RECENZE

LITERÁRNÍ SÁGA NA TELEVIZNÍ OBRAZOVCE

Autor: HORNBLOWER

V úterý večer 2. května začala Česká televize vysílat na 1. programu britský seriál nazvaný podle hlavního hrdiny Hornblower. Milovníci dobrodružných příběhů z námořní historie mi dají jistě za pravda, že se jedná o jedno z nejpodařenějších děl žánru, ne-li dosud vůbec nejlepší. Kdo se někdy dostal k četbě předlohy, jedenáctidílné ságy britského autora Forestera, nemohl nad její epickou šíří nepřipadnout na myšlenku, jaký že by to byl nádherný filmový příběh na pokračování. Nyní nám tedy Britové konečně splnili dávné přání a splatili částečně dluh jednomu ze svých nejpopulárnějších spisovatelů nové doby.

Vznik předlohy je ovšem bezmála tak napínavý, jako samotná sága. Řekněme si o ní, jakož i o instituci britského válečného námořnictva, několik zajímavostí. Hornblowerovská sága se odehrává v dobách, kdy Británie zápasila o své bytí či nebytí s Napoleonovou Francií a jejími spojenci. Velká Británie jako ostrovní stát závisela svou existencí na moři od nepaměti. Po moři přicházely suroviny, moře tvořilo přirozenou přírodní hranici Britských ostrovů, ale odtud také připlouvali nájezdníci všech možných národností. Nutnost sebeobrany diktovala nutnost ovládnout námořní umění lépe než nepřátelé. Vláda nad moři a oceány potom sváděla ke kolonizaci jiných zemí, což mělo za následek růst husté sítě námořních spojů, po nichž sem a tam proudilo zboží i lidé, a tyto tepny impéria spojující je s jeho vazaly bylo opět nutné bránit proti přetnutí nepřátelským mečem. Není divu, že Britové jsou národem mořeplavců, objevitelů, cestovatelů, dobrodruhů a že svého času vybudovali největší a nejlepší válečné loďstvo na světě. Autor literární předlohy, Cecil S. Forester, který se narodil v Káhiře (1899), kde byl jeho otec jedním z armády koloniálních úředníků, roztroušených za časů královny Viktorie po celé zeměkouli, nemohl zůstat nepoznamenán všemi těmito okolnostmi. Stal se amatérským námořníkem i objevitelem, ale svoje cestovatelské prožitky vtělil také do dobrodružných příběhů, které dodnes vzrušují čtenáře na celém světě. Forester zprvu studoval lékařství, ale před absolutoriem nemocnici opustil a zvolil si spisovatelskou dráhu. První úspěch mu přinesl román Payment Defender, jejž napsal ve věku dvaceti čtyř let (později bylo dílo zdramatizováno a zfilmováno s Charlesem Laughtonem v hlavní roli). V roce 1932 dostal z Hollywoodu nabídku ke spolupráci a od té doby až do roku 1939 trávil třináct týdnů každého roku v Americe. Po vypuknutí druhé světové války se stal zaměstnancem ministerstva informací a později se plavil pod vlajkou Královského válečného loďstva a sbíral materiál pro knihu The Ship (česky vyšla v roce 1948 pod názvem Křižník Artemis). Poté podnikl cestu po Beringově moři, aby získal materiál pro podobnou knihu pojednávající o válečném námořnictvu Spojených států. Během této plavby byl stižen arteriosklerózou a tato nemoc jej trápila po zbytek života. Nicméně pokračoval v psaní a v postavě kapitána Hornblowera vytvořil nejproslulejšího námořníka moderní beletristické tvorby. Ve splétání příběhů této postavy v obrovské míře zhodnotil své praktické i teoretické znalosti námořního řemesla a historie. Cecil S. Forester se proslavil především jako autor této série jedenácti historických románů, jejichž hrdina Horatio Hornblower se během napoleonských válek vypracuje z kadeta na admirála a je dokonce povýšen do šlechtického stavu. První čtyři romány celé ságy vyšly krátce po druhé světové válce i česky. Kromě série těchto románů je Forester v obecném povědomí především díky slavnému filmovému zpracování svého románu Africká královna (1935, zfilmován roku 1951 s Humphrey Bogartem a Katherine Hepburnovou v hlavních rolích). U mnohých spisovatelů neznáme ke své škodě prameny jejich inspirace, ale vypravěč Forester nás obohatil i v tomto směru. Zanechal vzpomínky, nazvané příznačně Hornblower Companion (Hornblowerovský průvodce), kde svou inspiraci a genezi celé ságy podrobně popisuje. Všechno začalo jednoho dne roku 1927, kdy si v antikvariátu zakoupil tři svazky Námořní kroniky, měsíčníku, který vycházel v letech 1790-1820. Forester hledal nějakou knihu, kterou by si mohl vzít s sebou na palubu plachetnice, na níž chtěl strávit několik měsíců na moři. Nutno v té souvislosti poznamenat, že na moři prožil značnou část svého života, a? již jako turista či cestovatel, a všechna místa, kde později nechal plout a bojovat svého hrdinu kapitána Hornblowera, sám důvěrně poznal. Také Foresterova znalost nejrůznějších aspektů námořního řemesla vyvolává úžas a jeho obeznámenost s dobovými reáliemi se v díle projevuje tak brilantními popisy a pozorností i k těm nejbanálnějším maličkostem, že pro neinformovaného čtenáře jeho romány působí jako dílo spisovatele z 18. století. Atmosféra článků, které do Námořní kroniky psali námořní důstojníci pro své kolegy, Forestera natolik uchvátila, že se dokonale vžil do mentality mořských vlků a do nejrůznějších fines jejich činnosti. Upoutala jej především jedna konkrétní informace - roku 1814 byla v Gentu podepsána mírová smlouva mezi Velkou Británií a Spojenými státy. Důležitou její částí byly podmínky stanovující, kdy smlouva vstoupí v jednotlivých částech světa v platnost. Svědčilo to o tehdejších komunikačních potížích, a u spisovatele to vyvolalo představu osamoceného člověka na moři, jenž se musí rozhodovat jen na základě vlastní úvahy. Zárodek budoucího románu byl na světě. Dalším popudem byla opět kniha, několikasvazkové dílo sira Charlese Omana o válce mezi Velkou Británií a Francií na půdě Španělska. V tomto historickém veledíle bylo obsaženo mnoho detailů, a také v osobě vrchního britského velitele Wellingtona se naskýtal románový podnět - žena jeho bratra utekla od rodiny s milencem, generálem jezdectva. Následky ovlivnily nejenom soukromý život rodiny pozdějšího vévody, ale i historii, což Foresterovi připadalo nanejvýš zajímavé. Shodou okolností v té době cestoval na palubě švédského osobního parníku po středoamerických přístavech, při kteréžto příležitosti se dostal také do Fonseckého zálivu a prozkoumal jeho okolí. Ze všech těchto podnětů se postupně začal formovat příběh o el Supremovi a o š?astném návratu kapitána, který se zaplete s příbuznou generála Wellingtona… Po napsání a vydání Š?astného návratu pustil Forester knihu a jejího hrdinu z hlavy. Avšak úvahy o válce proti Napoleonovi ve Španělsku (1808-1809), které byly podníceny dílem sira Omana, jakož i vlastní účast ve španělské občanské válce roku 1937 přiměly autora k napsání druhého dílu. Třetí díl ságy se začal vynořovat z autorova podvědomí již zcela samozřejmě, ale mocným impulsem k napsání pokračování byla pobídka mladšího syna: "Tati, pospěš si s těmi opravami /2. dílu/, chci si to už přečíst! Ta první knížka byla tak pěkná…!" Nyní již byl na světě dosti obsáhlý příběh, aby bylo možné domýšlet další souvislosti a představovat si, co dosud popsaným peripetiím předcházelo. Vzniklo tak několik povídek, popisujících příběhy z Hornblowerova mládí, kdy jako šestnáctiletý kadet nastoupil u válečného námořnictva. Sbírka vyšla pod názvem Mr. Midshipman Hornblower (Kadet Hornblower) následoval román Hornblower and the Atropos. Potom se Forester opět vrátil na dosavadní konec cyklu a pokračoval i nadále v psaní románů "na přeskáčku" - chronologicky řazené svazky vždy přerušil nějakým dílem, kterým se vrátil do Hornblowerova mládí, aby tak vyplnil mezery v jeho dosavadním životě. Hornblower Companion (vyšel krátce před autorovou smrtí v roce 1966) je doplněn mapkami k jednotlivým románům (původní svazky nebyly ilustrovány). Je překvapivé, že mapky nebyly východiskem autorova vyprávění, ale vznikly až v době psaní "Průvodce", rekonstruovány Foresterem zpaměti. Hornblowerovská sága se odehrává v dobách, kdy Británie zápasila o své bytí či nebytí s Napoleonovou Francií a jejími spojenci. Velká Británie jako ostrovní stát závisela svou existencí na moři od nepaměti. Po moři přicházely suroviny, moře tvořilo přirozenou přírodní hranici Britských ostrovů, ale odtud také připlouvali nájezdníci všech možných národností. Nutnost sebeobrany diktovala nutnost ovládnout námořní umění