logo-militaria.jpg, 41 kB
logo-militaria-2.gif, 9 kB

Tématický server
z oboru vojenství

logo-elka-press.gif, 3 kB

Henryho Millera patrola za úsvitu

Skvělá, militantně-erotická povídka.

Philip José Farmer patří k nezbedným dítkům science fiction. Narodil se v roce 1918, mládí prožil v malém městečku v Indianě. Jako externí student Bradleyho university získat v roce 1950 titul bakaláře svobodných umění v anglistice. Farmer proslul svými neomytologickými cykly, svými fiktivními životopisy románových postav, jako je například Tarzan, nebo pokračováními slavných románů -- za všechny jmenujme Tajný deník Philease Fogga. Doménou jeho prací jsou fantastické světy a božstva, která tyto světy vytvářejí. Následující povídka patří k jiné části jeho tvorby. Farmer napsal řadu eroticky laděných dílek, jež byla mnohdy vydávána za pornografie.

 

Leslie Fiedler, významný kritik a profesor anglistiky na Newyorské státní universitě v Buffalu napsal, že Farmerova "představivost je schopna vzplanout nad neodčinitelnou mystérií vesmíru a duše, a naproti tomu zapálit představivost druhých -- čtenářů, kteří se již několik generací obracejí k vědecké fantastice, aby udrželi naživu zázračno a extázi". Jsem přesvědčen, že po přečtení povídky Patrola za úsvitu mu dají za pravdu i čtenáři časopisu Militaria? -- tím spíše, že se nejedna vlastně o čistou science-fistion, ale spíše o fantastický příběh eroticko-militantní.

-lk-

 

Autorova předmluva Tohle není vědeckofantastický příběh, ačkoliv jím byl ve své přípravné podobě. Ale v té formě příběh nefungoval, takže jsem ho odložil stranou a nechal jsem ho uležet -- někdo by mohl říci vyhnít -- ve svém nevědomí. Nakonec starý dobrý malý mozek, či cokoliv to je, co schraňuje nápady, přišel se zcela novou koncepcí. A ta říkala, že by se příběh měl odehrávat v moderní době. Říkala také, že by příběh neměl být vědeckofantastický. Podle mého názoru by však mohl být klasifikován jako fantasy. Anebo by možná lepší nálepkou mohla být psychologická fantasy. A? už je klasifikace tohoto díla jakákoliv, užil jsem si při jeho psaní hodně legrace. Soudě podle pošty, čtenáře povídka také velice pobavila. Některé z těch dopisů byly od pacientů, ošetřovatelů a lékařů z ústavů, které se eufemisticky nazývají "sanatoria".

 

Zvětšit...

Paní Stossová, vrchní noční sestra Kolumbijského sanatoria, nahlédla do pokoje. Henry Miller připojil své falešné chrápání k těm pravým třech svých spolubydlících. Zpod přivřených víček viděl tvář Černého Orla, vykukující z jedné strany za laločnatou hlavou vrchní sestry. Nad jejími širokými rameny zvedal černou ruku s ukazováčkem, dotýkajícím se zahnutého palce. Signál: Dnes v noci nebude Krvavá baronka příliš létat.

 

Poté, co Stossová a ošetřovatel odešli, přemýšlel Henry o tom, co Černý Orel říkal před večerkou.

 

"Poslouchej, Eso. Stossová po tobě jde, chce ti chytit prdel do smyčky. Já nevím, z čeho je ta tlustá mamá zcvoknutá, ale zaručeně celá hoří kvůli tomu, že dostáváš všechny ty vysušený kundičky. Ta nepřeje nikomu, aby byl alespoň trochu š?astnej. Ta dycky něco zkurví, tu či onde. Tu, to seš ty. Onde, to sou ty její tři manželé, co na ní zemřeli.

 

A? už chtěla od svejch chlapů cokoliv, nedostala to. Možná sama neví, co to mělo bejt. Samozřejmě, že nikdy nemluví vo šoustání. Neřekla by hovno, ani kdyby ho měla plnou pusu. Každopádně, Eso, jsem na tvý straně. Ale jestli tě chytí, nikdo ti nepomůže."

 

Hodinu před svítáním se probudil. Nástup na chcaní. Jeho ovládací páka byla stejně vzpřímená a tvrdá, jako ta v tom Spadu XIII, ve kterém létal před padesáti devíti léty. Sevřel ji, posunul doleva a doprava a sledoval, jak se křídla v odpověď naklánějí.

