Pastýř

Vánoční povídka v překladu Martina Helebranta

Zatímco jsem čekal, až mi věž udělí povolení k vzletu, spočinul můj zrak skrz perspexový překryt kabiny na krátkou chvíli na okolní německé krajině. Ležela přede mnou, bílá a křehká, pod jemnými paprsky prosincového měsíce. Za mnou byl plot vymezující hranice základny Royal Air Force, a jak jsem viděl - když jsem otáčel svůj malý stíhací letoun do osy ranveje - za ním ležela sněhová duchna a přikrývala plochou, obdělávanou krajinu, která se rozkládala až ke dvě míle vzdálenému lesu, v němž jsem v zatím průzračné noci téměř mohl rozeznat obrysy jednotlivých stromů. Čekal jsem až se mi ozve ze sluchátek hlas řídícího letového provozu a přede mnou ležela vzletová dráha - hladký, černý pruh asfaltu, lemovaný dvojitou řadou jasně zářících světel, osvětlujících pevnou stezku, vyříznutou dříve sněhovým pluhem. Za světly byly hromady ranního sněhu, znovu spojené mrazem tam, kam je odhrnula radlice pluhu.Vpravo, daleko ode mne, stála řídicí věž letiště jako jediná planoucí svíce mezi jiskřícími hangáry, kde ještě zachumlaný letištní personál uklízel základnu před nadcházející nocí. Věděl jsem, že uvnitř věže, v teple a pohodlí, je personál čekající jen na můj odlet, aby pak také mohl skončit, naskákat do čekajících vozů a rozjet se na večírky do jídelen. Za pár minut po mém odletu světla zhasnou a zůstanou jen hangáry, jakoby shluklé na ochranu před chladem noci, vyrovnaná letadla, spící cisternové vozy s palivem a nad tím vším jediné blikající světlo na celé základně, zářivě rudé nad černým a bílým letištěm, vyklepávající morseovkou kódové jméno základny - CELLE - do netečné oblohy. Dnes ale nebudou žádní bloumající aviatici hledět dolů a kontrolovat svoji pozici; dnes byl Štědrý večer Léta Páně 1957 a já jsem byl mladý pilot, snažící se dostat domů, do Blighty, na vánoční dovolenku. Spěchal jsem, moje hodinky, osvětlené nazelenalým fluoreskováním přístrojové desky s několika řadami pomrkávajících a tančících přístrojů, ukazovaly deset hodin patnáct. Uvnitř kabiny bylo teplo a útulno, topení hřálo naplno, aby zabránilo zamrzání překrytu. Bylo to jako kukla, malý, teplý a bezpečný zámotek, ochraňující mne před mrazivým chladem venku, schopným během okamžiku uvnitř ukrytého člověka zabít, pokud by mu byl vystaven v rychlosti šesti set mil za hodinu. "Charlie Delta ..." Hlas řídícího létání mne vytrhl z mého rozjímání, zněl v mých sluchátkách jakoby byl se mnou v pilotní kabině a křičel mi přímo do ucha. Napadlo mne, že už si také dal jednu nebo dvě skleničky. Zcela proti předpisům, ale co na tom? Vždyť je Štědrý večer. "Charlie Delta ... Věži," odpověděl jsem. "Charlie Delta, vzlet povolen," řekl. Nebylo proč odpovídat, prostě jsem levou rukou pomalu posunul páku přípusti motoru vpřed a pevně držel Vampire přesně v ose dráhy. Tlumené hvízdání motoru Goblin za mými zády sílilo a rostlo až přešlo do hlasitého řevu. Krátkonosý stíhací stroj se dal do pohybu, světla po obou stranách dráhy ubíhala ve stále rychlejším sledu, až se jejich blikání slilo do jediné šmouhy. Váha letadla se vytrácela, příď se o něco nadzvedla a příďové kolo odpoutalo od dráhy. Drncání se zmírnilo. Za pár vteřin se zvedla kola hlavního podvozku a utichlo i jejich bubnování. Držel jsem Vampire nízko nad dráhou tak dlouho, až mi pohled na rychloměr prozradil, že jsme překonali rychlost 120 uzlů a brzy dosáhneme 150. Když se pod mýma nohama mihl konec dráhy, naklonil jsem Vampire do táhlé levé stoupavé zatáčky a pohybem páky zatáhl podvozek. Zezdola a zezadu jsem slyšel tupé údery - kola podvozku se ukryla do svých šachet a když se letoun zbavil jejich odporu, pocítil jsem, jak poskočil vpřed. Tři červená světélka přede mnou, každé z nich značící jednu podvozkovou nohu, pohasla. Udržoval jsem stroj ve stoupavé zatáčce a levým palcem stiskl tlačítko vysílání. "Charlie Delta, po vzletu, podvozek zasunut a zajištěn," řekl jsem do své kyslíkové masky. "Charlie Delta, rozumím, přelaďte na frekvenci D," řekl řídící provozu a pak, dřív než jsem mohl radiostanici přeladit, dodal: "Veselé vánoce." Zcela proti zásadám rádiového provozu, samozřejmě. Byl jsem tehdy strašně mladý a uvědomělý. Ale přesto jsem odpověděl: "Děkuji věži, vám také." Pak jsem přeladil na frekvenci severoněmecké letové kontroly RAF. Ke svému pravému stehnu jsem měl připoutanou mapu a na ní modrým inkoustem nakreslenou trasu letu, ale nepotřeboval jsem ji. Znal jsem její detaily nazpaměť, pečlivě jsem ji připravoval spolu s navigačním důstojníkem v navigační místnosti. Nad letištěm Celle nabrat kurs 264 stupňů, pokračovat ve stoupání do výšky 27.000 stop. Po nastoupání výšky držet kurs a rychlost 485 uzlů. Spojit se s frekvencí D a oznámit jim, že jsem v jejich vzdušném prostoru, pak pokračovat přímo přes holandské pobřeží jižně od Bevelandu nad Severní moře. Po čtyřiceti čtyřech minutách letového času přeladím na frekvenci F vyžádám si od letové kontroly v Lakenheath navedení. Za čtrnáct minut budu nad Lakenheathem. Potom budu poslouchat návodčího a ten mě navede na řízený sestup. Je to bez problémů, samé rutinní úkony. Šedesát šest minut letového času, včetně sestupu a přistání, a Vampire má palivo na osmdesát minut letu. Se zhoupnutím jsem ve výši 5,000 stop nad letištěm Celle vyrovnal a sledoval ručičku mého kompasu jak se spokojeně usadila na kursu 265 stupňů. Příď mířila k černé, mrazivé obálce noční oblohy, poseté hvězdami jako diamanty odrážejícími do mých očí své bílé světlo. Pode mnou se zmenšovala černobílá mapa Německa,tmavé masivy borových lesů promíchané s bílými skvrnami polí. Sem tam pomrkávala světélka vesnic a malých městeček. Dole budou malí koledníčci na svátečně osvětlených ulicích klepat na ozdobené dveře, aby zazpívali "Tichá noc" a získali tak pár pfenniků na dobročinné účely. Vestfálské hospodyňky budou připravovat šunky a husy. O čtyři sta mil dál to bude stejné, koledy budou sice v mém rodném jazyce, ale mnohde bude melodie stejná, a namísto husy bude krocan. Ale ať už tomu říkáte Weihnacht nebo Vánoce, je to všude stejné, po celém křesťanském světě, a je dobré v tomto čase mířit domů. Věděl jsem, že z Lakenheathu mě sveze do Londýna autobus, který odjížděl chvilku po půlnoci; byl jsem si jist, že z Londýna se mi podaří stopnout si nějaké auto do domova mých rodičů v Kentu. Snídani již budu slavit se svojí rodinou. Výškoměr ukazoval výšku 27 000 stop. Trošku jsem sklonil nos letounu a snížil otáčky, abych udržoval stálou rychlost 485 uzlů a udržoval stabilní kurs 265 stupňů. Dole pode mnou ujíždělo v matném šeru holandské pobřeží, ve vzduchu jsem byl již dvacet dvě minuty. Pohoda. Potíže začaly asi o 10 minut později, nad Severním mořem, a začaly tak tiše, že jsem si v prvních minutách ani neuvědomil, že nějaké mám. Po nějakou dobu jsem si ani nevšiml, že tichý šum, linoucí se ze sluchátek do mých uší, ustal a že ho nahradila podivná nicota úplného ticha. Určitě jsem se přestal soustředit, zatímco jsem se v myšlenkách již viděl doma u své čekající rodiny. To první, na co si pamatuji, byl pohled na kompas, který se, místo aby neochvějně ukazoval na 265 stupňů, líně protáčel a jeho střelka míjela zcela netečně východ, západ, jih i sever. Přísahal jsem pomstu mechanikovi, který se staral o kompas a přístroje na přístrojové desce a který měl ručit za jejich stoprocentní spolehlivost. Selhání kompasu v noci, a to i v tak jasné noci, jaká byla za perspexovým překrytem, není žádná legrace. Ale přesto - zatím to nebylo tak vážné: měl jsem záložní kapalinový kompas. Ale když jsem se na něj podíval, zjistil