logo-militaria.jpg, 41 kB
logo-militaria-2.gif, 9 kB

Tématický server
z oboru vojenství

logo-elka-press.gif, 3 kB

Francouzská škola šermu

Výňatek ze skript brněnského učitele šermu (s laskavým svolením autora).

Historie a počátky

Hovoříme-li o Francouzské škole šermu musíme se zabývat jejími počátky. Její skutečné kořeny je třeba hledat v době vlády francouzského krále Karla IX. Tento král, sám velmi obratný šermíř založil v roce 1567 slavnou Královskou šermířskou akademii. Její členové, vesměs italští mistři, se začali záhy hřát v královské přízni. Král jim udělil cenná privilegia i výsadu vyučovat šermu. Pravidla pro vstup do akademie byla velmi přísná. Její mistři brzy zapomněli na svůj italský původ a vědomi si své vlastní výjimečnosti, diktovali pravidla. Mladí francouzští šlechtici (vesměs dvořané) si brzy oblíbili styl této transformované Italské školy šermu a hojně navštěvovali její výuku. Ne každý se však mohl stát jejím skutečným mistrem. Rozhodujícím kritériem bylo náboženství (jakékoliv jiné než katolické bylo nepřípustné), pokud možno vznešené jméno a tučný měšec. Adept musel složit i jistou zkoušku. Ta spočívala v tom, že uchazeč změřil svoje síly s ostatními mistry, které musel zasáhnout a sám mohl být zasažen pouze dvakrát. Bojovalo se tehdy obvyklými zbraněmi, ke slovu se tedy dostaly kordy, dýky, kombinace těchto zbraní (pro italskou školu tak příznačné), ale i archaický meč.Jakmile novic zvládl i tuhle zkoušku (zaplatil tučné zápisné), mohl se již honosit titulem mistra šermu. V rámci tehdejšího renesančního módního stylu se pořádaly u dvora i jisté obdoby turnajů. Tato šermířská klání, často vybojovaná s ostrými zbraněmi, byla tehdy velmi oblíbená. O tom hovoří i osobní účast krále Karla a později Jindřicha III. Oba tito panovníci našli své zalíbení v šermu a Francouzská škola jim vděčí za mnohé. Francouzští šermířští mistři v rámci konkurenčního boje s Itálií začali zavádět do své výuky i jisté nové prvky (sám král Jindřich III. prý vynalezl několik akcí). Nový styl školy se však začal uplatňovat až za sto let po Jindřichovi. Chtě nechtě Italové v 16. století hráli prim. Za skutečného otce Francouzské školy šermu je však právem považován mistr Henri de Saint-Didier. Jeho kniha Tajemství meče, otce všech zbraní je považována za osvětové dílo, jako mnozí jeho součastníci i on vycházel z Italské školy šermu. Tento mistr však sjednotil různé šermířské poznatky v jeden celek a položil tak základy pozdějšímu věhlasu Francouzské školy šermu. Počátkem 17. století se šerm ve Francii rozvíjí a postupně nabývá na tempu. Na rozdíl od ostatních šermířských škol, které postupně upadají, (vyjma Italské školy) začínají se francouzští mistři těšit rostoucí přízni a všeobecné pozornosti i v zahraničí. Její skutečný rozkvět není v dobách Dumasových nesmrtelných Tří mušketýrů, tedy kolem roku 1628, ale až o něco později. Na dvoře francouzského krále Ludvíka XIV. kvete veškeré umění včetně vznešeného a váženého umění šermířského. Proto není divu, že i Královská šermířská akademie je na vrcholu vážnosti. Musíme si uvědomit, že šerm patřil vedle tance a jízdě na koni k hlavním nezbytným dovednostem tehdejšího šlechtice. Šerm nesloužil jen pro ochranu cti, ale náležel k součástem tehdejší složité etikety. Mladý šlechtic chtěl-li uspět u dvora musel toto umění dokonale ovládat. Sám Sluneční král (myslíme samozřejmě Ludvíka XIV.) nejen že byl výtečným tanečníkem, ale byl i obratným šermířem.

