logo-militaria.jpg, 41 kB
logo-militaria-2.gif, 9 kB

Tématický server
z oboru vojenství

logo-elka-press.gif, 3 kB

PŘÍSNÉ A PŘESNÉ PLNĚNÍ ŘÁDŮ PŘINÁŠÍ SVÉ OVOCE

Další zážitky z ČSLA.

Nutno říci, že svinstva mohla být větší, ale vojska je považovala za dost velká k tomu, aby se ke svým lampasákům chovala jako lstiví otroci. Známky hrdosti na službu vlasti a její komunistické straně se projevovaly minimálně. Vojáci cikánského původu se uchylovali do zátiší negramotnosti, předstírajíc, že číta» a písa» neznají trávili čas v kursech, kde armáda předstírala, že je to naučí, zatím co oni, že k tomu mají snahu. Maďaři zase k taktice némtudom. Služební jazyk, a» už český, či slovenský, jim dělal takové potíže, že taktéž nezbývalo, než je při obraně socialistické vlasti vyčlenit k podružnějším úkolům, jako je zametání dvora a jiné mezinárodní posunčinou sdělitelné, nebo» ty složitější jim nešlo předat. Hoši českoslovenští to měli v tomto ohledu horší.

Ony dělostřelecké ostré střelby, které poznamenala aktivita generála Janka, který přikázal zapojit do nich i voj. z. sl. Pavola Mokrého, neskončily dobře, nebo» vojska tak zvaně nenastřílela a nevystřílela tudíž svým lampasákům odměny. Ono by to ostatně také s výzbrojí sovětských kanónových houfnic ráže 76,2 dobrých patnáct let starých, jejichž mířidla nejen po první ráně, ale po jakémkoli silnějším š»ouchnutí do zbraně bylo nutné znovu ratifikovat, šlo dost těžko. Ale výsadkoví dělostřelci navíc měli pocit, že zde není proč se snažit a taktéž se ani trochu nesnažili.

Výsledkem byla na straně velitelského sboru neočekávajícího teď prémie, ale sprdunk, určitá nervosita. Polní podmínky, za kterých se střelby konaly, znamenaly také nocování ve sněhových záhrabech. Někteří vojíni, pamatující tenkrát ještě skaut, si namísto nich zalezli na suchá místa pod sněhem zatíženými větvemi smrků a spali tak dobře, že zaspali i ranní odjezd a na jejich nepřítomnost se přišlo až při vagónování v Medzilaborcích. Navzdory tomu, že hned ráno se odjezd pozdržel, protože vojáky nikdo nepoučil, že si nesmí večer zapomenout vrazit do beránčího spacáku zděděného po wehrmachtu také boty, protože jinak je ráno zmrzlé neobují. Lampasáci si lámali hlavu, kam se mohli podít a co s tím počít.

Při příjezdu do kasáren o osmnáct hodin později navíc chyběl vojín Moucha, řidič výsadkové Tatry 805. Tomu totiž, a to byl důvod dalšího nemalého zdržení, na horské cestě upadlo za jízdy přední kolo a odletělo kamsi do strmého údolí jakéhosi potoka, směřujícího do řeky Laborec, kde se ho ani po delším pátrání už nepodařilo objevit. Moucha navíc řídil vozidlo první baterie a cesta byla natolik úzká, že stát musela zůstat celá kolona za ním, včetně Pavkou poněkud rozstřílené sanitky. Autonáčelníka s. kapitána Hovorku to natolik rozzlobilo, že sahal po služební zbrani a poněkud neuváženě prohlásil, aby zmizel, a že pokud snad ještě někdy uvidí Mouchu v kasárnách, pokud se Moucha v kasárnách objeví, tak že ho zastřelí.

Vozidlo na nasazené reservě dořídil do Medzilaborců a potom v Sabinově z nádraží do kasáren sám. Pokud jde o Mouchu, tak ten během transportu nalezl asyl v rozstřílené sanitě, kde si lapiduši topili pro nedostatek pneumatik už jen letlampou. Což poněkud čoudilo, takže při vyjíždění z plošiňáků všichni vypadali jako příslušníci nějaké jednotky Marokánských střelců. K jednotce se mezitím dovolal správce střelnice major Volončuk. (O pár let později se mělo zjistit, že pravý Čechoslovák Volončuk padl a je pohřben na Dukle, a tenhle Volončuk je zběh z Rudé armády osvoboditelky, který si v lazaretu, po té bitvě mající za účel vybít pokud možno nejvíc Čechoslováků s empirií sovětského způsobu života, přisvojil jeho doklady). Volal, major Volončuk, že jsou tam čtyři vojáci, na něž se zapomenulo.