jsem, že ani ten není v pořádku. Střelka divoce kmitala sem a tam. Něco zjevně poškodilo jeho uložení, což nebylo nic tak neobvyklého. V každém případě budu za pár minut moci zavolat Lakenheath a ti mi poskytnou GCA - navedení ze země - sled informací podávaných vteřinu po vteřině, kterými dobře vybavené letiště umí dovést pilota na zem i za nejhoršího počasí, výslednici funkce nejpřesnějších radarů hlídajících celý jeho sestup až na asfalt dráhy, sledujících jeho pozici yard za yardem, vteřinu po vteřině. Podíval jsem se na hodinky, byl jsem ve vzduchu již 33 minut. Mohl bych zkusit zburcovat Lakenheath už teď, na samé hranici dosahu mé radiostanice. Než zkusím Lakenheath, měl bych podle předepsaných postupů informovat frekvenci D, na níž jsem byl naladěn, o svém malém problému, aby také mohli informovat Lakenheath, že k němu mířím s nefunkčním kompasem. Stiskl jsem tlačítko VYSÍLÁNÍ a začal mluvit: "Celle, Charlie Delta, Celle, Charlie Delta, volám kontrolu Severní Beveland ..." Přestal jsem. Pokračovat nemělo smysl. Namísto čilého praskání statické elektřiny a jasného zvuku mého vlastního hlasu ze sluchátek jsem slyšel pouhé tlumené mumlání zpod kyslíkové masky. Zvuk mého vlastního hlasu ... nedoléhal nikam. Zkusil jsme to znova. Stejný výsledek. Daleko za černými a mrazivými pláněmi Severního moře, v teplém, přátelském betonovém komplexu řídícího stanoviště Severní Beveland, sedí za svými přístroji muži, tlachají a popíjejí svou kouřící kávu nebo kakao. A nemohou mne slyšet. Rádio zmrtvělo. Panika může zabít pilota rychleji než cokoliv jiného, takže jsem několikrát polkl a pomalu počítal do deseti, abych ji potlačil. Pak jsem přeladil na frekvenci F a zkusil jsem se spojit s Lakenheathem, ležícím přede mnou uprostřed Suffolku, v borových lesích jižně od Thetfordu, vybaveným systémem GCA schopným přivést zbloudilé letadlo domů. Radiostanice zůstala němá i na frekvenci F. Mé vlastní mumlání do kyslíkové masky bylo ztlumené gumovým náustkem. Jedinou odpovědí mi byl vytrvalý svist mého vlastního proudového motoru za zády. Obloha je velice osamělé místo, zimní noční obloha obzvlášť. A jednomístný stíhací letoun je osamělý dům, plechová krabička posazená na krátkém křídle, hnaný skrze mrazivou prázdnotu žhnoucí rourou, která každou vteřinu plive sílu šesti tisíců koní. Ale ta osamělost je překonána, zrušena vědomím, že stačí jediný dotyk knoflíku na páce ovládání přípusti a pilot může mluvit s jinými lidskými bytostmi, s lidmi kteří se o něj starají, s osádkami sítě stanic kolem celého světa; jedno jediné stisknutí tlačítka, tlačítka VYSÍLÁNÍ, a v řídicích věžích po celém kraji, kde mají naladěnou jeho frekvenci, uslyší mnozí jeho volání o pomoc. Když pilot vysílá, rozzáří se od středu obrazovky jasná čára k jejímu okraji, označenému čísly od jedné do tří set šedesáti. Pozice letadla vůči kontrolní věži je určena tím, kde se protne paprsek s okrajem obrazovky. Kontrolní věže jsou navzájem propojené, takže protnutím dvou paprsků mohou určit jeho polohu s přesností na pár set yardů. Už není ztracený. Lidé začali pracovat na tom, aby ho přivedli zpět na zem. Radaroví operátoři najdou mezi všemi ostatními tečkami na svých obrazovkách právě tu, která patří jemu, a začnou mu dávat pokyny: "Začněte klesat Charlie Delta. Zachytili jsme vás ..." Hřejivé, zkušené hlasy, hlasy které ovládají celou řadu elektronických zařízení, jenž vidí daleko do zimní oblohy, ledem a deštěm, skrz mraky a sníh, vytrhnou zbloudilce z jeho smrtící dálky a přivedou jej k osvětlené přistávací dráze, která znamená domov a život sám. Když pilot vysílá. Ale to by musel mít radiostanici. Ještě než jsem s negativním výsledkem dokončil testování radiostanice na frekvenci J, mezinárodní frekvenci určené pro nouzové vysílání, bylo mi jasné že moje desetikanálová radiostanice je hluchá jako pařez. RAF to trvalo víc než dva roky, než mne naučila létat na stíhacích letounech a většinu toho času jsme strávili pečlivým nácvikem nouzových postupů. To hlavní, jak nám na školách opakovali, není umět létat za perfektních podmínek; to podstatné je umět létat v nouzi a přežít. Ten výcvik se teď začínal projevovat. Zatímco jsem marně zkoušel jednotlivé frekvence mé radiostanice, mé oči přejížděly z jednoho přístroje na druhý. Přístroje mluvily jasnou řečí. Nebyla to náhoda, že kompas a radiostanice vypověděly službu současně; obojí bylo napájené z elektrické instalace letounu. Někde pod mýma nohama, uprostřed mil pestrých drátů, tvořících jednotlivé obvody, shořela hlavní pojistka. Ještě jsem si bláhově vštěpoval do paměti, abych prominul mechanikovi palubních přístrojů a vynadal elektrikáři. Pak jsem si uvědomil plnou vážnost situace. To první, co uděláte v takové situaci je, jak nám říkal seržant letectva Norris, že snížíte otáčky z cestovní rychlosti na menší hodnotu, při které získáte maximální letovou vytrvalost. "Přece nechceme přijít vo cenný palivo, že ano, pánové? Takže přestavíme přípusť z 10 000 otáček za minutu na 7 200. Poletíme tak vo něco pomalejš, ale vydržíme tak dýl ve vzduchu, že ano, pánové?" Vždycky k nám mluvil, jako bychom byli všichni ve stejnou chvíli ve stejném stavu nouze, tenhle seržant Norris. Stáhl jsem páku přípusti dozadu a sledoval otáčkoměr. Ten měl své vlastní napájení, a tak jsem nepřišel alespoň o něj. Počkal jsem, až se Goblin dostal na 7 200 otáček za minutu a cítil, jak letadlo zpomalilo. Příď se o trochu zvedla, takže jsem stroj znovu vyvážil tak, aby držel kurs a výšku. Před pilotovýma očima je včetně kompasu šest hlavních přístrojů. Těmi zbývajícími pěti jsou rychloměr, výškoměr, variometr, umělý horizont (ten ukazuje polohu letounu vůči zemskému horizontu, jinými slovy zda je stroj v pravém či levém náklonu, zda stoupá či klesá) a indikátor snosu (ten ukazuje zda letadlo neklouže napříč oblohou jako krab). Dva z nich jsou napájené elektricky a odešly sejnou cestou jako můj kompas. To mi ponechalo tři tlakem řízené přístroje: rychloměr, výškoměr a variometr. Jinak řečeno jsem věděl, jak rychle letím, jak jsem vysoko a zda klesám nebo stoupám. Je možné klidně přistát s letadlem jen za pomoci těchto tří přístrojů a zbývající údaje získávat pomocí té pradávné navigační pomůcky, lidských očí. Je to možné, za předpokladu, že je bezvadné počasí, za denního světla a oblohy bez mráčku. Je možné, pouze možné, ale určitě ne doporučené, navigovat rychle letící proudový stroj vizuálně, očima, dívat se dolů a hledat místo, kde křivka pobřeží vytváří nějaký nezaměnitelný tvar, hledat nezvykle tvarovanou nádrž, záblesk řeky, o které mapa připoutaná na mém stehně říká, že to může být jenom Ouse, Trent nebo Temže. Pokud klesnete níž a pokud důvěrně znáte krajinu, můžete rozlišit věž katedrály v Norwichi od věže katedrály v Lincolnu. Ale v noci to není možné. To jediné, co je v noci vidět, a to i v jasné měsíčné noci, jsou světla. Viděna ze vzduchu vytváří obrazce. Manchester vypadá jinak než Birmingham; Southampton se dá poznat tvaru svého mohutného přístavu, podle Solenta, vystřiženého z černé barvy (moře je vidět černě) proti koberci městských světel. Znám velmi dobře Norwich a pokud budu schopen identifikovat rozmáchlou křivku norfolkského pobřeží kolem Yarmouthu ke Cromeru, pak najdu i Norwich, jediný velký shluk světel na dvacet mil od pobřeží do vnitrozemí. Věděl jsem, že pět mil severně od Norwiche je stíhací základna Merriam St. George, jejíž červený navigační maják bude blikat do noci morseovkou svůj identifikační kód. A tam, pokud budou mít dost rozumu aby rozsvítili dráhu, když uslyší nízko nad hlavami řev