 

Šerm na dvoře Slunečního krále

Francouzský král Ludvík XIV. (1638-1715) se chopil vlády roku 1661. Od samého počátku svého panování měl cit pro vše krásné, obklopil se umělci, malíři a architekty nejlepších evropských jmen. Mezi jeho nejoblíbenější zábavy patřily okázalé slavnosti a představení častokrát doplňované novým tanečním uměním -- baletem. Osobně se účastnil mnohých vystoupení jako aktivní tanečník. Zatím co on našel rozptýlení v tanci, jeho bratr Filip vévoda Orleánský se bavil se svým šermířským mistrem Philibertem de la Touchem. Tento šermířský mistr měl v tehdejší Královské šermířské akademii, hlavní slovo. Jeho přínosem Francouzské škole šermu, bylo vydání díla, které se stalo základem pro práce dalších mistrů. Jeho kniha nesla vznešený název Svobodné umění šermířské. Dílo vyšlo v Paříži v roce 1670 a bylo přijato s nadšením. Autor působil po celou dobu své slavné kariéry na dvoře krále a těšil se velké vážnosti.

Král Ludvík XIV. povznesl své mistry nejvýše jak jen mohl. Potvrdil jim jejich výsadu, že nikdo kromě nich nesmí ve Francií vyučovat šermu. Mnohé povýšil do šlechtického stavu a udělil dokonce Akademii nový erb s rodovými bourbonskými liliemi a zkříženými kordy. V tomto období se zároveň mění vzhled zbraní; dýka a dlouhý italský rapír začínají mladým šlechticům překážet. Vytváří se nová zbraň. Je to barokní kord a lehký cvičný fleret. Tato zbraň je podstatně kratší než rapír, je i lehčí a pro akce Francouzské školy tudíž výhodnější. Postrádá složitý koš, záštitu jí tvoří jen jakési dvě k sobě spojené mušle a velmi krátká příčka. Čepel se postupně stále odlehčuje a s ní nabývá šerm složitějších forem. S oblibou se používá fleret. Jako cvičná zbraň je velmi populární. Šermířské akce nepostrádají dobovou etiketu, vzácná je i jistá forma salónního šermu s přísnými pravidly a důrazem na čistotu stylu. Jedním z prvních mistrů, který publikoval styl Francouzské školy šermu, byl jistý Charles Besnard, jehož kniha nazvaná Teorie a zkušenosti šermu kordem čili fleretem aneb Svobodný mistr šermu (vyšla někdy v roce 1653) měla na své součastníky nemalý vliv. Mistr v této knize popisuje základní typ střehu, ze kterého další mistři už jen vycházejí. Tento šermířský střeh je základním prvkem pro mnohé z něj vycházející akce. Jeho podoba se značně podobá dnešní formě střehu, používaného ve sportovním šermu. Je rovněž autorem jedné z prvních forem šermířského pozdravu se zbraní v ruce. Ve své knize některé typy pozdravů stručně popisuje. Další věhlasný mistr Francouzské školy šermu je André Wernesson de Liancourt, působící na francouzském dvoře kolem roku 1680. Tento mistr posedlý touhou vymyslet univerzální kryt byl oblíben zvláště mladou šlechtickou generací. Jeho pařížské šermířské dýchánky byly proslulé. Navýsost cenným přínosem je i jeho myšlenka zanechat chodidlo (defenzivní zadní nohy, u praváka je tím míněna samozřejmě levá noha) při výpadu na zemi. Výsledkem je lepší stabilita a snazší ústup při defenzívě. Celou škálu barokních mistrů šermu na královském dvoře uzavírá Julien de Labat. Tento mistr vydává v roce 1696 knihu pod názvem Umění kordu. Jedná se o ucelené dílo určující souhrn šermířského stylu francouzských kavalírů v době baroka. Mistr stanovil pravidla, které ostatní pouze rozvíjeli. Protěžovaná je elegance pohybu nad účelovostí akcí.

Pravidla školy byla velmi náročná a k jejich zvládnutí bylo zapotřebí hodně času. Frekventanti školy se museli dlouho vracet k jednotlivým akcím, dokud si je bezvadně neosvojili. Jen perfektní znalost akcí a technik mohla vést ke konečnému ovládnutí této náročné školy.

Mnohé války a velikášskou politiku slunečního krále pocítil především prostý lid.