 

Vyšplhal se z postele, mžoural a stál před prádelníkem. Byly na něm dvě zarámované fotografie. Na jedné byla jeho dcera, ubohá chudinka. Sklo bylo prasklé, poškozené tím, jak po ní obrázek hodil, když mu odmítla propašovat láhev chlastu.

 

Na druhé fotografii byl muž stojící před dvouplošníkem. Byl to hezký dvacetiletý poručík Armádní letecké služby, on osobně. Na trupu letadla byl namalován znak 94. eskadry Hořká pilulka, klobouk v kruhu.

 

Tehdy byl napůl člověkem a napůl Spadem, kentaurem modré oblohy. Maso srostlé se dřevem, látkou a kovem. Dnes -- devětasedmdesátiletý, holohlavý, jednooký, tvář jako bojiště rozryté granáty, falešné zuby, vychrtlé tělo ve zplihlém pyžamu.

 

Avšak Osamělý Orel byl nahoře a připraven na další patrolu za úsvitu. Dobelhal se s ohledem na špatné koleno na záchod a chcal. Jeho ovládací páka, která byla zároveň z úsporných důvodů jeho kulometem značky Vickers, zvadla jako cigareta v latríně. Nevídáno. Až se přiblíží k Hunovi, tak bude fungovat.

 

Když opustil záchod, otevřel jednu zásuvku prádelníku a vyndal koženou kuklu lemovanou beránkem a letecké brýle. Nasadil si je a zaroloval do haly. V dohledu nebyl žádný nepřátelský stroj. Ve vzduchu visel zápach hoven, který se šířil od několika set zastaralých typů. Posraly se v posteli a některé teď byly vzhůru a pronikavým jekotem se dožadovaly ošetřovatelů, aby to dali do pořádku. Toho se ovšem dočkají až po úsvitu.

 

Většina těch vykopávek spala a vůbec by si nevšimla, kdyby chodila celý den s hovnem až na paty. Anebo, kdyby si toho všimla, tak by se nepohnula a nepromluvila by.

 

Oho, oho! Tady se blížil Bílý Přízrak. Za rohem na vzdáleném konci haly se objevila žena na kolečkové židli. Byla brzo vzhůru a hledala obě?. Kdyby pokračovala ve svém směru, byla by narazila na von Richthofena sanatoria. Stossová by ji seřvala jako zupák, který jebá zabedněného rekruta.

 

Vrátil se do svého hangáru, aby nechal Bílý Přízrak převlnit se kolem. Bylo jí devadesát šest, ale přívod paliva neměla ucpaný. Skutečné eso, smrtící žralok oblohy. Kdyby nebyla tak zatraceně ošklivá, byl by se jí postavil už dávno.

 

Tiše přejela kolem. Nikdy nemluvila, jenom dnem a nocí popojížděla v naději, že někoho překvapivě chytí. Hned jak ho minula naklonil se doleva a slétl do haly. Ačkoliv si na dráze poškodil podvozek, a Hispano-Suiza v jeho hrudníku zaklepala, dostal se k cíli podle plánu. V hangáru byly pouze dvě, Harzová a Whittakerová. Harzová byla chrápající hrouda, velká jako bombardér Zeppelin Staaken. Mohl by jí dostat kdykoliv, ale pásl jedině po uhlazených nepoddajných stíhačkách. Jako byla Whittakerová. Vdova -- ale nebyly všechny vdovy? -- neurčitelného věku. Nicméně jeho pronikavé sokolí oko ji odhadovalo na sedmdesát čtyři. S výjimkou některých mladých sestřiček ta nejkrásnější mašina tady.

 

Její kostra byla nádherná, třebaže potažená svraštělou látkou. Kapota jejího motoru byla stále ještě dobře tvarovaná, když se vezme v úvahu datum, kdy ji továrna vyslala na cestu. Určil ji jako Fokkera D-VIIF, tu nejlepší mašinu pod sluncem.

 

Byla celkem společenská, až do toho dne, kdy s hukotem přesvištěl kolem a shodil jí lístek s návrhem. Od toho okamžiku byla stejně chladná a povýšená jako Kaiser, kdyby dostal pozvání na večeři od majitele prasečince. Ale byla to třída. Neběžela s jekotem k baronce.

