Faleristika – pomocná věda historická

Úvod ke druhému přepracovanému a doplněnému vydání knihy ŘÁDY A VYZNAMENÁNÍ HABSBURSKÝCH MONARCHIÍ autora Iva Koláčného.

Recenze knihy je ZDE

Faleristika, věda o řádech a vyznamenáních, nepatří k příliš známým disciplínám, a proto snad není na škodu se krátce zamyslet nad jejím stavem a úkoly při poznávání minulosti.

Můžeme začít tím, že kritické dějepisectví si v průběhu 17.–20. století vytvořilo disciplíny, které jsou zaměřeny především na zjišťování pravosti a hodnověrnosti pramenů. Tak vznikla diplomatika (věda o úředních písemnostech), paleografie (věda o starých písmech), sfragistika (věda o pečetích), heraldika (věda o znacích), epigrafika (věda o nápisech), numismatika (věda o penězích), chronologie (věda o měření času), historická metrologie (věda o mírách a vahách), kodikologie (věda o rukopisech a knihovnách). V této souvislosti nás napadne i archeologie, která se rozvinula v samostatný, poměrně široký obor a sama si vytváří své „pomocné“ vědy. Dále bychom mohli uvažovat o dějinách správy, archivistice, vědě o pramenech. Hlubší pohled by nám ukázal, že některé vznikaly až v posledních desetiletích, jiné se oddělily od nějaké předchůdkyně (např. novověká paleografie, filigranologie, castellologie, kampanologie, archeografie, vexilologie). Vymezení pomocných věd historických je dáno spíše zvyklostí. Obecně jistě platí, že historik může podle povahy svého výzkumu použít další vědy (lingvistiku, archeologii, psychologii, historickou geografii) včetně věd přírodních a technických. Nelze nepřipomenout, že specializace výzkumu vytváří stále nové -istiky nebo -logie. Tak v rámci numismatiky se někdy vyčleňuje notafilie jako nauka o papírových platidlech, objevuje se signistika, která se zaměřuje na odznaky, a další.

Do tohoto rozmachu specializujících se zájmů spadá vznik faleristiky a vexilologie (nauky o praporech a vlajkách). Obvykle se uvádí, že se vydělily z heraldiky a … jsou spíše obory praktického sběratelského zaměření, a tak lze zatím konstatovat, že nevytvořily žádnou vědeckou metodu zpracování… (I. Hlaváček). Formulace naznačuje, že další vývoj směrem k plně konstituované vědě není vyloučen.

Pokusme se alespoň v krátkosti shrnout dosavadní stav faleristického bádání. Zaměřit se můžeme na stav odborné literatury, stav zkoumání pramenů a stanovení si cílů dalšího bádání.

Zkoumání řádů a vyznamenání má dlouhou tradici, odborná literatura je poměrně obsáhlá. V dalším přehledu si všímáme jen obecných prací, faleristickou literaturu věnovanou řádům a vyznamenáním jednotlivých zemí ponecháváme stranou. Už v 16. století vydávali různí autoři obsáhlé knihy, v nichž uvádějí „všechny známé řády a jejich symboly“. Jejich autoři často pocházeli z církevních kruhů, oslava řádů jako živých korporací je patrná v podtextu těchto prací. Podle dobových zvyklostí dbali tito autoři málo na kritičnost svých prací, humanistická historiografie ostatně měla jiné cíle a metody, než na jaké jsme zvyklí dnes. Ověřitelné údaje se v nich mísí s nepodloženými smyšlenkami, často je přeceňováno stáří některých řádů. Cenné jsou jejich práce v těch částech, kdy si všímali řádů, které znali z autopsie. Jen pozvolna se úroveň těchto prací zvyšovala. Připomenout můžeme dílo P. d’Avity a J. L. Gotofrediho (1628), který zpracoval vývoj rytířských řádů. Známý polyhistor E. Ashmole se zaměřil na Řád podvazku, ale jako přílohu podal informace i o jemu známých řádech (1672). Zemí, kde řády často vznikaly a zanikaly v jednotlivých knížectvích, je Itálie, kde si připomeneme práce B. Guistiniana (1672) a P. Coronelliho (1715). Někdy tyto práce přinášejí informace o řádových slavnostech a ceremoniálech, které bychom jinde těžko hledali. Rovněž práce 18. století jsou pokračováním této tradice, jen se zvětšuje jejich rozsah, práce P. Helyota vyšla v osmi svazcích (1714–1719) a byla potom dále přetiskována.

