logo-militaria.jpg, 41 kB
logo-militaria-2.gif, 9 kB

Tématický server
z oboru vojenství

logo-elka-press.gif, 3 kB

RECENZE

strana: 1 | 2 | 3 | 4 | 5 | 6 | 7 | 8 | 9 | 10 | 11 | 12 | 13 | 14 | 15 | 16 | 17 | 18 | 19 | 20 | 21 | 22 | 23 | 24 | 25 | 26 | 27 | 28 | 29 | 30 | 31 | 32 | 33 | 34 | 35 | 36 | 37 | 38 | 39 | 40 | 41 | 42 | 43 | 44 | 45 | 46 | 47 | 48 | 49 | 50 | 51 | 52 | 53 | 54 | 55 | 56 | 57 | 58 | 59 | 60 | 61 | 62 |

 

100 let 1. českého šermířského klubu Riegel – TJ Baník Praha

100 let 1. českého šermířského klubu Riegel – TJ Baník Praha

Autor: Ivo Prokop

Stručná historie klubu vydaná ke 100. výročí založení

Oslavy stoletého výročí trvání šermířského klubu Riegel proběhly 23. prosince 2002 v pražské kavárně Mat, jejíž majitelka bývala také členkou klubu. Dlouholetý předseda klubu (1960—1997), dr. Ivo Prokop, sestavil k této příležitosti informativní brožurku, v níž popsal historii klubu, vzpomenul funkcionářů, závodníků, významných členů a sestavil přehledné tabulky účasti „riegeliánů“ na tuzemských i zahraničních soutěžích. Zvláštní kapitola je věnována i nejstarší české (československé) skupině historického šermu Mušketýři & Bandité, která vznikla v šedesátých letech 20. století právě ze členů klubu. Publikace je doplněna šesti desítkami mnohdy unikátních fotografií, dokumentujících historii klubu již od 19. století (klub původně vznikl jako česko-německý již v roce 1890 a nazván byl podle svého mistra, por. D. Riegela). Ačkoliv je publikace určená především bývalým i současným členům klubu, najdou v ní řadu zajímavostí i zájemci o historii šermu z řad nečlenů. Lze si ji objednat za cenu 100 Kč na adrese nakladatelství elkapress@vol.cz. Formát A5, brožovaná vazba, 80 stran, z toho 30 stran černobílých obrazových příloh. Vydal Leonid Křížek, nakladatelství Elka Press.


Richard III. Vrah či oběť

Richard III. Vrah či oběť

Autor: Jiří Kovařík

Anotace vlastní publikace autora s obsáhlou ukázkou -- popisem bitvy u Bosworthu.