 

Když se motor přestal otáčet, doplachtil k ní a zastavil se. Ale u čerta! Něco se plazilo pod její pokrývkou. Nějaký obrovský šváb? Nějaký potápník? Ne, byla to její ruka, kterou si přejížděla přes sedačku. Pokrývka se třepetala jako látka, odtrhávající se z křídel Nieuportu v příliš dlouhém a příliš strmém střemhlavém letu.

 

Zašklebil se, přelezl pelest v nohou postele a zvedl pokrývku.

 

Whittakerová úpěla a její řadový šestiválcový vodou chlazený motor BMW IIIa o 185 koňských silách spokojeně předl. Její prsty si pohrávaly s přístrojovou technikou kokpitu. Sacré merde!Ten arogantní Fokker nereagoval na jeho návrhy, ale nedokázal se povznést nad souboj s onanováním, tajnůstkářský zápas s vlastním tělem.

 

Pod pokrývkou, v temnotě stejné jako vnitřek nočního mraku, plachtil Osamělý Orel. Její roztažené nohy ho naváděly jako světla přistávací dráhy. Byl připraven k prudké akci, na jekot sirén leteckého poplachu, na její pěsti tlukoucí ho do hlavy jako šrapnely protiletadlového děla.

 

Odtáhl jí pryč ruce, necítil žádné škubání, žádný protest. Vrhl se střemhlav dolů, s jekotem větru v drátěných výpletech a ve vzpěrách, se řvoucím motorem. A už ji měl v zaměřovači, pálil krátké ostré dávky, to ale bylo peklo, a kulometem Vickers se stal i jeho jazyk.

 

Zapomenul rázem na veškerou opatrnost a pumpoval do jejího kokpitu dlouhou a pomalou dávku ohně. Fokker se pod jeho zásahy jen otřásal a vzdychal. Díky Bohu, že nebyla jako tolik těch Hunů z Kolumbie. Nebyly moc čisté; smrděly jako letadla s hvězdicovými motory z počátků Velké války. K mazání se tehdy používal ricinový olej a ti zatracení ubožáci, kteří to dýchali, dostávali průjem.

 

Výfuk měla čistý a kokpit měla vystříkán jakousi francouzskou voňavkou. Chutnala jako nějaký pašovaný meták. No ale na nostalgii teď nebyl čas.

 

Whittakerová věděla, že je tu, ale nepronesla ani slovo. Tichá voda břehy mele; lvi žijí na poušti. Vkomponovala ho do svých vysněných představ. Pro ni nebyl skutečným tělem, ale součástí jejího snového světa. Tak co? Jeho Vickers byl připraven. Nejdřív ale několik manévrů. Vyhrabal se nahoru, chňapl po její velké kulaté kapotáži, podumlal vrtulové náboje a pak nechal palnou zbraň spočinout v kokpitu. Vyrážela jemné a láskyplné spros?ačinky a rouhání, která patrně nepoznala, dokud nepřišla do tohoto sanatoria.

 

Teď ho zvedala a zasunovala, jakoby létal z jedné vzdušné kapsy do druhé, a pokaždé narazil na jedno přiražení. Jeho Vickers teď rachotil a hltal náboje z pásu, fosforeskující střely, značkující na noční obloze extasi.

 

Pro D-VIIF to už bylo příliš. Hlasitě zanaříkala a její palivová nádrž se protrhla. Hovno potřísnilo jeho Vickers a podvozek.

 

S klením se vyřítil z ochrany mraků, sklouzl po křídle z postele a uháněl k bráně. Zeppelin byl už vzhůru, ječel, ale nevěděl, co se děje. Bez svých brýlí byla baba slepá jako pěšák v kouřové cloně.

 

Barončin hlas již bylo slyšet někde za rohem haly. Chycen v pasti! Ne, určitě ne Osamělý Orel! Vřítil se do hangáru obývaného čtyřmi piloty již dlouho mimo činnou službu. Ale, ale! Návštěvnice! Ta bláznivá bačkora Simmonsová, osmdesátnice s ekzémem, byla v posteli s chudákem starým Osbornem. Klečela na všech čtyřech mezi jeho kostnatými koleny. Nevadilo jí, že před lety přišel o chodidla při nějaké nehodě. Jediné, co ji interesovalo, byla jeho ovládací páka. Vyndala si falešný chrup a položila ho na postel za sebou.