mého motoru, budu moci bezpečně přistát. Nechal jsem Vampire pomalu klesat směrem k blížícímu se pobřeží, zatímco jsem v hlavě horečně počítal, o kolik jsem se díky pomalejšímu letu zpozdil za původním letovým plánem. Mé hodinky ukazovaly, že jsem ve vzduchu už čtyřicet tři minuty. Pobřeží Norfolku by mělo být někde před mou přídí, pět mil pode mnou. Podíval jsem se na měsíc v úplňku, zářící z oblohy jako světlomet, a děkoval za jeho přítomnost. Jak letoun klouzal k Norfolku, pocit osamělosti se stával stále svíravějším a tísnivějším. Všechno to krásné, co jsem obdivoval, když jsem stoupal vzhůru z letiště v Dolním Sasku, se teď zdálo být mým nejhorším nepřítelem. Hvězdy již nebyly ve své záři úchvatné; přemýšlel jsem o jejich nepřátelství, jiskřícím bez pojmu o čase a ztraceném v dálavách nekonečného vesmíru. Noční obloha se svou stabilní stratosférickou teplotou, stejnou ve dne i v noci, padesát šest stupňů pod nulou, mi připomínala nijak neohraničené vězení praštící mrazem. Pode mnou ležel ten nejhorší ze všech nepřátel, Severní moře, se vší svou surovostí, čekající aby mne i s mým letounem pohltilo a pohřbilo na nekonečné věky do černé, tekuté krypty, v níž se už nic a nikdy nepohne. A nikdo se to nedozví. Byl jsem ve výšce 15 000 stop a stále jsem klesal, když jsem si uvědomil, že na bojiště vstoupil nový, a pro mne poslední, nepřítel. Tři míle pode mnou nebylo žádné inkoustově černé moře, žádná šňůrka světel pomrkávajících na pobřeží v dálce vpředu. Široko daleko, vpravo i vlevo, vepředu a bezpochyby i za mými zády, se světlo měsíce odráželo od rovného, nekonečného, bílého moře. Možná silného jen sto nebo dvě stě stop, ale to stačilo. Stačilo to k tomu aby to znemožnilo jakýkoliv výhled, stačilo to k tomu, aby mě to zabilo. Nad Východní Anglií ležela mlha. Zatímco jsem letěl ze Západního Německa, zvedla se lehká bríza, kterou meteorologové nepředpověděli, a vála ze Severního moře k Norfolku. Den předtím zmrazil vítr a zima rovnou, otevřenou krajinu Východní Anglie na kost. Během večera pak vítr přesunul nad pláně východní Anglie pás o trochu teplejšího vzduchu ze Severního moře. Tam, když vlhké částečky vzduchu přišly do styku s ledovou zemí a vypařily se, vznikla mlha která během třiceti minut zahalila pět hrabství neproniknutelnou mlhou. Jak daleko na západ sahala jsem mohl jenom hádat, snad až do West Midlands, kde se zarazila o východní úbočí Pennin. Nemělo význam snažit se přeletět mlhu na západ, bez navigačních pomůcek a bez rádia bych byl nad neznámou, cizí krajinou ztracen. Stejně tak nemělo cenu snažit se letět zpátky do Holandska a tam na pobřeží přistát na některé základně Královského holandského letectva , neměl jsem palivo. Mohl jsem se spolehnout jenom na své oči, a tak jsem mohl jenom buď přistát v Merriam St. George nebo zahynout uprostřed trosek Vampiru v nějakém mlhou zahaleném cípu Norfolku. V 10 000 stopách jsem vybral klesání a trochu zvýšil otáčky motoru, abych se udržel ve vzduchu - tím jsem se připravil od další cenné palivo. Stále ještě jsem byl výtvor svého výcviku, a tak jsem si znovu vybavil seržanta Norrise a jeho přednášky: "Pokud jsme stále nad souvislou vrstvou mraků, pánové, pak musíme zvážit nutnost opuštění letadla, že ano?" Zajisté, seržante. Naneštěstí se vystřelovací sedadlo Martin Baker do jednosedadlového Vampiru, známého tím, že z něj prakticky nebylo možné vyskočit, nevešlo. Jediní dva přeživší piloti, kteří se o to pokusili, přišli během svého pokusu o nohy. A to ještě pořád měli štěstí. Takže co dál, seržante? "Proto napřed obrátíme letadlo směrem nad volné moře, zásadně ale mimo hustě osídlené oblasti." To myslíte města, seržante. Ti lidé dole nás platí za létání a ne za to, že bychom jim na Štědrý večer svrhli na hlavy řvoucí desetitunová monstra. Tam dole jsou děti, nemocnice, domovy. Takže otočte svoje letadlo směrem na moře. Byly to pečlivě zpracované postupy. Nezmiňovaly se o šancích, které má pilot, houpající se v zimní noci v Severním moři, zmrzlou tvář bičovanou ledovým větrem, pilot nesený žlutou plovací vestou, s ledovým povlakem pokrývajícím jeho rty, oční víčka a uši, s pozicí o které nemají muži usrkávající svůj punč ve vyhřátých místnostech tři sta mil odsud ani potuchu - pravděpodobnost, že bude žít déle než hodinu, byla menší než jedna ku stu. V instruktážních filmech nám ukazovali veselé chlapíky, kteří oznámili vysílačkou že vyskakují a pak je za pár minut vylovil vrtulník, to vše za jasného, slunečného dne. "Ještě jedna procedura, pánové, pro případ nejvyšší nouze." To už je lepší, seržante Norrisi, to je právě teď můj případ. "Fšecky letadla který letěj k britskýmu pobřeží se vobjevěj na vobrazofkách radaru našeho systému fčasný výstrahy. Proto, pokud nemáme vysílačku a nemůžeme poslat zprávu o našem stavu nouze, snažíme se zaujmout pozornost obsluhy radaru nějakým podivným chováním. Takže napřed zamíříme nad moře a tam začneme létat v malých trojúhelníčcích, zatočíme doleva, a zase doleva a zase doleva. Každé rameno trojúhelníku trvá dvě minuty letového času. Takhle se snažíme zaujmout pozornost. Když nás zpozorují, informují řídícího letového provozu a ten odkloní jiné letadlo, aby nás našlo. A tohle další letadlo má samozřejmě vysílačku. Když se setkáme se záchranným letadlem, zaujmeme s ním formaci a ono nás dovede dolů skrz mraky a mlhu na bezpečné přistání." Jo, to je ta poslední možnost jak si zachránit život. Tomu letadlu, které vás křídlo na křídle dovede bezpečně na přistání, se říká pastýř. Pohlédl jsem na svoje hodinky, byl jsem ve vzduchu padesát pět minut, palivo mi zbývalo zhruba na dalších třicet. Podíval jsem se na palivoměr a zjistil jsem, že jsem o něj přišel spolu s ostatními přístroji, když se spálila pojistka. Krve by se ve mně nedořezal, dokud jsem si nevzpomněl, že mám ještě nouzový měřič - po jeho stisknutí jsem mohl zjistit alespoň přibližný stav. Palivoměr ukazoval třetinu nádrže. Věděl jsem že jsem ještě nedosáhl pobřeží Norfolku a držel jsem výšku 10 000 stop. Naklonil jsem letadlo do levé zatáčky vydal a se na první stranu svého trojúhelníku. Po dvou minutách jsem znovu zatočil doleva. Mlha pode mnou sahala kam až jsem dohlédl a přede mnou, směrem k Norfolku, to vypadalo stejně. Uplynulo deset minut, skoro dva celé trojúhelníky. Nemodlil jsem se, tím myslím doopravdy se modlil, už spoustu let, a tak to teď nebylo snadné. Pane Bože, prosím Tě, dostaň mne z téhle zatracené šlamastyky... Ale ne, takhle se k Němu nemůže mluvit. "Otče náš jenž jsi na nebesích ..." Tisíckrát už to slyšel a ještě tisíckrát to dnes večer uslyší. Tak co Mu říci, když potřebuji pomoc? Pane Bože, dej ať si někdo všimne, že jsem tady; prosím, dej ať mě někdo vidí, jak tady létám v trojúhelnících a ať pošlou pastýře, který by mi pomohl dostat se dolů a bezpečně přistát. Prosím, pomoz mi a já Ti slibuji, že ... Co já Mu vlastně mohu na zemi slíbit? On mne nepotřebuje a já jsem tak dlouho nepotřeboval Jeho, tak dlouho jsem si na Něj nevzpomněl, že On už nejspíš dávno zapomněl, že vůbec jsem. Když už jsem byl ve vzduchu sedmdesátou druhou minutu, pochopil jsem, že nikdo nepřijde. Kompas se nadále bezcílně točil kolem dokola, ostatní elektrické přístroje byly mrtvé, všechny jejich ručičky zůstaly v té poloze, kde se zrovna zastavily. Můj výškoměr ukazoval 7 000 stop, takže jsem v zatáčkách ztratil 3 000 stop. Co na tom? Palivoměr ukazoval někam mezi nulu a čtvrt nádrže - řekněme tak ještě na deset minut letu. Cítil jsem, jak se ve mě zvedá vlna zoufalství. Začal jsem křičet do mrtvého mikrofonu: "Vy pitomý hovada, copak se nemůžete