Vážení čtenáři znovu obnovené Militarie, dovoluji si vám jako prvním (kromě nakladatele, několika přátel, korektora, atd.) předložit knihu, která se objeví do vánoc na knihkupeckých pultech. Předložit není přesné, spíše Vás na ni upozornit a nabídnout Vám na ukázku jednu z kapitol. Po napoleonských válkách a korzárských plavbách jsem se pustil do naprosto odlišného tématu a snažil se odpovědět na otazníky, které se mi honí hlavou už od doby, kdy jsem viděl filmového Richarda III. s nepřekonatelným Lawrencem Olivierem a četl detektivku paní Teyové, jejíž český titul Vrah či obě' jsem si vypůjčil do podtitulu. Možná mě k tomu nutily i popouzející věty v učebnicích středoškolských i vysokoškolských, které v pár řádcích stále krále Richarda šmahem hodnotí jako hrbatou krvelačnou zrůdu. Stále se opakuje obraz ze Shakespearovy hry, v souhrnných dějinách Anglie, a' už je napsali André Maurois, či Winston Churchill, je Richard sice statečný, nicméně odporně zvrhlý. Jenže ono to tak nebylo a existuje řada knih (britských, amerických, atd.), které už dávno obraz krále Richarda přehodnotily. Některé seriózně, opatrně, s výhradami, jiné tak vášnivě, že z něj učinily kladného hrdinu. Na webu dokonce najdete richardovské stránky, doslova nabité informacemi, fulltexty kronik a starých děl i „horkými“ novinkami. O čem tedy je „můj“ Richard III.? Předně se jedná o knížku do značné míry „militaristickou“. Píšu o tzv. válce růží, konfliktu u nás známém i neznámém, nebo' kniha z pera R. Neillandse, která vyšla před deseti lety v Našem vojsku, je dosti povrchní a navíc v příšerném překladu. Richard z Gloucesteru, budoucí Richard III., byl dítětem války růží, v níž zemřel jeho otec, bratr, strýc… Jeho osudy nás tak vedou od počátku konfliktu, od první bitvy u Saint-Albans, až po jeho závěr v bitvě u Stoke, k níž už došlo po Richardově smrti. Richard sám bojoval v největších bitvách této války, u Barnetu, Tewkesbury a pochopitelně u Bosworthu. Pak je to kniha o otaznících. Byl král Richard hrbatý, či jinak tělesně postižený? Jak se choval, vyvíjel, jakou měl povahu, co ctil a čím pohrdal? A co vlastně udělal? Čím byl vinen? Jak to bylo se zločiny, které mu klade za vinu Shakespeare? Zabil u Tewkesbury prince Jindřicha a o málo později jeho královského otce? Nechal utopit v sudu svého bratra Clarence? Dal tak zrádně a podle popravit Hastingse, Riverse, Greye a Vaughana? Utrápil svojí cho' Annu? A konečně, nechal zardousit své dva malé a nevinné synovce? Kdy a proč začal vznikat obraz krále Richarda jako pokřiveného netvora? Co tím kdo sledoval? Záhad je v knize stejně tolik jako bitev. Po vzoru britské televize jsem se pokusil v knize uspořádat nad Richardem několik soudních přelíčení, v nichž pro i proti svědčí dobové prameny. Té největší záhadě, osudu malých princů Edvarda a Richarda, jsem věnoval celou závěrečnou část. A spolu s britskými historiky jsem našel kromě Richarda nejméně sedm dalších možných vrahů, z nichž mnohým by zločin prospěl nesrovnatelně více. Vraždilo se vůbec v Toweru? A byli vůbec princové zavražděni? Jeden z nich možná přežil. Byl to onen Perkin Warbeck, který se pokusil dlouho po strýcově smrti získat nazpět anglický trůn? Na odpověď musíte vzít do ruky knihu. Prozradím jen to, že v ním mám svoji teorii, či spíše kombinaci teorií o tom, kdo mohl zabíjet, kdy a proč… Teď Vám nabízím na ukázku jednu kapitolu, popisující první část osudové bitvy u Bosworthu, v níž král Richard padl. I na závěr bitvy, na onen proslulý útok krále Richarda, v němž se snažil změřit síly se svým sokem Jindřichem z Richmondu (budoucím Jindřichem VII.), si musíte počkat. Prozradím snad jen to, že ono shakespearovské „Království za koně!“ král nikdy nevykřikl… Co dodat? Knihu vydává nakladatelství AKCENT, kromě textu a obrázků v ní najdete značně podrobné rodokmeny Richarda III., Yorků, Lancasterů, „králotvůrce“ Warwicka a jiných i mapky a plánky všech větších bitev a operací války růží… Váš Jiří Kovařík Bitva začíná „A křičel: ,Korunu, neb slavný hrob! Buď žezlo, nebo hrobku pod zemí!´ S tím zas jsme hnali v útok, ale žel, zas couvli jsme; jak bych byl labu' zřel plout proti proudu s marnou námahou a sílu ztrácet proti moci vln.“ William Shakesperare: Král Jindřich VI, díl III. V životě Richarda z Gloucesteru zůstalo mnoho nejasného. I jeho poslední den je protkán mnoha otazníky. Mnohé středověké bitvy s sebou nesou řadu nezodpovězených otázek. Přečasto je líčili kronikáři, kteří válečnictví nerozuměli, bojiště nikdy neviděli a mnohdy nemluvili ani s nikým z těch, kteří události viděli. Nejednou je zajímalo hlavně pro koho píší. To všechno platí i o bitvě u Bosworthu. Pravděpodobně pouze autor Ballad of Bosworth Field byl na dosah bojiště, nejspíše v táboře Stanleyů, jeho obsáhlé veršované dílo však známe jen z opisu, který je o více než dvě stovky let mladší. Originál se ztratil. Ostatní psali už z doslechu, mnohdy řadu let po bitvě a někdy i v jiné zemi. Ani historikové, kteří tato díla studovali a analyzovali, nedošli k jednoznačným závěrům, třebaže se opírali o znalost topografie a archeologické průzkumy. Téměř by se dalo říci, že co autor, to jiný popis. Nebude jednoduché vyznat se k čemu, kde, jak a proč onoho dne došlo. Víc než kdy jindy budeme tápat a říkat různá „možná“, „snad“, „pravděpodobně“. Český čtenář navíc má k dispozici ve své mateřštině jen velice zcestné, povrchní a Shakespeara kopírující popisy bitvy u Bosworthu. Ten zdánlivě nejserióznější je obsažen v jedné kapitole knihy Geoffroye Regana Rozhodující bitvy, i v něm ale nalezneme řadu polopravd a omylů. Mezi největší patří hodnocení morálky Richardových vojáků. Regan cituje Croylandskou kroniku v níž se říká, že královi vojáci „bažili po králi spíše mrtvém než živém, a proto bojovali jen chabě“. Žádná taková věta v Croyland Chronicle není! I kdyby však byla v jiné kronice (nechtěný omyl autora nelze nikdy vyloučit), jak bychom pak vysvětlili ztráty Richardových sil? Máme věřit, že se vojáci nechali trpně pobíjet z nechuti bojovat? Takové hodnocení, jak uvidíme dál, je možné vztáhnout pouze na část královského vojska, na šik vévody z Northumberlandu. Král i jeho úhlavní nepřítel svolali ke svým stanům válečnou radu. Kolem Richarda se shlukli kromě Norfolka, jeho syna Surreye a Northumberlanda králův komoří vikomt Lovell, správce Toweru sir Brackenbury, členové rady Ratcliffe a Catesby, králův sekretář John Kendall, vicekonstábl sir Raplh Assheton a další rytíři. Takřka nikdo z nich nemohl po bitvě vypovědět, zda byla králova tvář bledá nevyspáním a duše poznamenaná nočními můrami tak, jak to stojí v Croylandské kronice. Až na hrabata Northumberlanda a Surreye nikdo z nich nepřežil a ti dva o bitvě nic nezapsali. Máme-li věřit Croylandské kronice, přichvátal v té chvíli jeden z Richardových panošů a sděloval, že nikde není kněz, který by požehnal vojákům i královým zbraním: „Za pondělního rozbřesku nebylo na Richardově straně toho, kdo by králi vykonal službu Boží, ani nikoho, kdo by mu uchystal snídani, aby osvěžil kolísajícího králova ducha; (…) a on soudil, že a' se vítězství přikloní na jakoukoliv stranu, bude výsledek onoho bitevního dne znakem naprosté zkázy království anglického. Poté prohlásil, že je jeho pevným záměrem dobyvateli ukázat, jak rozdrtí všechny ty, kteří podporují nepřátelskou stranu…“ Že by zbožný král vytáhl do pole bez osobního kaplana, ba dokonce bez služebnictva? Zdá se to nepravděpodobné, jiný pramen ale říká, že kaplan neměl připraveny krev a tělo Páně, tedy víno a hostii. Snad proto došlo ke zdržení snídaně. Croylandský mnich si pak celou historku nejspíš poněkud zdramatizoval. Poslední věta citovaného úryvku Croylandské kroniky ale představuje pozoruhodnou (a nejspíš nechtěnou) sondu do Richardovy duše. Král musel nejlépe vědět, že i když vyhraje, nebude nic takové, jaké bývalo. A v tomto smyslu se svými nejbližšími možná hovořil. Věděl, že když prohraje, bude to konec Yorků a všech jejich přívrženců, nebo' dobyvatel nastolí vládu tvrdé ruky a strachu. Zároveň dospěl k přesvědčení, že pokud vyhraje, nezbude mu než upevnit vlastní moc podobnými prostředky. Poslední válečná rada skončila, nastal čas zaujmout místa a zahájit včera naplánovaný přesun. John Howard, vévoda z Norfolku, byl už připraven a vyrazil směrem k Ambion Hill jako první. Za jeho pochodovým proudem se dal do pohybu Richard. Hrabě Northumberland si dával na čas, snad proto, by si pojistil místo v zadním voji. Když král vyrážel, začínali se lidé Henryho Percyho teprve řadit. Než se vše přesunulo, rozmístil Norfolk s pomocí syna Thomase na úbočí pozvolna se zvedajícího pahorku řetěz lučištníků a střelců z malých hákovnic, protkaný vojáky s halapartnami a píkami. Dělostřelci spouštěli z vrcholku na horní část svahu s pomocí pěšáků serpentiny, chystali kamenné kule (železné se tehdy používaly jen zcela výjimečně) a plnili závěry komorových děl. Kamenné kule ostatně archeologové v těchto místech našli. Je však nepravděpodobné, že Brackenbury dopravil z Londýna i bombardy, těžká a nemotorná děla, třebaže se o nich v Ballad of Bosworth Field zpívá. Z výšin Ambion Hill bylo patrné, že Richmondovo ležení ožívá, v táboře obou Stanleyů ale vládl klid. Richard III. nařídil Johnu Kendallovi, a' pošle k lordu Thomasovi znovu kurýra. Obojetníkovi měl vzkázat, aby se, pokud mu záleží na synově životě, přidal ke královské armádě. Norfolk se už téměř rozvinul, jeho šiky však nebyly dost široké na to, aby kryly i boční směr, z nějž mohli napadnout Richardovy oddíly Stanleyové. Král je tedy prodloužil odřadem pod velením sira Roberta Brackenburyho, který nejspíše velel i dělům. Část levé strany pod nevysokým kopcem naštěstí nebylo třeba chránit: pod jižním či jihozápadním výběžkem Ambion Hillu se rozkládala špatně průchodná mokřina. Její přesná poloha a rozsah nejsou známy, po staletí už neexistuje a tato neznalost mnohé hypotézy o bitvě komplikuje. Jisté je pouze jedno: z levého boku se král neměl čeho obávat, tím směrem však současně nemohl útočit. Richardův šik zaujal místo na vrcholku Ambion Hill, či na svahu těsně pod vrcholkem. Možná stál přímo za Norfolkovým šikem, možná ale poněkud vlevo. Za ním, až směrem ke vsi Sutton Cheyney, se rozvinul hrabě z Northumberlandu. Dosáhl tak svého: ocitl se na nejméně exponovaném místě, na levém křídle, a vzhledem k tomu, jak opisovala Richardova linie oblouk, i v zadním voji. Hrozilo mu tu pramálo, snad jen nápor Stanleyů, kdyby se rozhodli zaútočit z jihu, z opačné strany mokřiny (kterou by pak měli po pravici). Není ovšem vůbec jisté, zda Stanleyové zaujali postavení jižně od Ambion Hill, kronikáři i balady si v tomto směru buď odporují, nebo mlčí. Jiná teorie říká, že Stanleyové mohli stát severně, a další, že se rozdělili. Jeden mohl být na jihu a druhý na severu. Na Northumberlandově pozici to ovšem nic nemění, bok a týl mohly jeho oddíly krýt v každém případě. Vojsko Jindřicha, hraběte z Richmondu, tábořilo v prostoru zvaném White Moors, sotva kilometr a půl jihozápadně od Ambion Hill, severně od římské silnice. Nyní tábor opouštělo a v dlouhé koloně směřovalo na východ. Paprsky slunce, které se onoho dne už vyhouplo nad obzor, dopadaly na lesklé pláty zbroje a odrážely se od zježených halaparten. Sloup prachu, vířeného stovkami bot, zatím umožňoval spíš tušit než vidět, jakou sestavu Jindřichovi velitelé zvolili a co zamýšlejí. V té době se přihnal z tábora Stanleyů nazpět kurýr. Lord Thomas vyzývavě vzkazoval: „Mám i jiné syny a v této chvíli nejsem v rozpoložení, v němž bych se chtěl ke králi připojit.