 

Ti ostatní veteráni to všechno prochrápali. Simmonsová zvedla tvář, vyhlížející jako zkornatělé galoše, a kolozubě ně něj zavrčela. Osborn ležel na zádech a zoufale se snažil získat výšku, ale nedařilo se mu odlepit se od startovací dráhy. Doopravdická suchozemská krysa. Henry zajel pod postel. Kdyby sem zabrousila baronka, mohla by být tak rozzuřená těmi dvěma nad ním, že by snad zapomenula na kontrolu jeho hangáru. Kdyby jen Simmonsová držela klapačku?

 

Simmonsová zavřískala: "Ty starej beznohej bastarde! Můj bože, už nemám chu? a hnusí se mi kouřit vochablý čuráci!"

 

Tohle Henryho tak nadzvedlo, že zvedl hlavu, takže se praštil o drátěnku. "Do prdele!" Uplynula dlouhá mlčenlivá minuta. A pak se pera opět začala pohybovat nahoru a dolu. Dělostřelecká příprava. Takže Simmonsové se nějak podařilo uvést kulomet toho starého prďoly do provozu. Osamělý Orel by toho měl využít a risknout to. Baronka bude brzy v hangáru Whittakerové. Vyplazil se ven a postavil se. Ti tři staříci stále spali. Bezzubé čelisti měli otevřeny jako ptáčata dožadující se červů. Červi také budou to jediné, čeho se dočkají. Osborn stále ležel na zádech. Simmonsová byla vztyčená a svírala jeho levé stehno oběma rukama. Sacrebleu!Vmáčkla si jeho nohu až po lýtko do svého kokpitu. Kymácela se na ní sem a tam jako opička na provázku, Sopwith Camel chycený v protiletadlové pasti. Osborn byl vlečen k nohám postele, tak jak ji každé přiražení posouvalo dozadu.

 

Když ji širokým obloukem obcházel, pokusila se otočit, ale mechanickými pohyby přitom do sebe stále nořila pahýl.

 

Zahájil start na nepřátelské území, ale při výkřiku Simmonsové se zastavil. Při jednom ze svých přírazů se nohou dostala mezi falešné zuby a ty se sklaply jako vlčí past. Jak padala přes okraj postele, tak se kolem ní se smíchem přehnal. Co to bude příště?

 

V hale byl jedině Bílý Přízrak. Přihnala se na plný plyn, šklebící se jako lebka namalovaná na trupu Nieuporta velkého Nungessera. Čekala, dokud ji nezačal míjet a potom? chňap!

 

Když ji širokým obloukem obcházel, pokusila se otočit, ale její stroj neměl tu schopnost hrozivého točivého momentu doprava jako Camel. Dostal se za ni, potlačil, jak jen mu to pošramocený podvozek dovolil, a pak se odpoutal. Za rohem zařvala Stossová jako motory bombardéru Gotha.

 

Právě když se dostal k dalšímu rohu, zaslechl křik, po kterém následoval hluk havárie. Nemohl odolat a jukl za roh. Baronka byla na zádech. Mašina ležela na boku a pilot byl rozplácnutý pod ní. Černý Orel se tak strašně smál, že nebyl schopen žádné z nich pomoci.

 

Henry odstartoval k domovské základně, leteckou výstroj uložil do prádelníku a vplížil se do postele. Po celé kapotáži měl hovno z Fokkera, ale bude to muset vydržet, dokud se situace neuklidní. Hovno alespoň nesmrdělo tak, jako dech Stossové.

 

Stará hispánka klepala, jako kdyby měla v ložiscích písek. Bojových letů jako byl tenhle už moc nevydrží. Jednou by mu při podobné příležitosti mohl vynechat motor a mohl by se dostat do posledního střemhlavého letu. No a co? Existoval lepší způsob, jak zemřít? Nebyl jako ti ostatní staří piloti, příliš unavení, nemocní či senilní na to, aby se vůbec o něco starali. Zůstane na bojišti, dokud ho Nejvyšší Eso nesundá.

 

Nebude to ale dříve, dokud on nesejme Krvavou baronku v plamenech z oblohy. Nenáviděl ji stejně tak, jako ona nesnášela jeho? k čertu s ní. Sklouzl zpátky do září 1918. Velkej š?ouch. Ten měsíc sestřelil čtyři letadla a sundal dva pozorovací balóny Drache.

