logo-militaria.jpg, 41 kB
logo-militaria-2.gif, 9 kB

Tématický server
z oboru vojenství

logo-elka-press.gif, 3 kB

Sedm rytířských dovedností

Historie a pokračovatelé rytířské tradice -- moderní pětibojaři

Vykrystalizování a určení sedmi základních rytířských ctností a dovedností bylo v obecné rovině vytvořeno několika základními proudy v nejranější fázi evropského feudálního vývoje.

V této době došlo k rozkladu římského impéria i celé společnosti, zhrubnutí mravů, úpadku civilizace a kultury. Na přelomu 8. a 9. století nastalo období překonávání chaotického stavu a započala tvorba pevnějších celků společnosti vedoucí ke vzniku nové kultury. Postupně byly kristianizováni společenské špičky nových státních útvarů-- králů a jejich družin. Postupoval rozklad rodových a kmenových vazeb.

Křesťanství se stalo určující ideologií evropské společnosti. Přes řadu styčných bodů s antikou vznikala křesťanská ideologie jako opoziční hnutí proti antickému a především helénskému světovému názoru.

V 10. století došlo ke spojení nejvyšší církevní a světské moci. I když bylo toto spojení v dalším vývoji vyplněno vnitřními konflikty a boji, tvořilo dominantu evropského vývoje pro následující století.

V souvislosti s dominantním postavením křesťanství v evropském vývoji byl po staletí budován negativní postoj vůči samotnému lidskému tělu. Tento znak tvořil nezanedbatelnou složku celé evropské kultury. Nalezl svůj odraz a výraz (odrazil se) ve filozofii, literatuře a ve výtvarném umění. Výrazně ovlivňoval i celý charakter fyzické kultury.

Z těchto tlaků a formování, které začalo již v nejranější fázi feudálního evropského vývoje, vznikly dva základní náhledy-- dva dobové ideály -- ideál světce a ideál hrdiny.

Již v legendách, vznikajících ve francké říši v jejím nejstarším merovejském období, v němž se na území Francie začal krystalizovat evropský středověk, se objevuje světec -- asketa jako ideál nové doby. Ideál kontrastující s drsnou realitou soudobého světa.

Ideál světce-askety se prolnul bezprostředně do mnišských řádů. Byla snaha regulovat život svých členů se stále vzrůstající přísností. Chudoba, jednoduchost šatu i potravy, asketická cvičení, jimiž byly posty, mlčení, bdění a únavné přeříkávání modliteb. Omezení nebo úplné potlačení nejzákladnější hygieny, jako je mytí a česání. Pozitiva byla spatřována v nejrůznějších druzích duševní činnosti, které učinily z klášterů střediska soudobé vzdělanosti. Podstatu náhledu na činnost mnišských řádů vystihuje heslo benediktinského řádu Ora et labora (modli se a pracuj).

Proti ideálu světce-askety stál jako světský ideál neohrožený hrdina starých pohanských bájí a ság. Tento hrdina se vyznačoval značnou fyzickou silou, statečností, chytrostí a obratností v zacházení se zbraněmi. Své mimořádné schopnosti a dovednosti prokazoval v lovu zvěře, v bojích, v hodu kamenem, v odvážných skocích s koněm a na koně, házení oštěpem, v bězích o závod s lidmi, ale i se zvířaty.

V průběhu 12. století se v západoevropské feudální společnosti transformovala podoba hrdiny do nové specifiky. Zrodil se nový ideál -- ideál rytíře. Pojal do sebe řadu prvků pohanského hrdiny, ale současně v úzké spojitosti přijal i některé znaky církevního ideálu světce-askety.

Původně byli názvem "rytíři" označováni ozbrojení jezdci, členové královy vojenské družiny (fr. cavalier, ang. knight, něm. ritter, česky rytíř).

Rytíři byli původně synové vazalů, kteří byli na hradech vychováváni spolu s dětmi hradního pána a byli výcvikem připravováni na profesi válečníků. Byli cvičeni v jízdě na koni a učili se zacházet se zbraněmi, v prvé řadě s mečem. Několikaletý společný život a především prožité mládí spojovalo mladé bojovníky na celý život. Vytvářela se z nich mužská společenstva, která spolu zasedala k jídlu a pití, cvičila se v rytířských hrách a dovednostech. Spolu pak nastupovali bok po boku v boji.

Křižácké války výrazně určovaly evropský vývoj druhé poloviny 11. století, století 12. a 13. Válečná tažení vnesla do evropské společnosti výrazné prvky sociální destrukce. Na druhé straně tato expanze ozářená vidinou zlata a bohatství nabízela majetek, zlepšení sociálního postavení, odpuštění hříchů i získání věčné blaženosti. Otevírala nové světy plné tajemství a dobrodružství.