lépe než nepřátelé. Vláda nad moři a oceány potom sváděla ke kolonizaci jiných zemí, což mělo za následek růst husté sítě námořních spojů, po nichž sem a tam proudilo zboží i lidé, a tyto tepny impéria spojující je s jeho vazaly bylo opět nutné bránit proti přetnutí nepřátelským mečem. Není divu, že Britové jsou národem mořeplavců, objevitelů, cestovatelů, dobrodruhů a že svého času vybudovali největší a nejlepší válečné loďstvo na světě. Pro mnohého, by? i částečně poučeného čtenáře bude jistě šokující číst o životě na válečných lodích napoleonské éry, na oněch "dřevěných hradbách" Spojeného království. Vždy? mnozí z námořníků byli na lodě odvlékáni násilím a v tvrdé službě trávili celé roky, aniž kdy vkročili na suchou zem! Požadavky disciplíny a náročného řemesla s sebou přinášely nutnost tvrdých trestů a uvážíme-li další okolnosti - problémy se stravou, nepřízeň počasí a v neposlední řadě boj s nepřítelem, máme tu obraz tvrdého zápasu o život z dnešního hlediska již těžko pochopitelný. Jeho kontury nám s ohromnou imaginací dokázal Forester načrtnout právě v příbězích neohroženého a čestného kapitána Hornblowera. Kolem roku 1795 mělo britské loďstvo asi 16 000 příslušníků; brzy tento počet vzrostl v důsledku válečného ohrožení na sto tisíc a v době bitvy u Trafalgaru to bylo již 145 000 námořníků. Význam loďstva je patrný již z toho, že v letech 1800-1812 na něj vláda vynaložila téměř čtvrtinu celého národního důchodu, v samotném roce 1800 dokonce celou jednu třetinu. Britské loďstvo zajiš?ovalo blokádu francouzských přístavů, narušovalo nepřátelskou blokádu kontinentu a zásobovalo britskou pozemní armádu na kontinentě. Již samotný způsob "odvodů" k loďstvu byl drastický - adepti byli odváděni buď na základě určité kvóty, již muselo splnit každé hrabství (a bylo pochopitelné, že místní správy se zbavovaly nepohodlných živlů, bezdomovců, chovanců sirotčinců a často i vězňů - tak pašeráci, jakožto zkušení námořníci, šli do služby okamžitě na pět let bez soudu). Dalšími "dobrovolníky" byli kvalifikovaní námořníci násilím odvlékaní z amerických lodí (přestože mnozí z nich byli dezertéři z britských plavidel, byla tato praxe natolik trnem v oku vládě mladé republiky, že posloužila jako jedna z příčin americko-britské války roku 1812). Kapitáni válečných lodí také zastavovali u britských břehů vlastní obchodní koráby vracející se z Indie a násilím odváděli z jejich palub ke službě u válečného loďstva kvalifikované námořníky… Někdy to skončilo i krvavou bitkou, když si posádka civilního plavidla nechtěla dát takové manýry líbit. A konečně tu existovala neblaze proslulá instituce "press-gangů". Skupiny spolehlivých námořních poddůstojníků s poručíkem v čele "lovily" v pobřežních hospůdkách rybáře, opilé chasníky a bezdomovce a odvlékaly je násilím na loď. Jako smluvní stvrzení závazku ke službě ve válečném loďstvu jim vtiskli (anglicky to press) do ruky "králův šilink", závdavek na budoucí žold. Tato praxe nevyhnutelně vedla k dezercím - utíkalo zhruba sedm tisíc námořníků ročně. Proto nesměli námořníci v přístavech vkročit na břeh, ačkoliv měli povoleny návštěvy "manželek" , které s nimi mohly setrvávat na palubě po celou dobu kotvení. Kolem lodi však hlídkovaly čluny s námořní pěchotou, která bez varování střílela po každém muži, který z válečné lodi skočil do vody… Omezený prostor podpalubí, kde se tísnily stovky mužů, spolu s ostatními vlivy představují životní podmínky, jež nám dnes připadají strašlivé, ale ve srovnání s tehdejšími poměry na pevnině byly mnohdy ještě snesitelné. Nejvíc prostoru zabírala v podpalubí děla, mezi nimiž byly zavěšeny hamaky. Každé z těchto visutých lůžek zabíralo na šířku prostor maximálně 40 centimetrů! Hamaky měly čtyři funkce: sloužily na spaní, v době bitvy tvořily vyrovnány v sítích u zábradlí ochranu proti střelbě, na hladině představovaly záchranný prostředek (většina námořníků neuměla plavat) a v případě úmrtí majitele nahrazovaly rubáš, v němž byl mrtvý spuštěn (s dělovou koulí v nohou) do moře k věčnému odpočinku. Největší problémy byly na lodích s kazící se a nedostatkovou potravou a s vodou. Námořníkům se doporučovalo, aby věčné suchary jedli potmě, že tak neuvidí, čím jsou prolezlé! Před požitím bylo dobré s nimi zaklepat o stůl, aby se vyklepali mouční červi. Maso se převáželo solené, takže bylo po čase buď ztvrdlé na kámen, nebo shnilé - přesto se nebohým námořníkům vydávalo! Vzhledem ke špatné kvalitě dlouho skladované vody byly na lodi zásoby piva, rumu a někdy i kořistního vína ze španělských či francouzských lodí. Denní dávka rumu byla od zvyklostí námořnictva neodmyslitelná. Roku 1740 admirál Vernon nařídil, aby v jeho eskadře byl čistý rum vydáván smíchaný s vodou. Admirál měl přezdívku "starý grog", protože nosil grogrénový pláš?, a jeho přezdívka se přenesla i na nový nápoj. Grog se vydával k jídlu v poledne a večer. Byl příčinou mnoha hádek a opilství, ale sloužil užitečné věci. Díky němu bylo jídlo o něco stravitelnější, voda o něco pitnější, podmínky snesitelnější a tělo se lépe přizpůsobovalo teplotním změnám. Když byla tato praxe v osmdesátých letech našeho století v britském válečném námořnictvu zrušena, způsobilo to mezi námořníky značnou nevoli. Taková je síla tradice! "Blahobyt" námořníků závisel do značné míry na osobních vlastnostech a bohatství kapitánů - a to jídlem počínaje, kvalitou posádky pokračuje a výstrojí posádky kapitánovy bárky konče. Důsledkem nekvalitní stravy byly časté nemoci, z nichž nejobávanější byly kurděje. Citrónová š?áva bohatá na vitamin C se doporučovala k jejich prevenci již od roku 1692, ačkoliv nikdo nevěděl, proč pomáhá. Jakmile se porozumělo problémům s kurdějemi, byla citrónová š?áva dodávána na lodě konzervovaná v bečkách (odtud přezdívka britských námořníků "citroňáci") - takto ošetřená však ztrácela svůj vitamin C. Čerstvé citrusové plody a š?áva však zredukovaly na přelomu 18. a 19. století podíl kurdějí na smrtelných případech z jedné sedminy na jednu dvacetinu. Úmrtí v důsledku tyfu, žluté zimnice, podvýživy aj. představovala ovšem stále několikanásobně větší ztráty na životech než bitvy. Špatná strava spolu s nízkým žoldem vedly často ke vzpourám. Navzdory stoupajícím životním nákladům zůstávaly platy mužstva otřesně nízké a nedaly se srovnávat s platy důstojníků, ačkoliv i ty byly u nižších hodností nevalné. Kromě toho důstojník, který nebyl v aktivní službě, pobíral na souši jen poloviční plat, což ho mnohdy odsuzovalo k živoření. Důstojníci se rekrutovali z nižší šlechty (často to byli mladší synové venkovské šlechty, kteří neměli naději zdědit rodinné pozemky). Poddůstojníci byli často příslušníci nižší střední třídy, ale byly i případy povýšení prostých námořníků. Kadet byl důstojnickým čekatelem a záleželo hodně na přízni nějakého bohatého příbuzného či ochránce v loďstvu, jak rychle bude postupovat. Sbor kadetů tvořili sice mládenci již od dvanácti let, ale pokud měl nějaký čekatel smůlu, mohl být kadetem až do čtyřicítky. Je znám případ kadeta, který skládal poručické zkoušky ve věku 57 let. Ani později neměl důstojník bez protekce moc šancí; jsou známy příklady námořních důstojníků, kteří odešli ve vysokém věku do penze v hodnosti pouhého poručíka (v jednom případě sloužil poručík vyřazený ve čtyřiceti letech v této hodnosti padesát let, až do svého odchodu do penze ve věku 93 let!). I přes své nedostatky představovala struktura britského námořnictva harmonický a demokratický systém, jenž byl jednou z příčin úspěchů britského válečného loďstva v bojích s nepřítele a předmětem závisti protivníků. Adepti důstojnických hodností se naloďovali velice mladí. Teoreticky museli mít před složením důstojnických zkoušek odslouženo šest let a dosáhnout věku 20 let. Zpravidla však k tomu docházelo dříve. Většinu důstojnického sboru tvořili poručíci. Služebně nejstarší z poručíků na lodi byl jako "první důstojník" zástupcem kapitána. Následoval master and commander (později jen commander = velitel lodi), full captain ("plnohodnotný" kapitán), commodore (velitel svazku lodí - nebyla to hodnost, ale funkce) a dále tak zvané vlajkové hodnosti: rear-admiral (kontradmirál), vice-admiral (viceadmirál) a admiral (admirál). Tito velitelé