logo-militaria.jpg, 41 kB
logo-militaria-2.gif, 9 kB

Tématický server
z oboru vojenství

logo-elka-press.gif, 3 kB

Anglie -- země historického šermu

Soudobé turnaje a novodobí Římané

Každý, kdo se zajímá o historický šerm, ví, že Anglie patří svým významem mezi tzv. šermířské země. Jest posuzována hlavně podle toho, čím přispěla k rozvoji šermířského umění v minulých staletích.

Tato země je pro nás zajímavá tím, že je proslulá svojí úctou ke starým tradicím, které velmi pečlivě ochraňuje a je dodržuje. Abychom se o tomto vývoji, významu a tradicím co nejvíce přiblížili, snažíme se studiem, informacemi i návštěvami této země ji pochopit a posoudit.

Je to především blast heraldiky, která je na mnoho místech Anglie platňována, jako je to možné vidět v nejmodernějších sálech, kde se téměř vždy najde nějaký heraldický výtvor, umělecky ztvárněný do vysoké úrovně. Stejně tak heraldické výtvory, jako jsou erby, znaky a zbroj najdeme často i v těch nejmenších, rázovitých hospůdkách zvaných "pubs", často krytých došky, aby činily dojem starých sídel a obydlí. A ty jejich obrovské hrady jsou téměř všechny ve velmi zachovalém stavu, což svědčí o dokonalé údržbě a pečlivosti. O vnitřní výzdobě těchto historických staveb by se dalo napsat mnoho, ale je jistě nejlepší si je osobně prohlédnout.

Naskytne-li se nám možnost tuto zemi navštívit, můžeme se zúčastnit některých akcí a představení, která jsou v Anglii pořádána a tím získat nejen vědomosti o jejich zachovávání starých tradic, ale i mnohé poznatky z oblasti historického šermu.

Z krásně tištěných průvodců se dozvíme, že na zámku Chilham, několik kilometrů západně od slavného města Canterbury, známého proslulou katedrálou, se konají často historické hry a představení zvaná jousting, čili rytířská klání a souboje. Zámek byl původně římskou pevností a byl v průběhu minulých staletí sídlem sedmi anglických panovníků, včetně Jindřicha VIII., který zde rád pořádal rytířské hry a lovy. Dnes tu přebývá majitel, lord Masserene, velký ctitel heraldiky a příznivec rytířských her a klání.

Každý rok v květnu, vždy v pondělí na den Bank Holiday vidíme v průvodu asi čtyřicet rytířů v těžkých zbrojích, s vyšitými znaky rodů na drátěných tunikách a v krásných helmicích, jak jedou k rytířským kláním, která mají pradávné historické kořeny. Vycházejí z apokalyptického roku 1000. Vznešený styl boje na koních zde zanechal jako dědictví již sám Vilém Dobyvatel. Tento normanský panovník měl dosti malou armádu a chtěl proto od svých vojáků, aby byli co nejzdatnější v bitvách a soubojích, muž proti muži. A tak se zde vyvinul jousting, jako disciplína vojenského výcviku, později jako zkouška jezdeckých a bojových vlastností a schopností.

Do historického prostředí zámku Chilham skvěle zapadají velké turnaje a tak není divu, že toto místo bylo zvoleno za sídlo organizace British jousting society. Velí jí více jak sedmdesátiletý Max Diamond, autor známé knihy "Just a minute" (Jen na okamžik), v níž se vypráví, jak se v joustingu prolínají dějiny s přírodou, tělesné cvičení s legendami, folklór s touhou po dobrodružství.

Max Diamond před více jak třiceti lety založil první společnost rytířských turnajů na světě. Poblíž hradeb památné budovy čelil v sedle svého oblíbeného koně Regenta už mnohokrát svým protivníkům. Měřil s nimi obratnost i odvahu v tiltu, při němž dva rytíři velkou rychlostí vyrážení proti sobě, nebo v "saracénu" připomínající staré souboje v bitvách.