Takže vše se zdálo být vlastně v pořádku, nebýt toho, že při večerní prověrce zcela nefalšovaně chyběl vojín z. sl. Moucha Jaroslav. Do toho hlásila služba na hlásce na střeše, rozhlížející se po imperialistických letounech, že nahoře na Švablovce je velký oheň.

Švablovka byl strmý vrch, část několik set metrů vysokého hřbetu naproti kasárnům za řekou Torysou. Na jeho svahu se hned dole prostírala překážková paradráha zvaná opičí ráj, asi v polovině pak výletní restaurace. Oblíbenou zábavou velitelského sboru bylo pořádat tam nahoru pro vojska tak zvané kondiční běhy. Nahoře na vrcholu, což byla plošina, bylo srovnáno nametrované dříví připravené k odvozu až sleze sníh a cesta nahoru bude průjezdná. Pouhým okem teď bylo možno v noční temnotě vidět plápolat tam mohutnou vatru a jakousi postavičku, starající se o její mohutnost přikládáním celých metrových polen. Dělostřelecký dalekohled zvaný desaterák pak odhalil, že postavičkou je vojín Moucha.

Neprodleně tedy vyslána pro vojína služba.

Pomocník dozorčího první baterie, který byl tím úkolem pověřen, zřejmě nedbal norem kondičního běhu, což bylo tam nahoru předepsaných 18 minut. Vrátil se za hodinu a půl, a bylo z něj trochu cítit pivo. Nadřízenému důstojníkovi sdělil, že Moucha se vrátit odmítá, protože obdržel od kapitána Hovorky rozkaz, že do kasáren nesmí. Na rozkaz bylo povícero svědků. Moucha prý navíc žádá, aby za ním na Švablovku byla dopravena večeře, anebo alespoň finanční náležitost, a to dokud restaurace nezavře, protože má hlad a na večeři v kasárnách vzhledem k rozkazu nemohl jít. Dévé»áka měl kapitán Bizdra, se kterým, jako s nečlenem strany a předúnorovým a prvorepublikovým oficírem a zápaďákem jako obvykle vyjebali, a musel po střelbách namísto do postele do služby. S povzdechem si nechal přistavit služební vozidlo, nechal se vyvézt k restauraci a zbylých pár set metrů namáhavě ve tmě došplhal po zasněženém svahu. Snažil se Mouchu přesvědčit, aby neblbnul. Ale musel uznat, pravděpodobně s jistým zadostiučiněním, že pokud Moucha tvrdí, že vydaný rozkaz může zrušit pouze důstojník, který ho vydal, je to v souhlase s řády.

Než se dostal k vozu a než se vrátil do kasáren, bylo dávno po večerce. Kupodivu, značné množství vojínů i poddůstojníků dosud nespalo, ale střídalo se u dalekohledů nezaměřených tentokrát na okna dívčího internátu Šarišských konzerváren a lihovarů, ale nahoru na Švablovku. I bylo služební vozidlo vysláno pro kapitána Hovorku, ale protože se vzpíral, musel být vytažen z postele i jeho nadřízený major Galát, aby mu domluvil, a potom, kolem půlnoci, šplhal kapitán Hovorka svahem. Díky služební baterce, kterou si svítil, ho bylo možno sledovat. Co se dělo nahoře už dalekohledy zaznamenaly jen visuálně. Ale zřejmě zrušil svůj rozkaz o tom, že vojín Moucha nesmí do kasáren, a že bude zastřelen, pokud se tam objeví, protože voják Moucha se do kasáren vrátil.

© Militaria, Elka Press

 
Přidat komentář

 





Vyhledávání

Foto týdne

"Ach, jsou milé tyhle malé černošky a vůbec ne plaché!" (Zasláno.)


Recenze týdne

Tiger v bahně

Vzpomínky tankového esa