logo-militaria.jpg, 41 kB
logo-militaria-2.gif, 9 kB

Tématický server
z oboru vojenství

logo-elka-press.gif, 3 kB

O SMEČENSKÉ SANI

Dražičtí z Kunvaldu užívali ve svém znaku nejprve obraz baziliška, podivného mýtického tvora, vzniklého spojením dravého ptáka či kohouta s hadem či drakem. Jeho zvláštností bylo, že nesl zpravidla na své hlavě korunu. "Bazilišek je bájným zvířetem známým již ve starověku. Byl to čtyřnohý kohout s korunkou na hlavě a s ocasem hada. Pouhým pohledem a horkým dechem proměňoval své oběti v kámen. Rodil se prý z kulatého vejce starého kohouta, které bylo buď zahrabáno ve hnoji, nebo vysezeno žábou či hadem. Obranou proti němu bylo kohoutí kokrhání nebo zrcadlo. V hermetismu byl symbolem prudkého ohně a merkura, důležitých činitelů, jak o tom svědčí i jeho jméno BASILISCOS, tj. malý král."

[Rubrika Miscellanea]

O SMEČENSKÉ SANI Josef Dolejší

Dražičtí z Kunvaldu užívali ve svém znaku nejprve obraz baziliška, podivného mýtického tvora, vzniklého spojením dravého ptáka či kohouta s hadem či drakem. Jeho zvláštností bylo, že nesl zpravidla na své hlavě korunu.

"Bazilišek je bájným zvířetem známým již ve starověku. Byl to čtyřnohý kohout s korunkou na hlavě a s ocasem hada. Pouhým pohledem a horkým dechem proměňoval své oběti v kámen. Rodil se prý z kulatého vejce starého kohouta, které bylo buď zahrabáno ve hnoji, nebo vysezeno žábou či hadem. Obranou proti němu bylo kohoutí kokrhání nebo zrcadlo. V hermetismu byl symbolem prudkého ohně a merkura, důležitých činitelů, jak o tom svědčí i jeho jméno BASILISCOS, tj. malý král."

Martin Stejskal: Labyrintem tajemna, 1991

Václav Dražický z Kunvaldu, bratr urozené paní Anny Dražické, nyní na Smečně, byl duší nepokojnou. Co se jeho sestra Léta Páně 1466 vyvdala za pana Bořitu z Martinic bylo ho často vídat na Smečně. Pobyt na dědičných statcích v Dražicích a Uhříněvsi ho příliš nenadchl. Navzdory rodinné tradici královských úředníků a městských činovníků byl Václav rozený válečník. Narodil se v čase doznívajících husitských válek a měl ještě dostatek příležitosti osvědčit se v poli. Roku 1444 se účastnil tažení českých žoldnéřských oddílů do Saska, kde bratrská knížata Fridrich a Vilém bojovala o dědictví po otci. V polním vojsku 9000 českých bojovníků sloužil Václav Dražický v oddílu těžkého jezdectva. Výcvik měl velmi dobrý. V dětství a jeho raném mládí nebylo v okolí nouze o ty, kdož dobře vládli jakoukoliv zbraní a hojně jí za svého života užívali. Václav byl vytrvalý v jízdě na koni, obratný v boji s mečem, kopím i oštěpem. S lehkostí a přesností ovládal kuši, a to i v sedle.