Maxova slova nás vracejí do doby krále Artuše a rytířů Kulatého stolu. Jejich následovníci z konce druhého tisíciletí se celý rok připravují na to, aby se pohroužili do hlubin starých časů a o jarních měsících a letních víkendech spolu zápasí s meči a dřevci v rukou.

Když oba soupeři spustí hledí, mají diváci pocit, jako by jim zmizeli v oněch dávných časech, na které Anglie nepřestává vzpomínat, a naopak se je všemožně snaží vzkřísit. A jousting je toho dokladem.

O půl třetí odpoledne vyrážejí rytíři na svých koních k aréně. Parkem jedou vážně, jakoby smrti vstříc. V uzavřených helmicích působí přímo pohnutě osudovým dojmem. Pak jeden po druhém cválají do arény a zaujímají každý své postavení. Max, člověk s vybraným smyslem pro dramatičnost a působivou situaci snímá helmici a zdraví diváky. Pak vysvětluje pravidla turnaje, aby každý pochopil, co se před ním odehrává, a o to víc aby si podívanou vychutnal. Konečně turnaj začíná.

Několik dvojic se potýká v tiltu a předvádí svou obratnost v různých disciplínách středověkých turnajů. Je-li některý rytíř sražen z koně, jeho soupeř rovněž seskočí a vše je zakončeno soubojem na meče.

Jsou to skutečně mistrně provedené souboje, které nadchnou to velké množství diváků, kteří jsou zde účastni na každém představení.

"K tomu, aby se dva protivníci vrhli cvalem proti sobě," vysvětluje později Max, "musíte mít smysl pro rovnováhu, pořádné svaly, schopnost soustředit se. Když si představíte dvě pohybující se masy, které se řítí proti sobě s napřaženými dřevci, náraz může být smrtelný, pokud se dřevce nedrží ve správném úhlu, zahynout však může i ten, který úder vede a není dobře připraven - může totiž vyletět ze sedla. Rychlost koně a jezdce se pohybuje kolem šedesáti kilometrů za hodinu, a souboj na dřevce, kterému se anglicky říká "tilt", je vždy spojen s velkým rizikem. Ne každý kůň je ochoten cválat proti soupeři, aniž by se vzepjal nebo uhnul, a není nic neobvyklého, když při takovém prudkém vybočení, ozbrojenec spadne na zem.

Koně můžeš přivést ke studni, ale nedonutíš ho, aby pil," cituje Max staré anglické přísloví, když se po skončení turnaje vracíme do stájí. "Vypadá to, jako by skutečným režisérem turnaje byl kůň, to nevypočitatelné zvíře, které člověk může vycvičit, ale nikdy nebude jeho úplným pánem."

S touto skutečností museli počítat i rytíři dávných dob, kteří podstupovali klání ve třicetikilové výzbroji a s osmikilovým mečem, nebo dokonce s dvanáctikilovým dvouručákem. Vyznavači joustingu se snaží tuto zátěž přesně dodržovat, aby se i tvrdostí výcviku přiblížili k historické pravdě. 

Noví zájemci o rytířství se do joustingu zasvěcují především tady, v Chilhamu. Není ovšem řečeno, že kdo na to má, bude i dobrým rytířem. Nestačí ani pouhá zvědavost a smysl pro dobrodružství. "Jousting, to jsou především dějiny," říká Max. "A každý účastník musí mít hluboký zájem o fakta a osobnosti, z nichž se skládal středověk.

Jousting není levný sport," podotýká Max Diamond. Nezapomínejte, že si musíte obstarat dobrého koně a vycvičit ho, pořídit si výzbroj a výstroj, kterou vám zhotoví specializovaní řemeslníci. Taková helma, rukavice, krunýř a chrániče nohou nestojí málo.

A přece moderních rytířů je dost. Cvičí a předvádějí svůj kumšt každou sobotu a neděli. Oblékání a strojení se odbývá u zámeckých stájí a trvá někdy více než hodinu, než jsou rytíři a koně připraveni. Max přehlíží jejich řady a s každým prohodí pár slov. Je zde i několik mladých žen, které jsou z nadcházejících soubojů rozčileny. Mají za sebou dlouhý zimní výcvik, ale nyní je čeká křest na veřejnosti. Některé z nich jsou rytířkami Britisch Jousting Society. Ale Max je povzbuzuje a utěšuje. Jedna z nich, třicetiletá Anny Byronová je programátorkou a už od dětství zbožňovala rytířské příběhy. Nyní pomáhá kreslit štíty a erby a šít historické kostýmy. Bylo zajímavé ji pozorovat, jak se převléká ze starých džínsů do turnajové zbroje, pod prastarými duby ve stínu zámeckých zdí.