“ Richard vzplanul hněvem a měl-li bledou tvář, zbrunátněl nad tou nehorázností vztekem. Okamžitě se otočil a stroze rozkázal, a' George Stanleye, lorda Strange, okamžitě popraví. Pak se uklidnil a rytířů i rádců kolem se zeptal, co si o rozkaze myslí. Vnitřně však už byl rozhodnut, že rozsudek odloží. Po bitvě bude dost času. Jeden z rytířů mu ostatně poradil, že až vyhrají, budou moci místo syna soudit jeho otce i strýce. Král tak nejspíš reagoval přesně způsobem, na nějž Stanley spoléhal. Nepřátelé se zvolna přibližovali a Richard zjiš'oval, že protivník zvolil velmi neobvyklé uspořádání. Místo tří šiků, ve středověkých válkách tak rozšířených a oblíbených, pochodoval v jedné dlouhé koloně. Za ní bylo vidět kolonu druhou, mnohonásobně menší, spíše nevelký shluk. Mohutnou kolonu vedl John de Vere, čtrnáctý hrabě z Oxfordu, nejzkušenější válečník Richmondovy strany. Krále nejspíš osobně nenáviděl, možná i za porážku, kterou mu uštědřil v Cornwallu ještě jako vévoda z Gloucesteru. Šlechetnost, s níž Richard tehdy poskytl ochranu Oxfordově manželce, nebral hrabě v potaz. Nenáviděl i vévodu z Norfolku, který teď držel spoustu jemu zabavených statků. Šel do boje s touhou vyrovnat osobní účty a vymohl si, že bude útočit s většinou Jindřichových sil. Králi ponechal jen zlomek, nějaké lučištníky, halapartníky a jeho osobní rytířskou družinu. Oxford nepochodoval přímo proti Ambion Hill, ale šikmo, jakoby směrem k mokřině. Za předpokladu, že alespoň jeden ze Stanleyů stál oním směrem, se k těmto „neutrálům“ přibližoval. V očích krále Richarda mohl manévr budit dojem, že se chce se Stanleyi spojit. Před mokřinou se čelo kolony začalo stáčet o devadesát stupňů na severozápad. Kdyby jí nebylo, nastavil by Oxford v té chvíli Richardovi nekrytý pravý bok. Teď ale podmáčená půda kolonu kryla. Chvíle, v níž zazní zbraně, se blížila. Norfolk v rudém tabardu stanul se svými muži pod korouhví se lvem, levharty a svatojakubskými kříži. Brackenburyho dělostřelci nasadili dělům komory a čekali se zapálenými doutnáky. Lučištníci uchopili tětivy do prstů chráněných rukavicemi či nátepníky. Střelci z ručních palných zbraní pevně připravili své hákovnice a pušky ke střelbě. Halapartníci potěžkávali zbraně. Richardovi přivedli na vrchol svahu bitevního oře, bělouše White Surrey. Král si vsadil na hlavu šalíř, vizír nechal zdvižený a vyšplhal do sedla. Naposled mu radili, aby sejmul z přilbice zlatý diadém, odznak královského důstojenství. Zavrtěl záporně hlavou. Byl odhodlán jako král bojovat a jako král třeba i padnout. Stanleyové se přisunuli poněkud blíže, možná na výšinu mezi vesnicemi Dadlington a Stoke Golding. Po bitvě se jí bude říkat Crown Hill, Korunní kopec. Celé bojiště odtud měli jako na dlani. Tři ze čtyř různých teorií se shodují, že tu rozhodně byl lord Stanley. Sir William zaujímal pozici za ním, pokud ovšem nestál na severu. Jindřich Tudor pozoroval postup zpovzdálí, přesto dobře viděl, že se svah Ambion Hill ježí Richardovými vojáky. Do bitvy neměl zasahovat, co by tu také se svými zkušenostmi dělal? Nejspíš mu to i vyhovovalo, alespoň o dva roky později, v bitvě u Stoke, si bude počínat podobně. Obklopovala jej rytířská družina a něco pěchoty, z urozených především Jasper Tudor, hrabě z Pembroke, biskup z Exeteru, sir John Cheyney (nebo Cheney), korouhevník William Brandon a další vybraní bojovníci. Kolik mužů na všech stranách vlastně stálo? Nic není tak ošidné jako odhady a čísla kronikářů. Tudor mohl mít kolem 5000 vojáků (2000 Francouzů, maximálně 500 exulantů, 2000 vojáků z Walesu a západní Anglie, 500 ze Shrewsbury). Richardova armáda byla nesrovnatelně silnější, odhaduje se na 9000–10 000 mužů (1500 u Norfolka, 3000 u Northumberlanda, zbytek přímo u Richarda). Za normálních okolností by měl král se zrádci a nájezdníky snadno skoncovat. Jenže tu stály další dvě armády. Sir William Stanley měl kolem 2500–3000 vojáků. V odhadu sil lorda Thomase Stanleye se historikové liší nejvíc, někteří tvrdí, že to bylo 2000–3000 vojáků, jiní tisícovku přidávají. Bylo jasné, že oba bratři zasáhnou spíš proti Richardovi než v jeho prospěch. Nedalo se tedy říci, na čí straně je převaha sil. Richard měl víc mužů, třetinu ale musel vyčlenit, aby Stanleye hlídal. Vlastní síly Richmonda a Richarda tak zůstávaly de facto vyrovnané. Když se Oxfordova kolona (kolem 4500 mužů) ocitla bokem k Norfolkovi, zaduněla děla. Alespoň se to opět předpokládá, většina zpráv o nich hovoří. Rozhodně zasvištěly šípy a zahřměly hákovnice. Pochodující lučištníci byli připraveni. I oni vypustili k Norfolkovi mrak šípů. Bitva začínala jako klasické střetnutí „válek růží“. Norfolk a Richard si ale museli přiznat, že Oxford vycvičil své muže dobře. Král, který viděl mohutnost nepřátelského útvaru, vyčlenil ze svých sil nejméně 1500 dalších mužů, aby přední voj Johna Howarda zpevnili. Manévr de Verovy kolony zůstává do jisté míry záhadou. Byl náročný i nebezpečný a v další fázi předpokládal obrat či otočení o devadesát stupňů vpravo, aby se z kolony stal bitevní šik rovnoběžný se šikem Norfolkovým. Oxford se ale zatím ke změně tvaru nechystal; nejspíš nechtěl útočit do svahu proti dělům. Raději se snažil přesunout mimo palebné pole. Původně možná předpokládal, že tu tolik děl nebude, a chtěl vzít svah útokem vzhůru v místech, kde by měl pravý bok stále krytý mokřinou. Pokud jej děla přinutila improvizovat, improvizoval velmi dobře. Navíc skvěle velel. Věděl, že útočí proti silnému protivníkovi. Všem mužům prý rozkázal, a' se nenechávají ani strhnout, ani zastrašit, a nevzdalují se víc než deset kroků od tvaru. Hlavním orientačním bodem měla být jeho korouhev se svatojiřským křížem a modrým kancem v rudém poli. Není jisté, kdo boj zahájil. Podle jedněch došel Oxford mimo dosah děl, provedl obrat, vytvořil šik a stoupal proti Norfolkovi. Podle jiných dal povel k útoku Norfolk a začal se svým šikem sestupovat ze svahu. V každém případě se oba tvary srazily někde vprostřed. Už od první chvíle se začala projevovat výhoda Oxfordovy sestavy. Celá kolona postupovala nejspíš s jezdectvem na bocích. Obrnění jezdci i lučištníci na koních vytvořili křídla, Gilbert Talbot vpravo a John Savage vlevo. Útočník si kryl jezdectvem boky a pokusy o obchvat odrážel. Boj, který vzplanul po celé délce obou šiků, byl klasickým střetem opěšalých rytířů a pěších zbrojnošů oněch časů. Halapartny, píky a další dlouhé zbraně se rozmachovaly, pokud měly k rozmachu prostor, spíše ale byly zvedány nad hlavu, aby dopadaly vahou, nebo vysunovány vpřed, aby zachytily protivníka a strhly jej na zem. V boji tělo na tělo přišly ke slovu bijáky, jedenapůlruční jezdecké i kratší pěší meče, válečné sekery a bojová kladiva. Norfolkova korouhev vlála na středu, vedle Johna Howarda se rozmachoval jeho syn Thomas. Lord Ferrers a lord Zouche veleli Norfolkovým křídlům. Děla ztichla, lučištníci si už dávno přehodili tisové luky na záda a sáhli po chladných zbraních. Vévoda Norfolk se snažil o obchvat, chtěl nepřítele stisknout v bocích. Proto musel roztáhnout linii do šíře. Dík Talbotovým a Savagovým jezdcům se mu záměr příliš nedařil. V náporu ale neustával a zdálo se, že dosáhne cíle. Jeho šik začínal připomínat půlměsíc, který Oxforda zvolna svíral. Misky vah se nakláněly a vracely, vítězství i porážka visely v té chvíli na vlásku. Muži v plátové zbroji, v pouhých kyrysech i vycpaných a kovem pošitých brigantinách se bili ze všech sil. „Francouzi“, zločinecká chátra a otrlí chlapi, vzdorovali Angličanům lépe, než jejich velitel Philippe de Chandée čekal. Ani drsní Walesané se nedali zahanbit. Halapartny a helebardy, píky a sudlice, všechny ty dlouhé zbraně přestávaly být v těsném sevření k užitku. Mnozí pěšáci je odhodili a sáhli za opasky po sekyrách, gisarmech, dýkách, palcátech a krátkých mečích. Lukostřelci se chopili krátkých a mačetě podobných nožů, jimž se říkalo bollock. Třesk kovu o kov, drcení kovových plátů, vzteklý řev, rozkazy, bolestný jekot, nářek, kletby i volání Panny Marie, všech svatých a Ježíše, to vše se slilo v jeden jediný zvuk. Dva opěšalé šiky se do sebe zaklesly v jedinou změ', z níž vystupovaly hlavy v barbutách, železných kloboucích, armetech i šalířích. Jen vlající korouhve, modrý Oxfordův kanec a bílý Norfolkův lev, dávaly tušit, že někde vprostřed mezi nimi probíhá bojová linie. Vlevo se v té změti začala rýsovat trhlina. Oxfordovo levé křídlo kolísalo a nepatrně couvlo. John de Vere velel trubačům, a' troubí k ústupu. Chtěl, aby se jeho střed a pravé křídlo stáhly na úroveň křídla levého. Potřeboval se vymanit z hrozícího sevření. Hroutící se šik poslechl a zavlnil se směrem vzad. Ne daleko, jen o pár kroků. A nejspíš ne nadlouho. Bitevní vřavu náhle vystřídalo ticho. Plíce nabíraly dech, ochraptělá hrdla zmlkla, vojáci si podmračeně prohlíželi své protivníky. Pak se ozval křik kapitánů, velitelů a rytířů. Hrabě Oxford, obepínaný Norfolkem, chtěl semknout řady. Vegetiův spis o starověkém válečnictví čítával nejen král Richard, ale i on. Jeho šik se změnil v natěsnanou masu, která měnila tvar. Kapitáni hnali vojáky do houfu jak ovčáčtí psi stádo. Houf se v pár minutách změnil v útočný klín, za nějž by se nemusel stydět žádný velitel římských legií. Na čele stanul Rhys ap Thomas s Walesany, tak to alespoň tvrdí Song of Lady Bess. Kronika Polydore Vergila ale říká, že i v této chvíli zůstali Oxfordovi vojáci v šiku. A že někteří Norfolkovi muži zradili a přeběhli k Oxfordovi. Vyloučit to nelze. Použití útočného klínu se zdá být pro další vývoj situace logičtější. Hrot by vrazil do středu roztaženého Norfolkova půlměsíce, zabodl by se do něj, dělil by jej a prohýbal vzad, aby pukl a rozpadl se na dvě strany. Bitva vzplanula znovu. Smrt se líbala s vojáky a dychtivě vyhlížela, koho obejmout. V té chvíli se nabažila kmánů a obdivně pohlédla na nádherný tabard Johna Howarda. Vévoda z Norfolku padl. Někteří tvrdí, že k tomu došlo sotva půl hodiny po začátku boje, jiní naznačují, že až ke konci bitvy, kdy měl vítězství na dosah. Možná klesl na svahu Ambion Hill, kde se bil. V Song of Lady Bess se ale zpívá, že byl zatlačen k větrnému mlýnu (kterému, kde?) a tam zabit sirem Johnem Savagem. Podle flanderské kroniky Jeana Molineta padl do zajetí a byl přiveden před hraběte Oxforda, který jej nařídil okamžitě zabít. Do zajetí padl i Thomas Howard, hrabě ze Surrey, Norfolkův syn, který udatně bránil otce i sebe. Zanedlouho poté klesli velitelé Norfolkových křídel, lordové Ferrers a Zouche. Předvoj přišel o téměř všechny vůdce, a to je vždy zlé. Začal se drobit, jednolitý šik se rozpadl na několik shluků. Mezerami se drali vzhůru do svahu útočníci a vítězně řvali. Misky vah se převážily na Jindřichovu stranu. Poražení ještě bojovali, někteří však začali prchat. V té chvíli hodil král Richard na váhy svůj meč. I když ani to není jisté. Možná tak učinil už mnohem dříve, ve chvíli, kdy Norfolk ještě žil, bojoval a měl vítězství na dosah. Časový sled událostí se už nikdo spolehlivě nedozví. Z těchto příčin zůstane nejasné i to, co král Richard posledním útokem sledoval.