 

Ale prvního října, zrovna když pálil na jeden Pfalz D-12, objevil se za ním zčistajasna ten skopčáckej stíhač. Hořká pilulkabyla na hadry, potah byl v plamenech, koleno rozbité a vařící voda z chladiče mu opařila nohy. Nemohl se zachránit na hedvábí, protože ten pitomec, velitel Amerických expedičních sil, "zabiják" Pershing, zakázal americkým stíhačům brát sebou padáky. Musel neovladatelnou mašinu nasměrovat k zemi, a přitom doufat, že palivová nádrž nevybuchne. Nějak se mu podařilo položit ji na křídlo, uhasit oheň a pak ji srovnal těsně předtím, než havaroval v nějaké říčce. Bošové, kteří ho vytáhli ven, si mysleli, že je mrtvý. Nebylo divu. Levé oko a většinu zubů měl vyražených a byl zalit krví.

 

A od té doby už jenom plachtil dolů. Po zbytek života -- zmrzačený tesař s postonávající ženou a čtyřmi dětmi. Nicméně ta stará ovládací páka, spolehlivý Vickers, fungovala nádherně. Třebaže už neměl v zásobnících tolik nábojů, jako když létal s Velkou Jedničkou, měl jich pořád víc, než někteří mladí povaleči, které znal.

 

Dcera pronesla: "Ale tatínku! Je to s tebou čím dál horší. Denní sestra mi říkala, že už neudržíš ani stolici!"

 

"Ta koňská makovice! Jeden z mejch spolunocležníků se vydělal na podlahu -- musel si myslet, že je doma -- a já jsem na tom uklouz'. Nešel jsem se hned osprchovat, protože noční sestra se vždycky naštve, když mě nenajde hned po večerce v posteli."

 

Stiskla rty a pak řekla: "Paní Stossová říká, že se tu v noci plížíš a? ehm? obtěžuješ ty staré dámy."

 

"Některá z nich si stěžovala?"

 

"Ne. Ale ona říká, že většina z nich je příliš senilní na to, aby se bránily. Ony nevědí, co se děje, a ty, které to vědí, jsou stejně špatné?"

 

Spokojeně se uchechtl. "Řekni to. Stejně špatné jako já."

 

Také ostatní pacienti měli návštěvy. Pacienti, k čertu -- byli to spíš přestárlí váleční zajatci. Seděli na pohovkách nebo vozíčcích ve velké chodbě. O překot brebentili jako tlupa francouzských kurev, anebo seděli s nepřítomným výrazem, s pokleslými čelistmi, a zatímco se příbuzní snažili zvednout jim trochu náladu, tekly jim po bradě sliny.

 

Jemu nemusel naštěstí nikdo nic zvedat. Ti by koukali, kdyby věděli, jakého druhu ta povznesenost byla, a jak často k ní docházelo.

 

"Proč jsem tě jen nedala do špitálu pro veterány. Tam nejsou žádné stařenky, které bys mohl zneužívat."

 

"Tys to přeci byla, kdo chtěl, abych šel právě sem, abych nebyl od tebe tak daleko. Takže tě vidím jednou za měsíc -- když mám štěstí.

 

A nevykládej mi tu pitomost, že šedesát mil je na jízdu autem moc velká vzdálenost. Ne, koneckonců jsem se rozhodl dobře, i když to bylo hlavně pro tvoje pohodlí. Po veteránském špitále je veta. Kdybych si měl vybrat mezi hřbitovem slonů?"

 

"Sestra Stossová říká, že by tě mohla dát do samostatného pokoje. Nebo? ehm? tě držet pod kontrolou."

 

"Chceš říct, že by mě přikurtovali k posteli? Anebo by mě dali do svěrací kazajky? Hovno! Zapomínáš, že jsem zdrhnul z nejpřísnějšího zajateckýho lágru, jakej Bošové měli, a to sem byl skoro beznohej a bezrukej."

 

"Tatínku, prosím tě, nekřič tolik! A nepoužívej ta sprostá slova! Poslouchej. Nebude to snadné, ale když se budeš chovat slušně, tak to zvládneme. Mohl bys přijít domů?"

 

"Seš padlá na hlavu? Tvůj muž mě nenávidí! Musel bych spát v obejváku na gauči! Ta jeho uňafaná držka mě dohání k šílenství!"

 

"Pšš! Ty mě přivádíš do rozpaků. Paní Stossová říká, že jsi neovladatelný. Myslí si -- ."

