Ve stínu Napoleona

Článek navazuje na tento blog: https://kostlanova.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=659290

Dnešní legitimní potomci dynastie Buonapartů pocházejí jen od Napoleonova nejmladšího bratra Jeronýma (1784?1860), protože Napoleonův syn Napoleon II zemřel 1832 (21) údajně na rakovinu hrtanu na rakouském dvoře svého dědy a Napoleonův starší bratr Josef Bonaparte (1768?1844) měl vedle 5 nemanželských dětí jen tři dcery, takže jeho nástupcem se stal mladší bratr Ludvík (1778?1846), jenž měl s dcerou Josefiny Hortensií de Beauhamais 3 syny, z nichž nejstarší zemřel ve 4 letech na záškrt a druhý ve věku 27 let, takže nástupcem Ludvíka Bonaparta se stal jeho nejmladší syn Karel Ludvík, pozdější císař Napoleon III, jenž měl s Evženií Montijo jediné dítě Evžena Ludvíka, kterého bonapartisté prohlásili za Napoleona IV.

Sloužil jako voják v Anglii, 1879 padl v britsko-zulské válce. Smrtí Evžena Ludvíka skončila možnost návratu Bonapartů na francouzský trůn.

Lucien Bonaparte (1775?1840) měl se svoji neurozenou manželkou do roku 1800 3 dcery a jednoho syna, jenž se narodil mrtvý. Se svoji druhou manželkou Alexandrinou de Bleschamp měl 10 dětí, z toho 6 synů ? jeden zemřel po roce života, druhý v 18, když tajně odjel bojovat za nezávislost Řecka, třetí zemřel bezdětný.

Zbývali 3 synové, nejstarší Charles Lucien Bonaparte (1803?1857), významný biolog a ornitolog, se oženil se sestřenicí princeznou Zenaidou Bonaparte, měli 12 dětí, z nich se dožilo dospělosti 8 (z toho 3 synové, 1 byl kardinál, druhý zemřel v 41 bezdětný, a třetí měl jen 3 dcery).

Louis Lucien, 5. syn Luciena Bonaparteho, byl významným filologem, expertem na baskický jazyk. 6. syn Pierre Napoleon, měl syna a dceru, syn, prominentní zeměpisec, měl jen dceru ? se smrtí Pierra 1924 vymřel rod Bonapartů v mužské linii.

1803 se Napoleonův nejmladší bratr 19letý Jeroným bez Napoleonova svolení oženil s 18letou bohatou Američankou. Napoleon se marně snažil dosáhnout u papeže zrušení sňatku s neurozenou manželkou a tak sňatek 1805, krátce před narozením prvního syna svého bratra Jeronýma Napoleona Bonaparta Pattersona (1805?1870), jenž vystudoval dvě US univerzity, mj. právo na Harvardu, a stal se z něho zámožný US farmář, císařským dekretem zrušil sám (tento císařský dekret však zrušil Napoleon III). Případný císařský titul tohoto US občana dal 1810 podnět k návrhu dodatku US ústavy O šlechtických titulech, který měl každého US občana zbavit občanství, kdyby šlechtický titul používal, nebyl však přijat.

Bonaparte Patterson měl 2 syny, mladší, jenž byl gen. prokurátorem a ministrem námořnictva, zemřel bezdětný, starší Jeroným Napoleon Bonaparte II. (1830?1893) vystudoval US vojenskou akademii West Point, a stal se US důstojníkem a posléze francouzským podplukovníkem v armádě svého bratrance Napoleona III až do 1870, kdy Paříž obsadilo pruské vojsko, kdy se vrátil do US.

Měl dceru, která se provdala za hraběte Adama Carla von Moltke-Huitfeld, kteří měli několik dětí, a syna, jenž zemřel jako bezdětný.

Bratra Jeronýma učinil Napoleon králem vestfálským (1807?1813), a téhož roku jej oženil s vestfálskou princeznou Kateřinou (1783?1835), s níž měl 3 děti ? nemocného Jeronýma Karla Napoleona (1814?1847, zemřel ve 32 letech svobodný a bezdětný), Matyldu (1820?1904) a Josefa Napoleona (1822?1891), jenž se oženil s dcerou italského krále Viktora Emmanuela II., měli 2 syny a 1 dceru.

