logo-militaria.jpg, 41 kB
logo-militaria-2.gif, 9 kB

Tématický server
z oboru vojenství

logo-elka-press.gif, 3 kB

Setkání v Berlíně

Konference na téma Vyrovnání se s totalitní minulostí

Pochyby

Nejprve nutno říci, že tu pozvánku jsem přijímal s pocity dubiosity. Jednak nemám rád společnosti s dlouhými názvy a tato se jmenuje Nadace pro výzkum a dokumentaci diktatury SED ve východním Německu + (zvalo i) České centrum v Berlíně. To vše pod záštitou Velvyslanectví ČR v Berlíně a u příležitosti 30. výročí Charty 77,?Subjekt už  i přes svou ?lovosickou? délku vypadal lákavěji: Jak se Německo a Česká republika vypořádávají s následky čtyřicetileté komunistické diktatury? Je možno nalézt paralely, nebo jsou zde výrazné rozdíly? Je možno při zpracovávání totalitní minulosti spolupracovat na evropské úrovni ?

Takže co očekávat? Mísení lejna s pískem v naději, že výsledkem bude diamant, anebo věcnou debatu o vinách bez trestu.

Lákavěji vypadal i seznam panelistů. Nechyběl mezi nimi totiž Josef Mašín a jeho dcera, autorka úspěšné knihy o ?největším dobrodružství studené války?. Pokud jde o Chartu tedy panové Prečan, Janouch a Uhl, za dámy pak  paní Šiklová. Dva naši senátoři (Štětina a Liška). Z německých účastníků nejlákavěji Joachim Gauck, jehož jméno dalo neveřejný titul ?Gauckovu úřadu?, tedy obdobě našeho ÚDV, rozhodně však podle všech dostupných zpráv zvládající vyrovnání se s minulostí jaksi lépe, než naše ÚDV ve správě pana plukovníka Ireneje Kratochvíla. (U toho jména mne vždy napadá, že slušný člověk se prostě nemůže jmenovat Irenej; takové jméno mi zní až příliš sovětsky a podvrhuje se myšlenka mentality osob takové jméno volící a životní pravdy dítku vštěpující).

Mezi pochyby patří samozřejmě i to, že podobných konferencí, sjezdů i konvencí se vždy určité osoby účastní nikoli za své. S výjimkou Josefa Mašína jsou všecka svrchu uvedená jména (mimo pana Uhla) opatřena nejen zvučnými tituly, jakož i institucemi v nichž působí (u pana Uhla deník Právo), činící z jejich účasti věc služební a tudíž hrazenou, zatím co pozvaní plebejci musí přijet i pobýt, pokud mají zájem, za své. Za své, dozvěděl jsem se v průběhu návštěvy, ovšem přijel i Pepík Mašín a dcera jeho. Jeli do Evropy navštívit německé rodiny, které v průběhu jejich fantastického útěku probíjející se skupinu ukryly. V Berlíně ostatně nechyběl ani Milan Paumer. V debatě však nevystoupil.

Okolnosti

Okolností nejvýraznější bylo od 18. ledna tohoto roku v Evropě počasí. Hodně připomínalo písničku My Bonnie is over the ocean, my Bonnie is over the sea, čili: můj milý je za velkým mořem, můj milý je za oceánem. Zvláště refrain: Zlé vichry dují oceánem,.. zlé vichry na mou věru duly, duly a duly. Byť ne právě jen oceánem. Dokonce odduly i berlínské hlavní nádraží. Nemluvě o zlámání deštníku mé paní. Takže jsem o den později nelitoval, že jsme jeli vozem, neb účastnící dostavivší se vlakem, měli díky tomu oddutému nádraží problémy s odjezdem. (Ví dnes, mimochodem, ještě někdo, že autorem českého textu Bonnie je bratr Rudolfa Slánského Richard, trávící čas války v Anglii a jako mnozí další pravověrní soudruzi, vyhýbající se službě v čs. armádě, leč exilovou vládou podporován, neb pracující pro odboj ?politicky?. Do kteréž činnosti patřil i předmětný překlad a knížka Londýnská spirála).