V tažení proti městu Soestu, kde Václav roku 1447 již velel jezdeckému oddílu pod panem Petrem ze Šternberka, ukořistil v potyčce u Lippe nádherný dlouhý jezdecký meč pro jeden a půl ruky. Ten se pak stal jeho věrným průvodcem, přítelem a oblíbencem. Jím bojoval v četných srážkách od roku 1448, kdy zemský správce Jiřík z Poděbrad usiloval o ovládnutí země. Posledním Václavovým tažením bylo tažení v Polsku, kde bojoval v "třináctileté válce" na straně řádu Německých rytířů proti Polákům. Českým žoldnéřům zde velel hejtman pan Oldřich Červenka. Ve vítězné bitvě Řádu u Chojnice dne 18. září 1454 byl Václav Dražický raněn střelou z polské kuše a rok zesláblý bojoval o život v mohutném řádovém hradě Malborku. Zde byli čeští žoldnéři posádkou až do roku 1457, kdy hejtman Červenka vydal hrad polskému králi, nebo? velmistr Německého řádu nedodržel smlouvy a nevyplatil Čechům závazný žold. Ještě rok trávil Václav v Polsku a účastnil se v polském žoldu bojů u Gdaňska. Počátkem roku 1459 se vrátil domů a když ho ještě v březnu roku 1460 navštívil v Praze hejtman Jan Holub s výzvou, aby s ním táhl k Landshutu do války mezi německými knížaty, zakoušel Václav sice velké pokušení válečníka, ale nakonec mu přece jen odolal, nebo? se s časným jarem necítil příliš dobře. Cítil bodavou bolest na dvou místech svých někdejších zranění.

Rušné válečné události v Čechách následujících let sledoval sice se zájmem, ale již bez valné chuti se jich přímo účastnit. Znal cenu života a na taženích v Německu a v Polsku denně pozoroval onu napjatou tenkou nit, na níž život člověka začasto visí. Jako zralý muž dával nyní přednost jídlu, dobrému vínu a tělesným holdům ženskému pohlaví. Byl mužem statným, otužilým a nikoliv nezámožným, takže mu nebylo splnění většiny jeho přání nikdy příliš dlouho odpíráno.

Žil převahou ve svém nevelkém ale pohodlném domě na Starém Městě Pražském, ale často odsud zajížděl na Smečno, ke své mladší sestře Anně a jejímu choti Bořitovi z Martinic, jehož byl dobrým přítelem a nelze skrýt, že i společníkem občasných výpadů za dobrodružstvím a požitkem. Pan Bořita byl sice kavalírem již poněkud postarším a jakkoli nenechával svou cho? v manželském loži strádat nedostatkem pozornosti ze své strany, rád poznával intimní zákoutí na jiných ženských tělech. Právě v té době přebudovával smečenskou vodní tvrz na pohodlnější panské sídlo a všude vládl čilý stavební ruch. Práce pokračovaly rychlým tempem, takže s jejich viditelnými úspěchy bylo možné přijímat na Smečně i hosty, jimž bylo čím se pochlubit.

Tou dobou žily v panském dvoře dvě dívky, které pomáhaly na zámku, kde byly podle potřeby k ruce paní domu. Markéta pocházela ze Smečna, byla plavovlasá, ztepilá postavou a jemné okrouhlé tváře. Přitahovala mužské pohledy, při nichž však klopila cudně zrak a bránila se náznakům i kontaktům, což však bylo někdy součástí velmi rafinované hry a koketérie. Drakonie byla naproti tomu podivuhodnou a málo průhlednou bytostí, kterou si paní Anna z Kunvaldu přivedla s sebou z Dražic. Nikdo nevěděl, kde se vzala. Říkalo se o ní, že ji starý pán z Dražic nalezl jako malé dítě v jeskyni, kde si hrála s háďaty. Byla to mladá, neobyčejně energická žena, s pružným hadovitým tělem, útlého pasu a boků, s temnými dlouhými vlasy, na temeni hlavy bělavými a vytvářejícími zde zvláštní vínek či korunku. Měla černé, hluboké oči hledící vždy bez ostychu a vyzývavě i do těch nejdrzejších mužských tváří. Smála se zvonivým smíchem a oči jí při tom svítily načervenalým leskem. Ve chvílích ohrožení a nebezpečí se ale dokázala podívat ledovým pohledem jakoby nelidských očí, kdy se její zornice zúžily do svislých štěrbin jako u hadů a ještěrů. Při takovém pohledu se okamžitě odkrvovaly žádostí ztopořené mužské údy a vtahovaly se do těl, ale také tuhly jakoby mrazem prsty u rukou i u nohou. Jindy z takového pohledu sálal nesnesitelný žár, ale to už se útočník musel přiblížit hodně blízko. Z mužů se jí nikdo neodvažoval dotknout. Pan Václav Dražický ano, nebo? mu to dovolila.