Pro něj se šerm kordem či fleretem stává pouze další feudální zábavou, proto se souběžně s Francouzskou školou šermu rozvíjí i lidový šerm tesákem, později šavlí. V roce 1715 král po dlouhé vládě umírá, celé provincie plesají radostí, že král tyran padl. Jeden absolutismus končí začíná nový. V dobách regentství (za mladého krále Ludvíka XV. vládne regent Filip Orleánský) dochází k upevnění Francouzské školy šermu téměř v celé Evropě. Smrtí krále Ludvíka XIV. končí jedno slavné období, v Evropě však začíná rozkvétat nový styl, rozmarné rokoko a tím začíná další velkolepé období rozvoje francouzského šermu v Evropě.

Ilustrace z knihy La Maistre d'Armes oul'exercise de l'epée seule dans sa perfection Mistra Andrea Wernessona de Liancourt z roku 1686

 

Zlatý věk francouzského šermu

Počátkem 18. století dochází k takovému rozkvětu francouzského šermu, že ostatní školy včetně Italské ustupují čím dál více do pozadí. Francie uhájila své velmocenské postavení i přes vyčerpávající války. Při mírových jednáních dokonce nahradila tradiční latinu francouzština. Není proto divu, že francouzský kavalír slouží za vzor evropským šlechticům. Ti ho záhy začínají napodobovat, včetně šermu. Ten se stává v průběhu 18. století takřka posedlostí. Soubojová horečka vrcholí, šlechtici se bijí ne snad z nutnosti, ale dokonce i pro zábavu. V šermírnách celé Evropy zní francouzské povely. Přihlíží se již výhradně ke stylu a ladné dokonalosti pohybů. Dobrý šermíř této doby se stal opravdovým umělcem. Šerm se do jisté míry stával tancem s přísnými pravidly. Nepostrádal však účelovost, jak se někteří nezasvěcenci domnívají. Šerm se stává pro diváka naprosto dokonalým představením. Je však nutno poznamenat, že šermíři museli projít velmi náročným tréninkem. K zvládnutí těchto naprosto ucelených akcí bylo potřeba i více let praxe. Šermíři se na podkladě zranění naučili používat ochranné masky. Nesmíte se však domnívat, že maska chránila svého nositele příliš dokonale, s dnešní šermířskou maskou neměla téměř nic společného. Jednalo se vlastně o jakýsi druh škrabošky která měla chránit především tvář a oči. Někteří šermíři masky vlastně vůbec odmítali, s odůvodněním, že jsou neestetické. O všeobecném zavádění ochranných masek, můžeme mluvit až v druhé polovině 18. století. Roku 1736 vychází v Paříži nová šermířská kniha Nový náhled na umění šermířské, jedná se o unikátní dílo mistra J. F. Girarda. Autor doplňuje staré akce o módní šermířské výstřelky (zajímavé jsou akce pod vbodnici soupeře, či přerušení soupeřova útoku kontra útokem bez kontaktu čepelí). Dalším věhlasným mistrem byl i Augustin Sebastien la Perch. Jeho bohatě ilustrovaná kniha zpřehlednila akce francouzské školy šermu. Tento nadaný mistr zvláště kladl důraz na šermířské pozdravy se zbraněmi, tzv. la Reverence. Ve své knize mnohé popisuje, zabývá se i dobovou etiketou a nastiňuje tehdejší manýry. Pro pochopení Francouzské školy šermu, je nutné porozumět šlechtickým manýrům tehdejší doby. V období pozdního klasicismu a rokoka byla společnost zcela pod francouzským kulturním vlivem. Evropa je ženského rodu, odpus'me jí proto poněkud zženštilé chování. Kavalíři a jejich mravy byly proto poněkud zjemnělé, není proto divu, že se to odráží i na tehdejším stylu šermu. Nejproslulejší práce je však jistě šermířská učebnice mistra Juliena Daneta, zcela přehledně je v ní popsána Francouzská škola šermu, obohacená o nejnovější akce a doplněná dokonce srovnáním s ostatními šermířskými školami. Tento mistr prosazoval přímé útoky na soupeře a to i tehdy, když byl útok úspěšně odražen. Doporučoval v útoku pokračovat a snažit se soupeře v krytu obejít. Prvky z jeho učebnice se objevují i ve slavné Diderotově a Dalambertově Encyklopedii. No, ale to už zase končí jedna epocha ve které stál francouzský šerm v zenitu. Postupně jsou v soubojích kord a šavle nahrazovány pistolí (tento trend přichází z Anglie). Za vlády velkého císaře Francouzů Napoleona dochází opět k restauraci šermu, ale to je již jiná historie.