 

"Ona myslí! Jenomže ona mě nikdy nevidělanic dělat! Ona je větší blázen, než ty si myslíš o mě."

 

Zamával na Černého Orla, který tlačil z chodby vozíček s paní Zhinskou. Černý Orel se zakřenil. Věděl, kdo byl příčinou ranního poprasku.

 

"Kdo je ten černoch?"

 

"Negr ze všech negrů nejnegrovatější. Včera v noci byl dvakrát ve vzduchu na hlídce, protože jeden z těch ožralejch Zepů, kterým říkají ošetřovatelé, to nezvlád'. Často dělá dvojitý šichty, protože podporuje rodinu a dvě děti nechal vystudovat. Je to jeden z těch línejch negrů, vo kterejch dycky mluví ten tvůj nádenickej manžel. Je to můj kámoš, lítá moje křídlo." "O čem to mluvíš?"

 

"To je jenom moje senilní žvanění."

 

Vstala, popotáhla nosem, a otřela si kapesníkem oči. "Proč jenom nejsi jako ti ostatní."

 

"Myslíš, proč tu nesedím bez ducha s otevřenou pusou, nechytám lelky a nenechám někoho, aby mi vytíral zadek? Anebo celý dni a noci nezpívám stupidní písničky, až se ze mě pominou i ty, co sem přišli normální?

 

Já teda určitě ne! Já se nevzdávám! Ten zasranej kaiserbude litovat dne, kdy Divokej Jindra narukoval. Já si nepřestanu připisovat sestřely!"

 

"Sestřely?"

 

"To je jenom můj způsob vyjadřování."

 

"Tatínku, poslouchej. Ta sestra říká, že se o tebe starala se vší laskavostí a péčí, a -- "

 

"Laskavostí? Péčí? Ten Hun s ocelovejma vočima? Ten postrach oblohy?"

 

"Nemluv tak bláznivě! Nemohu to vystát."

 

"Asi bysme si měli navzájem dopisovat. To bys aspoň nemusela poslouchat, jak tvůj manžel pořád sakruje kvůli penězům za benzín, kterej sem projezdíš."

 

Vstal a odbelhal se pryč, aniž se na ní podíval, jenom řekl hodně nahlas: "Až příště přijdeš, přines mi nějakou whisky! A toho sráče nech doma!"

 

Prošel kolem paní Whittakerové, která mluvila s nějakou návštěvou. Mrkl. Zrudla jako von Richthofenův trojplošník.

 

Ona se červená!

 

Takže nebyl tak docela jenom postavou ze snu. Věděla o tom, že je z masa a krve. Takže neřekla Stossové pravdu o té dnešní ranní výtržnosti. Zákon oblohy nebyl porušen. Rytířskost ještě žije.

 

Možná, že byla natolik otřesena, že by nedala nikomu najevo, ani sama sobě, co se stalo. Anebo si myslí, že se každá žena při orgasmu posere. Třeba byl její manžel perverzní žráč hoven a ona mu nevěřila, když jí vykládal, že to tak dělá každej. Ale může bejt vůbec někdo takhle jetej?

 

Co je to za zlo, které se skrývá v lidských srdcích?

 

To ví jedině Bůh a Stín.

 

Na západní frontě klid. Ne zase, že by hrozilo příměří. Baronka změnila svůj rozvrh a nyní startuje na hlídku každou půlhodinu. Černý Orel ho varoval, že je na něj nasraná, je naládovaná pivem a je stejně zuřivá, jako divoký kocour, kterému v době páření podvážou penis. "Až příště uslyší nějakej binec, tak vletí rovnou do tvýho pokoje. Jestli tam nebudeš, tak tě dostala. To se ovšem sakra nalítá, což se tý prdelatý bábě vůbec nezamlouvá. Nenávidí tvůj elán, protože si prostě nechceš lehnout a chcípnout, dokuď jsi ještě naživu. Tý to nikdo neudělá, ale tím pádem to nepřeje ani tobě. Ta závidí až na půdu."

 

Henry zůstal v posteli, kromě nástupů na chcaní, po pět nocí. Šestou noc se Stossová vrátila ke svému původnímu rozvrhu. Henry se ušklíbl. Osamělý Orel přelstil Krvavou baronku.