Křižácké války výrazně ovlivnily sociální strukturu evropské společnosti. Společná nebezpečí a neznámé dálky stmelovaly křižácká vojska, stejně jako církevní posvěcení, jež je vyzdvihovalo mezi vyvolence boží a dávalo jejich životům nový, vznešený smysl a cíl. Vznikaly v nich nové společenské vztahy, které překračovaly původní sociální zařazení jednotlivců.

Páteří křižáckých vojsk se stali bojovníci, kteří byli pro válku nejlépe připraveni, vyzbrojeni a vycvičeni. Byli jimi bojovníci z povolání -- rytíři. V průběhu křižáckých válek se současně proměňoval jejich sociální i nacionální základ.

Již v předchozím období tvořili rytíři značně otevřenou společenskou kategorii. Rytířský titul nebyl dědičný, ale byl udělován pouze jednotlivým osobám, což mělo za následek, že mezi rytíře pronikaly stále nové elementy z nižších společenských skupin.

Křižácké výpravy se staly bází, ve které se na univerzálním křesťanském základě vytvářela internacionální skupina rytířů vyšlých z různých společenských vrstev a z různých národnostních celků.

Do ideálu rytíře se prolnulo i stoupající bohatství a přepych evropských dvorských center, kultivace mravů, prohlubující se vzdělání privilegovaných složek společnosti.

První zidealizovaná podoba rytíře -- bojovníka se objevila ve Španělsku. Určující forma dvorského ideálu rytíře klasického středověku vznikla v Provence ve Francii, kde byli nositeli tohoto ideálu troubadouři, v Anglii minstrels a v Německu minnesängři.

Do ideálu rytíře se prolnuly hodnoty feudální společnosti, její životní normy a styl. Vykrystalizoval v něm i první kodex společenského chování s nejvyšší normou -- rytířskou ctí.

Je třeba zdůraznit, že mimořádně významným prvkem rytířského ideálu se stala láska a podivuhodně modifikovaný kult ženy (viz Vilém z Aguitanie).

Ideál rytíře v jeho složité kráse a mystické zjemnělosti nebyl nikdy skutečně realizován. Byl v příliš ostrém protikladu ke skutečnému životu. Byla to pouhá představa o tom, jak by měl vypadat ideál člověka. Ale to, co vyzdvihoval do svého erbu -- statečnost, čest a láska -- byly hodnoty, které vtiskly evropské kultuře a její etice výrazné a hluboké rysy, které svojí elementárností patří i do současnosti.

V době klasického feudalismu nabyla příprava rytířů organizovaného charakteru a byla začleněna do širšího výchovného programu.

Prvním úkolem bylo, aby si mladí adepti osvojili základy dvorských mravů, tj. všeho, co bylo shrnuto pod dobovým názvem courtoisie nebo heverscheit. Patřilo sem dobré chování, znalost společenských her, hudební vzdělání včetně tance a znalost cizích řečí. Za vzor urozených mravů byl považován francouzský dvůr. Francouzština byla dorozumívací řečí urozených kruhů včetně latiny. Výše se popisuje první z mnoha tzv. "rytířských ctností" a tou je vzdělanost a kultivovanost.

K fyzické přípravě chlapců patřil i všestranný tělesný výcvik, o jehož náplni máme řadu dobových informací. Chlapci museli běhat, skákat a šplhat. Pro posílení paží házeli velkými kusy kamene. Plavání představovalo další rytířskou dovednost. Nejprve se učili plavat na nafouklých hovězích měších, později bez této pomoci. Umět plavat bylo v této době vysoce ceněno. Mladí muži museli umět rovněž zacházet s kopím, střílet z luku a zápasit.

Tento výcvik měl charakter průpravných cvičení. Prvořadý důraz byl položen na výcvik bezpečného ovládání koně za všech situací. K němu neodmyslitelně patřila i dovednost v ovládání zbraní při jízdě. To byla pro rytíře základní potřeba. V ovládání zbraní to byl v prvé řadě meč. Ve výcviku se používaly dřevěné nebo speciální lehké a tupé meče. Ve Francii používali chlapci též dřevěných holí.

Dalším důležitým prvkem rytířských dovedností bylo naučení se zacházet a používat štítu a kopí při jezdeckém boji. Při tomto složitém nácviku bylo ve Francii a v Anglii používáno zvláštního nářadí -- quintaine, což bylo na kůlu, jež byl ukotven v zemi, upevněná zbroj a štít, někdy to býval jen sud. Bylo nutné tohoto "nepřítele" zasáhnout tak, aby celá quintaine byla stržena k zemi.

Do výcviku bylo někdy zařazováno i házení nožem, přestože zápas nožem nebyl pokládán za rytířský způsob boje. Vrhaly se jeden, dva i tři nože tak, aby každý zásah byl pokud možno smrtelný. K obraně se používaly malé kulaté štíty. Byla to příprava na souboj na život a na smrt.