BATTLEGROUND: WATERLOO

BATTLEGROUND: WATERLOO

Autor: ...

Mezi strategickými počítačovými hrami patří mezi nejobtížnější ty, které vycházejí z pravidel klasických štábních her, oněch proslulých Kriegsspiele. Nevypadají graficky nejatraktivněji, terén je tu rozdělen na sí? šestiúhelníkových polí, po nichž se pohybuje jednotkami. Vše je podřízeno co největšímu napodobení skutečných strategických a taktických podmínek. Každá jednotka má propočtenu (a číselně vyjádřenu) řadu faktorů: pohyblivost, palebnou sílu, dostřel, stupeň únavy, stupeň bojových zkušeností, kvantum munice, atd. Rychlost pohybu i dostřel se řídí v závislosti na terénu, viditelnosti, vyčerpání. K hraní je třeba znát skutečnou výzbroj, taktické prvky, ordre de bataille a průběh historického simulovaného střetu.

Klasikou počítačových krígsšpílů se v polovině 90. let stala firma Mikroprose a její série Battleground, postavená právě na výše uvedených principech. Tato série začala bitvami z války Severu proti Jihu a boji v Ardenách. Pak přišlo počítačové zpracování bitvy u Waterloo. Když jej, tehdy jako novinku, Jan Eisler hodnotil ve časopise Score 31, napsal mimo jiné v konečném verdiktu (hodnocení 8/10): „Historicky přesná, do detailu propracovaná a realistická strategie se vším co k ní patří". Svého času se Battleground: Waterloo stala třetí neprodávanější PC hrou. Alespoň tak to tvrdí statistika ve Score z července 1999. 18. červen 1815 Hra obsahuje bojové akce Wellingtonovy armády a levého (Napoleonova) křídla Severní armády výše uvedeného dne. Hrát lze za obě strany, za Prusy, kteří se objeví na scéně dle vývoje situace, už hraje pouze počítač. Můžete velet celé armádě či dílčím celkům. Scénář nabízí celou bitvu či jednotlivé fáze, ba i „co by bylo, kdyby" (například scénář „Grouchy je tady!"). Pro nezasvěcené podotýkám, že cílem není „vymlátit", ale dosáhnout v určitém počtu tzv. otáček strategický cíl. Počítač vás „boduje" a na konci oznámí míru vašeho vítězství či prohry. Otáčkou se rozumí souhrn dílčích fází vaší a nepřítelovy armády (zjednodušeně je to útočný pohyb, střelba, útok, přesun jezdectva, jezdecký útok, obraný pohyb, obranná střelba). Battleground lze hrát v 2D i 3D zobrazení. Ordre de bataille pochopitelně naleznete v nápovědě, výchozí situaci zachycuje ke hře přiložená mapa.


FIELDS OF GLORY

Autor: ...

Poněkud starší než Battleground: Waterloo je simulace Fields of Glory. Od Waterloo se diametrálně liší, především to není hexagonální krígsšpíl, ale real-time strategie. Je to barvitější, vidíte shluk paňáčků, docela efektně se vám přeskupují z kolony do karé či linie, dělíčka se připřahají, koníčci cválají, do kopce a přes potoky jim to trvá poněkud déle, od hlavní děl stoupají čmoudíky, domky, statky a kostelíky můžete obsadit, až se budou okénka ježit malinkými bodáčky, muzika k tomu vyhrává Bděme nad blahem císařství, Auru Lee a řízný pruský marš. V kritické chvíli je to nepřehledné a boj se vymkne z rukou. Oč je hra efektnější, o to dál je od reality.

Poněkud starší než Battleground: Waterloo je simulace Fields of Glory. Od Waterloo se diametrálně liší, především to není hexagonální krígsšpíl, ale real-time strategie. Je to barvitější, vidíte shluk paňáčků, docela efektně se vám přeskupují z kolony do karé či linie, dělíčka se připřahají, koníčci cválají, do kopce a přes potoky jim to trvá poněkud déle, od hlavní děl stoupají čmoudíky, domky, statky a kostelíky můžete obsadit, až se budou okénka ježit malinkými bodáčky, muzika k tomu vyhrává Bděme nad blahem císařství, Auru Lee a řízný pruský marš. V kritické chvíli je to nepřehledné a boj se vymkne z rukou. Oč je hra efektnější, o to dál je od reality. Na druhé straně ovšem můžete ve Fields of Glory hrát všechny bitvy tažení Severní armády roku 1815, tedy kromě Waterloo i bitvy u Quatre-Bras, Ligny a Wavre. Waterloo je tu dětskou hračkou, co vám u Battlegroundu trvá několik dní, to vyřešíte ve Fields of Glory za dvacet minut! Ba i Hougoumont dobudete! Na druhé straně je bitva u Ligny poměrně těžkým oříškem, chcete-li dát Blücherovi co proto! Nesporný klad Fields of Glory tvoří biografický slovník, sahající až do úrovně velitelů brigád. Je sestaven nesmírně zodpovědně a za údaje v něm lze dát do ohně ruku. Ten, kdo si kdysi koupil originál (ne levnější verzi z edice herní klasiky, která vyšla cca 2 roky po uvedení hry na trh), ví, že k manuálu byl přidán i separát svazku Osprey-Campaign Series: Waterloo 1815. Což byl slušný dárek! Nejsem si jist, ale pravděpodobně existuje jako dodatek k Batleground: Waterloo i bitva u Quatre-Bras. Pokud ji někdo ze čtenářů vlastní a má zkušenost s hraní, uvítáme jeho příspěvek (já osobně bych uvítal i zapůjčení této části hry). Stejně tak uvítáme i ohlasy a vlastní dojmy těch, kteří Battlegroud: Waterloo (a jiné podobné hry) hráli.


BONAPARTOVI SYNOVÉ

BONAPARTOVI SYNOVÉ

Autor: RICHARD HOWARD

Kniha Bonapartovi synové, která se v květnu objevila na pultech, nabízí pod barvitou obálkou barvitý románový příběh z dob Bonapartova prvního italského tažení. Skrze osudy hlavního hrdiny, dragouna Alaina Lausarda, nás vede z Francie Piemontem k Mondovi, Lodi a Arcole. A to s velikou znalostí nejen historie, ale i militarií. Pasáže, v nichž seržant vyučuje nováčky šermu šavlí, jsou například (pochopitelně upraveně) převzaty z Avant postes de cavalerie legere generála Bracka. Stejně jako zasvěcené detaily jezdeckého výcviku a boje. Lze se jen těšit na slibované pokračování s názvem Bonapartovi dobyvatelé.

Kniha Bonapartovi synové, která se v květnu objevila na pultech, nabízí pod barvitou obálkou barvitý románový příběh z dob Bonapartova prvního italského tažení. Skrze osudy hlavního hrdiny, dragouna Alaina Lausarda, nás vede z Francie Piemontem k Mondovi, Lodi a Arcole. A to s velikou znalostí nejen historie, ale i militarií. Pasáže, v nichž seržant vyučuje nováčky šermu šavlí, jsou například (pochopitelně upraveně) převzaty z Avant postes de cavalerie legere generála Bracka. Stejně jako zasvěcené detaily jezdeckého výcviku a boje. Lze se jen těšit na slibované pokračování s názvem Bonapartovi dobyvatelé. Bohužel, na vydání je patrná uspěchanost a pramalá péče jazykové redakce. Překlad není stylisticky vybroušen a výrazy jako trajektorie střel či eskadra místo eskadrony nebo od Valem k Fleurusu místo od Valmy k Fleurusu tahají za uši. Místy se zdá, že autor měl v malíčku nabíjení děla či muškety víc, než překladatelka. Nenechte se tím však odradit, kniha stojí za investici cca 140 Kč. -jk- Richard Howard: Bonapartovi synové. Vydavatelství Klokan, Frýdek-Místek 1999. Překlad Václava Buňatová, redakční (ne)úprava Vlasta Kohoutová.


KDO BYL KDO, SLAVNÍ VOJEVŮDCI - Maličká glosa velkého propadáku

Autor: ...

Nedávno jsem v důvěře v encyklopedie zalistoval publikací Kdo byl kdo, Slavní vojevůdci (Libri, 1997) u hes

Nedávno jsem v důvěře v encyklopedie zalistoval publikací Kdo byl kdo, Slavní vojevůdci (Libri, 1997) u hesla Kutuzov. Praví se zde mj.: \"V poslední bitvě na řece Berezině zasadil Velké armádě konečný úder.\" Mohl zasadit konečný úder muž, který byl v té chvíli s armádou o 150 km východněji a vůbec nevěděl, že Napoleon u Studjanky Berezinu přechází? Spíš bych takovou zmínku hledal u hesla Wittgenstein, kde ovšem není. Byla konečným úderem bitva, v níž Napoleon porazil Čičagova, odrazil Wittgensteina a vynutil si přechod přes řeku, aniž jej nepřítel pronásledoval? Pokud nakladatelství Libri sáhne k druhému vydání, mělo by přece jen některá hesla (nepřesnosti a vyslovené omyly jsou i u jiných) nechat přepracovat. (Důkladnou a zdrcující kritiku citované publikace uveřejnil v časopise Historie a vojenství č. 2/1998, str. 147, Pavel Bělina. Pokud by si někdo chtěl knihu koupit, měl by si nejprve přečíst výhrady v recenzi uvedené. Nakladatelství Libri, stejně jako v případě Lobkowiczovy Encyklopedie řádů a vyznamenání, šláplo tentokrát opravdu vedle. Pozn. -lk-.) Více informací a nabídku dalších titulů naleznete na stránkách nakladatelství LIBRI.