 

Sedmý den musel do akce. Na dovolence byl už příliš dlouho. Jeho ovládací páka už se nedala ovládat. Jeho Vickers překypoval tlakem nábojových pásů. V 5.10, kdy si byl jist, že baronka je na svém velitelském stanovišti, nasadil si kuklu a brýle.

 

"Kontakt!"

 

"Kontakt!"

 

Ven z hangáru, dolů na startovací dráhu a potom se vznášel v široširých modravých dálavách, plných zápachu hoven dříve narozených spoluobčanů.

 

Cíl: Paní Hannoverová. S tímhle jménem musela být CL IIIa, nádherný doprovodný stíhač, který zdálky vypadal jako jednomístný. Když se mu ale nějaký spojenecký pilot dostal za kormidlo, zjistil, že zírá přímo do rudých očí kulometu Parabellum, za kterým seděl pozorovatel.

 

Už s tím dě?átkem mluvil -- bylo jí teprve šedesát pět -- shledal ji okouzlující. Měla nicméně jeden funkční defekt. Občas mívala nepřítomný pohled, jako kdyby poslouchala nějaký rádiový přijímač ve své hlavě. Přestala mluvit; ani si nevšimla, když jste odešli.

 

To byl důvod, proč ji její děti daly sem do sanatoria. Byla zneklidňující, a to už nemluvíme o tom, že byla bohatá a děti se snažily nechat ji prohlásit za nesvéprávnou.

 

V 5.13 přešel do klouzavého letu, prozkoumal terén, zjistil, že její partnerka spí, a přistál v její posteli. Kdyby křičela, byl připraven na plný plyn odstartovat. Místo toho vzdychla, jako kdyby věděla, že přichází, a souboj započal.

 

Vlastně to žádný souboj nebyl. Tyhle cé-el trojky vás doopravdydokázaly poplést.

 

Jediná věc, která mu na chvíli dělala starosti, kromě nedostatku agresivnosti, bylo to, že neustále sténala, i když potichu, "Jime! Ach, Jime! Můj Bože, Jime!", ale jestli si myslela, že je nějaké jiné eso, co na tom u čerta záleželo? Nepřítel vás nemusel správně identifikovat, než jste ho dostali.

 

Dlouhá dovolená ho rozpálila, takže se rozhodl, že zůstane ještě na jedno utkání. Trvalo to jen patnáct minut, než znovu s Hannoveřinou pomocí naládoval svého Vickerse, přestože ta si pořád myslela, že je ten kretén Jim. Ale zrovna když chtěl znovu vystřelit, ucítil ve svém výfuku bodavou bolest. Jeho mučivý výkřik splynul s jejím klimatickým nářkem a on se překulil stranou a ven z postele. Bylo to nouzové přistání, ale neutrpěl žádné poškození trupu. Jediná správka, kterou potřeboval, byla oprava látky na směrovce a ve středních částech křídel. Byla hrubě podrápaná, ale byl schopen letu.

 

Bílý Přízrak seděl ve své mašině v nohách postele a kdákal jako Stín (to bylo slavné eso z první světové války, předtím, než se dal na dráhu zločinu). Hůl, kterou vozila skrytou pod pokrývkou přes nohy, kanón typu Hotchkiss, pokud vůbec kdy něco takového viděla, byla namířena na Hannoverovou. Bílý Přízrak se snažil klovnout zobákem také ji.

 

Zaklel. Zapomněl na první pravidlo leteckého boje. Vždycky se ujisti, jestli se nějakej Boš nekrade za tvými zády.

 

Při vstávání zaúpěl. Byl poškozen víc, než si myslel. Cítil se, jako kdyby do něj narazila raketa Le Prieur. K čertu s tím Bílým Přízrakem!

 

"Schweinhund!Dám si s tebou rande někdy příště!"

 

Pospíchal z hangáru jak jen toho byl devětasedmdesátiletý Spad schopen. Ačkoliv potřeboval nabrat dech, neměl na to čas. Zpátky na základnu, dřív než po něm baronka začne pátrat. Nejhorší na tom bylo, že Vickers nespotřeboval druhou dávku. Trčel mu z pyžama jako 7,7mm Lewis z čumáku bombardéru Handley Page 0/400. Byl pyšný na to, že ta věc žije svým vlastním životem, ale v tuhle chvíli si přál, aby ji měl pod kontrolou.