Konference

Začala opravdu smutnou zprávou. Pan Uhl i jeho zaměstnavatel (deník Právo) jsou zřejmě s vyrovnáváním se s minulostí zcela vyrovnáni a pokud o ní chtějí konferovat, pak pouze s lidmi shodné ?krevní skupiny?. Pan Uhl účast odmítl s prohlášením, že nebude sedět v jedné místnosti s vrahem. (Míněn Josef Mašín). A tak se konferovalo. Pokud jde o nás pak třeba František Zahrádka, tak tak ve věku 19 let vyklouznuvší z oprátky (jako skaut převáděl lidi přes hranice) a 13 let z posléze ?jen? dvacetiletého trestu, trávící v uranových dolech. Josef Mašín (okolnosti jeho cesty za svobodou, jakož i to, že matku mu doslova umučili komunisté ve vězení jsou známy). Nu a pánové, v předmětné době soudruzi, pilně budující pod záštitou SSSR socialismus (zaplacený i tím otročením na uranu) a posléze rodnou stranou vyvržení (pan Janouch neopomenul svůj vyhazov z KSČ poznamenat mezi ústrky jichž se mu dostalo, ale opomenul poznamenat, že na činnost jeho určitě záslužné Nadace charty 77 přispěla jistě nikoli nevýznamnou částkou $ 220 000 oklikou přes čs. exilovou organisaci CIA  a vůbec už nepadla zmínka o disproporci s jakou byly tuzexové finance mezi chartisty rozdělovány).

Inu jak jinak, pravili pánové, to, co od nich očekáváno. Podle pana Prečana se národ zobčanštil a osvobodil sám. (Že devět dnů po pádu zdi v Berlíně a jen za přímé podpory soudruha Zifčáka nezmíněno). Pan Janouch zas soudil, že Sovětský svaz se rozpadl sám od sebe. Jenže ze své části  okupované Evropy se stáhl ještě před tím rozpadem.

Největším zklamáním pro mne však byla Jiřina Šiklová. Dáma, které jsem v minulosti měl snahu vážit si. Na námitku, že Chartě předcházel všelijaký jiný odboj, například ten v létech padesátých a persekuce značně krutější, než jakási normalizace odpověděla, že to bychom mohli vzpomínat i napoleonské války, či bitvu u Lipska z roku 1813? Neb dvojslabičnému, byť výstižnému označení osoby ženského pohlaví s tímto stavem mysli mi brání rodinná výchova, použiji jen úsloví Jiřího Voskovce: Někteří lidé mají místo mozku jen lívancové těsto. A věru bych se rád dozvěděl za jaká moudra to Katedra sociální práce Filosofické fakulty University Karlovy (také takový jednoduchý název) dámu vlastně honoruje. To zmíněné nejspíše, kromě vybublání osobní ješitnosti připomíná cosi na způsob: Třebaže můj otec podruhem byl, na studiích mne rozhodně vydržovat nemohl.

Výborní byli ve své většině Němci, třebaže ten nejlepší z nich se jmenoval Sascha Kowalkczuk (ale i nejlepší esa Luftwaffe byli Walter Nowotny a Hans Joachim Marseille), Lotyška Sandra Kainiente, jakož i ten už zmíněný Gauck. Své a nikoli jen jakési bláboly, samozřejmě řekli i naší senátoři a občan zákonodárce Liška navíc poinformoval i o tom, že naše česká a právě horko těžko ulepená a mnohými pochybnostmi opředená vláda, má oproti všem předešlým od roku 1989, jednu unikátní vlastnost. Žádný z jejich členů nikdy nebyl členem KSČ. Osobně si myslím, že to není právě málo. Vzpomeňme, že jsme měli kandidáta presidentství, toho jména Bureš, který své členství v této zločinecké organisaci zdůvodňoval tím, že to tehdy prostě chtěl někam dotáhnout.  Samozřejmě, kdo chtěl být někdo za Hitlera, také vstupoval do NSDAP, že? Toto fujtajbl nyní místopředseduje Nejvyššímu soudu.

Poznámky

Určitě zde za zmínku stojí moderátorské výkony Dra Jaroslava Šonky (jméno pamatujeme z LN) působícího nyní na Evropské akademii v Berlíně. Mně bylo zejména sympatické jak si povšiml a neopomenul poznamenat, že pánové Janouch i Prečan se dosud nevymanili z osidel komunistického zmršení jazyka a používají jeho terminologii. Pokud jde o přípravu našich diplomatů, napadlo mne, zda by Zamini nemělo investovat do vydání nějakého toho Gutha Jarkovského (například Pravidla demokratického bontonu pro dospívající mládež). To když jeden z účastníků dovolil si zavřít dveře spojující sál kde se vydávalo občerstvení a předsál, kde se diskutovalo (hlomoz rušil) a Jeho Excellence ty dveře znovu otevřela s napomenutím: ?Hele, nejste tady doma.?