Součástí výcviku a zároveň praktickou prověrkou získaných dovedností byla účast na lovu. Zde se posuzovala u mladých adeptů rytířství jejich obratnost, pohotovost, duchapřítomnost na koni i ovládání zbraní, a to především házení kopím a střelba z luku. Lov byl svou podstatou blízký válečné činnosti a udržoval rytíře v dobré fyzické kondici.

Vedle této průpravy byly ve vládnoucích centrech (knížecí nebo královský dvůr) pořádány rytířské hry. Při nich se stupňovala zátěž cvičení a spolu s tím vyzrávala i fyzická síla, zručnost a dovednost mladíků.

Pro mladé budoucí rytíře byly pořádány i speciální cvičné turnaje -- tironicia. Dle historické domněnky se má za to, že byly tyto hry poměrně časté a to v rozmezí 14 dnů. Svědčí o tom mj. zpráva Ulricha von Lichtenstein, který uvádí, že během jednoho léta absolvoval jako mladík dvanáct cvičných turnajů.

Nezanedbatelnou součástí rytířského stylu bylo též cestování. Přestože tuto formu můžeme brát jen jako doplňující, obliba návštěv na rytířských sídlech byla taková, že někteří rytíři, většinou ti, co neměli vlastní majetek, trávili značnou část svého života cestováním od jednoho hradu k druhému.

Z výše uvedených skutečností a předpokladů je zřejmé, že rytířských ctností a dovedností bylo více než oněch sedm. K možnému výkladu oněch "sedmi" se dostaneme později. Zde bych chtěl zdůraznit, že se v dobových pramenech uvádějí tři vrcholné základní fyzické disciplíny rytířů -- jízda na koni, zacházení se zbraněmi (a to v prvé řadě s mečem) a tanec.

Po útlumu "rytířských ctností" během 14. a 15. století dochází na přelomu 15. a 16. století, převážně v západní části Evropy, k novému ožívání starých rytířských tradic. Ty spoluvytvářely a spoludotvářely formy dvorských zábav. V tomto období se setkáváme se znovuoživením slavností Artušova kruhu. K pořádání turnajů vznikala zvláštní turnajová rytířská společenstva, která byla garantem, že účastníci pocházejí skutečně ze starobylých rytířských rodů.

Počátkem 16. století vzešla z pera městského písaře, kanovníka, historika, právníka a teologa v jedné osobě Johannesa Rotheho práce, která na jedné straně nastavovala zrcadlo rytířům své doby, což činil velmi ironicky a kriticky, avšak na druhé straně zachycovala na svých stránkách starý rytířský ideál.

Rothe praví: "...Dokonalý rytíř má být vycvičen v sedmeré zručnosti...".

V této fázi historického vývoje se dostáváme k oné formulaci "sedm rytířských dovedností".

"Má umět jezdit na koni, rychle nasedat i sesedat, klusat i jet cvalem, otáček se a při jízdě zvedat věci ze země..."

"...plavat a potápět se..."

"...střílet samostřílem, puškou i lukem..."

"...lézt po žebříku, po tyči i po laně..."

"...bojovat při turnajích, útočit dřevcem a zápasit v tjostu1..."

"...zápasit a šermovat..."

"...dobře přisluhovat u stolu, tančit, dvorně se chovat a rozumět šachovým hrám..."

žžžžžžžžžž

1 Jedná se o typ bojové hry. Rytíři vyzbrojeni štítem a kopím najížděli přímo proti sobě a souboj se rozvíjel útoky kopím. Účelem bylo vyhodit kopím svého protivníka ze sedla. V případě zlámání všech kopí bez kýženého výsledku se mohlo pokračovat soubojem na meče, při kterém pak bylo nutné dosáhnout konečného vítězství.

žžžžžžžžžž

 

Výrazný přínos k prohloubení "rytířských zručností" přinesla italská renesance. Na prvním místě stál požadavek dokonalého ovládání sečných i bodných zbraní, především meče a dýky. Nezbytnost odpovídajícího výcviku v zacházení se zbraněmi vedla v tvůrčím ovzduší italské renesance nejen k praktickému zdokonalení, ale i k teoretickému vývoji.

V době renesančního rozvoje vznikl pojem "umění šermu". Šermířští mistři v řadě italských měst (uvádí se na 200 dobových škol) položili v průběhu 16. století základy k propracování šermu do uceleného systému. To byl výrazný činitel pro vývoj, činnost, metodiku, hodnocení a praktické použití šermu v historické posloupnosti až do současnosti. Obdobně došlo i k rozvoji jízdy na koni. Počátkem 16. století byla v Neapoli založena první jezdecký akademie. Její zakladatel Federico Grisone vydal roku 1550 i první pravidla jízdy na koni. V nich byla zvláštní pozornost věnována i různým způsobům výskoků a seskoků na koně a z koně tzv. voltižování. Dále se propracovával systém vojenské gymnastiky v kontextu soudobého vojenství.

Ve složitém, dynamickém a mnohotvárném vývoji renesanční Itálie došlo v 16. století k proměně starého středověkého ideálu rytíře do podoby šlechtického dvořana -- Castiglione.