Mezi účastníky joustingu patří i canterburský městský radní John Dady, který byl pasován na rytíře v loňském roce a jezdí na andaluském hřebci Sonerovi. Dále je zde čtyřicetiletý učitel Steve Wilsky, který vystřídal řadu sportů až skončil u joustingu. Padesátiletý majitel holičství Michael Sava se přímo vžívá do postavy rytíře Kulatého stolu.

Naskytla se nám možnost prohlédnout si zbroj a výstroj, a to stálo za to. Přední část zbroje je vylisována z tenkého ocelového plechu a je vzadu vylepena silnou umělou hmotou, podobnou našemu molitanu. Zadní část je vyrobena z jakési tmavé pružné desky, dírkované, velmi pružné a lehké. Kapitolou sama pro sebe byla helmice. Každá byla mistrovským dílem nějakého kovoumělce, a všechny byly ozdobeny pravým pštrosími pery v barvách majitele. Vypadalo to velmi efektně, a i ty byly vylepeny jakousi umělou hmotou, lehkou a pružnou. O vší té zbroji by se dalo dlouze vyprávět, ale to se musí vidět. 

Byli jsme pozváni do malého muzea, v němž byla ke shlédnutí replika zbroje "Černého prince" (Black prince), nejstaršího syna anglického krále Eduarda III. Plantageneta, který byl velkým vojevůdcem a slavným šermířem. Zemřel roku 1371 a byl obávaným nepřítelem Francouzů. Je to historický hrdina, kterého ctí celá Anglie.

O tomto rytíři bylo známo, že byl velmi malé postavy, něco kolem 160 centimetrů vysoký, což potvrzuje skutečnost a potvrzuje pravdu, že nezáleží na druhu a výši postavy, aby mohl být kdokoliv dobrým šermířem.

Můžeme jen doufat, že přijde doba, kdy se u nás najdou finančně silní jedinci a zájemci o historická klání, a ti budou schopni uspořádat velké a náročné turnaje. Příkladů pro tuto činnost je v naší historii více než dostatek.

* * *

Dalším velmi významnou britskou skupinou, která se zabývá historickým šermem a se vším co patří k římské historii, je Ermine Street Guard.

V pěkně vytištěné příručce, kterou dostane každý divák, se dočteme, že všechno začalo krojovaným historickým průvodem, který se roku 1972 konal v jedné vesnici hrabství Gloucestershire a měl získat část prostředků na stavbu nové radnice. Osm vesničanů se přestrojilo za římské vojáky, a protože měli úspěch, rozhodli se ve volném čase pořádat další podobné akce. Časem si uvědomili, že jejich oblečení a výzbroj zdaleka neodpovídají plně historickým skutečnostem a že bude nutné poradit se s odborníky.

Od těchto začátků se Ermine Street Guard dostala již hodně daleko. Dnes je skutečně jediným spolkem ve Velké Británii a snad na celém světě, který je schopen "postavit do pole" jednotku římské armády až do maximálního stavu třiceti dvou mužů, a dokonale předvést její bojovou techniku.

Jak se v brožurce dále uvádí, spolek nemá mnoho aktivních členů. Nejde jim ani tak o rozšiřování vlastních řad, jako spíš o to, aby si udrželi co nejlepší výkon, což předpokládá zápal pro věc a usilovné cvičení. Se spolkem však úzce spolupracuje víc než stovka lidí, kteří sdílejí jeho cíle a zájmy. Jsou to znalci římských dějin, ale také mnozí amatéři, pro které je studium římského impéria koníčkem.

