logo-militaria.jpg, 41 kB
logo-militaria-2.gif, 9 kB

Tématický server
z oboru vojenství

logo-elka-press.gif, 3 kB

Historie evropských duelů a šermu

Upoutávka na první svazek třídílné práce.

 

Dne 7. listopadu 2013, kouzlem nechtěného na výročí VŘSR, vydalo nakladatelství Mladá fronta v koedici s nakl. Elka Press dlouho očekávánou publikaci, pojednávající o tématu, uvedeném v názvu tohoto článku.

Příští rok by měly následovat další dva svazky, které provedou čtenáře historií duelů a šermu až do 21. století.

Autory jsou renomovaný historik Mgr. Jiří Kovařík, publikující převážně knihy s napoleonskou tematikou, a publicista, nakladatel a překladatel Leonid Křížek.

Kniha má 280 stran tištěných na křídě a je doplněna desítkami barevných i černobílých ilustrací publikovaných z velké části poprvé; mnohé z nich byly vytvořeny speciálně pro tento svazek. MOC 359 Kč, k dostání u všech dobrých knihkupců.

Ordálie, Boží soudy, gladiátorské hry, turnaje, souboje, duely, jedním slovem ritualizované násilí provází dějiny lidstva od nepaměti. Často se pod maskou souboje skrývaly vraždy a naopak, mnohé násilí bylo obhajováno na základě dobově platných kodexů chování. Písemné doklady o násilném řešení sporů nějakou více či méně přesně kodifikovanou formou máme již ze starověku a s každým stoletím jich přibývá. Spory bylo pochopitelně možné řešit soudní cestou, ale souboj představoval rychlejší a jistější řešení. A to do té míry, že ve formě ordálií a Božích soudů se dostal i do právních předpisů. Na druhé straně se s kodifikovaným násilím setkáváme po celé psané dějiny lidstva ve formě nácviku na válku ? ať již se jednalo o výcvik v zacházení se zbraněmi, anebo o simulace samotné bitvy různými formami turnaje.

Zhruba od renesance potom dostává duel svou ?moderní? podobu. V té době se ustavila zásada, že určité urážky lze odčinit právě jen duelem ? lež a políček. Duel, tato formalizovaná podoba násilného rozhodování která strana má ?pravdu?, je fenoménem výrazně evropským; teprve s vystěhovalectvím Evropanů do jiných světadílů a s kolonizací se rozšířil i na jiné kontinenty.

Postupem staletí se duel ? ať již chladnou či střelnou zbraní ? stává neodmyslitelnou součástí života vyšší společnosti, především šlechty a důstojnického sboru, ačkoliv nezřídka jej praktikovali i neurození občané. V určitých obdobích byl natolik rozšířeným jevem, že jej současníci přirovnávali k morovým ranám. Ačkoliv po staletí odsuzován, zakazován a kriminalizován, udržel se duel až do 19. století, kdy změna společenského klimatu ? průmyslová revoluce, vzestup buržoazie, pokles významu šlechty, nové myšlenky a filozofické proudy ? jej odsoudila tak říkajíc na smetiště dějin. Přesto se s duely setkáváme ještě i ve 20. století, byť už jenom jako s kuriozními výstřelky pošetilců a recesistů.

Jako každý kontroverzní společenský jev zanechal duel stopu i v literatuře, dramatu a filmu. S dějinami duelů jsou pevně propojeny dějiny umění šermířského, jež se vyvíjelo od starého Egypta až po naše časy, nejprve jako bojové umění, umění zabíjet chladnou zbraní, a posléze jako svébytná sportovní disciplina. Nestárnoucí romantika Tří mušketýrů a uměleckých děl tohoto typu je jednoui z příčin, že historie duelů a šermířského umění nepřestává zajímat jak poučenou, tak laickou veřejnost.