Koncem 17. století a v průběhu století 18. dochází k výrazným změnám ve vojenských doktrínách většiny evropských států. Změnou priorit praxe i teorie soudobého vojenství dochází k vytváření ucelenějších systémů ve výcviku armádních složek a důstojnického sboru. Jako příklad lze uvést prosazování a tvorbu nových systémových vojenských prvků carem Petrem I. na začátku 18. století v Rusku.

Tyto tendence, které krystalizovaly při vzájemném protitlaku osvícenectví a určité formy tradicionalismu, se projevovaly mimo jiné i v samostatné linii výuky šlechtické mládeže. Realizovala se prostřednictvím soukromých učitelů. Začala se vytvářet i nová sociálně výlučná učiliště, různé královské, rytířské a šlechtické akademie a společnosti, a to především v Anglii (od 16. století), Francii a Německu. Výuka se soustředila hlavně na přípravu k politické, diplomatické a vojenské kariéře. Byl kladen značný důraz na formy fyzické přípravy, jako pokračování staré rytířské tradice, v jejímž rámci byly fyzické i ostatní dovednosti (např. ovládání zbraní) jedním ze znaků sociální nadřazenosti. Proto byla vždy zařazena do šlechtické výchovy ona tři základní rytířská umění -- jízda na koni, šerm a tanec.

Dá se předpokládat, že v průběhu staletého evropského vývoje se přes řadu náběhů, především v renesanční Itálii, zformovalo pouze rytířské umění a s ním spojené dovednosti do podoby uceleného systému vysoce kultivovaných a propracovaných fyzických aktivit.

Typickou ukázkou této mimořádné kultivace se stal francouzský šerm 18. století. Pod zorným úhlem ideálu galantního kavalíra získal francouzský šerm na pohybové eleganci a na formální dokonalosti. Vzdaloval se však od svého původního bojového základu a měnil se stále více v elegantní hru s vytříbenou formou.

Také tanec přispěl významnými podněty ke kultivaci jízdy na koni. Ovládnutí tohoto starého rytířského umění patřilo k základním formám přípravy francouzské předrevoluční šlechty. V rámci výuky jízdy na koni byl prováděn speciální výcvik tzv. voltigier -- voltižování. Spočívalo ve zvládnutí různých způsobů jízdy na koni i různých forem výskoků na koně a seskoků z něj. Mělo charakter přípravného a průpravného cvičení, jehož cílem bylo stupňovat obratnost, mrštnost a pohotovost. Vzniklo i speciální cvičební nářadí (dřevěný kůň), na kterém probíhala výuka šermu a jízdy.

V průběhu 17. a 18. století byly v Německu zakládány speciální šlechtické a vojenské rytířské akademie, kde byla soudobá tělesná příprava koncipována ze základních rytířských umění, tj. tanec, jízda na koni a především šerm. Dále řadou pomocných a přípravných cvičení jako představoval zápas, plavání a voltižování.

Z těchto rytířských akademií se tyto dovednosti, respektive cvičení šířily dále na univerzity, které nebyly tak výrazně sociálně omezeny.

Rytířská cvičení ve vytříbené francouzské formě byla koncem 18. a počátkem 19. století na německých univerzitách opouštěna. Došlo k příklonu k jednodušším, ale o to podstatně tvrdším formám výcviku a to především v šermu -- tzv. německý šerm. Tento způsob výcviku byl výrazně podporován i potřebami samotné armády.

Vývoj ve Francii na přelomu 18. a 19. století byl formován Velkou francouzskou buržoazní revolucí a následným obdobím vlády Napoleona. Francouzská revoluce, její vznik, průběh, ukončení a přechod do napoleonské éry se odvíjela ve dvou základních rovinách ve vztahu k této studii. Základem první roviny byla destrukce. Zanikl šlechtický lov, šlechtické tance i šlechtický šerm. Byly uzavřeny rytířské akademie, taneční, šermířské i jezdecké školy. Řada mistrů z těchto škol skončila pod gilotinou včetně mistra pařížské královské šermířské akademie A. Rousseau v roce 1793.

Druhá rovina byla formována vlastním procesem revoluce do podoby výrazné bojové reality. Ta určovala další vývoj splynutím dobrovolnických praporů a národní gardy s pluky bývalého stálého vojska. Ta směřovala k všeobecné mobilizaci a vytvoření velké národní armády, jež byla pravidelně obnovována a doplňována každoročními odvody.

Francouzská občanská společnost a následně napoleonské války daly výrazný impuls k prosazování hromadných forem vojenského výcviku v evropských armádách. Byl to šerm, střelba z pistole a pušky, jízda na koni včetně voltižování, plavání a anglický box.

Vývoj Evropy v druhé polovině 19. století byl poznamenán výraznými ekonomickými, sociálními a politickými změnami, které s sebou přinášel proces rozvíjející se průmyslové revoluce. Složitost a mnohotvárnost jevů a dění v tomto vývoji zasahovaly i do oblasti spojené s fyzickými aktivitami, o nichž pojednává tato studie.