podívat na radarovou obrazovku? Copak si mě tu nikdo nevšimne? To jste tak ožralí, že nemůžete dělat pořádně svou práci? Panebože, proč mě nikdo neslyší?" Pak náhle vztek vyprchal a já ze vší té bezmoci začal vzlykat jako dítě. O pět minut později jsem již věděl, že dnes v noci nepochybně zemřu. Je to divné, ale už jsem se nebál. Byl jsem jen strašně smutný. Smutný z toho, co už nikdy nebudu dělat, z míst, která již nikdy neuvidím, z lidí, které už nikdy nepozdravím. Je to smutná věc, strašně smutná věc, umřít ve dvaceti letech s neprožitým životem před sebou. A nejsmutnější na tom nebyla sama smrt, ale všechno to, co už nestihnu. Přes perspex jsem viděl zapadající měsíc jak klesal k obzoru husté bílé mlhy. Za další dvě minuty se obloha ponoří do úplné temnoty a o několik dalších minut později budu muset vyskočit z umírajícího letadla dřív, než se skloní k poslednímu letu střemhlav do Severního moře. O hodinu později budu mrtvý i já, žlutá Mae vesta bude nadnášet zmrzlé tělo houpající se na vlnách. Naklonil jsem Vampire doleva, do poslední strany posledního trojúhelníku. Dole pod špičkou křídla, na bílé stěně mlhy mezi mnou a měsícem, přelétl bělostnou plochou černý stín. Na okamžik jsem ho považoval za svůj vlastní stín, ale s měsícem před sebou jsem musel mít svůj stín za zády. Bylo to jiné letadlo, letící nad mlžnou hradbou, které se mně drželo během zatáčky, jednu míli pode mnou, směrem k mlze. Kroužil jsem v prudkém náklonu, tak, abych ho neztratil z dohledu. I druhý letoun kroužil, až jsme udělali celý okruh. Teprve tehdy jsem pochopil, proč nevystoupal ke mně a nezařadil se do formace vedle mne. Letěl pomaleji než já; nestačil by mi, pokud by se snažil dostat se ke mě. Snažil jsem se nedělat si plané naděje, že to není jen jiné letadlo na své trati, které se za chvíli na vždycky rozplyne v mlžné stěně, ale stáhl jsem plyn a začal klouzat směrem k němu. Stále kroužil, já také. V 5 000 stopách jsem viděl, že jsem na něj stále ještě moc rychlý. Nemohl jsem už víc snížit tah motoru, bál jsem se, že Vampire přetáhnu a ten se nekontrolovatelně propadne dolů. Abych ještě víc zpomalil, vysunul jsem brzdící štíty. Vampire se otřásl, jak se štíty vyklopily do proudu vzduchu a zpomalily jej na 280 uzlů. A pak ke mě vystoupal a pohupoval se vlevo vedle koncového oblouku mého křídla. Viděl jsem jeho tmavou hmotu proti matně bílé ploše mlhy dole pod námi a najednou byl vedle mne, sto stop od konce mého křídla, vyrovnali jsme se a posunovali se vůči sobě ve snaze udržet vzájemné postavení ve formaci. Měsíc byl vpravo ode mne a můj stín rozbíjel jeho obrys, ale i tak jsem zahlédl proti obloze nad ním odlesk dvou vířících vrtulí. Samozřejmě že mi nemohl stačit; já jsem seděl v proudovém stíhacím letadle a on byl v letadle minulé generace, s pístovými motory. Pár vteřin jsem letěli bok po boku, on na straně odvrácené od měsíce, pak pomalu zatočil doleva. Následoval jsem ho, držel se s ním ve formaci, evidentně to byl pastýř, kterého poslali, aby mne dostal dolů a měl to co, já jsem neměl - fungující kompas a radiostanici. Otočil o 180 stupňů, pak vyrovnal a letěl přímo s měsícem v zádech. Podle postavení zapadajícího měsíce jsem věděl, že míříme zpět k pobřeží Norfolku a poprvé jsem si ho mohl pořádně prohlédnout. K mému překvapení byl mým pastýřem letoun de Havilland Mosquito, vynikající stroj, sloužící za druhé světové války podle verze buď jako těžký stíhací nebo jako lehký bombardovací. Tehdy jsem si vzpomněl, že meteorologická squadrona v Gloucesteru používá poslední letuschopná Mosquita k tomu, aby sbírala vzorky z horních vrstev atmosféry a pomáhala tak předpovídat počasí. Vídal jsem je na přehlídkách pořádaných k výročím Bitvy o Británii - létali vzpomínkové lety a těšili se pozornosti davů doprovázené nostalgickým potřásáním hlav starších mužů, jinak rezervovaným na 15. září pro Spitfiry, Hurricany nebo Lancastery. Uvnitř kokpitu Mosquita jsem v měsíčním protisvětle viděl zachumlanou hlavu pilota se dvěma ovály brýlí, jak se díval bočním okénkem směrem ke mně. Pomalu zvedal svoji pravou ruku tak, abych ji pod překrytem kabiny viděl, s nataženými prsty, dlaní obrácenou směrem dolů. Bodl rukou směrem dopředu a dolů, což znamenalo: "Budeme klesat. Zařaďte se do formace." Přikývl jsem a rychle jsem zvedl levou ruku tak, aby na ni viděl, ukázal jsem ukazováčkem na přístrojovou desku a pak podržel ruku zvednutou s pěti roztaženými prsty. Nakonec jsem si přejel rukou po hrdle. Podle běžné dohody tato gesta znamenala, že mám palivo již jen na pět minut, pak můj motor zmlkne. Viděl jsem zachumlanou, obrýlenou hlavu s kyslíkovou maskou pokývnout na znamení pochopení a pak jsme zamířili dolů, k mlžné pokrývce. Jeho rychlost vzrostla a tak jsem zatáhl brzdící štíty. Vampire se přestal kolébat a sklouzl před Mosquito. Snížil jsem otáčky a slyšel, jak zvuk motoru odumřel do temného svištění, a pastýř se vrátil zpět k mému boku. Strmě jsme klesali přímo k zahalené norfolkské krajině. Mrkl jsem na výškoměr: 2 000 stop a pořád jsme střemhlav klesali. Vybral ve třech stech stopách; mlha byla stále ještě pod námi. Stěna mlhy sahala od země jen do výšky pravděpodobně jednoho sta stop, i tak to ale bylo víc než dost na to, aby zabránila letadlu přistát bez GCA. Uměl jsem si představit proud pokynů proudících z radarové místnosti do sluchátek muže, letícího vedle mne, osmdesát stop vzdáleného, za dvěma stěnami z perspexu a vrstvou mrazivého vzduchu proudícího mezi nimi rychlostí 280 uzlů. Letěli jsme tak blízko sebe, jak to jen šlo, neustále jsem ho sledoval, bál jsem se byť i jen na okamžik ztratit ho z očí, abych nepřehlédl žádný jeho signál. Ačkoliv měsíc už zapadl, musel jsem se obdivovat kráse toho letadla, vystavené na bílém pozadí mlhy; krátká příď a kapka kabiny, perspexový puchýřek přímo na samotné přídi, dlouhé, zkosené motorové gondoly podvěšené pod křídlem, v každé z nich motor Rolls-Royce Merlin, ukázka mistrovského řemesla, bručící na cestě k domovu. O dvě minuty později zvedl za překrytem levou ruku zaťatou v pěst, pak pěst rozevřel a ukázal proti sklu všech pět roztažených prstů. "Prosím, vysuňte podvozek." Pohnul jsem pákou směrem dolů a ucítil tupé bouchnutí jak všechny tři podvozkové nohy zapadly do svých zámků - naštěstí je ovládal hydraulický tlak a ne elektrický systém, který selhal. Pilot pastýřského letadla znovu ukázal dolů, k dalšímu sestupu, a jak se zahoupal v měsíčním svitu, utkvěl mi na okamžik na přídi Mosquita. Byla na ní namalovaná písmena JK, černá a velká. Zřejmě volací znak Jig King. A pak už jsme opět klesali, tentokrát mnohem pozvolněji. Vyrovnal těsně nad vrstvou mlhy, tak nízko, že její úponky jako z cukrové vaty pleskaly o naše podvozky, a přešli jsme do rovnoměrného kroužení. Stihl jsem se rychle podívat na palivoměr; byl na nule a zlehka se třásl. Pro smilování Boží, modlil jsem se, pospíchej, protože pokud mi teď dojde palivo, nebudu už mít čas vystoupat alespoň do sedmi set stop potřebných pro seskok. Proudový stíhací letoun ve sto stopách je bez motoru smrtící pastí bez šance na přežití. Po dvě nebo tři minuty se zdál být spokojený ve svém kroužení, zatímco mně na krku vyrazil pot, tekl mi po zádech a začal prosakovat lehkou nylonovou kombinézou. POSPĚŠ SI, ČLOVĚČE, POSPÍCHEJ. Náhle srovnal stroj, tak rychle, že jsem ho málem ztratil, když jsem pokračoval po okruhu. O vteřinu později jsem ho znovu dostihl a uviděl jeho ruku, bodající do vzduchu další signál k sestupu. Pak se ponořil do mlžného příkrovu; následoval jsem ho a už to bylo tady, klesání, mírné a pozvolné, ale