Moc římské říše trvala celá staletí, během nichž se ve vojenské praxi pochopitelně projevovaly různé změny. Členové ESG se proto rozhodli, že se prozatím zaměří jen na jedno období, a to na druhou polovinu prvního století našeho letopočtu, která se vyznačovala nejživější vojenskou aktivitou Římanů ve Velké Británii a navíc ji mají dobře dokumentárně podchycenou. Ví se, že roku 43 n. l. se v Británii vylodila armáda pod velením císaře Claudia: část země, jež byla tehdy podmaněna a kolonizována, patřila k impériu až do roku 407.

Členové spolku se osobně věnují zhotovování zbraní a všeho co patří k výstroji. Používají důsledně stejných materiálů jako jejich dávní předchůdci a konečné výrobky se musejí podobat co nejvíc antickým. Vybavení spolku je naprosto hodnověrné. Z období, kterým se ESG zabývá, se dochovala spousta předmětů, z nichž mnohé pocházejí z různých archeologických naleziš' značně od sebe vzdálených, což svědčí o jejich velkém rozšíření. Studium jednotlivých předmětů je usnadňováno podrobným rozborem sochařských prací. Pokud jde například o výrobu a způsob nošení určitého druhu výstroje, lze získat zajímavé poznatky zkoumáním náhrobních kamenů vojáků i monumentálních skulptur (např. slavného Trajanova sloupu v Římě). Na některých z nich je možno rozpoznat tytéž zbraně a předměty, jaké známe z vykopávek.

I když uniformy římské armády zůstávaly po celou dobu trvání impéria téměř beze změny, projevovaly se na nich určité rozdíly ve stylu a detailech. Jednotky rozmístěné ve Velké Británii například nosily poněkud jiné přilby, než vojáci sloužící v Itálii. ESG se přiklání k západoevropskému (neboli galskému) typu výzbroje.

Nejvyšší vojenská hodnost, kterou ESG "vysílá do pole" je centurio, důstojník, který v 1. stol. n. l. velel osmdesáti mužům. Jeho úloha připadla předsedovi spolku Chrisu Hainesovi.

Centuria bylo snadné rozeznat od ostatních, protože měl přilbu s péry, stříbrné chrániče holení a velitelskou hůlku z vinné révy, která původně sloužila k pohotovému udílení tělesných trestů. Ozdoba v podobě sedmi stříbrných kotoučů s uměleckými rytinami zavěšená na hrudi představovala jedno z nejvyšších vyznamenání v římské armádě.

Druhá nejvyšší hodnost v každé centurii byl optio, kterého si centurio vybíral jako svého zástupce a následníka. Býval oblečen stejně jako ostatní legionáři, měl nanejvýš trochu okázalejší, a tedy dražší ozdoby, nosil také dlouhou hůl jako odznak hodnosti a z přilby mu splýval chochol černých koňských žíní.

Centurio stál v čele prostých vojáků legie, kteří sloužili pětadvacet let. Byli verbování z řad římských občanů a formováni do skupin po osmi, což bylo tzv. contubernium. Deset contubernií tvořilo jednu centurii. Každé contubernium mělo stan, v němž spalo všech osm mužů a který se přepravoval na mezkovi. Vojáci ESG nocují rovněž v takovém stavu a prohlašují, že jim to pomáhá utužovat kamarádského ducha.

Římský legionář musel mít obdivuhodné fyzické schopnosti, především velkou sílu. Jinak by těžko unesl celou výstroj, k níž patřil především krunýř, zvaný lorica segmantata. Skládal se z úzkých kovových plátků, které se překrývaly a byly spojeny koženými pásky, takže byly pohyblivé.