Až na přelomu 18. a 19. století se vlivem osvícenství i v historiografii pozvolna prosazovaly metody kritického hodnocení pramenů a ověřování informací (F. Gottschalck, 1817–1819). To se postupně projevilo ve vyšší kvalitě údajů (M. Gritzner 1893) a ve stále úplnějším přehledu. (H. F. Michetschläger, 1918–1919). Faleristická kompendia z té doby evidovala i mimoevropské řády a vyznamenání.

V českých zemích najdeme sice bohatou literaturu k jednotlivým řádům již v 19. století (F. K. Wietz, M. Millauer), ale v těchto církevně-historických pracích je faleristické složce věnována jen malá pozornost. Až v dalším vývoji se k slovu hlásí i čeští autoři. Souvislý přehled vývoje řádů podal Karel Schwarzenberg ve své Heraldice (Schwarzenberg 1941). Ten také vytvořil patřičnou faleristickou terminologii, na níž se podílel i Oldřich Pilz. Další slibný vývoj faleristických studií u nás narušil vývoj po 2. světové válce. Studium řádů staré monarchie, aristokracie a církevních dějin bylo potlačováno a faleristika se stala záležitostí obětavých sběratelů. Z nich vynikl Václav Měřička, který mnohdy na poslední chvíli zachránil před zničením řadu cenných pramenů. Měřička postupně publikoval nespočetné množství drobných studií a článků. Jeho souborné práce vydané v němčině byly určeny spíše pro zahraničí a získaly české faleristice dobré jméno (Měřička 1966, 1974, 1976). K němu se řadí dílo Romana Procházky, jehož hlavní práce vyšly až v jeho emigraci (Procházka 1974). Postupně se objevují práce dalších autorů (v neposlední řadě i autora předložené práce), zaměřené na dílčí problémy a jednotlivé řády či vyznamenání. Práce Františka Lobkowicze je poznamenána dobou svého vzniku (Lobkowicz 1995). Pohotově přinesla českému čtenáři ucelený přehled o řádech celého světa a zaplnila tak určitou mezeru v dosavadní literatuře, ale nevyhnula se značné povrchnosti. Na tuto řadu navazuje předložená práce, k níž se ještě vrátíme. Lze konstatovat, že literatura je bohatá a pokud k tomu přičteme i některá periodika, která se problematice věnují byť jen částečně, není situace špatná. Citelně chybí bibliografie české faleristické literatury a pravidelné recenzování nové literatury.

Tím se dostáváme k dalšímu bodu, a tím je terminologie. Faleristika si svou odbornou terminologii upevnila a ujasnila. Jistě najdeme stále sporné a nedořešené otázky a jejich ujasnění a vyřešení je jedním z předních úkolů faleristického studia.

Nejasné je, bohužel, stále vymezení předmětu zájmu faleristiky, totiž okruh řádových společenství a bratrstev. Obvykle se uvádí, že faleristika zkoumá řády a vyznamenání, které byly zřízeny mocí papežů, císařů a králů, tedy suverénní autoritou. Toho se v podstatě přidržuje i tato kniha, případné výjimky jsou uvedeny na patřičném místě. Už tyto výjimky ukazují, že tyto řády často takřka neznatelně přecházejí ve společenstva, bratrstva zřízená jinými subjekty, ale i naopak. Faleristika dosud zřejmě všechny objekty nestačila podchytit, zjevně nejsou dosud stanoveny zásady, zda tyto objekty jsou vůbec předmětem faleristického zájmu a zda je nezkoumá např. numismatika.