měli právo vyvěsit na lodi vlastní vlajku (v uvedeném pořadí to byla modrá, bílá a rudá zástava). Ke "kádrovým" důstojníkům každé válečné lodi patřil mistr plachtař, bocman, mistr dělostřelec, tesař, hospodářský důstojník, profous, "sekretář", lékař a kněz. Jejich rozdílné postavení bylo vyjádřeno platovým ohodnocením. Zpravidla měli k ruce řadu pomocníků, kteří byli vyzbrojeni krátkými kusy lana a těmito obušky poháněli muže do práce. Mužstvo bylo odstupňováno podle hodností od "suchozemce" (nekvalifikovaného nováčka) přes řadového a kvalifikovaného námořníka až po bocmany a jejich pomocníky. Zvětšit... K důstojníkům tzv. gentlemanské třídy patřili dále důstojníci námořní pěchoty. Na řadové válečné lodi to byl obvykle kapitán a tři poručíci, kteří veleli asi 150 mužům. Dva desátníci námořní pěchoty byli podřízeni lodnímu profousovi (ten vedle své funkce dohledu nad zbraněmi vykonával na lodi jakousi vězeňskou a exekuční službu). Námořní pěchota (založená roku 1664) byla elitním sborem dobrovolníků, kteří žili odděleně od mužstva lodní posádky, udržovali na lodi disciplínu a navíc tvořili malou bojovou jednotku. Často obsluhovali děla, především moždíře a houfnice na palubách dělových člunů, k jejichž obsluze byla nutná vyšší kvalifikace, než jakou měli obyčejní námořníci. Prováděli také dělostřelecký výcvik lodní posádky, měli na starosti střežení vězňů a na pobřeží bojovali v případě nutnosti jako řadová pěchota. Při nasazení na pobřeží dosahovaly sestavy "mariňáků" a námořníků někdy pozoruhodných úspěchů při ničení pobřežních posádek, obsazování baterií, pevnůstek a lodí. Někdy námořní pěchotu doplňovalo řadové vojsko, ale to bylo přepravované na palubách lodí jen za účelem nasazení na pobřeží, zatímco námořní pěšáci byli součástí lodní posádky. Koncem 18. století zůstali námořní pěšáci stranou tehdejší námořní vzpoury a získali titul Královská námořní pěchota (Royal Marines), který nesou dodnes. Hrabě St. Vincent je nazval "záchrannou kotvou naší země". Disciplína se na lodi udržovala brutálními prostředky, ale vzhledem k popsaným podmínkám nebylo vyhnutí. Bez spravedlnosti šla disciplína prudce dolů, avšak případy šílených nebo sadistických velitelů byly velmi řídké. Námořníci snesli hodně, pokud tresty byly spravedlivé. Tak například za usnutí na hlídce hrozil poprvé trest přivázání k hlavnímu stěžni a polévání vodou. Po druhé byl provinilec pověšen za ruce a voda se mu lila do rukávů. Po třetí byl přivázán k hlavnímu stěžni a na ruce mu přivázali dělové koule; délku trestu určil kapitán. Pokud provinilec usnul na hlídce po čtvrté, byl přivázán na čelen s chlebem a vodou u hlavy. Dosáhl však jenom na nůž, kterým se mohl odříznout. (Připomínám, že čelen je šikmý stěžeň, čnící z přídě plavidla nad hladinu.) K nejobávanějším trestům patřilo bičování. Jakékoliv zpochybňování okolností služby, by? jen v rozhovoru dvou námořníků, se považovalo za vzpouru a hrozilo bičování. Za dezerci následovalo tak zvané "bičování loďstvem". Provinilec byl převážen od jedné lodi operačního svazu ke druhé a u každé lodi dostal pětadvacet ran. Je pochopitelné, že v závěru trestu už byla bičována jen mrtvola. Drastické formy dodržování disciplíny a tradičních regulí válečného loďstva měly někdy své tragikomické rysy - tak například námořník měl nárok na žold jen za službu na palubě lodi - pokud spadl do vody (a? již v důsledku bitevní vřavy či z jiného důvodu), automaticky nárok na plat ztrácel do doby, než se opět ocitl na palubě… Tvrdý výcvik a disciplína se zúročily v boji. Prvotřídní posádka dovedla připravit válečnou loď k bitvě za deset minut. V bitvě byla nejdůležitější schopnost posádky obsluhovat děla. Vycvičené posádky anglických lodí dokázaly vypálit z děla jedenkrát za devadesát sekund. U Trafalgaru (této bitvy se Hornblower nezúčastnil; důvody se dozvíme v jednom z následujících svazků) to bylo dva až třikrát rychleji, než dokázali Francouzi, respektive Španělé. V bitvě také záleželo na tom, jak velitel děla odhadl vhodnou chvíli k výstřelu. Jednotlivé rány neškodily lodi tak jako hromadné boční salvy, které otřásaly její konstrukcí. Je nutné mít na paměti, že velitel měl k dispozici muže k obsluze jen asi poloviny lodních děl. Musel tedy důkladně zvažovat, zdali určí obsluhy k dělům jen na jedné straně či střídavě na obou stranách lodi, anebo dokonce postaví ke všem dělům jen poloviční obsluhy (což znamenalo zpomalení střelby). Na jeho rozhodování záležel výsledek bitvy stejně jako na kapitánově obratném manévrování a vycvičenosti posádky. Navzdory všem vyjmenovaným strázním života na britských válečných plavidlech dokázali tito muži úspěšně vést námořní boje pod velením podobných nesmrtelných hrdinů, jakým byl například Horatio Nelson, od roku 1793 až do roku 1815. Francouzský admirál Pierre Villeneuve, u Trafalgaru náčelník štábu, prohlásil okamžitě po bitvě: "Čin, který mě nejvíce překvapil, se odehrál po skončení bojů. Spustil se vichr ohlašující bouři a Angličané se okamžitě pustili do práce na skasání plachet a na zkracování košovek se stejnou pravidelností a pořádkem, jako kdyby jejich lodě právě nevybojovaly strašlivou bitvu. Všichni jsme ustrnuli v ohromení a nedokázali jsme pochopit, z čeho ti angličtí námořníci jsou. Všichni naši námořníci byli buď opilí, anebo zneschopnění, a my, důstojníci, jsme je nedokázali přimět k žádné práci. Nikdy předtím jsme neviděli tak důmyslné manévry a já na ně nikdy nezapomenu." V letech 1947-1949 vyšly v nakladatelství Sfinx Bohumila Jandy čtyři díly Hornblowerovských příběhů v překladu A. J. Urbana. S nelehkou námořní terminologií pomáhal překladateli Zdeněk Fišer, jenž v té době pracoval na její české verzi. Údajně byl připraven do tisku i díl pátý, ale vzhledem k době temna, jež nastala po komunistickém puči, již nevyšel. Od té doby byly vydané díly neúnavně vyhledávány sběrateli a čtenáři dobrodružné literatury po antikvariátech, kde byly tzv. podpultovkou. V devadesátých letech jsme v nakladatelství United Fans uvažovali o vydání celé série a po dlouhých diskusích jsme zakoupili práva na 3 svazky v pořadí, v jakém byly napsány. První kniha vyšla v roce 1998 pod původním názvem Š?astný návrat. Přestože ji do své nabídky zařadil i Knižní klub, zapadla bohužel bez větší čtenářské odezvy. Druhý, již přeložený díl Řadová loď, mám dosud v počítači (při té příležitosti bych chtěl podotknout, že mi při překladu s námořní terminologií poskytl neocenitelnou pomoc známý jachtař, pan František Novotný). Pro vleklé finanční potíže nakladatelství United Fans tak dochází k tragikomické situaci - ačkoliv má Hornblowerovskou ságu dlouho ve svém edičním programu, diváci televizní verze o tom sotva mají tušení a obliba televizního seriálu na tom patrně nic nezmění… Málokdo ví, že televiznímu zpracování předcházel v roce 1951 britský film Captain Horation Hornblower s Gregory Peckem a krásnou Virginií Mayo v hlavních rolích. Spojoval děj prvních dvou knih (Š?astný návrat a Řadová loď). Televizní seriál (v britské verzi 8dílný, v české spojený do 4 dílů) vychází zatím pouze z knihy povídek, jež popisují samotný začátek Horatiovy kariéry. TV seriál tak vytěžuje vlastně jen jednu jedenáctinu celého díla! Zdali budou britští filmaři někdy v příbězích pokračovat, není mi známo. Odvedli vynikající práci, děj má spád a od literární předlohy se příliš neodchyluje. Jsou tu samozřejmě zásahy Forestera "vylepšující", ale pokud se oprostíme od puritánského lpění na předloze, nutno přiznat, že jsou celkem ku prospěchu a omluvitelné jinými vyjadřovacími postupy filmu. Impozantní bitevní scény jsou někdy poněkud za vlasy přitažené, nebo? boční salva na vzdálenost čtyř metrů by znamenala okamžité zničení celé lodi, a nepřetržitá palba z děl byla původně přeci jen trochu pomalejší, ale takové už jsou nešvary filmové řeči. Český dabing opět vychází z chybného tlumočení proslulého námořní "aye, aye, sir" (které jsem v knize nechal v originální podobě) slovem "rozkaz", a "midshipman", tedy kadet, překládá neexistující hodností kadet-poručík. Jinak je ovšem překvapivě kvalitní. Na závěr nezbývá, než upozornit, že zájemci o český překlad Š?astného návratu si mohou knihu objednat na e-mailové adrese elkapress@mbox.vol.cz.