přece jenom klesání, z necelých sto stop vstříc nicotě. Vletět z byť jenom matně osvětlené oblohy do mraku nebo mlhy je jako ponořit se do vany plné šedivé vaty. Náhle neexistuje nic, jenom šedivá, vířící vlákna, tisíce úponků, které se snaží vás polapit a zaškrtit, každý z nich se dotkne v rychlém polibku překrytu kabiny a pak zmizí v nicotě. Viditelnost klesla k nule, bezrozměrné, beztvaré a amorfní. Jediná výjimka ležela vlevo necelých čtyřicet stop od konce mého křídla, kde se rýsoval obrys Mosquita letícího s absolutní jistotou vstříc něčemu, co jsem nemohl vidět. Teprve tehdy jsem si uvědomil, že letí se zhasnutými světly. Na okamžik jsem strnul, zděšen svým zjištěním a potom jsem si uvědomil moudrost toho člověka. Světla v mlze jsou zrádnými, mámivými přeludy. Mohou vás přitahovat, aniž byste věděli, zda jsou čtyřicet nebo sto stop od vás. Přirozenou snahou je přiblížit se k nim - pro dvě letadla, letící ve formaci mlhou něco takového znamená koledovat si o malér. Ten člověk měl pravdu. Držel jsem se ve formaci s ním a cítil jsem, jak zpomaluje, protože i já jsem přivíral přípusť motoru a moje výška i rychlost klesaly. Na zlomek sekundy jsem mrkl na dva pro mne podstatné přístroje, na výškoměr a palivoměr. Výškoměr ukazoval na nulu stejně jako palivoměr a jejich ručičky se ani nehnuly. Rychloměr, který jsem stihl také přehlédnout, ukazoval 120 uzlů - a tahle zatracená rakev spadne z oblohy při 95. Bez dalšího varování ukázal pastýř prstem na mne a pak přímo před sebe. To znamenalo: " Je to na tobě, pokračuj dál a přistaň." Upřeně jsem hleděl větrným štítkem pokrytým kapkami vody dopředu. Nic. A pak, najednou, jsem něco zahlédl. Jedna šmouha nalevo, pak druhá vpravo, pak dvě, z každé strany jedna. Obkrouženy mlžným oparem, míhaly se kolem mne dvojice světel. Přinutil jsem své oči soustředit se na to, co bylo mezi nimi. Nic, jenom temnota. Pak pod mýma nohama prolétl pruh barvy. Středová čára. Bleskurychle jsem snížil otáčky na volnoběh, držel Vampire rovně, přitom se modlil, aby klidně dosedl. Světla se zdvíhala ke mně, byla již skoro v úrovni očí, ale pořád jsem se nedotkl dráhy. Bang. Dosedli jsme, dotkli jsme se vytoužené dráhy. Bang - bang. Nový dotyk, letadlo klouzalo pár palců nad mokrou, černou dráhou. Bam- bam - bam - babam - brrrump. Přistáli jsme, hlavní kola dosedla na dráhu a už se neodlepila. Vampire se řítil po dráze, mořem šedé mlhy, rychlostí více než 90 mil za hodinu. Ťukl jsem na brzdy a příďové kolo také dosedlo na dráhu. Opatrně přibrzdit, ať nedostanu smyk, držet směr a teď pořádně, ať nepřejedeme konec dráhy. Světla mne míjela čím dál tím pomaleji, pomalu, pomaloučku, pomaloulinku ... Vampire se zastavil. Obě ruce jsem měl sevřené kolem řídící páky a tiskl jsem ovládací páku brzd. Už nevím, jak dlouho jsem ji držel než jsem uvěřil, že opravdu stojíme. Nakonec jsem uvěřil, zatáhl parkovací brzdu a uvolnil provozní brzdy. Pak jsem chtěl vypnout motor, v téhle mlze nemělo smysl snažit se o pojíždění, letoun budou muset z dráhy odtáhnout Land-Roverem. Vypínat motor ale nebylo zapotřebí, zatímco stroj jel po dráze, spotřeboval poslední kapky paliva. Vypnul jsem zbývající systémy - palivovou soustavu, hydraulické okruhy, elektrickou instalaci a tlakování kabiny - a pomalu jsem se začal odpoutávat od sedačky a padáku s nafukovacím člunem. Přitom jsem koutkem oka zachytil nějaký pohyb. Po mé levé straně, ne víc jak padesát stop ode mne, se nízko nad zemí hnalo Mosquito se zataženým podvozkem. Na okamžik jsem v kabině zahlédl zdviženou pilotovu ruku a už byl pryč, zmizel vzhůru do mlhy dříve než mohl vidět mé mávání na pozdrav a jako dík. Byl jsem ale pevně rozhodnut zavolat z důstojnické jídelny do RAF Gloucester a osobně jim poděkovat. Když byly všechny systémy vypnuté, překryt kabiny se začal rychle mlžit, a tak jsem ho uvolnil a zvedl rukou vzhůru až zaskočila západka. Teprve teď, když jsem si stoupl, jsem pocítil jaká je zima. Podle mého vyhřátého těla, navlečeného jen v lehké nylonové letové kombinéze, přímo mrzlo. Očekával jsem, že auto z kontrolní věže bude u mně každou vteřinou, stejně jako požární vůz, ambulance a půl tuctu dalších vozidel, která se udržují v neustálé pohotovosti bez ohledu na Štědrý den. Nedělo se nic. Minimálně dalších deset minut. Než se ze tmy vynořila dvě světla reflektorů, byl jsem už promrzlý. Světla se zastavila dvacet stop od znehybnělého Vampiru, nepatrná proti hmotě letounu. Nějaký hlas zavolal: "Haló, vy tam". Vylezl jsem z kokpitu, seskočil z křídla na asfalt a rozběhl se ke světlům. Ukázalo se, že patří starému otlučenému Jowettu Javelin. Neměl žádnou viditelnou identifikaci příslušnosti k letectvu. Za volantem vozu byla baculatá, růžolící tvář s kartáčkem kníru pod nosem. Ale aspoň na ní byla nasazená brigadýrka RAF. Hleděla na mne jak jsem se vynořil z mlhy. "To je Vaše?" pokývla směrem k temnému obrysu Vampiru. "Ano", řekl jsem. "Právě jsem s tím přistál." "Pozoruhodné", odvětil , "opravdu pozoruhodné. Radši si naskočte. Svezu Vás do jídelny." Byl jsem vděčný za teplo uvnitř vozu a ještě víc za to, že jsem vůbec na živu. Se zařazenou jedničkou pomalu otočil staré auto po pojezdové a zamířil směrem, kde určitě stála kontrolní věž a někde za ní i budova jídelny. Jak jsme se vzdalovali od Vampiru, všiml jsem si, že jsem se zastavil dvacet stop před zoraným pásem na samém konci vzletové a přistávací dráhy. "Měl jste zatracenou kliku," řekl, vlastně spíš zakřičel, protože motor se zařazenou jedničkou řval a navíc se zdálo, že ovládání pedálů mu dělalo jisté potíže. Nebylo to tak překvapivé, soudě podle vůně whisky, kterou vydechoval. "Z pekla kliku," souhlasil jsem. "Palivo mi došlo právě když jsem přistál. Moje rádio a celá elektrická instalace přestaly fungovat asi tak před padesáti minutami nad Severním mořem." Pár minut mu zabralo, než tuhle informaci strávil. "Pozoruhodné," řekl pomalu. "Kompas také?" "Kompas také. Letěl jsem přibližně správným směrem podle polohy měsíce. Až k pobřeží, nebo tam, kde jsem si myslil, že je pobřeží. Pak jsem ..." "Bez rádia?" "Bez rádia," odpověděl jsem. "Na všech frekvencích bylo úplně hluché." "Tak jak jste tedy našel tohle místo?" otázal se. Ztrácel jsem trpělivost. Ten chlap byl jasně jeden z těch dávno přežilých poručíků letectva, nijak mimořádně chytrý a asi ani nepatřil k létajícímu personálu, bez ohledu na kartáček pod nosem. Normální pozemský červ. V téhle noční hodině by vůbec neměl být na operační základně ve službě. "Navedli mě," vysvětloval jsem trpělivě. Nouzové procedury, tak pečlivě propracované, se ze mne začaly řinout díky schopnosti mládí rychle se zotavit. "Létal jsem v malých, levotočivých trojúhelnících, podle instrukcí a oni mi poslali vstříc pastýře aby mne dovedl na zem. Bez problémů." Zavrtěl se jakoby chtěl říct: "Když na tom trváte." Nakonec ale řekl: "Stejně je to z pekla štěstí. Jen by mě zajímalo, jak ten druhý chlap našel tohle místo." "Snadno, bylo to jedno z těch meteorologických letadel z RAF v Gloucesteru. A samozřejmě, že on rádio měl. Takže jsme letěli ve formaci, pomocí GCA. Potom, když jsem uviděl světla a dráhu, jsem přistál." Ten chlap byl evidentně přihlouplý a k tomu opilý. "Pozoruhodné," řekl a vsrknul nažloutlou kapku ze svého kníru. "My tady nemáme GCA. My tu nemáme vůbec žádné navigační vybavení, dokonce nemáme ani radiomaják." Teď bylo na mě, abych si uvědomil, co mi právě sdělil. "Tohle není RAF Merriam St. George?" otázal jsem se potichu. Zavrtěl hlavou. "Marham? Chicksands? Lakenheath?" "Ne," odpověděl, "tohle je RAF Minton." "O tom jsem nikdy