Milovali se naprosto bez zábran v čerstvě skopeném seně, na slámě ve chlévě, opřeni o sudy ve vinném sklepě či na medvědí kůži poblíž krbu v pánově hostinském pokoji. Znala takové způsoby obcování, že tím pana Václava málem připravila o rozum. Jen maštalím a koňským stáním se museli při svém potěšení vyhýbat, nebo? koně se při dívčině přiblížení stávali přímo zběsilými.

Jak již pověděno, koně, zvláště hřebci, projevovali v Drakonině přítomnosti vždy zvláštní nepokoj. Stalo se, že Arkan, oblíbený bílý hřebec pana Bořity, napadl zjara jednoho večera roku 1468 Drakonii a chybělo málo, aby ji zbavil života. Když se objevila ve vchodu do maštale, kde měla cosi vyřídit pacholkům, hřebec se utrhl ze stání, vyrazil proti dívce, srazil ji k zemi a na dvoře se bleskurychle otočil, aby znovu zaútočil. Václav z Dražic, který v té době procházel kolem a Drakonii sledoval, uchopil dřevěný kůl a hřebce v kritický okamžik udeřil do šíje, tím jeho bezpochyby smrtící útok kopyty odvrátil. Drakonie se s pohmožděným tělem jen těžko sama postavila na nohy. Nepoděkovala svému zachránci, jen se na něho zpola obrátila a s obtížemi při dýchání řekla: "Jednou ti to na nádvoří oplatím, pane!"

Koncem května 1468 přibyl na Smečno urozený pán Ulrich von Haynau, vyslanec markraběte braniborského, jedoucí z Prahy zpět do Němec. Znal se dobře s panem Bořitou z Martinic a rád přijal jeho pozvání k několikadennímu odpočinku a lovu v okolních lesích. U svého švagra pobýval v té době také pan Václav z Dražic. Ulrich z Haynau mohl od první chvíle oči nechat na Drakonii a nebylo pochyb o tom, že je k ní mocně váben a přitahován. Byli si něčím podobni, neměli však stejnou podstatu. Dívka, znající dobře mužů, se snažila kontaktu s ním se spíše vyhnout. Služba v paláci jí to však příliš neumožňovala. Jednoho večera se pan Ulrich pokusil přitisknout Drakonii v tmavém koutě paláce ke zdi a jeho chtivostí se chvějící ruka jí začala šátrat v klíně. Jakmile se jeho prsty dotkly dívčina podbřišku, ucítil palčivou bolest ve tváři, jakoby mu do ní vyšlehl plamen z tavící pece. Současně měl pocit, že se jeho tváře dotkl obrovský, rozeklaný a rudě žhnoucí jazyk. Instinktivně si přiložil obě dlaně na obličej. Padl při tom na kolena. Dívka útočníka odstrčila a odběhla. Pán z Haynau nějakou chvíli neviděl, měl obličej sežehnutý, celý zapálený, zbavený řas a obočí. Václav z Dražic zastihl Drakonii běžící po chodbě paláce a pana Ulricha v pokleku u zdi, s obličejem zakrytým dlaněmi, vydávajícího kňučivé zvuky. Snadno se domyslel, co se stalo. Přistoupil k postiženému a na místo pomocné ruky či křes?anského soucitu mu uštědřil silný kopanec do boku. Zhrouceného chlípníka ponechal osudu a sám odešel do své komnaty. Dva dny se pan Ulrich vůbec neobjevoval. Pán z Martinic ho svěřil do péče svého osobního lékaře z Prahy, dále jednoho zkušeného italského mastičkáře a jakési místní báby kořenářky. Ti všichni na něm postupně prubovali svůj um a znalosti. Faktem bylo, že a? jejich zásluhou či mocí přírody neoslepl a kůže na obličeji se mu rychle zhojila. Řasy a obočí se však již neobnovily, bylo to jako zvláštní znamení a trest.