MARINES, AMERICKÁ NÁMOŘNÍ PĚCHOTA

Autor: Josef Dolejší

Na knižní pulty se v dubnu loňského roku dostala kniha Josefa Dolejšího Marines, Americká námořní pěchota zasahuje. Skvělá, vysoce odborná a přitom čtivá, s nesmírným kvantem fotodokumentace, tabulek, vzpomínek (včetně vzpomínek příslušníků českého původu!), reálií, doplněná tradičně vynikajícími pérovkami Zdirada Čecha, týkajícími se výzbroje, výstroje, hodnostních označení, upomínkových předmětů, vyznamenání…

Na knižní pulty se v dubnu loňského roku dostala kniha Josefa Dolejšího Marines, Americká námořní pěchota zasahuje. Skvělá, vysoce odborná a přitom čtivá, s nesmírným kvantem fotodokumentace, tabulek, vzpomínek (včetně vzpomínek příslušníků českého původu!), reálií, doplněná tradičně vynikajícími pérovkami Zdirada Čecha, týkajícími se výzbroje, výstroje, hodnostních označení, upomínkových předmětů, vyznamenání… Tak fundovaná, že v době našeho vstupu do NATO by ji měl číst náš důstojnický sbor a frekventanti vojenských škol. Škoda jen, že rukopis, kresby i dokumentace ležely v nakladatelství plných šest let! Za tu dobu stihla konkurenční vydavatelství vydat o Marines ne méně než čtyři knihy - jejichž obsah je ovšem podstatně chudší a odborná úroveň mnohem nižší. Doktor Dolejší navíc před vydáním obsah knihy aktualizoval o nejnovější poznatky.

