Rubriky
- Války a válečníci
- Zbraně a zbroj
- Beneš(n)oviny
- Uniformy a modely
- Mrožoviny
- Vojenská technika
- Vojenská symbolika
- Bojové umění
- Miscellanea
- Toluenové opojení - galerie
- Komická sekce
- Hry
- Muzea
Husaři -- vzpomínka kulisákova
Ke 100. výročí narození Jana Wericha
Povolání kulisáka bývalo vyhrazeno pro obyvatele (občany jsme nebyli nikdo) s nedobrým kádrovým profilem. A bylo to povolání dobré, dodávám. Díky kterému se jednomu například rozšířil obzor i o jméno Pierre Aristed Bréal. To když v divadle ABC dávali jeho Husary. Což je story z napoleonských válek, v níž se dva husaři ožerou a zapomenou v jakési italské vsi. Kdež jim ukradnou koně. (Což se stává v Itálii dodnes i jiným turistům, byť dnes jen s koňmi pod kapotou.) Ráno, když se žoldnéřům nemožno dostavit za jednotkou bez ořů, se tudíž jme jeden z těch husarů vyhrožovat, co vše učiní, když koně nedostanou nazpět. Švarná vesničanka ho chlácholí a to tím, že mu přidává na hodnostech. Takže ho nejprve osloví, ?ale pane poručíku? když vyhrožuje, že zastřelí deset lidí; pak už kapitáne, když jich chce zastřelit dvacet, a zatím co se seržant rozčiluje a zvyšuje na padesát, vpadne mu do toho druhý husar (jím byl Jan Werich) a prohodí, že to není dost, že má zastřelit aspoň deset tisíc a dotáhne to na generalissima,.. Následuje bouřlivý potlesk. Ta narážka samozřejmě v textu hry pana Bréala neexistovala. Byla taková herečka (a nikoli sama), která tento potlesk na tuto (a jiné poznámky) považovala za ?reakční? a prý právě její zásluhou dostavili se pak jednou za Janem Werichem po představení do zákulisí dva páni, že by si s ním přáli promluvit. Což okolí neslyší, ale slyší Jana Wericha, který se nahlas ptá, zda si má tedy zabalit kartáček na zuby a zavolat ženě, že nepřijde domů ? Pánové mu potichu cosi vysvětlují a kolem už se staví obsluha jeviště a předstírá jakousi práci při úklidu na place. Pánové jsou jaksi nesví, viditelně se snaží odtáhnout herce někam stranou, ale ten neasistuje a nahlas odpovídá, že se mají ptát tady. ?Proč ne tady?? Pánové tudíž mají otázku na takovou tu poznámku: ?Víte, to co říkáte (pohled na papírek) v druhém dějství?? ?Kterou?? diví se Werich. ?Víte pánové, já jsem herec, já dostanu narážku a jedu, jinak tu hru vlastně neznám. Co přesně myslíte?? Pánové vědí, že si z nich Werich dělá srandu, ale nenapadá je jak ho při tom nachytat. Takže opáčí: ?No přece ten generalissimus, víte,? ?Tohle? A co s ním jako ?? diví se herec. ?Vám vadí generalissimus? Já vím o dvou. Jeden je Franko a druhý Čankajšek, kterýho se prosím račte zastávat?? ?No, počkejte, pane Werich, přece tu ještě byl také soudruh Stalin!? ?Ale pánové, usnesením Nejvyššího sovětu byla hodnost generalissima v Sovětském svazu zrušena roku 1947, to bylo v novinách. To jste nečetli? Soudruh Stalin byl pouhý maršál.? Dovedl bych o Janu Werichovi a taktéž z osobní zkušenosti říci i věci jež nejsou tak pěkné, ale když se ho onehdy vehementně potřeboval zastat jeden z čelných představitelů naší kulturní fronty, který se na seznamu spolupracovníků ministerstva vnitra vyskytuje pod jménem Teufel, snad může být dopřáno přijít s nějakou tou sympatickou troškou do mlýna i mně. Víc sympatického toho ostatně vím (také osobně) o Jiřím Voskovci. Například se nestyděl říci, zač se i ve svém životě (dnes 1970) stydí, a opakovaně pak to, že poslední díl štěstí, který mu byl v životě dopřán, mu byl dopřán tím, že se dostal do Spojených států. Což na rozdíl od Jana Wericha chtěl už roku 1947.
Foto týdne
Recenze týdne
Čtyři knihy, které formovaly studenou válku