CASTIGLIONE 1796

CASTIGLIONE 1796

Autor: Voykowitsch

Léto roku 1796, Bonapartovo první italské tažení. Francouzi ovládli Piemont i Lombardii a vítězové od Arcole obléhají Mantovu, kterou srdnatě brání podmaršálek hrabě Canto d´Yrles. Od Innsbrucku mu jde přes Brenner na pomoc mohutná armáda Dagoberta Siegmunda hraběte von Wurmser. Bohužel se nad Lago di Garda rozdělí do čtyř kolon ve třech pochodových proudech. Wurmserův postup je však tak nečekaný a velký, že Bonaparta zaskočí. Velitel Italské armády uvažuje, že se stáhne za Pád. Jediný generál je na válečné radě proti: Pierre Augereau. Bonaparte mu nakonec dá za pravdu, zruší obléhání Mantovy a vyrazí na sever, k řece Mincio a jižnímu cípu Gardského jezera. Napadne Rakušany, dokud jsou rozděleni....

Léto roku 1796, Bonapartovo první italské tažení. Francouzi ovládli Piemont i Lombardii a vítězové od Arcole obléhají Mantovu, kterou srdnatě brání podmaršálek hrabě Canto d´Yrles. Od Innsbrucku mu jde přes Brenner na pomoc mohutná armáda Dagoberta Siegmunda hraběte von Wurmser. Bohužel se nad Lago di Garda rozdělí do čtyř kolon ve třech pochodových proudech. Wurmserův postup je však tak nečekaný a velký, že Bonaparta zaskočí. Velitel Italské armády uvažuje, že se stáhne za Pád. Jediný generál je na válečné radě proti: Pierre Augereau. Bonaparte mu nakonec dá za pravdu, zruší obléhání Mantovy a vyrazí na sever, k řece Mincio a jižnímu cípu Gardského jezera. Napadne Rakušany, dokud jsou rozděleni. Nejprve zaútočí Masséna u Loana na kolonu generálmajora Quosdanoviche. Pak se Augereau položí zálohou v rovinaté krajině u Castiglione a 3. srpna se nenadále vrhne na Liptayovu kolonu, postupující k němu bokem. Baron Liptay se brání, dokonce začíná mít převahu. Pak se dostane mezi dva ohně, to zaútočil 51. řadový pluk, který Augereau umístil stranou. Poražený Liptay se stahuje do podhůří za Fontane, kde stojí další rakouské síly pod velením Davidoviche. Wurmser se od Mantovy musí otočit a chvátat zpět. Dne 5. srpna dochází k druhé bitvě u Castiglione. Měla by se spíše jmenovat bitva u Solferina, nebo? k ní došlo v místech, kde o šedesát let později bojoval Napoleon III. s Františkem Josefem… Takový je rámce děje prvního svazku nové řady, která spatřila světlo světa v Rakousku. Castiglione 1796. Napoleon repulses Wurmser´s first attack, hlásá jeho titul. Napoleon odráží první Wurmserův útok. Autorem, vydavatelem a ideovým otec svazku i celé řady je rakouský odborník na dějiny státu a práva Bernhard Voykowitsch. Vzhledem připomíná svazek na první pohled známé Campaign Series nakladatelství Osprey Military, formátem (zhruba A4) je větší. Voykowitsch se také k ediční řadě Ospreyů hlásí a to, co píše na zadní straně obálky, napovídá, že chce vyplnit "bílá místa". Kniha je k dispozici pouze anglicky. Věnujme se však nejprve vyšlému prvnímu svazku. I vnitřní struktura respektuje (ale neopisuje!) Ospreye. Po krátkém shrnutí první fáze prvního Bonapartova italského tažení následuje podrobné vylíčení obležení Mantovy. Další kapitola je věnována velitelům obou stran. Je mnohem obsáhlejší než bývá u Ospreyů zvykem, obsahuje nejen životopisy méně známých Bonapartových velitelů (např. Robert, Beyrand, Rampon), ale zejména velice hutné životopisy velitelů rakouské K. k. Lombardische Armee. Zkuste někde jinde najít biografie Quosdanoviche, Loudona, Mitrovskyho, Liptaye a dalších! Většinu životopisů provázejí fotografie. Následuje tradiční (ve skladbě Ospreyů) kapitola The Opposing Armies: taktika, složení, uniformy. Barevné kresby, jak jsme u Ospreyů zvyklí, tu nahrazují skvělé pérovky starého dobrého Ottenfelda a Knöttela. Velice podrobně jsou v další části rozebrány plány obou armád. Pak už následují vlastní akce: nejprve operace od 29. července do počátku srpna, pak boje 3. srpna u Lonata, Gavardone a Castiglione, mezihra následujícího dne, po ní druhá bitva u Castiglione a nakonec historie Wurmserova ústupu zpátky za Alpy. Závěr je tradičně Ospreyovský: bojiště dnes, chronologie a Wargaming. Text provází záplava fotografií a plánů. Chybí sice atraktivní 3D plány Ospreyů, ty ale nahrazují detailní zákresy do starých štábních map. Pozice každého pluku je ověřená prameny, pokud tuto informaci autor nenašel, uvádí pozici hypotetickou. Lze vytknout snad jen to, že by jednotky mohly být barevně výraznější, použité barvy někdy splývají s podkladem. O to pečlivě je však při prohlížení studujete! U všech klíčových střetů nechybí ordre de bataille. Obrovské Woykowitschovo plus: většina dokumentace i textu vychází z pramenů vídeňského Kriegsarchiv. A další plus: Ospreyovská řada jsou syntézy. Toto je analýza i syntéza zároveň a jde do mnohem větší hloubky. Autor vědomě vyplňuje ta místa, k nimž se už pověstné monumentální Generalstabwerke nedostaly. A chce v tom pokračovat. V létě (informace je přímo od dr. Woykowitsche) by se mělo objevit Marengo 1800. Bitva, po které Bonaparte věnoval svému protivníku von Melasovi čestnou šavli a o níž prohlásil, že se tu Rakušané bili s obdivuhodnosu statečností, vytrvalostí a umem! I další plánované tituly zní skvěle: Arcole, Rivoli, Montenotte, Hohenlinden, Ulm, Aspern… Tedy rakouská účast v koaličních válkách období francouzské revoluce a císařství. Takové dílo by nemělo zájemcům o dané období či oblast uniknout. Získat tento svazek Helmet Feldzeug Series můžete přímo (cena 270,- ATS, nejlépe v bankovkách cenným psaním přes celní poštu v Praze na Smíchově) na bernhard@helmet.at , knihu však (totéž platí o chystaném Marengu) lze získat i v pražském knihkupectví Krakatit v Jungmannově ulici, krakatit@mbox.vol.cz , které se stalo jejím prvním dovozcem. Co říci závěrem? Jediné: skvělá práce, pane Voykowitsch!!! Herrvoragende Arbeit, Herr Voykowitsch!!!


LES SOLDATS DE LA GRANDE ARMÉE

LES SOLDATS DE LA GRANDE ARMÉE

Autor: Jean-Claude Damamme

Zvětšit... Dobrá zpráva z Paříže. Zhruba před rokem jsem zakoupil v Paříži novinku, knihu Les Soldats de la Grande Armée (Vojáci Velké armády). Obsah splnil očekávání. Tematicky členěné kapitoly zahrnují snad veškeré sféry všedního života napoleonských vojáků a všechny jsou postaveny takřka výhradně na pramenech, především na vzpomínkách, pamětech a korespondenci.

Dobrá zpráva z Paříže. Zhruba před rokem jsem zakoupil v Paříži novinku, knihu Les Soldats de la Grande Armée (Vojáci Velké armády). Obsah splnil očekávání. Tematicky členěné kapitoly zahrnují snad veškeré sféry všedního života napoleonských vojáků a všechny jsou postaveny takřka výhradně na pramenech, především na vzpomínkách, pamětech a korespondenci. Využity jsou zde i věci, které nikdy tiskem nevyšly. Obrovské plus (což nebývá u Francouzů zvykem) tvoří nejen podrobná bibliografie, ale i mohutný poznámkový aparát s nesmírně cennými biografickými podrobnostmi. Mnohem lepší než před desetiletím vydaná Grande Armée G. Blonda. Bohužel bez obrazového doprovodu. Jean-Claude Damamme: Les Soldats de la Grande Armée. Perrin, Paris 1998, 438 str., cena 148 FF.


LITERÁRNÍ SÁGA NA TELEVIZNÍ OBRAZOVCE

LITERÁRNÍ SÁGA NA TELEVIZNÍ OBRAZOVCE

Autor: HORNBLOWER

V úterý večer 2. května začala Česká televize vysílat na 1. programu britský seriál nazvaný podle hlavního hrdiny Hornblower. Milovníci dobrodružných příběhů z námořní historie mi dají jistě za pravda, že se jedná o jedno z nejpodařenějších děl žánru, ne-li dosud vůbec nejlepší. Kdo se někdy dostal k četbě předlohy, jedenáctidílné ságy britského autora Forestera, nemohl nad její epickou šíří nepřipadnout na myšlenku, jaký že by to byl nádherný filmový příběh na pokračování. Nyní nám tedy Britové konečně splnili dávné přání a splatili částečně dluh jednomu ze svých nejpopulárnějších spisovatelů nové doby.

