Džihád, zbraň kulturní války

Odborníci na geopolitiku a strategii jsou vyvedeni z míry nedávnými iracionálními akcemi muslimských bojovníků a marně se snaží odhalit, podle jaké doktríny jednají ti, kteří přijímají nevyhnutelnou smrt a všeobecné odsouzení, a čím jsou motivováni. Jaký má mudžahíd morální základ pro to, aby se terorismus stal náboženským aktem?

Naši odborníci na geopolitiku a strategii jsou vyvedeni z míry nedávnými iracionálními akcemi muslimských bojovníků a marně se snaží odhalit, podle jaké doktríny jednají ti, kteří přijímají nevyhnutelnou smrt a všeobecné odsouzení, a čím jsou motivováni. Jaký má mudžahíd morální základ pro to, aby se terorismus stal náboženským aktem?

Francouzský slovník: džihad = arabsky nejvyšší úsilí (effort supreme).

Moderní Západ není schopen pochopit fenomén související víc s teologií než s právě v hrubých rysech načrtnutými pravidly dezinformace, tak jak byla formulována. Slavná tabulka ze 124. strany knihy Luciena Poiriera Essai de stratégie théorique (Úvaha o teoretické strategii) nám vysvětluje odvozeniny, odvozování strategického jazyka vynalezeného vojáky v době velkého stylu za Bedřicha Velikého, přejatého ekonomy v období od průmyslové revoluce 19. století do krize v roce 1973 a vykrádaného teoretiky kulturní a psychologické akce od nástupu (objevení se) jaderné energie. Poirierova tabulka má logiku až potud, pokud ve strategickém světě platí pravidlo „fixer-déborder-réduire“ (stanovit-překročit-omezit). V tomto světě funguje nukleární odstrašování a nutí politickou moc k takovému ekonomickému gestikulování, na něž naplánované a nedostatečně rozvinuté bloky odpovídají zákeřnou válkou dezinformace. Je to omyl! Pokud jde o prodej pod-kultury, plakátů a knížeček všech možných velkých vůdců (kormidelníků), schéma platí, ale ve chvíli, kdy do hry vstupuje stará muslimská metafyzika, dokonce pokroucená fanatickými integristy, tedy od této chvíle schéma nefunguje. Západ je vůči šaríi (šaría), která určuje vojenské a ekonomické koncepty, bezbranný.

Shrnutí:

Odvozování ve strategii podle Poiriera: vojenská oblast – ekonomická – kulturní.

Odvozování v metafyzice džihádu: teologie – ekonomická – vojenská oblast.

Jinými slovy, náboženská povinnost džihádu určuje, jaké úsilí má muslimský bojovník vyvinout v hospodářství a ve válce, aby lépe sloužil bohu a zvětšoval Dar-el-islám. Západ měl tyto základní vědomosti v roce 1146, když svatý Bernard z Clairvaux vyzýval ve Vézelay ke druhé křížové výpravě. Morální základ (výbava) templáře se úplně vyrovnal(a) morálce hašašína. V našem koloniálním období jsme byli s islámem konfrontováni skoro 150 let. Někdy nám pomáhal, někdy stál proti nám. Ale vždycky jsme ho dobře znali (s ním byli dobře obeznámeni) díky takovým osobnostem, jako byli Sonis (1825–1887 – francouzský generál), Lyautey (francouzský maršál 1854–1934) nebo otec de Foucauld (francouzský misionář 1858–1916). Poslední pokus o psychologické působení byla škola Jany z Arku ve Philippevillu a SAS (správní a vojenský útvar se zvláštním posláním v Alžírsku). Od té doby štafetu přebírají mladí důstojníci, kteří nikdy nepoznali armádu v Africe, a profesoři politických věd, kteří si myslí, že se jim podaří džihád omezit na pojem čistě kvantitativní.