Pokud jde o útočné zbraně, bylo už od dob Caesarových pro legionáře typické takzvané pilum, robustní oštěp, jehož hrot býval šedesát centimetrů i více dlouhý. Byl nasazen na ratiště, které dosahovalo vojákovi od země až k hrudi a na horním konci mělo kuželovité nebo jehlanovité zesílení (celý oštěp byl asi dva metry dlouhý a vážil kolem dvou kilogramů). Tato zbraň - některý legionář měl někdy i dva oštěpy - měla velkou průraznou sílu. Pokud byl oštěp dobře vržen, mohl prorazit krunýř. Na opasku, který také chránil břicho, měl legionář zavěšenou dýku a silný meč, jímž se bodalo i sekalo, slavný gladius. Celá výzbroj tedy mívala hmotnost až dvacet kilogramů, což bylo jistě slušné břemeno pro pěšáka, který musel denně urazit třicet i více kilometrů. Ani to nebylo ještě všechno - těch dvacet kilogramů se dále zvyšovalo přinejmenším o třetinu, protože k přenášené výstroji patřila ještě řada nástrojů a potraviny na den nebo dva.

Dále to byla bronzová přilba, k níž byly po stranách připojeny dva pláty, takzvaná lícnice (bucculae), chránící tváře a bradu. Vzadu byla přilba protažena v široký chránič šíje a na čele vybíhala do jakéhosi štítku. K osobní ochraně nosil voják asi pětikilový obdélníkový štít ze dřeva, zesíleného plechovými pásy a železnými hřeby.

Také sandály legionářů z ESG věrně kopírují sandály starořímské, zhotovované z velmi pevné kůže a vylepšované šedesáti velkými hřeby.

V ESG jsou zastoupeny ještě tři další důstojnické hodnosti. Úkolem velmi bohatě oděného signifera - neboli praporečníka - bylo nosit velkou standartu, kterou se v boji signalizovalo. Přilbu, ramena a záda měl tento důstojník kryty medvědí kožešinou. K signiferovi patřil vexillarius, jehož povinností bylo nosit korouhev s odznakem legie, k níž centurie patřila. Místo krunýře měl drátěnou košili z velmi pružného pletiva, kterou tvořilo mnoho tisíc kovových kroužků spojených navzájem. Halil se do vlčí kůže podobně jako cornicen, neboli trubač, jehož bronzový nástroj tlumočil rozkazy dunivými zvuky přehlušujícími bitevní vřavu.

Všude, kde byly římské legie, působily také jejich pomocné sbory, početně zhruba stejně silné. Sloužili v nich občané provincií, jimž bylo přislíbeno, že až si odbudou vojenskou službu, stanou se římskými občany. S touto lákavou vyhlídkou konali důležitou strážní službu na hranicích.

ESG si rovněž vytkla za cíl ukázat, jak dobrými projektanty a staviteli neobyčejně výkonných válečných strojů byli staří Římané. Členové spolku rekonstruovali proto dva z těch nejpozoruhodnějších - onager a katapultu. Onager pojmenovaný po divokém oslu, jehož kopance byly pověstné, metal s velikou přesností kameny na nepřátelská opevnění vzdálená i přes sto metrů. Katapulta zasahovala dlouhými šípy cíle na stejnou vzdálenost.

Členové ESG se nyní snaží sestavit třetí zbraň z arzenálu římské artilerie. Bude to ballista, kamenomet složitější než onager. Dokončují se také uniformy lučištníka a legionáře z dob Julia Caesara.

Hlavní náplní činnosti spolku jsou přirozeně veřejná vystoupení, která jeho členové ochotně uspořádají na kterémkoli místě, jež má nějakou spojitost s dějinami římského impéria. Nejčastěji to bývají lokality s archeologickými vykopávkami nebo muzea. Skupina je stále častěji nucena podnikat dlouhé zájezdy, aby vyhověla žádostem z nejrůznějších britských měst, která si dávají záznamy až na rok dopředu.

Ermine Street Guard při svých vystoupeních předvádí hlavní strategické manévry římského vojska a bez úmyslu pouštět se do skutečného boje, který by byl nebezpečný. Spolek nemá ostatně k dispozici Kelty, Germány ani Parthy, s nimiž by uspořádal manévry. Jde spíš o to, aby se obecenstvo mohlo seznámit s jednotlivými fázemi bitvy jak v útočných, tak v obranných fázích.