S touto výhradou se dostáváme k otázce pramenné základny faleristiky. Její prameny můžeme rozdělit na hmotné, písemné a obrazové.

V prvé řadě jsou to dekorace (faleristické objekty) všech typů: řády a vyznamenání. Dosavadní literatura je obvykle přináší v systematické podobě, tedy v pořadí, které se vytvořilo podle jejich stáří nebo pořadím jejich užívání. Více pozornosti by mělo být věnováno sbírkovým kolekcím, neboť v okolnostech jejich vzniku a vývoji je ukryto mnoho informací, které přispívají k prohloubení našich poznatků. Rozdělit je můžeme do dvou skupin. Do prvé řadíme kolekce, které vznikly sběratelskou činností a jež jsou uložené ve veřejných sbírkách nebo které vlastní soukromí sběratelé. Do druhé skupiny bychom zařadili soubory faleristických předmětů, které byly spjaty s osobou nositele. Zejména u nich by bylo záhodno dodržet organickou jednotu či je alespoň odborně popsat před jejich případným rozdělením. Za takové organicky vzniklé celky můžeme považovat soubory řádů a vyznamenání, které obdržely různé generace šlechtických rodin a jež tvoří součást zámeckých nebo hradních sbírek. Na rozhraní obou skupin stojí dekorace uložené v archivech či muzeích jednotlivých řádů. Jedním z obecných úkolů pomocných věd historických je příprava edic, katalogů sbírek, a v tom zůstáváme stále dosti dlužni. Nemáme přehled, jak nedávné restituce nebo změny v síti muzeí ovlivnily skladbu pramenné základy.

Dostáváme se k dalším hmotným pramenům, jako jsou řádové uniformy, oděvy řádových hodnostářů a úředníků. V souvislosti s tím se nabízí i studium řádových kaplí a kostelů, naplněných bohatou řádovou ikonografií. U nás mnoho těchto památek nemáme, ale i tak se dochovaly důležité relikty. Je také možné, že zbytky těchto slavnostních prostor nedokážeme vždy správně identifikovat nebo častěji docenit (hrad johanitů ve Strakonicích). Komplexně nebyly vyhodnoceny ani stavby německých rytířů. Kamenný sen arcivévody Evžena, velmistra Řádu německých rytířů, který vybudoval pseudogotický Bouzov, zastínil tak význam jiných řádových staveb (Bruntál). V cizině těchto řádových hradů, kostelů a kaplí najdeme celou řadu, další srovnávací výzkumy snad prokážou povědomí o jejich významu i v našich zemích. Stranou nelze nechat ani exteriéry či interiéry staveb vyzdobených ojedinělými faleristickými motivy, nejznámější je jistě Řád zlatého rouna ve výzdobě Španělského sálu na Pražském hradě. V neposlední řadě by bylo potřebné shromáždit a vyhodnotit funerální památky s faleristickou ikonografií a samozřejmě i sfragistické a heraldické prameny, v nichž byly faleristické motivy užity.

V souvislosti s hmotnými prameny je velmi komplikovaná otázka pravosti jednotlivých faleristických objektů. Jedinec, který obdržel dekoraci určitého řádu (kterou často museli jeho dědicové podle statutu vrátit), si mohl zajistit další soukromé exempláře; oblibu získaly díky praktičnosti v nošení určitě tzv. miniatury. Jaký je vztah mezi uděleným exemplářem a dalšími kusy: napodobenina, kopie, falzum? Tyto otázky jsou těžko řešitelné a faleristika zde musí ještě mnoho vykonat. S tím souvisí otázka, zda dovedeme v našich sbírkách rozeznat např. nejstarší exemplář určitého řádu. Zda podle drobných odchylek dokážeme jednotlivé kusy datovat atd. Bude jistě nutno rozšířit pátrání především v archivech, docenit svědectví písemných pramenů pro faleristiku. A to pro jednoduchost ponecháváme stranou otázku sběratelských napodobenin, falz zhotovených ze zištných důvodů atd.