 Metafyzika džihádu

Pojem velké svaté války je odlišný od malé svaté války a je s ní neoddělitelně spjatý. Malá svatá válka slouží mudžahínovi jako podklad k rozjímání s cílem zvítězit ve velké svaté válce. Hadíth, který pronesl prorok po návratu z jedné výpravy a znějící „z malé svaté války se vracíme k velké svaté válce“, vytyčuje hranice neporozumění Západu, pokud jde o džihád. Slovní kořen hadíth (= arabsky rozhovor, vyprávění) = ústním podáním budované vyprávění o činech a slovech Mohamedových a jeho druhů. Pro muslimy po koránu největší autorita.

JHD (jihád) znamená úsilí vedené zvnějšku proti nepříteli, zvnitřku proti váze ego a našich instinktů (pudů). V širším slova smyslu se tato etymologie aplikuje na veškerý vojenský a ekonomický boj. Malá neboli vnější válka se uskutečňuje s pomocí zbraní, teče při ní krev a nepřítel je zničen, „barbar“ nižší rasy se musí podrobit vyššímu právu věřícího. Důsledky této války mohou být zničující a strašlivé, přesto je to „malá“ válka. „Velká“ válka se říká vnitřní, nehmotné meditaci, mající za cíl podmanit si nepřítele, nevěřícího „barbara“, který dřímá v každém věřícím, a snahou JHD je podrobit se božskému zákonu. Vnitřní svoboda, Pax triumphalis v římském slova smyslu, se získá překonáním ničemných choutek a ovládnutím vnějších stimulů (podnětů). Nejvyšší vnitřní svoboda vede dokonalého věřícího k účasti na tvorbě dobra a zla, života a smrti. Nejde o asketismus, pouhou sulpiciánskou strojenost. Velká svatá válka zahrnuje nejvyšší formy nadčasového asketismu. Je mudžahínovi útěchou za odsouzení (výtky) příliš lidských lidí, jestliže čin, který vykoná, zraňuje jistou formu příležitostné morálky. Věřící se neutíká před světem, ani se neschovává pod záminkou vnitřního boje do stáda lamentujících a pokrokových pacifistů. I když se obě války, krvavá a duševní, od sebe jasně liší, jak jsme si již všimli, vedou k jednomu výsledku: mění z ontologického hlediska věřícího tím, že ho nutí překonat přirozené slabosti a strach při smrti starého muže. Jiný velmi slavný hadíth upřesňuje: „Krev hrdinů má k bohu blíže než inkoust mudrců a modlitby zbožných.“ Evidentní paralela s římským válečným odříkáním nás vede k tomu, že překládáme jako Mors triumphalis toto vnitřní překonání se, k němuž se zavazuje bojovník tváří v tvář nejistotě, smrti, nahodilým situacím. Pocity zbabělosti, krutosti, útrpnosti, vzteku, paniky, které se zmocňují obyčejného bojovníka nebo i elitního bojovníka (elitního v technickém smyslu, jak chápeme elitu na Západě), musí věřící překonat. Věřící je vyzbrojen k překonávání svých chyb ještě dřív, než čelí nepříteli. Musí se ovládat, i kdyby měl (podle okolností) projevit ničivé běsnění a slepou brutalitu, a vysmívat se tomu, že slabé opěry dekadentní morálky se pozastavují u takových detailů. Je si plně vědom toho, že jedná pod (velkým) vlivem božské bytosti, nehybného hnacího středu kola úkazů a nahodilostí. Spoluúčastní se na nejvyšší vůli, jež k sobě přitahuje duše, které na zemi bloudí a které se dostaly do její blízkosti, protože bylo třeba, aby Mektub, podobně jako antický osud, kladl pod obětní meč smírné oběti. Největší zkáza se děje bez nenávisti a aura, která vyzařuje z ničitele, nemůže být hodnocena v termínech laické morálky: tento obsah je shrnut ve slově barakah.

Několik méně známých hadíth(ů) komentuje zvláštní aspekty duševní realizace v boji.