ENCYKLOPEDIE ZBRANÍ A ZBROJE

Autor: Leonid Křížek - Zdirad J. K. Čech

Knihu Encyklopedie zbraní a zbroje mnozí ze čtenářů už znají. Během uplynulých třech let ji renomované a na tematické encyklopedie do značné míry specializované nakladatelství LIBRI vydalo ve dvou vydáních a chystá třetí. To samo na dnešním přesyceném knižním trhu něco signalizuje.

Práce o více než třech stovkách stran, která zahrnuje kolem 1000 hesel a 750 ilustrací, je po textové stránce dílem Leonida Křížka (ano, přesně toho, jehož webové stránky právě čtete a který už pomohl jako majitel Elka Pressu, editor i autor na svět řadě titulů z oblasti militarií). Sám se v úvodu označuje za "poučeného amatéra" a hlásí se k označení "diletant" v nezprofanovaném smyslu, kdy toto slovo ještě znamenalo jen samouka. Myslím, že je to zbytečná skromnost, znám mnoho "amatérů" a "diletantů", jejichž vědomosti a znalosti vysoce překračují vědomosti "profesionálů" a "odborníků". Ilustracemi encyklopedii doprovodil Zdirad J. K. Čech, heraldik a grafik par excellence, jehož nezaměnitelné pérovky řádů, zbraní či zbroje zdobí nejednu publikaci.

LODĚ A MOŘE CHRISE MAYGERA

Autor: CHRIS MAYGER

Nedávno se mi dostal do rukou nádherný a dnes už trochu starý katalog, věnovaný dílu britského marinisty Chrise Maygera. Rodáka z Depfordu na jihu Londýna, absolventa Camberwell School of Art, pak specialisty na průmyslový design, dobrovolníka britské armády za 2. světové války. Člověka nepochybně fascinovaného mořem, kreslícího po válce pro vlastní potěšení. Aby moře lépe kreslil, fotografoval si je. Zdá se to snadné. Zkuste fotografovat v Gaskoňském zálivu přivázaný, aby vás nesmetla vlna, při devátém stupni Beaufortovy stupnice… Což on udělal.

Bývaly doby, kdy kvetla kvalitní knižní ilustrace uvnitř i na přebalu, kdy krásná kresba či dokonce obraz na přebalu razil knize cestu k distributorovi a odtud ke čtenáři. Bývaly časy, kdy se na přebalech objevovaly nádherné obrazy, pro něž samé si člověk někdy knihu kupoval. Býval to čas kvalitních a specializovaných malířů, grafiků a výtvarníků. Nedávno se mi dostal do rukou nádherný a dnes už trochu starý katalog, věnovaný dílu britského marinisty Chrise Maygera. Rodáka z Depfordu na jihu Londýna, absolventa Camberwell School of Art, pak specialisty na průmyslový design, dobrovolníka britské armády za 2. světové války. Člověka nepochybně fascinovaného mořem, kreslícího po válce pro vlastní potěšení. Aby moře lépe kreslil, fotografoval si je. Zdá se to snadné. Zkuste fotografovat v Gaskoňském zálivu přivázaný, aby vás nesmetla vlna, při devátém stupni Beaufortovy stupnice… Což on udělal. V 60. letech se prý Mayger odhodlal jít na "volnou nohu" a začít se kreslením moře živit. Malby, které vidíte v příloze, jsou několika příklady jeho práce. Až na výjimky se jedná o přebaly pro knihy. Ilustroval a kreslil jich řadu. Patřily mezi ně např. romány Nicolase Monsarrata (autora Krutého moře), či C. S. Forestera (autora Hornblowera nebo Africké královny). Nevím, jaké byly další Maygerovy osudy, katalog je z roku 1976. Nevím, zda se jeho kresby objevily i na přebalech kitů, kde se také svého času objevovaly velmi kvalitní kresby. Možná někdo ví a doplní…

LA BATAILLE, ANEB ROMÁN O BITVĚ U ASPERN A ESSLINGEN

Autor: Jiří Kovařík

Děj knihy Patricka Rambauda La Bataille (Bitva) začíná ve chvíli, kdy se Napoleon projíždí v doprovodu náčelníka štábu Berthiera po pravém dunajském břehu. Na levém břehu stojí za vesnicemi Aspern a Esslingen rakouská armáda arcivévody Karla, u Eggmühlu, Landshutu a Řezna možná poražená, avšak nezlomená a připravená se bít. Napoleon vydává rozkazy ke stavbě mostů a plukovník generálního štábu Lejeune vyjíždí hledat vhodné místo. Ve Francouzi obsazené Vídni se zatím obtloustlý mladý intendant Henri Beyle neúspěšně dvoří mladičké Anně Kraussové.

Píše se rok 1809, Napoleonova vojska překračují veletok, u Aspern a Esslingen se začíná tvrdě bojovat. V oněch dvou strašlivých dnech, po které bitva trvala, se odehrává většina Rambaudovy knihy. Je to román na pomezí literatury faktu, v němž hlavní hrdiny představují historické postavy plukovníka Lejeuna i Henriho Beyla (budoucího Stendhala), druhoplánové role pak hrají historické postavy. Na scénu vystupuje špión Charles Schulmeister, atentátník Stabbs, maršálové Masséna, Lannese, Lannesův pobočník Marbot, chirurg gardy Larrey, generálové Lasalle či d´Espagne a mnoho dalších. Románem je kniha potud, že v rámci dramatické stavby poněkud předsunula některé pozdější události (nezdařený atentát na Napoleona) a vytvořila fiktivní postavy prostých vojáků. Jsou to dva typy odlišných pólů. První představuje ostřílený veterán, kyrysník Fayolle, s nímž čtenář doslova prožívá monumentální a strašlivé útoky těžkého jezdectva, končící vyčerpáním, které přesahuje hranice lidských sil. Druhým je zelenáč Paradis, jehož prostřednictvím autor popisuje obranu Aspern, zhroucení mostů, hrůzu na chirurgických obvazištích i ústupu na ostrov Lobau. Volba tématu knihy je zajímavá, autor vyšel z Balzacových zmínek o záměru zařadit do Lidské komedie román z napoleonských válek. "Snažím se Vás obeznámit se všemi hrůzami, vší nádherou bitevního pole; tou mojí bitvou je Esslingen," psal autor Lidské komedie v obsáhlém dopisu paní Hanské a skutečně začal k románu sbírat materiál. Zůstalo jen u záměru, po kterém sáhl Rambaud jako po zavazujícím odkazu. Sám na zadní straně prvního francouzského vydání píše pár výmluvných vět: "Proč chtěl Balzac vyprávět Esslingen? Proč se máme vydat s Napoleonem k branám Vídně? Proč ne k Marengu, Abukíru, Slavkovu či Wagramu? Proč ony dva strašlivé dny, kdy nikdo neměl chu? se bít a po nichž zůstalo v obilí ležet čtyřicet tisíc mrtvých? Vidím jen jedinou možnost, jak to pochopit: překročit spolu se mnou Dunaj, cválat s Lannesem a Massénou, projít horkem požárů, riskovat rakouskou kuli. Nejprve jsem si kladl otázky, pak jsem byl zvědavý, potom nadšený a nakonec posedlý! Do sedla!" Posedlost tématem a jeho znalost čiší z každého odstavce. Děj je rozčleněn do sedmi kapitol (Vídeň v roce 1809, O čem vojáci sní, První den, První noc, Druhý den, Druhá noc, Po hekatombách), závěr tvoří historická poznámka a malý dodatek De profundis, shrnující další osudy hlavních historických hrdinů i úctyhodný seznam pramenů. Hlavním hrdinou románu je bitva sama, chystaná, kulminující, dramaticky změněná, požírající a stravující. Scény jakoby kreslili mistři napoleonské doby, Lejeune, Raffet, Charlet, Adam, Zix. Nezapomenutelná je strašlivá obrana kostelíku v Aspern s impozantním maršálem Massénou, ozdobeným ukradenou kněžskou štólou, vyčerpávající útoky kyrysníků nahlížené Fayollovýma očima, zřícení mostů, o němž referuje Lejeune. Reynaud se držel desítek dobových memoárů, jeho líčení je nesmírně autentické a přesné. Přitom zůstává stylově vybroušené v nejlepších intencích školy francouzských kritických realistů, Balzaca a Stendhala. Na literární úroveň povýšil autor řadu historických událostí a scén. Vycházel přitom ostatně (mimo jiné) především z Lejeunových Pamětí, z Pamětí barona Marbota (které mu posloužily například k vylíčení zranění a umírání maršála Lannese), z Kochových Pamětí maršála Massény (použitých k líčení Dunaje a ostrova Lobau) i z vlastní návštěvy bojiště (by? dnes pohlceného Vídní). Všechny postavy mají barvu a tvar, jsou živé a přesvědčivé (počínaje popudlivým Napoleonem, který míchá korsický dialekt s francouzštinou, záměrně předvádí vojákům žoviálnost a tváří v tvář nečekanému musí po mnoha letech sestoupit z nebes císařské výše, a konče třeba Marbotem, přesně takovým, jak jej čeští čtenáři znají z nedávno vydaných memoárů). Kromě nesporné literární hodnoty (kniha dostala hned po vyjití roku 1997 prestižní Prix Goncourt) a čtivosti (což není vždy totéž) je pozoruhodná faktografická věrnost. O znalosti reálií svědčí odborná recenze ve francouzském časopise l´Histoire, která vytkla autorovi jeden jediný detail: to, že u lehkých pluků tvořili elitní roty fyzilíři a voltižéři, ne voltižéři a granátníci, jak napsal autor - tato skladba byla jen u pluků řadové pěchoty. Je těžké alespoň vzdáleně La Bataille k něčemu přirovnat. Má v sobě cosi z oné vážnosti a lehkovážnosti napoleonských memoárů, ostře analytickou schopnost Aragonova Velikonočního týdne, stendhalovské nadání zkratkou vyvolat obraz i balzakovsky detailní popisnost míst a charakterů. P.S.: O českém vydání uvažovalo těsně před rozpadem Naše vojsko. Ujme se jej některý z českých nakladatelských domů? Přiznám se, že bych jej s rozkoší překládal… A zpráva pro eventuální vydavatele: na přelomu srpna a září jsem v pařížském knihkupectví koupil horkou novinku, další román, který Rambaud sliboval. Má výmluvný názvem Il neigeait (Sněžilo). Je to příběh o požáru Moskvy a ústupu Napoleonovy armády z Ruska. Měl jsem zatím čas jej sotva prolistovat, zdá se však, že je stejně skvělý jako La Bataille. Patrick Rambaud: La Bataille (Bitva). Bernard Grasset, Paris 1997, 302 stran. ă 1997, Editions Grasset et Fasquelle. Kromě obálky prvního francouzského vydání (kniha vyšla už ve vydání druhém v levných Livre de Poche) přikládám ilustrativní kresbu, olej Edourda Detailla s názvem Velitel eskadrony gardových dragounů vede útoku u Esslingen 1809.