neslyšel," řekl jsem nakonec. "To mě nepřekvapuje. Nejsme operační základna. Už léta ne. Minton je skladové depo. Je mi líto." Zastavil auto a vystoupil. Viděl jsem, že stojíme několik stop od temné siluety kontrolní věže, na kterou navazovala dlouhá řada montovaných baráků, kde kdysi určitě byla navigační a předletová místnost. Nad úzkými dveřmi, za nimiž důstojník zmizel, visela holá žárovka. V jejím světle jsem tušil rozbitá okna, dveře opatřené visacími zámky, atmosféru opuštění a zmaru. Muž se vrátil a vrávoravě se vyšplhal za volant. "Jenom jsem byl vypnout světla na dráze," řekl a odříhl si. Myšlenky mi zoufale vířily hlavou. Tohle bylo šílené, praštěné a nelogické. A přece muselo existovat dokonale normální vysvětlení. "Proč jste je zapnul?" zeptal jsem se. "Slyšel jsem váš motor," odvětil. "Stavil jsem se na jedno tvrdý v důstojnické jídelně a starý Joe mi řekl, ať si poslechnu ten zvuk venku. Tam jste byl Vy a kroužil jste nad námi. Znělo to zatraceně nízko, skoro jako byste pospíchal na zem. Vzpomněl jsem si, že nikdy neodpojili staré osvětlení dráhy a tak jsem si řekl, že mohu být třeba někomu užitečný, běžel jsem ke kontrolní věži a zapnul jsem ho." "Chápu," řekl jsem, ale nechápal jsem nic. A přece tady muselo být nějaké vysvětlení. "Proto jsem také pro Vás přijel tak pozdě. Když jsem slyšel, že jste přistál, musel jsem se vrátit do jídelny pro auto. A pak jsem Vás musel najít. Zatracená mlha." To mi vyprávěj, napadlo mě. Záhada mi nešla z hlavy po celé dlouhé minuty. Nakonec mne něco napadlo. "Kde přesně leží Minton?" zeptal jsem ho. "Pobřeží je pět mil odsud, jsme od Cromeru směrem do vnitrozemí. To je naše pozice." odvětil. "A kde je nejbližší základna RAF vybavená vysílačem a GCA?" Chvíli přemýšlel. "To musí být Merriam St. George." řekl. "Tam by měli mít všechno tohle vybavení. To víte, já jsem jen taková skladištní myš." To bylo vysvětlení. Můj neznámý přítel v meteorologickém letadle mne vedl přímo od pobřeží k Merriam St. George. Minton, opuštěné skladové depo Minton se svým pavučinami opředeným osvětlením dráhy a opilým velícím důstojníkem, ležel přímo na příletové ose na dráhu v Merriam St. George. Řídící letového provozu v Merriam nás požádal o dva okruhy než zapne svoje osvětlení dráhy deset mil před námi a ten starý blázen zapnul i svoje osvětlení. Výsledek: na posledním desítimílovém kousku našeho sestupu jsem posadil svůj Vampire na nesprávném letišti. Už už jsem mu chtěl říct, ať se nemotá do moderních metod, kterým nerozumí, ale spolkl jsem ta slova. Palivo mi došlo v půli dráhy. Nikdy bych nedoletěl na Merriam vzdálený deset mil. Havaroval bych ve zmrzlých polích dřív, než bych stačil přistát. Byla to neuvěřitelná náhoda, jak on by řekl, měl jsem zatracenou kliku. Zatímco jsem si připravoval rozumné vysvětlení své přítomnosti na tomhle téměř zcela opuštěném letišti, dorazili jsme k důstojnické jídelně. Můj hostitel zaparkoval auto přede dveřmi a vylezli jsme ven. Nad vstupní místností svítilo světlo, rozptylovalo mlhu a osvětlovalo vyřezávaný znak RAF nad vchodem. Na jedné jeho straně byla přišroubovaná tabulka. Na ní byl nápis: ZÁKLADNA RAF MINTON. Na druhé straně byla další tabulka s nápisem: DŮSTOJNICKÁ JÍDELNA. Vešli jsme dovnitř. Vstupní hala byla velká a prostorná, ale byla vybudovaná evidentně ještě před válkou, kdy byla v módě strohá, vojenská okna. To místo přímo volalo: "Zažili jsme už lepší časy." A bezpochyby to byla pravda. V předsálí byly jen dvě popraskané kožené klubovky, ačkoliv by se jich tam vešlo klidně dvacet. Šatna vpravo obsahovala dlouhou prázdnou tyč na odložení neexistujících obleků. Můj hostitel, který se představil jako poručík letectva Marks, setřásl svůj kožíšek a přehodil ho přes židli. Měl na sobě kalhoty od uniformy a tlustý modrý svetr namísto saka. Musela to být bída, trávit své vánoce v díře jako je tahle. Řekl, že je zástupcem velitele, velitel je plukovník a teď, přes Vánoce, je na dovolené. Kromě něj a velitele tvoří posádku základny seržant, tři poddůstojníci - jeden z nich měl přes svátky službu a teď byl zřejmě také sám v jídelně poddůstojníků - a dvacet skladníků a písařů, kteří jsou také všichni na dovolené. Když nejsou na dovolené, tráví své dny zapisováním tun přebytečného oblečení, padáků, bot a jiných nezbytností, které potřebují bojové jednotky ke svému životu. Ve vestibulu nehořel žádný oheň, ačkoliv tam byl velký cihlový krb, druhý krb, také temný, byl u baru. Obě místnosti byly mrazivě chladné a já jsem se po vystoupení z auta začal opět třást. Marks se díval do různých dveří vedoucích z haly a volal někoho, kdo se jmenoval Joe. Zatímco ho hledal, seznámil jsem se s velkou, ale stejně tak opuštěnou jídelnou, stejně tak temnou a chladnou, a se dvěma chodbami, jednou, která vedla k ubikacím důstojníků a s druhou vedoucí k ubikacím mužstva. Jídelny RAF se od sebe moc neliší, když znáte jednu, jako kdybyste znali všechny. "Je mi líto, příteli, ale není to tady příliš pohostinné," řekl Marks, když se nepodařilo najít zmizelého Joea. "Protože jsme tu sami dva a nemáme žádné návštěvy, se kterými bychom si mohli povídat, udělali jsme si každý ze dvou ložnic takový samostatný byt, kde žijeme. Pro nás dva to nemá moc smyslu používat všechen tenhle prostor. V zimě to totiž nevytopíte, určitě ne s tím přídělem topiva, který máme. A další lidi nedostaneme." To znělo rozumně. Být na jeho místě, asi bych se zařídil stejně. "To nevadí," řekl jsem a odhodil svoji přílbu s kyslíkovou maskou na druhé kožené křeslo ve vstupní hale. "Mě bude stačit když se budu moci vykoupat a najíst." "Myslím, že to umím zařídit," řekl ve snaze být dokonalým hostitelem. "Řeknu Joeovi aby připravil jeden z volných pokojů - a ví Bůh že jich máme víc než dost - a ohřál vodu. A také připraví jídlo. Obávám se, že toho nebude moc. Vajíčka se špekem by to spravila?" Kývl jsem hlavou. To už jsem předpokládal, že starý Joe bude příkazník z jídelny. "To by bylo výborné. Nevadilo by Vám, kdybych použil Váš telefon, zatímco budu čekat?" "Ale jistě, jistě, musíte se přeci ohlásit." Dveřmi vedle baru mne zavedl do místnosti správce jídelny. Byla malá a chladná, ale byla tam židle, prázdný stůl a telefon. Vytočil jsem linku 100 na místní spojovatelku a zatímco jsem vyčkával, Marks se vrátil a přinesl mi sklenici whisky. Normálně se alkoholu sotva dotknu, ale bylo to pro zahřátí, takže jsem mu poděkoval a on odešel dohlédnout na příkazníka. Mé hodinky ukazovaly, že se blíží půlnoc. To je mi teda způsob jak trávit Vánoce, pomyslel jsem si. Pak jsem si vzpomněl, jak jsem před třiceti minutami prosil Boha o pomoc a zastyděl jsem se. "Little Minton" řekl ospalý hlas. Trvalo to věky než jsem dostal spojení, neznal jsem telefonní číslo Merriam St. George, ale ta dívka ho nakonec našla. Někde v pozadí jsem slyšel jak rodina spojovatelky ve vedlejší místnosti oslavuje, nebylo pochyb o tom, že byt navazoval přímo na budovu venkovské pošty. Za pár minut telefon zazvonil. "RAF Merriam St. George", řekl mužský hlas. Zřejmě dozorčí seržant ze strážnice, pomyslel jsem si. "Dejte mi prosím řídícího letového provozu ve službě," řekl jsem. Na okamžik bylo ticho. "Promiňte," řekl hlas, "ale mohu vědět s kým mluvím?" Představil jsem se jménem a hodností. Řekl jsem mu, že volám základny RAF Minton. "Rozumím pane, ale obávám se, že dnes v noci nelétáme. Na řízení letového provozu nikdo není. Ale pár důstojníků je v jídelně." "Tak mi dejte dozorčího důstojníka základny." Když mi ho spojili, byl určitě v jídelně, protože jsem v pozadí slyšel živý hovor. Vysvětlil jsem mu všechno ohledně stavu