 

Od Thermidoru k Brunairu

L.P. 1789 se ve Francii zvedla vlna rozhořčeného odporu. Hesla zní: svoboda, rovnost, právo pro všechny. Je nutné nastolit lidovou vládu, pryč s monarchií. To jsou hesla, která hýbala nejen Paříží , ale celou Francií od La Rochelle až po Remeš. Na jedné straně umírnění girondisté, na druhé radikální jakobíni včele s Robespierrem. Všude vládne teror. Poslední slovo má však gilotina, mocná a neúprosná. Hlava královská padá kupodivu stejně dobře jako hlava prostého občana (jak se revolucionáři s hrdostí nazývali). Vedle hlav Dantona, Desmoulina, Robespierra, Sant-Justa, Ludvíka XVI., Marie Antoanety, padá i hlava dvorního Královského šermířského mistra Antonia Rousseaua. Tento mistr byl dvorním učitelem šermu královských dětí. Po popravě krále je posléze zrušena i slavná Královská šermířská akademie. Odpor ke všemu královskému vrcholí. Nenávist je tak silná, že roku 1793 vláda jakobínů zrušila označení král a královna i v šachové hře. Mnozí šlechtici (royalisté) emigrovali, s nimi i většina šermířských mistrů. Revoluce však kvasí dál. Svoboda, rovnost, bratrství, to jsou její hesla, brzy budou pošlapány armádami císaře Napoleona. Toho Napoleona, který lidem sliboval republiku a přinesl císařství. Imperialismus a absolutismus stejného zrna, jako za monarchie bourbonské. Lid Francie však věří, musí věřit, agitace funguje skvěle. Buržoazie se chápe otěží vlády, její kočár se řítí a nehledí napravo ani nalevo, ztracen je ten kdo se jí postaví do cesty. Bude smeten! Smetena je však nakonec buržoazní vláda a to mladým ambiciózním generálem Bonapartem. Ten se sám chápe otěží moci. Zpočátku jako první konzul (1799), posléze už jako císař Napoleon I. (1804).

Tak se nakonec Revoluce vítězná, hýčkaná, všemi milovaná, mění ve starou ztrouch-nivělou a zkorumpovanou kurtizánu, kterou nikdo nechce. Šermu se opět začíná dařit, jsou zakládány šermířské spolky (občané si opět říkají pane). K obnovení akademie zatím ještě nedošlo, ale celá věc je na spadnutí. Císař Napoleon dává svým důstojníkům volnost a ti se bijí hlava nehlava. Je zaznamenán velký narůst soubojů. Důstojníci, ale i prostí vojáci se bijí na šavle a kordy. Mnozí padnou ne kulkou nepřítele, ale čepelí svého krajana. Nakonec je nucen i císař vydat jistá omezení ohledně soubojů.Tehdejší souboje měly přísná pravidla. Soupeři si nejdříve museli obstarat svědky tzv. sekundanty (dva a více), nesměl chybět ani lékař. Po zvolení vhodného terénu byli duelanti naposled vyzváni ke vzájemnému smíření. Pokud některá ze stran odmítla, souboj mohl začít. Za zbraně se většinou volilo mezi šavlemi, kordy, či pistolemi (výjimkou však není i jistá forma jezdeckého souboje). Pokud byli dohodnuty zbraně předem, nesměly se před soubojem změnit. Samotný souboj měl také několik forem, především se jednalo o stupeň urážky (byly tři), potom se zvolil i samotný druh boje.