ČERNÝ DEN NA BÍLÉ HOŘE

Autor: Nakladatelství Ave, Brno 1998, ilustrace K. M. Toman, pevná v

Brněnský historik Jaromír Hanák patří k těm nadšencům, o nichž jeden z největších českých továrníků na knihy říká, že jejich počínání nemá smysl. Vydává totiž knihy nikoliv s ohledem na zisk, ale na jejich kvalitu. Tedy, ne že by malým nakladatelům na zisku nezáleželo, ale nutkání pomoci na svět dílu, které je podle nich kvalitní, vede často k nemalým osobním obětem, nebo? distributoři a hlavně knihkupci mají mnohdy zcela odlišnou představu o tom, co to "kvalitní" kniha je. A jedni ani druzí zpravidla neplatí, i když si přesto nějaký ten "odlišný" titul odeberou… Na českém knižním trhu tak vzniká kuriosní situace: opravdu výjimečné knihy dokáží nakladatele přivést k bankrotu, přestože existují tisíce čtenářů, kteří právě takový titul marně hledají - nevzdělaní a "tržně" se chovající prodejci jim však přesto nedokáží vyhovět a jsou spolehlivými hrobaři i těch nejušlechtilejších snah…

Takový je bohužel i osud knihy Dušana Uhlíře: Černý den na Bílé hoře. Na pultech ji spatříte jen výjimečně, přestože její ohlas byl zcela mimořádný jak u čtenářů, tak u kritiky. Autor, známý brněnský historik a publicista Dušan Uhlíř, dostal za dílo dokonce cenu E. E. Kische. Jaromír Hanák založil své nakladatelství AVE v roce 1992 a kromě některých regionálně zaměřených publikací se věnuje také své oblíbené tematice vojenské historie. Uhlířova publikace je jednou z řady velkoryse koncipovaných monografií o významných bitvách české historie. Dosud vyšla stejně upravená kniha Bitva tří císařů - Slavkov/Austerlitz 1805 (rovněž Dušan Uhlíř), měly by následovat monografie o bitvě na Moravském poli, u Lipan, Hradce Králové, Zborova a další. Černý den na Bílé hoře je kniha nejenom poutavě napsaná, přinášející řadu objevných souvislostí a konfrontující vžité legendy s poznanou skutečností, věnující se důkladně vojenským peripetiím konfliktu, ale je také nádherně vypravená graficky. Koncepce je stejná jako u "Slavkova", obrazový doprovod a výtvarné řešení nejsou jen doplňkem, ale svébytným a plnohodnotným protějškem fundovaného textu. Uhlíř jako historik je znám svým zaujetím pro vojenské aspekty dějin a obě práce jsou dokladem jeho důkladného studia tohoto oboru. Zájemci militantního zaměření dostávají tak do rukou nejzevrubnější moderní vylíčení konfliktu, jenž měl tak velký význam pro naše dějiny, ačkoliv bitva sama o sobě byla z čistě vojenského hlediska nepříliš významnou šarvátkou. Nakladatel Hanák i autor původních ilustrací Karel M. Toman se podíleli na celkové koncepci obou knih nad rámec svých profesí a k výsledku lze všem zúčastněným jen gratulovat. Půvabné Tomanovy akvarely, dokumentárně přesné a přesto umělecky působivé studie "lidí ve zbrani", potěší jeho příznivce a jistě zaujmou ty, kdož se s jeho dílem setkávají poprvé (v té souvislosti nelze nepřipomenout, že tento velký umělec a ušlechtilý muž před pár dny nečekaně zemřel…). Ilustrace ze svazku věnovaného slavkovské bitvě jsou u článku Francouzské jezdectvo roku 1805. Text bělohorského svazku je výtvarně členěn do dvou celků. Hlavní část líčí historii stavovského povstání a v jeho rámci samotnou bitvu, vedlejší je tvořena samostatnými bloky - medailony hlavních protagonistů, dokumenty, popisy vojska, výzbroje, výstroje a taktiky. Kniha je typograficky vzorně upravena, tištěna na kvalitním křídovém papíře, v pevné vazbě, formátu přibližně A4 a přes svou relativně vysokou cenu je opravdovým klenotem. Její jedinečnost podtrhuje i to, že jsou zde vůbec poprvé uveřejněny reprodukce unikátních (a nám zcela neznámých) obrazů bělohorské bitvy z římského kostela P. Marie Vítězné. Poznámka vydavatele: Kniha je po letošním dotisku ještě v dostatečném počtu u distribučních firem a u řady knihkupců, kteří nevedou jen horké novinky. Případní zájemci si mohou knížku objednat také na adrese nakladatelství: AVE, Vltavská 7, 625 00 Brno, tel. 05-354-272, e-mail: ave.brno@seznam.cz Členové klubů vojenské historie mohou knihu dostat s 20% slevou.

Když se i mistr utne

Autor: Stanislav Berton (autor žije v Austrálii)

Na sklonku minulého roku jsem dostal od Z. Mahlera jeho nejnovější literární dílo NOKTURNO - Volná variace na známé téma (Nakladatelství Primus, Praha 2000). Knížku o 106 stránkách pojednávající o Lidicích jsem přečetl na posezení. Jak jsem četl, tak jsem pozdvihoval obočí a z rozpaků kroutil hlavou. Od autora, jehož kniha o Mozartovi inspirovala Miloše Formana k produkci nezapomenutelného filmu Amadeus, od badatele, který stvořil dokumentární film o Svatovítské katedrále, T. G. Masarykovi a Dvořákovi v Americe jsem neočekával dílko s tolika historickými nepřesnostmi.