nouze a skutečnost, že jeho základna byla upozorněna, aby byla připravena přijmout stíhací Vampire, který bude nouzově naveden na přistání GCA a s nefunkční radiostanicí. Poslouchal mě pozorně. Zřejmě to byl mladý a zodpovědný důstojník, a také poměrně střízlivý, jak se na zodpovědného dozorčího důstojníka sluší a patří v každé době, včetně Vánoc. "Nic o tom nevím," řekl pomalu, "nemyslím, že bychom měli nějaký provoz od pěti hodin, kdy jsme zavřeli základnu. Ale já nepatřím pod letovou kontrolu. Vydržíte chvíli? Předám Vám velitele operačního wingu. Je tady." Nastala krátká odmlka a pak se ozval starší hlas. "Odkud že voláte?" zeptal se, když jsem se mu představil jménem, hodností a udal základnu, na které se právě nacházím. "RAF Minton, pane. Právě jsem tady nouzově přistál. Zdá se, že je to tady skoro opuštěné." "Ano, to vím," řekl protáhle. "To je zatracená smůla. Chcete abychom pro Vás poslali vůz?" "Ne, to ne, pane. Mě nevadí, že tu jsem. Já jenom, že jsem přistál na špatném letišti. Myslel jsem, že směřuji k Vašemu letišti na GCA." "Moment, vzpamatujte se. Letěl jste k nám nebo ne? To byste měl vědět. Podle toho co říkáte to vypadá, že jste to vy, kdo pilotoval to zatracené letadlo." Zhluboka jsem se nadechl a začal znovu od začátku. "Našlo mne meteorologické letadlo z Gloucesteru a přivedlo mne na přistání. Ale v té mlze to muselo být pomocí GCA. Jinak bych se na zem nedostal. Když jsem uviděl světla Mintonu, přistál jsem, protože jsem je považoval za Merriam St. George." "Výborně," řekl pomalu. "Ten pilot z Gloucesteru odvedl vynikající práci. Jistě, ti hoši létají za každého počasí. Je to jejich chleba. A co my s tím teď jako máme udělat?" Začínal jsem být dopálený. Plukovník to možná byl, ale v tenhle Štědrý večer už měl vypito víc, než by se slušelo. "Volám Vám proto, abyste zrušili pohotovost u radaru a řídícímu letového provozu. Určitě čekají na Vampire, který už nepřiletí. On už totiž přiletěl - sem, na Minton." "Máme zavřeno," řekl. "Vypnuli jsme všechno už v pět. Žádnou pohotovost jsme nevyhlašovali, nikdo nám nic neohlásil." "Ale Merriam St. George přece má GCA," zaprotestoval jsem. "Samozřejmě že má," zařval do sluchátka. "Ale dnes v noci jsme ho nepoužili. Od pěti hodin je vypnuté." Pomalu a opatrně jsem položil poslední otázku. "Pane, nevíte, kde je nejbližší základna RAF, která udržuje nepřetržitou odposlechovou službu na nouzové frekvenci sto dvacet jedna a půl megahertz?" Hodnota 121,5 megahertz je mezinárodní nouzová letecká frekvence. Stejně pomalu a opatrně odpověděl: "Ale jistě. Směrem na západ je to základna RAF Marham. Směrem na jih je základna RAF Lakenheath. Přeji Vám dobrou noc. Veselé Vánoce." Položil jsem sluchátko, sedl si a zhluboka se nadechl. Marham byl čtyřicet mil odsud na druhém konci Norfolku. Lakenheath byl čtyřicet mil jižně, v Suffolku. S palivem,které jsem měl, bych se nejen nikdy nedostal na Merriam St. George, ono to letiště ani nebylo v provozu. Tak jak bych se asi mohl dotáhnout až na Marham nebo Lakenheath? Přitom jsem ukazoval pilotovi Mosquita, že mám palivo jen na pět minut letu. Ukázal mi, že rozumí. A tak či onak, když jsme sestoupili do mlhy, letěli jsme příliš nízko, než abychom mohli uletět v téhle výšce dalších čtyřicet mil. Ten člověk se musel zbláznit. Začalo mi pomalu docházet, že za svůj život nevděčím pilotovi meteorologické squadrony z Gloucesteru, ale poručíkovi letectva Marksovi, růžolícímu, naducanému a dávno přežilému poručíkovi letectva Marksovi, který sice nerozeznal příď letadla od zádi, ale který utíkal mlhou 400 yardů, aby rozsvítil světla na opuštěné dráze, protože slyšel proudový motor kroužit příliš nízko nad zemí. Ale stejně, to Mosquito už musí být touhle dobou v Gloucesteru a jeho pilot by měl vědět, že ať už se stalo cokoliv, já jsem naživu. "Gloucester?" zeptala se spojovatelka. "Teď v noci?" "Ano, Gloucester a teď v noci," trval jsem na svém. Co se týká meteorologických squadron, jsou pořád ve službě. Telefon zvedl meteorolog ve službě. Vysvětlil jsem co se stalo a co bych rád. "Je mi to líto, poručíku, ale musí se jednat o nějaký omyl. To nemohl být žádný z našich strojů." "Ale dovolal jsem se přece na základnu RAF Gloucester, nebo ne?" "Ano, dovolal. Jsem dozorčí důstojník." "Fajn. A Vaše jednotka létá na Mosquitech aby získala hodnoty tlaku a teploty ve výškách, je to tak?" "Není," odvětil. "Používali jsme Mosquita. Před třemi měsíci jsme je ale vyřadili ze služby a teď používáme Canberry." Sedl jsem si na židli, sluchátko v ruce a nevěřícně zíral na telefon. Pak mne něco napadlo. "Nevíte, co s nimi udělali?" optal jsem se. Zřejmě to byl nějaký postarší vědátor, ale vyznačoval se velkou mírou trpělivosti a vybraného chování, když toleroval takhle potrhlé otázky v tuhle noční hodinu. "Myslím, že je sešrotovali, nebo je poslali do muzea, to ještě pravděpodobnější. Víte, dnes už jsou to poměrně vzácná letadla." "Chápu," řekl jsem. "Mohlo nějaké z nich být prodáno do soukromých rukou?" "Řekl bych, že možné to je," odpověděl pomalu. "Záleželo by na názoru Ministerstva letectví. Ale myslím, že všechny přišly do leteckých muzeí." "Děkuji Vám. Mnohokrát Vám děkuji. A veselé Vánoce." Položil jsem sluchátko a nechápavě zavrtěl hlavou. To teda byla noc, opravdu noc plná překvapení. Napřed jsem přišel o radiostanici a všechny palubní přístroje, pak jsem se ztratil a měl málo paliva, pak mne vzal do vleku nějaký náměsíčný pošuk zamilovaný do historických letadel, který mne spatřil na svém nočním výletu v soukromém Mosquitu, málem mě přitom zabil a nakonec mě zachránil napůl opilý pozemní důstojník, který měl dost smyslu pro povinnost na to, aby v posledním okamžiku rozsvítil světla na dráze. Na druhé straně, kde bych skončil nebýt jeho? Zamyslel jsem se. Touhle dobou už bych se houpal mrtev v Severním moři. Pozvedl jsem sklenici se zbytkem whisky na jeho počest a na jeho zvláštní koníček pilotovat zastaralá letadla a kopl do sebe zbytek nápoje. Do dveří strčil hlavu poručík letectva Marks. "Máte připravený pokoj," řekl. "Je to číslo sedmnáct tady na chodbě. Joe už Vám tam zatápí. Taky voda na koupání už se hřeje. Pokud Vám to nebude vadit, tak já už vypadnu. Vydržíte to už nějak sám?" Odpověděl jsem mnohem vřeleji než minule, tak, jak si zasluhoval. "To víte že to zvládnu. Děkuji mnohokrát za všechno, co jste pro mě udělal." Vzal jsem svou přilbu a vydal se chodbou, po jejíchž obou stranách byly dlouhé řady pokojů mladých důstojníků, kteří tu kdysi sloužili a které už dávno přeložili jinam. Pod dveřmi čísla sedmnáct prosvítal na chodbu proužek světla. Když jsem vstoupil dovnitř, zvedl se z kleku před krbem postarší muž. Pozdravil mě. Příkazníci jídelen RAF bývají obyčejně vojáci základní služby. Tomuhle už táhlo na sedmdesátku a zřejmě to byl místní obyvatel najatý jako civilní zaměstnanec. "Dobrý večer, pane," řekl. "Já jsem Joe. Příkazník z jídelny." "Děkuji Joe, pan Marks mi o Vás řekl. Je mi to líto, že dělám takové potíže v tuhle noční dobu. Ale spadl jsem k Vám, dalo by se říct." "Ano, pan Marks mi to říkal. Hned budu mít Vaši večeři připravenou. Jen co se rozhoří oheň, bude to tady docela útulné." V místnosti ještě bylo chladno a já jsem se znovu začal třást v nylonové letové kombinéze. Možná jsem mohl poprosit Markse o půjčení svetru, ale nějak jsem na to zapomněl. Rozhodl jsem se sníst své pozdní jídlo o samotě ve své jídelně a zatímco Joe odešel jej připravovat, stihl jsem se rychle vykoupat - voda už byla docela teplá. Zatím co jsem se utíral a balil do starého županu, který mi Joe přinesl, prostřel Joe malý