Po Vídeňském kongresu 1814?15 Kateřina odmítla nátlak svého württemberského příbuzenstva, aby se dala rozvést a do své smrti zůstala v exilu po boku svého manžela.

Po smrti Evžena Ludvíka (Napoleona IV.) 1879, se stal nejstarším zástupcem Bonapartů princ Josef Napoleon, ale Evžen Ludvík jej ve své závěti z následnictví vyloučil a svým následníkem (Napoleonem V.) jmenoval svého synovce Viktora, prince Napoleona (1862?1926), Josefova syna, jehož manželkou byla belgická princezna, dcera Leopolda II., se kterou měl syna a dceru.

Druhý Josefův syn Louis Bonaparte (1864?1932) nemohl dle francouzského republikánského zákona z roku 1866 vstoupit do francouzské armády, tak vstoupil do italské armády svého strýce, a protože v ní vládly protifrancouzské nálady, přešel 1890 jako podplukovník do armády ruské, v níž byl od 1905 guvernérem Jerevanu, ve kterém potlačoval nepokoje mezi Armény a Ázery.   1917 se v hodnosti generála vrátil do rodinné vily v Prangins, zemřel svobodný a bezdětný.

Jednou z největších krizí francouzské Třetí republiky (1870?1940) byla Dreyfusova aféra, která v letech 1894?1906 republiku dělila na dva nepřátelské tábory. Viktor, princ Napoleon, se nechal slyšet, že se svým bratrem ruským generálem obnoví císařství, což si druhý pretendent trůnu vévoda Orleánský nenechal líbit, a svým stoupencům slíbil obnovu monarchie.

Po smrti prince Viktora se stal Napoleonem VI. jeho jediný syn Ludvík (1914?1997), jenž žil ve Švýcarsku a nelegálně v PAR (zákon z roku 1866, který zahnal do exilu potomky francouzských králů a císařů, byl zrušen až 1955).

Dnes dynastii Bonapartů reprezentují 4 osoby ?  92letá Alix de Foresta *1926 (princezna Napoleon, císařovna de iure), hraběnka, která se 1949 provdala za Ludvíka, prince Napoleona (1914?1997), měli dvě dcery a dva syny, Charlese Bonaparta a Jeronýma Napoleona Bonaparta.

Alix de Foresta žije v rodinné napoleonské vile ve švýcarském městečku Prangins na břehu jezera Leman (Lac Léman, o kterém jako o Lacus Lemanus psal již Gaius Julius Caesar při svém tažení proti Helvétům), další nemovitost má rodina v Provence a v Paříži.

Většinu jejich obrazů, soch a dalších uměleckých předmětů již vlastní stát, rodina k těmto věcem má jen požívací právo (usufructus), ale protože cena napoleonských suvenýrů při aukcích roste, rodinní příslušníci se domáhají jejich vrácení, např. ?levicový? Charles.

Dle jejího tiskového tajemníka princezna Napoleon rozhovory již neposkytuje, ale bonapartistický klan stále řídí pevnou rukou.

Charlese Bonaparteho pokřtil samotný Angelo Giuseppe Roncalli, budoucí papež Jan XXIII, přesto mu to nepomohlo, byl rebelem a porušil veškerá bonapartistická tabu ? spolu s komunistou Alainem Krivinem z rodiny trockistických židovských přistěhovalců z Ukrajiny se v Paříži účastnil studentských nepokojů z května 1968 (rozdmýchaných Kremlem za pražské jaro), stavěl barikády a zapaloval pneumatiky.

Zatímco historik Krivin byl členem FKS, poté do roku 2006 Revoluční komunistické ligy LCR , která spadá pod IV. Internacionálu, a dnes je šéfem protikapitalistické Nouveau Parti, Charles Bonaparte vstoupil do Socialistické strany a v roce 2016 do Macronova hnutí En Marche.

Charles Bonaparte se navíc ke konsternaci rodiny rozvedl s urozenou princeznou Beatricí Bourbonskou, jen aby se mohl oženit s obyčejnou Korsičankou (v roce 1994 při volbách do europarlamentu dokonce podpořil kandidátku korsických autonomistů, třebaže si jeho rodina zakládá na tom, že je na ostrově profrancouzským pilířem).