Po týdnu nuceně prodlouženého pobytu na Smečně zastavil pan Ulrich pana Dražického na nádvoří paláce: "Zdá se Vám, pane, toto nádvoří dostatečně prostorným?" "Nepochybně", odvětil Dražický.

"Vzpomínal jste onehdy svou zálibu v boji dlouhým mečem, i já mám takový pěkný meč. Nabízím Vám zkoušku meče proti meči a ve zbroji."

"Takovou nabídku nemohu odmítnout, jen poprosím svého švagra o poskytnutí nádvoří." Nazítří ráno se na nově vydlážděném a pečlivě ometeném nádvoří smečenského hradu oba utkali. Z oken paláce přihlíželi všichni, kdo zde v té době pobývali.

Pan Václav Dražický z Kunvaldu byl oděn v poctivou zbroj s šalířem, plechovicemi a kanelovaným předním plechem. Jen místo holenic a kovových bot měl vysoké jezdecké škorně, aby se mohl po plochých kamenech nádvoří lépe pohybovat. Přes zbroj měl navlečenu bílou suknici s rodovým znakem na prsou: modrý štít a na něm zlatou saň se stříbrnou zbrojí a korunkou na hlavě. Dlouhý meč nesl položený čepelí na nárameníku zbroje.

Pan Ulrich z Haynau byl oděn podobně, jen místo šalíře měl hlavu krytou basinetem se zdvihacím hledím ve tvaru masky se špičatým nosem. Oba spustili hledí, rozkročili se do volného střehu a vyvážili své meče v rukou.

Pan Ulrich byl o deset let mladší. Jeho pohyby byly dynamičtější a akce razantnější. Zaútočil na svého protivníka okamžitě mocným sekem shora v pozici býka, vedeným na hlavu. Dražický, zkušený bojovník s úspornými pohyby, úder odrazil dokonalou "střechou" a kopem celé plochy chodidla do protivníkova břicha ho odmrštil. Ulrich se zapotácel a zmateně odstoupil několik kroků vzad. Okamžitě se však vzpamatoval, z pozice "kance" obrátil svůj meč a hlavicí jeho jílce zasadil protivníkovi mohutný úder do spánkového krytí helmu. Václavovi zahučelo v uších, zablesklo se mu před očima, z nosu mu vytryskl proud krve a pak se mu před očima zatmělo. Než se tak stalo, zahlédl ještě v průzoru šalíře Ulricha z Haynau jak se rozpřáhl v pozici "býka" s mečem zdviženým nad hlavou k smrtícímu seku. Chvíli úder pozdržel, nebo? pozoroval, že soupeř se již sotva drží na nohou. Ten neměl sil úder vykrýt. Zdvihl sice meč do polohy napříč před sebou, ale dlouhá čepel se viditelně chvěla, kryt nebyl dostatečný, kolena mu poklesávala a ztrácel vědomí. Náhle za sebou po levém boku ucítil horký dech, který mu pronikal zbrojí a pálil přes kožený kabátec i lněnou košili. Něco ho zezadu nelidskou silou podepřelo. Současně spatřil, jak nad ním vyrazil mohutný, šupinami pokrytý spár se stříbřitě lesklými drápy orla, který zachytil bezpochyby smrtící úder protivníkova meče. Ozval se strašlivý řev, který oba bojovníky na chvíli úplně ohlušil. Václav potácivým krokem vyrazil kupředu a udeřil Ulricha z Haynau plochou čepelí ze strany do helmu. Úder nebyl příliš tvrdý, nebo? se mu již nedostávalo sil. Ještě zahlédl jak dračí spár sevřel Ulrichovu obrněnou hlavu. Zaslechl skřípavý zvuk a zdušený výkřik. Oba soupeři poklesli současně na kolena a za řinčení mečů i zbroje se zhroutili na dlažbu nádvoří.