stolek a položil na něj talíř s osmaženou slaninou a vejci. V místnosti už bylo docela teplo, oheň v krbu jasně hořel a záclony byly zatažené. Zatímco jsem jedl - a to trvalo jen chvilku, protože jsem byl strašně vyhladovělý - zůstal starý příkazník na kousek řeči. "Vy už jste tu dlouho, viďte Joe?" zeptal jsem se spíš ze slušnosti než ze skutečného zájmu. "To ano, pane, už skoro dvacet let, ještě i krátce před válkou, hned jak tuhle základnu otevřeli." "Za tu dobu se hodně věcí změnilo, viďte? Asi to tu nebylo vždycky jako teď." "To teda nebylo, pane, to opravdu ne." A začal mi vyprávět o dnech kdy místnosti byly plné mladých, dychtivých pilotů, kdy jídelna zněla cinkáním příborů a nádobí a kdy bar hřměl zpěvem košilatých písniček; o měsících a létech, kdy obloha nad letištěm vřela a kypěla duněním pístových motorů, ženoucích letadla do boje a nebo přinášejících je zpět. Během toho povídání jsem dopil polovičku láhve červeného vína, kterou přinesl z baru. Joe byl velmi dobrý příkazník. Když jsem dojedl, vylovil jsem z kapsy letové kombinézy cigaretu, zapálil si a protáhl se okolo stolu. Příkazník začal sklízet nádobí a příbory. Zastavil jsem se před starou fotografií v rámečku postaveném na římse krbu nad praskajícím ohněm. Zůstal jsem stát, s cigaretou v půli cesty k ústům, a měl jsem pocit, že v místnosti se náhle ochladilo. Fotografie byla stará a flekatá, ale stále byla pod sklem jasně zřetelná. Byl na ní mladý muž zhruba v mém věku, okolo dvacítky, v leteckém oblečení. Ale neměl na sobě šedivou kombinézu a lesklou pilotní přílbu. Měl tlusté, beránkem podšité boty, silné, seržové kalhoty a těžkou bundu s beránkem a zapínáním na zip. V levé ruce se mu houpala měkká kožená kukla, jaká se tenkrát nosila, s připjatými ochrannými brýlemi namísto dnes používaného kouřového hledí. Díval se objektivu s pevným odhodláním. V jeho očích bylo něco smutného. Za ním, poměrně jasně viditelné, stálo jeho letadlo. Nebylo možné si splést táhlou, štíhlou siluetu letounu de Havilland Mosquito, stejně jako dvě nízko podvěšené motorové gondoly, ukrývající motory Merlin, zdroj jeho mimořádných výkonů. Už jsem se chtěl obrátit s nějakou poznámkou na Joea, když jsem pocítil na svých zádech závan chladného vzduchu. Vítr otevřel jedno z oken a dovnitř vtrhl mrazivý vzduch. "Hned to zavřu," řekl starý muž a sklonil se nad stůl, aby znovu odložil nádobí. "Ne, já to udělám." Dvěma kroky jsem přešel k oknu, jehož křídlo v ocelovém rámu se otevřelo. Abych k němu lépe mohl, vstoupil jsem za závěs a vyhlédl při tom ven. Mlha vířila kolem staré budovy jídelny, její stěna byla narušena proudem teplého vzduchu proudícího z okna. Odněkud z mlhavé dálky se mi zdálo, že jsem zaslechl vrčení motorů. Ale nebyly to žádné motory, jen nějaký motocykl farmářského chlapce, který se vracel z návštěvy u své milé na druhé straně blat. Zavřel jsem okno, přesvědčil se, že drží, a vrátil jsem se do místnosti. "Kdo je ten pilot, Joe?" "Pilot, pane?" Pokývl jsem směrem k osamělé fotografii na římse krbu. "Jo tenhle, pane. Tak to je pan John Kavanagh. Sloužil tu za války, pane." Postavil sklenici zpátky na poskládané talíře. "Kavanagh?" Přešel jsem zpátky k obrázku a zblízka si ho prohlížel. "Ano, pane. Irský gentleman. Velmi dobrý člověk, pokud smím podotknout. Jen tak pro úplnost, pane, tohle býval jeho pokoj." "Co to bylo za squadronu, Joe?" Stále ještě jsem studoval letadlo v pozadí. "Značkaři, pane. Létali na Mosquitech. Byli to výborní piloti, všichni do jednoho. Ale troufnu si říct, že pan Johnny byl z nich nejlepší. Ale možná že nejsem dost objektivní, byl jsem jeho sluha, víte pane?" Bylo to zcela nepochybné. Tenká písmena na přídi Mosquita byla JK. Ne jako Jig King, ale jako Johnny Kavanagh. Celá věc byla jasná jako facka. Kavanagh byl vynikající pilot, létal za války u jedné z elitních squadron. Po válce opustil RAF a možná si zřídil obchod s ojetými vozy, hezkých pár jich to tak udělalo. Během prosperujících padesátých let vydělal fůru peněz, zřejmě si koupil dům na venkově a zbylo mu pořád ještě dost na to, aby si mohl dovolit svého koníčka - létání. Přesněji řečeno aby si mohl dovolit návraty do historie, do dnů své slávy. Na jedné z pravidelných aukcí RAF, která prodávala zastaralá letadla, si koupil Mosquito, opravil ho a kdykoliv měl chuť, tak s ním soukromě létal. Není to špatný způsob trávení volného času, pokud na to máte peníze. Takže se vracel z nějakého výletu do Evropy, viděl jak létám v trojúhelníčcích, pochopil, že jsem se ztratil a vzal mě s sebou. Protnutím rádiových signálů získal přesně svoji pozici a protože znal tuhle část pobřeží nazpaměť, rozhodl se, bez ohledu na mlhu, pokusit najít své staré letiště Minton. Byl to šílený risk. Ale protože už jsem neměl žádné palivo, vsadil na to. Bezpochyby budu moci najít toho člověka, nejspíš s pomocí Královského aeroklubu. "Určitě to byl dobrý pilot," řekl jsem zamyšleně a znovu si promítl jeho výkon z dnešního večera. "Ten nejlepší, pane," řekl za mými zády Joe. "Říkalo se, že tenhle Johny má kočičí oči. Pamatuji si, jak to častokrát tvrdili, když se squadrona vrátila po shození značkovacích světlic na cíle v Německu a když ostatní pánové šli do baru na skleničku. Nebo spíš na víc skleniček." "On nepil?" zeptal jsem se. "Ale to ano, ale mnohem častěji si nechal znovu doplnit své Mosquito a sám opět vzlétl, zamířil nad Kanál nebo Severní moře a snažil se najít nějaká zasažená letadla, která se pokoušela vrátit nad pobřeží a dostat se domů." Zamračil jsem se. Tyhle velké bombardéry přece měly své vlastní domovské základny. "Některé z nich dostaly spoustu zásahů flakem a někdy měly vysílačku vyřazenou z provozu. Jistě, měly svoje základny jinde. Marham, Scampton, Waddington; velké čtyřmotoráky, Halifaxy, Stirlingy a Lancastery; byly tu nějakou dobu před Vámi, pokud smím podotknout, pane." "Viděl jsem je na obrázcích," připustil jsem. "A občas létají na leteckých přehlídkách. Takže on je vodil domů?" V duchu jsem si je uměl představit. Zející otvory v trupu, křídle a ocasních plochách, potácející se a kymácející, jak se pilot snažil udržet letoun ve vzduchu, se zraněnými a umírajícími členy posádky a s rádiem rozstříleným na padrť. A z vlastní, až příliš čerstvé, zkušenosti jsem věděl, jak krutá umí být osamělost zimní noční oblohy, bez radiostanice, bez vodítka domů a s mlhou zastírající zem. "Přesně tak pane. Obvykle ještě tu samou noc znovu vzlétl, hlídkoval nad Severním mořem a hledal poškozená letadla. Pak je dovedl zpět, sem na Minton, někdy i navzdory mlze tak husté, že jste si neviděl na špičku nosu. Říkalo se, že má šestý smysl - že je to kus té záhadné irské nátury." Otočil jsem se od fotografie a zamáčkl nedopalek cigarety do popelníku vedle postele. Joe už stál ve dveřích. "Opravdický sekáč," řekl jsem a myslel jsem to doopravdy. Ještě dnes, v pokročilejším věku, to byl vynikající letec. "Přesně tak, pane, pan Johny doopravdy byl sekáč. Pamatuji si, jak jednou stál právě tam u krbu, jako vy dnes, a řekl mi: ´Joe, kdykoliv je někdo v noci tam venku nahoře a hledá cestu domů, půjdu do toho a přivedu ho." Uznale jsem pokýval hlavou. Ten starý muž očividně svého důstojníka z válečných dob zbožňoval. "No, a jak to tak vypadá," řekl jsem, "dělá to dodnes." Teď se Joe pousmál. "To bych neřekl, pane. Pan Johnny odstartoval k svému poslednímu letu na Štědrý večer 1943, dnes je to nachlup čtrnáct let. Nikdy se nevrátil, pane. Zřítil se se svým letadlem někam do Severního moře. Dobrou noc, pane. A Veselé Vánoce."  

Přeložil Martin Helebrant, technický poradce Čestmír Zbuzek