1. Souboj skončený dohodou mezi soky (s ní mohl přijít pouze vyzvaný duelant).

2. Souboj ukončený lehkým zraněním některého ze soků (známe jako do první krve).

3. Souboj ukončený těžkým zraněním, či smrtí některého z duelantů.

Po souboji byli často vítěz i jeho svědci stíháni policií, nebývá výjimkou, že byli postaveni před soud a popraveni. Soubojová horečka doznívala i během 19. století. Souboje však byly již většinou vybojovány střelnými zbraněmi. Šerm se začíná postupně stávat sportovní disciplínou. Královská akademie je konečně otevřena až roku 1886. Jisté je, že Francouzská škola šermuse stala pojmem. Dodnes patří francouzští šermíři k nejlepším, na planši světového sportovního šermu. Aby však odkaz starých mistrů nezanikl, vznikají různé šermířské spolky a skupiny, které s větším či menším úspěchem restaurují tato stará bojová umění. Tak snad odkaz starých mistrů nikdy nezanikne, vždy' umění šermířské je staré jako samo lidstvo.

Souboj kordem a šavlí. Ilustrace z knihy Henryho Angela Hungarian and Highland Broadswords z roku 1798

 

Základní rozdělení školy -- Barokní mistři

Jak již bylo uvedeno, Francouzská škola šermu musí být vnímána s ohledem na čas ve kterém byla frekventována. V těchto scriptech se proto budeme zaobírat školou v jejím největším rozkvětu, tedy od druhé poloviny století 17. až po první polovinu století 18.

Technika školy v tomto období je celkem ustálená. V první řadě se musím zmínit o jistých rozdílech a přístupu jednotlivých mistrů této školy. V druhé polovině 17. století se mění vzhled zbraní, dlouhý rapír vystřídal poněkud zkrácený barokní kord. Tuto změnu zbraní musíme považovat za jednu z hlavních příčin, které ovlivnily styl šermu. Italové odlehčují své rapíry mnohem později. Francouzský mistr Charles Besnard popisuje ve svém díle (vyšlo v roce 1653) celkem detailně zacházení s tehdy obvyklým kordem, a se zcela novou zbraní fleretem. Fleret zpočátku sloužil jako cvičná zbraň pro nácvik akcí s kordem, až mnohem později si vytváří vlastní specifickou techniku šermu. Jako šermířský mistr učil své žáky (vesměs zámožné a vznešené šlechtice) technice vmyků. Jedná se o akci, ve které je vázána soupeřova čepel čepelí vlastní, s důrazem na zásah protivníka. Mistr rovněž popisuje i vlastní kord a určuje jeho části, vhodné pro útok a obranu. Zatím co podle jiného francouzského mistra Juliena de Labata (působil jako dvorní šermířský mistr v letech 1688-1692) se čepel zbraně (kordu) rozděluje na tři části. Obdobné i když podstatně jednoduší rozdělení čepele popisuje už italský mistr Camilio Agrippa, kolem roku 1553. Dalším Italem, který popsal rozdělení čepele zbraně byl Francesco Antonio Marcelli.

1. Zhruba prvních 35 cm čepele od ricasa je označeno jako plocha zbraně pro krytí. Tehdy se kryly i sečné rány, postupně však šerm nabývá bodných forem (vše díky neustálému odlehčování zbraní), seky však postupně mizí i z důvodů čistě technických, sek je podstatně pomalejším útokem než bod, navíc se útočník při seku příliš odkrývá a tím se vystavuje soupeřovu protiútoku.

2. Další část zbraně sloužila zpočátku k sekům, později se používala ve fázi nastavených krytů, či krytů útočných (jedná se o akci, kdy do útočníkova útoku zaútočí obránce, se soupeřovou čepelí však neztrácí kontakt a útočníka tak velmi úspěšně paralyzuje). Tento nápad již uplatnil italský mistr Ridolfo Capo Ferro.

3. Konečnou fází, zhruba posledních 25 cm lze nazvat jako část čistě útočnou. Konec čepele měl samozřejmě ryze bodný charakter, akce se prováděly v různých úrovních s různým rozestupem (mensurou), takže určit přesnou dotekovou plochu útočné části konce čepele je takřka nemožné.

