logo-militaria.jpg, 41 kB
logo-militaria-2.gif, 9 kB

Tématický server
z oboru vojenství

logo-elka-press.gif, 3 kB

Ti kluci maďarští

Maďarsko náš vzor

Těsně před 21. srpnem 1968 jsem od Petra Pujmana dostal na starost čtyři finské spisovatele, právě se vyskytující v Československu. Okupační noc nás rozdělila, ale někdy 24. jsem se s nimi náhodou setkal v Brně, kam jsem se mezitím také odsunul. Debata byla samozřejmě o všem možném, ale neoddiskutovatelné bylo to, co v ní ze strany těch Finů také padlo; nikoli jako výčitka, prosté konstatování.

„My jsme bojovali.“

Odpovědět nebylo co. Bylo možné pouze se stydět.

Zajisté, tu válku prohráli, a bylo toho mnoho co ztratili a co i později musili respektovat, například maršál Carl Gustav Mannerheim (ač původně carský generál) nesměl mít hrob, ale nikdy se neocitli v poddanství přímo koloniálním. Neboť jejich vůle k odporu byla respektována i bolševiky.

Podobný pocit zahanbení, ale přiznávám i závisti, se mne zmocnil roku 1973. Přesně 6. října toho roku, když na Středním východě vypukla další válka a izraelští studenti na Harvardu, ač je k tomu nikdo nemohl donutit, spěchali z Ameriky ke svým jednotkám na druhém konci světa. Lety z Bostonu byly obsazené a tak sháněli kdekoho, kdo by je dovezl na jiná místa v Americe, kde ještě nějaké to místo v letadle bylo. Jeden takový transport do New Yorku mám na svědomí.

Český (ale nikoli už slovenský) vztah k Maďarům formoval asi Jirásek (Bratrstvo), boje našich legionářů a sokolů s maďarskými rudými gardami o Slovensko hned po vzniku republiky a pak zajisté Haškův sapér Vodička a jeho a Švejkovo vystoupení v Királihidě.

Čechoslováci (ale spíše jen Češi) dokázali vyjádřit svou nevůli vůči režimu lži jako politického prostředku jen roku  1953 (a i to jen tu a tam) když jim hlava státu slíbila, že nesáhne na dělnické peníze a vzápětí tak vláda lidu, lidem a pro lid učinila. Neb režim tehdy dospěl ku konci možností rozdávat z nakradeného. Rozfofrován byl majetek odsunutých Němců, rozfofrován byl majetek ukradený znárodněním a následným „zespolečenštěním“ živnostníků a rolníků, zisk nepřineslo ani nahnání žen do zaměstnání.

Roku 1956 ti kluci maďarští sáhli v nevůli ku svému poddanství ke zbrani (pohrozili tím i Poláci). Čechoslováci šli tehdy do front vykupovat konservy. Co kdyby z toho byla válka a všecko bude zas na příděl. Válka z toho nebyla, ale i převálcovaní Maďaři byli svými podmaniteli natolik respektováni, že režim už nenabyl předchozí krutosti a do země se nesměl vrátit ani sovětský zemský správce Rákoszi.

Čechoslováci roku 1968 byli mazaní. Když nebudeme střílet my, tak k tomu nebudou moci sáhnout ani Moskali, dalo by se to formulovat. Jenže to nefungovalo. Na výměnu stranických garnitur si i obroditeli stále uznávaná vrchnost dohlédla. A naplnila to, oč jí tehdy šlo a co Novotný ke své smůle odmítl. Umístění okupačních jednotek.

Potom se stalo ještě spousta věcí, z nichž většina nestála za nic. Až pak už najednou nebylo odkud krást a co věrným rozdávat v celém impériu. Byl z toho rok 1989. Devět dnů po pádu Zdi v Berlíně slavně dospěl i k nám. A byli jsme hrdi na to, že při tom nebylo rozbito ani jediné okénko (bohužel také ani jedna bolševická držka).

Existoval před minulými volbami (či předminulými) u nás takový jednu ze stran propagující plakát, který hlásal: Normální je nelhat !

Ti kluci maďarští právě dokazují, když jim vedoucí socialista sdělil, že lhát je pro jeho vládu normální, že na opak, totiž to, že nelhat je normální, věří jako populace.

A co my, občánci? Tehdy ještě úřadující předseda vlády Paroubek nám přece z obrazovky například sdělil jako hlubokou pravdu, že dluhy státního rozpočtu se nikdy neplatí. Takovýchto hlubokých pravd má ostatně na svém účtu tento pán jen na internetu pěkných pár stránek.

A ono nic. Ačkoli je tu například ten rozpočet, jehož díry přehluboké nebudou odbyty neurčitým způsobem, ale způsobem velmi určitým. Zaplatí je občan.

Domnívám se, že bychom měli svá poznání zakotvená na sapéru Vodičkovi podrobit revisi.

Nemluvě o mnohých jiných věcech, které jsou, jak Budapešť ukazuje, i přes shodně neblahou minulost dosud jinde než u nás normální.

 

 
Datum: 27. 09. 2006 19:38:27 Autor: K.Kunovski
Předmět: Odpověď
Vážený pane autore,jsem ročník 1950 aplně s Vámi souhlasim,neboť jsem tak jako vy prožil rok 1968.Při čtení Vašeho článku jsem si vzpoměl na rozhovor ze 70.let minulého století,kdy mi jeden známy který bojoval ve Svobodově sboru,šel 4.roky po válce k lékaři,kde měli frontovi bojovníci přednostní právo ošetření.A jeden spolužák mu řekl,kam se cpe.On mu řekl,že jako frontový invalida má přednostní právo ošetření.Ten mu odpověděl,že kdyby seděl doma nikam neutíkal tak mohl být zdravý.Problém je v tom že stále uvažujeme jako Švejkové a myslíme si že pokud se něco stane,tak že zas zanás cizí staty budou prolévat krév svých synů.Jen si vemte jak se u nás pečuje o vojenké hroby,ať se jedná o hroby c.a k.českých vojáků,nebo o hroby vojáků 1.a 2.světové války a to mluví o všem.K.Kunovski
Datum: 10. 08. 2007 13:13:41 Autor: Mgr. Miloslav Cisko
Předmět: odpoveď
Súhlasím s autorom na 99%, chcem iba trošku upozorniť na fakt, že aj Slováci raz bojovali, trvalo to dva mesiace roku 1944, s tým sa štyri dni májového povstania nedajú porovnať. A na rozdiel od Varšavského povstania sa generáli v SNP odmietli Nemcom vzdať. Pravda, za dnešných Slovákov by som už nedal ruku do ohňa, skôr naopak. S pozdravom
Datum: 12. 11. 2009 20:00:00 Autor: miki
Předmět: re
pardon, je to len môj názor, cudzie štáty nikdy za nás ani nikoho iného nebojovali,tzv. konflikty vysokej intenzity globálne vojny, prípadne konflikty na zlomových líniách rozpútajú vždy velmoci na ochranu svojich záujmov. také štáty ako my sú vždy len obete, je len ilúzia že môžeme robiť nejakú samostatnú zahraničnú politiku.
Přidat komentář

 





Vyhledávání

Foto týdne

Voják polských speciálních sil v Afghánistánu. Karabina je HK416, šavle vojenská polská.

Voják polských speciálních sil v Afghánistánu. Karabina je HK416, šavle vojenská polská.


Recenze týdne

Jan Žižka

Život a doba husitského válečníka