V roce 2000 se zřekl i titulu ?Seigneur? a jména Napoleon s tím, že v koncept císařské dynastie nevěří, a že chce žít, nikoliv abstraktně existovat, což neznamená, že by napoleonskou historii nectil, naopak, v roce 2004 založil Evropskou federaci napoleonských měst, která jich sdružuje 70, a podél historických napoleonských tras buduje turistické okruhy, ze kterých jsou nadšeni především Číňané a Japonci.

67letý důchodce a ekonom Charles Bonaparte se vzhledem podobá Dominiku de Villepin, se kterým si jej lidé pletou.

Jeho otec Ludvík, princ Napoleon, zesnulý v roce 1997, v závěti z roku 1996 uvedl, že za hlavu francouzské císařské dynastie požaduje svého vnuka, nikoliv svého syna Karla, jenž vyznává republikánství, rozvedl se a znovu se oženil bez jeho souhlasu.

Proto je Jeroným Napoleon Bonaparte, knihovník na univerzitě v Ženevě, až třetí v nástupnictví Bonapartů, po svém bratru Karlovi a synovci Jean-Christophovi.

Pařížské aristokratické kruhy jsou zvědavé, jak se dynastie Bonapartů bude držet po smrti princezny Napoleon, která je stmeluje.

Jean-Christophe Albéric Ferdinand Napoleon Bonaparte *1986, syn prince Charlese Napoleona a jeho manželky Beatrice Bourbonské, jehož rodiče se rozvedli, když mu byli 3 roky, se považuje spíše za Londýňana než za Pařížana, v Londýně pracuje v bance.

Investiční bankéř Jean-Christophe,  princ Napoleon (Napoleon VII.) vystudoval Harvard Business School, mluví španělsky, má sestry Caroline Bonaparte *1980 a Sofii Bonaparte *1992 (z otcova 2. manželství).

Kromě Karla Napoleona a jeho syna prince Jeana-Christopha *1986, a Karlova bratra prince Jeronýma *1957,  již neexistují legitimní předci v mužské linii od žádného z Napoleonových bratrů.

Pokračuje však přímá linie Napoleona I. přes jeho nemanželského syna Alexandra Floriana Josepha Colonna-Walewského (1810 v PL ? 1868 Štrasburk) , kterého měl se svojí milenkou PL hraběnkou Marií Walewskou (1786?1817 PAR), která pocházela z rodu hrabat Łączyńských, celkem měla 4 dcery a 2 syny.

Napoleonův nelegitimní syn Alexandr Florian Joseph měl s 1. manželkou hraběnkou Montagu syna a dceru, které zemřely záhy po narození, z 2. manželství s hraběnkou Ricci měl 3 dcery (u nejmladší z nich narozené 1856 se nevylučuje otcovství Napoleona III.) a 1 syna Charlese Colonna-Walewski *1848, jenž, svobodný a bezdětný, byl 1916 zavražděn ve svých 68 letech.

Hrabě Alexandr Florian Joseph v době, kdy byl vdovcem, měl s francouzskou herečkou Rachel Felix (zemřela v 37 letech), syna Alexandra Antoine Jean Colonna-Walewski (1844?1898), kterého hrabě uznal za legitimního hned po narození.

Alexandr Antoine měl syna a dceru, jeho syn André Colonna-Walewski (1871?1954) měl rovněž syna a dceru, syn Roger Colonna-Walewski (1907?1968) měl 3 děti.

1938 se Ludvík Napoleon (24) v zájmu národní jednoty zřekl titulu pretendenta ? uchazeče o francouzský trůn, nikoliv však roajalisté, rozděleni na liberálnější orléanisty (Bourboni byli jejich bratranci) a konzervativní legitimisty, kteří neuznali vynucenou abdikaci Karla X. z 1830, ani jeho nástupce liberálního Ludvíka Filipa Orleánského (vévoda z Chartres), jenž byl, stejně jako jeho otec vévoda Orléanský, stoupenec revoluce, a jako generál bojoval za jakobíny, ale svého otce žádal, aby se neúčastnil procesu s Ludvíkem XVI., ten jej neposlechl a hlasoval pro smrt krále, popraven byl v lednu 1793, ale brzy byl popraven i vévoda Orleánský a jeho syn vévoda z Chartres musel uprchnout do exilu.