Pan Václav se probral ve své komnatě ošetřován usměvavou ale mlčící Drakonií. Několik dní špatně slyšel a měl poruchu rovnováhy, jinak zůstal bez následků. Drakonie, již zřetelně těhotná, Dražického neopouštěla a všichni v paláci její ošetřování zraněného přijímali s pochopitelnou samozřejmostí.

Na pomoc panu Ulrichovi musel být povolán místní kovář, shodou okolností strýc panny Markétky, který měl spolu se svým pomocníkem co dělat, aby mu helm ze zraněné hlavy sejmul. Když se to po dvou hodinách šetrné i nešetrné práce, při níž urozený rytíř několikráte omdlel, konečně podařilo, nebyl postižený schopen pohybu ani slova. Odvezli ho hned nazítří na voze naloženém senem a krytém plachtou do rodného Saska. Zde se mlčenlivě dožil kmetského věku.

Nikdo, kdo byl přítomen souboje na smečenském hradním nádvoří, neviděl saň bojující po boku pana Dražického. Všichni byli přesvědčeni o tom, že vítězství švagra smečenského pána bylo nad slunce jasnějším. Drakonie se jen usmívala, když ji pan Václav hladil po rukou s dlouhými štíhlými prsty a ostrými nehty, tvarovanými do drápů. Někdy si dlouho prohlížel krvavý, ale již zhojený šrám mezi palcem a ukazovákem její pravé ruky, jizva se táhla až do dlaně, jakoby holá ruka zachytila ostrou čepel. Mladá žena mu v takových chvílích svou ruku vždy se smíchem vytrhla.

Těsně před tím, než nadešel její čas Drakonie zmizela a nikdo o ní ani o jejím dítěti již nikdy neslyšel.

Pan Václav Dražický z Kunvaldu skonal ve svém domě v Praze časně ráno 27.června 1472. Našli ho na loži, jak levou rukou svírá na hrudi závěsný šperk ve tvaru zlaté saně se stříbrnými drápy a korunkou na hlavě.

Kapitola z knihy Josefa Dolejšího: Krajinou putující hvězdy, vydalo nakladatelství MH Beroun, 2001

Popisky k ilustracím: 1. Saň ve znaku paní Anny Dražické z Kunvaldu. 2. Nejznámějším motivem rytíře a saně je zajisté svatý Jiří, zdaleka ovšem ne v láskyplném objetí. Zde je podoba obou rivalů tak, jak jim ji vtiskl v roce 1915 anonymní britský umělec. 3. Jak asi mohl vypadat souboj pana Václava Dražického z Kunvaldu s panem Ulrichem z Haynau (jehož dobové vyobrazení se nezachovalo), můžeme si představit na základě moderní ilustrace k jedné z Artušovských legend (Alan Lee, 1984).

 
Přidat komentář

 





Vyhledávání

Foto týdne

Potyčka migrantů s řeckou policií v přístavu Mytilene poté, co místní obyvatelé zablokovali přístup do uprchlického tábora Moria na severovýchodním Egejském ostrově Lesbos.

Potyčka migrantů s řeckou policií v přístavu Mytilene poté, co místní obyvatelé zablokovali přístup do uprchlického tábora Moria na severovýchodním Egejském ostrově Lesbos.


Recenze týdne

Vlasovci v boji za Prahu

Pomoc 1. ruské divize Ozbrojených sil KONR povstalé Praze, 5.-9. 5. 1945