Historická depilace

Československo ve zvláštních službách

Nevím jak celkově hodnotit český TV seriál Československo ve zvláštních službách. Přinejmenším je dobře, že vznikl, protože historická paměť je až příliš manipulovatelná. K vyrovnání se s minulostí zajisté přispívá například díl věnovaný estébáckému fízlu Chalupovi. Ten by věru měl přispět například k tomu, že k tomuto vyrovnání dospěje i exil. Věru heroický byl i díl věnovaný příběhu plukovníka Hlásného, ale vzhledem k popularitě Steinbeckově nutno zalitovat, že opomenut fakt, že k zlomové schůzce československého agenta Nacvalače a zrádného emigranta Hlásného došlo v domečku, který měl Hlásný pronajat právě od Steinbecka. Bohužel i zde se vyskytly věru neprofesionální nepřesnosti. Jako například tvrzení, že plukovník Hlásný se znal s generálem Svobodou z bojů o Duklu,  jenže v době těch bojů už byl plukovník těžce raněn za SNP úplně jinde. Podobně nám kamera ukáže bedny z nápisem UNRRA, spolu s tvrzením, že roku 1950 pracoval Hlásný jako řidič pro Američany v Německu. Leč UNRRA skončila roku 1947…

Ale dle starého dobrého zvyku, vydává teď zasloužilý Karel Pacner, jeden z TV spolupracovníků, pod shodným titulem, své hned čtyřdílné knižní zpracování v nakladatelství Themis. A zde se věru nutno pozastavit.

Když jsem si před pár léty přečetl v tehdy už polistopadovém, ale ještě vycházejícím časopise Zápisník vojáka (leden 1990) nejprve úvod, kde jakýsi zasloužilý bolševik sděloval čtenáři, že byl takovým nepřítelem totality, že tato totalita považovala za vhodné zbavit se ho odsunem na místo dopisovatele v Paříži, následovanou pak konečně svobodně sepsanou ekologickou úvahou, jež uvedena větou, že Labe v Linci je dosud skoro čisté,.. měl jsem právem za ověřeno, že papír unese vše a žijeme ve světě zpráv Radia Jerevan.

Docela nedávno Lidové noviny vzpomenuly narozenin našeho pilota RAF, generála Peřiny s poznámkou, že se jedná o stihací eso naší 312. bombardovací perutě. (Ta ovšem byla stihací, bombardovací byla 311).

Budiž. Věci se dějí a redaktoři jsou leniví. Jenže jedná se jen o časopis, či noviny. Nikoli o barnumsky představované stěžejní dílo. Když se v Pacnerovi dočítáme, že budoucí samostatné české království má zájem na připojení Lužnice, vím, že se jedná o Lužici a je to úsměvná maličkost. Jenže dočítáme se rovněž, pokud jde o specifikaci Světové války 1914-1918, toto:

… O měsíc později vyhlásilo Rakousko-Uhersko válku Srbsku. Po jeho bok se postavilo Německo, toužící po moci a nových územích. Později se začalo hovořit o Centrálních mocnostech či Trojspolku, protože k Rakousko-uherské monarchii a německému císařství se zpočátku přidalo Bulharsko, které později vystřídalo Turecko.

To už nutno zapochybovat nejen o redaktoru a jeho lenosti, ale o autoru samém. I o tom proč je papír pokrýván. Neboť Trojspolek vznikl a to pod tímto jménem, podpisem smlouvy ve Vídni dne 20.V.1882. Tehdy byla jeho členem ovšem Itálie, která tak reagovala na francouzskou anexi Tuniska (1881). Po rakousko-uherské anexi Bosny a Hercegoviny (1908) arciť o účelnosti tohoto svazku v Římě zapochybovali. A třebaže smlouvu roku 1912 obnovili, do války na straně Německa a Rakouska už Itálie nevstoupila, ale naopak se (1915) připojila k Dohodě.  Turecko vstoupilo do války v listopadu 1914 a Bulharsko v září 1915. Žádného střídání taktéž nebylo, obě země ve válce na nesprávně straně vytrvaly a kapitulovaly roku 1918.

Podobně nám autor sděluje, že bratr Hermanna Göringa v lednu 1945 urazil na večeři v Bukurešti německého vyslance Killingera. Vzácný to detail. Leč, vzhledem k tomu, že Bukurešt už 23. srpna 1944 obsadili Rusové, podvrhuje se nám v důvěryhodnost autorovu opět nutně jistá dubiosita. Asi jako když tvrdí, že Bertramka je prestižní pražská čtvrť, případně, když se dočítáme, že 26. dubna (1945) Roosevelt stroze oznámil Stalinovi… (Roosevelt zemřel 12. dubna 1945). Psát bývá občas i práce. A pokud autoru viditelně chybí i základní přehled a vlastní práce mu nestojí ani za nahlédnutí do slovníku, právem zpochybňujeme i zbytek jeho nejrůznějších tvrzení tam, kde je přístup k pramenům čtenáři odepřen. Přinejmenším pokud jde o československé parašutisty, rozchází se Pacnerův popis s mnohem realističtější versí jejich vyhledávání a dopadení Gestapem, jež známe z Pamětí komisaře Panwitze, zpřístupněných i česky už před lety díky našemu Australanu Bertonovi.

Leč s navyklou pilností novináře renomovaného při byvším neúnavném plnění stranických úkolů na poli tisku, nás arciť autor neopomene informovat, že našemu zpravodajskému esu, plukovníku Moravcovi se nedostávalo politického myšlení… Těch invektiv proti muži, který se ještě za svého života stal legendou, je ostatně v tomto Pacnerově svěžím dílku husto. Těch 42 let ve službách Mladé fronty a exklusivních výjezdů do zemí ovládaných třídním nepřítelem, splácených režimu následnou propagandou, při níž se prostě nedáváme mýlit fakty, se neustále projevuje. Jak vidno, starého psa nesnadno naučiti novým kouskům. Známe i z naší polistopadové scény politické a hospodářské, ostatně.

Takže ani nějaké Labe protékající Lincem by nepřekvapilo. Překvapuje indolence redaktorská, která evidentní autorovu práci levou rukou za zády nechala plavat.

 Karel Pacner. Československo ve zvláštních službách, nakladatelství Themis, dil I. 526 stran, Kč 273, díl II. 501 stran, Kč 295. Prý se máme těšit na další dva díly.