V armádě byl výcvik zaměřen především k ovládání střelných zbraní. Současně stoupaly nároky na všeobecnou fyzickou připravenost, odolnost a obratnost. Tradiční formou výcviku, především důstojnických sborů, byl ve Francii, Německu, Rakousku, ale i v jiných zemích šerm. Tím, že význam šermu ve vlastním boji poklesl, nabýval výraznější podobu a charakter přípravné fyzicko-technické disciplíny. Tento cvičný průpravný šerm měl celou řadu podob, které se po celé 19. století dále rozvíjely. Vedle klasického francouzského šermu to byl například německý šerm (menzurní) a šerm bodákem. Nové podněty získal cviční šerm koncem 19. století z milánské vojenské školy. Tento způsob boje představoval šerm s lehkou šavlí, který nalezl mimořádný ohlas v rakouském a německém vojsku.

Hledání, ustálení a specifikace těchto forem, průpravných disciplín pro bojovou činnost, probíhalo ve dvou základních rovinách, které se prolínaly a vzájemně se ovlivňovaly. V rovině armádního vojenského výcviku na straně jedné a v rovině obecných fyzických aktivit a cvičení ve školách v dobových systémech školství na straně druhé. Určující směry pro tyto formy přicházely z Dánska, Švédska, Francie, Německa a Anglie.

Snaha o zachování kodexu rytířské cti a její obrany cestou soubojů se projevovala úsilím šlechtických kruhů o regulaci pravidel duelů. Tato snaha byla v rozporu s tvorbou a realizací nových právních norem, které probíhaly v jednotlivých evropských státech po celé 19. století. Tyto snahy se výrazně projevovaly ve Francii, Německu a v Rakousku-Uhersku. Ještě na samém konci 19. století vydal rakouský c. k. šermířský mistr Gustav Hergsell duelová pravidla pro souboje i pro střelné zbraně.

Odumíráním soubojů zanikla specifická vazba spojující šerm s bojovou realitou. Šerm změnil charakter i společenskou funkci. Přeměnil se do cvičné, průpravné, ale především sortovní formy.

Významným průvodním jevem mnohostranného rozvoje Evropy v druhé polovině 19. století byla postupující organizace a specializace disciplín, o kterých pojednává tato studie. Docházelo ke vzniku řady nejrůznějších sportovních a společenských klubů a spolků. K výraznému mezinárodně právnímu zakotvení organizací docházelo v oblasti komunikace, v lodní a železniční dopravě, v poštovním, telegrafickém a telefonním styku. K intenzivní mezinárodněprávní spolupráci docházelo na úseku vědy, práva i politiky a zdravotnictví. Tento obecný pozitivní vývojový posun umožnil vznik mezinárodních sportovních slavností, jímž byly moderní olympijské hry.

Z pohledu této studie je vznik, průběh, formování a vývoj moderních olympijských her důležitým mezním faktorem. Představuje návrat k antické filozofii harmonie těla i ducha. Současně s tímto návratem k antice šel ruku v ruce i návrat k ideálu rytířství, a to jak ve fyzických dovednostech, tak i v kodexu cti, soutěživosti a čestnosti.

Opětovný vznik olympijských her je předmětem mnoha odborných knih, zabývajících se velmi zevrubně a do hloubky tímto námětem. Proto uvedu jen několik zajímavostí vztahujících se k "našim dovednostem".

U kolébky jejich zrodu stál francouzský šlechtic vychovaný v rytířském duchu -- baron Pierre de Coubertin. Tato osobnost opřena o hluboké tradice se výrazně angažovala v rámci fyzických aktivit v moderním sportovním pojetí.

V dubnu roku 1895 oznámil mezinárodní olympijský komitét definitivní program olympijských her vzhledem k zastoupení jednotlivých disciplín. Bylo do něho zařazeno sedm hlavních odvětví: lehká atletika, gymnastika, šerm a zápas, střelba, nautické sporty, cyklistika a sportovní hry.

Do oddílu šermu a zápasu byl zařazen šerm fleretem a šavlí na základě pravidel vypracovaných Pařížskou společností pro podporu šermířského sportu -- Sociéte de'Encouragement d'Escrime.

Šerm kordem byl zaveden v roce 1900 a fleret žen v roce 1924. Mezinárodních olympijských her se mohli zúčastnit podle usnesení pařížského kongresu pouze amatéři. Toto ustanovení mělo však výjimku a tou byl šerm. Toto se jak podle pařížské definice, tak i podle vydaného programu mohli účastnit nejen amatéři, ale i profesionální učitelé šermu a mistři.

Závody ve střelbě se měly konat vojenskými zbraněmi -- karabinou a pistolí.

Coubertin si byl vědom nejen důležitosti, ale i vnitřní protikladnosti v historické posloupnosti vývoje, trvání a obnovy fyzických aktivit pro jednotlivce i lidskou společnost.