– „Bojuje na boží cestě (tzn. ve svaté válce) ten, kdo obětuje pozemský život životu na onom světě. Protože toho, kdo bojuje na cestě boží a bude zabit nebo zvítězí, bohatě odškodníme.“

– „S těmi, kdo s vámi budou válčit, bojujte podle (pravidel) svaté války.“

– „Zabíjejte je všude, kde je najdete. Rozdr'te je. Nebuďte slabí a nevybízejte k míru, protože pozemský život je pouhá pomíjející hra.“

Ukázku příbuznosti s esoterickými a mužnými partiemi evangelia, které mají daleko do miazmů svatého Pavla: „Kdo chce zachránit svůj život, jej ztratí, a kdo jej ztratí, jej teprve učiní živoucím,“ což můžeme přirovnat k hadíthu: „Vy, kteří si myslíte, že když vám bude řečeno, abyste sestoupili k bitvě za svatou válku, zůstanete bez hnutí, vy jste dali přednost životu na tomto světě před životem budoucím.“

– „Válka vám byla nařízena, i když se vám nelíbí. Něco, co je pro vás dobré, se vám může nelíbit a to, co je pro vás špatné, líbit. Ale bůh ví, zatímco vy nevíte.“ Tento hadíth se podobá evangeliu: „Apoštol a ti, kteří spolu s ním věří, bojují s tím, co mají, a sami se sebou. Ti budou odměněni.“ Amor Fati se naplňuje v osudu, který věřící přijímá, v tom, co je v něm nelidského a sebevražedného, hrdinského a z JHD (= správný záměr a úsilí). Zanícení vytlačuje zbabělost mimo (za) pud sebezáchovy a utrpení. Žízeň po absolutnu vzbuzuje nevypočitatelnou a nepotlačitelnou sílu, která vede ke smrti v boji bez výčitek a z nutnosti, tak jak to slibuje hadíth: „Ti, kteří budou zabiti na cestě boží (v džihádu), nepřijdou o svou realizaci. Bůh je povede a volně nakládá s jejich duší.“ Zavede je do ráje, který jim ukázal a který existuje jen ve stínu šavlí. Islámská tradice ujiš'uje, že hrdinové padnuvší ve svaté válce nejsou mrtvi. Toto tvrzení je symbolem a kultem na pamě' (památky) mrtvých a zapadá do staré tradice mazdeistické, vikingské a védské, podle nichž nadlidské bytosti oddělují (činí rozdíl mezi) živou, smrti podléhající hmotu a bojovnou energii bez tělesné vazby. Sám svatý Pavel musí přiznat, jak mužné ctnosti ontologicky mění osobnost toho, kdo se přidá na stranu svaté války, přičemž se změní jeho tělo i duše do poslední částečky.

(Proto) vezměte na sebe plnou Boží zbroj, abyste se mohli v den zlý postavit na odpor, všechno překonat a obstát. Stůjte tedy opásáni kolem beder pravdou,

obrněni pancířem spravedlnosti,

obuti k pohotové službě evangeliu pokoje

a vždycky se štítem víry, jímž byste uhasili všechny ohnivé střely toho Zlého. Přijměte také přilbu spasení a meč Ducha, jímž je slovo Boží. (List Efezským, 6.10.17).

Džíhád – strategický akt přemožení sama sebe

Muslimští bratři, strážci revoluce, převzali fragmenty tohoto muslimského esoterismu a na základě jejich neúplného a improvizovaného sestavení (převedení) do psychologického jednání, praktikují určitou formu scestného (zkresleného) a zvláště škodlivého džihádu. Džihádu mimořádně zhoubného jednak proto, že se naši odborníci odmítají podívat pravdě do tváře, a hlavně proto, že jsou tyto (trosky) úlomky tradiční civilizace zneužity touhou po moci bez vztahu k Bohu, ale které se zdobí zbrojí padlé Šárie, přičemž převracejí její hodnoty.

Poznámka redakce:

Tento text se vynořil z materiálů, porůznu shromažďovaných přes 10 let, jako nějaký Leviathan… Není bez zajímavosti („poznej svého nepřítele“) a rozhodně je to provokativní základ pro polemiku o tom, zdali je vůbec možné soužití „domu Islámu“ a křes'anství. Převzato z francouzského časopisu Gazette des Armes No. 188 (1991). Přeložila Věra Hrubanová.

-lk-