Budova velvyslanectví i Českého centra (zde vystaveny i figurky chartistů oddávajících se odboji bytovým divadlem) je dost hrůzné monstrum, poděděné po komouších, ale kromě těch z moduritu vyvedených chartistů, jsou tam navíc porůznu i jakési hodně příšerné sochy, také snad z moduritu, leč v životní velikosti, jejichž vyhození by prospělo. Velvyslanectví se snad doopravdy má lišit od Drákulova hradu, byť ho zvenčí připomíná.

Obecně řečeno, přes další bouře a větry sledující nás cestou domů, neměl jsem pocit ztraceného času.

Jinak se účastníci dohodli na tom, že nýbrž komunistická zběsilost se netýkala jen Němců a Čechů, je zapotřebí rozšířit tato setkání v rámci EU i o další, americky řečeno, porobené národy. U této příležitosti zmíněna i resoluce Rady Evropy z ledna 2006, u nás i těmi nejhorlivějšími ?Evropany? ignorovaná.

Poučení z krizového vývoje

Pan Joachim Gauck, díky němuž si úřad s dlouhým názvem starající se o východoněmecké dědictví STASI získal krátký a přehledný titul Gauckův úřad, zachovaný i poté, co jeho vedení pan Joachim opustil, vystudoval, podobně jako náš pan Bublan, původně theologii. Zdá se však, soudě podle výsledků jejich následných konání, že se studia v Německu a u nás poněkud lišila. Přinejmenším pan Bublan, nehledě už na případ Hučín, zdá se, věnoval se v jednotlivých theologických oborech totiž především apologetice. Což jest, zejména ve věrouce socialistické, pokud jde o komunisty a jiná bezectná individua, asi obor nejpodstatnější.

Během berlínského setkání, popsaného zde krátce minule,  se přemlelo mnohé a pokud jde o viny, příčiny a následky, padla slova i o odsunu, čili vyhnání, případně vysídlení. Což se, pokud jde o nás a Poláky týče vysídlených Němců,  leč pokud jde třeba o Slovince pak nejen Němců, ale i Italů. Zajisté bylo vzpomenuto i toho, že pokud jde o nás, netýkala se totalita jen doby po 25. únoru 1948,  ale období  od října, respektive konce září 1938 (Mnichov) a arciť zejména i období 1945?1948, kdy se čest a právo ocitaly, až zcela ocitly v rukou policie. Zde poznamenejme, že u nás právě lopotně vznikající Ústav paměti národa, je ve svých dosavadních nástinech činnosti limitován právě únorem 1948. dokonce i na rozdíl od svého slovenského vzoru. Slovenský ÚPN, díky současné vládě věcí slovenských, jakož i  neštěstí představovaného smrtí Jána Langoše, čelí snaze o své ztrpasličení až likvidaci. I toho bylo v Berlíně vzpomenuto.

Pan Joachim upozornil také na to, že Němci si musí uvědomit, že okolní národy je nebudou chápat jako oběti (například války, což se v Německu dostává do módy), ale jako pachatele. Obětí rozhodně ovšem byli němečtí antinacisté, hledající asyl v SSSR, vydaní po 23. srpnu 1939 Stalinem Hitlerovi. Či tedy z rukou NKVD do rukou Gestapa.

Pokud jde o československé Němce a tuto otázku v rámci Evropy vůbec (vysídlováni byli i němečtí Alsasané) konstatováno, že nemá být opomíjena při studiu minulosti jako zdroje poučení pro budoucnost, ale její oživování nutno považovat za snahu podmiňovat vzájemné porozumění. (Známe takové.) A nezapomínat pak na to, že kromě šesti milionů Židů zahynuly rukou nacistické totality i další miliony, například shodný počet Poláků. Ti všichni mají rovné právo na memento své minulosti.

Neexistuje zločin, mezi těmi, které mají na svědomí nacisté, aby ho neměli na svědomí také komunisté. Nejen v případě německých antinacistů měli i shodnou oběť. (Vzpomeňme komunisty popraveného Janaty z Mašínovy skupiny, kterého podobně jako Horákovou nacisté sic věznili, ale ušetřili a komunisté zavraždili.)

Rozdíl mezi nacistickými a komunistickými tábory vězel v tom, že Hitler v některých táborech rovnou vraždil plynem a v jiných jen otrockou prací, hladem a nemocemi, zatím co Stalin ve všech ?jen? otrockou prací, mrazem, hladem a nemocemi. Pravila paní Sandra Kainiete, členka lotyšského parlamentu a bývalá komisařka Evropské komise. Jinak narozena na Sibiři, kam byla její rodina násilně deportována. Sepsala o tom i knížku: V plesových střevíčkách sibiřským sněhem.