V roce 1895 se vyjádřil: "Atletismus může rozpoutat vášně nejušlechtilejší a nejnižší; může podpořit vlastnosti jako nezištnost a ctižádost právě tak, jako touhu po zisku, může být rytířský nebo zvrhlý, statečně mužný nebo zvířecký; lze ho využít jak k upevnění míru, tak i k přípravě na válku..."

První olympijské hry se konaly od 6. do 14. dubna roku 1896.

 

Legenda o vzniku moderního pětiboje

Existuje celá řada verzí a legend o vzniku moderního pětiboje. Jednou z nejzajímavějších je ta, která vypráví o vojákovi, jež měl doručit důležitou zprávu přes nepřátelské území. Posel dostal koně a vydal se na cestu. Před řekou narazil na nepřátelskou hlídku a došlo k přestřelce, při níž mu byl zastřelen jeho kůň. Při souboji na kordy zneškodnil protivníka, přeplaval řeku a doběhl k určené jednotce, které zprávu předal.

Tato legenda pravděpodobně vznikla v průběhu třicetileté války.

 

Moderní pětiboj

Pojmenování "moderní" pětiboj dostal na odlišení od antického pentatlonu. Iniciátorem vzniku moderního pětiboje byl, jak jsem již výše zmínil, zakladatel novodobých olympijských her Pierre de Coubertin.

Po počátečních těžkostech v MOV se mu podařilo moderní pětiboj prosadit do programu olympijských her v roce 1912. Moderní pětiboj se stal pro svojí náplň sportem důstojníků. Ve Švédsku ho zavedli povinně pro všechny důstojníky, což se projevilo i ve vítězstvích Švédů na olympijských hrách. Až do roku 1948 se mohli zúčastnit olympijských her v moderním pětiboji pouze vojáci a příslušníci policie. V roce 1948 se v Londýně vytvořila Mezinárodní federace moderního pětiboje a biatlonu (UIPMB). Přijala usnesení, podle kterého mohl v moderním pětiboji startovat i nevojáci.

Do roku 1953 se konečné pořadí soutěžících hodnotilo jako v antickém pentatlonu podle umístění v jednotlivých disciplínách. Zvítězil ten účastník, který získal nejnižší počet bodů. Od roku 1953 se pořadí začalo hodnotit podle speciálních bodovacích tabulek podobně jako v atletice. Jediným vrcholným závodem do roku 1949 byly olympijské hry. Od roku 1949 se konají každoročně MS.

 

Moderní pětiboj v Českých zemích

V historii československého sportu se s moderním pětibojem poprvé setkáváme na olympijských hrách 1924 v Paříži, kde startovali dva českoslovenští důstojníci -- Tůma a Lepier. Po olympijských hrách konaných roku 1924 se na moderní pětiboj pozapomnělo a pouze roku 1927 (rok před olympijskými hrami) Ministerstvo národní obrany povolalo 10 důstojníků na výběrovou soutěž. Většina z nich ani nevěděla, o jaký sport se jedná, přičemž ovládali nejvíce dvě či tři disciplíny, převážně jízdu na koni, šerm, případně střelbu. Po výběrových závodech se tři z nich účastnili olympijských her v Amsterodamu v roce 1928. Na dalších olympijských hrách českoslovenští pětibojaři nestartovali, modernímu pětiboji se nevěnovala pozornost. Až po druhé světové válce se českoslovenští důstojníci začali připravovat na olympijské hry roku 1948 v Londýně. ČSR reprezentovali závodníci kpt. K. Bártů a kpt. O. Jemelka. Po olympijských hrách 1948 byla vypsaná první veřejná soutěž pro důstojníky čs. armády, uspořádaná při příležitosti Zemských jezdeckých závodů.

První pravidla moderního pětiboje byla uveřejněna v časopise Jezdectví a chovatel v roce 1947. Průkopníkem moderního pětiboje se stal měsíčník ČOS Jezdectví -- střelba -- šerm, který od roku 1950 zavedl pro tento sport samostatnou  rubriku.

První oficiální mistrovství ČSR se konalo v roce 1951 v Úst nad Labem. Výkonnostní úroveň v moderním pětiboji u nás vzrostla od založení odboru moderního pětiboje při Ústředním domě armády v Praze roku 1953.

Rozpuštěním oddílu moderního pětiboje ÚDA Praha roku 1956 a vyřazením koní z armády se zhoršily tréninkové podmínky. V Čechách zanikají významná střediska moderního pětiboje v Plzni, Gottwaldově, Brně a Hranicích. Těžiště se přesunulo do Bratislavy. V letech 1957 až 1959 se čs. pětibojaři zúčastnili jediných mezinárodních závodů, a to v Budapešti roku 1959.

Nepříznivý vliv na tento stav měla i reorganizace Svazarmu, při které se zrušily šermířské a jezdecké oddíly, jež úzce spolupracovaly s oddíly moderního pětiboje.