Někteří mistři tuto teorii samozřejmě neuznávali, či k ní připojili mnohé další, považujme však toto rozdělení z důvodu jednotnosti stylu za směrodatné. Dalším cenným poznatkem na poli techniky šermu bylo i vytváření základního střehu (výchozí šermířská pozice). Mistr Labat označil střeh za základní výchozí prvek ke všem akcím. Jeho střeh vyšel z italského vzoru, s tím rozdílem že těžiště těla posunul poněkud více do zadu (míníme tím samozřejmě zadní nohu, v pravém střehu je to noha levá). Výhodou je snazší posun a odsun, i útočné akce nabývají více na dynamice, odlehčíme-li přední nohu. Akce tohoto mistra jsou vůbec velmi dynamické, ve své knize Umění kordu popisuje i mnohé typy odzbrojení, klesání těla jako trik a dalších finty.

Jeho předchůdcem byl jistý Andre Wernesson de Liancourt. Ten roku 1686 učí ponechat při výpadu chodidlo levé nohy položené celou plochou na zemi. Tím šermíř získává větší stabilitu a i ústup je podstatně snazší. Kroky a postavení nohou považuje vůbec za velmi důležité při šermu. Skutečné kroky, jak je zhruba známe dnes (ve sportovním šermu) se objevují až o něco později, ale základy již byli položeny. Mnozí jiní mistři, kteří ovlivnili velkou měrou šerm ve Francii své poznatky nepublikovali, proto budeme vycházet z celkového souhrnu výše uvedených mistrů. Je nutné si rovněž uvědomit, že šerm jako jedno z umění pohybu, byl značně ovlivněn svou poněkud frivolní dobou. Elegance i přísná etiketa se objevují samozřejmě i v šermu.

Proslulý mistr Královské šermířské akademie Philibert de la Touche, byl autorem mnoha šermířských pozdravů se zbraněmi tzv. Reverencí. (Jeho kniha pojednávající o šermu kordem vyšla v Paříži v roce 1670). Reverence - Jednalo se o komplikované pohybové variace, které musely být v přísném souladu s tehdejším stylem a etiketou. Vznešený šerm této doby příjemně ladí s pompézním životem tehdejší šlechty v čele s jejím králem Ludvíkem XIV. Tím bychom uzavřeli výklad o Francouzské škole šermu, v rámci jejích barokních mistrů.

 

Základní rozdělení školy - mistři rokoka

Po zavádění trojhranných čepelí (1727) se kordy odlehčují natolik, že šermířské akce nabili mnohem lehčí formy. Začíná se čím dál více prosazovat elegance a jemné techniky. Šlechtici prakticky neodkládají své kordy. Objevují se různé druhy kordů do společnosti, na vycházku, k ceremoniím a další. Mladého šlechtice za vlády Ludvíka XV., si prostě bez kordu nedovedeme představit. Není proto divu , že šerm nabyl nevídaného rozkvětu. Francouzská škola šermu pronikla prakticky do všech šermíren v Evropě. Dokonce i ve vzdáleném Petrohradu se ozývají francouzské povely. Ruský car Petr I. byl vášnivým zastáncem všeho francouzského, včetně šermu. Francouzský styl je poznat i na dvoře švédského krále Karla XII., kde se kromě menuetu (dobový francouzský tanec) učí i šermu. Nezbytné je si však uvědomit, že k rozvoji Francouzské školy šermu přispěl i úpadek ostatních šermířských škol (školy španělské, německé, italské) které pozdě pochopily nový trend doby a podrželi si své poněkud archaické styly. Jistou vy jímku můžeme sledovat u školy italské. Její mistři pochopili, že musí své metody poněkud přepracovat. Jako tradičně však svou pozornost zaměřili na účelovost akcí, elegance svých francouzských protějšků však nikdy nedosáhli. V následujícím období rokoka Francouzská škola šermu projevuje svůj jedinečný styl a čistotu akcí takřka bezkonkurenčně v celé Evropě. K jejímu rozkvětu se zasloužil, mezi jinými hlavně pařížský mistr J. F. Girard. Jeho cenným přínosem je hlavně rozdělení šermířské vbodnice na tři polohy.

1: Poloha hořejší, jedná se o soupeřovu hlavu a plece. Na tuto stanovenou polohu mistr reaguje vytvořením horní vazby čepeli v obvyklém střehu.

2: Poloha střední (klasická) čepele míří svým sklonem do výše očí.