 

Pro zajímavost uveřejňujeme úvodní stať knihy:

PROLOG

V Brně se vypráví, že každého dne o půlnoci vyjíždí ze svého domu na rohu Minoritské a Jánské ulice Jan Šembera, zakletý v ohnivého koně s čertem na hřbetě, projede městem a zmizí v Šemberově sluji u Obřan. Lidová slovesnost jej takto odsoudila za mnohé hříchy, kterých se dopustil za svého života. Kromě jiného tento sice bohatý, ale pro svou prchlivost a nadutost neoblíbený pán přivodil smrt panu Zikmundu Prakšickému ze Zástřizl ve rvačce, která by za jiných okolností mohla být pokládána za souboj, kdyby Jan Šembera Černohorský z Boskovic a na Bučovicích dbal manýrů své společenské třídy.

V neděli 12. dubna 1581 pořádal Šembera ve svém brněnském domě jednu z obvyklých veselic. Zikmund ze Zástřizl ?maje s jeho majitelem nějakou zlou vůli?, vešel nezván dovnitř. Společnost jej vypoklonkovala, ale on se nenechal odbýt, ?pod okny domu stál a velice lál?. Opilý Zikmund dával patrně průchod zlosti nad nějakou předchozí křivdou. Nadávkami vyprovokovaný Šembera vyrazil z domu a obořil se na Zikmunda svým rapírem. Podle svědků svého soupeře probodl ve chvíli, kdy se protivník shýbal pro zbraň upadlou na zem, ujištěn, že mu Šembera nic neudělá. Zikmunda odnesli do nedaleké hospody. Nešťastník zemřel ještě téhož večera v devět hodin.

Je to jeden z mnoha příkladů, vlekoucích se dějinami, kdy šlechtická čest brala za své, kdy se soupeři místo regulérního souboje v duchu dobových zvyklostí pustili do rvačky ze zbraní v ruce, přičemž ten méně šťastný či obratný nalezl smrt. Ani taková zjevná vražda poté nemusela dojít potrestání, neboť dobové právo nemuselo dosáhnout na vlivného aristokrata.

* * *

V úterý 7. května 1874 proti sobě stanuli v sadu zvaném Klamovka, nedaleko za Prahou u Plzeňské silnice, Leopold hrabě Kolowrat a Vilém kníže Auersperg, po smrti otce majorátní princ. Svědkem hraběte byli hrabě Wurmbrand a generál hrabě Bylandt-Rheidt, svědky prince hrabě Salm a generál hrabě Valdštejn. Na první pohled bylo patrné, že soupeři na sebe hledí s neskrývanou nenávistí ? a přitom ještě před nedávnem to byli přátelé.

Jako v mnoha případech, i v pozadí této nešťastné záležitosti stála žena. Kolowrat se ucházel o Auerspergrovu sestra, ale příčinou duelu byla jiná dáma. Aby svého přítele pozlobil, začal se hrabě dvořit mladičké komtese Valdštejnové, do níž byl Auesperg zamilován. Urozeností daleko výše postavený knížecí synek to trpce nesl, a proto začal přítele pomlouvat. Rozšiřoval ve společnosti, že Kolowratova matka je neurozeného původu, a že Leopold se tudíž mezi vybranou společnost nehodí. Auesperg rozšířil i nařčení, že Kolowrat kdysi jako pokladník studentského spolku Theresiana zpronevěřil peníze svých kolegů.

Pomluvy a zlovolná nařčení nezůstaly bez odezvy a Kolowrat se tak pro mnohé příslušníky pražské smetánky stal persona non grata.

Nebylo divu, že vyzval Auersperga na souboj ? ale ten se bít nechtěl, dokonce ani poté, co ho Kolowrat v Praze na nádraží veřejně zpolíčkoval. Princ byl silně krátkozraký, a tak se vymlouval na to, že on je důstojník, zatímco Kolowrat pouhý desátník. Na souboj přistoupil teprve na naléhání svého strýce Carlose.