Je vhodné připomenout a zdůraznit, že "vojenská linie" rytířských dovedností má přímé pokračování do současnosti.

Vojenská forma -- mezinárodní organizace CISM -- pořádá jak regionální mistrovství armád, tak i mistrovství světa armádních týmů a jednotlivců.

Mezinárodní rada vojenského sportu -- CISM (Conseil International du Sport Militaire) -- byla založena 18. února 1948 ve Francii. Pět zakládajících zemí -- Belgie, Dánsko, Francie, Lucembursko a Nizozemí -- dalo vzniknout třetí největší mezinárodní sportovní organizaci. V současnosti jsou jejími členy armády ze 122 zemí, které spojuje motto Amitié par le sport (Sportem k přátelství).

CISM každoročně pořádá 15 až 20 mistrovství světa, desítky regionálních mistrovství a dále vyvíjí aktivity v odborné, trenérské i vzdělávací činnosti.

Mezinárodní rada vojenského sportu člení jednotlivé sporty do čtyř skupin:

Vojenské sporty (parašutismus, letecký pětiboj, námořní pětiboj, vojenský pětiboj, moderní pětiboj, orientační běh, střelba, lyžování)

Bojové sporty (box, šerm, judo, taekwondo, zápas)

Individuální sporty (přespolní běh, atletika, cyklistika, veslování, plavání, triatlon)

Kolektivní sporty (basketbal, fotbal, házená, hokej, volejbal).

Armáda České republiky se stala členem Mezinárodní rady vojenského sportu dne 10. května 1991.

Pro zajímavost uvádím, že 24. mistrovství světa v moderním pětiboji se uskutečnilo ve dnech 24. června až 1. července 2002 v Hradci Králové v České republice.

 

Sport o pěti chodech

Moderní pětiboj se skládá z pěti samostatných disciplín -- střelby, šermu, plavání, jízdy na koni a běhu.

Střelba ze vzduchové pistole je disciplínou, kterou zpravidla závodník zahajuje soutěž. Střílí se dvacet ran do terče vzdáleného deset metrů, přičemž časový limit pro každý výstřel je čtyřicet vteřin. Průměr terče je 155 milimetrů, průměr desítkového kruhu je 11,5 milimetru.

Poté následuje šerm kordem. Všichni účastníci se utkávají systémem každý s každým na jeden vítězný zásah, soubody se nepočítají. Souboj trvá jednu minutu. Pokud se v časovém limitu jedné minuty nerozhodne, jsou oba soupeři považováni za poražené.

Plave se na dvě stě metrů volným způsobem a startující jsou rozděleni do rozplaveb podle plavecké výkonnosti.

Jízda na koni se provádí formou parkuru. Pětibojaři absolvují parkur o 12 překážkách na koních, které si před závodem zvolí losem. Mají 20 minut na to, aby se s koněm seznámili. Výška překážek je do 120 cm, délka tratě 350 až 450 metrů.

Poslední pětibojařskou disciplínou je běh na tři kilometry. Trať může být vedena na různorodém povrchu. Převýšení tratě může mýt do 50 m. Závodníci startují tzv. Gundersenovou metodou, která je známa z lyžování; dosažený bodový zisk z předcházejících disciplín se přepočítává na vteřiny, které určují časovou prodlevu (hancicap) při startu.

Soutěž v pětiboji má formu soutěže jednotlivců, družstev a štafet.

Při soutěži družstev je pořadí stanoveno součtem bodových zisků tří závodníků z jedné země z finále soutěže jednotlivců.

Štafety jsou závěrečným závodním dnem v moderním pětiboji. Družstvo, které tvoří tři závodníci, absolvuje celý závod (tzn. všech pět disciplín v upravené formě) v jednom dni. Jejich body se v každé disciplíně sčítají. Štafeta, která získá největší počet bodů, je vítězem tohoto závodu.

 

Závěr

Účelnost, forma, styl i stylizace jsou pojmy, zvláště v šermu, které se utvářely v historickém vývoji rytířských dovedností. Tyto pojmy a jejich obsahy v teoretické i praktické rovině se vzájemně shodovaly, prolínaly, ovlivňovaly i odlišovaly, až do současných podob.

Posloupnost vývoje rytířských dovedností z raného středověku, přes celý "strom" svého vývoje až po současnost, je stále objevná i inspirující.

Měli bychom se snažit společně hledat cesty, jak tuto nedílnou součást naší historie uchovat a dále rozvíjet, ať již ve sportovní formě nebo v divadelně historické podobě.

