Husaři -- vzpomínka kulisákova

Ke 100. výročí narození Jana Wericha

Povolání kulisáka bývalo vyhrazeno pro obyvatele (občany jsme nebyli nikdo) s nedobrým kádrovým profilem. A bylo to povolání dobré, dodávám. Díky kterému se jednomu například rozšířil obzor i o jméno Pierre Aristed Bréal. To když v divadle ABC dávali jeho Husary. Což je story z napoleonských válek, v níž se dva husaři ožerou a zapomenou v jakési italské vsi. Kdež jim ukradnou koně. (Což se stává v Itálii dodnes i jiným turistům, byť dnes jen s koňmi pod kapotou.) Ráno, když se žoldnéřům nemožno dostavit za jednotkou bez ořů, se tudíž jme jeden z těch husarů vyhrožovat, co vše učiní, když koně nedostanou nazpět. Švarná vesničanka ho chlácholí a to tím, že mu přidává na hodnostech. Takže ho nejprve osloví, ?ale pane poručíku? když vyhrožuje, že zastřelí deset lidí; pak už kapitáne, když jich chce zastřelit dvacet, a zatím co se seržant rozčiluje a zvyšuje na padesát, vpadne mu do toho druhý husar (jím byl Jan Werich) a prohodí, že to není dost, že má zastřelit aspoň deset tisíc a dotáhne to na generalissima,.. Následuje bouřlivý potlesk. Ta narážka samozřejmě v textu hry pana Bréala neexistovala. Byla taková herečka (a nikoli sama), která tento potlesk na tuto (a jiné poznámky) považovala za ?reakční? a prý právě její zásluhou dostavili se pak jednou za Janem Werichem po představení do zákulisí dva páni, že by si s ním přáli promluvit. Což okolí neslyší, ale slyší Jana Wericha, který se nahlas ptá, zda si má tedy zabalit kartáček na zuby a zavolat ženě, že nepřijde domů ? Pánové mu potichu cosi vysvětlují a kolem už se staví obsluha jeviště a předstírá jakousi práci při úklidu na place. Pánové jsou jaksi nesví, viditelně se snaží odtáhnout herce někam stranou, ale ten neasistuje a nahlas odpovídá, že se mají ptát tady. ?Proč ne tady?? Pánové tudíž mají otázku na takovou tu poznámku: ?Víte, to co říkáte (pohled na papírek) v druhém dějství?? ?Kterou?? diví se Werich. ?Víte pánové, já jsem herec, já dostanu narážku a jedu, jinak tu hru vlastně neznám. Co přesně myslíte?? Pánové vědí, že si z nich Werich dělá srandu, ale nenapadá je jak ho při tom nachytat. Takže opáčí: ?No přece ten generalissimus, víte,? ?Tohle? A co s ním jako ?? diví se herec. ?Vám vadí generalissimus? Já vím o dvou. Jeden je Franko a druhý Čankajšek, kterýho se prosím račte zastávat?? ?No, počkejte, pane Werich, přece tu ještě byl také soudruh Stalin!? ?Ale pánové, usnesením Nejvyššího sovětu byla hodnost generalissima v Sovětském svazu zrušena roku 1947, to bylo v novinách. To jste nečetli? Soudruh Stalin byl pouhý maršál.? Dovedl bych o Janu Werichovi a taktéž z osobní zkušenosti říci i věci jež nejsou tak pěkné, ale když se ho onehdy vehementně potřeboval zastat jeden z čelných představitelů naší kulturní fronty, který se na seznamu spolupracovníků ministerstva vnitra vyskytuje pod jménem Teufel, snad může být dopřáno přijít s nějakou tou sympatickou troškou do mlýna i mně. Víc sympatického toho ostatně vím (také osobně) o Jiřím Voskovci. Například se nestyděl říci, zač se i ve svém životě (dnes 1970) stydí, a opakovaně pak to, že poslední díl štěstí, který mu byl v životě dopřán, mu byl dopřán tím, že se dostal do Spojených států. Což na rozdíl od Jana Wericha chtěl už roku 1947.