K souboji došlo za časného květnového rána v romantickém prostředí Klamovky. Svědci prohlédli pistole (přinesl je Kolowrat) a potom je předali duelantům s tím, že každý má právo na tři výstřely. Soupeři svlékli kabáty, postavili se v odměřené vzdálenosti a duel mohl začít. Střílelo se na patnáct kroků. Auersperg snad nechtěl bývalého přítele zranit, každopádně jeho dva výstřely cíl minuly. Rozzuřený Kolowrat takovou velkomyslnost neopětoval; hned jeho první rána zasáhla protivníka do hrudi, prošla těsně kolem srdce a uvízla pod kůží v zádech.

Smrtelně bledý Kolowrat opustil kolbiště, sekundanti a doktor Kolb odnesli raněného do vozu a odvezli jej potajmu do Prahy. Lékaři, kteří se sešli v paláci jeho strýce ve Sněmovní ulici, už nemohli nic dělat. Zraněný bojoval celou noc marně se smrtí, druhý den ráno skonal.

Na místě krvavého duelu stával ještě do roku 1912 živý břečťanový kříž, který kdosi neznámý pravidelně udržoval.

* **

Duel mezi Kolowratem a Auerspergem, na rozdíl od ?souboje?, respektive ozbrojené rvačky zmíněné na začátku, je typickým příkladem duelů kdekoliv ? je to jakýsi univerzální duel. Okolnosti tohoto potyku jsou charakteristické pro duel bez ohledu na místo a čas ? mohl se odehrát ve Francii Jindřicha IV., v Anglii Jiřího III., či v Německu císaře Viléma. Soupeři byli mladí aristokraté a důstojníci. Oba byli původně přáteli (všudypřítomný a skličující znak příliš mnoha duelů) a příčinou jejich sváru se stala malicherná zlomyslnost, mající v pozadí ženský prvek. Poté pýcha, uražená ješitnost a tlak společnosti, respektive dobových zvyklostí, oba donutily postavit se proti sobě se zbraní v ruce. Jeden z aktérů se ještě v průběhu duelu snaží odvrátit katastrofu ? svého soupeře nezasáhne. Místo opětování smířlivého gesta druhý duelant zabíjí. Anebo to bylo jinak? Nejasný průběh, možnost dvojího výkladu je rovněž typickým aspektem historie duelů. Smrt jednoho z účastníků už tak typická není ? řada potyků naštěstí končila bez následků. Vítězná strana se rychle klidí z místa činu. Svědci a lékař se starají o raněného. Duelovému kodexu je učiněno po všech stránkách zadost ? anebo snad ne?

Je typické, že o duelu Kolowrat vs Auersperg neznáme mnoho podrobností a vznášela se kolem něj řada otazníků. Takové události se odehrávaly za časného rána na skrytém místě a beze svědků. Přesto i tento duel, jako mnohé, se neutajil a vzbudil velkou odezvu v tisku. Viník v obavách před následky uprchl do Ameriky, odkud se mohl vrátit až po letech, když mu jeho rodina vymohla u císaře Františka Josefa I. omilostnění. Souboje byly samozřejmě co nejpřísněji zakázány, rakouské právo je přísně trestalo. Navíc ani soubojové kodexy nepřipouštěly duel mezi vojáky rozdílných hodností (služební postup by byl potom snadný ? stačilo zastřelit nadřízeného?). Přesto nebyl viník odsouzen ? opět typický znak řady duelů v době, kdy urozený původ a obhajoba cti stály nad zákonem.

Prostě univerzální duel?

 

 
Přidat komentář

 





Vyhledávání

Foto týdne

Potyčka migrantů s řeckou policií v přístavu Mytilene poté, co místní obyvatelé zablokovali přístup do uprchlického tábora Moria na severovýchodním Egejském ostrově Lesbos.

Potyčka migrantů s řeckou policií v přístavu Mytilene poté, co místní obyvatelé zablokovali přístup do uprchlického tábora Moria na severovýchodním Egejském ostrově Lesbos.


Recenze týdne

Vlasovci v boji za Prahu

Pomoc 1. ruské divize Ozbrojených sil KONR povstalé Praze, 5.-9. 5. 1945