Teprve až jsem knihu odkládal, povšiml jsem si na zadní straně tvrdé tmavofialové obálky několika řádků, vytištěných drobným bílým písmem. Mahler upozorňuje: "Nehledejte v této knížce historickou studii či dokumentární rekonstrukci - jde o fiction, tedy o beletrii, která kombinuje fakta s fikcí a dovoluje uměleckou licenci - fabuluje v řádu významů a domýšlí "černé díry" (třebas i průběh scén, u nichž nikdo z nás nebyl a o kterých nemůže existovat autentické svědectví)… Šlo mi pouze o volnou variaci na známé téma: nebo řečeno ambiciózně - o podobenství". Co přimělo Mahlera, jehož umělecké tvorby si vážím, k napsání knížky, po stránce jazykové mistrné, ale obsahově více než méně na úrovni politického pamfletu? (Cituji: "Lidice s konečnou platností prokázaly, že se Sude?áky u nás pod jednou střecho žít nelze - budou odsunuti Heim ins Reich!") Proč do svých tvořivých představ zařadil údaje a tvrzení, které jsou v rozporu s historickými fakty? Autorská licence má přece své meze. Se jménem Lidic jsou spojeny strašné nezapomenutelné prožitky mé generace (jsem ročník 1924). My jsme prožívali po atentátu na R. Heydricha (27. 5. 1942) nejprve obrovskou radost, ale zakrátko nevýslovnou hrůzu. Slyšeli jsme na vlastní uši salvy popravčích čet, viděli jsme na vlastní oči vyhlášky se jmény popravených, slyšeli a četli o vraždění a vyhlazení Lidic a Ležáků. Po válce jsme byli o těchto tragédiích informováni, ale zaujatě, z hlediska politických potřeb dne. Je udivujícím faktem, že až dodnes nebyla o Lidicích napsána ani jedna objektivní dokumentární kniha. Výjimka A hořel snad i kámen z pera Miroslava Ivanova potvrzuje pravidlo. Je možné, že Mahler má k dispozici doklady, které jsou mně neznámy. V několika případech převzal tvrzení, jež dali do oběhu komunističtí "historici", kteří podle pokynů ÚV KSČ se snažili znehodnotit hrdinskou protinacistickou činnost západních parašutistů a jejich domácích pomocníků. Žádný český historik mně doposud neposlal (napsal jsem mnohým) například doklad o záchytných adresách do Lidic, které měl mít parašutista Pavelka. Hlášení pražského gestapa tvrdí něco jiného. Také parašutista Gerik prý dostal od lidického Josefa Stříbrného (sloužil během II. Světové války jako navigátor v čs. Letectvu ve Velké Británii) adresu do Lidic. Z Gerika udělal Mahler jaksepatří zrádce. Na str. 34 uvádí, že Gerik, jehož záchytné adresy zklamaly, se přihlásil na policii v Praze v naději, že ho, Slováka, pošlou šupem na slovensko. Čeští policisté ho však předali gestapu. Ale: na str. 103 čteme, že se "Gerik a Čurda sami vydali gestapu". Čurda ano. Gerik ne! Podle Mahlera prý Gerik umístil v Lidicích vysílačku. Až doposud kolovalo v literatuře faktu tvrzení lžidějepisce Václava Krále, že k tomuto účelu gestapo použilo letce Přeučila (v roce 1941 odletěl z Anglie s novým modelem stíhačky Spitfire, přistál v Belgii a po léta dělal gestapu konfidenta). Dočítáme se také, že prý Hitler po pohřbu Heydricha 9. června 1942 v Berlíně "přikývl Frankovu návrhu, aby jakási záhadná ves mizela z povrchu světa". Je to opravdu nevinná básnická licence? Anebo záměrná snaha udělat K. H. Franka větším válečným zločincem než byl? Rozbor všech nesprávných údajů - mnohé bajky převzal Mahler od dvojnásobného zrádce, gestapáckého a estébáckého fízla Ladislava Vaňka - by zabral několik stran. Je například pravda, že krátce po Lidicích britská vláda vyslovila souhlas s principem odsunu Němců. Z dokumentů však vysvítá, že jak W. Churchill, tak A. Eden, když se v Londýně loučili s Edvardem Benešem před jeho odjezdem do Moskvy na jaře 1945, na něho naléhali, aby plán vystěhování Němců a Maďarů neprosazoval, protože britská veřejnost by s tak radikálním řešením menšinových problémů nesouhlasila. Zcela v duchu poválečné propagandy (trvá vlastně dodnes) pranýřuje Mahler protektorátního ministra Emanuela Moravce. Podle plk. Gšt. Aloise Šedy důstojníci na Hlavním štábu po válce usoudili, že Moravcovy šaškoviny během heydrichiády zachránily mnoho českých životů. Moravec řekl na jedné masové demonstraci: "Proti tomu, co se chystá, byla Bílá hora pouhá nehoda!" Věděl proč tak hovořil. Slyšel Hitlerova slova o jeho úmyslu vymazat český národ z mapy Evropy - nenajdou-li se atentátníci. Moravec nesměl citovat Hitlera doslovně. Dostal vůdcovo povolení varovat zastrašené české obyvatelstvo - v náznacích. Češi šli na protibenešovské demonstrace ve velkých městech protektorátu dobrovolně. Na Václavské náměstí se dostavilo kolem 200 000 osob. Při zpěvu české hymny zvedali pravice. Hráli o život. Kdo v květnu 1942 hazardoval více s osudem českého národa? Protektorátní president Emil Hácha a jeho ministři, anebo president zahraniční vlády Beneš, který dal k atentátu na Heydricha podnět? Mahler zvolil ne příliš š?astnou formu k napsání knížky o událostech, které budou otřásat city českého člověka ještě po mnoho generací. Doufám, že dokumentární film, který plánuje, se vyhne úskalí fantazie a proseje sítem faktů všechny doklady a tvrzení, které o Lidicích nashromáždil. Nokturno (podle Slovníku spisovné češtiny je to hudební skladba, vyjadřující klidnou noční náladu) bohužel Zdeněk Mahler nevygumuje ze své tvorby ani sekerou, jak s oblibou říkával a psával prof. Jaro Stránský.

ČEŠI V CIZINECKÉ LEGII

Autor: OTTO JANKA

Z finančních důvodů jsem musel vyřadit z edičního programu nakladatelství Elka Press knihu Otto Janky Češi v cizinecké legii, která s mnoha peripetiemi vznikala šest let. Hotové dílo, připravené do tisku, však převzal do svého edičního programu nakladatel Ivo Železný (kterému jsem pro toto vydání prodal za 1 Kč i registrovanou značku Militaria®). Prakticky beze změny zůstala i grafická podoba obálky (její finální verze se poněkud liší od té, kterou jste mohli nalézt v rubrice Nakladatelství Elka Press).

Z finančních důvodů jsem musel vyřadit z edičního programu nakladatelství Elka Press knihu Otto Janky Češi v cizinecké legii, která s mnoha peripetiemi vznikala šest let. Hotové dílo, připravené do tisku, však převzal do svého edičního programu nakladatel Ivo Železný (kterému jsem pro toto vydání prodal za 1 Kč i registrovanou značku Militaria®). Prakticky beze změny zůstala i grafická podoba obálky (její finální verze se poněkud liší od té, kterou jste mohli nalézt v rubrice Nakladatelství Elka Press). Otto Janka sepsal příběhy devíti Čechů, kteří vstoupili do francouzské cizinecké legie z různých důvodů a v různých dobách. Jedno je však spojovalo: statečnost. A' již se jednalo o znuděného poručíka habsburské armády (který se později stal československým generálem), o sochaře, jenž se chtěl rvát za obnovu české samostatnosti, či o mládence, kteří se rozhodli bojovat proti nacismu či bolševismu - ti všichni prokázali nejvyšší chlapské ctnosti: statečnost a věrnost. Jmenovali se: Josef Hoffman-Krátký, Josef Šnejdárek, Vilém Stanovský, Otto Gutfreund, Jan Lang, Ladislav Pařízek, Karel Hora, Otto Wagner a Jan Ryšavý. Avšak nejenom o jejich osudech je tato kniha. Neměla by chybět v knihovně žádného zájemce o cizineckou legii, vojenskou historii či o dějiny vlastního národa. V úvodu knihy Otto Janka píše: Bitva u Camerone, ve které se vojáci cizinecké legie utkali dne 30. dubna 1863 s mexickou armádou, je svatým příběhem v dějinách legie, ale je vlastně také příběhem z dějin zemí koruny české, i když se do našich učebnic nikdy nedostala. Dávno před tím, už od roku 1831, bojovali cizinci pod francouzskými prapory, ale teprve Camerone je pro legii rokem nula. Tenkrát vojáci cizinecké legie povýšili odvahu v boji na nejvyšší ctnost. Opravdu ji měli. Jen je nezajímalo, proti komu bojují a proč mají padnout na poli cti a slávy. V bitvě u Camerone měl mexický plukovník Millan pět set jezdců, tři sta padesát elitních vojáků a tisíc dvě stě dobře ozbrojených pěšáků. Proti němu stál kapitán cizinecké legie Danjou a šedesát legionářů. "Mexičani nabídli legionářům život, jestliže se vzdají. Muži odmítli a přísahali svému veliteli, že budou bojovat na život a na smrt". Přísahu splnili. Do Camerone byla legie jen armádou ztroskotanců, pošetilých dobrodruhů a syčáků. Po Cameronu v ní sice dál byli také ztroskotanci, pošetilí dobrodruzi a syčáci, ale když zazněl signál k útoku, už byli vojáky té nejodvážnější armády na světě. Všechny činy legionářů se od té doby s bitvou u Cameronem srovnávají. Víme, že v ní bojovali také dva Češi. Jmenovali se Horský a Kunášek a nic víc už o nich nevíme. Kniha o rozsahu 174 stran má formát A5, pevnou vazbu, je doplněna portréty popisovaných osobností, stojí 179 Kč a měla by být k dostání u každého dobrého knihkupce.

Napoleon's Elite Cavalry

Autor: Edward Ryan

Renomované britské nakladatelství Greenhill Books vydalo koncem roku 1999 pod názvem Napoleonovo elitní jezdectvo rozměrnou (26 x 36 cm) a nádherně vypravenou obrazovou publikaci, nad kterou se rozbuší srdce nejenom fandům napoleonských uniforem, ale jistě i všem ostatním zájemcům o vojenské náměty nejrůznějšího druhu.

Na 91 barevných tabulích známého francouzského kreslíře a badatele Luciena Rousselota, uveřejněných zde poprvé, jsou vyobrazeni příslušníci gardových jezdeckých pluků prvního císařství. Císařovo gardové jezdectvo tvořilo elitu elity a na Rousselotových obrazech jsou jeho příslušníci vyobrazeni ve vší nádheře, a? již při slavnostních příležitostech u dvora, v žáru bitvy či v poklidných chvílích ve vojenských leženích nebo na promenádách francouzských měst. Dosud nespatřené obrazy pocházejí z Vojenské sbírky Anne S. K. Brownové (Brown University, Providence, Rhode Island, USA). Soubor je uveden portrétem Napoleona v jeho oblíbené uniformě plukovníka gardových myslivců; 25 tabulí je věnováno dragounům, 27 jízdním myslivcům, 25 polským hulánům a 13 jízdním granátníkům. Loucien Rousselot (1900-1992) byl od 20. let dvacátého století vůdčí osobností francouzských badatelů a své obrazy vytvářel s minuciózní pečlivostí a důrazem na sebemenší podrobnost. Po léta vydával (od roku 1943) vlastním nákladem rozměrné barevné dvoulisty L'Armée Francaise, na nichž zobrazoval nejenom figury ve francouzských uniformách, ale do posledního detailu také každou součást výzbroje a výstroje. Toto jeho dílo je dnes vysoce ceněno jak odborníky, tak laickými sběrateli. Byl oficiálním malířem francouzské armády, přispíval do řady odborných časopisů a publikací a byl vyznamenán řadou cen. Autorem doprovodných textů, které popisují historii a výstroj gardových pluků, je Američan Eduard Ryan, sám pozoruhodná osobnost. Narodil se roku 1919 v Brooklynu v New Yorku, po studiích na Yalově univerzitě sloužil devět let jako důstojník válečného námořnictva a potom pracoval pro CIA. Jeho celoživotním koníčkem je sbírání vystřihovacích papírových vojáků. O tomto sběratelském odvětví napsal nádherně ilustrovanou knihu Paper Soldiers, která mapuje historii papírových vojáčků od 18. do 20. století (vydalo také Greenhill Books). S Rousselotem jej pojilo dlouholeté přátelství a on to také byl, kdo tuto dosud neznámou kolekci Rousselotových maleb objevil.