 1796 Direktorium propustilo z vězení jeho dva mladší bratry s podmínkou, že s nimi odpluje do US, což učinil, 1809 se oženil s Amélií Bourbonskou, neteří Marie-Antoinetty, chtěl se vojensky postavit Napoleonovi, ale Britové jeho plán odmítli.

Do Francie se vrátil po abdikaci Napoleona 1814, za Restaurace monarchie vládl bezdětný Ludvík XVIII. a poté 1824?1830 Karel X., za ?červencové? monarchie trikolóra nahradila bílou lilii Bourbonů a králem ?francouzského lidu? na smluvním základě mezi buržoazií a orleánisty se stal mezi lidem oblíbený Ludvík Filip I., posledním francouzským králem ?bez smlouvy s lidem? tak byl Karel X.

Legitimisté nazvali Ludvíka Filipa I. uzurpátorem s tím, že na trůn má nárok vnuk Karla X. Henri d´Artois (jako Henri V.), vévoda z Bordeaux, známý jako hrabě de Chambord, po jeho smrti podpořili španělskou větev Bourbonů.

Po vymření francouzské linie Bourbonů Jindřichem V. roku 1883 je, dle legitimistů, hlavou královského rodu Kapetovců od roku 1989 Ludvík *1974 ze španělské větve Bourbonů, narozený v Madridu, vystudoval na Pennsylvánské univerzitě ekonomii, a má s Venezuelankou dceru *2007 a dva syny dvojčata *2010  ? Ludvíka, vévodu Burgundského, a Alfonse, vévodu z Berry. Ve Venezuele od roku 2004, kdy se oženil, žije a pracuje v bance.

Ludvík je mladší syn Alfonse (Alfonse II. 1975?1989), vévody z Anjou a Cádizu (1936?1989), a jeho manželky Maríi del Carmen Martínez-Bordiú  y Franco, vnučky španělského diktátora Francisca Franca (zemřel 1975). Jeho rodiče spolu nežili od roku 1982, 1986 se rozvedli.

Jejich starší syn Francisco (* 1972) zemřel ve 12 letech 1984 při automobilové nehodě, a jejich otec Ludvík zemřel 30. 1. 1989 (53) při lyžařské nehodě v Coloradu. Francouzskými legitimisty je proto Ludvík považován za následníka francouzského trůnu  ? Ludvíka XX., zatímco orleánisté za následníka trůnu považovali Henriho,vévodu Orléanského (1908?1999), Pařížského hraběte (Henri VI.), účastník odboje, s princeznou Isabellou měl 11 dětí, z toho 5 synů, rozvedli se 1986.

Pařížský hrabě si trůn jako Henri VI. nárokoval od roku 1940, kdy zemřel jeho otec Jean d´Orleans, vévoda z Guise.

1984 Pařížský hrabě (5 dětí, 3 syny) zbavil svého syna Henriho*1933 následnictví, protože se bez jeho povolení rozvedl a znovu se oženil se ženou, která nebyla římskou katoličkou, z následnictví vyloučil i své další dva syny ? Thibaulta, protože se oženil se ženou nearistokratického původu a Michela, jenž se oženil s dcerou hodnostáře vichystického režimu. Svému nejstaršímu synovi Henrimu *1933  nakonec následnická práva obnovil.

Stejně jako Pařížský hrabě i mladý Ludvík Napoleon se za německé okupace Francie vrhl do víru odboje. Aby se vyhnul zákonu z roku 1886, který zahnal do exilu mužské potomky rodin, které vládly Francii (zákon byl zrušen v roce 1950), nechal se v březnu 1940 najmout do Cizinecké legie pod jiným jménem, poté se svým bratrancem Joachimem, 7. princem Muratem (titul, jenž Napoleon I udělil svému švagrovi), vstoupil do odboje. Joachim, 7. princ Murat zahynul v červenci 1944 (24 let, jako důstojníka jej ocenil gen. Weygand i monarchista CHDG, jenž jej oslovoval titulem Monseigneur), zanechal po sobě 3 děti, z toho 1 syna Joachima *1944, 8. prince Murata, jenž se narodil 4 měsíce po smrti svého otce, má 5 dětí, 1 syna Joachima *1973, zatím svobodného bezdětného.

