přemluví (bez velké námahy) Napoleona vrchní štolba Caulaincourt, k žádné bouřlivé scéně mezi maršály a císařem tudíž nedojde… -v období 1. restaurace (tj. v době, kdy, kdy je Napoleon v exilu na Elbě a Francii vládně Ludvích XVIII.) se Talleyrand neustále pohybuje kolem krále v Paříži; ve skutečnosti byl na Vídeňském kongresu. -při Napoleonově triumfálním návratu z Elby se uplatnilo klišé, kritizované už v Bondarčukově „Waterloo“ před třiceti lety: vojáky 5. pluku, kteří odmítnou na císaře střílet a přejdou na jeho stranu, vede místo plukovníka Labédoyèra maršál Ney. -do Tuilerií, z nichž Napoleon opět vládne, přijde neapolského trůnu zbavený maršál Murat a nabízí Napoleonovi svoje služby. Ve skutečnosti zůstal z císařova rozkazu na jihu Francie; Napoleon jej odmítl jako zrádce a nevděčníka vůbec spatřit. -maršál Ney, ve skutečnosti zhruba stejně starý jako Napoleon a nazrzlý, je ztělesněn Alainem Douteyem jako šedovlasý a značně starý; kdyby měl knír, mohl by hrát bez problémů o téměř třicet let staršího sedmdesátníka Blüchera. -generál Cambronne (Serge Dupire) neklesne ve čtverci s legendárním (by? sporným) vzdorovitým výkřikem, vrhne se na bodák s gardou proti Britům… A pak je tu vrchol, koruna, kterou nasadil seriálu německý překlad (alespoň doufám, že to ve francouzském originálu není!!!). Na počátku bitvy u Waterloo, poté, co šipka projede mapou z Paříže až k této belgické lokalitě, se objeví přes první záběr budoucího bojiště veliké datum „18. April 1815“. Takže Němci, Rakušané a všichni, kdo ZDF sledovali, teď vědí, že k bitvě u Waterloo nedošlo 18. června, ale o dva měsíce dřív, 18. dubna! To bude práce, tolik knih a učebnic přepsat… Jiří Kovařík