Korzárská válka

Autor: Jiří Kovařík

Po delší odmlce si dovoluji čtenářům Militarie předložit ukázku ze své nové knihy, která by se měla na pultech objevit někdy na přelomu května a června tohoto roku. Nazval jsem ji Korzáři krále Slunce a nese podtitul Korzárská válka 1.

Po delší odmlce si dovoluji čtenářům Militarie předložit ukázku ze své nové knihy, která by se měla na pultech objevit někdy na přelomu května a června tohoto roku. Nazval jsem ji Korzáři krále Slunce a nese podtitul Korzárská válka 1. Slova korzár a korzárská válka zůstávají synonymem pirátských dobrodružství. V mnoha knihách, včetně renomovaných encyklopedií, je korzár označen za jistý druh piráta, tedy námořního lupiče. I výraz "korzárská válka" označuje cosi nečestného a nezákonného. Jde však o omyl. Korzár nebyl pirát, ale námořník, který vedl záškodnickou válku se svolením svého vladaře či vlády. Korzárská válka měla přísná pravidla, zákony a specifika. Francouzští korzáři si dobyli v dějinách námořních válek výjimečné místo. Žádná jiná námořní velmoc nesvedla vést korzárskou válku s takovou intenzitou a v takové šíři. Francie to dokázala dokonce dvakrát. Poprvé ve válkami prosycené době vlády krále Slunce, Ludvíka XIV. Podruhé v dobách Francouzské revoluce a napoleonských válek. Kniha "Korzáři krále Slunce" je věnována bojům a plavbám jak proslulých velitelů Jeana Barta, Claude Forbina a René Duguay-Trouina, tak i mnoha zapomenutých. Jsou v ní vylíčeny i velké námořní bitvy, Texel, Bévéziers, Barfleur, La Hougue. Kniha však mluví také o podmínkách a zvyklostech korzárské války, způsobech, jimiž se vedla, životě na lodích za dlouhých plaveb i pravidlech boje. Byla napsána s použitím řady u nás neznámých dobových materiálů: vzpomínek slavných korzárů Forbina a Duguay-Trouina, statistik, nařízení, zpráv o plavbách, neumělou rukou psaných hlášení kapitánů z bojů. Kromě obrazové přílohy najdete v knize i mapky a plánky, které by měly do značné míry usnadnit orientaci v geografii, typologii plavidel a názvosloví oplachtění. Jak už naznačuje podtitul, bude následovat (dnes už odevzdaný) druhý svazek s názvem "Korzáři Francouzské revoluce", který by se měl objevit do konce tohoto roku. Níže uvedená ukázka je z páté části "Korzárů krále Slunce", která nese název "Duguay-Trouin, d´Artagnan moře". Lys versus Devonshire Rytíř de Forbin patřil v roce 1707 mezi živé korzárské legendy. Na počátku jara vplul, jak se na velitele eskadry slušelo, se vztyčenými vlajkami a vlajícími plamenci v čele svých lodí majestátně do největšího západoatlantského válečného přístavu. Vracel se z mimořádně obtížné plavby, ze zimy a mlh Baltu. Byl ověnčen novými vítězstvími, a když přebíral v Brestu rozkazy k dalšímu vyplutí, nepochybně si s vrozenou ješitností myslel své. Rozkazy to byly závažné a souvisely se situací na španělské frontě. Maršálu Berwickovi se podařilo u Almanzy na hlavu porazit Angličany a v důsledku tohoto vítězství ovládl Katalánsko, Aragonsko a Valencii. Do rukou mu padly obrovské zásoby a Angličané byli nuceni vypravit ke Španělsku konvoj osmdesáti lodí naložených municí, koňmi a oděvy pro armádu. Sotva se to ministr Pontchartain dozvěděl, napsal Duguay-Trouinovi a žádal, aby proti očekávanému konvoji zasáhl. Podobný rozkaz čekal v Brestu na Forbina. Rytíře nepochybně pohoršilo, že jemu, muži s hodností velitele eskadry, nebyl pouhý námořní kapitán Trouin podřízen. Rozkaz jasně říkal, že obě eskadry budou na splnění úkolu spolupracovat, že však jedna nepodléhá druhé a jednat mohou nezávisle. Ministr námořnictva znal povahy obou, věděl jak o jejich statečnosti, tak i ješitnosti a byl si jist, že oba jsou vyslovení individualisté a že by se jeden druhému nepodrobili. Forbin pyšně odmítl jakoukoliv vzájemnou poradu, čímž udělal radost Trouinovi, který se na všechny porady díval značně skepticky a pohrdavě. Rytíř pouze prohlásil, že pluje se svojí eskadrou do Dunquerque, aby tu lodě po dlouhé kampani vybavil a vystrojil. Pokud během plavby na ohlášený konvoj narazí, nu což, bude se bít. Taková maličkost, jako je anglická eskadra, jej příliš nezdrží. Duguay-Trouin vyplul z rejdy nedlouho před Forbinem. Pro něj to maličkost nebyla, úkol bral jako věc cti, která prospěje postavení Francie na moři. Rozvinul své koráby na oceánu do široké linie a začal pátrat. Uvážíme-li, že z koše mohla hlídka dohlédnout na vzdálenost patnácti mil, mohlo pět Trouinových lodí pozorováním obsáhnout za dobré viditelnosti prostor široký v závislosti na rozestupech kolem padesáti kilometrů a větší. Očekávaný konvoj nicméně spatřil jako první rytíř Forbin, který plul v linii, Trouina předehnal a hledáním si hlavu příliš nelámal. Obě eskadry byly na dohled a košová hlídka hlásila na můstek Trouinovy velitelské lodě Lys (Lilie), že Forbinova eskadra mění směr a na stožár že vyvěsila vlajkový signál, nařizující ostatním lodím stíhat nepřítele. Trouin pochopil, že Forbin něco objevil. Nařídil rozvinout maximum plachet, vyrazit vpřed a se zaujímáním sestavy v linii se obtěžovat, pokud na to bude čas. Psal se 21. říjen roku 1708. Se zkracující se vzdáleností se na horizontu vynořily plachty, pak detaily oplachtění a siluety trupů. Velitel tak zvolna dostával podrobnější obraz o protivníkovi. Hlídky napočítaly zhruba pětadvacet dopravních či obchodních lodí a pět lodí výrazně mohutnějších. To byl doprovod, později upřesněný na řadové lodi, trojpalubníky Cumberland (82 děl) a Devonshire (92 děl), dvojpalubník Royal Oak (76 děl) a dvě menší lodi, Ruby a Chester (každá 70 děl). Trouinovy paměti tyto dvě lodi charakterizovaly jako fregaty. Výzbrojí ovšem patřily mezi řadové lodi. Je možné, že dělítkem bylo pro korzárského kapitána uspořádání plachet na čelenu. Možná bral za řadové lodi ze zvyku jen ty, které měly čnělkový stožár s blindami (což u řadových lodí přetrvávalo neuvěřitelně dlouho, třebaže se s nimi mnohem hůře manévrovalo) a za fregaty ty, které už začínaly být po vzoru skutečných fregat opatřeny k práci s větrem mnohem příhodnějšími kosatkami na jednoduchém šikmém čelenu. Anglické válečné lodi pluly v linii a po větru od konvoje, na Cumberlandu v čele vlála vlajka velitele eskadry sira Richarda Edwardse. V dané situaci to bylo s ohledem na směr větru a polohu konvoje nevýhodné, Edwards však zpočátku považoval lodě v dálce za shluk pirátských či korzárských plavidel, které se vzhledem k palebné síle jeho "obchodníků s kulemi" zaútočit neodváží. Nejspíše jej zmátlo i to, co udivilo také Trouina. Forbinova eskadra náhle podkasávala spodní blindy i celkové oplachtění. Z počáteční rychlé plavby zvolnila na minimum. Trouin, který byl dosud pozadu, naopak nabíral co nejvíce větru a nechával rozvinovat perroquet sur perroquet, jednu brámovou plachtu za druhou, a zanedlouho Forbina o míli předstihl. Sir Edwards konečně pochopil, že jde o útok, a vyvěsil signál, aby se konvoj rozptýlil a dal na útěk. Sám se rozhodl, že bude útoku čelit a konvoj krýt tak, jak mu velela čest i povinnost. Bitevní linii už nebyl schopen zaujmout a tak signalizoval, a' se jeho válečné lodi rozptýlí. Obě divize proti sobě pluly tak, jako tomu bylo zvykem před stoletím, ve shluku rojové taktiky. Trouin zatím dal panu de Nesmond na Amazone povel, aby se s fregatou, která měla šestatřicet děl, postaral o konvoj. Nesmondovi však stála v cestě mohutná Cumberland. Nedbal palebné síly a bez jediné salvy přirazil tak, že zapletl svá ráhna do čelenu řadové lodi. Měl výhodu, mohl nyní použít část baterie na boku, přičemž Cumberland jej byl schopen postřelovat jen z děl na přídi. Nesmondovi vzápětí připlula na pomoc šestatřicetidělová Gloire kapitána La Jaille, která se zahákovala u zádě. "Nelze nevzpomenout akci jednoho z loďmistrových pomocníků, který přes rozbitý čelen skočil první na palubu Comberlandu (opět jedna z Trouinových specifických transkripcí, pozn. aut.) a pronikl až k vlajce, aby ji sňal. Právě byl zaměstnán přeřezáváním lana, když tu spatřil anglické vojáky, co se připlížili a nyní na něj vyrazili s napřaženými šavlemi. V tom nenadálém nebezpečí si zachoval dostatek duchapřítomnosti, hodil vlajku do vody a plaváním se dostal k šalupě, kterou za sebou Comberland vlekl. Pře'al od něj lano a připlul k nám s větrem v zádech s pomocí plachty, kterou uvnitř našel. Takto vystrojen se vyšplhal na palubu korábu Achille, který zůstal stát napříč. Vlajka, o níž tu mluvím, byla donesena do chrámu Notre-Dame v Paříži spolu se všemi ostatními, ukořistěnými na anglických korábech. Jeho Veličenstvo jej ráčilo odměnit zlatou medailí a povýšilo onoho chrabrého muže na loďmistra…," zaznamenal Trouin v memoárech. Stalo se neuvěřitelné. Dvě korzárské lodi, jejichž sečtená palebná síla nedosahovala síly dvaaosmdesátidělové Cumberland, velitelské lodi anglické doprovodné eskadry, byly úspěšné. Cumberland se ocitl v rukou Francouzů. Bitva se rozhořela na všech místech. Čtyřiapadesátidělový Jason pana Courseraca přemohl Chester. Achille kapitána de Beauharnais přirazil k Royal Oak. Na dělové palubě však propukl oheň, přeskočil na soudek s prachem a výsledkem byl výbuch, který si vyžádal na francouzské lodi osmdesát obětí. Royal Oak poškozená útokem i výbuchem, se snažila horečně vzdálit a přestala představovat vážného soupeře. Padesátidělová Maure kapitána La Moinerie-Miniaca měla větší štěstí. Zahákovala vyhlédnutého protivníka, Ruby, a donutila jej, aby se vzdal. V té chvíli dorazila na bojiště Forbinova eskadra, rytíř k Ruby přirazil rovněž a později se snažil přisvojit si zásluhy za její dobytí. Trouin na vlajkové dvaasedmdesátidělové Lys pozoroval vlekoucí se Royal Oak, která byla nyní snadnou kořistí. Současně však spatřil, že Forbinovi kapitáni, rytíř de Tourouvre a rytíř Cornil Bart (syn Jeana Barta), útočí na nejmohutnější Devonshire. Ta se snažila vzdálit z bojiště, činila tak ale rozvážně a s nesmírnou duchapřítomností. Neunikala po větru, natáčela boky a salvami zasypávala zejména Tourouvrovu Blackwall: "Pan de Tourouvre se, následován panem Bartem, blížil s nádhernou nezdolností, aby nepřítele hákoval. Dokonce jsem si povšiml, že už svůj čelen rozdrtil o záď oné mohutné řadové lodi, která jej s převahou střelby a dělostřelectva drtila na kousky. Ta příkladná odvaha mě dojala a já chvátal onomu chrabrému rytíři na pomoc. S rozhodnutím hákovat podélně, bokem k boku Devonshire, která dík přesile palby a děl ty dvě ubohé lodi rozsekávala, jsem dal popustit kasouny spodní blindy a už jsem se skoro dotýkal, když tu vyrazil z její zádi kouř tak hutný, až mě strach, že shořím s ní, přinutil bojovat s ní na dostřel pistole, dokud ten požár nezdolá. V tom očekávání jsem po tři čtvrtě hodiny zakoušel palbu z děl a mušket tak strašlivou, až z ní zůstalo na místě ležet mrtvo na tři stovky mužů. Zastrašen tím, jak jsem viděl všechny své lidi hynout jednoho po druhém, rozhodl jsem se k abordáži a v tomtéž okamžení jsem strhl kormidlo na stranu. Ráhna už se začínala křížit, když tu pan de Brugnon, jeden z mých poručíků, přiběhl a upozornil mě, že oheň, který se na zádi Devonshire vytvořil, se rozšířil do jejího lanoví a na plachty. Ihned jsem vyčlenil důstojníky námořní pěchoty, aby spěchali na konce ráhen přetít sekerami má lana, která se propletla s nepřátelskými. Otočil jsem kormidelní pákou a nechal vykasat, co mi z plachtoví zbývalo. Vzdálili jsme se jeden od druhého sotva na dostřel pistole, když se oheň přenesl ze zádě na příď korábu, v méně jak čtvrthodině jej celý strávil a celá posádka zhynula vprostřed plamenů. (…) Raději bych se byl nechal rozsekat na kusy než vidět v bolesti umírat tisíce neš'astníků tak strašlivým druhem smrti. Při vzpomínce na ono strašlivé představení se ještě dnes třesu hrůzou." Devonshire se potápěla v důsledku ohně i vody současně. Plameny ji stravovaly, loď se nakláněla a do otevřených střílen dolní baterie se hrnula voda. Praskot hořícího dřeva, výbuchy munice, samovolné výstřely rozpálených a nabitých děl, hučení plamenů, sloupy jisker, kotouče hustého mastného dýmu i sloupy syčící páry provázely hrůzné divadlo. Mezi děsivým křikem devíti stovek lidí na palubě prý bylo slyšet i zoufalý jekot žen, především manželek důstojníků, které vypluly se svými či za svými manžely… Bitva skončila, počítaly se zisky a ztráty. Francouzi ukořistili tři řadové lodi a patnáct lodí transportních, naložených především koňmi. Na palubách našli i množství důstojníků pozemního vojska s manželkami. Vítězné eskadry dopluly do Brestu a rytíř de Forbin okamžitě skočil do dostavníku, aby pospíchal do Versailles. Sotva dorazil ke dvoru, podal hlášení, v němž si přisvojil veškeré zásluhy za vítězství. Trouin vyrazil o něco později, s Forbinem se však setkal v kabinetu ministra de Pontchartain. Mezi oběma námořníky došlo k bouřlivé scéně. Forbin Trouina obvinil, že zbrklým útokem na eskadru předčasně upozornil, dík čemuž měl konvoj čas se rozptýlit. Na tom trval i ve svých pamětech, v nichž napsal: "Kdyby pan Du Guay jednal jen trochu obezřetně, byli bychom se nepochybně zmocnili celé flotily." Ministr, dvůr i král dali nicméně za pravdu Trouinovi, což je mínění, s nímž souhlasí i francouzští námořní historikové. Forbina, který požadoval po bitvě hodnost generálporučíka loďstva, Pontchartain odmítl. Duguay-Trouinovi král udělil důchod ve výši tisíc livrů. Odměnu dostal i pan de Tourouvre. Pokud šlo o výnos plavby a kořist, která z toho vyplynula pro posádku, připadlo na každého muže dva a půl livru… René Trouin získal mnoho slávy a pramálo peněz. Jeho renomé však stoupalo ke hvězdám a v následujícím roce 1708 velel nádherné eskadře deseti lodí. Štěstí se k němu navzdory síle otáčelo zády. Bratr Luc naléhal, že je nutno myslet i na finanční stránku věci, že rejdaři v Saint-Malo si sice váží statečnosti, nicméně už nemíní do Reného podniků vkládat prostředky. Situace rejdařské firmy Trouin začínala být povážlivá a Luc musel opakovaně na Pontchartainovi žádat odškodnění za prostředky, vložené do vystrojení královských korábů. René se rozhodl, že ekonomickou situaci změní útokem na konvoj z Brazílie. V Atlantiku však čekal marně, konvoj se mu onoho roku dík bouřím vyhnul a proplul, aniž korzár zahlédl jedinou loď. Zažil i nepříjemnost, kterou popsal následovně: "Křižoval jsem po tři měsíce, aniž jsem dobyl jakoukoliv kořist a pak jsem postoupil dosti rozčilující noční souboj s jednou švédskou válečnou lodí, která si mě spletla s Turkem, napadla mě prvá a paličatě bojovala až do rozbřesku, který ji teprve upozornil na omyl. K dovršení všeho zachvátila moji posádku žlutá horečka…" Eskadra se pokoušela odškodnit výsadky na pobřeží ostrova San George, kde se zmocnila města Las Vegas, to však byla jen slabá náplast. Luc Trouin si začínal zoufat a onoho roku 1708 jednomu příteli-rejdaři napsal: "Můj bratr Duguay přistál 30. října ve Vigu jen se dvěma ubohými kořistmi, na nichž bylo něco železa a mérinských ovcí, sečteno tedy nic. To vše je, drahý příteli, velmi skličující." A dodal, že jestli se situace roku 1709 nezlepší, pohltí náklady osobní majetek rodiny. © Militaria, Elka Press

SEZNAM RUBRIK A SLUŽEB SERVERU

Války a válečníci | Zbraně a zbroj | Beneš(n)oviny | Uniformy a modely | Mrožoviny | Vojenská technika | Vojenská symbolika | Bojové umění | Miscellanea | Toluenové opojení - galerie | Komická sekce | Hry | Muzea |

...nahoru