Přičemž Hitler velmi usiloval o to, aby se bonapartisté s aurou Napoleona postavili na jeho stranu.

Odbojářská historie bonapartistů však dnes nikoho, ani Francouze ani turisty nezajímá, a stejně jako dynastie de Gaullů žije ve stínu CHDG, tak i Napoleonova dynastie žije ve stínu Napoleona I.

Dynastie vymírá, ale Napoleonův kult zůstává.

16. 11. 2014 Napoleonův byl dvojrohý klobouk vydražen za 1.884.000 euro, byl přiklepnut jihokorejskému prodejci kuřat Kimovi Hong-kuk, jenž jej vystavil v hale své společnosti v Soulu, aby své zaměstnance vedl k vyššímu pracovnímu nasazení, 19. 11. 2017 dva čínští sběratelé zaplatili 665.000 euro za jeden zlatý list z vavřínu císařské koruny, kterou vyrobil Napoleonův zlatník Martin-Guillaume Biennais (1764?1843).

To Hitlerův luxusní kabriolet Mercedes-Benz 770K se neprodal ani za vyvolávací cenu. Mercedes využíval Hitler především pro přehlídky. Byť je otevřený, je také pancéřovaný ? má neprůstřelné dveře, podlahu a skla a v zádi je ukrytý výsuvný neprůstřelný panel. Kromě Hitlera se v něm vezl při návštěvě Německa i Mussolini. Deset procent z prodejní ceny přitom mělo jít na vzdělávací program o holokaustu, viz  Hitlerův mercedes se neprodal, nikdo ho nechtěl ani za ... - Novinky.cz

Kupčení s napoleonskými suvenýry je jedna věc a nedostatek inspirace francouzské mládeže z napoleonské tradice věc druhá. Francouzskou pozemní armádu trápí dezertérství, dezerce představují 74 % případů, které francouzské vojenské soudy řeší (v drtivé většině pocházejí dezertéři z dělnických profesí).

V době války se dezerce trestá 10 lety vězení, v době míru až třemi lety vězení, většinou dostávají podmíněný trest ve výši 1?6 měsíců. Někteří odborníci by trest za dezerci zvýšili na 10 let i v době míru, jiní v době profesionalizace armády, která vymazala pacifismus, dezerci neřeší, a to ani Správa pro trestné činy v armádě (DAPM) Direction des affaires pénales militaires.

Zatímco v 1.sv.v. se dezertovalo z vyčerpání a v Alžírsku (1954?1962) z ideologických důvodů, v obou případech pod trestem smrti, dnes mladí dezertují z nudy. Dnešní mladí jsou však dobrovolníci, nikoliv branci z 1.sv.v. a z Alžírska.

Výtah z jednoho typického rozsudku 22letého dezertéra: ?Dezertoval jste 3. 10. 2016, řekl jste, že jste měl jinou představu o životě v armádě, nikoliv, že si ráno zasportujete, a poté celý den čekáte na večeři na pokoji. Představoval jste si, že budete cestovat, že budete celý den v dobrodružné akci, ale došel jste k názoru, že ničemu prospěšnému nesloužíte a že se nudíte. Podepsal jste však smlouvu na 5 let, nemůžete utéci po roce a půl. Svým jednáním jste ohrozil armádu, která není ledajakým povoláním, při kterém byste se měl bavit, a Francii?.

Někteří dezertéři si stěžují, že spíše než v armádě mají pocit, že jsou v továrně, jiní neustáli rasistické poznámky svých velitelů.

Většinou se nejprve pokusili odejít na základě dohody a požadovali zrušení smlouvy, ale bylo jim řečeno, že to obnáší hodně papírování, a odpověď bude zamítavá.

Armáda musí ročně nabrat 25.000 rekrutů, jen málokdy dobrovolníci, kterým 5letý kontrakt (prvních 6 měsíců výcviku je zkušebních) vypršel, svoji smlouvu s armádou obnoví (viz nátlak v Putinově armádě, kdy byli branci na konci vojenské služby nuceni podepisovat kontrakty pro službu v Donbasu či v Sýrii). V roce 2017 měsíční žold činil 2.000 euro. Trestní mašinérie se dá do pohybu, pokud se voják nevrátí do 6 dnů.