Mnoho dlužni jsme vydávání písemných pramenů. Mezi ně můžeme řadit příslušné jmenovací listiny či dekrety (v tom faleristická literatura často užívá termíny aniž by přihlížela k již vytvořené terminologii diplomatické) a aktový materiál s tím spojený. Udělení řádu písemnou formou stálo na konci určitého úředního postupu, během něhož byla shromážděna řada posudků na navrhovaného, v nichž mohou být důležité personální údaje. Ty bychom našli asi i v archivních fondech řady civilních i vojenských úřadů, které tyto podklady připravovaly nebo se k nim vyjadřovaly. Dalšími písemnými prameny jsou statuta příslušných řádů a pravidla pro udělování vyznamenání, dosud postrádáme jejich ucelený přehled. Statuta jsou doplněna seznamy členů – zdánlivě bezproblémová věc, ale i tady bude nutno kriticky vyhodnotit dosavadní prameny. Ukazuje se, že ani sestavení členů Řádu zlatého rouna není zcela jednoduché. Na tomto místě bych připomenul málo využívaný pramen, jakým jsou Wiener Zeitung. V jejich úřední části bylo uveřejňováno nejen udělování domácích řádů a vyznamenání, ale i panovníkova povolení užívat řády zahraniční. Podobné údaje bychom našli ve vojenských ročenkách.

Další prameny jsou často nepoznány uloženy v rodinných archivech, alespoň šlechtických rodů, v nichž najdeme zajímavé doklady: originály jmenovacích písemností, účty, korespondence s tím spojená a genealogické doklady. Bohužel asi nemůžeme očekávat, že se dochovaly archivy výrobců. Pokračovat můžeme publicistikou, vzpomínkami nositelů řádů a řádových hodnostářů, návrhy dekorací v pozůstalostech výtvarných umělců.

S písemnými prameny souvisejí i prameny obrazové. Ty obvykle velmi bezprostředně umožňují poznat drobné změny a doplňky dekorací i způsoby nošení při slavnostních příležitostech i ve všedním životě, nikoliv jen ve světle statutu a předpisů.

Tradičně zanedbávanou otázkou je příslušnost osob z našich zemí v cizích řádech a společnostech. Zde by totiž právě faleristika mohla odhalit dosud nezjištěné personální souvislosti a politické vazby. Faleristika také musí hlouběji studovat formy udělování řádů a vyznamenání.

Po těchto úvodních slovech dovolte zamyšlení nad následujícími stránkami. Jsou v nich uloženy výsledky dlouholetého studia trpělivého nadšence a milovníka faleristiky.

Kniha, kterou otevíráte, je dílem, které poprvé u nás umožňuje v takovém rozsahu poznat vývoj řádů a vyznamenání. Podařilo se rovnoměrně postihnout vývoj řádových společenství v našich zemích od středověku až do roku 1918. Horní hranice je zvolena uvážlivě, i když někdy ji, nemaje jiné možnosti, autor vědomě překračuje. Vznik republiky dal systému odměňování zásluh nový rámec. Předností textu je jistě skutečnost, že se autor opírá o dlouhodobé zkoumaní faleristické problematiky, takže jeho závěry a poznatky zachycují aktuální stav jejího poznání. Tam, kde se mohl opřít o starší literaturu, si mohl dovolit být stručnější, jinde, kde přináší nové vlastní poznatky, jde více do podrobností. Je však zřejmé, že Koláčného údaje o dochovaných faleristických objektech jsou dosud nejúplnějším publikovaným přehledem (důležitá je například jeho evidence tzv. řádových miniatur).