 

Použitá literatura

AVIS (Agentura vojenských informací a služeb), 4/2001

Du duel à l?escrime, Lacaze, P., Gallimard 1991

L?ESCRIME AUX TROIS ARMES, Cléry R., Amphora Paris 1965

Lidé a hry, Olivová V., Olympia Praha 1979

Malá encyklopédia telesnej výchovy a športu, Šport Bratislava 1980

UIPM Hedquartes, Bouzou, J., Monaco 2002

UIPM, Editor 2003 (Pravidla)

Informace

Mezinárodní šermiřská federace

Fédération internationale d?escrime, FIE

www.fie.ch

Český šermířský svaz

Federation tcheque d?escrime

www.serm.cstv.cz

Světová federace moderního pětiboje

Union internationale de pentathlon moderne, UIPM

www.pentathlon.org

Český svaz moderního pětiboje

Czech modern pentathlon association

www.pentathlon.cz

www.cstv.cz/zdroje.htm

www.army.cz

 
Datum: 22. 07. 2004 13:46:06 Autor: mascha
Předmět: troubadouři... ?
nové české slovo? škoda i dalších překlepů...
Datum: 16. 01. 2017 17:34:09 Autor: T.Betinec
Předmět: sedm rytířských dovedností
MÚŽETE MI ŘÍCI SEZNAM TECH DOVEDNOSTÍ?
Datum: 28. 08. 2023 19:36:14 Autor: Jahela
Předmět: Jedná se skutečně o 16. století
Počátkem 16. století vzešla z pera městského písaře, kanovníka, historika, právníka a teologa v jedné osobě Johannesa Rotheho práce, která na jedné straně nastavovala zrcadlo rytířům své doby, což činil velmi ironicky a kriticky, avšak na druhé straně zachycovala na svých stránkách starý rytířský ideál. Prosím o doložení, že se skutečně jedná o 16. stol. Dohledala jsem osobu Johannes Rothe (asi 1360 † 5. května 1434) byl německý historik a spisovatel. Johannes Rothe se měl stát duchovním jako syn rodiny schopné radit. Soudě podle jeho spisů získal vysoké a erudované vzdělání. [1] Rothe strávil celý svůj život v oblasti Eisenachu. Deset let pracoval jako městský úředník (notarius), historik a spisovatel a v této funkci se staral o zpracování a shromažďování městských právních knih. Stal se biskupským kaplanem a poprvé se objevil v roce 1387 jako kněz v Marienstift (kolegiátní klášter Frauenkirche). V roce 1394 zůstal v této funkci vikáře v opatství Panny Marie až do roku 1412, kdy se stal kanovníkem. V roce 1432 mu byla udělena hodnost učitele (scolasticus) kapituly. Práce Psal spisy na širokou škálu témat. Kromě jeho chronických, didaktických a právních spisů jsou to také duchovní básně. Napsal tři kroniky ze stále se rozšiřující perspektivy: Eisenachskou městskou kroniku (kolem roku 1414), Durynskou státní kroniku (kolem roku 1418/1419) a Durynskou světovou kroniku, která skončila kolem roku 1421 a kterou věnoval lankraběnce Anně Schwarzburské. [2] Tyto práce upevnily jeho pověst otce durynské historiografie. V letech 1384 až 1387, během deseti let ve funkci úředníka rady, Rothe napsal právní knihu města Eisenach, která byla později předávána v různých verzích (Eisenach, na severozápadním úpatí Durynského lesa, získal městská práva v roce 1283). Jeho práce se skládala z deseti knih a kombinovaných částí Míšeňské právnické knihy, lesklého Sachsenspiegelu, Schwabenspiegelu a Decretum Gratiani, Digestů, Dekretálů a dalších vědeckých zdrojů s Eisenacher Stadtspiegel z roku 1283 a eisenašskými dvorními zvyky ze 14. století. Objevil se ve formě (nedochované) řetězové knihy. [3] V Alžběthlebenu vypráví veršované veršované příběhy o životě a utrpení lankraběnky Alžběty Durynské. Rothe se Alžbětiným životem zabýval již ve svých historických dílech. Alžběta, obsahující více než 4000 veršů, popisuje etapy života svaté Alžběty. Kromě toho také vypráví durynské státní dějiny až do 13. století, doby vládnoucího rodu Ludowingů. Jedná se o motivy Pěvecké války na hradě Wartburg a zázraku růže, které jsou známy dodnes. To také dává dnešním čtenářům či posluchačům nahlédnout do pozdně středověké zbožnosti a kultury. Ve svém Rytířském zrcadle Rothe shrnul třídní doktríny pozdních odnoží vrcholně středověkého rytířství. Pozdně středověkou didaktickou básní oslovil mladé, aristokratické publikum.
Datum: 21. 09. 2023 13:04:28 Autor: -lk-
Předmět: ad Rothe
Asi se jedná o překlep, nejspíš má být 15. století.
Přidat komentář

 





Vyhledávání

Foto týdne

Výročí: 27. 5. 1942 atentát na Heydricha.

Výročí: 27. 5. 1942 atentát na Heydricha.


Recenze týdne

Krocení nestvůr nevědomosti

Societas incognitorum eruditorum a článková bibliografie časopisu Acta incognitorum (1976–1988)