Těchto obětí vzpomínají zajisté Litevci, Lotyši i Estonci (a další národy), ale ke své vlastní škodě nikoli, přinejmenším na státní úrovni, Rusové.

Konkluse ?

Samozřejmě, že vše zde poznamenané je jen skrovný výčet  dvoudenního jednání. Některé projevy byly dlouhé a květnaté, někteří řečníci se rádi poslouchali. Vynechal jsem vše, co týkalo se neporozumění Němců s Němci. Marcus Meckel (poslanec a občan bývalé DDR) si například stěžoval, že se nevzpomíná 12. říjen 1989, kdy došlo k masové protirežimní demonstraci v Lipsku, ačkoli to prý byla právě tato demonstrace, která přiměla vládu 9. listopadu ke zbourání Zdi. Konstatováno, že sice dnes už toho víme poměrně dost o maďarském povstání, ale pramálo o polském boji v Poznani, ač k němu došlo shodného roku. Též  československý 1. červen 1953, vzpomenuto, zaznamenáván jen lokálně v Plzni. Skromnost památníku v Jáchymově a nedostupnost rekonstruovaného Památníku Vojna, jak kulantně nazván nyní vyčinčaný  bývalý komunistický lágr u Příbrami. Někdo měl komerční základ Musea Point Charlie v Berlíně (a desítek dalších památníků ?železné opony? po Německu) za  jev negativní, druhý  za jasné positivum. (Nu, jediné naše museum o železné oponě je Museum Pohraniční stráže !!! a pak ovšem onen zářný projekt v Kvildě, který skončil rozkradením grantu EU).

Co neřečeno

Jediné slovo, ad vocem pádu komunismu a rozpadu jeho koloniálního systému, neprosloveno v souvislosti s úlohou Spojených států, díky kterým se například západní část Evropy neocitla pod sovětskou kuratelou. Pan Janouch, jak vzpomenuto minule, soudí, že komunismus a Sovětský svaz ?zanikl vlastní silou?, respektive tedy svými vnitřními rozpory (zřejmě díky tomu, že vyvrhl a zbavil privilegií své budovatele typu tohoto pána). Nezaznělo ani jméno Reagan. To bychom chtěli od Evropy asi příliš mnoho, soudím. I od té části Berlína, který rovněž vydržel svobodný, například díky leteckému mostu, když se ho Moskva rozhodla vyhladovět. Vnitřní rozpory zajisté sehrály svou roli (roku 1985 bylo 65 % mužstva Rudé armády muslimů a 99 % důstojnického sboru Rusové, Ukrajinci a Bělorusové), vnitřní rozpory se ovšem dostavily proto, že SSSR nebyl schopen oponovat  USA a jen a jen díky USA též realizovat své světovládné plány. Rok 1968 nebyl vzkypěním ?slušných komunistů? snahou o kulatý čtverec, ale záměrným úsilím Moskvy dostat do Československa sousedícího se svobodnou Evropou své ozbrojené síly.  President Novotný s tím nesouhlasil, nehledě na to, že spáchal hřích nedosti uctivým postojem ku změně Chruščova za Brežněva o pár let dříve. Socialismus s lidskou tváří je cosi, čeho bychom se mohli dočkat určitě po smrti Hitlerově, kdyby nacismus vydržel dost dlouho u moci i od nich. Nacismus s lidskou tváří také zní dobře, ne ?

Nepadlo slovo o tom, že svoboda je statek placený krví;  nepřinesla nám ji ?bytová divadla? ani jakákoli petice plná dobře volených slov. Nikoli většinou ani naše krev, ale ta hlavně americká, od Koreje po Vietnam a další místa na světě, kde komunistická snaha po hegemonii narazila.

Zrovínka ohlášeno, že Spojené státy požádaly svého spojence v NATO o vybudování radarové základny v ČR a naši nepřátelé svobody se opět začali rojit.

 

(Foto: Jan Šinágl)

 
Datum: 30. 01. 2007 13:07:25 Autor: David Werner
Předmět: Cesti zmrdi
Proc RP tenkrat neprotestovalo proti sovetskym zakladnam v CSSR?
Přidat komentář

 





Vyhledávání

Foto týdne

Výročí: 27. 5. 1942 atentát na Heydricha.

Výročí: 27. 5. 1942 atentát na Heydricha.


Recenze týdne

MEMORIÁL ZE SVATÉ HELENY

Starší titul, ale stojí za připomenutí