Podívejme se na jedno takové vystoupení: Do první linie se stavějí vojáci pomocného sboru, legionáři se připravují k útoku. Když splnili centurionův rozkaz "Pilla tollite!" (Vrhněte oštěpy), nastupují s tasenými meči proti nepříteli. A pak přichází na řadu zvláštní způsob postupu k nepřátelským pozicím - testudo. Legionáři v sevřeném oddílu zvedají nad hlavu velké štíty a chráněni jimi i po stranách a zepředu šinou se vpřed jako želva pod svým krunýřem. V dalších výstupech se uplatňují válečné stroje a nakonec se dostávají ke stolu i diváci - mohou se členů spolku ptát na všechno možné a dokonce si i vyzkoušet zbroj. Děti si potrpí na pohlednice se záběry centurie a s podpisy legionářů, kteří se zvěčňují přijatými latinskými jmény.

Ermine Street Guard už mnohokrát pořádal vystoupení i za hranicemi Británie - v NSR, Belgii i ve Francii, v místech velkého historického významu, na severu antické Galie.

Nyní má legie navštívit několik švýcarských měst, a potom se snad dostane i "domů" do Itálie.

Podobných spolků či skupin najdeme ve Velké Británii ještě několik. Jsou to většinou skupiny sezónní, tedy takové, které pořádají svá vystoupení převážně jen jednou za rok, a to k výročí nějaké významné historické události. To znamená, že celý rok cvičí, aby potom v určitý den nebo i více dnů předváděly starodávné bitvy i jiné historické události, jako ku příkladu korunovace králů, jejich svatby i výročí. Byl učiněn pokus zavést rytířské hry zvané "Živé šachy", při nichž je příležitost shlédnout souboje šachových figur, ale tyto akce se příliš neujaly a jsou pořádány spíše náhodně, skupinkou nadšenců.

Až někdy navštívíte Velkou Británii, poptejte se v cestovních kancelářích na některé historické akce a jejich oslavy. Budete tak mít příležitost shlédnout vystoupení historických spolků či skupin a nebudete jistě zklamáni. Angličané pořádají svá vystoupení s vrozenou důkladností a se smyslem pro dokonalost a pečlivost.