 

S pufáním naklonil letadlo do levé zatáčky, mrskl sebou na přistávací dráhu a do hangáru. Stačil jenom zaznamenat scenérii, než mu podklouzl podvozek a on udělal na zemi looping. Stál tam jeho spolunocležník, Tyson, knipl mu visel ven, a na podlaze před ním kaluž chcanek. A byla tu i Krvavá baronka; ležela natažená na všech čtyřech a nadávala. Musela vběhnout dovnitř, aby ho zkontrolovala, a přitom po té spoušti uklouzla.

 

Kolizní průběh. Praštil sebou na její záda a ona šla po nose dolů. Bum! Nevstala, dokonce se ani nepohnula. Zůstávala v té samé pozici s nosem na podlaze, křídla a podvozek pod trupem, záď zvednutou.

 

"Aha! Mám tě!"

 

Proč ne? Byl s ním konec. Bude následovat pekelný válečný soud. Bude zbaven možnosti létat, přikurtován, uvězněn, separován, bude dán do lochu. Už žádné patroly za úsvitu. Navždycky.

 

Bylo to poprvé, co se uchýlil k tak neortodoxní taktice. Ale naražení vlastního Vickerse do nepřítelova výfuku znamenalo jistý způsob, jak dosáhnout sestřelu, navzdory tomu, že se to nadřízeným nelíbilo. Přestože to znamenalo, že půjde dolů také, že zažije ten finální pád z modravých výšin, přidá na svůj seznam eso všech es.

 

Sáhl dospodu a uchopil její obrovskou kapotáž -- každý z těch kusů musel vážit nejméně půl tuny -- a začal sérii manévrů, immelmanny, chandellesy, viragesy, vyberte si sami, které měly skončit jeho vítězstvím. Jediným rušivým elementem byl Tyson. Jeho obvykle bezvýrazné oči se rozjasnily a zašklebil se.

 

"Ty všivej buzerante!"

 

Ale odešel do své postele, lehl si a brzy chrápal.

 

Těsně předtím, než vyprázdnil své 7,6mm náboje, zaúpěla a začala vykazovat znaky toho, že už bude také hotová. Potom začala funět a sténat. Možná, že byla napůl v bezvědomí a fantazírovala. Stejně jako Fokker a Hannover, byla jenom částečně přítomna v tomto pro ně neuspokojivém světě. Možná že opravdu nevěděla, co se vlastně děje. A? už to bylo jakkoliv, Vickers byl v jejím výfuku a tam ho také chtěla mít. Chtěla ho tam mít celý život, ale byla příliš skrupulózní na to, aby to vydolovala z podvědomí a řekla manželovi, že chce přesně tohle.

 

Tak na tohle tedy Černý Orel, jehož dcera byla promovanou psycholožkou, narážel.

 

Jemu to bylo jedno. Psychologie-pitomologie. Přestože jeho Hispano pracovala v takovém vypětí, že hrozila každou chvíli se roztrhnout, sestřelil ji. Nech? jsou následky znovuzrozením všeho, na čem mu záleželo, nech??

 

Černý Orel vstoupil v okamžiku, kdy Henry Miller, bláznivé staré eso, poslední ze stíhačů Velké války, který honil Huny, spadl z baronky. Henry byl mrtev, jeho skelný pohled a namodralá pokožka o tom nenechávaly nikoho na pochybách.

 

Paní Stossová byla na všech čtyřech, velkou nahou prdel vyšpulenou, anus pulsující a odkapávající. Něco mumlala.

 

Bylo to "Víc! Víc! Prosím! Prosím!"?

 

A najednou byla plně při sobě, s křikem se namáhavě zvedala a Černý Orel se hystericky smál.

 

Avšak úsměv Osamělého Orla byl daleko zářivější.

 

Ze sborníku Farmerových povídek Riverworld and Other Stories, vydaného nakladatelstvím GRAFTON BOOKS v roce 1986, přeložil Leonid Křížek

 

Ilustrace:

 

Jan Krejčí (1942 -- 2001): Osamělý orel

 

 

? Militaria, Elka Press

 

 

 
Přidat komentář

 





Vyhledávání

Foto týdne

Lenin a Trockij v r. 1919 na oslavách tzv. VŘSR - zde poprvé v barvách.

Lenin a Trockij v r. 1919 na oslavách tzv. VŘSR - zde poprvé v barvách.


Recenze týdne

Strach a svoboda

Jak nás změnila druhá světová válka