Vznik předlohy je ovšem bezmála tak napínavý, jako samotná sága. Řekněme si o ní, jakož i o instituci britského válečného námořnictva, několik zajímavostí. Hornblowerovská sága se odehrává v dobách, kdy Británie zápasila o své bytí či nebytí s Napoleonovou Francií a jejími spojenci. Velká Británie jako ostrovní stát závisela svou existencí na moři od nepaměti. Po moři přicházely suroviny, moře tvořilo přirozenou přírodní hranici Britských ostrovů, ale odtud také připlouvali nájezdníci všech možných národností. Nutnost sebeobrany diktovala nutnost ovládnout námořní umění lépe než nepřátelé. Vláda nad moři a oceány potom sváděla ke kolonizaci jiných zemí, což mělo za následek růst husté sítě námořních spojů, po nichž sem a tam proudilo zboží i lidé, a tyto tepny impéria spojující je s jeho vazaly bylo opět nutné bránit proti přetnutí nepřátelským mečem. Není divu, že Britové jsou národem mořeplavců, objevitelů, cestovatelů, dobrodruhů a že svého času vybudovali největší a nejlepší válečné loďstvo na světě. Autor literární předlohy, Cecil S. Forester, který se narodil v Káhiře (1899), kde byl jeho otec jedním z armády koloniálních úředníků, roztroušených za časů královny Viktorie po celé zeměkouli, nemohl zůstat nepoznamenán všemi těmito okolnostmi. Stal se amatérským námořníkem i objevitelem, ale svoje cestovatelské prožitky vtělil také do dobrodružných příběhů, které dodnes vzrušují čtenáře na celém světě. Forester zprvu studoval lékařství, ale před absolutoriem nemocnici opustil a zvolil si spisovatelskou dráhu. První úspěch mu přinesl román Payment Defender, jejž napsal ve věku dvaceti čtyř let (později bylo dílo zdramatizováno a zfilmováno s Charlesem Laughtonem v hlavní roli). V roce 1932 dostal z Hollywoodu nabídku ke spolupráci a od té doby až do roku 1939 trávil třináct týdnů každého roku v Americe. Po vypuknutí druhé světové války se stal zaměstnancem ministerstva informací a později se plavil pod vlajkou Královského válečného loďstva a sbíral materiál pro knihu The Ship (česky vyšla v roce 1948 pod názvem Křižník Artemis). Poté podnikl cestu po Beringově moři, aby získal materiál pro podobnou knihu pojednávající o válečném námořnictvu Spojených států. Během této plavby byl stižen arteriosklerózou a tato nemoc jej trápila po zbytek života. Nicméně pokračoval v psaní a v postavě kapitána Hornblowera vytvořil nejproslulejšího námořníka moderní beletristické tvorby. Ve splétání příběhů této postavy v obrovské míře zhodnotil své praktické i teoretické znalosti námořního řemesla a historie. Cecil S. Forester se proslavil především jako autor této série jedenácti historických románů, jejichž hrdina Horatio Hornblower se během napoleonských válek vypracuje z kadeta na admirála a je dokonce povýšen do šlechtického stavu. První čtyři romány celé ságy vyšly krátce po druhé světové válce i česky. Kromě série těchto románů je Forester v obecném povědomí především díky slavnému filmovému zpracování svého románu Africká královna (1935, zfilmován roku 1951 s Humphrey Bogartem a Katherine Hepburnovou v hlavních rolích). U mnohých spisovatelů neznáme ke své škodě prameny jejich inspirace, ale vypravěč Forester nás obohatil i v tomto směru. Zanechal vzpomínky, nazvané příznačně Hornblower Companion (Hornblowerovský průvodce), kde svou inspiraci a genezi celé ságy podrobně popisuje. Všechno začalo jednoho dne roku 1927, kdy si v antikvariátu zakoupil tři svazky Námořní kroniky, měsíčníku, který vycházel v letech 1790-1820. Forester hledal nějakou knihu, kterou by si mohl vzít s sebou na palubu plachetnice, na níž chtěl strávit několik měsíců na moři. Nutno v té souvislosti poznamenat, že na moři prožil značnou část svého života, a? již jako turista či cestovatel, a všechna místa, kde později nechal plout a bojovat svého hrdinu kapitána Hornblowera, sám důvěrně poznal. Také Foresterova znalost nejrůznějších aspektů námořního řemesla vyvolává úžas a jeho obeznámenost s dobovými reáliemi se v díle projevuje tak brilantními popisy a pozorností i k těm nejbanálnějším maličkostem, že pro neinformovaného čtenáře jeho romány působí jako dílo spisovatele z 18. století. Atmosféra článků, které do Námořní kroniky psali námořní důstojníci pro své kolegy, Forestera natolik uchvátila, že se dokonale vžil do mentality mořských vlků a do nejrůznějších fines jejich činnosti. Upoutala jej především jedna konkrétní informace - roku 1814 byla v Gentu podepsána mírová smlouva mezi Velkou Británií a Spojenými státy. Důležitou její částí byly podmínky stanovující, kdy smlouva vstoupí v jednotlivých částech světa v platnost. Svědčilo to o tehdejších komunikačních potížích, a u spisovatele to vyvolalo představu osamoceného člověka na moři, jenž se musí rozhodovat jen na základě vlastní úvahy. Zárodek budoucího románu byl na světě. Dalším popudem byla opět kniha, několikasvazkové dílo sira Charlese Omana o válce mezi Velkou Británií a Francií na půdě Španělska. V tomto historickém veledíle bylo obsaženo mnoho detailů, a také v osobě vrchního britského velitele Wellingtona se naskýtal románový podnět - žena jeho bratra utekla od rodiny s milencem, generálem jezdectva. Následky ovlivnily nejenom soukromý život rodiny pozdějšího vévody, ale i historii, což Foresterovi připadalo nanejvýš zajímavé. Shodou okolností v té době cestoval na palubě švédského osobního parníku po středoamerických přístavech, při kteréžto příležitosti se dostal také do Fonseckého zálivu a prozkoumal jeho okolí. Ze všech těchto podnětů se postupně začal formovat příběh o el Supremovi a o š?astném návratu kapitána, který se zaplete s příbuznou generála Wellingtona… Po napsání a vydání Š?astného návratu pustil Forester knihu a jejího hrdinu z hlavy. Avšak úvahy o válce proti Napoleonovi ve Španělsku (1808-1809), které byly podníceny dílem sira Omana, jakož i vlastní účast ve španělské občanské válce roku 1937 přiměly autora k napsání druhého dílu. Třetí díl ságy se začal vynořovat z autorova podvědomí již zcela samozřejmě, ale mocným impulsem k napsání pokračování byla pobídka mladšího syna: "Tati, pospěš si s těmi opravami /2. dílu/, chci si to už přečíst! Ta první knížka byla tak pěkná…!" Nyní již byl na světě dosti obsáhlý příběh, aby bylo možné domýšlet další souvislosti a představovat si, co dosud popsaným peripetiím předcházelo. Vzniklo tak několik povídek, popisujících příběhy z Hornblowerova mládí, kdy jako šestnáctiletý kadet nastoupil u válečného námořnictva. Sbírka vyšla pod názvem Mr. Midshipman Hornblower (Kadet Hornblower) následoval román Hornblower and the Atropos. Potom se Forester opět vrátil na dosavadní konec cyklu a pokračoval i nadále v psaní románů "na přeskáčku" - chronologicky řazené svazky vždy přerušil nějakým dílem, kterým se vrátil do Hornblowerova mládí, aby tak vyplnil mezery v jeho dosavadním životě. Hornblower Companion (vyšel krátce před autorovou smrtí v roce 1966) je doplněn mapkami k jednotlivým románům (původní svazky nebyly ilustrovány). Je překvapivé, že mapky nebyly východiskem autorova vyprávění, ale vznikly až v době psaní "Průvodce", rekonstruovány Foresterem zpaměti. Hornblowerovská sága se odehrává v dobách, kdy Británie zápasila o své bytí či nebytí s Napoleonovou Francií a jejími spojenci. Velká Británie jako ostrovní stát závisela svou existencí na moři od nepaměti. Po moři přicházely suroviny, moře tvořilo přirozenou přírodní hranici Britských ostrovů, ale odtud také připlouvali nájezdníci všech možných národností. Nutnost sebeobrany diktovala nutnost ovládnout námořní umění lépe než nepřátelé. Vláda nad moři a oceány potom sváděla ke kolonizaci jiných zemí, což mělo za následek růst husté sítě námořních spojů, po nichž sem a tam proudilo zboží i lidé, a tyto tepny impéria spojující je s jeho vazaly bylo opět nutné bránit proti přetnutí nepřátelským mečem. Není divu, že Britové jsou národem mořeplavců, objevitelů, cestovatelů, dobrodruhů a že svého času vybudovali největší a nejlepší válečné loďstvo na světě. Pro mnohého, by? i částečně poučeného čtenáře bude jistě šokující číst o životě na válečných lodích napoleonské éry, na oněch "dřevěných hradbách" Spojeného království. Vždy? mnozí z námořníků byli na lodě odvlékáni násilím a v tvrdé službě trávili celé roky, aniž kdy vkročili na suchou zem! Požadavky disciplíny a náročného řemesla s sebou přinášely nutnost tvrdých trestů a uvážíme-li další okolnosti - problémy se stravou, nepřízeň počasí a v neposlední řadě boj s nepřítelem, máme tu obraz tvrdého zápasu o život z dnešního hlediska již těžko pochopitelný. Jeho kontury nám s ohromnou imaginací dokázal Forester načrtnout právě v příbězích neohroženého a čestného kapitána Hornblowera. Kolem roku 1795 mělo britské loďstvo asi 16 000 příslušníků; brzy tento počet vzrostl v důsledku válečného ohrožení na sto tisíc a v době bitvy u Trafalgaru to bylo již 145 000 námořníků. Význam loďstva je patrný již z toho, že v letech 1800-1812 na něj vláda vynaložila téměř čtvrtinu celého národního důchodu, v samotném roce 1800 dokonce celou jednu třetinu. Britské loďstvo zajiš?ovalo blokádu francouzských přístavů, narušovalo nepřátelskou blokádu kontinentu a zásobovalo britskou pozemní armádu na kontinentě. Již samotný způsob "odvodů" k loďstvu byl drastický - adepti byli odváděni buď na základě určité kvóty, již muselo splnit každé hrabství (a bylo pochopitelné, že místní správy se zbavovaly nepohodlných živlů, bezdomovců, chovanců sirotčinců a často i vězňů - tak pašeráci, jakožto zkušení námořníci, šli do služby okamžitě na pět let bez soudu). Dalšími "dobrovolníky" byli kvalifikovaní námořníci násilím odvlékaní z amerických lodí (přestože mnozí z nich byli dezertéři z britských plavidel, byla tato praxe natolik trnem v oku vládě mladé republiky, že posloužila jako jedna z příčin americko-britské války roku 1812). Kapitáni válečných lodí také zastavovali u britských břehů vlastní obchodní koráby vracející se z Indie a násilím odváděli z jejich palub ke službě u válečného loďstva kvalifikované námořníky… Někdy to skončilo i krvavou bitkou, když si posádka civilního plavidla nechtěla dát takové manýry líbit. A konečně tu existovala neblaze proslulá instituce "press-gangů". Skupiny spolehlivých námořních poddůstojníků s poručíkem v čele "lovily" v pobřežních hospůdkách rybáře, opilé chasníky a bezdomovce a odvlékaly je násilím na loď. Jako smluvní stvrzení závazku ke službě ve válečném loďstvu jim vtiskli (anglicky to press) do ruky "králův šilink", závdavek na budoucí žold. Tato praxe nevyhnutelně vedla k dezercím - utíkalo zhruba sedm tisíc námořníků ročně. Proto nesměli námořníci v přístavech vkročit na břeh, ačkoliv měli povoleny návštěvy "manželek" , které s nimi mohly setrvávat na palubě po celou dobu kotvení. Kolem lodi však hlídkovaly čluny s námořní pěchotou, která bez varování střílela po každém muži, který z válečné lodi skočil do vody… Omezený prostor podpalubí, kde se tísnily stovky mužů, spolu s ostatními vlivy představují životní podmínky, jež nám dnes připadají strašlivé, ale ve srovnání s tehdejšími poměry na pevnině byly mnohdy ještě snesitelné. Nejvíc prostoru zabírala v podpalubí děla, mezi nimiž byly zavěšeny hamaky. Každé z těchto visutých lůžek zabíralo na šířku prostor maximálně 40 centimetrů! Hamaky měly čtyři funkce: sloužily na spaní, v době bitvy tvořily vyrovnány v sítích u zábradlí ochranu proti střelbě, na hladině představovaly záchranný prostředek (většina námořníků neuměla plavat) a v případě úmrtí majitele nahrazovaly rubáš, v němž byl mrtvý spuštěn (s dělovou koulí v nohou) do moře k věčnému odpočinku. Největší problémy byly na lodích s kazící se a nedostatkovou potravou a s vodou. Námořníkům se doporučovalo, aby věčné suchary jedli potmě, že tak neuvidí, čím jsou prolezlé! Před požitím bylo dobré s nimi zaklepat o stůl, aby se vyklepali mouční červi. Maso se převáželo solené, takže bylo po čase buď ztvrdlé na kámen, nebo shnilé - přesto se nebohým námořníkům vydávalo! Vzhledem ke špatné kvalitě dlouho skladované vody byly na lodi zásoby piva, rumu a někdy i kořistního vína ze španělských či francouzských lodí. Denní dávka rumu byla od zvyklostí námořnictva neodmyslitelná. Roku 1740 admirál Vernon nařídil, aby v jeho eskadře byl čistý rum vydáván smíchaný s vodou. Admirál měl přezdívku "starý grog", protože nosil grogrénový pláš?, a jeho přezdívka se přenesla i na nový nápoj. Grog se vydával k jídlu v poledne a večer. Byl příčinou mnoha hádek a opilství, ale sloužil užitečné věci. Díky němu bylo jídlo o něco stravitelnější, voda o něco pitnější, podmínky snesitelnější a tělo se lépe přizpůsobovalo teplotním změnám. Když byla tato praxe v osmdesátých letech našeho století v britském válečném námořnictvu zrušena, způsobilo to mezi námořníky značnou nevoli. Taková je síla tradice! "Blahobyt" námořníků závisel do značné míry na osobních vlastnostech a bohatství kapitánů - a to jídlem počínaje, kvalitou posádky pokračuje a výstrojí posádky kapitánovy bárky konče. Důsledkem nekvalitní stravy byly časté nemoci, z nichž nejobávanější byly kurděje. Citrónová š?