3: Poloha spodní, v tomto případě jsou ohrožovány soupeřovy nohy a slabiny.

Mistr rovněž reagoval na polohu vytvořením spodní vazby čepelí, jak jinak než v obvyklém střehu. Rovněž tento mistr stanovil akce směřující na soupeřovi nohy za příliš nebezpečné. Důvodem mu bylo nebezpečné snížení těla při těchto útocích na které mohl soupeř reagovat jednoduchým srazem (remise) a útočníka snadno vyřadit. Nevyhnul se však popisu sečných akcí které se v jeho díle (Nový náhled na umění šermířské) objevily. Dalším proslulým mistrem v dobách rokoka byl jistý La Boissiére. Tento mistr prosazoval při šermu používání ochranné masky (1750). Předešel tak mnohým nebezpečným zraněním. Navíc se mohlo začít s výukou některých akcí směřujících na hlavu soupeře, které byly pro nebezpečí zranění dříve opomíjeny. Ochranná maska však byla zatím velmi primitivní. Chránila prakticky jen hlavu zepředu a to ještě velmi nedbale. Maska s ochranným úpletem se objevila až mnohem později, kolem roku 1784. Jistý věhlas předchází i osobu mistra Augustina Sebastiana la Perche, který působil jako akademický mistr Královské šermířské akademie, kolem roku 1752.

Tento mistr ve svých studiích zdůrazňoval dokonalou kompozici šermířských akcí. Šerm se v jeho očích stával dokonalým divadlem, ve kterém chyba neměla své místo. Kladl rovněž velký důraz na etiketu a reverence se zbraněmi. Nácvik akcí dle tohoto mistra vyžadoval velkou koncentraci a smysl pro detail. Mistr postavil šerm na úroveň tanečního umění. Systematicky vedl své žáky, až k dokonalosti. Náročnost jeho pojetí je pro rokokoví šerm zcela obvyklá. Však snad největšího věhlasu se dočkal (a to už za svého života) mistr Julien Danet. Danet kterého mnozí považují za otce moderního vědeckého šermu, rozvinul své studie v díle, které nemělo ve své době období (srovnáni snad snese jen s dílem italského mistra Francesca Antonia Marceliho, o sto let dříve). Jeho práce dala základ k rozvinutí pozdějšího sportovního šermu. V jeho pojednání se setkáváme se zkráceným výpadem který má již zcela pevnou formu. Mnozí kritici se domnívají, že ve svých akcích prosadil přílišnou strnulost. Je nutno si však uvědomit, že tehdejší šermířské umění mělo četná omezující pravidla a že zranění soupeře při cvičném šermu bylo zcela nepřípustné. Mistr se snažil na rozdíl od jiných učitelů více pracovat s čepelí soupeře. Snaží si soupeře dopředu připravit ovládnutím jeho čepele a posléze uplatnit předem nacvičenou akci. To je samozřejmě východiskem pro mnohé oko vábící akce, nutné je však přísné dodržení pravidel a rozestupu. V dobách rozmarného rokoka stojí Francouzská šermířská škola, na samém vrcholu. Její mistři jsou všeobecně uznávání a těší se přízni šlechty i evropských dvorů. Tím uzavíráme poslední část historického rozdělení školy. Opouštíme rokokové mistry s vírou, že jejich odkaz nebude zapomenut.

Správný výběr zbraně hrál v 18. století důležitou roli. Zde je k vidění typická ukázka zkoušky kvality čepele kordu o dřevěnou stěnu. Ilustrace z Diderotovy a d'Alembertovy Encyklopedie z roku 1755.

 

 
Datum: 18. 05. 2011 17:01:31 Autor: Martin
Předmět: La Maistre d'Armes
Dobrý den, prosím o informaci, kde je možné najít ilustrace z této knihy La Maistre d'Armes... na webu (případně jiné s tématikou šermu kordem). Děkuji za odpověď Martin flanker27@centrum.cz
Přidat komentář

 





Vyhledávání

Foto týdne

"Ach, jsou milé tyhle malé černošky a vůbec ne plaché!" (Zasláno.)


Recenze týdne

Tiger v bahně

Vzpomínky tankového esa