Napoleon potřetí, smutná bilance

Autor: Jiří Kovařík

Recenze 3. dílu televizního seriálu NAPOLEON

Napoleon potřetí, smutná bilance Znovu jsem neodolal sebetrýznění a shlédl i 3 díl francouzského televizního seriálu NAPOLEON, odvysílaného na kanálu ZDF. Vzbudil-li 1 díl moje rozhořčení a 2 díl mě vyprovokoval k sarkastickému veselí, u 3 pokračování jsem propadl depresivnímu smutku. Scénář Didiera Decoina zahrnul období od Tylže po návrat z ruského tažení, tj. od léta 1807 do konce roku 1812. Schéma je stále stejné, o klíčových událostech, příčinách, důsledcích a souvislostech se dozvíme pramálo a zpravidla skrze hlubokomyslné úvahy hlavních aktérů, což je hlavně císařovna Josefína (Isabella Rossellini), Napoleon (Christian Clavier) a Talleyrand (John Malkovich). Výjimku činí Tylže, kde se charmeur Alexandr změnil v poněkud klackovitého postpubescenta (ostatně i řeka s prámem uprostřed, na němž se schůzka uskutečnila, připomíná spíše rybník ve Stromovce). Celou španělskou problematiku divákovi vysvětlí selanka mezi Napoleonem a Josefinou někde na hranicích u Bayonne, v níž se citové scény jak z Harlekýnek mísí s politickými úvahami. Že je Španělsko prohnilé, v tom nás utvrdí Napoleonův oběd s degenerovaným králem Karlem a ještě degenerovanějším infantem Ferdinandem Asturským. O španělské guerille se dozvíme ze scény, v níž je pár modrých pěšáků povražděno zuřivými venkovany. Murat (Claudio Amendola) za to vjede do vesnice a rozseká, co mu přijde pod ruku. O madridském povstání 2. května nás opět informuje všudypřítomný Caulaincourt (Heino Ferch). Podobně se letmo dozvíme o jmenování Josefa Bonaparta španělským králem a poté o jeho útěku z Madridu. V Erfurtu se na Napoleona rozhněvá ruský imperátor a císař vyráží do Španěl; scéna bojiště, plného zmrzačených Francouzů, má asi dokreslit, že za Pyrenejemi narazil. Je to „ilustrativní doprovod“, který nemá nic společného s Burgosem, Somosierrou, Zaragozou, Madridem ani „honem na Angličany“ směrem na La Corunu. Mimo Španělsko zatím všichni intrikují, aby se dostali na francouzský trůn, kdyby se s Napoleonem něco stalo. Vídeňský dvůr (který nevidíme) zbrojí, Karolina Bonapartová-Muratová (Marie Bäumer) se snaží prosadit chotě jako nástupce, Murat běsní, že nedostal španělský trůn, ale jen neapolský (přičemž se nám pohybuje soustavně v Paříži), Talleyrand tomu nasazuje korunu. Císař se rychle vrátí ze Španělska, obviní ze všeho Josefínu, kterou probudí, pak ji ale odprosí… Šipkou po mapě (moje babička by v tomto případě řekla „nosem po rukávě“) jedem Evropou, abychom názorně pochopili, co musíme ujít, abychom změřili síly s Rakouskem. Bez zastávky nás šipka dovede za Vídeň a následuje cosi, čemu jsem nemohl nějakou dobu vůbec uvěřit. Představte si bitvu ve stylu „boj o lesní paseku“. Asi padesátka chlapů, půl v modrém, půl v bílém, postupuje z jednoho konce na druhý, mezi nimi přejíždějí na koni Napoleon a Lannes (Sebastian Koch), občas někdo přeběhne po lávce přes říčku širokou jako Botič, jeden zlý rakouský granátník si vezme na mušku císaře a trefí jej do nohy, granát pak srazí Napoleona z koně, to snad, aby i tupec pochopil, že se bitva nedaří. Ustupuje se (nebo postupuje?) po pontonech přes vodní tok zvící Berounky v době sucha, k nimž náhle připlouvá (za zděšeného řevu a Napoleonova nevěřícného výrazu) hořící plovoucí mlýn, který vypadá jak planoucí ledoborec Krasin a udělá tutéž práci. Pak najednou Napoleon vidí ležícího Lannese, baron Larrey mu bude amputovat nohu, opět dojemný dialog, a po něm scéna jak Lannes umírá Napoleonovi v náruči. Prohraná bitva se jmenuje (nemýlím se, natolik německy umím) nikoliv Aspern, či Essling, ale WAGRAM!!! Ano, čtete dobře! Zanedlouho se Napoleon rozvádí s Josefínou a bere si Marii-Louisu (Mavie Hörbiger). Nedivím se mu, je to navýsost sexy plavovláska a scénárista nám dokazuje, jak je Napoleon ohnivý, mladý a, čtenář promine, i nadržený. Bohužel nám vnucuje představu, že si Napoleon rakouskou arcivévodkyni vzal, aby nějak napravil nepovedený výsledek onoho filmového kočkopsa jménem Aspern-Wagram. Asi nejpravdivější je scéna narození budoucího krále Římského a Orlíka; o porodu se dozvíme víc než o celé válce. Dr. Corvisart (Sylvain Corthay) sice ve skutečnosti Marii-Louisu nerodil, ale byl u toho a novorozence, který vypadal jako mrtvý, skutečně k životu přivedl. Alespoň že tak… Po sladkobolné scéně v Malmaisonu, kde se ptá Napoleon excísařovny Josefíny na to, zdali má válčit s Ruskem (od čehož ona jej zrazuje a s přehledem Carla von Clausewitz vysvětluje, proč tam nemá táhnout) následuje tažení do Ruska , které je vrcholem nehoráznosti. Šipka nás opět dovede až před Moskvu (Borodino tu není), z Poklonné hory si ji prohlédneme a divíme se, jak je liduprázdná. Projedeme ulicemi, které vypadají jako Malá Strana v Praze, kde je v průhledu dotrikován Vasilij Blažený, vjedeme na koni do patra paláce v Kremlu, necháme si vedle carské postele postavit své polní lůžko, na němž nás v noci vzbudí všudypřítomný mameluk Roustam Raza (Jacky Nercessian). Ten rozhrne závěs a my vidíme, že je Moskva v jednom plameni! A to je, prosím, celé ruské tažení! Žádná zima, umírání ve sněhu, Vjazma, Krasnoje, Berezina, nic, ani vteřinka záběru, prostě najednou je Napoleon zpět v Paříži a přemýšlí, jestli mu Rakousko zůstane věrné. To je konec 3. dílu… Závěrečné titulky jsem sledoval v němém údivu. Takový scénář že někdo odsouhlasil a dal na něj peníze? Vždy? to vypadá jako „Hříšní lidé města brněnského“ z produkce brněnské odnože ČT! Tohle že natočili Francouzi o muži, kterého považují za jednu z největších postav své historie? Jak mohl po vcelku dobrých historických seriálech „Francouzská revoluce“, „Richelieu“, či „Mazarin“ vzniknout takový paskvil? Nechápu. Tolik lží, polopravd, zkreslení… Už vím, čemu se tento Napoleon podobá. Připomíná mi rakouský televizní film o císařovně Sissi, který (při vší úctě k zesnulé Romy Schneiderové) neměl daleko k jihoamerické telenovele „Esmeralda“. Nejen proto, že hlavní hrdina chodí často v zeleném kostýmu… Jiří Kovařík