 
Datum: 12. 08. 2004 18:17:16 Autor: mascha
Předmět: ach jo...
Tak tohle je pro mne ten nejhorší článek, který se na Militarii kdy objevil. vypadá jako sestavený na základě reklamních letáků a nesmyslů, které vykládají sezónní brigádnice v roli průvodkyň na hradech a zámcích. Co je úžasného a historického na brnění vylepeném molitanem? A chudáci římani nemají pár Keltů do party pro předvedení boje? Osmikilové a dvanáctikilové meče? To jste skutečně tak naivní? V Anglii je spousta skupin, který se věnujou historickému šermu na špičkové úrovni. A nejen v Anglii ale i u nás. Zkuste třeba http://legioxgpf.livinghistory.cz http://www.berounstimestane.cz http://www.skjaldborg.livinghistory.cz/ http://www.korouhev.cz/ nebo http://www.wothanburg.cz/akce.html získáte trochu přehled, který je k sepsání podobného článku potřebný (a to nemluvím o potřebě navštívit některou z akcí pořádaných uvedenými spolky). Takto jste si jen před šermíři na určité úrovni udělal ostudu...
Datum: 12. 08. 2004 18:33:06 Autor: mascha
Předmět: a další chyby
A další chyby jsou chyby gramatické, překlepy atd, by se ve veřejně publikovaném článku měli objevovat co nejméně. Stačí si text po sobě možná jen párkrát přečíst a nejlépe dát ho přečíst někomu dalšímu... Škoda, dost to ruší při čtení a nedává dobrý obraz o profesionalním přístupu redakce.
Datum: 13. 08. 2004 08:47:20 Autor: Kain
Předmět: Velmi nepovedený článek...
Je to opravdu hrozný článek, souhlasím s Maschou, autor nemá ponětí o historickém šermu ani co by se za nehet vešlo. Měl by se o tématu trochu vzdělat, škoda je, že tenhle nesmyl může laik vzít za bernou minci...
Datum: 13. 08. 2004 09:54:18 Autor: Siegfried
Předmět: Smutné...
Jo do slova a do písmene jak napsal Mascha... opravdu to vypadá jako článek někoho kdo by asi neměl psát na Militarii, ale třeba do blesku.... Asi takovou hodnotu ten článek má...
Datum: 13. 08. 2004 11:13:12 Autor: Alistaire
Předmět: takový článek dnes??? v Militarii???
Vážený pane Kuneši, neznám Vás osobně, proto následující slova berte prosím jako reakci na údaje ve Vašem článku, nikoli na Vaši osobu. Článek tohoto obsahu zcela jistě nemá patřit do seriozního informačního serveru (nebo i časopisu) pro odborníky a zájemce o vojenskou historii, jako je Militaria. Nemohu než souhlasit s ostatními reakcemi na Váš článek. Je to snůška povídání z reklamních letáčků a zábavných akcí pro absolutní laiky. Stejně jako v Anglii i u nás existují početné skupiny nadšenců, kteří přistupují k historii na různé úrovni. Od dřevěných mečů a brnění z jekoru, přes nesmyslné 12 kilové meče a brnění podobné kamnovcům, až po skupiny rekonstruující dobový život a artefakty pokud možno původními postupy, čerpajícími z vědeckých studií. Z řad českých skupin se rekrutují jedni z nejlepších šermířů - kaskadérů, kterým (s prominutím) nesahají Vámi opěvovaní "rytíři" ani po kolena. Namátkou bych mohl jmenovat mnoho filmů třeba i z Anglosaské produkce, ve kterých účinkují čeští kaskadéři, ale to není si pro tuto chvíli podstatné. Je mi líto, ale Váš článek je snůškou hloupostí, a nemá na seriozním serveru co dělat. Mrzí mne, že jste si relevantnost uvedených podkladů neověřil, a uvádíte v omyl neznalého čtenáře. Přeji Vám hezký den, a doufám, že se příjdete podívat na některou z kvalitních akcí pořádaných v ČR. Některé odkazy Vám již zadal kolega.
Datum: 16. 08. 2004 20:57:35 Autor: Leonid Křížek
Předmět: Nejhorší článek...
Inu, vážení rozhořčení čtenáři, máte pravdu, ten text za moc nestojí. Pan Kuneš je v tom trochu nevinně v tom smyslu, že mi poskytl řadu svých starších článků a nechal na mé úvaze, co pro Militarii použiju. Celá redakce a shánění příspěvků to jsem jenom já sám. Takže někdy šáhnu vedle, ve snaze, aby stránka žila a nezůstávala měsíce zamrzlá, jak se to stává. Nechci nízkou úroveň příspěvků omlouvat, ale kdyby každý kritik poslal místo mnohdy nevybraných invektiv (což není případ této diskuse) nějaký hodnotný článek, vypadalo by to tady radostněji. Za téměř pět let existence elektronické Militarie mi však všichni autoři odešli, jakmile dostali šanci publikovat jinde za honorář. Nelze jim to vyčítat, ale momentálně se gratis příspěvky moc nehrnou. O více díky těm, kteří je posílají. No, zkusím se polepšít, ale p. Kuneše přeci jenom nezavrhnu. :o)
Datum: 17. 08. 2004 16:17:21 Autor: mascha
Předmět: to opravdu neni omluva
Pokud jste měl pochybnosti o kvalitě článku, tak naprosto nechápu, proč se zde objevil. Než mizerný článek, to raději žádný. Okurkovou sezónou se nelze ohánět, zvláště v poslední době jsou místní aktualizace docela časté.
Přidat komentář

 





Vyhledávání

Foto týdne

V dubnu 1421 byla v obci Klokoty upálena skupina pikartů. Na místě to připomíná pomník s tímto vysvětlujícím textem. Snad jej místní nechají k 600. výročí události opravit.

V dubnu 1421 byla v obci Klokoty upálena skupina pikartů. Na místě to připomíná pomník s tímto vysvětlujícím textem. Snad jej místní nechají k 600. výročí události opravit.


Recenze týdne

Dějiny druhé světové války

Nové vydání jedinečné a vyčerpávající publikace o historii druhé světové války od nejvlivnějšího britského armádního spisovatele.