Přínosem jsou jistě pasáže o středověkém vývoji, kdy shromáždil a kriticky vyhodnotil ony nemnohé doklady případné existence dvorských řádů v lucemburském období. Jeho text ukazuje, že autor neredukuje faleristiku na pouhý katalog faleristických objektů, ale je si vědom jejího širšího pojetí, které z ní vytváří účinný prostředek pro poznání minulosti. Poprvé jsou v nebývalé úplnosti publikovány dosud rozptýlené údaje o členech některých řádů či nositelích vzácných vyznamenání.

Z textu také zjistíme, že autor není školený historik. Nejlépe to poznáme podle jeho osobně zaujatého posuzování některých historických skutečností. Je jistě sympatické, že jeho pohled na řády 17. a 18. století podporuje takový obraz barokní kultury, jejichž součástí dynastické a rytířské řády, jejich dekorace a dvorské slavnosti jistě byly, tak jak se pozvolna prosazuje v odborné historické literatuře, a nikoliv jako černobíle chápanou „dobu temna“. V hodnocení 19. století zřetelně stojí autor na straně dynastie a těch, kteří se snažili si její řády a vyznamenání zasloužit. Nelze popřít, že přitom vychází z pramenů, a v tom jeho pohled odpovídá dobové skutečnosti. Historik si však nemůže vybírat. Komplexní pohled by asi vyžadoval připomenout kritiku a satiru, kterou si v dobové české publicistice nositelé řádů často vysloužili. Kritiky však nebyli jen neúspěšní uchazeči o nějakou řádovou poctu, ale i veřejní činitelé nebo publicisté různé politické orientace, kteří viděli nedostatky tehdy panujícího systému rozdělování řádů a vyznamenání. Ve vznikající občanské společnosti si kladli otázku, zda je potřeba odměňovat zásluhy viditelným způsobem – otázku, kterou nezodpověděli jednoznačně ani antičtí filozofové.

Předložená kniha je rozšířena mimo jiné o faleristické doklady, které mají vztah k habsburským državám v severní Itálii. Rakouští i španělští Habsburkové se dlouhodobě pokoušeli získat v této části Evropy trvalé zastoupení. Politická roztříštěnost proto vytvářela často vhodné politické a vojenské podmínky. Svůj vliv si stejně dlouhodobě v této oblasti budovala Francie. Ve válce o dědictví španělské získali Bourboni španělskou korunu, ale rakouští Habsburkové byli odškodněni rozsáhlými územími, mezi nimi bylo i Milánsko. Další území pak získali v severní Itálii úspěšnou sňatkovou politikou. Významné bylo získání Toskánska.  Politické ohledy na Francii způsobovaly, že vláda byla svěřována dalším členům rodu, kteří většinou respektovali císaře ve Vídni. Vždyť všichni, jako rodem arcivévodové rakouští, byli členy Řádu zlatého rouna.

Habsburkové tak přicházeli do zemí, v nichž fungovaly starobylé řády. Jejich význam respektovali i noví vládci, kteří je doplňovali o nově vytvořená faleristická ocenění. Jedná se o velmi vzácné artefakty a poprvé se dostává českému čtenáři ucelený pohled na tuto problematiku. Habsburská vláda byla ohrožena bojem Italů za sjednocení celé Itálie, zejména revoluční léta 1848/49 znamenala začátek postupného snižování rakouského vlivu. Dynastický pohled na řády a vyznamenání umožnil jejich další existování.

Hledání odpovědí na tyto a další otázky by mělo být součástí faleristických studií jako součásti poznání dobové kultury a politiky. Plnohodnotné začlenění dějin řádů a vyznamenání do národních dějin, do dějin kultury a dějin umění nás teprve čeká. Předložená kniha je zcela mimořádným, důležitým příspěvkem na této cestě za poznáním.

Tomáš Krejčík, Brno 2006 a 2022