áva bohatá na vitamin C se doporučovala k jejich prevenci již od roku 1692, ačkoliv nikdo nevěděl, proč pomáhá. Jakmile se porozumělo problémům s kurdějemi, byla citrónová š?áva dodávána na lodě konzervovaná v bečkách (odtud přezdívka britských námořníků "citroňáci") - takto ošetřená však ztrácela svůj vitamin C. Čerstvé citrusové plody a š?áva však zredukovaly na přelomu 18. a 19. století podíl kurdějí na smrtelných případech z jedné sedminy na jednu dvacetinu. Úmrtí v důsledku tyfu, žluté zimnice, podvýživy aj. představovala ovšem stále několikanásobně větší ztráty na životech než bitvy. Špatná strava spolu s nízkým žoldem vedly často ke vzpourám. Navzdory stoupajícím životním nákladům zůstávaly platy mužstva otřesně nízké a nedaly se srovnávat s platy důstojníků, ačkoliv i ty byly u nižších hodností nevalné. Kromě toho důstojník, který nebyl v aktivní službě, pobíral na souši jen poloviční plat, což ho mnohdy odsuzovalo k živoření. Důstojníci se rekrutovali z nižší šlechty (často to byli mladší synové venkovské šlechty, kteří neměli naději zdědit rodinné pozemky). Poddůstojníci byli často příslušníci nižší střední třídy, ale byly i případy povýšení prostých námořníků. Kadet byl důstojnickým čekatelem a záleželo hodně na přízni nějakého bohatého příbuzného či ochránce v loďstvu, jak rychle bude postupovat. Sbor kadetů tvořili sice mládenci již od dvanácti let, ale pokud měl nějaký čekatel smůlu, mohl být kadetem až do čtyřicítky. Je znám případ kadeta, který skládal poručické zkoušky ve věku 57 let. Ani později neměl důstojník bez protekce moc šancí; jsou známy příklady námořních důstojníků, kteří odešli ve vysokém věku do penze v hodnosti pouhého poručíka (v jednom případě sloužil poručík vyřazený ve čtyřiceti letech v této hodnosti padesát let, až do svého odchodu do penze ve věku 93 let!). I přes své nedostatky představovala struktura britského námořnictva harmonický a demokratický systém, jenž byl jednou z příčin úspěchů britského válečného loďstva v bojích s nepřítele a předmětem závisti protivníků. Adepti důstojnických hodností se naloďovali velice mladí. Teoreticky museli mít před složením důstojnických zkoušek odslouženo šest let a dosáhnout věku 20 let. Zpravidla však k tomu docházelo dříve. Většinu důstojnického sboru tvořili poručíci. Služebně nejstarší z poručíků na lodi byl jako "první důstojník" zástupcem kapitána. Následoval master and commander (později jen commander = velitel lodi), full captain ("plnohodnotný" kapitán), commodore (velitel svazku lodí - nebyla to hodnost, ale funkce) a dále tak zvané vlajkové hodnosti: rear-admiral (kontradmirál), vice-admiral (viceadmirál) a admiral (admirál). Tito velitelé měli právo vyvěsit na lodi vlastní vlajku (v uvedeném pořadí to byla modrá, bílá a rudá zástava). Ke "kádrovým" důstojníkům každé válečné lodi patřil mistr plachtař, bocman, mistr dělostřelec, tesař, hospodářský důstojník, profous, "sekretář", lékař a kněz. Jejich rozdílné postavení bylo vyjádřeno platovým ohodnocením. Zpravidla měli k ruce řadu pomocníků, kteří byli vyzbrojeni krátkými kusy lana a těmito obušky poháněli muže do práce. Mužstvo bylo odstupňováno podle hodností od "suchozemce" (nekvalifikovaného nováčka) přes řadového a kvalifikovaného námořníka až po bocmany a jejich pomocníky. Zvětšit... K důstojníkům tzv. gentlemanské třídy patřili dále důstojníci námořní pěchoty. Na řadové válečné lodi to byl obvykle kapitán a tři poručíci, kteří veleli asi 150 mužům. Dva desátníci námořní pěchoty byli podřízeni lodnímu profousovi (ten vedle své funkce dohledu nad zbraněmi vykonával na lodi jakousi vězeňskou a exekuční službu). Námořní pěchota (založená roku 1664) byla elitním sborem dobrovolníků, kteří žili odděleně od mužstva lodní posádky, udržovali na lodi disciplínu a navíc tvořili malou bojovou jednotku. Často obsluhovali děla, především moždíře a houfnice na palubách dělových člunů, k jejichž obsluze byla nutná vyšší kvalifikace, než jakou měli obyčejní námořníci. Prováděli také dělostřelecký výcvik lodní posádky, měli na starosti střežení vězňů a na pobřeží bojovali v případě nutnosti jako řadová pěchota. Při nasazení na pobřeží dosahovaly sestavy "mariňáků" a námořníků někdy pozoruhodných úspěchů při ničení pobřežních posádek, obsazování baterií, pevnůstek a lodí. Někdy námořní pěchotu doplňovalo řadové vojsko, ale to bylo přepravované na palubách lodí jen za účelem nasazení na pobřeží, zatímco námořní pěšáci byli součástí lodní posádky. Koncem 18. století zůstali námořní pěšáci stranou tehdejší námořní vzpoury a získali titul Královská námořní pěchota (Royal Marines), který nesou dodnes. Hrabě St. Vincent je nazval "záchrannou kotvou naší země". Disciplína se na lodi udržovala brutálními prostředky, ale vzhledem k popsaným podmínkám nebylo vyhnutí. Bez spravedlnosti šla disciplína prudce dolů, avšak případy šílených nebo sadistických velitelů byly velmi řídké. Námořníci snesli hodně, pokud tresty byly spravedlivé. Tak například za usnutí na hlídce hrozil poprvé trest přivázání k hlavnímu stěžni a polévání vodou. Po druhé byl provinilec pověšen za ruce a voda se mu lila do rukávů. Po třetí byl přivázán k hlavnímu stěžni a na ruce mu přivázali dělové koule; délku trestu určil kapitán. Pokud provinilec usnul na hlídce po čtvrté, byl přivázán na čelen s chlebem a vodou u hlavy. Dosáhl však jenom na nůž, kterým se mohl odříznout. (Připomínám, že čelen je šikmý stěžeň, čnící z přídě plavidla nad hladinu.) K nejobávanějším trestům patřilo bičování. Jakékoliv zpochybňování okolností služby, by? jen v rozhovoru dvou námořníků, se považovalo za vzpouru a hrozilo bičování. Za dezerci následovalo tak zvané "bičování loďstvem". Provinilec byl převážen od jedné lodi operačního svazu ke druhé a u každé lodi dostal pětadvacet ran. Je pochopitelné, že v závěru trestu už byla bičována jen mrtvola. Drastické formy dodržování disciplíny a tradičních regulí válečného loďstva měly někdy své tragikomické rysy - tak například námořník měl nárok na žold jen za službu na palubě lodi - pokud spadl do vody (a? již v důsledku bitevní vřavy či z jiného důvodu), automaticky nárok na plat ztrácel do doby, než se opět ocitl na palubě… Tvrdý výcvik a disciplína se zúročily v boji. Prvotřídní posádka dovedla připravit válečnou loď k bitvě za deset minut. V bitvě byla nejdůležitější schopnost posádky obsluhovat děla. Vycvičené posádky anglických lodí dokázaly vypálit z děla jedenkrát za devadesát sekund. U Trafalgaru (této bitvy se Hornblower nezúčastnil; důvody se dozvíme v jednom z následujících svazků) to bylo dva až třikrát rychleji, než dokázali Francouzi, respektive Španělé. V bitvě také záleželo na tom, jak velitel děla odhadl vhodnou chvíli k výstřelu. Jednotlivé rány neškodily lodi tak jako hromadné boční salvy, které otřásaly její konstrukcí. Je nutné mít na paměti, že velitel měl k dispozici muže k obsluze jen asi poloviny lodních děl. Musel tedy důkladně zvažovat, zdali určí obsluhy k dělům jen na jedné straně či střídavě na obou stranách lodi, anebo dokonce postaví ke všem dělům jen poloviční obsluhy (což znamenalo zpomalení střelby). Na jeho rozhodování záležel výsledek bitvy stejně jako na kapitánově obratném manévrování a vycvičenosti posádky. Navzdory všem vyjmenovaným strázním života na britských válečných plavidlech dokázali tito muži úspěšně vést námořní boje pod velením podobných nesmrtelných hrdinů, jakým byl například Horatio Nelson, od roku 1793 až do roku 1815. Francouzský admirál Pierre Villeneuve, u Trafalgaru náčelník štábu, prohlásil okamžitě po bitvě: "Čin, který mě nejvíce překvapil, se odehrál po skončení bojů. Spustil se vichr ohlašující bouři a Angličané se okamžitě pustili do práce na skasání plachet a na zkracování košovek se stejnou pravidelností a pořádkem, jako kdyby jejich lodě právě nevybojovaly strašlivou bitvu. Všichni jsme ustrnuli v ohromení a nedokázali jsme pochopit, z čeho ti angličtí námořníci jsou. Všichni naši námořníci byli buď opilí, anebo zneschopnění, a my, důstojníci, jsme je nedokázali přimět k žádné práci. Nikdy předtím jsme neviděli tak důmyslné manévry a já na ně nikdy nezapomenu." V letech 1947-1949 vyšly v nakladatelství Sfinx Bohumila Jandy čtyři díly Hornblowerovských příběhů v překladu A. J. Urbana. S nelehkou námořní terminologií pomáhal překladateli Zdeněk Fišer, jenž v té době pracoval na její české verzi. Údajně byl připraven do tisku i díl pátý, ale vzhledem k době temna, jež nastala po komunistickém puči, již nevyšel. Od té doby byly vydané díly neúnavně vyhledávány sběrateli a čtenáři dobrodružné literatury po antikvariátech, kde byly tzv. podpultovkou. V devadesátých letech jsme v nakladatelství United Fans uvažovali o vydání celé série a po dlouhých diskusích jsme zakoupili práva na 3 svazky v pořadí, v jakém byly napsány. První kniha vyšla v roce 1998 pod původním názvem Š?astný návrat. Přestože ji do své nabídky zařadil i Knižní klub, zapadla bohužel bez větší čtenářské odezvy. Druhý, již přeložený díl Řadová loď, mám dosud v počítači (při té příležitosti bych chtěl podotknout, že mi při překladu s námořní terminologií poskytl neocenitelnou pomoc známý jachtař, pan František Novotný). Pro vleklé finanční potíže nakladatelství United Fans tak dochází k tragikomické situaci - ačkoliv má Hornblowerovskou ságu dlouho ve svém edičním programu, diváci televizní verze o tom sotva mají tušení a obliba televizního seriálu na tom patrně nic nezmění… Málokdo ví, že televiznímu zpracování předcházel v roce 1951 britský film Captain Horation Hornblower s Gregory Peckem a krásnou Virginií Mayo v hlavních rolích. Spojoval děj prvních dvou knih (Š?astný návrat a Řadová loď). Televizní seriál (v britské verzi 8dílný, v české spojený do 4 dílů) vychází zatím pouze z knihy povídek, jež popisují samotný začátek Horatiovy kariéry. TV seriál tak vytěžuje vlastně jen jednu jedenáctinu celého díla! Zdali budou britští filmaři někdy v příbězích pokračovat, není mi známo. Odvedli vynikající práci, děj má spád a od literární předlohy se příliš neodchyluje. Jsou tu samozřejmě zásahy Forestera "vylepšující", ale pokud se oprostíme od puritánského lpění na předloze, nutno přiznat, že jsou celkem ku prospěchu a omluvitelné jinými vyjadřovacími postupy filmu. Impozantní bitevní scény jsou někdy poněkud za vlasy přitažené, nebo? boční salva na vzdálenost čtyř metrů by znamenala okamžité zničení celé lodi, a nepřetržitá palba z děl byla původně přeci jen trochu pomalejší, ale takové už jsou nešvary filmové řeči. Český dabing opět vychází z chybného tlumočení proslulého námořní "aye, aye, sir" (které jsem v knize nechal v originální podobě) slovem "rozkaz", a "midshipman", tedy kadet, překládá neexistující hodností kadet-poručík. Jinak je ovšem překvapivě kvalitní. Na závěr nezbývá, než upozornit, že zájemci o český překlad Š?astného návratu si mohou knihu objednat na e-mailové adrese elkapress@mbox.vol.cz.