Televizní film NAPOLEON

Televizní film NAPOLEON

Autor: Jiří Kovařík

Technicko-obrázkový dodatek k recenci

NAPOLEON Informace o pachatelích tv. seriálu. Jiří Kovařík Chers amis, dodatečně, po napsání recenze, vložené do Militarie dne 10.2.2003, se mi poštěstilo zjistit na stránkách http://www.francetv.fr/france2/emissions/napoleon/pop.htm údaje, které Vás možná zajímají. Seriál má čtyři části, vytvořil jej Yves Simoneau, scénář a dialogy napsal Didier Decoin podle pětidílné knihy NAPOLEON, jíž napsal Max Gallo. Osoby a obsazení vyhlíží takto: Christian Clavier : Napoléon Isabella Rossellini : císařovna Joséphina Gérard Depardieu : Fouché John Malkovich : kníže Talleyrand Anouk Aimée : Letizia, Napoleonova matka Heino Ferch : vrchní štolba Caulaincourt Sebastian Koch : maršál Lannes Ennio Fantastichini : Joseph Bonaparte Claudio Amendola : Joachim Murat Guillaume Depardieu : Muiron Julian Sands : hrabě (posléze kníže) Metternich Toby Stephens : imperátor vší Rusi Alexandr I. John Wood : papež Pius VII Marie Bäumer : Carolina Bonapartová (Muratová) Mavie Hörbiger : císařovna Marie-Louisa Alexandra Maria Lara : Marie Walewská Alain Doutey : maršál Ney Philippe Volter : direktor Barras Jacky Nercessian : Mameluk Roustam Ludivine Sagnier : Hortensie de Beauharnais Jessica Pare : Eléonora Denuelle, Napoleonova milenka Serge Dupire : generál Cambronne Yves Jacques : Lucien Bonaparte Julian Rachlin : hudebník Paganini Roc Lafortune : generál Marchand André Oumansky : Sieyes Jacques Brunet : Roger-Ducos Sylvain Corthay : Dr. Corvisart, Napoleonův lékař Pokud dychtíte po obrázcích, ukázkách ze scénáře a dalších informací, vše naleznete na výše uvedené adrese.



SEZNAM RUBRIK A SLUŽEB SERVERU

Války a válečníci | Zbraně a zbroj | Beneš(n)oviny | Uniformy a modely | Mrožoviny | Vojenská technika | Vojenská symbolika | Bojové umění | Miscellanea | Toluenové opojení - galerie | Komická sekce | Hry | Muzea |

...nahoru


 
Vyhledávání

Foto týdne

Výročí: Válka o Falklandy - 21. května 1982 se na Východním Falklandu vylodily 4 tisíce britských vojáků. Na snímku letouny Sea Harrier FRS1.

Výročí: Válka o Falklandy - 21. května 1982 se na Východním Falklandu vylodily 4 tisíce britských vojáků. Na snímku letouny Sea Harrier FRS1.


Recenze týdne

Šerm na ruku

Manchetování české školy šermířské