MARINES, AMERICKÁ NÁMOŘNÍ PĚCHOTA

MARINES, AMERICKÁ NÁMOŘNÍ PĚCHOTA

Autor: Josef Dolejší

Na knižní pulty se v dubnu loňského roku dostala kniha Josefa Dolejšího Marines, Americká námořní pěchota zasahuje. Skvělá, vysoce odborná a přitom čtivá, s nesmírným kvantem fotodokumentace, tabulek, vzpomínek (včetně vzpomínek příslušníků českého původu!), reálií, doplněná tradičně vynikajícími pérovkami Zdirada Čecha, týkajícími se výzbroje, výstroje, hodnostních označení, upomínkových předmětů, vyznamenání…

Na knižní pulty se v dubnu loňského roku dostala kniha Josefa Dolejšího Marines, Americká námořní pěchota zasahuje. Skvělá, vysoce odborná a přitom čtivá, s nesmírným kvantem fotodokumentace, tabulek, vzpomínek (včetně vzpomínek příslušníků českého původu!), reálií, doplněná tradičně vynikajícími pérovkami Zdirada Čecha, týkajícími se výzbroje, výstroje, hodnostních označení, upomínkových předmětů, vyznamenání… Tak fundovaná, že v době našeho vstupu do NATO by ji měl číst náš důstojnický sbor a frekventanti vojenských škol. Škoda jen, že rukopis, kresby i dokumentace ležely v nakladatelství plných šest let! Za tu dobu stihla konkurenční vydavatelství vydat o Marines ne méně než čtyři knihy - jejichž obsah je ovšem podstatně chudší a odborná úroveň mnohem nižší. Doktor Dolejší navíc před vydáním obsah knihy aktualizoval o nejnovější poznatky.



SEZNAM RUBRIK A SLUŽEB SERVERU

Války a válečníci | Zbraně a zbroj | Beneš(n)oviny | Uniformy a modely | Mrožoviny | Vojenská technika | Vojenská symbolika | Bojové umění | Miscellanea | Toluenové opojení - galerie | Komická sekce | Hry | Muzea |

...nahoru


 
Vyhledávání

Foto týdne

Meč SIGVINAIS z expozice Armádního muzea Žižkov. Viz nový článek uvnitř čísla.

Meč SIGVINAIS z expozice Armádního muzea Žižkov. Viz nový článek uvnitř čísla.


Recenze týdne

V oblacích

"Jedinečná monografie malíře, který významně ovlivnil svět plastikového modelářství."